ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.26.2015:31
sp. zn. 4 As 26/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: R. P., zast.
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2015, č. j. 18 A 3/2014 -
20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 11. 2013, č. j. MSK 164221/2013 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu
města Ostravy ze dne 27. 9. 2013, č. j. SMO/335972/13/DSČ/Pro, kterým byl žalobce uznán
vinným z přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 10 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 13. 12. 2012 v 8:18 hodin
na 349. km dálnice D1 ve směru jízdy na Brno, v úseku mimo obec v katastru obce Klimkovice
jako řidič nákladního automobilu zn. Mercedes RZ: X, couval v připojovacím pruhu
z mimoúrovňového křížení Klimkovice ve snaze sjet z dálnice. Tímto jednáním žalobce porušil
ustanovení §36 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena sankce
pokuty ve výši 5.000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
[2] V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve popsal, že prvostupňové
rozhodnutí bylo zástupci žalobce oznamováno dne 30. 9. 2013 v souladu s jeho požadavkem
na elektronickou adresu X, kde však zástupce doručení písemnosti nepotvrdil, následně byl
aplikován náhradní způsob doručení fikcí na adresu trvalého pobytu zástupce ke dni 11. 10. 2013.
V mezidobí dne 9. 10. 2013 zástupce žalobce podal na území Spojených států amerických
k poštovní přepravě blanketní odvolání s tím, že je odůvodní, jakmile mu bude rozhodnutí
doručeno. Magistrát (správní orgán prvního stupně) proto následně výzvou doručovanou
elektronicky dne 30. 10. 2013 a poté doručenou fikcí ke dni 11. 11. 2013, zástupce vyzval
k doplnění odvolacích důvodů a určil mu k tomu lhůtu 5 pracovních dnů. Po marném uplynutí
této lhůty věc předložil žalovanému k provedení odvolacího řízení.
[3] Žalovaný za dané procesní situace přezkoumal rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně v souladu s ustanovením §82 odst. 2 správního řádu. Poukázal přitom
na to, že je odpovědností účastníka řízení, jakou procesní strategii k obraně svých práv zvolí.
Současně uvedl, že správný procesní postup byl zástupci žalobce v minulosti již v dané věci
sdělen, protože zástupce podal v této věci již druhé blanketní odvolání. Žalovaný poté popsal
průběh řízení před orgánem prvního stupně a k otázce doručování písemností zástupci žalobce
vysvětlil, že je právem osob žádat o doručování na elektronickou adresu podle §19 odst. 3
správního řádu, avšak v takovém případě platí, že písemnost je doručena v okamžiku,
kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným
elektronickým podpisem; jestliže se tak nestalo, musel správní orgán doručit písemnost takovým
způsobem, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal. Tento způsob
doručení je tedy odvislý od součinnosti adresáta písemnosti, pokud součinnost neprojevuje, musí
mu být doručována běžným způsobem, jak se stalo v projednávané věci.
[4] K věci samé žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně dostatečně zjistil skutkový
stav věci a dospěl ke správným závěrům ohledně toho, že žalobce svou nedbalostí spáchal
vytýkaný přestupek. Nepřisvědčil přitom jeho argumentaci, že přehlédnutí uzavření tunelu
Klimkovice bylo způsobeno blíže neurčenou zdravotní indispozicí, neboť v takovém případě
neměl žalobce vůbec řídit motorové vozidlo.
[5] Výše sankce byla podle žalovaného též řádně odůvodněna a odpovídala závažnosti
přestupkového jednání žalobce. K jeho námitce, že předmětná právní úprava je nepřiměřeně
přísná, uvedl, že rozmezí sankce je stanoveno zákonem, přičemž i podle Ústavního soudu nelze
z faktu, že byla zákonodárcem stanovena nejnižší hranice možného trestu, dovozovat
neústavnost takové právní úpravy. Žalovaný přitom vysvětlil, že mu zákon neumožňuje uložit
žalobci nižší sankci.
[6] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou doručenou krajskému soudu dne
17. 1. 2014, v níž tvrdil, že napadené rozhodnutí mu bylo doručeno až při nahlížení do spisu dne
16. 1. 2014. Vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v nezákonně vedeném
řízení, v němž byl zkrácen na svém právu podat odvolání, protože mu nebylo doručeno
rozhodnutí orgánu prvního stupně a nemohl se proti němu tedy řádně odvolat. Poukázal přitom
na to, že jeho zástupce v průběhu správního řízení požádal o doručování písemností na email X,
avšak správní orgány na tuto adresu nedoručovaly a písemnosti vypravily toliko k doručení
prostřednictvím držitele poštovní licence na trvalou adresu zmocněnce žalobce. Pokus o doručení
na emailovou adresu neproběhl, o čemž vypovídá i obsah správního spisu.
[7] Žalobce se tak o vydání prvostupňového rozhodnutí dozvěděl čirou náhodou neoficiální
cestou od kolegyně úředníka. Proto podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání,
přičemž očekával, že na jeho podkladě mu bude rozhodnutí doručeno. To se však nestalo.
Rovněž napadené rozhodnutí bylo nezákonně doručováno pouze v listinné podobě,
aniž by se je žalovaný pokusil doručit na emailovou adresu zástupce žalobce. Žalobce proto
dospěl k závěru, že žalovaný vydal rozhodnutí v rozporu s právními předpisy, neboť
mu je doručil až při osobním nahlédnutím do spisové dokumentace dne 16. 1. 2014, tedy
po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil, a zrušil rovněž prvostupňové rozhodnutí a aby bylo správní řízení zastaveno.
[8] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 7. 3. 2014, v němž trval
na tom, že napadené rozhodnutí bylo žalobci řádně doručeno k rukám jeho zmocněnce dne
9. 12. 2013, čemuž předcházel pokus o doručení na elektronickou adresu zmocněnce žalobce R.
K. Jelikož přijetí zprávy nebylo zmocněncem potvrzeno, bylo rozhodnutí zasláno na adresu jeho
trvalého pobytu. K námitkám žalobce, že mu nebylo doručeno rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně uvedl, že ke stejnému postupu z důvodu neposkytnutí součinnosti zástupce
žalobce při doručování písemnosti na elektronickou adresu přistoupil i správní orgán prvního
stupně. Postup pro doručování dle ustanovení §19 odst. 8 správního řádu tedy byl podle
žalovaného dodržen. Skutečnost, že zmocněnec žalobce rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně elektronickou cestou fakticky obdržel, vyplývá z toho, že proti němu podal odvolání již
dne 9. 10. 2013, tedy ještě před doručením rozhodnutí prostřednictvím pošty.
[9] Tvrzení žalobce, že se o doručení prvostupňového rozhodnutí dozvěděl neformální
cestou, považoval žalovaný za nevěrohodné a neověřitelné, zvláště když všichni úředníci jsou
vázáni povinností mlčenlivosti, tudíž není pravděpodobné, že by úředník neoficiální cestou
sděloval informace ze spisu, v němž nefiguruje jako oprávněná úřední osoba. Ze skutečnosti,
že odvolání bylo podáno k poštovní přepravě ve Spojených státech amerických, lze podle
žalovaného dovodit úmysl žalobce způsobit průtahy v řízení a dosáhnout zániku odpovědnosti
za přestupek. To ostatně vyplývá i z toho, že původním zástupcem žalobce byla pan P. K.
s doručovací adresou v P. Žalovaný v tomto směru poukazoval na to, že vyjma vyjádření při
prvním ústním jednání žalobce nevznesl žádné skutkové námitky k projednávanému přestupku a
ani nyní tak nečiní. Zdůraznil přitom, že i na základě blanketního odvolání věc meritorně
projednal a prvostupňové rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl ke stejným závěrům jako
správní orgán prvního stupně, a to i s ohledem na videozáznam, který zachycuje spáchání
předmětného přestupku, a s ohledem na doznání žalobce k jeho spáchání. Žalovaný proto
navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[10] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2015, č. j. 18 A 3/2014 - 20, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Soud rekapituloval obsah spisu, zejména opakovanou snahu správního
orgánu doručovat tehdejšímu zástupci žalobce panu R. K. na jeho emailovou adresu, a následné
pokusy o doručování prostřednictvím poštovní zásilky na adresu jeho trvalého pobytu. Dospěl
přitom k závěru, že postup správního orgánu prvního stupně při doručování písemností zástupci
žalobce byl správný. Závěr, že mu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo doručeno
na elektronickou adresu, a že se s jeho obsahem fakticky seznámil, je potvrzován tím, že ještě
před doručením rozhodnutí prostřednictvím držitele poštovní licence podal odvolání, jež bylo
dáno k poštovní přepravě ve Spojených státech amerických. I kdyby se podle krajského soudu
zjistilo, že správní orgán se nepokusil o opakovaný pokus doručení rozhodnutí na emailovou
adresu zástupce, jak tvrdí žalobce, je podstatné to, že k doručení zásilky došlo jiným
nezpochybnitelným způsobem, tj. prostřednictvím držitele poštovní licence, tudíž materiální
funkce doručení byla naplněna. Postup správního orgánu prvního stupně po podání blanketního
odvolání byl rovněž správný, neboť ten žalobce vyzval k doplnění odvolání, přičemž usnesení
obsahující výzvu řádným způsobem doručoval zástupci žalobce. Jelikož žalobce na výzvu
nereagoval, žalovaný nepochybil, pokud prvostupňové rozhodnutí přezkoumal v souladu
s ustanovením §82 odst. 2 správního řádu v celém rozsahu. Není důvodná ani námitka žalobce,
že mu napadené rozhodnutí bylo doručeno až při nahlížení do spisu dne 16. 1. 2014, tj. po
uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty, protože napadené rozhodnutí mu bylo ve skutečnosti
doručeno již dne 9. 12. 2013, tedy před uplynutím jednoleté prekluzivní lhůty počítané od data
spáchání přestupku dne 13. 12. 2012.
[11] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2015, č. j. 18 A 3/2014 - 20,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jež byla doručena Nejvyššímu správnímu
soudu dne 4. 2. 2015 a ve které uvedl, že napadá rozsudek z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Stěžovatel byl přesvědčen, že nebylo dostatečně a správně zjištěno, zda správní
orgány doručovaly písemnosti na emailovou adresu jeho zástupce, či nikoli. Pokud totiž nebyly
písemnosti doručovány na emailovou adresu, není možné dovodit fikci doručení při zasílání
písemností na adresu trvalého pobytu tehdejšího zástupce stěžovatele. Jestliže žalovaný
nevypravil napadené rozhodnutí na elektronickou doručovací adresu zástupce stěžovatele, došlo
by k jeho doručení teprve nahlédnutím stěžovatelem do spisu až dne 16. 1. 2014, tedy v době,
kdy odpovědnost za přestupek již zanikla. Pokud soud dospěl k závěru o tom, že bylo
doručováno na emailovou adresu zástupce stěžovatele, měl uvést podklad, z něhož tento závěr
čerpá. Při nahlížení do předmětného správního spisu přitom stěžovatel nenalezl žádnou listinu
dokládající doručování písemností na emailovou adresu tehdejšího zástupce stěžovatele.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[13] Podáním ze dne 15. 2. 2015, jež bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne
3. 3. 2015, se stěžovatel domáhal toho, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[14] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost.“Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.“
[17] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy
z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58,
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[19] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho závěry polemizuje v kasační stížnosti. Nelze tudíž hovořit
o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatel se závěry
soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou
nesrozumitelnost.
[20] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.
[21] Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí za zákonné. Krajský soud
v Ostravě se v odůvodnění tohoto rozhodnutí tedy řádně vyjádřil k zákonnosti napadeného
rozhodnutí a správně zjistil skutkový stav věci. Krajský soud pouze vyjádřil svůj právní názor
ohledně (ne)důvodnosti žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a že dospěl
k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku.
[22] K námitkám stěžovatele, že mu není zřejmé, z jakých podkladů krajský soud čerpal,
Nejvyšší správní soud uvádí, že touto námitkou je částečně rovněž uplatněn důvod podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., přičemž z hlediska stěžovatelem namítané
nepřezkoumatelnosti postačí zmínit, že krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, přičemž
stěžovatel ničím konkrétním nedokládá, že by tam uvedené skutečnosti se nezakládaly na pravdě,
zvláště když doručenky mají povahu veřejné listiny – srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172; rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 4 Azs 278/2004 - 58. Nadto se v průběhu řízení před krajským
soudem nedomáhal nařízení jednání a provedení dokazování.
[23] Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009 - 67,
dospěl k právnímu závěru, že „splnění podmínek pro uložení doručované písemnosti dle §23 správního řádu
z roku 2004, a tudíž i pro její doručení na základě fikce dle §24 odst. 1 téhož zákona, pokud si ji adresát
ve lhůtě 10 dnů od uložení nevyzvedne, prokazuje správní orgán obvykle tím, že založí do spisu vrácenou obálku
s nevyzvednutou písemností, včetně předtištěné doručenky, na níž je zaznamenáno a stvrzeno podpisem
doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě doručování zanecháno oznámení o tomto
uložení a rovněž poučení o následcích nevyzvednutí zásilky. Teprve pokud takový doklad chybí, je třeba splnění
podmínek pro doručení písemnosti na základě fikce prokázat jiným způsobem, a není-li to možné, je nutno
vycházet z toho, že k doručení písemnosti na základě fikce nedošlo.“ Pro prokázání řádného doručení tedy
postačuje, pokud správní orgán má řádným způsobem veden správní spis, v němž jsou obsaženy
příslušné listiny včetně doručenek, z nichž lze na první pohled dospět k závěru, jakým způsobem
doručoval.
[24] Správní orgán přitom způsob doručení v předmětné věci zachytil příslušnými
doručenkami a výpisy z emailové komunikace, což krajský soud ověřil, a stěžovatel ohledně
této skutečnosti nedokládá žádné konkrétní důkazy, které by obsah správního spisu byly
s to zpochybnit. Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné, aby správní soud dokazoval
obsahem správního spisu za situace, kdy z jeho obsahu neplyne, že by tam uvedené údaje byly
nesprávné, a když samotný žalobce ohledně údajně nesprávného doručování ničeho konkrétního
nedokládá. A to zvláště za situace, kdy ze způsobu komunikace jeho zástupce se správním
orgánem je zjevné, že mu správní orgán na jeho emailovou adresu skutečně doručoval, neboť
v opačném případě by z logiky věci např. nebylo možné, aby tehdejší zástupce stěžovatele podal
dne 9. 10. 2013 k poštovní přepravě odvolání, když mu prvostupňové rozhodnutí bylo
prostřednictvím držitele poštovní licence doručeno fikcí až 11. 10. 2013, přičemž fakticky bylo
vloženo do domovní schránky dne 13. 11. 2013.
[25] K námitkám stěžovatele ohledně naplnění stížnostního důvodu podle ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil tyto podstatné skutečnosti:
Napadené rozhodnutí ze dne 27. 11. 2013, č. j. MSK 164221/2013, bylo doručováno zástupci
stěžovatele panu R. K. na jeho emailovou adresu X dne 27. 11. 2013. Protože zástupce
stěžovatele převzetí doručované písemnosti nepotvrdil zprávou podepsanou jeho uznávaným
elektronickým podpisem, odvolací správní orgán písemnost doručoval zástupci stěžovatele
prostřednictvím držitele poštovní licence, přičemž ji dle otisku razítka tohoto správního orgánu
vypravil dne 28. 11. 2013. Zásilka byla dle záznamu na doručence připravena k vyzvednutí dne
29. 11. 2013. Lhůta deseti dnů k vyzvednutí uplynula dne 9. 12. 2013. Zásilka byla poté vložena
do domovní schránky zástupce stěžovatele dne 12. 12. 2013.
[26] Podle ustanovení §19 odst. 8 správního řádu platí, že „písemnosti uvedené v odstavci 4
se na požádání adresáta doručují jiným způsobem podle tohoto zákona; v takovém případě platí, že písemnost
je doručena třetím dnem ode dne, kdy byla odeslána. V případě doručování na elektronickou adresu platí,
že písemnost je doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou
jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní
den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná (odstavec 9), doručí správní orgán písemnost, jako
by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.“
[27] K námitkám stěžovatele, že mu nebylo řádně napadené rozhodnutí doručeno dne
9. 12. 2013, protože správní orgány nepřistoupily k jeho doručení do emailové schránky
tehdejšího zástupce stěžovatele, Nejvyšší správní soud odkazuje na obsah správního spisu, který
zjevně svědčí o opačném závěru, tj. že správní orgány řádně v průběhu správního řízení
doručovaly na emailovou adresu jeho zástupce pana R. K. - X. Adresát však převzetí doručované
písemností v rozporu s ustanovením §19 odst. 8 správního řádu nepotvrdil zprávou podepsanou
jeho uznávaným elektronickým podpisem.
[28] O skutečnosti, že se s obsahem doručovaných písemností seznámil, však svědčí
to, že na obsah těchto písemností reagoval. Nelze totiž jinak vysvětlit skutečnost, že zástupce
stěžovatele podal dne 9. 10. 2013 k poštovní přepravě odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního
stupně ze dne 27. 9. 2013, přičemž je zřejmé, že v uvedené době z žádného jiného zdroje
než ze své emailové schránky nemohl vědět, že toto rozhodnutí bylo vydáno a že proti němu
může podat odvolání, protože správní orgán prvního stupně mu ji po zjištění, že zástupce
stěžovatele nepotvrdil doručení písemnosti zprávou podepsanou uznávaným elektronickým
podpisem, doručil prostřednictvím pošty na adresu jeho trvalého pobytu fikcí teprve dne
11. 10. 2013, přičemž do jeho schránky byla vložena až 13. 11. 2013. To platí zvláště za situace,
kdy se tehdejší zástupce stěžovatele fakticky zdržoval na území Spojených států amerických,
neboť z tohoto území poslal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí.
[29] Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že správní orgány postupovaly řádně, když
se písemnosti snažily nejprve doručit do emailové schránky tehdejšího zástupce stěžovatele pana
R. K. - X, který však přijetí těchto písemností v rozporu s ustanovením §19 odst. 8 správního
řádu odmítl potvrdit zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem, tudíž
správní orgány musely písemnosti následně doručovat prostřednictvím držitele poštovní licence
na adresu jeho trvalého pobytu. Pro posouzení věci tudíž je irelevantní, kdy stěžovatel nahlížel do
správního spisu a kdy údajně se mohl poprvé s obsahem napadeného rozhodnutí seznámit,
neboť v mezidobí mu bylo napadené rozhodnutí účinně doručeno dne 9. 12. 2013. Stalo se tak
nepochybně v rámci jednoleté prekluzivní lhůty podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
[30] K podpoře výše uvedeného závěru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60, podle něhož „Z judikatury zdejšího soudu plyne,
že při doručování písemnosti správní orgány musí respektovat zákonná pravidla. Nesmí tedy zásadně
své písemnosti doručovat prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pokud měl v dané době stěžovatel
již zpřístupněnu datovou schránku. Ne každé porušení zákona má však automaticky vliv na zákonnost řízení
jako celku. Judikatura vychází z materiálního pojetí právního institutu doručování, jímž je v souladu s jeho
smyslem a účelem především seznámení účastníků řízení s doručovanou písemností. Právě s ohledem na smysl
a účel doručování soud nemůže setrvat jen v úzké hranici formálně legalistické interpretace pozitivního práva,
ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu. Navzdory vyloučení fikce
doručení ve výše zmíněných situacích (např. cit. rozsudek čj. 4 As 6/2013 - 28) platí, že pokud byl účastník
správního řízení s obsahem doručované písemnosti prokazatelně seznámen, materiální funkce doručení byla
naplněna. Neplatnosti doručení se tudíž nemůže domáhat ten, jenž byl s písemností seznámen (viz argumentaci
v cit. rozsudku čj. 1 As 90/2010 - 95, srov. též rozsudek ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 31/2011 - 88, bod
16).“
[31] I kdyby tedy Nejvyšší správní soud zjistil pochybení správních orgánů stran doručování
písemností, nebylo by na místě napadené rozhodnutí zrušit, pokud by bylo doloženo – jako
se tomu stalo i v tomto případě – že se adresát s obsahem doručovaných písemností seznámil
a podle jejich obsahu i konal. Z obsahu správního spisu a reakcí stěžovatele a jeho tehdejšího
zástupce je přitom zřejmé, že mu obsah doručovaných písemností byl znám, neboť
na ně reagoval způsobem, z něhož je možné dovodit snahu stěžovatele o dosažení marného
uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že napadené
rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno fikcí dne 9. 12. 2013. Stěžovatel sice nahlížel
do správního spisu až dne 16. 1. 2014, z obsahu záznamu o nahlížení do spisu nevyplývá,
že by se domáhal toho, aby mu bylo napadené rozhodnutí doručeno, přestože při nahlížení
do správního spisu musel zjistit, že na napadeném rozhodnutí je vyznačena doložka nabytí právní
moci, čímž mu muselo být zřejmé, že napadené rozhodnutí je pokládáno za doručené – srov. §73
odst. 1 ve spojení s §72 odst. 1 správního řádu.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[33] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti stěžovatele rozhodl
meritorně dřív, než uplynula lhůta pro rozhodnutí o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, o tomto návrhu stěžovatele samostatně nerozhodoval, neboť
by to za současného stavu postrádalo smysl.
[34] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti
podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu