ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.228.2018:66
sp. zn. 4 As 228/2018 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. F., zast. Mgr. Martinem
Sobkem, advokátem, se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti žalovanému: ředitel
Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4,
proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 10. 8. 2016, č. 404/2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 3 Ad 23/2016 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Náměstek ředitele pro ekonomiku Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
(dále jen „náměstek ředitele“) rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 18. 3. 2016,
č. j. KRPA-191948-13/Čj-2015-0000AO-25, rozhodl o odpovědnosti žalobce ustanoveného
na služebním místě asistenta Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Obvodního
ředitelství policie Praha II, Zástupce ředitele pro vnější službu, Oddělení hlídkové služby
Vinohrady, za škodu způsobenou na majetku podle §95 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“), se kterým
je žalovaný příslušný hospodařit. Žalobce způsobil škodu tím, že dne 4. 5. 2015 zavinil dopravní
nehodu, při které došlo k poškození služebního vozidla X, reg. zn. X. Žalobci byla uložena
povinnost uhradit žalovanému skutečnou škodu v plné výši, tj. v rozsahu 74.378 Kč.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl
odvolání žalobce a rozhodnutí náměstka ředitele potvrdil.
II.
[3] Žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal
zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem
ze dne 15. 6. 2018, č. j. 3 Ad 23/2016 - 113 (dále jen „napadený rozsudek“).
[4] Neztotožnil se s námitkou žalobce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu
ve věci dopravní nehody. Žalobce nevznesl tuto námitku v řízení o jednání majícím znaky
přestupku (dále také jen „řízení o přestupku“), které předcházelo řízení o náhradě škody,
a neučinil tak ani v průběhu správního řízení o náhradě škody. Z předchozího řízení o přestupku
naopak vyplývá, že si žalobce byl vědom svého zavinění při dopravní nehodě
a před přestupkovou komisí se doznal v plném rozsahu. K namítanému stavu vozovky
v okamžiku dopravní nehody, který byl podle žalobce nesprávně zdokumentován, městský soud
uzavřel, že ze správního spisu zcela jasně a dostatečně stav vozovky vyplývá a žalobce
ani neupřesnil, v čem konkrétně by měla spočívat nesprávnost zdokumentovaného stavu. Žalobní
námitku tudíž neshledal důvodnou.
[5] Městský soud nepřisvědčil ani žalobnímu tvrzení, podle nějž měli být služebními orgány
vyslechnuti svědci, kteří mohli přispět ke zjištění skutkového stavu. Svědci nebyli žalobcem
navrženi ani v řízení o přestupku ani v řízení o náhradě škody. Poprvé navrhl žalobce výslech
svědků ke stavu vozovky v době nehody až v žalobě. Městský soud dospěl k závěru, že podle
obsahu správního spisu byl skutkový stav zjištěn dostatečně a vyplývá z listinných důkazů, které
vedly k jednoznačným skutkovým závěrům.
[6] Na závěr městský soud k námitce žalobce o nedostatečném projednání celé záležitosti
zopakoval, že s ohledem na zásadu dispozitivnosti je žalobce povinen uvést a označit konkrétní
skutkové děje či okolnosti ze správního spisu a v něm obsažených listin, jež svědčí o namítané
nezákonnosti správního řízení či rozhodnutí. Nemůže se tedy jednat o pouhý obecný, typový
odkaz, jaký učinil žalobce. V míře obecnosti odpovídající této obecné žalobní námitce
proto městský soud shrnul celý průběh správního řízení, v němž neshledal žádné porušení
procesních práv žalobce, nadto se vyjádřil i k tvrzenému zatajení spisu vedeného ve věci náhrady
škody a také tuto námitku posoudil jako nedůvodnou.
III.
[7] Proti napadenému rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností
a navrhuje zrušit rozhodnutí služebních funkcionářů obou stupňů.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel prvořadě namítá, že městský soud neprovedl důkazy
jím navržené, které prokazovaly pochybnosti a úmyslné zamlčení důležitých právních skutečností.
Poukazuje na manipulaci ve správním spise a nedodržení zásady presumpce neviny, jelikož
byl stěžovatel ihned den po dopravní nehodě označen za viníka. Stěžovatel nebyl seznámen
se všemi skutečnostmi, zejména se spisem týkajícím se škody, která je po něm nyní vymáhána.
[9] Stěžovatel má dále to, že policejní orgány postupovaly při vyšetřování dopravní nehody
nedostatečně, jelikož nevyslechly svědky a provedly nahrané ústní jednání, při kterém stěžovatel
vypovídal ve třetí osobě. Nadto náměstek ředitele úmyslně neseznámil stěžovatele s vedením
druhého spisu o náhradě škody. Z uvedených důvodů je napadené rozhodnutí podle stěžovatele
neúplné, neobjektivní, zavádějící, nesprávné a protiprávní.
[10] Návazně na uvedené se stěžovatel nesouhlasně vyjadřuje k uložení povinnosti zaplatit
hmotnou škodu. V rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 10. 11. 2015, č. 464/2015,
mu byl uložen pouze trest písemného napomenutí, nikoliv trest nahrazení vzniklé škody.
Tu by měla uhradit buď pojišťovna, nebo spíše Technická správa komunikací hlavního města
Prahy.
[11] Stěžovatel dále shledává nečinnost městského soudu v tom, že zamítl všechny
návrhy a žádosti o předvolání navržených svědků a soudního znalce z oboru doprava
k vyjádření o důležitých okolnostech předmětné dopravní nehody. Stěžovatel tudíž setrvává
na tom, že postup policejních orgánů při vyšetřování dopravní nehody byl vadný.
IV.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Trvá na zákonnosti napadeného rozhodnutí a v podrobnostech odkazuje na napadený rozsudek.
[13] K průběhu řízení o přestupku i následnému řízení o náhradě škody žalovaný uvádí,
že se stěžovatelem byla vedena dvě rozdílná a odlišná řízení ve věcech služebního poměru.
V řízení o přestupku bylo ředitelem Obvodního ředitelství policie Praha II řešeno jednání, které
mělo znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
a následně rozhodoval o náhradě škody náměstek ředitele pro ekonomiku žalovaného podle
Závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013. V případě vydání rozhodnutí o náhradě
škody v rámci řízení o přestupku by se jednalo o rozhodnutí nicotné, jelikož by nebylo vydáno
příslušným služebním funkcionářem.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nutno předeslat, že stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvádí kasační důvody,
pro které brojí proti napadenému rozsudku. Z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé,
že uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
[17] Nejvyšší správní soud se tudíž nejprve zabýval námitkami směřujícími k naplnění
kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel tvrdí, že městský soud neprovedl
důkazy, které navrhoval, a to výslech osmi svědků a soudního znalce z oboru doprava,
který by ve svém posudku objasnil důležité skutečnosti ve věci předmětné dopravní nehody.
Tímto postupem bylo dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
[18] K problematice rozsahu dokazování v řízení před správními soudy se již kasační soud
opakovaně vyjadřoval ve své judikatuře (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108, dále ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Azs 26/2009 - 100
či ze dne 2. 9. 2009, č. j. 2 Azs 26/2009 - 123). Tato judikatura setrvale zastává názor, že soud
není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, avšak je vždy povinen
náležitě odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
[19] Městský soud především v bodě 17. napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelem
navrhované důkazy (výslechy navržených svědků) neprovedl pro jejich nadbytečnost. Dospěl
k závěru, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a správní spis
obsahuje dostatečné podklady pro rozhodnutí. V odstavci 18. napadeného rozsudku pak zaujal
stanovisko k fotografiím, předloženým žalobcem při ústním jednání a shledal, že tyto nekolidují
s fotografiemi, založenými ve správním spise a doplňují již zachycený skutkový stav v místě
po dopravní nehodě. Tyto důkazy fotografiemi přitom městský soud neopomněl provést,
ani v kontextu již zjištěného skutkového stavu zhodnotit v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s.
[20] Stěžovateli tak lze přisvědčit toliko v tom, že městský soud výslovně nezaujal žádné
stanovisko k jeho návrhu na výslech soudního znalce z oboru doprava, který by ve znaleckém
posudku „ozřejmil důležité okolnosti a skutečnosti ve věci předmětné dopravní nehody“.
[21] Tento důkazní návrh stěžovatel učinil ve svém podání ze dne 7. 12. 2016, jenž je součástí
spisu městského soudu na č. l. 18. Stěžovatel uvedl, že „dále navrhuji, aby před soudem vystoupil
nezávislý soudní znalec z oboru silniční doprava se svým posudkem, protože k němu mám rovněž nezodpovězené
otázky“. Nutno zdůraznit, že k výslovnému dotazu městského soudu při jednání, jehož se
stěžovatel zúčastnil, již tento důkazní návrh (na rozdíl od návrhu na výslechy svědků)
nezopakoval, městský soud tudíž mohl oprávněně nabýt přesvědčení, že stěžovatel na tomto
důkazním návrhu dále netrvá. I kdyby tomu tak však nebylo, z obsahu zmíněného podání
je zjevné, že stěžovatel veškeré uvedené důkazní návrhy činil ve vztahu k okolnostem týkajícím se
samotné dopravní nehody. V nynějším řízení však již tato otázka nebyla předmětem posuzování
a přezkumu. Stěžovatel byl uznán vinným z jednání majícího znaky přestupku podle §125c
odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu na základě rozhodnutí Policie České republiky,
ředitele Obvodního ředitelství policie Praha II ve věcech kázeňských ze dne 10. 11. 2015,
č. 464/2015, které nabylo právní moci dne 1. 12. 2015. Stěžovatel se proti němu nebránil
ani odvoláním ani následně v soudním řízení, tudíž závěry příslušného služebního funkcionáře
o vině a trestu v souvislosti s tímto jednáním majícím znaky přestupku byly konečné bez další
možnosti jejich změny (viz dále) a nebylo je možno přezkoumávat ani v následném řízení
o náhradě škody.
[22] Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatel ke svému důkaznímu návrhu (výslechem blíže
neoznačeného znalce a vyhotovení znaleckého posudku) blíže neuvedl, k prokázání jakých
konkrétních skutečností směřuje, co přesně má znalecký posudek prokázat či objasnit ve vztahu
k dopravní nehodě a pouze obecně sdělil, že má k blíže neurčenému znalci otázky, které nebyly
dosud zodpovězeny. Stěžovatel neuvádí, o jaké otázky se jedná a ani nenaznačuje, co konkrétně
jimi má být ve vztahu k dopravní nehodě vysvětleno či objasněno. Takto obecně formulovaný
návrh důkazu však nelze považovat za návrh řádný. Činí-li totiž účastník řízení návrh
na provedení určitého důkazu, je povinen nejen přesně označit důkazní prostředek,
ale i konkrétně uvést, jaké skutečnosti jím mají být prokázány. To stěžovatel v souzené věci
neučinil. Městský soud proto v tomto případě nepochybil, pokud se ani obecně nevyjádřil
k tomuto neurčitě učiněnému důkaznímu návrhu. Uvedená skutečnost tudíž nepředstavuje
opomenutý důkaz, a nemohla proto mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[23] Stěžovatel teprve v kasační stížnosti (avšak opět obecně) výslovně potvrzuje, že znalecký
posudek a výslech znalce měl objasnit důležité okolnosti a skutečnosti ve věci dopravní nehody.
Jak však již bylo shora uvedeno, tato otázka nyní není předmětem soudního přezkumu, neboť
mechanismus vzniku dopravní nehody a protiprávní jednání stěžovatele včetně jeho zavinění
byly posouzeny v řízení o přestupku, které nynějšímu předcházelo. Předmětem tohoto řízení
je řízení o náhradě škody za poškození služebního vozidla podle §95 odst. 1 služebního zákona
při dopravní nehodě dne 4. 5. 2015 (viz odst. [1]), nikoliv řízení o spáchání jednání majícího
znaky přestupku podle §189 odst. 1 služebního zákona. Městský soud se tedy při dokazování
žádných pochybení nedopustil a Nejvyšší správní soud v řízení před městským soudem neshledal
žádnou vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) nebyl naplněn.
[24] Stěžovatel dále namítá, že policejní orgány postupovaly při vyšetřování dopravní nehody
nedostatečně, nevyslechly svědky nehody a svědky, kteří by ozřejmili místo dopravní nehody,
a taktéž neumožnily stěžovateli vyjádřit se a vypovídat k věci. Stěžovatel úmyslně nebyl seznámen
se spisem o náhradě škody. Tyto kasační námitky, jež jsou podřaditelné pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., uplatnil stěžovatel pouze v uvedené obecné rovině, tudíž také
kasační soud k nim nemůže zaujmout žádné bližší stanovisko. I jeho závěry proto mohou být
v tomto směru toliko obecné, odpovídající míře obecnosti uvedených stížnostních námitek.
[25] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že již městský soud v napadeném rozsudku
podrobně stěžovateli vysvětlil, že v řízení o přestupku žádné důkazní návrhy nečinil a současně
skutkové okolnosti podstatné pro posouzení věci týkající se daného jednání majícího znaky
přestupku vyplývaly ze správního spisu. Služební orgány proto nepochybily, pokud žádné svědky
nevyslýchaly, a to zvláště za situace, kdy se stěžovatel ke spáchání protiprávního jednání sám
doznal. Obdobné lze uvést i ve vztahu k řízení o náhradě škody. Městský soud se jeho průběhem
velmi podrobně zabýval a jeho závěry jsou podpořeny obsahem správního spisu. Nejvyšší správní
soud proto nepovažuje za potřebné a účelné tyto závěry městského soudu opětovně
reprodukovat a odkazuje pro stručnost na odstavce 51. až 60. napadeného rozsudku, s nimiž se
ztotožňuje.
[26] Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že jedinou námitkou, již stěžovatel ve správním
řízení o náhradě škody uplatňoval, byla námitka spočívající v tvrzení, že subjektem povinným
k její náhradě by měla být buď pojišťovna, nebo Technická správa komunikací hlavního města
Prahy. Právě touto ve správním řízení jedinou námitkou se také služební orgány zabývaly.
Dospěly však k závěru, že s ohledem na výsledky předchozího řízení o přestupku je právě
stěžovatel osobou, která se dopustila protiprávního jednání, při němž došlo ke vzniku škody.
Současně stěžovatel ve správním řízení netvrdil, že je pojištěn pro případ, že se dopustí jednání,
majícího za následek odpovědnost za škodu (viz výzva na č. l. 40 správního spisu). Služební
orgány tak vyšly z §95 odst. 1 služebního zákona a stěžovatelovu odpovědnost za škodu
dovodily. Skutečnost, že by subjektem odpovědným za škodu měl být subjekt odlišný
od stěžovatele, nevyplývala ani z obsahu správního spisu ani z žádných dalších indicií s výjimkou
prostého, avšak neprokázaného, stěžovatelova tvrzení.
[27] Uvedenou námitku nedostatku věcné pasivní legitimace k náhradě škody však následně
stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě. Namítá-li nyní v kasační stížnosti opětovně,
že není osobou povinnou k zaplacení vzniklé škody, nutno uzavřít, že tato námitka je nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovateli nic nebránilo ji v řízení před městským soudem uplatnit,
přesto tak neučinil.
[28] Nejvyšší správní soud proto znovu zdůrazňuje, že předmětem nynějšího řízení
je přezkum rozhodnutí o stěžovatelově odpovědnosti za škodu spočívající v poškození
služebního vozidla podle §95 odst. 1 služebního zákona, podle nějž příslušník odpovídá
bezpečnostnímu sboru za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při výkonu
služby nebo v přímé souvislosti s ním. Současně však podle §180 odst. 5 služebního zákona platí,
že vyskytne-li se v řízení otázka, o které již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, je služební
funkcionář rozhodnutím vázán. Již z uvedeného důvodu nemohou najít opodstatnění námitky týkající
se rozhodnutí o spáchání jednání majícího znaky přestupku podle §189 odst. 1 služebního
zákona, které bylo vydáno v samostatném řízení a nabylo právní moci dříve, než příslušný
služební funkcionář (náměstek ředitele a žalovaný) rozhodl v nynější věci.
[29] Rozhodovacím důvodem v tomto řízení nebylo naplnění zákonných předpokladů
pro dovození viny a stanovení trestu v řízení podle §189 odst. 1 služebního zákona ve spojení
s §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. V nyní posuzované věci byly podstatné
pouze skutečnosti týkající se předpokladů odpovědnosti stěžovatele za škodu způsobenou
na služebním vozidle a stanovení její výše. Pouze proti těmto rozhodovacím důvodům mohl
stěžovatel brojit v nyní posuzované věci. Přitom však otázka, zda se stěžovatel dopustil
protiprávního zaviněného jednání jako jednoho z předpokladů jeho odpovědnosti za škodu
podle §95 odst. 1 služebního zákona již byla pravomocně vyřešena příslušným služebním
funkcionářem (srov. výše) a nebylo možno ji znovu posuzovat. Námitky vztahující se k tomu,
že protiprávního jednání se stěžovatel nedopustil při výkonu služby či v přímé souvislosti s ním,
k neexistenci škody, resp. námitky vztahující se k výši uplatněné škody stěžovatel neuplatnil
ani ve správním řízení ani kdykoliv později. Naopak z obsahu kasačních námitek vyplývá,
že stěžovatel setrvale uplatňuje námitky vztahující se k řízení, jehož předmětem bylo rozhodnutí
o jednání majícím znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.
Lze tak opět odkázat na správné závěry městského soudu obsažené v odst. 51. napadeného
rozsudku, které jsou shodné s právě uvedeným.
[30] Stěžovatel závěrem kasační stížnosti uvedl, že jej správní orgány neseznámily s vedením
druhého spisu o náhradě škody. Nejvyšší správní soud předesílá, že tuto námitku sice stěžovatel
uplatnil již v řízení před městským soudem, avšak teprve po uplynutí lhůty k uplatnění žalobních
bodů (viz podání ze dne 8. 1. 2017). Jednalo se tak o námitku opožděnou (§71 odst. 2 s. ř. s.),
jíž se městský soud nebyl povinen zabývat. Přesto tak z důvodu vhodnosti a přehlednosti učinil
a uvedené tvrzení vyvrátil v odstavci 65. napadeného rozsudku.
[31] Pro přehlednost tudíž i Nejvyšší správní soud, nad rámec nutného, dodává, že závěry
městského soudu jsou zcela správné a odpovídají obsahu správního spisu. Z něj nade vší
pochybnost vyplývá, že oznámení o zahájení řízení o jednání majícím znaky přestupku
bylo stěžovateli doručeno dne 12. 6. 2015, oznámení o zahájení řízení o náhradě škody podle §95
odst. 1 služebního zákona ze dne 16. 7. 2015 (č. l. 30 správního spisu) bylo stěžovateli doručeno
dne 7. 8. 2015, přičemž o kázeňském provinění bylo rozhodnuto dne 10. 11. 2015 (viz č. l. 32
správního spisu). Toto rozhodnutí č. 464/2015 bylo stěžovateli doručeno dne 14. 11. 2015
a nabylo právní moci dne 1. 12. 2015. Poté bylo stěžovateli umožněno prostudování správního
spisu ve věci náhrady škody, čehož stěžovatel dne 13. 1. 2016 využil, k věci se také vyjádřil
(způsobenou škodu neuznal - č. l. 36 správního spisu) a následně náměstek ředitele vydal
dne 18. 3. 2016 rozhodnutí o stěžovatelově odpovědnosti za škodu a povinnosti uhradit částku
74.378 Kč (č. l. 41 správního spisu), které žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil. Právě
to je nyní předmětem soudního přezkumu. Z uvedeného průběhu obou navazujících správních
řízení je zjevné, že stěžovateli byla existence nynějšího řízení o náhradě škody známa, stejně
jako byl seznámen i s veškerými podklady, z nichž správní orgány v tomto řízení vycházely.
Opačnému stěžovatelovu tvrzení o tom, že nebyl seznámen s vedením uvedeného řízení
ani se spisem týkajícím se náhrady škody, tak nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit.
To ostatně stěžovateli přiléhavě vysvětlil již městský soud (srov. odst. 65. napadeného rozsudku).
[32] Namítal-li konečně stěžovatel v obecné rovině i to, že v řízení o jednání majícím znaky
přestupku mu byl uložen jediný trest, a to písemné napomenutí, nikoliv však již trest spočívající
v povinnosti nahradit vzniklou škodu, kasační soud jednak stěžovatele opět odkazuje na úvahy
městského soudu obsažené v odst. 65. napadeného rozsudku a dále k nim dodává, že povinnost
k náhradě škody není trestem, nýbrž následkem protiprávního jednání, z nějž byl uznán vinným.
Povinnost k náhradě škody přitom vyplývá z již opakovaně citovaného §95 odst. 1 služebního
zákona, o jehož existenci měl mít stěžovatel jako činný příslušník policejního sboru nepochybně
povědomost. Předpoklady stěžovatelovy odpovědnosti za vzniklou škodu, jež byla následkem
dopravní nehody jím zaviněné, nebyly účinně zpochybněny. Odpovědnosti za škodu se tak nyní
stěžovatel nemůže zprostit pouhým tvrzením, že mu existence zákonné povinnosti k náhradě
vzniklé škody nebyla známa.
[33] S ohledem na právě uvedené Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že nebyl naplněn
ani kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[34] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustálené judikatury kasačního soudu
v řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebních poměrů dle §69
soudního řádu správního je žalovaným správním orgánem služební funkcionář, který ve věci
rozhodl v posledním stupni. Odlišné právní názory zastávané částí judikatury tříčlenných senátů
byly popřeny usnesením rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014 - 58,
č. 3257/2015 Sb. NSS (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 As 110/2018 - 37,
č. 3803/2018 Sb. NSS). V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že městský
soud nesprávně uvedl v záhlaví napadeného rozsudku jako žalovaného Policii České republiky,
Krajské ředitelství PČR pro hl. m. Prahu. Ze spisu městského soudu však Nejvyšší správní soud
ověřil, že řízení se fakticky účastnil jako žalovaný a veškeré úkony činil žalovaný služební
funkcionář, ředitel Krajského ředitelství PČR pro hl. m. Prahu. Uvedené pochybení městského
soudu je tak pouze formálního charakteru a v jeho důsledku se nestala účastníkům řízení žádná
újma na právech. Proto se nejedná o vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d), pro kterou
by bylo nutné napadený rozsudek zrušit.
VI.
[35] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného nepovažuje kasační stížnost
za důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, který byl v řízení účastníkem úspěšným, žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků
nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu