ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.23.2011:88
sp. zn. 4 As 23/2011 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobců: a) B. G., b)
nezl. N. G., c) nezl. D. G., d) M. T., všichni zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, se
sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 10 Ca 361/2009 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobci (dále také stěžovatelé), každý sám za sebe, podali dne 26. 5. 2008
na Velvyslanectví České republiky v Bratislavě žádost o povolení k trvalému pobytu v České
republice, a to podle §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. (dále zákon o pobytu cizinců).
Všichni stěžovatelé tvrdili, že v domovském státě se museli potýkat s obtížemi, které měly rasový
podtext, a poukazovali také na vysoký stupeň začlenění do české společnosti. Jednotně
také tvrdili, že při návratu do Ruské federace by mohli být vystaveni nelidskému a ponižujícímu
jednání. Prvý žalobce důvod rasově podmíněných útoků specifikoval odkazem na svou tmavší
barvu pleti a dodal, že trpí zdravotními problémy (specifikovány v připojených lékařských
zprávách).
Všichni stěžovatelé ještě dříve požádali o mezinárodní ochranu, v řízení před správním
orgánem neuspěli a úspěšní nebyli ani v řízení o kasační stížnosti, vedeném u Nejvyššího
správního soudu a ukončeném usneseními, mezi kterými je podstatné usnesení ze dne
15. 10. 2008, č. j. 1 Azs 51/2008 – 53. Tímto usnesením byla pro nepřijatelnost podle §104a
zákona č. 150/2002 Sb. (dále s. ř. s.) odmítnuta kasační stížnost, kterou podal první žalobce.
Vzhledem k tomu, že důvody pro udělení mezinárodní ochrany uplatňované stěžovateli
v uvedené věci byly z větší části odvozovány od problémů, se kterými se potýkal právě tento
stěžovatel, má toto rozhodnutí zásadní význam. Jinými slovy, tvrzení, uplatněné pro odůvodnění
žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany nebylo shledáno významným, neboť svým významem
podstatně nepřesahovalo vlastní zájmy stěžovatele. V té souvislosti nelze přehlédnout tu část
odůvodnění citovaného usnesení, ve které je uvedeno: [z] obsahu soudního a správního spisu
ve věci řízení o udělení mezinárodní ochrany vyplývá, že stěžovatel měl problémy se soukromými osobami,
které po něm především požadovaly zaplacení tzv. výpalného. V žádosti o udělení azylu ani vlastnoručně psaném
prohlášení o důvodech žádosti se totiž stěžovatel o pronásledování pro jeho národnost vůbec nezmiňoval,
tuto skutečnost uvedl až v průběhu pohovoru.
V žádosti o povolení k trvalému pobytu všichni žalobci uplatnili důvody hodné zvláštního
zřetele, které specifikovali odkazem na problémy s rasovým podtextem, pramenícím zejména
z tmavší barvy pleti prvého žalobce, dále obavami o vlastní život, respektive z rizika nelidského
či ponižujícího zacházení v případě návratu do Ruska. V žádosti poukázali rovněž na přátelské
vazby nezletilých žalobců v České republice a celkově k začlenění všech do společnosti, znalosti
českého jazyka a zmínili rovněž, že nebudou zátěží sociálního systému České republiky.
Ministerstvo vnitra rozhodnutími č. j. OAM-539 (event. 540, 541, 542)-25/TP-2008,
ze dne 20. 4. 2009, zamítlo žádosti stěžovatelů o povolení k trvalému pobytu podle §66 odst. 1,
písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to podle §75 odst. 1 písm. h) zákona ve znění platném
v době rozhodnutí, konkrétně proto, že v řízení nebyly prokázány důvody uvedené v žádosti
o povolení k trvalému pobytu podle §66 a nejsou splněny podmínky podle §67 nebo §68
tohoto zákona. Byli to sami žalobci, kdo v žádosti o trvalý pobyt poukázali na důvody, uplatněné
v žádostech o mezinárodní ochranu. Správní orgán se v odůvodnění zabýval existencí důvodů
hodných zvláštního zřetele dle §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ze zjištěných
skutečností, také z listin soustředěných v řízení o mezinárodní ochranu žalobců,
které byly součástí spisového materiálu, však na existenci tak výjimečných nebo naléhavých
důvodů usoudit nemohl. Žalobci v té době ani později žádné nové skutečnosti neuvedli.
Proti zamítavému rozhodnutí ministerstva vnitra podali žalobci rozklad,
ve kterém uplatnili několik důvodů. Předně namítli, že správní orgán pochybil,
pokud v rozhodování vycházel z materiálů jiného řízení. Jeho postup odporoval §3 zákona
č. 500/2004 Sb. (dále správní řád), nezjistil řádně stav věci v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad úkonu správního orgánu s požadavky dle §2 správního řádu. Namítli rovněž,
že se nemohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. V té souvislosti poukázali
na zásadu dle §4 odst. 1 správního řádu, že veřejná správa je službou veřejnosti a podle §4
odst. 4 správního řádu je správní orgán povinen umožnit dotčeným osobám uplatňovat
jejich práva a oprávněné zájmy. V té souvislosti se dovolávali analogie s ustanovením §144
odst. 3 správního řádu v tom smyslu, že zákon toto ustanovení staví na roveň výzvě podle §36
odst. 3 správního řádu. Konečně namítli, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je v rozporu
s §68 odst. 3 správního řádu.
Ministr vnitra zamítl rozklad rozhodnutími ze dne 23. 9. 2009, č. j. MV-50822, 50823,
50826, 50819/ VS-2009, respektive dne 19. 10. 2009, č. j. MV-50819/ VS-2009. Odmítl námitku
žalobců, že v řízení o povolení k trvalému pobytu správní orgán prvního stupně vycházel
z materiálů jiného řízení, neboť je zjevné, že vycházel z těch skutečností, které uvedli sami
žalobci v žádosti o povolení trvalého pobytu dle §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
byť tyto důvody byly stejné, jaké uváděli v řízení o udělení mezinárodní ochrany, a jiné důvody
neuplatnili. Tyto důvody ovšem nebylo možné považovat za tak výjimečné nebo naléhavé,
aby odůvodňovaly udělit žalobcům nejvyšší formu pobytového režimu. Ministr vnitra odmítl
i námitku žalobců, že správní orgán nevyhověl jejich žádosti o vstřícnost a neumožnil jim uplatnit
práva a oprávněné zájmy podle §36 odst. 3 správního řádu. Vyložil, že žalobci nebyli
nijak na svých právech zkráceni, neboť jejich právní zástupce využil možnosti nahlédnout
do spisu a případně se vyjádřit k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Ministr vnitra odmítl
názor, že by [s]právní orgán měl nějaké další povinnosti vyplývající z „poněkud zevšeobecňujícího a rozšiřujícího
výkladu smyslu a cíle zásad správního práva, uvedených v §4 odst. 1 a odst. 4 správního řádu.“ Ministr vnitra
neshledal oprávněnými ani výhrady žalobců proti odůvodnění rozhodnutí, které je dostatečně
konkrétní a vychází ze zjištěných skutečností.
Proti rozhodnutí ministra vnitra podali žalobci každý samostatně žalobu, ve které uplatnili
identické důvody, kromě námitky nesouladu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu s §68
odst. 3 správního řádu, a navrhli, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena
správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhli, aby žalobám byl přiznán
odkladný účinek k zamezení vzniku nenahraditelné újmy, hrozící jim případným výkonem
napadeného rozhodnutí správního orgánu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2010 všechny žaloby spojil ke společnému
projednání pod spisovou značku 10 Ca 361/2009. Usnesením zároveň žalobcům přiznal
osvobození od soudního poplatku za žalobu a žalobám nepřiznal odkladný účinek. Mimo jiné
konstatoval, že účastníkům nemůže vzniknout nenahraditelná újma ani v případě nepříznivého
rozhodnutí o žalobě, neboť jejich nedobrovolnému odchodu z území České republiky by muselo
předcházet správní vyhoštění, a to na základě zvláštního řízení, ve kterém je zkoumán dopad
takového rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života cizince.
Městský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem, ve kterém se vypořádal se všemi
námitkami žalobců a vyložil relevantní důvody rozhodnutí. Poukázal na to, že povolení
k trvalému pobytu cizince na území republiky představuje nejvyšší stupeň povolení k pobytu,
zásadně vyžadující splnění podmínek dle §68, výjimečně §67 zákona o pobytu cizinců.
Výjimečnost důvodů pro přiznání trvalého pobytu cizince dle §66 zákona o pobytu cizinců
je třeba interpretovat tak, že důvod dle §66 odst. 1 písm. b) zákona nemůže spočívat
v okolnostech, s nimiž zákon počítá v jiných ustanoveních. To považuje soud za významné
z toho hlediska, že okolnosti, žalobci uplatněné jako výjimečné ke zdůvodnění návrhu
na povolení trvalého pobytu podle §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neobstály
ani jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany žalobců. Správní orgány důvody žalobců
hodnotily znovu ve vztahu k pojmu „důvody hodné zvláštního zřetele“ a odůvodnily,
proč je nepovažují za podřaditelné pod takový důvod. Podle názoru městského soudu nevybočilo
uvážení správních orgánů ze zákonných mezí, nastavených samotnými žalobci, zatímco žádný
jiný důvod, který by bylo třeba zvažovat, se nevyskytl.
Městský soud neshledal důvodnou ani námitku porušení procesních práv žalobců
v důsledku odlišného postupu správních orgánů podle §36 odst. 3 správního řádu,
než jak si toto ustanovení, ve vztahu k §144 správního řádu, vykládají žalobci. Vycházel z úvahy,
že toto posléze zmíněné ustanovení ani na daný případ nedopadá, neboť se týká odlišného typu
řízení s velkým počtem účastníků, a nepředstavuje rozšíření (specifikaci) práv účastníků
v porovnání s §36 odst. 3 správního řádu, neboť obsahuje zásadní omezení uplatnit námitky,
které mohly být uplatněny již dříve.
Stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze kasační stížností z důvodu
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zopakovali tytéž námitky, které obsahuje již žaloba
proti rozhodnutí žalovaného. Podle žalobců se městský soud vypořádal s námitkami
proti rozhodnutím správních orgánů nesprávně, jestliže nezohlednil skutečnost, že správní orgány
při hodnocení existence důvodů hodných zvláštního zřetele dle §66 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců vycházely z materiálů jiného řízení, a neuznal ani námitku porušení procesních
práv žalobců ve shora uvedeném smyslu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil poukazem na to, že při posouzení
žádosti o povolení trvalého pobytu žalobců vycházel z jejich vlastního tvrzení a posuzoval
je ve vztahu k uplatněnému zákonnému důvodu. To, že se jedná o obsahově stejné důvody,
jaké byly uplatněny v jiném řízení, nic nemění na tom, že správní orgány učinily vlastní úvahu
o existenci důvodů ve vztahu k podmínkám trvalého pobytu. Žalovaný rozhodnutí řádně
zdůvodnil a v řízení dbal i procesních práv žalobců. S rozsudkem městského soudu se ztotožnil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek městského soudu z hledisek uvedených
v §109 odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Neshledal přitom žádný
důvod, pro který by bylo nutné ve věci rozhodnout z úřední povinnosti - §109 odst. 3 s. ř. s.
Poté konstatuje, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelé usilují o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Zákon
o pobytu cizinců pro tento nejvyšší stupeň pobytového povolení určuje podmínky, které musí
být splněny, leda lze jejich splnění výjimečně nahradit. Tak tomu je v případě, že žadatel usiluje
o povolení trvalého pobytu za podmínek §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
tedy z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele. Zákon nespecifikuje, o jaké podmínky se jedná,
a ponechává posouzení jejich případné existence na správní úvaze příslušného správního orgánu.
Řízení o povolení trvalého pobytu je řízením návrhovým a je tedy zásadně na navrhovateli uvést
veškeré relevantní skutečnosti a navrhnout o nich důkazy (§52 správního řádu),
aniž by to zbavovalo správní orgán povinnosti postupovat v souladu s imperativem dle §3
správního řádu. Svou povinnost také žalobci splnili odkazem na důvody, které uplatnili
již v řízení o mezinárodní ochranu a předložili i veškeré důkazy, které měli k dispozici.
Žádné jiné důvody neuvedli ani v původním návrhu ani později a nelze přehlédnout, že existenci
jiných důvodů nezmiňují ani dnes.
Námitka žalobců o nepoužitelnosti podkladů, uplatněných v jiném řízení, není v užitém
smyslu opodstatněná. Správní orgán postupuje v důkazním řízení podle §51 správního řádu.
Užije každý důkazní prostředek, který je vhodný ke zjištění stavu věci. Mimo jiné jde také
o listiny. Jako listinný důkaz může sloužit rovněž konkrétní část jiného spisu (rozhodnutí,
posudek, výpověď, protokol apod.), pokud je jako listinný důkaz provedena a hodnocena
i ve smyslu §53 odst. 3 správního řádu. Důkaz listinou zde představuje vyvratitelnou domněnku
pravdivosti jejího obsahu. Z tohoto hlediska není vůbec vyloučeno použít jako důkaz listinu
jiného spisu, pakliže je hodnocena ve vztahu k řízení, ve kterém je nově takový důkaz proveden.
To se také v daném případě stalo. Správní orgán hodnotil všechny důkazy, které měl k dispozici
ve vztahu k existenci zákonného „důvodu hodného zvláštního zřetele“ podle §66 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žádné jiné důkazy nezjistil, ani jejich existenci nikdo netvrdil.
Správní orgán také nezamítl žádost žalobců o povolení trvalého pobytu proto, že neuspěli v řízení
o mezinárodní ochranu, nýbrž proto, že prokazatelná tvrzení žalobců ani jiné skutečnosti
nepředstavují důvod pro povolení trvalého pobytu ve smyslu §66 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců (byť zmínil i to, že neobstály ani ke zdůvodnění poskytnutí mezinárodní
ochrany). Žalobci se tak výhradou vůči postupu správních orgánů (a soudu) vlastně dovolávají
skutečnosti, která vůbec nenastala.
Také námitka porušení procesních práv žalobců nemůže obstát. Žalobci uvedli
a dokazovali vše, co měli k dispozici. Není ovšem vůbec jasné, z čeho dovozují přesvědčení
o tom, co je povinností správního orgánu. Rozhodně z ničeho neplyne právo žalobců,
aby jim správní orgán poskytl předem informace o tom, jak docílit toho, aby rozhodnutí
bylo pro ně příznivé. Takový názor odporuje samotné podstatě návrhového řízení před správním
orgánem. Nelze tuto představu zaměňovat s povinností správního orgánu respektovat zásady
dobrého výkonu státní správy, obsažené v §2 až §8 správního řádu. K naplnění žádné
z nich totiž nepatří pomoc toho druhu, jakou si žalobci představují. Vždy se jedná maximálně
o vytvoření prostoru k tomu, aby příslušná osoba (účastník) mohla uplatnit práva a oprávněné
zájmy (§4 odst. 4 správního řádu). Stejně tak není jasné, z čeho žalobci dovozují, že správní
orgán nemínil návrhu vyhovět již ve chvíli, kdy postupoval dle §36 odst. 3 správního řádu tím,
že jim poskytl možnost vyjádřit se k (úplným) podkladům rozhodnutí. Mimo jiné tento postup
ani nemohl předznamenat určité (podle tvrzení žalobců nepříznivé) rozhodnutí, neboť záleželo
na žalobcích, jaké vyjádření přednesou a případně jaké důkazy na podporu svého návrhu
nabídnou. Tuto možnost měli až do rozhodnutí ve věci (§36 odst. 1 správního řádu), rozhodně
pak v době, kdy jim byla dána možnost vyjádření k podkladům rozhodnutí.
Žalobci si ustanovení §4 odst. 1 a 4, a rovněž §36 odst. 3 správního řádu nevykládají
správně. To, že jim správní orgán poskytl možnost se vyjádřit k nashromážděným podkladům,
automaticky neznamená, že nehodlal návrhu vyhovět. Naopak je takový postup projevem
respektu správního orgánu k zásadě veřejné správy jako služby (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, §4
odst. 1 správního řádu). Postup dle §36 odst. 3 správního řádu ve skutečnosti žádnou kauzalitu
žalobci uvedeného typu neobsahuje. Správní orgán může vyzvat účastníka k vyjádření
se k podkladům rozhodnutí i v případě, že hodlá jeho žádosti vyhovět. Imperativ §36 odst. 3
správního řádu jen zdůrazňuje specifickou povinnost správního orgánu tak učinit a odpovídající
právo účastníka na vytvoření takové možnosti k ochraně jeho práv a oprávněných zájmů.
Zmíněné ustanovení tak pouze definuje případ, kdy správní orgán výjimečně nemusí dostát
povinnosti umožnit účastníkovi seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním a vyjádřit
se k nim, a to právě za předpokladu, že z toho nemůže vyplývat pro účastníka a jeho práva žádné
riziko.
Důsledným postupem dle §36 odst. 3 správního řádu vyjadřuje správní orgán
respekt vůči principu řádného procesu dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I k tomu lze uvést judikaturu tohoto soudu, například rozsudek ze dne 20. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 59/2005 - 83, konstatuje i pro případ, že zákon připouští rozhodnutí bez předběžného
seznámení účastníka s jeho podklady (v dané věci se jednalo o zákon o správě daní a poplatků),
že přesto [n]elze ve správním řízení rezignovat na základní procesní práva účastníků, včetně práva
na seznámení se se skutečnostmi, které mohou být vzaty za základ rozhodnutí. V téže souvislosti lze zmínit
nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 183/01, kde se uvádí, že správní orgán
[M]usí umožnit stěžovatelce, aby věc byla projednána v její přítomnosti a mohla se vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Okolnost, že určitý dokument nebyl zařazen do spisového materiálu, a stěžovatelka neměla možnost
se k němu vyjádřit a dokument ani nebyl hodnocen ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, měla reálný vliv
na zjištění skutečného stavu věci a následně i na správné právní posouzení věci do té míry, že zasáhla do ústavního
práva na spravedlivý proces“.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu v napadeném rozsudku
o povaze ustanovení §144 ve vztahu §36 odst. 3 správního řádu. Zatímco §36 odst. 3 zákona
sleduje shora uvedený princip zachování řádného procesu, §144 se týká odlišné situace
a jinak definovaného velkého počtu účastníků (dle §27 odst. 2 správního řádu se jedná o osoby,
které mohou být rozhodnutím dotčeny ve svých právech nebo povinnostech). Postup
podle §144 odst. 3 správního řádu má pro takové osoby podstatně přísnější následky, než využití
práva účastníka podle §36 odst. 3 správního řádu. Tato ustanovení nedoplňují jedno druhé,
nýbrž obsahují zcela odlišné procesní situace pro odlišné skupiny účastníků řízení. Navzájem
tak nejsou využitelná a v případě žalobců by využití namítaného ustanovení teprve vyústilo
v porušení jejich procesních práv. Použitou argumentací nemohou žalobci překonat zásadní
problém spočívající v tom, neměli žádný přesvědčivý důkaz pro obhájení jejich žádosti (o trvalý
pobyt). Neměli jej v rozhodné době (§75 odst. 1 s. ř. s.) a nemají jej ani dnes, jak je patrné
z absence argumentace v tomto směru.
Ať už žalobci používají jakékoli rétoriky, ve skutečnosti jejich výhrady sledují jejich
subjektivní představy o obsahu a rozsahu poučovací povinnosti správního orgánu. Není pochyb
o tom, že poučovací povinnost náleží mezi významné projevy zásady veřejné správy jako služby
veřejnosti. V teorii ani v rozhodovací praxi soudů není v této věci pochybnost, že takové poučení
musí být nejen vstřícné a užitečné pro účastníka, ale také přiměřené, tedy není neomezené
a jistě nesmí být ani na újmu principu nestrannosti. K této problematice se Nejvyšší správní soud
vyjádřil opakovaně. Třeba v rozsudku ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 – 76, srozumitelně
dovozuje, že [S]právní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení
o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.
Poučovací povinnost správních orgánů v řízení, které vedou, je obecně zaměřena na poučení o procesních právech
a povinnostech (ustanovení §4 odst. 2 správního řádu). Toto obecné pravidlo nachází odraz v dalších ustanoveních
správního řádu, která přiznávají účastníkům řízení konkrétní procesní práva. Do poučovací povinnosti
však již nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku. Úvaha
stěžovatele o rozsahu poučovací povinnosti správních orgánů je v tomto ohledu příliš extenzivní a vybočuje z rámce
zákonem uložené poučovací povinnosti. Srozumitelně se vyjádřil tento soud také v rozsudku ze dne
13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010 - 214, který uvádí [P]oučovací povinnost správního orgánu dle §4 odst. 2
správního řádu nezahrnuje poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl v daném případě
dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo,
co hodlá v řízení učinit. V tomto smyslu rozhodně žalobci omezeni nijak nebyli. Pokud zůstali
pasivní a nevyužili možnosti, dané jim postupem správního orgánu dle §36 odst. 3 správního
řádu, nebo neměli žádné významné důkazy na podporu svých tvrzení (jak vyplývá již z toho,
že nic nového nezmínili dosud) a pokud nebyly významné skutečnosti zjištěny ani z jiných zdrojů,
nelze to přičítat k tíži správního orgánu.
Stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze pro důvody dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem. Z argumentace kasační stížnosti nicméně vyplývá, že se dovolávají důvodu dle písm. b),
případně písm. d) citovaného ustanovení. V každém případě se má jednat o zásadní vady řízení,
pro které měl soud napadené správní rozhodnutí zrušit nebo které mohly mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Argumentace žalobců však v žádné části neobstála. V řízení před správním orgánem
byly v souladu se zákonem interpretovány zjištěné skutečnosti jako nezpůsobilé prokázat
existenci podmínek hodných zvláštního zřetele [§66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]
pro udělení trvalého pobytu žalobců v České republice. V řízení postupovaly správní orgány
v souladu se všemi ustanoveními správního řádu, která měla být, dle tvrzení žalobců, porušena
(§4 odst. 1, 4, §36 odst. 3), a naopak správně nepostupovaly dle ustanovení,
které v této věci použít nelze (§144 odst. 3). Správní orgány prováděly dokazování v souladu
s §51 správního řádu a vycházely přitom nepochybně ze všech důkazů označených samotnými
žalobci (§52), aniž by rezignovaly na povinnost zjistit takový stav věci, o kterém nejsou důvodné
pochybnosti (§3). Zjištěný skutkový stav a právní hodnocení byly v rozhodnutích správních
orgánů srozumitelně a logicky (byť zčásti stručněji) zachyceny, přičemž v řízení nebyla
opomenuta žádná námitka nebo tvrzení žalobců, která z materiálního hlediska zůstala vcelku
chudá. Z takto nashromážděných podkladů vycházel i městský soud v napadeném rozsudku,
ve kterém se přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl dle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. Žalobci
nebyli v řízení úspěšní a právo na náhradu nákladů podle zásady úspěchu v řízení jim nepřísluší.
Žalovanému v tomto řízení žádné zvláštní náklady mimo ty, které vyplývají z jeho běžné úřední
činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu