ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.281.2015:32
sp. zn. 4 As 281/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. R., zast.
JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 11.
2015, č. j. 59 A 11/2015 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 1. 2015, č. j. KULK 3711/2015 OŠM 1526/2014,
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Mateřské školy Jablonec nad Nisou, Slunečná 9,
příspěvková organizace (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 19. 5. 2014,
č. j. 26 Za 33/2014 – 2, o přijetí nezl. syna žalobce F. R. nar. X, od 1. 9. 2014 k předškolnímu
vzdělávání v mateřské školce. Žalovaný nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce. Poukázal na §
876 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a konstatoval, že ředitelka mateřské školy
při přijetí syna žalobce jednala v dobré víře, neboť jí nebyly známé žádné skutečnosti o tom, že
mezi rodiči panuje neshoda v otázkách týkajících se poskytování vzdělávání. Zrušení rozhodnutí
mateřské školy by mělo za následek ukončení vzdělávání nezletilého, což je v přímém rozporu s
jeho zájmy. Své rozhodnutí žalovaný opřel rovněž o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 4. 11. 2014, č. j. 29 Co 519/2014 – 382, jímž krajský soud potvrdil
usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 P 248/2013 – 333.
Těmito rozhodnutími civilních soudů byl zamítnut návrh otce na nařízení předběžného opatření,
kterým by byla matce nezletilých dětí uložena povinnost zajistit školní docházku pro školní rok
2014/2015, počínaje dnem 1. 9. 2014, pro nezl. A. do školního zařízení a pro nezl. J. a F. do
předškolního zařízení u společnosti DOCTRINA – základní škola a mateřská škola, s. r. o.
Žalovaný dále konstatoval, že účastníkem řízení je dítě, zatímco rodič je v postavení zákonného
zástupce. Námitku žalobce, že byl zkrácen na svých právech účastníka řízení, proto žalovaný
označil za irelevantní. Skutečnost, že matka F. R. svým podpisem na žádosti o přijetí potvrdila
informaci o tom, že toto dítě nenavštěvuje jinou mateřskou školu, ačkoli skutkový stav je jiný,
nemá podle žalovaného význam a neměla by ve správním řízení být správním orgánem
požadována. Žalovaný uzavřel, že řízení o přijetí do mateřské školy proběhlo v souladu s §34
zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném
vzdělávání (školský zákon) a vyhláškou č. 14/2005 Sb.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že byl účastníkem
správního řízení s ohledem na §27 odst. 1 písm. a) a §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, a vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k §855, §858, §876 a §877 občanského zákoníku
je dotčenou osobou, na kterou se pro společenství práv nebo povinností s jeho synem musí
vztahovat rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Rozhodnutími správních orgánů byl dotčen
na svých právech a povinnostech rodiče. Správní orgány obou stupňů mu však upřely právo
na účast ve správním řízení. Žalobce je dále přesvědčen, že po podání žádosti o přijetí jeho syna,
která nebyla podepsána oběma rodiči jako zákonnými zástupci, ho měla mateřská škola vyzvat
k vyjádření ve věci. Poté, co by shledal, že mezi rodiči panuje neshoda, měl vyzvat matku,
aby podala na příslušný soud návrh, kterým by byla nahrazena vůle žalobce, a poté měl vydat
rozhodnutí. Takto však správní orgán prvního stupně nepostupoval, čímž došlo k porušení
procesního práva žalobce vyplývajícího z §27 správního řádu a nebyl respektován princip
rovnosti účastníků řízení.
[3] Přestože žalovaný argumentuje zájmy syna žalobce, tyto zcela pominul a nezkoumal
je. Nejedná se totiž pouze o změnu školského zařízení, o kterém je žalobce přesvědčen,
že je co do kvality mnohem horší. Žalovaný argumentuje též zájmy matky, která se prý takto bude
moci lépe o syna starat. Skutečné zájmy syna žalobce však nebyly v řízení zkoumány
po objektivní stránce. Žalobce zde spatřuje důvodnou pochybnost, zda matka neupřednostnila
svůj zájem před zájmem syna. Nezákonnost správního řízení spatřuje žalobce dále v tom,
že správní orgány nepožádaly soud o určení opatrovníka, popř. jej neustanovily podle §32
odst. 2 až 6 správního řádu.
[4] S ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04,
a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005,
žalobce namítal, že v dobré víře správní orgán není tehdy, je-li sice subjektivně přesvědčen
o správnosti svého postupu, ale při řádném výkonu své působnosti a pravomoci by musel vědět,
že tomu tak není. Jestliže §877 odst. 1 občanského zákoníku výslovně požaduje u změny
školského zařízení souhlas obou rodičů, tj. nejméně jejich souhlasné vyjádření, pak správní orgán
nemohl předpokládat, že v řízení jsou splněny zákonem předvídané náležitosti, byl-li takový
souhlas dán pouze ze strany jednoho z nich. Správní orgán prvního stupně tudíž v dobré víře být
nemohl. Rozhodnutí soudů o předběžném opatření, na něž žalovaný poukázal, nejsou
rozhodnutím ve věci samé definitivně stanovující, měnící či rušící práva, nejsou proto způsobilé
nahradit vůli žalobce a nejedná se tak o rozhodnutí soudu ve smyslu §877 občanského zákoníku.
Žalovaný tak z těchto rozhodnutí neměl vycházet. Závěrem žalobce uvedl, že žalovaný porušil
§2 odst. 1 a 3, §4 odst. 3 a 4, §7 odst. 1, §32 odst. 2 a §36 odst. 3 správního řádu a navrhl,
aby krajský soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a uložil žalovanému povinnost
nahradit žalobci náklady řízení.
[5] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 11. 2015,
č. j. 59 A 11/2015 – 28, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Krajský soud konstatoval, že podle §21 odst. 1 písm. a) ve spojení
s §21 odst. 2 školského zákona náleží právo na vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona
žákům a studentům, nikoli jejich rodičům. Ve správním řízení, jehož předmětem je rozhodování
o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, je tak účastníkem řízení pouze dítě, coby žadatel, které
v zastoupení svých zákonných zástupců podává přihlášku k zápisu do mateřské školy. Jde sice
o úkon činěný rodiči dítěte, ale jménem a v zájmu dítěte. Rodiče dítěte nejsou v tomto řízení
samostatnými účastníky řízení, kteří by disponovali právy a zájmy odlišnými a oddělitelnými
od práv a zájmů svého dítěte, které zastupují. V daném řízení tak nelze hovořit o tom,
že rozhodnutím ředitele mateřské školy mohou být dotčena práva jednoho z rodičů jako
samostatného účastníka řízení ve smyslu §27 odst. 1 či 2 správního řádu.
[6] Pokud rodič (zákonný zástupce) dítěte nesouhlasí s rozhodnutím ředitele mateřské
školy o přijetí či nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání v konkrétní mateřské škole, může
proti takovému rozhodnutí podle §83 odst. 1 a §86 odst. 1 správního řádu podat u správního
orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, do 15 dnů odvolání s tím, že odvolatelem bude dítě,
o jehož přijetí k předškolnímu vzdělávání bylo rozhodováno, a jeho rodič bude vystupovat pouze
jako zákonný zástupce. Ustanovení §81 odst. 1 správního řádu přiznává právo podat odvolání
toliko účastníkovi řízení. Jak vyplynulo z obsahu správního spisu, v souzené věci odvolání podal
sám za sebe žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl účastníkem řízení o přijetí svého syna
do mateřské školy, neměl žalovaný přistoupit k věcnému přezkumu a odvolání v režimu §90
odst. 5 správního řádu zamítnout a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdit, nýbrž měl žalobcovo odvolání zamítnout podle §92 odst. 1 správního řádu
jako nepřípustné. Účastníkem správního řízení se nestává ten, s kým správní orgán nesprávně
jako s účastníkem řízení jednal (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 - 118, publ. pod č. 825/2006 Sb. NSS).
[7] Přestože žalovaný přistoupil k věcnému projednání žalobcem podaného odvolání,
nemohla tím být dotčena veřejná subjektivní práva žalobce ve smyslu §65 odst. 1, soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“), neboť žalobce v řízení před správními orgány obou stupňů nebyl
jejich nositelem. Žalobce tak nemá v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobní
legitimaci. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaný s žalobcem jako s účastníkem správního
řízení jednal.
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., s. ř. s.,
kterou doplnil podáním ze dne 4. 1. 2016. Stěžovatel v prvé řadě namítal, že pokud krajský soud
dospěl k závěru, že neměl aktivní žalobní legitimaci, měla být jeho žaloba odmítnuta podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Podle stěžovatele však žádné z ustanovení správního řádu, resp. školského
zákona, na které krajský soud poukazuje ve svém rozsudku, nevylučuje stěžovatele z účastenství
na správním řízení o přijetí jeho dítěte do školského zařízení. Odůvodnění rozsudku krajského
soudu považuje stěžovatel za krajně nepřesvědčivé, vnitřně rozporné, a tudíž i nesprávné
a nezákonné.
[9] Stěžovatel dále zmínil, že má vůči synovi rodičovskou odpovědnost, v rámci
níž má právo zasahovat do záležitostí týkajících se vzdělání jeho syna, což nelze realizovat
bez toho, aby se podílel na určování zařízení, ve kterém bude vzdělávání poskytováno.
Rozhodnutí o přijetí dítěte do školského zařízení je podle stěžovatele vrchnostenským aktem,
kterému se má stěžovatel podrobit. O tom svědčí i povinnosti, které rodiči ukládá §22 odst. 3
školského zákona. Stěžovatel poukázal na závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, a konstatoval,
že z výše uvedeného vyplývá, že disponuje ve věci veřejným subjektivním právem a věc by měla
být soudem meritorně přezkoumána. Stěžovatel poukázal na §877 odst. 1 a 2 občanského
zákoníku a konstatoval, že je nadán právem i povinností spolurozhodovat o volbě vzdělání svého
syna, které však nemůže uplatnit, je-li mu odepřeno právo účastenství ve správním řízení, v němž
je rozhodováno o školském zařízení, v němž bude absolvovat předškolní vzdělávání. Nelze
totiž vždy předpokládat, že dojde ke shodě obou rodičů. Může dojít k tomu, že jeden z rodičů
zneužije svého postavení a požádá o změnu školského zařízení jménem svého dítěte. Anebo chce
zvolit jinou školu, než na které se předtím rodiče shodli. V takovém případě by druhému rodiči
byla upřena jeho práva ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, která může
omezit pouze soud. Stěžovatel si dále klade otázku, k čemu slouží ochrana podle §877 odst. 1
občanského zákoníku, pokud rodič nemá jako účastník právo zasahovat do správního řízení.
[10] Stejně jako již v žalobě stěžovatel uvedl, že správní orgán prvního stupně měl požadovat
doložení souhlasu druhého rodiče, a pokud by nebyl doložen, měl přerušit správní řízení
do doby, než ve věci samé rozhodne soud. Po rozhodnutí soudu měl ve věci rozhodnout
v souladu se závěry jeho rozsudku. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že byl účastníkem řízení
podle §27 odst. 2 správního řádu. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného
zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci
náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst.
2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[13] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatel byl oprávněn podat sám (tj. nikoli za svého syna) odvolání
proti rozhodnutí o přijetí svého syna F. R. do mateřské školy.
[16] Podle §27 odst. 1 písm. a) správního řádu, účastníky řízení jsou v řízení o žádosti žadatel
a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí
vztahovat rozhodnutí správního orgánu.
[17] Podle odst. 2 téhož ustanovení, účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou
být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.
[18] Podle §21 odst. 1 písm. a) školského zákona, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí
žalovaného, žáci a studenti mají právo na vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona.
[19] Podle odst. 2 téhož ustanovení, práva uvedená v odstavci 1 s výjimkou písmen a) a d) mají také
zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků.
[20] Podle §877 odst. 1 občanského zákoníku, nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě
významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič
z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče.
[21] Podle odst. 2 téhož ustanovení, za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné
a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte.
[22] Z výše uvedených ustanovení školského zákona vyplývá, že právo na vzdělávání a školské
služby podle tohoto zákona náleží pouze žákům a studentům, nikoli jejich zákonným zástupcům
(rodičům). Stěžovatel, proto nemohl být účastníkem řízení o přijetí svého syna do mateřské
školky podle §27 odst. 1 písm. a) správního řádu, jak namítal v žalobě, neboť není a nemůže
být dotčenou osobou, na níž by se s ohledem na společenství práv nebo povinností s žadatelem
(jeho nezletilým synem) vztahovalo rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel nemohl
být účastníkem řízení ani podle §27 odst. 2 správního řádu, jak namítal v kasační stížnosti.
Není totiž splněna podmínka přímého a bezprostředního dotčení jeho práv či povinností
v oblasti veřejného práva. V posuzované věci se totiž jedná o právo na vzdělávání a školské
služby pouze nezl. syna stěžovatele, stěžovateli tudíž v posuzované věci nesvědčí veřejné
subjektivní právo na vzdělávání a školské služby a toto jeho právo proto nemohlo být ani jakkoliv
dotčeno. Stěžovatel tudíž v posuzované věci nebyl účastníkem řízení podle §27 odst. 1 písm. a)
ani podle §27 odst. 2 správního řádu. I podle ustálené judikatury nepostačuje k založení
postavení účastníka podle §27 odst. 2 správního řádu ani to, že výsledek správního řízení
se určitým způsobem zprostředkovaně může projevit v soukromoprávních vztazích určité osoby,
resp. v jejích majetkových poměrech (srov. přiměřeně rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 11. 2008, č. j. 6 As 12/2007 - 140, č. 1785/2009 Sb. NSS, rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 8 As 21/2008 - 189, č. 2251/2011 Sb. NSS,
a ze dne 20. 8. 2014, č. j. 4 Ads 94/2013 - 93). I v nyní posuzované věci se přijetí syna stěžovatele
do mateřské školy projeví v právní sféře stěžovatele pouze zprostředkovaně při výkonu jeho
rodičovské odpovědnosti, respektive v jeho povinnosti platit případné školné či další platby
a náklady spojené s docházkou dítěte do mateřské školy. V tomto smyslu se v právní sféře
stěžovatele neprojevuje rozhodnutí o přijetí dítěte do mateřské školy kvalitativně jiným způsobem
než jakékoli jiné rozhodnutí týkající se nezletilého dítěte. Nelze však účastenství ve správním
řízení ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu rozšiřovat takovým způsobem, že v kterémkoli řízení
týkajícím se dítěte by (oba) rodiče byli samostatnými účastníky.
[23] Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje se závěry krajského soudu,
že ve správním řízení, jehož předmětem je rozhodování o přijetí dítěte k předškolnímu
vzdělávání, je účastníkem řízení pouze dítě, které v zastoupení svých zákonných zástupců podává
přihlášku k zápisu do mateřské školy a rozhodnutím ředitele mateřské školy o přijetí dítěte
ke vzdělávání může být dotčeno pouze právo dětí na vzdělávání a žádné veřejné subjektivní
právo rodičů být dotčeno nemůže, neboť rodiče nejsou účastníky tohoto řízení. K tomuto závěru
ostatně dospěla také judikatura správních soudů. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích v rozsudku ze dne 21. 9. 2015, č. j. 52 A 81/2015 - 50, judikoval, že „rodiče nejsou
účastníky řízení (a to ani podle §27 odst. 2 správního řádu z roku 2004) o přijetí svého dítěte k základnímu
vzdělávání. V řízení vystupují pouze jako zákonní zástupci dítěte“. Nejvyšší správní soud v bodě
39 rozsudku ze dne 27. 7. 2011, č. j. 1 As 53/2011 – 109, č. 2437/2011 Sb. NSS, konstatoval,
že „dítěti po přijetí do mateřské školy svědčí veřejné subjektivní právo na předškolní vzdělávání v mateřské škole,
resp. právo na to, aby jeho předškolní vzdělávání bylo ukončeno jen ze zákonem stanovených důvodů. Toto právo
však nemůže z povahy věci náležet rodičům dítěte; ti rovněž nedisponují veřejným subjektivním právem
na „hlídání“ svých dětí v mateřské škole. Mateřské školy významným způsobem ulehčují rodičům dětí jejich
postavení na pracovním trhu včetně snadnějšího budování kariéry, umožňují jejich dřívější návrat do zaměstnání,
udržení a navázání sociálních kontaktů mimo rodinu, ale též pěstování jejich čistě soukromých zájmů, koníčků,
upevňování případného partnerského vztahu, jakož i potřebný odpočinek od zátěže, jež je s výchovou dětí nutně
spojena. Zajištění těchto výhod však není cílem mateřských škol, jedná se pouze o určité pozitivní externality, které
jsou na vzdělávání dětí v mateřských školách navázány. Jelikož školský zákon umožňuje, aby předškolní
vzdělávání (stejně jako jakékoliv jiné) poskytovaly rovněž subjekty, jejichž zřizovatelé jsou tzv. neveřejní
(tj. nejedná se o stát, kraje či obce), nic nebrání, aby se zmiňované výhody staly součástí smluvního ujednání mezi
rodiči a mateřskými školami včetně případných nároků rodičů plynoucích z pochybení na straně mateřské školy.
O veřejné službě ovšem v této souvislosti mluvit nelze.“
[24] S ohledem na výše uvedené tak je zřejmé, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele,
že žádné z ustanovení školského zákona, na které krajský soud poukazuje ve svém rozsudku,
nevylučuje stěžovatele z účastenství ve správním řízení o přijetí jeho dítěte do školského zařízení.
[25] K argumentaci stěžovatele, v níž zmínil, že má vůči synovi rodičovskou odpovědnost,
v rámci které má právo zasahovat do záležitostí týkajících se vzdělání jeho syna, poukázal
na závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 – 42, a zmínil povinnosti, které rodiči ukládá ustanovení §22 odst. 3 školského
zákona, Nejvyšší správní soud v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že rozhodnutí o přijetí
dítěte do mateřské školy se určitým způsobem zprostředkovaně dotýká právní sféry rodičů,
neboť jim přijetím dítěte do mateřské školky vzniká řada povinností (např. hradit úplatu
za vzdělávání, zájmové kroužky, či stravování dítěte v mateřské škole, zajistit docházku dítěte
do mateřské školy a nepřítomnost dítěte v mateřské škole řádně omluvit), nejedná se však
o dotčení práv a povinností rodičů v oblasti veřejnoprávní. Povinnosti rodičů spojené
s docházkou dítěte do mateřské školy totiž neznamenají, že by rozhodnutí o přijetí dítěte
do mateřské školy bylo rozhodnutím zasahujícím specificky do subjektivních veřejných práv
stěžovatele, tj. rodiče (zákonného zástupce) přijatého nezl. syna.
[26] K poukazu stěžovatele na skutečnost, že rozhodnutí o přijetí dítěte do školského zařízení
je vrchnostenským aktem, kterému se má podrobit, Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí
o přijetí dítěte do mateřské školy sice má povahu správního rozhodnutí, avšak nakonec to jsou
rodiče dítěte, kteří rozhodnou, zda dítě do mateřské školy nastoupí či nikoli. Rozhodnutí o přijetí
dítěte do mateřské školy tudíž nezasahuje do práva rodičů vybrat v rámci výkonu jejich
rodičovské odpovědnosti konkrétní mateřskou školu, a má tak pouze povahu rozhodnutí, které
zakládá dítěti právo, aby se stalo žákem příslušné mateřské školy. Rodiče v rámci výkonu
své rodičovské odpovědnosti mohou rozhodnout, že jejich dítě do mateřské školy nenastoupí
nebo nastoupí do jiné mateřské školy, kam bylo přijato, neboť lze podat více přihlášek
do mateřských škol, a jedno dítě tudíž může být přijato do více mateřských škol. Rodiče přijatého
dítěte tedy mohou postupovat i jinak, než vyplývá z rozhodnutí o přijetí do mateřské školy.
[27] Pokud stěžovatel namítal, že nemůže uplatnit své právo a povinnost spolurozhodovat
o volbě vzdělání svého syna, Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že správní soudnictví
poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům. Jak již bylo uvedeno výše, rozhodnutí o přijetí
nezl. dítěte do mateřské školy se týká subjektivního veřejného práva dítěte na vzdělávání a školské
služby a nedotýká se žádného subjektivního veřejného práva jeho rodičů (zákonných zástupců).
Účelem řízení o přijetí dítěte do mateřské školy není vybrat pro dítě ideální předškolní vzdělávání,
respektive řešit spory mezi rodiči ohledně toho, jakou mateřskou školu má jejich dítě
navštěvovat. Pokud dojde k situaci, kdy se rodiče neshodnou na tom, do které mateřské školy
by mělo chodit jejich dítě, jak tomu bylo i v posuzované věci, jedná se o spor ve významné
záležitosti pro dítě podle §877 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, o kterém přísluší rozhodovat
civilním soudům, nikoli soudům ve správním soudnictví. Tím je zároveň zajištěna ochrana práv
rodičů při výkonu jejich rodičovské odpovědnosti, kterou zmiňuje stěžovatel v kasační stížnosti.
Tento závěr ostatně odpovídá i judikatuře civilních soudů, které v případě neshody mezi rodiči
ohledně školy, kterou má nezletilé dítě navštěvovat, respektive v případě, že každý rodič dítě
přihlásí na jinou školu a dítě je v důsledku takového postupu rodičů přijato na dvě školy,
rozhodují, kterou školu dítě bude navštěvovat (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
18. dubna 2013, sp. zn. 28 Co 158/2013, publikovaný v Bulletinu advokacie č. 7-8/2013, s. 61).
[28] V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále poukazuje na skutečnost, že stěžovatel
ve správním řízení i soudním řízení výslovně vystupoval pouze svým jménem, nikoliv
v zastoupení svého nezl. syna, kterému, jak již bylo uvedeno výše, na rozdíl od stěžovatele svědčí
veřejné subjektivní právo na předškolní vzdělávání v mateřské škole. Přisvědčit lze tudíž také
závěru krajského soudu, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení o přijetí
svého syna do mateřské školy, neměl žalovaný přistoupit k věcnému přezkumu a odvolání
v režimu §90 odst. 5 správního řádu zamítnout a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdit, nýbrž měl žalobcovo odvolání zamítnout podle §92 odst. 1 správního řádu jako
nepřípustné.
[29] Vzhledem k výše uvedenému závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení před správním
orgánem a jím podané odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mělo
být žalovaným zamítnuto jako nepřípustné, bylo již nadbytečné, aby se Nejvyšší správní soud
vypořádával s námitkami, kterými stěžovatel zpochybňoval věcnou správnost rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně a jeho postup při vydání uvedeného rozhodnutí o přijetí
nezl. F. R. do mateřské školy.
[30] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že správný je rovněž závěr
krajského soudu, že pokud žalovaný sice nesprávně postupoval podle §90 odst. 5 správního řádu
a odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné, namísto, aby jej zamítl jako nepřípustné podle
§92 odst. 1 správního řádu, bylo by projevem přepjatého formalismu takové rozhodnutí
žalovaného pouze pro toto procesní pochybení zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný by totiž musel odvolání stěžovatele opět zamítnout (byť podle jiného ustanovení
správního řádu), aniž by to mohlo mít jakýkoli pozitivní dopad na právní postavení stěžovatele
(a jeho nezletilého syna). Proto krajský soud žalobu správně zamítl. Naopak nesprávná
je poznámka krajského soudu o nedostatku procesní legitimace stěžovatele k podání žaloby proti
rozhodnutí žalovaného. V případě správnosti takového závěru by totiž skutečně bylo namístě
žalobu odmítnout. Adresát rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost nebo
opožděnost je ovšem oprávněn podat proti takovému rozhodnutí žalobu, v níž ovšem správní
soud přezkoumá pouze otázku, zda podané odvolání bylo skutečně nepřípustné, resp. opožděné
(srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010, č. j. 5 Ca 117/2007 - 29 nebo
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 17/2013 - 25.) Proto
lze uzavřít, že krajský soud žalobu i přes tuto nepřesnost uvedenou v odůvodnění svého
rozsudku správně zamítl.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud
ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[32] Nejvyšší správní soud zároveň rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti, a to podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovanému pak žádné
uplatnitelné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Žádný z účastníků řízení
tak nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu