ECLI:CZ:NSS:2003:4.AS.27.2003
sp. zn. 4 As 27/2003-77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy ve věci žalobců a) S.K., b)
Ing. arch. J. K., a c) F. M., všech zastoupených JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou,
se sídlem v Praze 10, Kodaňská 521/57, proti žalovaným Krajskému úřadu Pardubického
kraje, Komenského nám. 125, Pardubice, na nějž přešla působnost bývalého Okresního úřadu
Pardubice, a Magistrátu města Pardubice, Štrosova 44, Pardubice, za účasti zúčastněných
osob 1. Mgr. J. H., a 2. Mgr. J. H., o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, č. j. 30 Ca 146/2002, 30 Ca 189/2002, ze dne 19. dubna 2003, spojené
s návrhem na přiznání odkladného účinku
takto:
I. Kasační stížnost se ve vztahu k výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, č. j. 30 Ca 146/2002, 30 Ca 189/2002, ze dne 19. dubna 2003
z a mítá .
II. Ve výroku II. se kasační stížností napadený rozsudek zrušuje a žaloba
proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 1. 8. 2002, č. j. OSS
32/2000/1457, 1764/Já se odmítá.
III. Výroky III. a IV. téhož rozsudku se zrušují.
IV. Krajský úřad Pardubického kraje je povinen zaplatit žalobcům na náhradě
nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu,
8871 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a to do rukou
JUDr. Sylvy Rychtalíkové, advokátky se sídlem v Praze 10, Kodaňská 521/57.
V. Stěžovatelé Mgr. J. H. a Mgr. J. H. jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti 575 Kč do tří dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku, a to do rukou JUDr. Sylvy Rychtalíkové, advokátky se sídlem
v Praze 10, Kodaňská 521/57.
VI. Žalobci S. K. a F. M. jsou povinni zaplatit stěžovatelům na náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti 3000 Kč do tří dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím bývalého Okresního úřadu Pardubice ze dne 27. 6. 2002,
č. j. OkÚ/10692/36/02RRR/Kř bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Magistrátu
města Pardubice ze dne 27. 3. 2002, č. j. OSS 32/2000/1457, 1764/2001/Já, jímž byla
podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) dodatečně
povolena změna stavby objektu čp. 623 na st.p. č. 737/2 v k.ú. P. a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Rozhodnutím Magistrátu města Pardubice ze dne 1. 8. 2002,
č. j. OSS 32/2000/1457, 1764/2001/Já bylo povoleno užívat změnu stavby nebytového
objektu čp. 623 na st.p. č. 732/2 v k.ú. P.
Proti rozhodnutí bývalého Okresního úřadu Pardubice ze dne 27. 6. 2002,
č. j. OkÚ/10692/36/02RRR/Kř, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Pardubice ze dne
27. 3. 2002, č. j. OSS 32/2000/1457, 1764/2001/Já, podali žalobci žalobu, v níž zejména
namítali, že nepovolenými stavebními úpravami bylo zasaženo do štítové zdi domu čp. 239,
když stavebníci v rozporu se schválenou projektovou dokumentací do ní osadili čtyři kusy
průvlaků a to bez vědomí a jakéhokoliv souhlasu vlastníků domu čp. 239. V této souvislosti
namítali, že dle skutečného provedení stavby přebírá část zatížení stropních konstrukcí štítová
zeď domu čp. 239, u níž není znám stav základových konstrukcí a tudíž se cítí stavbou
ohroženi. Vzhledem k tomu žalobci navrhovali zrušit žalovaná rozhodnutí.
Proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 1. 8. 2002, č. j. OSS
32/2000/1457, 1764/Já podali žalobu žalobci S. K. a F. M., přičemž zejména namítali, že ač
byli účastníky řízení o odstranění stavby nepovolených stavebních úprav při změně stavby
v domě čp. 623, žalovaný s nimi jako s účastníky kolaudačního řízení nejednal, i když věc
znal z úřední činnosti. V této souvislosti žalobci tvrdili, že byli zkráceni na svých právech,
zvláště když jde o stavbu nebezpečnou z hlediska její statiky, čímž je ohrožena i
statika domu čp. 239. Tuto námitku ale v kolaudačním řízení nemohli uplatnit, neboť s nimi
jako s účastníky řízení žalovaný odmítl jednat. Vzhledem k tomu navrhovali, aby krajský
soud žalované kolaudační rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
K oběma žalobám společně se vyjádřily zúčastněné osoby tak, že při realizaci
předmětné stavby došlo k rozdílu oproti stavebnímu povolení při uložení ocelových nosníků
do zdiva mezi sousedícími objekty, přičemž podle znaleckého posudku jimi provedená změna
stavby neohrožuje dům žalobců. Zda byly nosníky uloženy do zdi vlastní, společné či zdi
přináležející k objektu žalobců, je přitom dle tvrzení zúčastněných osob nerozhodné, neboť
žalobci prý k tomu dali souhlas při jednání dne 18. 9. 2000.
O žalobách rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. dubna
2003, č. j. 30 Ca 146/2002, 30 Ca 189/2002 (kdy za situace, že obě samostatné žaloby
směřovaly proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisela, tato krajský soud spojil ke
společnému projednávání) tak, že žalobu proti rozhodnutí ve věci dodatečného povolení
změny stavby zrušil a věc vrátil žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje
v Pardubicích k dalšímu řízení, a žalobu proti kolaudačnímu rozhodnutí zrušil a věc vrátil
Magistrátu města Pardubice k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podaly zúčastněné osoby
(Mgr. J. H. a Mgr. J. H. - dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud
nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je
podána včas. Rozsudek byl stěžovatelům doručen dne 22. 5. 2003 (zjištěno z doručenky
založené v soudním spise), kasační stížnost byla podána osobně dne 4. 6. 2003, soudní
poplatek byl zaplacen. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelé
mají oba vysokoškolské právnické vzdělání.
Kasační stížnost je spojena s návrhem na přiznání odkladného účinku.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatelé uplatňují důvody podle §103 odst. 1 písm.
a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a to nezákonnost,
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále
podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a to zmatečnost řízení před soudem v tom, že chyběly
podmínky řízení a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí a v jiné vadě řízení, když taková vada mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelé především (ve spojení s důvodem dle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) uvádí, že v projektové dokumentaci je přesně zobrazeno na
č.l. 5, 16, 17 uložení nosníků, tato dokumentace byla schválena, rozhodnutí o stavebním
povolení nabylo právní moci a nelze je dodatečně zpochybňovat tím, že měla být řešena
otázka vlastnictví zdi mezi oběma objekty. Protože nebyly provedeny žádné změny ohledně
vetknutí 4 nosníků proti projektové dokumentaci, nebyla také tato otázka řešena v rozhodnutí
o dodatečném povolení č. j. OSS 32/2000/1457, 1764/2001/Já ze dne 1. 8. 2001. K důvodům
dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. potom stěžovatelé především uvádí, že v předmětném řízení
jsou jako vlastníci domu čp. 239 aktivně legitimování pouze F. M. a S. K., nikoliv však již
Ing. arch. J. K.l, který je pouze spoluvlastníkem poz. parc.č. 737/4 v k.ú. P., která
přiléhá v zadní části k oběma domům čp. 623 a 239. Dále stěžovatelé uvádí, že se krajský
soud nezabýval tím, zda žaloba byla podána včas a nedošlo na straně žalobců ke zmeškání
lhůty, a konečně poukazují na pochybení krajského soudu spočívající v tom, že soud jednal i
když nebyl zaplacen soudní poplatek ve správné výši (celý). Pokud jde o důvody dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tady stěžovatelé poukazují na to, že o žalobě proti Okresnímu úřadu
Pardubice nebyla vyrozuměna Z. K., žaloba proti Magistrátu města Pardubic (ve věci
kolaudačního rozhodnutí) nebyla doručena žalovanému, stěžovatelům byla předána v jednom
výtisku při jednání krajského soudu 8. 4. 2003, jednotlivým stranám sporu, včetně osob
zúčastněných na řízení, nebylo umožněno seznámit se všemi podklady, neboť soud obdržel
přílohový spis stavebního úřadu 30 minut před jednáním, konaným dne 8. 4. 2003, o čemž
soudce informoval přítomné, soud se nezabýval návrhem žalobců na provedení výslechu
účastníků a rovněž odmítl důkazní návrhy ze strany stěžovatelů s tím, že jako osoby
zúčastněné žádné návrhy předkládat nemohou. Konečně stěžovatelé krajskému soudu
vytýkají, že zrušil rozhodnutí o dodatečném povolení stavby v celém rozsahu, ačkoliv žalobci
v žalobě uvádějí námitky pouze ohledně uložení ocelových nosníků.
Pokud jde o žádost o přiznání odkladného účinku, stěžovatelé ji odůvodňují
naplněním zákonných důvodů.
Stěžovatelé s ohledem na uváděné skutečnosti navrhují, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2003, č. j. 30 Ca 146/2002,
30 Ca 189/2002 a současně rozhodl o zastavení řízení v souladu s ust. §47 písm. c) s. ř. s.,
případně aby rozhodl o odmítnutí návrhu v souladu s ust. §46 odst. 1 písm. b), c) s. ř. s.
V případě, že by se Nejvyšší správní soud s tímto návrhem neztotožnil, stěžovatelé navrhují,
aby napadený rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Pokud jde o vyjádření dalších účastníků řízení o kasační stížnosti, žalovaný Krajský
úřad Pardubického kraje se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku
a ponechává věc k posouzení a rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu. Žalobci ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti se taktéž ztotožňují s obsahem a závěry napadeného rozsudku,
nesouhlasí s argumenty stěžovatelů, mají za to, že kasační stížnost je nedůvodná a navrhují,
aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Stěžovatelé ve své replice k vyjádření žalobců znovu zdůrazňují, že ocelové nosníky
byly do předmětné dělící zdi mezi oběma objekty vetknuty v souladu se stavebním
povolením, aniž proti tomu žalobci před vydáním stavebního povolení vznesli námitky.
Vetknutí nosníků do dělící zdi tak nebylo třeba povolovat dodatečným povolením ze dne
1. 8. 2001, a dodatečným povolením ze dne 27. 3. 2002 se jen konstatuje, že jsou nosníky
vetknuty do dělící zdi o cca 10,5 cm oproti schválené projektové dokumentaci. Z toho
vyplývá, že původní projektová dokumentace s vetknutím nosníků do dělící zdi počítala.
Žalobci neměli námitky ani k vlastnictví dělící zdi, a to až do podání návrhu na kolaudaci,
kdy se již stavební úřad neměl takovou námitkou zabývat. Stěžovatelé jako osoby zúčastněné
neměli možnost se před jednáním seznámit se všemi podklady pro rozhodnutí, nebylo jim
umožněno klást otázky účastníkům řízení. S ohledem na uvedené stěžovatelé trvají na návrhu,
který učinili v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili ve své kasační
stížnosti.
Kasační stížnost je zčásti důvodná.
V případě žaloby proti rozhodnutí ve věci dodatečného povolení změny stavby objektu čp.
623 (v řízení vedeném jako řízení o odstranění stavby pro rozpor se stavebním povolením,
spočívajícím v nepovolených stavebních úpravách) byl její podstatou nesouhlas žalobců
s postupem orgánů veřejné správy, a to vzdor jimi uplatněným námitkám, stran osazení čtyř
ocelových nosníků do jejich štítové zdi, kdy byla využita stavba žalobců bez jejich souhlasu
ve prospěch stavby manželů H. a tím došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva
žalobců.
Krajský soud při posouzení této právní otázky podle názoru Nejvyššího správního
soudu správně dovodil, že takovéto námitky, jsou-li uplatněny v řízeních podle stavebního
zákona, jsou vždy pro posouzení věci zásadní. Nelze se tudíž ztotožnit se závěrem
žalovaného, že je-li účel stavby realizován na základě platného stavebního povolení, odchylné
osazení ocelových nosníků v rozporu s původní ověřenou projektovou dokumentací je jen
jakýsi odlišný stavebně technický zásah, který nic nemění na tom, že právo na provedení
takového zásahu vzniklo právní mocí původního stavebního povolení. Naopak i podle názoru
Nejvyššího správního soudu zásah do středové zdi, odlišný od zásahu předpokládaného
původní projektovou dokumentací, vytvořil novou situaci, v níž bylo, v rámci řízení
o odstranění stavby jako svou povahou nového řízení, nutno posoudit i příp. nové námitky
a bylo tedy nutno i v tomto řízení se zabývat mj. oprávněností stavebníků zasáhnout
do středové zdi. Za situace, kdy žalovaný v napadeném rozhodnutí reflektuje odchylné
osazení nosníků v rozporu s původní projektovou dokumentací, se potom tvrzení stěžovatelů,
uvedené v kasační stížnosti, že „protože nebyly provedeny žádné změny ohledně vetknutí
4 nosníků proti projektové dokumentaci, nebyla také tato otázka řešena v rozhodnutí
o dodatečném povolení č. j. OSS 32/2000/1457, 1764/2001/Já ze dne 1. 8. 2001“ jeví jako
ryze účelové, neboť sami stěžovatelé v následně podané replice k vyjádření žalobců
ke kasační stížnosti uvedli, že „vetknutí nosníků do dělící zdi tak nebylo třeba povolovat
dodatečným povolením ze dne 1. 8. 2001, a dodatečným povolením ze dne 27. 3. 2002 se jen
konstatuje, že jsou nosníky vetknuty do dělící zdi o cca 10,5 cm oproti schválené projektové
dokumentaci“. Z takto rekapitulovaného je zřejmé, že v postupně doplňovaném stavebním
řízení byla zcela zjevně reflektována změna osazení předmětných ocelových nosníků oproti
původně ověřené projektové dokumentaci ve spojení s původním stavebním povolením,
a to výslovně ve spojení s dodatečným povolením ze dne 27. 3. 2002, potvrzeným
rozhodnutím ze dne 27. 6. 2002. Při tomto rozhodování v r. 2002 (které svou povahou bylo
řízením o odstranění stavby) tak ve vztahu k předmětnému odchylnému osazení ocelových
nosníků zcela zjevně šlo o dodatečné povolování, resp. povolení této změny. Za této situace
tedy bylo nutno znovu zkoumat zda jsou splněny všechny podmínky pro dodatečné
povolení. Proto se také Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že orgány veřejné správy nepostupovaly v předmětném řízení o odstranění stavby v souladu
s §137 odst. 2 stavebního zákona, ačkoliv tak postupovat měly, neboť v případě oprávněnosti
námitek žalobců, že středová zeď je v jejich výlučném spoluvlastnictví, aniž by došlo
k narovnání vztahů mezi nimi a stavebníky, nebylo by možno předmětnou stavbu vůbec
dodatečně povolit.
Námitku stěžovatelů, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nezákonné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení tedy Nejvyšší správní soud neshledal jako opodstatněnou.
K postupu soudu při rozhodování o předmětné žalobě se vztahují i námitky stěžovatelů
stran důvodů kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., při namítané zmatečnosti
řízení spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení. Pokud jde o námitku, že v předmětném
řízení jsou jako vlastníci domu čp. 239 aktivně legitimování pouze F. M. a S. K., nikoliv však
již Ing. arch. J. K., který je pouze spoluvlastníkem poz. parc. č. 737/4 v k.ú. P., která
přiléhá v zadní části k oběma domům čp. 623 a 239, je třeba vyjít především z §65 odst. 1 s.
ř. s. a dále i z toho, že předmětné řízení rozhodnutí žalovaného správního orgánu Ing. arch. J.
K. za účastníka správního řízení označilo, a tudíž byl i tento žalobce, vedle žalobců -
vlastníků domu, legitimován tvrdit, že byl na svých právech zkrácen v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu. Pokud stěžovatelé uvádí, že se krajský soud nezabýval tím, zda
žaloba byla podána včas a nedošlo na straně žalobců ke zmeškání lhůty, k tomu
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jestli-že se krajský soud zabýval věcí meritorně, musel
nejprve dospět ke zjištění, že žaloba byla podána včas. Opodstatnění závěru, že žaloba byla
podána včas dovozuje Nejvyšší správní soud rovněž ze spisu krajského soudu,
z něhož vyplývá, že žalované rozhodnutí bylo zástupci žalobců doručeno 4. 7. 2002 a žaloba
došla poštou krajskému soudu 5. 9. 2002. I když obálka zásilky ve spisu založena není, nevidí
Nejvyšší správní soud důvod zpochybňovat skutečnost, že k poštovní přepravě
musela být daná zásilka podána nejpozději den předcházející, tj. 4. 9. 2002
(žaloba je datována dnem 2. 9. 2002). Konečně k námitce stěžovatelů, že soud pochybil
v tom, že jednal i když nebyl zaplacen soudní poplatek ve správné výši (celý), Nejvyšší
správní soud poukazuje na ust. §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, které dává soudu
v určitých případech možnost jednat i při nezaplacení soudního poplatku. Takovým případem
je i situace, kdy již soud začal jednat o věci samé, což byl právě posuzovaný případ.
Námitku stěžovatelů, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno
ve zmatečném řízení pro chybějící podmínky řízení tedy Nejvyšší správní soud také
neshledal jako opodstatněnou.
Pokud jde o námitky stěžovatelů ve spojení s důvody dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tady stěžovatelé poukazují nejprve na to, že o žalobě proti Okresnímu úřadu Pardubice nebyla
vyrozuměna Z. K. K tomu Nejvyšší správní soud ze spisu neshledal, že Z. K. měla postavení
účastníka řízení před soudem, a stejně tak nevystupovala v postavení zúčastněné osoby. K
námitce, že nebylo umožněno seznámit se všemi podklady, neboť soud obdržel přílohový spis
stavebního úřadu 30 minut před jednáním, konaným dne 8. 4. 2003, o čemž soudce
informoval přítomné, je třeba poznamenat, že účastníci vystupovali jako účastníci
předchozích správních řízení, kde právo nahlédnout do správního spisu nejen měli, ale také ho
využívali. Stejně tak ze spisu krajského soudu vyplývá, že právo nahlédnout do spisu
krajského soudu stěžovatelé dostali a využili, a to 2. dubna 2003. Ve věci námitky, že se soud
se nezabýval návrhem žalobců na provedení výslechu účastníků a rovněž odmítl důkazní
návrhy ze strany stěžovatelů s tím, že jako osoby zúčastněné žádné návrhy předkládat
nemohou, je třeba poukázat na §49 s. ř. s., v jehož smyslu přísluší uvážit a rozhodnout
předsedovi senátu, které otázky jsou podle mínění soudu pro rozhodnutí určující a v této
souvislosti také udělit či neudělit souhlas ke kladení otázek účastníkům. Tomu koresponduje
i rozsah práv a režim uplatnění práv osob zúčastněných na řízení ve smyslu §34 s. ř. s.
K námitce stěžovatelů, že krajský zrušil rozhodnutí o dodatečném povolení stavby v celém
rozsahu, ačkoliv žalobci v žalobě uvádějí námitky pouze ohledně uložení ocelových nosníků,
je třeba poznamenat, že za použití §152 o. s. ř., ve spojení s §64 s. ř. s., má soud rozhodovat
o celé projednávané věci. Jen o její části může rozhodovat tehdy, je-li to účelné. V daném
případě se pro souvislosti, vyplývající z předmětného rozhodnutí žalovaného i Nejvyššímu
správnímu soudu jeví správné, že krajský soud rozhodl o celé projednávané věci.
V případě žaloby proti kolaudačnímu rozhodnutí Magistrátu města Pardubice,
kdy podali žalobu žalobci S. K. a F.M., byly její podstatou námitky žalobců, že ač byli
účastníky řízení o odstranění stavby nepovolených stavebních úprav při změně stavby
v domě čp. 623, žalovaný s nimi jako s účastníky kolaudačního řízení nejednal, i když věc
znal z úřední činnosti, a tak byli zkráceni na svých právech, neboť nemohli uplatnit příslušné
námitky v kolaudačním řízení.
Krajský soud (poté co se vypořádal s tím, že žalobci jsou účastníky kolaudačního
řízení podle §78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, neboť se předmětná dělící zeď nachází
na stavební parcele žalobců č. 737/1) dospěl k závěru, že opomenutí účastníků řízení před
správním orgánem I. instance, včetně nedoručení rozhodnutí těmto účastníkům, nemá
či nemělo vliv na právní moc rozhodnutí v něm vydaného, žalobci byli oprávněni žalobu
podat i proti takovémuto prvoinstančnímu rozhodnutí, a předmětné opomenutí účastníků
řízení před správním orgánem soud označil za vadu řízení, pro kterou dané rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího správního soudu v tomto
případě krajský soud sice vyložil správně otázku účastenství žalobců v kolaudačním řízení,
na druhé straně však nevyložil správně podmínky přípustnosti žaloby ve správním soudnictví.
S ohledem na ust. §5 a §68 písm. a) s. ř. s. lze za přípustnou považovat žalobu jen
za podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zákon.. To zákonitě
platí i pro případ, že byl účastník správního řízení opomenut a nebylo mu doručeno příslušné
rozhodnutí (v tom mj. spočívá rozdíl dnešní úpravy od úpravy obsažené v ust. §250 b) o. s. ř.
ve znění platném a účinném do 31. 12. 2002). V této souvislosti je třeba poznamenat,
že i správní řád je standardně vykládán tak, že při „odnětí“ možnosti účastnit se řízení,
vyúsťujícím v nedoručení rozhodnutí ve věci, lze nadále nápravu stále zjednat použitím
řádného opravného prostředku (srov. Vopálka,V., Šimůnková,V., Šolín,M.: Správní řád,
komentář, C. H. Beck Praha 1999, poznámky k ust. §§14, 52 a 62).
Za dané situace tak krajský soud neměl o předmětné žalobě jednat meritorně, nýbrž
ve spojení s tím měl ve smyslu §§5, 46 odst. 1 písm. d) a 68 písm. a) s. ř. s. žalobu
odmítnout. Vzhledem k tomu také Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
ve vztahu k této žalobě ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně rozhodl o odmítnutí
tohoto žalobního návrhu.
V tomto ohledu šel Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím k ust. §109 odst. 3 text
za středníkem s. ř. s., nad rámec žalobních důvodů uplatněných stěžovateli v kasační stížnosti,
když zmíněný nedostatek shledal jako nedostatek podmínek řízení vedoucí ke zmatečnosti
řízení. Za této situace již potom nepovažoval Nejvyšší správní soud za nutné se zabývat
námitkami stěžovatelů, které ve své kasační stížnosti směřovali právě k té části rozhodování
krajského soudu, která souvisela s rozhodováním o žalobě ve vztahu k předmětnému
kolaudačnímu rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je částečně důvodná a proto rozhodl (§110 odst. 1 s. ř. s.) tak, jak je uvedeno
ve výroku.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. napadeného rozsudku
a předmětnou žalobu odmítl, neboť měla být odmítnuta již v řízení před krajským soudem,
zrušil Nejvyšší správní soud i výrok III. napadeného rozsudku, kterým se žalobcům ukládalo
zaplatit České republice soudní poplatek 2 000 Kč, což odpovídalo výši soudního poplatku
vztáhnutelného k žalobě proti kolaudačnímu rozhodnutí. Při zaplacení tohoto poplatku by tak
pro nynější odmítnutí žaloby přicházelo v úvahu vrácení soudního poplatku v uvedené částce,
a proto za situace, kdy ze spisu nevyplývá, že byl již tento poplatek zaplacen, Nejvyšší
správní soud povinnost zaplatit jej zrušil.
O nákladech řízení, které předcházelo zrušení rozhodnutí krajského soudu rozhodl
Nejvyšší správní soud nejprve tak, že výrok o nich, označený jako III., nejprve zrušil,
a následně podle §109 odst. 2 s. ř. s., s ohledem na nyní toliko částečný úspěch žalobců
(ve spojení s žalobou proti rozhodnutí ve věci dodatečného povolení změny stavby objektu
čp. 623) rozhodl tak, že jim přiznal právo na náhradu pouze poměrné části nákladů. Přiznal
tak náhradu sestávající z částky 3000 Kč za soudní poplatky, dále nákladů právního
zastoupení v jedné věci při zastoupení více osob ve výši 4200 Kč (§11 a 17 odst. 2 vyhl.
č. 484/2000 Sb.) a z náhrady hotových výdajů, a to režijních paušálů ve výši 225 Kč
(3 x 75 Kč - §11 a 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdného 1146 Kč za cestu osobním
automobilem ze sídla advokátky k procesnímu soudu do Hradce Králové a zpět a náhrady
za promeškaný čas ve výši 300 Kč (6 půlhodin po 50 Kč) tedy celkem 8871 Kč. Přitom
povinnost zaplatit uvedenou částku na náhradě nákladů řízení uložil jmenovitě žalovanému
Krajskému úřadu Pardubického kraje.
O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl potom Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. tak, že za situace, kdy žalobci i stěžovatelé měli úspěch částečný,
přiznal soud účastníkům právo na náhradu poměrné části nákladů, a to žalobcům ve výši
jedné poloviny nákladů právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti, tj. polovinu odměny
za podání kasační stížnosti z 1000 Kč, tedy 500 Kč a režijní paušál za jeden úkon právní
služby, 75 Kč, tedy celkem 575 Kč, a stěžovatelům ve výši jedné poloviny uhrazených
soudních poplatků z 6000 Kč, tedy 3000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 18. 9. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu