ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.11.2006
sp. zn. 4 As 11/2006 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: R. Z.,
zast. JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005, č. j. 57
Ca 23/2004 - 45,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005, č. j. 57 Ca 23/2004 – 45,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá
shora označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 01. 2004, č. j. JMK/34365/2003 OD Ko, jímž bylo změněno
rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy (dále jen správní orgán I. stupně) ze dne
20. 10. 2003, č. j. OD-41266-PŘ/MI-02, ve věci přestupku žalovaného proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu tak, že se vypouštějí slova „1. podrobit dechové zkoušce, 2.“
(8. řádek na druhé straně rozhodnutí) a za slova „30 odst. 1 písm. i)“ vkládají slova „bod 2“
(13. řádek na druhé straně rozhodnutí); v ostatním zůstalo rozhodnutí nezměněno.
V žalobě stěžovatel zejména namítal porušení §3, §32, §34 a §46 správního řádu,
Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Dále namítal věcnou
nepříslušnost správního orgánu, jakož i následnou nicotnost správního rozhodnutí. Brojil
i proti skutkovému posouzení věci a nedostatečnému dokazování. Konkrétně uvedl,
že vozidlo neřídil, řídila je osoba jemu blízká a jel v něm pouze jako spolujezdec. Dále uvedl,
že po nehodě byl ve stavu vylučujícím způsobilost (byl pod vlivem alkoholu) a nelze
tak vycházet z výstupů, které s ním byly v tomto stavu policisty učiněny. Brojil
i proti nedostačujícímu předvolání k jednání o přestupku a dovozoval porušení §74 zákona
o přestupcích. Namítal věcnou nepříslušnost a nicotnost správních aktů. Na základě výše
uvedeného požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení
v souladu s ustanovením §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“).
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvádí, že se ztotožnil se závěry
obou správních orgánů vyjádřených v jejich rozhodnutích. Tvrzení stěžovatele o tom,
že vozidlo neřídil, označil za účelové, naopak za věrohodné pokládá tvrzení stěžovatele
uvedené v protokolu o podání vysvětlení, které stěžovatel podal bezprostředně po spáchání
dopravní nehody, a ve kterém stěžovatel sám uvedl, že jel rychlostí asi 60 km/hod., po ulici
M. směrem od K. h. k ulici M., ladil rádio a nevěnoval pozornost řízení vozidla. Totéž pak
vyplývá i ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů Ch. a A. Přitom ani jeden z policistů
neuvádí, že by jako spolujezdec ve vozidle nebo u vozidla byla se žalobcem nějaká jiná
osoba; shodně hovoří o tom, že dodatečně se nějaký známý žalobce dostavil, zřejmě
za účelem odtahu vozidla. Soud proto dovodil, že má za prokázané, že nehodový děj způsobil
stěžovatel. K námitce týkající se „stavu vylučují způsobilost“ odkázal soud na text úředního
záznamu Pohotovostního pořádkového odboru, i výpověď zasahujících policistů Ch. a A.,
z nichž nevyplývá, že by stěžovatel nebyl schopen s policisty komunikovat, nevěděl,
kde se nachází, apod., jak stěžovatel tvrdil v žalobě, přičemž obě hlídky policie zcela
jednoznačně uvádí, že chování a jednání stěžovatele a navíc pak dechová zkouška, nedávala
nejmenší pochybnosti o tom, že se jedná o podnapilého řidiče.
K věcné nepříslušnosti a nicotnosti správních aktů krajský soud zejména uvedl,
že ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, který se s touto námitkou stěžovatele vypořádal
na str. 5 a 6 svého rozhodnutí, resp. ve svém písemném vyjádření ze dne 29. 6. 2004,
a má tedy za to, že rozhodovaly věcně příslušné orgány, a to v souladu s platnou právní
úpravou. K funkční příslušnosti soud uvedl, že se rovněž ztotožňuje se stanoviskem
žalovaného, uvedeným v jeho písemném vyjádření ohledně námitky žalobce, že věc měla
na úrovni orgánu I. stupně rozhodovat tříčlenná komise. Shodně se žalovaným
s tímto stanoviskem žalobce nesouhlasí. Soud zdůraznil, že nepokládal za potřebné provádět
další dokazování, neboť má zato, že všechny potřebné důkazy byly provedeny a skutkový stav
byl náležitě zjištěn, přičemž stěžovatel žádné konkrétní důkazy v žalobě neoznačil,
ani nenavrhoval jejich provedení.
K námitce týkající se porušení §74 zákona o přestupcích soud s odkazem na obsah
spisového materiálu zejména uvedl, že správní orgán I. stupně nařídil v pořadí již druhé
jednání (na první se stěžovatel bez omluvy nedostavil) na den 8. 9. 2003,
ze kterého se však stěžovatel omluvil. Označený správní orgán proto nařídil další jednání
na den 20. 10. 2003, na které se však stěžovatel rovněž nedostavil. Soud doplnil,
že je sice pravdou, že na tomto předvolání je uvedeno vpravo nahoře „Titl.“ O. S., nar. X
a jiná spisová značka než v předchozích předvoláních, nicméně předvolání bylo stěžovateli
osobně doručeno, a to na správné jméno, datum narození i bydliště stěžovatele
a v předvolánce je uvedeno, kam se má stěžovatel dostavit za účelem vyřízení přestupku
dle §22 odst. 1 písm. c), §30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích ze dne 4. 6. 2003. Soud
dovodil, že i když není v tomto předvolání uvedena správná spisová značka, jméno či datum
narození stěžovatele, musel si být stěžovatel vědom, že se jedná pouze o překlep,
resp. písařskou chybu, a tedy, že se jedná o předvolání týkající se projednání jeho provinění
z přestupku, neb přestupek se udál 4. 6. 2003 a souhlasila i ustanovení zákona, která byla
uváděna i v předchozích předvoláních. Soud proto uzavřel, že se neztotožňuje s názorem
stěžovatele, že byl porušen označený §74, neboť má jednoznačně zato, že ústní jednání bylo
řádně nařízeno, stěžovatel se jej mohl zúčastnit, avšak této možnosti nevyužil. Soud rovněž
neshledal, že by došlo k porušení §3 odst. 3 a 4, 32 odst. 1 a 46 správního řádu, či Ústava ČR,
Listina základních práv a svobod a Mezinárodní dohody o obraně základních lidských práv
a svobod. Stejně tak Krajský soud v Brně nepřisvědčil stěžovateli ani v žádné další námitce
a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti namítá stěžovatel důvody vymezené v §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že krajský soud nevyslovil dostatečně jasně,
komplexně a srozumitelně svůj právní názor stran údajné věcné nepříslušnosti správního
orgánu a následné nicotnosti správního aktu, a to z důvodu, že přestupek proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu podle §22 zákona o přestupcích byl projednán, namísto
Ministerstvem dopravy, věcně nepříslušným orgánem, Krajským úřadem Jihomoravského
kraje, jakož i stran funkční nepříslušnosti, kdy neměl rozhodovat jednotlivec, pracovník
Magistrátu města Brna, ale tříčlenná komise. Dále namítá i nesprávné skutkové posouzení
věci a nedostatečné dokazování, neboť o tom, kdo motorové vozidlo v době nehody řídil,
neexistuje žádný důkaz, který by snesl kritéria §34 správního řádu, vyjma stěžovatelova
vyjádření, které však učinil ve stavu vylučujícím způsobilost (ovlivněn alkoholem naprosto
nevěděl, co podepisuje, dokonce nevěděl, kde se nachází, zda v autě nebo na služebně).
Dále uvedl, že ve stavu, v němž byl (2,5 promile alkoholu), nerozuměl ani poučení dle §12
zákona č. 283/1991 Sb., o čemž svědčí i to, že poučení odmítl podepsat. Dovozuje, že stav
věci nebyl objasněn v souladu s §3, §32 a §46 správního řádu, a namítá, že jeho údajný
projev vůle vypovídat a vypovídat skutečně pravdu, který měl projevit do protokolu na policii,
nebyl učiněn tak, jak to vyžaduje zákon. Nebyl učiněn vážně, navíc obsah vyjádření
neodpovídal realitě, a nebyl učiněn v době, kdy by byl zcela při smyslech. Naopak byl učiněn
proti jeho svobodné vůli a v tísni, kterou policisté vyvolali tím, že trvali na tom, aby se k věci
vyjádřil, ačkoliv toho z objektivních důvodů nebyl schopen. Stejně tak kasační stížností brojí
proti postupu správních orgánů, které rozhodnutí vydaly bez jeho přítomnosti a náležitě
nezohlednily jeho omluvu z jednání. Správní orgán, jemuž se z jednání omlouval,
jeho omluvu akceptoval, ale poté, aniž by stěžovatele opětovně předvolal, nebo se dohodl
na novém termínu jednání, rozhodoval v rozporu se zákonem bez jeho přítomnosti,
a tak postupoval v rozporu s §74 zákona o přestupcích. Dále uvádí, že pokud správní orgány
tvrdí, že byl předvolán písemností přijatou dne 6. 10. 2003, z předmětné písemnosti vyplývá,
že se jednalo o předvolání jiné osoby (O. Š., nar. X) a v jiné věci (č. j. OD-41296-Př/MI-03).
Na toto předvolání, jako jej se netýkajícího, nijak nereagoval.
Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně neprojednal věc v plné jurisdikci, nezjistil
skutečný stav věci, nezkoumal a neodůvodnil namítanou nicotnost napadeného správního
rozhodnutí tak, aby z rozsudku byl poznatelný jeho právní názor na věc, a ani nezohlednil,
že k jednání správního orgánu I. stupně nebyl stěžovatel řádně předvolán, což znamenalo
zkrácení jeho práva na obhajobu a osobní účasti u jednání, stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí, jakož i na své vyjádření k žalobě. Konkrétně k námitce týkající
se příslušnosti správního orgánu doplnil, že věcná příslušnost vyplývá z ustanovení §67
zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů. Stran funkční příslušnosti
uvedl, že tato je věcí správního orgánu a zřizování komisí je jeho možností,
nikoliv povinností. K námitce týkající se skutkových zjištění žalovaný uvedl, že odmítá,
že by nebyly provedeny vedle stěžovatelovy výpovědi další důkazy, neboť byli vyslechnuti
zasahující policisté. Stejně tak doplnil, že stěžovatel nemohl být v inkriminovanou dobu
ve stavu vylučujícím způsobilost, jak tvrdí v kasační stížnosti, neboť v odvolání podrobně
popsal průběh šetření dopravní nehody a jednání s policisty. Konečně k poslední námitce
týkající se předvolání k přestupku uvedl, že se ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
který uvedl, že stěžovateli muselo být zřejmé, že předvolání, byť nesprávně označeno, bylo
určeno jemu a nedošlo k porušení jeho práv. Doplnil, že z postupu stěžovatele je patrná snaha
bojkotovat řízení a vyhnout se postihu.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho primárním úkolem posoudit, zda předchozí řízení
naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel za tento důvod označil důvody vymezené
pod písm. b) a d) §103 odst. 1 s. ř. s, je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu významu
těchto důvodů.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 4. 6. 2003 byl ve 4.35 hod.
zajištěn Policií ČR Pohotovostním pořádkovým odborem řidič R. Z. (stěžovatel). Důvodem
zajištění byla skutečnost, že řídil osobní vozidlo Škoda Felicia, SPZ X, v B. po ulici
M. směrem od K. h. k ulici M. rychlostí asi 60 km/hod., a v prostoru pravotočivé zatáčky,
vlivem nepřizpůsobené rychlosti a nevěnování se řízení, nezvládl řízení vozidla a havaroval
do sloupku dopravního označení, přičemž jevil známky značné opilosti, při řeči špatně
artikuloval, při chůzi byl nejistý, potácel se, z dechu byl cítit alkohol. Byla proto provedena
orientační dechová zkouška (přístrojem Lion) s pozitivním výsledkem 2,37 promile.
Totožnost stěžovatele byla prokázána osobními doklady, které měl stěžovatel u sebe.
Stěžovatel byl následně předán hlídce Policie České republiky, dopravní inspektorát,
která s ním sepsala protokol o podání vysvětlení, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel
byl poučen podle ustanovení §12 odst. zákona č. 283/91 Sb. a vyzván, aby podal vysvětlení
týkající se dopravní nehody. Z vysvětlení přitom vyplývá, že označeného dne asi ve 3.45 hod.
řídil stěžovatel osobní vozidlo Š-Felicia SPZ X v B. po ulici M. směrem od K. h. k ulici
M., přičemž se nevěnoval řízení a havaroval. Stejně tak vyplynulo, že vozidlo bylo v řádném
technickém stavu. Při řízení vozidla se stěžovatel dle svého vyjádření cítil dobře, žádné léky,
alkohol ani jiné návykové látky před ani během jízdy nepožil. Lékařskému vyšetření a odběru
krve a moči na alkohol se odmítl podrobit, jakož i odmítl podepsat poučení. Stejně tak odmítl
podepsat provedenou orientační dechovou zkoušku. Uvedl, že orientační dechová zkouška
byla u něho pozitivní z důvodu, že před jízdou jedl švestkový kompot. Uzavřel, že svého
zavinění na této dopravní nehodě je si vědom. Pod protokolem je uvedeno, že stěžovatel
protokol přečetl, souhlasí s ním a nežádá oprav ani doplnění. Pod protokol se stěžovatel
a zasahující policisté - nprap. Ch., nprap. A. - vlastnoručně podepsali.
Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 16. 6. 2003 zaslala Policie ČR správnímu
orgánu I. stupně oznámení přestupku. Označený správní orgán nařídil ústní projednání
přestupku na den 21. 7. 2003 a stěžovatele k němu řádně předvolal; v předvolání je uvedeno
který den, kterou hodinu a do jaké místnosti se má stěžovatel dostavit, a to za účelem
projednání závažného přestupku (§22 odst. 1 písm. c) a f) a §30 odst. 1 písm. i zákona
o přestupcích) ze dne 4. 6. 2003. z jehož spáchání je podezřelý. V předvolání je označen
pracovník Magistrátu města Brna, odboru dopravy, který projednání přestupku vyřizuje
i spisová značka věci (OD-41266-Př/MI-03); zásilka se však správnímu orgánu prvního
stupně vrátila jako nevyžádána. Správní orgán proto předvolal stěžovatele k ústnímu
projednání přestupku na den 8. 9. 2003, stěžovatel předvolání převzal dne 14. 8. 2003,
avšak z důvodu nemoci se z něj omluvil. Předvolání obsahovalo identické údaje jako první
předvolání k jednání.
Správní orgán proto nařídil další jednání, a to na 20. 10. 2003. V předvolání byly
uvedeny obdobné údaje jako v předchozích předvoláních až na označení adresáta; správní
orgán na namísto jména stěžovatele předvolánku nadepsal jménem: O. S., nar. X. Předvolánka
byla zaslána na adresu R. Z., B., S. 8b, a toto předvolání stěžovatel osobně převzal
6. 10. 2003.
Dne 20. 10. 2003 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí č. j. OD-41266-PŘ/MI-02,
ve kterém bylo vysloveno, že stěžovatel je vinen, že dne 04. 06. 2003 v 03:45 hod. řídil
osobní motorové vozidlo, tov. zn. Š Felicia, r. z. X v B. na ulici M. ve směru k ulici
M. a při projíždění pravotočivé zatáčky vlivem nepozornosti (ladil rádio) a nepřiměřené
rychlosti nezvládl řízení vozidla, vjel do protisměru, kde narazil do dopravního značení,
čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a j) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, tedy porušením
zákona o provozu na pozemních komunikacích způsobil dopravní nehodu, kterou byl
dle citovaného zákona povinen neprodleně ohlásit policistovi a při výkonu činnosti,
při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí anebo poškodit majetek, se odmítl 1. podrobit
dechové zkoušce, 2. podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem
v případě, že dechová zkouška byla pozitivní, ač měl povinnost takové zkoušce nebo vyšetření
se na základě zákona o provozu na pozemních komunikacích podrobit a toto nebylo spojeno
s nebezpečím pro jeho zdraví, čímž se dopustil přestupku dle ustanovení §22 odst. 1 písm. c)
a přestupku dle ustanovení §30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a proto mu byla
podle ustanovení §30 odst. 2, v souladu s ustanovením §11 odst. 1 a 2, §12 odst. 1, 2
citovaného zákona uložena pokuta v částce 15 000 Kč, zákaz činnosti řízení
všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí,
jakož i povinnost uhradit státu náklady řízení v částce 500 Kč. Při šetření nehody vzniklo
podezření, že řídil vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů. Podrobil se orientační
dechové zkoušce s pozitivním výsledkem, odmítl se však podrobit lékařskému vyšetření
spojenému s odběrem krve.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém brojil proti skutkovým
závěrům, mj. uvedl, že vozidlo neřídil, nehodu nespáchal, a není mu známo na základě
jakých důkazů správní orgán dospěl k závěru, že dopravní nehodu spáchal. Výčet podkladů
uvedený v odůvodnění rozhodnutí nemůže být důkazem, zjištění nevychází ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Protokol o jeho podání policisté sepsali podle svých představ,
a proto jej odmítl podepsat. Dále namítal, že ústní jednání bylo uskutečněno
bez jeho přítomnosti a rozhodováno bylo v rozporu s §74 zákona o přestupcích.
O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 01. 2004,
č. j. JMK/34365/2003 OD Ko. Tímto rozhodnutím bylo označené rozhodnutí změněno tak,
že se vypouštějí slova „1. podrobit dechové zkoušce, 2.“ (8. řádek na druhé straně rozhodnutí)
a za slova „ 30 odst. 1 písm. i)“ vkládají slova „bod 2“ (13. řádek na druhé straně rozhodnutí),
v ostatním zůstalo rozhodnutí nezměněno.
Proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel žalobu, která byla
zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005, č. j. 57 Ca 23/2004 - 45,
která je nyní předmětem přezkumu před Nejvyšším správním soudem ke stěžovatelem podané
kasační stížnosti.
Námitky stěžovatele z kasační stížnosti lze pro přehlednost seřadit do tří hlavních
skupin. V první brojí proti věcné a funkční příslušnosti správních orgánů, ve druhé skupině
námitek brojí proti procesním vadám při předvolání k jednání o přestupku a konečně ve třetí
skupině vznáší námitky proti způsobu dokazování před správními orgány i před soudem,
a zpochybňuje učiněná skutková zjištění.
K první skupině námitek Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal, že by krajský
soud nevyslovil dostatečně jasně, komplexně a srozumitelně svůj právní názor stran údajné
věcné nepříslušnosti správního orgánu a následné nicotnosti správního aktu, jak tvrdil
stěžovatel v kasační stížnosti, neb jak vyplývá z podrobného odůvodnění rozsudku, krajský
soud se těmito námitkami zevrubně zabýval a uvedl, že se ztotožňuje se stanoviskem
žalovaného, který se s touto námitkou stěžovatele vypořádal na str. 5 a 6 svého rozhodnutí,
a dále i ve svém písemném vyjádření ze dne 29. 6. 2004, a má tedy za to, že rozhodovaly
věcně příslušné orgány, a to v souladu s platnou právní úpravou. S těmito závěry souhlasí
i Nejvyšší správní soud, přičemž nelze přisvědčit stěžovateli v názoru, že skutečnost, že soud
opřel svůj názor o tvrzení uvedená ve vyjádřeních žalovaného, by způsobovala nezákonnost
takového postupu. Sluší se uvést, že i Nejvyšší správní soud často odkazuje na závěry
již v řízení učiněné, ať již krajským soudem či žalovaným, neb i v souladu se zásadou
hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola
podrobně „opakovat“ již správně vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry,
přičemž pokud u přezkumného orgánu panuje shoda na učiněných závěrech, není důvodu,
proč by na ně nemohlo být odkázáno. Názory vyslovené žalovaným dopadají
i podle Nejvyššího správního soudu zcela na posuzovanou situaci a není proto důvod,
proč by je krajský soud nemohl použít, či na ně odkázat. Obdobně nemohl Nejvyšší správní
soud přisvědčit stěžovateli v námitce týkající se údajné funkční nepříslušnosti. Plně
se v této otázce ztotožňuje jak se stanoviskem žalovaného, tak s akceptačním stanoviskem
krajského soudu, že v projednávaném případě nebylo předepsáno projednání přestupku
komisí. Nejvyšší správní soud shledává i tyto závěry krajského soudu v souladu se zákonnou
úpravou.
Ke druhé skupině námitek Nejvyšší správní soud uvádí, že zde Krajský soud v Brně
pochybil, a to způsobem, který mohl mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel namítá, že správní orgán I. stupně při jeho předvolání k projednání přestupku
porušil §74 zákona o přestupcích. Z obsahu spisu vyplývá, že poté, co se stěžovatel omluvil
z účasti na ústním projednání přestupku nařízeného na den 8. 9. 2003, správní orgán nařídil
další jednání, a to na 20. 10. 2003. Toto předvolání bylo zasláno na adresu R. Z., B., S. 8b,
a stěžovatel je osobně převzal 6. 10. 2003. V předvolání však byl jako adresát označen: O. Š.,
nar. X. Stěžovatel se k tomuto jednání nedostavil, což v následných podáních (odvolání,
žaloba, kasační stížnost), shodně odůvodňuje tím, že z označení na předvolání dovodil,
že se jej netýká, a proto na ně nijak nereagoval.
Ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích uvádí: O přestupku koná správní orgán
v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat
jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví
bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
Z této úpravy jednoznačně vyplývá, že zákon koncipuje řízení o přestupku v prvním
stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Z věty druhé
citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že k tomuto jednání musí být obviněný řádně
předvolán. Takovým řádným předvoláním je třeba mj. rozumět úkon, o jehož obsahu nejsou
žádné pochybnosti. Předvolání, které bylo doručeno stěžovateli bylo však v záhlaví určeno
jiné osobě (O. Š., nar. X). Tak je zřejmé, že za situace, kdy byla zásilka adresována
stěžovateli, došlo k pochybení buď v tom, že daná zásilka měla být adresována O. Š. (zásilka
byla vložena do nesprávné obálky), nebo v tom, že zásilka byla adresována správně
stěžovateli, ale v záhlaví předvolání mělo v takovém případě být uvedeno jméno a datum
narození stěžovatele (do správné obálky byla vložena nesprávná zásilka). I když lze jistě
přisvědčit tomu, že z některých dalších identifikačních znaků obsažených v předmětném
předvolání bylo možné dovodit, že se jednalo o přestupkovou věc stěžovatele, je stejně
tak možno konstatovat, že tyto znaky (označení přestupku jako přestupku dopravního
dle ust. §22 odst. 1 písm. c/, §30 odst. 1 písm. i/ zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ze dne 4. 6. 2003) mohly případně odpovídat i jiné přestupkové věci. Stěžovatel
poukazuje i na č. j. (číslo jednací), uvedené na předmětném předvolání, a uvádí, že šlo
o jinou věc. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že je sice pravda, že dané
č. j., resp. „naše značka“ je totožná se spisovou značkou uvedenou na předchozím předvolání,
doručeném stěžovateli, není již však zcela shodná s „č. j.“, jímž je označeno rozhodnutí
správního orgánu o přestupku stěžovatele. Ostatně podle názoru Nejvyššího správního soudu
nelze po účastníku, který je předvoláván k ústnímu jednání o přestupku, spravedlivě
požadovat, aby v situaci, kdy je mu doručeno předvolání, v jehož záhlaví na místě
pro označení osoby, jíž je předvolání určeno, je uvedena jiná osoba, tento účastník aktivně
zjišťoval, komu je vlastně zásilka určena a zda se správní orgán nedopustil pochybení
při jejím doručování.
Vzhledem k tomu, že ústním projednáním přestupku před správním orgánem I. stupně
za účasti řádně předvolaného účastníka, je právní úpravou nepochybně sledována
a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny
či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces, nelze souhlasit s žalovaným správním
orgánem, a stejně tak ani s krajským soudem, že se v dané otázce jednalo o procesní
pochybení, které nemělo, či nemohlo mít vliv, na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, č. 38:
Pochybnosti stran řádného předvolání obviněného z přestupku nutně musí vést k závěru,
že řádně předvolán nebyl. I v oblasti správního trestání platí princip presumpce neviny
a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Vedle toho pochybnosti o tom, zda byl obviněný k ústnímu projednání přestupku řádně
předvolán, tj. zda měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,
k důkazům o nich, a možnost navrhovat důkazy na svou obhajobu, postihují ve svém důsledku
i zjištěný skutkový stav věci, který se stal podkladem pro správní rozhodnutí.
Za této situace je pak nadbytečné zkoumat námitky ze třetí skupiny, které mířily
proti dokazování skutkového stavu v řízení před správním orgánem I. stupně, žalovaným
i před krajským soudem a týkaly se skutkových zjištění osoby řidiče vozidla a hodnověrnosti
jeho výpovědi s ohledem na jeho stav způsobený požitím alkoholu. Jelikož v řízení
před správním orgánem I. stupně došlo k procesní vadě popsané a odůvodněné výše,
která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, nemá smysl přezkoumávat
dále proces dokazování a další kroky učiněné správními orgány v prvostupňovém i odvolacím
řízení, neboť obě tato řízení jsou stižena zásadním procesním pochybením. Úkony správního
orgánu směřující ke zjištění stavu věci a jeho zákonného a přesvědčivého prokázání budou
muset být správním orgánem I. stupně opakovány takovým způsobem, aby skutkový stav byl
zjištěn procesně bezvadně.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Brně pochybil,
když nesprávně posoudil vyhodnocení a dodržení podmínek §74 zákona o přestupcích
v předcházejícím řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
napadaný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby v souladu s právním názorem uvedeným
v odůvodnění tohoto rozsudku postupoval dle ustanovení §78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a zrušil
jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí správního orgánu I. stupně z důvodu vad řízení.
Tímto závazným pokynem Nejvyššího správního soudu je krajský soud v dalším řízení vázán.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu