ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.168.2014:74
sp. zn. 4 As 168/2014 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: P. N., zastoupen Mgr.
Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: Policie
České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
2. 7. 2014, č. j. 10 A 119/2013 – 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2014, č. j. 10 A 119/2013 - 34,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 12. 8. 2013,
č. j. PPR-14732-8/ČJ-2013-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 21.600 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne
12. 8. 2013, č. j. PPR-14732-8/ČJ-2013-990131 podle §190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též „zákon o služebním poměru“)
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského
kraje (dále též „správní orgán prvního stupně“) ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2013,
č. j. ŘKŘ-547/2013, jímž byla podle §192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru zamítnuta
žádost žalobce o obnovu řízení, neboť nebyly shledány důvody pro obnovu řízení o žádosti
žalobce o proplacení 150 hodin nařízeného výkonu služby přesčas v kalendářním roce 2009, která
byla zamítnuta rozhodnutím (sdělením) ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství
policie Jihočeského kraje ze dne 27. 1. 2011, č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200OP.
[2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žádost žalobce o obnovu řízení
ze dne 13. 2. 2013, směřuje proti rozhodnutí ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2011,
č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200OP, o němž žalobce tvrdí, že se opírá o nepravdivý důkaz.
Žalovaný po posouzení skutečností uvedených v odvolání a v předchozí žádosti o povolení
obnovy řízení dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle §192 odst. 1
písm. c) zákona o služebním poměru nebyly naplněny. K námitce žalobce, že jej služební
funkcionář měl vyzvat k doplnění žádosti o povolení obnovy řízení, žalovaný uvedl, že žádost
o povolení obnovy řízení byla dostatečně konkrétní a byl z ní zřejmý její důvod – závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 – 126. Správní
orgán prvního stupně posoudil důvody uvedené v žádosti žalobci o povolení obnovy řízení
a zjistil, že nenaplňují ustanovení §192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru, neboť
zmíněný rozsudek byl již správnímu orgánu prvního stupně znám a nejedná se tudíž o novou
skutečnost, která existovala v době původního řízení a kterou nemohl žalobce bez svého zavinění
uplatnit. Požadavku žalobce, aby mu byly doručeny vnitřní předpisy upravující jednání poradní
komise žalovaný nevyhověl s odkazem na §8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, s odůvodněním, že tento předpis mimo jiné obsahuje osobní údaje. K dalšímu
požadavku žalobce na přizvání k jednání senátu a umožnění jeho procesních práv žalovaný
uvedl, že v rámci odvolacího řízení nebyl spisový materiál nikterak rozšířen či doplněn,
se spisovým materiálem byl zástupce žalobce seznámen naposledy dne 29. 4. 2013, tedy v době,
kdy již bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno a doručeno. Žalobce nebyl
k jednání senátu poradní komise přizván, neboť senát disponoval dostatečnými argumenty
jak ze strany zmocněnce žalobce, tak ze strany správního orgánu prvního stupně.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že je nepřezkoumatelné
a spočívá na nesprávném právním názoru. Správní orgány obou stupňů podle žalobce řádně
nezjistily skutkový stav a porušovaly procesní předpisy, což má za následek nezákonnost
rozhodnutí žalovaného. Žalobce dále namítal, že do spisu nebyly založeny vnitřní předpisy
týkající se pravomoci a příslušnosti orgánu prvního stupně, na které správní orgány obou stupňů
odkazují. Žalobce nemá možnost se s těmito dokumenty seznámit, neboť nejsou jakkoliv
publikované. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tak podle žalobce nemá
oporu ve spisu. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
mohlo být vydáno osobou k tomu nepříslušnou, neboť mu je známo, že o žádostech o doplacení
v prvním stupni rozhoduje náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje.
Žalobce žalovanému vytknul, že se nevypořádal s jeho důkazními návrhy, pouze bez bližšího
odůvodnění uvedl, že jsou irelevantní a nevypořádal se ani s odvolacími námitkami, v nichž
namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rozhodnutí
žalovaného spočívá na nepravdivých skutečnostech. Žalobce se odvolával na nedostatečné
personální obsazení a toto i doložil.
[4] Podle žalobce při vydání rozhodnutí žalovaného nebyl dodržen §174 odst. 1 písm. a) a b)
a §194 zákona o služebním poměru, neboť žalobci nebylo umožněno, aby se účastnil jednání
senátu poradní komise a aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí a argumentaci služebního
funkcionáře. Žalovaný nezjišťoval skutkový stav, ale pouze formálně zamítl odvolání. Žalobce
pořádal o rozšíření senátu poradní komise o dva členy z řad odborové organizace, senát však
byl rozšířen pouze o jednoho člena, aniž bylo vysvětleno, z jakého důvodu nebylo tomuto návrhu
vyhověno. Zároveň nebyl tento člen informován o jednání senátu poradní komise a senát věc
rozhodoval v původním složení. V rámci odvolacího řízení žalobce požádal o zaslání dokumentů
upravujících pravidla jednání senátu poradní komise. Tyto dokumenty však nebyly žalobci
doručeny a návrh byl s odkazem na §8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, odmítnut s odůvodněním, že tyto předpisy obsahují osobní údaje. Tento odkaz
označil žalobce za nepřiléhavý a zavádějící. Dále dle žalobce došlo k porušení §192 odst. 3
a §181 odst. 2 písm. a), b) a c) zákona o služebním poměru.
[5] Správní orgány obou stupňů v předmětném řízení vůbec neprováděly zjišťování
skutkového stavu tak, jak jim to ukládá §181 odst. 1 zákona o služebním poměru. Vzaly v úvahu
pouze žádost o obnovu řízení, a aniž by žalobce vyzvaly k doplnění této žádosti, vydaly
rozhodnutí. Za použití argumentace, že pokud by prováděly dokazování, pak by fakticky vedly
obnovené řízení, dospěly správní orgány k absurdnímu závěru, že v řízení o povolení obnovy
řízení není připuštěno provádění dokazování, neboť toto dokazování by znamenalo vedení
obnoveného řízení. Správní orgány obou stupňů žádost žalobce o obnovu řízení interpretovaly
tak, aby ji mohly zamítnout z formálních důvodů a nevyzvaly žalobce k jejímu doplnění
s odůvodněním, že je dostatečně určitá. Nepřihlédly k úmyslu žalobce, který se domáhal obnovy
řízení z toho důvodu, že předchozí argumentace příslušného služebního funkcionáře byla
nesprávná. V prvotním řízení nebylo prováděno shromažďování materiálů ani nedošlo
k dokazování a posuzování zjištěných skutečností. Za této situace je žalobce přesvědčen,
že jakýkoliv jím získaný důkaz o nesprávnosti tvrzení služebního funkcionáře je způsobilý
iniciovat obnovu řízení. Jedná se o informace vyplývající z tabulky "Operační odbor – Přesčasy",
které dokazují, že na Operačním středisku v Táboře byl personální podstav a které tím vyvracejí
(společně s argumentací správních soudů) ničím neodůvodněné tvrzení služebního funkcionáře,
že služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem. Pokud by tímto důkazem žalobce
disponoval již v rámci původního řízení, pak by jej použil. Jelikož však ze strany služebních
funkcionářů dochází k zastírání a maskování této situace a žalobce tyto informace neměl
k dispozici, nemohl je ani uplatnit v původním řízení. Žalobce tento důvod uplatnil, jakmile
se o něm dozvěděl. Žalobce má za to, že s přihlédnutím k současné judikatuře má tato informace
podstatný vliv na obsah původního rozhodnutí v tom smyslu, že minimálně části nároků by mělo
být vyhověno. Z těchto důvodů je žalobce přesvědčen, že jsou splněny podmínky pro obnovu
řízení uvedené v §192 odst. 1 písm. a) a c) zákona o služebním poměru. Žalobce proto navrhl,
aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil
mu povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů soudního řízení k rukám jeho zástupce.
[6] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 10 A 119/2013 – 34,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Uvedl, že důvodem pro obnovu řízení nemůže být právní názor služebního funkcionáře,
byť se ukázal ve světle judikatury jako chybný, neboť toto pochybení zakládá případnou
nezákonnost rozhodnutí, proti které se účastník může bránit jedině cestou odvolání. Názor
Nejvyššího správního soudu týkající se nařizování přesčasů lze považovat za právní posouzení
věci, nikoliv za skutečnost nebo důkaz, z něhož by bylo možné dovodit konkrétní skutkové
zjištění podstatné pro objasnění skutkové stránky případu. Rozsudek nelze považovat
za skutečnost či důkaz, z nichž je možné dovodit skutkové zjištění pro objasnění skutkových
okolností případu.
[7] Námitce žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného krajský soud
nepřisvědčil. Důvod, pro který žalobce požádal o povolení obnovy řízení, byl řádně zjišťován
jak v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak i v rozhodnutí žalovaného. Nebyl důvod
se vypořádávat s důkazními návrhy, které navíc ani nebyly specifikovány, ohledně prokázání
nepravdivosti tvrzení služebního funkcionáře, že služba přesčas byla nařízena v souladu
se zákonem, jak mělo vyplývat z přípisu služebního funkcionáře ze dne 27. 1. 2011. V tomto
sdělení nejsou uváděny žádné konkrétní závěry ohledně nařizování služby přesčas kromě
obecného závěru, že nařizování služby přesčas proběhlo v souladu se zákonem. Z toho důvodu
bylo zcela irelevantní navrhovat dokazování k existenci důvodů obnovy řízení. Je zřejmé,
že nevyhovění žádosti žalobce o proplacení přesčasů nepředcházelo žádné správní řízení
a neproběhlo žádné dokazování, u kterého by mohlo být prokazováno nepravdivé tvrzení
služebního funkcionáře. Závěr služebního funkcionáře v uvedeném přípise, že žádosti žalobce
o proplacení přesčasových hodin se nevyhovuje, byl žalovaným prohlášen za rozhodnutí
a žalobcem akceptován, odvolání proti němu podáno nebylo. „Rozhodnutí“, které je toliko
neformálním přípisem, bylo vydáno bez opatřování důkazů, které by bylo lze zkoumat a případně
vyvracet, a to právě pro absenci jakéhokoliv řízení a dokazování. Nápravy lze dosáhnout
pouze mimořádným prostředkem, který je pro tento druh vad zákonem o služebním
poměru určen. Jedná se o přezkumné řízení, které je sice řazeno mezi dozorčí prostředky práva,
což však nevylučuje iniciování této nápravy přímo účastníkem řízení. O tom byl ostatně žalobce
správními orgány poučen.
[8] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku žalobce ohledně neúplnosti spisu
ve vztahu k vnitřním předpisům, na něž správní orgány obou stupňů odkazovaly, neboť vnitřní
předpisy není povinnost zakládat do spisu a ani nepodléhají povinnosti dokazování. Pokud
nebylo žádosti žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, vyhověno, je třeba k nápravě zvolit jiný právní prostředek. K námitce,
že o žádostech o doplacení přesčasů v prvním stupni v současné době rozhoduje náměstek
ředitele Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje, krajský soud uvedl, že nesouvisí
s přezkumem žalobou napadeného rozhodnutí. V řízení před správním orgánem prvního stupně
byl dále žalobce informován o tom, že se může vyjádřit, případně návrh doplnit. V odvolacím
řízení byl dne 28. 5. 2013 informován, že dne 16. 7. 2013 bude ukončeno shromažďování
podkladů a byl vyrozuměn, že může požádat o doplnění členů senátu, v odvolacím řízení nebyly
prováděny žádné důkazy. K tvrzení žalobce, že mu nebylo umožněno účastnit se jednání senátu
poradní komise, krajský soud uvedl, že toto právo mu ustanovením §194 zákona o služebním
poměru explicitně zaručeno není. Žalobce sice požádal o účast na jednání senátu poradní komise
a o termínu jednání informován nebyl, bylo však vyhověno jeho návrhu a komise byla doplněna
o člena odborového orgánu. Důvod, pro který se takto doplněný člen jednání senátu nezúčastnil,
nelze z písemností ve spise zjistit. Krajský soud zdůraznil, že výsledkem činnosti senátu poradní
komise je návrh rozhodnutí, který však nemusí služební funkcionář akceptovat a tento návrh
na rozhodnutí pro služebního funkcionáře není aktem, který by přímo zasahoval do práv
a povinností účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že návrh rozhodnutí je součástí spisu,
má žalobce nepochybně právo se s takovým návrhem seznámit, případně se k němu vyjádřit.
Žalobce měl dle statutu poradní komise právo být přizván k jednání senátu komise, ovšem
přizván nebyl. Toto porušení procesního práva žalobce účastnit se jednání senátu však podle
krajského soudu nemělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť v případě
žádosti žalobce o obnovu řízení bylo pouze zkoumáno naplnění některého z taxativně
stanovených důvodů pro povolení obnovy řízení. Samotná obnova řízení právě pro neexistenci
taxativně stanoveného důvodu povolena nebyla. Soud proto neshledal zkrácení žalobce na jeho
právech.
[9] Krajský soud dále neshledal porušení §192 odst. 3 ani §181 odst. 2 písm. a), b) a c)
zákona o služebním poměru. Žalobce v žádosti o obnovu řízení nepředložil žádné důkazy
a argumentoval pouze právním názorem Nejvyššího správního soudu, na jehož základě mělo
dojít odlišnému právnímu posouzení žalovaným. Ve sdělení služebního funkcionáře ze dne
27. 1. 2011 (posléze označené jako rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce
o proplacení přesčasů) nejsou uvedeny důkazy ohledně proplacení přesčasových hodin. Žádosti
žalobce o proplacení přesčasů nebylo vyhověno z toho důvodu, že žalovaný trval na tom,
že služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem o služebním poměru. Na základě jakých
úvah a za jakých skutkových zjištění byl tento závěr vysloven, však ve sdělení, které
představovalo prvostupňové rozhodnutí, jehož obnova byla požadována, uvedeno není. Žalobce
sám uvádí, že v původním rozhodnutí ve sdělení ze dne 27. 1. 2011, nebylo prováděno
dokazování. Právě pro tuto skutečnost bylo zapotřebí využít proti tomuto aktu, kterým
bylo zasaženo do práv žalobce, nejprve řádný opravný prostředek, odvolání. Žalobcem
uplatněným mimořádným prostředkem – obnovou řízení, však lze napravovat vady skutkové,
nikoli vady právní. Žalobce tedy nezvolil správný druh mimořádného opravného prostředku
a zamítnutí jeho žádosti tak bylo správným postupem. Výtku žalobce, že nebyl vyzván
k odstranění vad žádosti o obnovu řízení, krajský soud zhodnotil jako neopodstatněnou, neboť
žádost byla dostatečně určitá a nemusely žalobce vyzývat k jejímu doplnění. Nemůže obstát
ani tvrzení žalobce, že jakýkoliv získaný důkaz o nesprávnosti tvrzení služebního funkcionáře
je způsobilý s úspěchem iniciovat obnovu řízení.
[10] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v prvé řadě namítal, že krajský soud nesprávně posoudil
otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutí žalovaného nemá oporu
ve spisu, neboť spis neobsahuje veškeré podklady rozhodnutí – zejména vnitřní předpisy Policie
ČR, které nejsou zveřejňované ve Sbírce zákonů ani jiné veřejné sbírce a z tohoto důvodu je jimi
nutno vést dokazování a doložit je do spisu. Ohledně pravomoci služebního funkcionáře, který
má ve věci rozhodovat, stěžovatel poukázal na skutečnost, že v tomto případě je odkazováno
na vnitřní předpis – závazný pokyn policejního prezidenta č. 154/2012, dle kterého měl v této
věci rozhodovat ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, ačkoliv v jiné věci jiného
účastníka o obdobném nároku rozhodoval v prvním stupni náměstek ředitele. Podle stěžovatele
tak za této situace není zřejmé, který služební funkcionář měl být příslušný k rozhodování o této
věci. Ohledně odkazu krajského soudu na vnitřní předpisy policie ČR, a to zejména na závazné
předpisy policejního prezidenta č. 206/2011 a č. 154/2012 je podle stěžovatele rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný, neboť tyto předpisy nejsou obsaženy ve spise a krajský soud
tímto přejímá nepodloženou argumentaci žalovaného. Z uvedeného stěžovatel dále usuzuje,
že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné, neboť nemá oporu ve spise. Další pochybení
krajského soudu dle názoru stěžovatele spočívá v nesprávném posouzení odepření práva
stěžovatele účastnit se jednání senátu poradní komise. Podle stěžovatele je nesprávný závěr
krajského soudu, že okolnosti, za nichž je svoláván senát poradní komise, nejsou podstatné,
neboť návrh senátu poradní komise není závazným podkladem pro vydání rozhodnutí.
Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že krajský soud neměl k dispozici předmětný
závazný pokyn policejního prezidenta. S ohledem na znění §194 zákona o služebním poměru
je stěžovatel přesvědčen, že porušení pravidel uvedených ve vnitřním předpise služebního
funkcionáře znamená i porušení zákonných norem. Předpisy pro jednání poradní komise
tak je třeba respektovat. V případě stěžovatele se jedná o porušení jeho práva účasti na jednání
a hlasování senátu. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že pravidla pro jednání senátu poradní
komise jsou upravena závazným pokynem policejního prezidenta, přičemž dle jeho přílohy č. 1
je předseda senátu povinen, požádá-li o to účastník, přizvat jej k jednání senátu a umožnit
mu uplatnit jeho procesní práva dle §174 zákona o služebním poměru. Vzhledem k tomu,
že návrh senátu obsahuje skutkové i právní posouzení věci a služební funkcionář následně
pouze rozhoduje, zda se ztotožní s rozhodnutím senátu poradní komise či nikoliv (ostatní práci
za něj vykonává senát), má stěžovatel za to, že pochybení senátu poradní komise nelze přehlížet
jako nepodstatné, jak to činí krajský soud. Podle stěžovatele v posuzované věci nemohlo
proběhnout platné jednání a hlasování, neboť jeden člen senátu poradní komise nebyl o jejím
jednání vyrozuměn. Závěr soudu, že nelze soudně přezkoumávat postup senátu poradní komise,
neboť není upraven zákonem, je tedy podle stěžovatele nesprávný. Pochybení žalovaného
spatřuje stěžovatel také v tom, že v odvolacím řízení nebyl seznámen s podklady pro rozhodnutí
a nebylo mu umožněno, aby se k nim vyjádřil. Toto porušení svých práv považuje stěžovatel
za zásadní a je přesvědčen, že by pro něj mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno.
[11] Podle stěžovatele je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro jeho vnitřní
rozpornost, neboť na jedné straně soud uvádí, že žalobce nepředložil žádné důkazy v žádosti
o obnovu řízení a následně, že tato vada není formální vadou. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení,
že pokud v žádosti o obnovu řízení neuplatnil důkazy o svých tvrzeních, tak jej v tomto směru
měly správní orgány poučit, jak vyplývá z §4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[12] Stěžovatel dále poukázal na to, že spolu s odvoláním uvedl a do spisu doložil důkaz
(tabulku "Operační odbor – Přesčasy") o tom, že služba přesčas byla nařizována v důsledku
personálního podstavu. Pokud by tato skutečnost byla v původním řízení prokázána,
pak by nemohla být jeho žádost o doplacení služebního příjmu zamítnuta, neboť dle ustálené
judikatury správních soudů služba přesčas konaná z důvodu trvalého personálního podstavu, není
v souladu se zákonem. Tato skutečnost podle stěžovatele představuje důvod pro obnovu řízení
uvedený v §192 odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o služebním poměru. V původním řízení nemohl
stěžovatel tento důkaz využít, neboť jím nedisponoval. Uvedená skutečnost navíc svědčí
o nesprávnosti závěru uvedeného v rozhodnutí (sdělení) ze dne 27. 1. 2011, že služba přesčas
byla nařízena v rozporu se zákonem.
[13] Stěžovatel upozornil na skutečnost, že nápravy nespravedlivého, nesprávného
a nezákonného rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 27. 1. 2011 vydaného ve formě přípisu
nelze dosáhnout jinými zákonnými prostředky. Stejně jako žalovaný se této povinnosti vyhýbá
také ministerstvo vnitra. V této souvislosti žalobce uvedl, že ministrovi vnitra podal podnět
k zahájení přezkumného řízení týkající se rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2011. Ministr
vnitra se však zjevnými pochybeními odmítl zabývat. Žaloba proti rozhodnutí ministra
byla odmítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 10 Ad 8/2014
a kasační stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 105/2014 – 35. Z postupu všech správních
orgánů tak podle stěžovatele vyplývá úmysl se celou věcí nezabývat, navzdory zjevné prvotní
nezákonnosti.
[14] Pro úplnost stěžovatel dodal, že proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2011
nepodal odvolání, neboť toto sdělení nebylo jako rozhodnutí označeno. Podle stěžovatele
správní orgán úmyslně vydal rozhodnutí ve formě přípisu, aby příslušníky uvedl v omyl,
že se nejedná o rozhodnutí. Dalším důvod pro nepodání odvolání proti tomuto rozhodnutí
spočíval v tom, že stěžovatel nedisponoval žádným důkazním materiálem. Veškerý tento materiál
měl správní orgán.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žalobcem uváděné důvody neobstojí.
Konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů i rozsudek krajského soudu
se dostatečně vypořádávají s tím, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro obnovu
řízení stanovené v §192 zákona o služebním poměru. Ve správním řízení rozhodovali v obou
stupních příslušní služební funkcionáři. Žalovaný se ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že nelze dovodit, že napadené rozhodnutí nemá oporu ve spise v důsledku absence vnitřních
předpisů, neboť v řízení o povolení obnovy řízení se zkoumá pouze existence zákonem taxativně
stanovených důvodů obnovy. Krajský soud podle žalovaného správně posoudil a zdůvodnil, proč
nemohlo porušení stěžovatelova práva účastnit se jednání senátu poradní komise způsobit
nezákonnost rozhodnutí žalovaného. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 3 Ads 51/2012 - 48. Okolnosti,
na základě kterých je senát poradní komise svoláván, nejsou podstatné, postup jednání senátu
poradní komise není stanoven zákonem, a proto nelze soudní cestou jednání poradní komise
přezkoumávat. K námitce stěžovatele, že nebyl vyzván k odstranění vad žádosti o obnovu řízení,
žalovaný uvedl, že žalobcova žádost byla dostatečně určitá a nebyl tak důvod vyzývat žalobce
k jejímu doplnění. Proti rozhodnutí (sdělení) ze dne 27. 1. 2011 mohl žalobce použít řádný
opravný prostředek. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II. Posouzení kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení otázky,
zda správní orgány postupovaly správně, když neshledaly důvod pro nařízení obnovy řízení.
[19] Podle §192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, řízení, které je ukončeno
rozhodnutím, jež nabylo právní moci, se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšla najevo nová skutečnost, která
existovala v době původního řízení a kterou nemohl účastník, jemuž je ku prospěchu, bez svého zavinění v tomto
řízení uplatnit.
[20] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel přípisem ze dne
20. 12. 2010 požádal s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010 – 28, o proplacení 150 přesčasových hodin
za rok 2009. Na tuto žádost reagoval správní orgán prvního stupně sdělením ze dne 27. 1. 2011,
č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200 OP, v němž uvedl, že s ohledem na uvedený rozsudek
krajského soudu probíhá v odvolacím řízení nové posouzení odvolání bývalého policisty a žádosti
stěžovatele nevyhovuje, neboť i nadále zastává názor, že předmětná služba byla nařízena
v souladu se zákonem o služebním poměru.
[21] Přípisem ze dne 19. 11. 2012 stěžovatel znovu vyzval služebního funkcionáře
k proplacení 150 přesčasových hodin za rok 2009 a současně jej vyzval, aby provedl přepočet
nároků, které mu vznikly v souvislosti se skončením služebního poměru k 30. 6. 2010.
Správní orgán prvního stupně na tuto opakovanou výzvu reagoval přípisem ze dne 13. 12. 2012,
č. j. KRPC-176277-1/ČJ-2012-0200 OP v němž uvedl, že této výzvě předcházela žádost
evidovaná pod č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200 OP, která byla vyřízena přípisem ze dne
27. 1. 2011. Ve smyslu §178 zákona o služebním poměru však tato žádost zahájila
řízení a přestože vyřízení žádosti nebylo označeno jako rozhodnutí, o rozhodnutí
se jednalo s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2009, č. j. 4 Ads 133/2008 – 122. Zamítnutí žádosti přípisem ze dne 27. 1. 2011,
č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200 OP, tak představuje rozhodnutí, které je v právní moci
a lze je napadnout pouze mimořádným opravným prostředkem ve smyslu §192 či §193 zákona
o služebním poměru.
[22] Následně stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, který byl zamítnut rozhodnutím
správního orgánu prvního stupně. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel mimo jiné
poukázal na přiložený dokument - tabulku "Operační soubor – přesčasy" a uvedl, že tento
dokument umožňuje obnovu řízení, neboť z něj vyplývá, že přinejmenším v roce 2008 a 2009
byl na Operačním středisku v Táboře personální podstav. Dle judikatury správních soudů přitom
nedostatečné personální obsazení nemůže být důvodem k tomu, aby mohla být příslušníkům
nařizována služba přesčas. Pokud příslušníkům byla na základě personálního podstavu nařízena
služba přesčas, nejedná se o službu nařízenou podle §54 odst. 1 zákona o služebním poměru,
a proto není možné ji započítávat do limitu 150 neplacených hodin.
[23] Žalovaný odvolání zamítl, aniž by se se stěžovatelem uváděným důvodem pro nařízení
obnovy řízení uvedeným v této odvolací námitce jakkoliv vypořádal. Žalovaný totiž jako důvod
obnovy řízení uváděný stěžovatelem shledal pouze závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 – 126. Žalovanému přitom
nic nebránilo zabývat se důkazem – „Operační soubor – přesčasy“, který stěžovatel předložil
v odvolání a který dle názoru stěžovatele umožňuje obnovu řízení. Podle §190 odst. 7 zákona
o služebním poměru, odvolací orgán přezkoumává napadené rozhodnutí a řízení, které
mu předcházelo, v rozsahu, jaký je uveden v odvolání a zákonnost přezkoumává v celém rozsahu.
Nezbývá tak než konstatovat, že žalovaný se nevypořádal se stěžovatelem předestřeným
důkazem, který může mít vliv na posouzení věci, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a mělo být z tohoto důvodu podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s . zrušeno krajským soudem. K tomu je možno odkázat na rozsáhlou judikaturu
k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Specificky k odůvodnění
rozhodnutí ve věci žádosti o povolení obnovy řízení lze citovat z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2003, č. j. 6 A 59/2000 - 57, č. 154/2004 Sb. NSS, podle něhož správní orgán
je povinen „jednotlivě zkoumat u každé skutečnosti a každého důkazu, jimiž se dokládá návrh na povolení
obnovy řízení, zda odůvodňují povolení obnovy řízení či nikoliv. Rozhodnutí (…) o zamítnutí návrhu na povolení
obnovy řízení, které je odůvodněno pouze konstatováním, že daňovým subjektem uváděné skutečnosti a důkazy
nejsou takovými důvody, se kterými by §54 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, spojoval možnost užití tohoto mimořádného opravného prostředku, je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ Ačkoli citovaný rozsudek se týkal řízení
o povolení obnovy řízení dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze jeho závěry
vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Pokud tedy krajský soud nevzal nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného v úvahu, ačkoli stěžovatel v žalobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného výslovně namítal a poukazoval na navržený nový důkaz, je nezákonný i rozsudek
krajského soudu a musí být zrušen.
[24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že přípis žalovaného ze dne
27. 1. 2011, č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200 OP, je s ohledem na jeho obsah (zamítnutí
žádosti stěžovatele o proplacení přesčasových hodin) vskutku nutno považovat za rozhodnutí,
přestože nesplňuje formální náležitosti rozhodnutí uvedené v §68 správního řádu. O uvedeném
ostatně není mezi účastníky sporu. Stěžovatelem dovolávaný nový důkaz Nejvyšší správní soud
neměl k dispozici, neboť se nenachází ve správním spise ani ve spise krajského soudu
a ke kasační stížnosti stěžovatel přiložil patrně nedopatřením pouze jeho zlomek. Jestliže tento
nový důkaz skutečně prokazuje, že na pracovišti stěžovatele existoval v roce 2009 personální
podstav, který byl řešen nařizováním služeb přesčas, jedná se o důvod obnovy řízení uvedený
v §192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru ve spojení s konstantní judikaturou
správních soudů, podle které výjimečným případem umožňujícím nařízení služby přesčas
v důležitém zájmu služby není dlouhodobý či trvalý nedostatek příslušníků útvaru
bezpečnostního sboru, neboť v takovém případě služba přesčas ztrácí svůj mimořádný charakter
a stává se z ní pravidelný způsob zajištění plnění úkolů bezpečnostního sboru (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 – 41). Takový nový důkaz
totiž odůvodňuje jiné řešení otázky, zda má stěžovatel nárok na proplacení přesčasových
hodin v roce 2009, která byla předmětem rozhodnutí ze dne 27. 1. 2011. Uvedené samozřejmě
platí za předpokladu, že je pravdivé tvrzení stěžovatele, že uvedeným důkazem v původním
„řízení“ – tj. před vydáním rozhodnutí ze dne 27. 1. 2011 nedisponoval, a je tedy splněna také
další podmínka vyplývající z citovaného ustanovení zákona o služebním poměru, že stěžovatel
tuto novou skutečnost nemohl uplatnit v původním řízení.
[25] S ohledem na výše uvedené je dále zřejmé, že závěr krajského soudu, podle kterého
důvod, pro který žalobce požádal o povolení obnovy řízení, byl řádně posouzen v rozhodnutích
správních orgánů, které správně nashledaly důvod provádět důkazní návrhy stěžovatele, není
správný. Nesprávná je rovněž argumentace krajského soudu, v níž s poukazem na skutečnost,
že sdělení (rozhodnutí) ze dne 27. 1. 2011 nepředcházelo žádné formalizované správní řízení,
neproběhlo žádné dokazování a v tomto rozhodnutí nejsou uváděny žádné konkrétní závěry
ohledně nařizování služby přesčas, dovodil, že bylo irelevantní zabývat se stěžovatelem
navrženými novými skutečnostmi (důkazy) k posouzení existence důvodů obnovy řízení. Zásadní
procesní pochybení správního orgánu při vydání původního rozhodnutí totiž nemohou jít k tíži
stěžovatele a způsobit, že by v návrhu na obnovu řízení nemohl uplatnit nové důkazy. Důvod
pro odmítnutí stěžovatelem navrženého nového důkazu nepředstavuje ani skutečnost,
že stěžovatel nepodal proti původnímu rozhodnutí (přípisu) odvolání. To platí tím spíše, že toto
rozhodnutí nesplňuje formální náležitosti správního rozhodnutí, a stěžovatel tak ani nebyl
poučen o možnosti podat řádný opravný prostředek (odvolání).
[26] Důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu spatřovaný stěžovatelem v jeho
vnitřní rozpornosti však dán není. Podání stěžovatele, jímž se stěžovatel domáhal obnovy řízení,
totiž splňovalo formální náležitosti, stěžovatel v něm však nezmínil žádný důkaz odůvodňující
povolení obnovy řízení (na předmětný dokument „Operační soubor – přesčasy“ poukázal
až v odvolání a posléze v žalobě a kasační stížnosti) a odkázal pouze na judikaturu správních
soudů, která však představuje pouze právní posouzení, nikoli některý z důvodů obnovy řízení
ve smyslu §192 zákona o služebním poměru. Krajský soud tudíž žádost stěžovatele o obnovu
řízení vyhodnotil správně, když uvedl, že netrpěla vadou, která by ji činila nezpůsobilou
k projednání. Nebylo proto namístě uplatnit postup k odstranění vad podání a služebnímu
funkcionáři nic nebránilo v posouzení, zda jsou splněny podmínky pro obnovu řízení ve smyslu
§192 zákona o služebním poměru.
[27] Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že případné nápravy nezákonnosti rozhodnutí ze dne
27. 1. 2011 již nelze dosáhnout jinak než prostřednictvím obnovy řízení (jsou-li pro její povolení
dány zákonné předpoklady), neboť přezkumné řízení k jeho podnětu zahájeno nebylo, žaloba,
kterou se bránil proti tomuto postupu Ministerstva vnitra byla odmítnuta usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 10 Ad 8/2014 – 15, a kasační stížnost proti rozsudku
Městského soudu v této věci byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 8. 2014, č. j. 10 As 105/2014 – 35.
[28] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatele,
že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a z tohoto
důvodu musí být zrušen i napadený rozsudek krajského soudu, vyjadřuje se Nejvyšší správní soud
ke zbývajícím kasačním námitkám toliko ve stručnosti a pro úplnost.
[29] V případě námitky, že rozhodnutí žalované nemá oporu ve spisu, neboť spis neobsahuje
veškeré podklady rozhodnutí – zejména vnitřní předpisy Policie ČR, které nejsou zveřejňované
a proto je nutné je dokazovat a doložit je do spisu, se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil
se závěrem krajského soudu, že v posuzované věci vnitřní předpisy není nutné zakládat do spisu
a ani nepodléhají dokazování. Jak rozhodl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2013,
č. j. 4 Ads 118/2012 - 38, je třeba rozlišit mezi působením vnitřních předpisů navenek vůči třetím
osobám a interně vůči příslušníkům bezpečnostního sboru. V posuzované věci se jedná
o rozhodování služebního funkcionáře ve věci služebního poměru příslušníka bezpečnostních
sborů, proto je třeba vycházet z toho, že příslušník bezpečnostního sboru interní předpisy Policie
České republiky zná. K odlišnému posouzení není důvodem ani skutečnost, že v případě
stěžovatele se jedná o příslušníka bezpečnostního sboru, který služební poměr ukončil, neboť
se tak stalo v nedávné době.
[30] Důvodná není ani námitka stěžovatele týkající se pravomoci služebního funkcionáře,
který má ve věci rozhodovat v prvním stupni, neboť v posuzované věci v prvním stupni rozhodl
ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeské kraje, což je v souladu s §2 odst. 1 zákona
o služebním poměru, větou první, dle které ve věcech služebního poměru příslušníků jedná a rozhoduje
jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak. Odkaz krajského soudu na vnitřní
předpisy policie ČR (závazné předpisy policejního prezidenta č. 206/2011 a č. 154/2012)
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Uvedené vnitřní předpisy sice
nejsou obsaženy ve spise, argumentace krajského soudu však na nich nestojí. V případě předpisu
policejního prezidenta č. 206/2011, krajský soud pouze zmínil, že na něj žalobce poukazuje.
Předpis policejního prezidenta č. 154/2012 pak krajský soud zmínil pouze v souvislosti
s argumentací ustanovením §2 odst. 1 zákona o služebním poměru.
[31] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká nesprávné posouzení otázky porušení práva
stěžovatele účastnit se jednání senátu poradní komise. Stěžovatel se účasti na jednání senátu
poradní komise policejní prezidenta domáhal v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně. Právo účastnit se jednání senátu poradní komise vyplývá i z §174 odst. 1 písm. a)
zákona o služebním poměru, neboť dle tohoto ustanovení má účastník mimo jiné právo klást
otázky svědkům a znalcům, tj. účastnit se dokazování, které probíhá při ústním jednání. Stejné
právo vyplývá stěžovateli i z jím dovolávané přílohy č. 1 závazného pokynu policejního
prezidenta. Stěžovatel tedy měl právo se jednání senátu poradní komise zúčastnit a senát poradní
komise pochybil, když jej k jednání nepozval a neumožnil mu tak realizaci tohoto jeho práva.
V posuzované věci nicméně v rámci jednání senátu k žádnému dokazování nedošlo (bylo pouze
zkoumáno naplnění některého z taxativně stanovených důvodů pro povolení obnovy řízení)
a účast stěžovatele nebo jeho zástupce při jednání senátu poradní komise tudíž nebyla nutná.
Porušení procesního práva stěžovatele v tomto případě proto nebylo samo o sobě natolik
závažné, aby zapříčinilo nezákonnost rozhodnutí žalovaného. To platí tím spíše s přihlédnutím
ke skutečnosti, na kterou poukázal již krajský soud, že výsledkem jednání senátu poradní komise
je toliko návrh rozhodnutí, který však služební funkcionář rozhodující ve věci samé nemusí
akceptovat. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na závěry, k nimž dospěl
v rozsudku ze dne 23. 1. 2013, č. j. 3 Ads 51/2012 – 48, v němž uvedl, že doporučení senátu
poradní komise má význam především pro rozhodujícího služebního funkcionáře, který nese
svou vlastní procesní odpovědnost za to, jaké podklady si opatří pro rozhodnutí. Předmětem
přezkoumání (§65 odst. 1, §102 s. ř. s.) je pouze rozhodnutí služebního funkcionáře, nikoli
doporučení poradní komise.
[32] Nesprávný je ovšem názor krajského soudu, že nelze soudně přezkoumávat postup
senátu poradní komise, neboť není upraven zákonem či podzákonným předpisem, nýbrž pouze
vnitřními předpisy. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že shledává obecně nežádoucím, pokud
procesní postupy správních orgánů jsou upraveny toliko vnitřními předpisy, a to dokonce
nad rámec toho co je třeba k provedení či upřesnění ustanovení právních předpisů. To je obecně
problematické vzhledem k zásadě legality zakotvené v §2 odst. 1 správního řádu a k požadavku
výkonu veřejné moci pouze způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Vnitřní předpisy však přesto mohou plnit pozitivní roli, neboť kodifikují správní praxi
a přispívají tak k větší míře právní jistoty dotčených osob. V posuzovaném případě navíc
byly vnitřní předpisy vydány na základě výslovného zmocnění obsaženého v §194 zákona
o služebním poměru. V tomto smyslu, neodporují-li právnímu předpisu, jsou rovněž vnitřní
předpisy závazné pro správní orgány a účastníci se jich vůči správním orgánům mohou dovolat,
a to i v přezkumném řízení soudním (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS).
[33] K námitce stěžovatele, že nemohlo proběhnout platné jednání a hlasování, neboť
jeden člen senátu poradní komise nebyl o jejím jednání vyrozuměn, Nejvyšší správní soud
uvádí, že stěžovatel v řízení před krajským soudem navrhl provést důkaz vyjádřením
odborové organizace na podporu svého tvrzení o nevyrozumění členky senátu poradního sboru –
zástupkyně odborové organizace. Krajský soud důkaz neprovedl, protože dospěl k výše
uvedenému nesprávnému názoru, že soud nemůže přezkoumávat postup senátu poradní komise,
který je upraven vnitřním předpisem. V důsledku neprovedení tohoto důkazu nemůže soud
posoudit důvodnost této námitky stěžovatele, lze ovšem uvést, že ukázalo-li by se tvrzení
stěžovatele, že někteří členové senátu poradní komise nebyli o jednání vyrozuměni, pravdivým,
mohlo by to dle okolností případu vést i k nezákonnosti rozhodnutí služebního funkcionáře.
[34] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že v odvolacím řízení nebyl
seznámen s podklady pro rozhodnutí a nebylo mu umožněno, aby se k nim vyjádřil. Z obsahu
správního spisu je zřejmé, že stěžovateli byla dána možnost se s shromážděnými podklady
seznámit, neboť byl přípisem ze dne 28. 5. 2013, č. j. PPR-14732-2/ČJ-2013-990131, který
byl jeho zástupci doručen 5. 6. 2013, informován, že nejpozději dne 16. 7. 2013 bude ukončeno
shromažďování podkladů a byl vyrozuměn, že může požádat o doplnění senátu o člena odborové
organizace. Po uvedeném datu již nebyly prováděny žádné důkazy ani nebyl spis doplněn o další
podklady, z nichž by žalovaný vyšel při vydání napadeného rozhodnutí.
[35] Jak již bylo uvedeno výše, v projednávané věci měl krajský soud rozhodnutí žalovaného
zrušit podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro důvodně namítanou vadu spočívající
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Jelikož tak krajský soud neučinil, je napadený
rozsudek rovněž nezákonný, což má za následek nutnost zrušit jak napadený rozsudek krajského
soudu, tak i napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu a věc vrátit žalovanému
k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[36] V dalším řízení proto bude na žalovaném, aby se zabýval tím, zda stěžovatelem
předložený důkaz představuje důvod pro obnovu řízení ve smyslu §192 zákona o služebním
poměru a o této otázce řádně a přezkoumatelně rozhodl. Tímto právním názorem Nejvyššího
správního soudu je žalovaný v dalším řízení podle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. vázán.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[37] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační
stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. Věc mu však nevrátil
k dalšímu řízení, neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou
napadené rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 12. 8. 2013,
č. j. PPR-14732-8/ČJ-2013-990131. Podle §78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
[38] Podle §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s., rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí
návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
[39] O náhradě nákladů řízení o žalobě před Krajským soudem v Českých Budějovicích
a řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatel má vůči žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, neboť měl ve věci plný úspěch (§60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s.). Náhrada nákladů řízení je tvořena zaplaceným soudním
poplatkem za žalobu ve výši 3.000 Kč a za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, celkem tedy
8.000 Kč. Stěžovatel byl v řízení zastoupen zástupcem Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem,
proto k náhradě nákladů řízení patří rovněž odměna a hotové výdaje tohoto zástupce. V řízení
před krajským soudem má stěžovatel právo na náhradu odměny za právní zastupování
za tři úkony právní služby jeho zástupce (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast na soudním
jednání konaném u krajského soudu dne 2. 7. 2014) ve výši 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) a g),
§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších
předpisů]. V řízení o kasační stížnosti má stěžovatel právo na náhradu odměny za právní
zastoupení za jeden úkon právní služby jeho zástupce (podání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč
[§11 odst. 1 písm. d), §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 advokátního tarifu]. Stěžovateli
tak náleží náhrada odměny jeho právního zástupce ve výši 12.400 Kč. Dále stěžovateli náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního
tarifu), tj. celkem 1.200 Kč. Zástupce stěžovatele nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
proto se náhrada nákladů o příslušnou zákonnou sazbu této daně (21 %) nezvyšuje. Celkem tedy
je povinen žalovaný uhradit stěžovateli na nákladech řízení částku 21.600 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu