ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.292.2015:42
sp. zn. 4 As 292/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně:
APOTEX EUROPE B.V., se sídlem Darwinweg 20, Leiden, Nizozemské království,
zast. JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Duškova 164/45, Praha 5 ,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 11. 2015, č. j. 9 Ad 2/2011 – 102,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 9 Ad 2/2011 – 102,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 11. 2010, č. j. MZDR48418/2010,
sp. zn. FAR: L159/2010, zamítl odvolání žalobce a společností SANDOZ s. r. o., Teva
Pharmaceuticals CR, s. r. o., Ingers Industrial Solutions s. r. o., AstraZeneca UK Limited, Actavis
Group PTC ehf., Medicom International s.r.o., a potvrdil rozhodnutí Státního ústavu
pro kontrolu léčiv (dále též „Ústav“) ze dne 30. 6. 2010, sp. zn.: SUKLS72096/2009, kterým
ve společném řízení rozhodnul o změně výše a podmínek úhrady léčivých přípravků
v zásadě terapeuticky zaměnitelných s léčivými přípravky náležejícími do referenční skupiny
67/1 Antiandrogeny p.o., uvedenými ve výroku rozhodnutí a současně podle §39c odst. 2
písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon
o veřejném zdravotním pojištění“) mimo jiné stanovil pro léčivé přípravky referenční skupiny
67/1 – antiandrogeny p.o. základní úhradu ve výši 7,3350 Kč za obvyklou denní terapeutickou
dávku (dále též ODTD“) a změnil výši a podmínky a úhradu ze zdravotního pojištění léčivého
mj. přípravku APO-FLUTAMIDE por tbl flm 100x250mg (kód SÚKL 0122116) v souladu
s §39i odst. 2 v návaznosti na §39g a §39h zákona o veřejn ém zdravotním pojištění
tak, že dosavadní úhradu ze zdravotního pojištění mění tak, že činí 244,50 Kč. Podmínky úhrady
ze zdravotního pojištění uvedeného léčivého přípravku změnil tak, že je stanovil
takto:E/ ONK,
URN. Indikační omezení Ústav nestanovil. Současně rozhodl, že toto platí i pro léčivé přípravky
APO-FLUTAMIDE por tbl flm 100x250mg (kód SÚKL 0016579) a APO- FLUTAMIDE por tbl
flm 100x250mg (kód SÚKL 0016036).
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ke dni vydání rozhodnutí
Ústavu byl ve skupině č. 179 přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění nalezen plně
hrazený léčivý přípravek FASLODEX 250 MG/5 ML INJ SOL 1 X 250 MG/ 5 ML, kód SUKL:
0028059. Úprava úhrady ve smy slu §39c odst. 5 zákona o v eřejném zdravotním pojištění
je možná teprve v případě, že v příslušné skupině přílohy č. 2 téhož zákona není nalezen žádný
plně hrazený léčivý přípravek. Ústav proto postupoval správně, když nepřistoupil k aplikaci
ustanovení §39c odst. 5 uvedeného zákona. Postup správního orgánu je dále v souladu s platnou
Metodikou stanovení základní úhrady, podle které stanovení základní úhrady podle §39c odst. 5
zákona o veřejném zdravotním pojištění se provede, je -li při stanovení základní úhrady referenční
skupiny nebo stanovení základní úhrady přípravků mimo referenční skupinu zjištěno, že základní
úroveň není stanovena na úrovni, která by zajišťovala plnou úhradu alespoň jednoho léčivého
přípravku v některé ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2 zákona o veřejném
zdravotním pojištění. V daném případě tak nebylo třeba zkouma t, který léčivý přípravek
je ve skupině č. 179 přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění nejméně nákladný.
Ustanovení §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění nelze chápat ve smyslu zajištění
plné úhrady všech nejméně nákladných přípravků, které nejsou terapeuticky zaměnitelné a přesto
jsou zařazeny do stejné skupiny přílohy č. 2 tohoto zákona. Požadavek žalobce na zajištění plné
úhrady všech terapeuticky nezaměnitelných léčivých přípravků by vedl k velkému navýšení úhrad
z fondu veřejného zdravotního pojištění, které by nebylo únosné. Žalovaný dále vyjá dřil
přesvědčení, že jeho závěry jsou v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009,
sp. zn. I. ÚS 591/09.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž nejprve vysvětlil,
že antiandrogeny se používají především k terapii karcinomu prostaty a jedná se o opačně
působící hormony k mužským pohlavním hormonům (androgenům), kdežto antiestrogeny jsou
opačně působícími hormony k přirozeným nebo syntetickým ženským pohlavním hormonům
(estrogenům).
[4] Dále žalobce vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou
věcně nesprávná a nezákonná, neboť nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, který následně
nesprávně posoudily po právní stránce a postupovaly tak v rozporu s právními předpisy.
Nesprávně stanovená výše úhrady léčivého přípravku podle žalobce nezajistí adekvátní řádnou
farmakoterapii s plnou úhradou alespoň jednoho léčivého přípravku použitelného pro řádnou
farmakoterapii u pacientů, kterým jsou indikovány léčivé přípravky ze skupiny antiandrogenů,
tedy u pacientů s karcinomem prostaty. Žalovaný se při stanovení základní úhrady nezabýval
ani otázkou použitelnosti nejméně nákladného léčivého přípravku pro řádnou farmakoterapii,
ačkoli v jiném rozhodnutí ze dne 13. 11. 2008, č. j. MZDR 29306/2008, sp. zn. L175/2008
sám dospěl k závěru, že výkladem lze dospět k názoru, že úmyslem zákonodárce je ve skupinách
léčivých přípravků uvedených v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění zabezpečit
pojištěnci plně hrazený přípravek použitelný pro řádnou farmakoterapii. Žalovaný tak porušil §2
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť při rozhodování skutkově podobných případů
vznikly nedůvodné rozdíly. Žalovaný na základě skutečnosti, že ve skupině č. 179 přílohy č. 2
byl nalezen plně hrazený léčivý přípravek FASLODEX 250MG/5 ML INJ SOL 1 X 250,
bez posouzení jeho vlastností dospěl k závěru, že požadavky ustanovení §15 odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění jsou splněny a nelze aplikovat §39c odst. 5 té hož zákona. Ústav
ve svém rozhodnutí uvedl, že nejméně nákladným léčivým přípravkem je TAMOXIFEN
EBEWE 10MG POR TBL NOB 100x10MG. Léčivé přípra vky TAMOXIFEN a FASLODEX
však podle žalobce nejsou a nemohou být nejméně nákladné pro pacienty trpící karcinomem
prostaty, neboť jsou v indikaci karcinom prostaty zcela neúčinné, jelikož se jedná přípravky
s účinkem proti ženským pohlavním hormonům, určené pro léčbu žen s karcinomem prsu.
Výše základní úhrady stanovená rozhodnutím žalovaného tak podle žalobce vychází z neúplně
a nesprávně zjištěného skutkového stavu a je v rozporu se smyslem a účelem ustanovení §15
odst. 5 a §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, které mají svůj ústavní základ
v čl. 31 Listiny základních práv a svobod a které je třeba interp retovat ústavně konformním
způsobem, aby bylo šetřeno podstaty a smyslu uvedeného článku Listiny.
[5] Žalobce konstatoval, že cílem §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění
je zabezpečit plnou úhradu alespoň jednoho léčivého přípravku z dané skupiny. Po stanovení
úhrady tak správní orgán řeší otázku, zdali určená výše úhrady poskytne plnou úhradu
léčivých přípravků zařazených do dané skupiny léčivých látek tak, že úhradou budou
pokryty všechny druhy léčivých přípravků do skupiny zařazených. Pokud není daná skupina
homogenní a neobsahuje výlučně léčivé přípravky vzájemně terapeuticky zaměnitelné,
jak je tomu v posuzované věci, musí být podle žalobce pro účely úpravy úhrady zvolen léčivý
přípravek tak, aby se plná úhr ada vztahovala na celé spektrum druhů léčivých přípravků v dané
skupině. V posuzované věci však jeden druh léčivých přípravků z dané skupiny hrazen není.
Žalovaný se vůbec nezabývá otázkou, zda takový stav považuje za souladný se zákonem,
tj. zda je naplněn cíl ustanovení §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění i v případě,
kdy léčivý přípravek zařazený v téže skupině, avšak s jinými vlastnosti a k jiným terapeutickým
účelům hrazen není.
[6] S tvrzením žalovaného, že jeho názor podpořil ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2009,
sp. zn. I. ÚS 591/09, i Ústavní soud, žalobce zásadně nesouhlasí. Námitky žalobce totiž
nesměřovaly k nastolení stavu, který by všem pojištěncům zaručil nikoli pouze nejméně,
tj. více než, jeden plně hrazený léčivý přípravek v každé skupině léčivých látek. Námitky žalobce
nesměřovaly ani k zajištění plně hrazeného léku, který konkrétnímu pojištěnci ze zdravotního
hlediska nejlépe vyhovuje, avšak týkají se faktorů, které je nutno pos oudit při úpravě výše úhrady
podle §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění v případě, že daná skupina léčivých
látek v příloze č. 2 tohoto zákona není homogenní, tj. neobsahuje výlučně léčivé přípravky
vzájemně terapeuticky zaměnitelné, ale sestává se ze dvou či několika podskupin látek se zcela
odlišnými podstatnými vlastnostmi, takže přípravky jedné podskupiny nejsou vůbec použitelné
pro řádnou farmakoterapii pacientů, kterým jsou indikovány přípravky druhé podskupiny z téže
skupiny přílohy č. 2, jak je tomu v posuzované věci. V žádném případě se nejedná o plnou
úhradu všech přípravků, které konkrétnímu pojištěnci ze zdravotního hlediska nejlépe vyhovují,
ani o zajištění neomezené dostupnosti léků v souladu se současnými dostupnými poznatky
lékařské vědy, avšak toliko o to, aby správní orgán posoudil zásadní vlastnosti léčivých přípravků
a úhradu upravil podle přípravku, který je vůbec použitelný pro řádnou farmakoterapii pac ientů,
kterým je daná skupina léčivých přípravků určena. Názor, že úmyslem zákonodárce
je ve skupinách léčivých přípravků uvedených v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění zabezpečit pojištěnci plně hrazený přípravek použitelný pro řád nou farmakoterapii,
přitom vyslovil sám žalovaný ve výše uvedeném rozhodnutí.
[7] Žalobce dále argumentoval tím, že výkla d zákona o veřejném zdravotním pojištění
zastávaný žalovaným popírá samu podstatu a smysl práva uvedeného v čl. 31 Listiny, neboť
z práva na plnou úhradu alespoň jednoho z léčivých přípravků ze skupiny léčivých látek č. 179
přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění vylučuje všechny muže s odkazem na plnou
úhradu léčivého přípravku použitelného toliko pro ženy. Tím navíc dochází k porušení práva
na rovné zacházení a zákaz diskriminace v přístupu ke zdravotní péči.
[8] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 9 Ad 2/2011 – 102,
rozhodnutí žalovaného zrušil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení ve výši 11.922 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.
[9] Městský soud se s žalobcem ztotožnil v tom, že výklad ustanovení §15 odst. 5 a §39c
odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění zaujatý žalovaným není správný ani ústavně
konformní, neboť ve výsledku popírá právo pacientů mužského pohlaví stižených karcinomem
prostaty na bezplatnou zdravotní péči, která je jim garantována článkem 31 Listiny.
[10] Shledal totiž, že uvedená ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, nelze
vykládat tak, že v každé skupině léčivých látek vymezené v příloze 2 tohoto zákona
může být pouze jediný plně hrazený léčivý přípravek. Podle těchto ustanovení se v každé skupině
léčivých látek uvedených v příloze č. 2 ze zdravotního pojištění vždy plně hradí nejméně
jeden léčivý přípravek. Zákon o veřejném zdravotním pojištění nezakazuje, aby plná úhrada
byla v rámci jedné a téže skupiny léčivých látek uvedené v příloze č. 2 tohoto zákona, zajištěna
pro více léčivých přípravků spadajících do téže skupiny, ba naopak takový stav výslovně předvídá.
Pokud by zákonodárce usiloval o to, aby byl z léčivých přípravků patřících do jedné
a téže skupiny léčivých látek vymezené v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění
plně hrazen vždy pouze jeden léčivý přípravek, nepoužil by ve zmíněných ustanoveních zákona
slova „nejméně“ či „alespoň“. Jejich použitím zákonodárce výslovně připustil možnost,
že ze zdravotního pojištění bude plně hrazeno více léčivých příp ravků patřících do jedné
a téže skupiny léčivých látek vymezené v příloze č. 2. Využití této možnosti je nezbytné právě
v těch případech, kdy léčivé přípravky náležející do jedné skupiny léčivých látek vymezené
v příloze č. 2, netvoří homogenní skupinu vzájemně terapeuticky zaměnitelných léčivých
přípravků, ale jedná se o více heterogenních skupin léčivých přípravků patřících do odlišných
referenčních skupin, jež jsou určeny k léčbě naprosto rozdílných nemocí, jak je tomu
i v posuzované věci.
[11] Závěr žalovaného, že přiznání plné úhrady ze zdravotního pojištění některému
z posuzovaných léčivých přípravků referenční skupiny č. 67/1 antiandrogeny, p.o., brání
skutečnost, že ze zdravotního pojištění je již plně hrazen léčivý přípravek FASLODEX, označil
městský soud za absurdní, neboť ve svém důsledku vede k tomu, že žádný z léčivých přípravků
referenční skupiny č. 67/1 antiandrogeny, p.o., užívaných k farmakoterapii karcinomu prostaty,
nemá zajištěnou plnou úhradu ze zdravotního pojištění. Tím je všem mužům v České republice
stiženým karcinomem prostaty bráněno v přístupu k bezplatné zdravotní péči, kterou
jim garantuje článek 31 Listiny, a to s nepřijatelným poukazem na existenci plně hrazeného léku
určeného k léčbě zcela jiného onemocnění (karcinomu prsu u žen). Ve své podstatě jde o jednání,
kterým je jedna skupina onkologických pacientů z důvodu svého pohlaví znevýhodněna oproti
druhé skupině v přístupu ke zdravotní péči. Takové jednání lze podle městského soudu označit
minimálně za nepřímou diskriminace ve smyslu §3 odst. 1 antidiskriminačního zákona.
[12] Závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 591/09,
argumentaci žalovaného nepodporují, neboť Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí řešil zcela
jinou otázku. Žalobce se totiž v projednávané věci nedomáhá toho, aby právní úprava zaručila
pojištěncům takový plně hrazený lék, který by jim ze zdravotního hlediska nejlépe vyhovoval,
nebo aby jim zajistila neomezenou dostupnost léků v souladu se současnými dostupnými
poznatky lékařské vědy, ale toho, aby alespoň jeden plně hrazený léčivý přípravek ve skupině
léčivých látek uvedené v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, byl použitelný
k řádné farmakoterapii jejich onemocnění. Zákon upravující práv a plynoucí z čl. 31 Listiny
tak nesmí mít diskriminační povahu a podmínky, za nichž je možno tato práva uplatňovat,
musí být stanoveny tak, aby všem občanům byl zajištěn spravedlivý přístup ke zdravotní péči
přiměřené kvality.
[13] Výklad zákona o veřejném zdravotním pojištění zaujatý žalovaným je podle městského
soudu v příkrém rozporu s požadavky, které musí tento zákon dle Ústavního soudu splňovat.
Diskriminačním způsobem totiž popírá právo mužů stižených karcinomem prostaty
na bezplatnou zdravotní péči zahrnující alespoň jeden léčivý přípravek plně hrazený
ze zdravotního pojištění, který by byl použitelný k farmakoterapii jejich onemocnění.
[14] K poukazu žalobce na rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2008
č. j. MZDR 29306/2008, sp. zn. L175/2008, městský soud uvedl, že ve zmíněném rozhodnutí
žalovaný řešil odlišnou problematiku, týkající se způsobu výběru nejméně nákladného léčivého
přípravku. S výkladem §15 odst. 5 a §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění
učiněným v rozsudku téhož soudu ze dne 15. 7. 2015, č. j. 10 Ad 23/2010 – 181, se městský soud
neztotožnil, neboť se jedná o čistě gramatický výklad, který navíc nebere v potaz zákonem
stanovenou možnost, aby ze zdravotního pojištění bylo plně hrazeno více léčivých přípravků
patřících do jedné a téže skupiny léčivých látek vymezené v příloze č. 2 zákona o veřejném
zdravotním pojištění.
[15] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel konstatoval, že podstatné pro posouzení věci
je, že referenční skupina č. 67/1 obsahuje mj. léčivé látky bikalutamid a flutamid, které jsou
zařazeny do skupiny č. 179 přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění (antagonisté
hormonů a příbuzné látky používané v onkologii). S ohledem na tuto skutečnost měl Ústav
povinnost podle ustanovení §15 odst. 5 a §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění
zajistit v uvedené skupině alespoň jeden plně hrazený léčivý přípravek. Ústav tuto svoji povinnost
splnil, když ověřil, že v předmětné skupině přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním po jištění
k datu vydání jeho rozhodnutí již takový plně hrazený léčivý přípravek existuje, a to FASLODEX
250 MG /5 ML INJ SOL 1 X 250 MG / 5 ML , a proto úhradu podle §39c odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění nenavýšil. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že z uvedených
ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění nevyplývá povinnost Ústavu zajistit plnou
úhradu alespoň jednoho nejméně nákladného léčivého přípravku v každé z podskupin
náležejících do nehomogenních skupin přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Přestože přípravky obsahující léčivé látky z totožné skupiny přílohy č. 2 zákona o veřejném
zdravotním pojištění nemusejí být v zásadě terapeuticky zaměnitelné, nelze podle stěžovatele
dovozovat, že bylo úmyslem zákonodárce zajistit, aby v každé skupině přílohy č. 2 zákona
o veřejném zdravotním pojištění byl plně hrazený každý léčivý přípravek, který není v zásadě
terapeuticky zaměnitelný s jiným léčivým přípravkem zařazeným do téže skupiny. Ustanovení
§39c odst. 5 zákona o veřejném z dravotním pojištění nelze chápat ve smyslu zajištění plné
úhrady všech nejméně nákladných přípravků, které nejsou terapeuticky zaměnitelné, a přesto jsou
zařazeny do stejné skupiny přílohy č. 2 téhož zákona. Tak ovou povinnost uvedený zákon Ústavu
nestanoví. Pokud by chtěl zákonodárce zajistit plnou úhradu všech terapeuticky nezaměnitelných
léčivých přípravků, stanovil by to v hypotéze právní normy. Shodný názor ostatně vyjádřil
městský soud ve věci sp. zn. 10 Ad 23/2010 – 181.
[16] Stejně jako již v žalobě stěžovatel poukázal na skutečnost, že výklad žalobce
by při množství léčivých přípravků dostupných v České republice vedl k naprosto neúnosnému
navýšení úhrad z fondů veřejného zdravotního pojištění. Postup Ústavu byl v souladu s čl. 31
Listiny, který deleguje stanovení rozsahu a dalších podmínek poskytování bezplatné zdravotní
péče na právní předpis síly zákona.
[17] Stěžovatel má dále za to, že jeho závěry jsou v souladu s usnesením Ústavního soudu
ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 591/09. Posuzovaná věc je sice skutkově odlišná, výsledná
situace je však stejná, neboť se jedná o posouzení, zda lze v kontextu čl. 31 Listiny z §15 odst. 5
a §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění vyvodit nárok pacientů na z ajištění více
plně hrazených léčivých přípravků v každé ze skupin přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu je podle stěžovatele zřejmé, že neshledal
rozpor s ústavním pořádkem v tom, že z hlediska platné právní úpravy postačí, pokud
je ve skupině přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění hrazený pouze jediný léčivý
přípravek.
[18] Právní úprava nevylučuje, aby ve skupině přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění bylo hrazeno více léčivých přípravků než pouze jeden. K tomu však může dojít pouze
při stanovení úhrady postupem podle §39b až 39e zákona o veřejném zdravotním pojištění,
aniž by Ústav navyšoval úhradu léčivého přípravku po dle §39c odst. 5 téhož zákona. Stěžovatel
zdůraznil, že pokud je již zajištěn alespoň jeden plně hrazený přípravek v příslušné skupině
léčivých látek uvedených v příloze č. 2 zákona o veřejném zdrav otním pojištění, nemá Ústav
při stanovení základní úhrady povinnost postupovat podle §15 odst. 5 a §39c odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění a to ani v případě, kdy by určitá skupina přílohy č. 2 netvořila
homogenní skupinu vzájemně terapeuticky zaměnitelných léčivých přípravků. V případě
takového úmyslu zákonodárce by mělo být v §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění výslovně uvedeno, že se má plná úhrada alespoň jednoho léčivého přípravku zajišťovat
v každé referenční skupině.
[19] Jedinou cestou, jak odstranit nepříznivý dopad právní úpravy na zajištění farmakoterapie
pacientů mužského pohlaví stiženým karcinomem prostaty tak je podle stěžovatele změna právní
úpravy, resp. nové vymezení skupin přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění,
k čemuž ostatně došlo, jelikož původní skupina č. 179 „antagonisté hormonů a příbuzné látky používané
v onkologii“ byla s účinností od 1. 12. 2012 (správně má být uvedeno od 1. 4. 2013) rozdělena
na dvě samostatné skupiny, a to na skupiny č. 120 „antagonisté hormonů – antiandrogeny, perorální
podání“ a na skupinu č. 119 „ antagonisté hormonů – antiestrogeny, perorální podání“. Pro úplnost
stěžovatel dodal, že ve skupině č. 120 je k dnešnímu dni hned několik plně hrazených léčivých
přípravků. Skupina mužských pacientů stižených karcinomem tedy byla p ostavena naroveň
skupině ženských pacientů a hovořit o jakékoli diskriminaci z hlediska zajištění řádné
farmakoterapie je tedy v současné době zcela bezpředmětné.
[20] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek městského soudu je řádně
odůvodněn a založena na právním názoru, který je plně v souladu s gramatickým, logickým
i teleologickým výkladem §15 odst. 5 a §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění,
přičemž tato ustanovení interpretuje ústavně konformně a šetří tak podstatu a smysl ústavního
práva uvedeného v čl. 31 Listiny. Právní názor městského soudu je navíc v souladu s právními
předpisy blíže vymezujícími právo na rovné zacházení a zákaz dis kriminace ve věcech přístupu
ke zdravotní péči. Žalobce je přesvědčen o jeho správnosti a má za to, že představuje ústavně
konformní výklad uvedeného ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění. Všechny
námitky uvedené stěžovatelem v kasační stížnosti jsou podle žalobce nedůvodné. Výklad
předestřený stěžovatelem v kasační stížnosti je ryze formalistický, neodpovídající smyslu a účelu
zákona o veřejném zdravotním pojištění, popírá smysl základního ústavního práva uvedeného
v čl. 31 věty druhé Listiny a vede ve svém důsledku k rozporu s veřejným zájmem na zajištění
dostupné zdravotní péče. Postup, kdy správní orgán se pouze na základě zjištění, že existuje jeden
plně hrazený přípravek náležející do dané skupiny přílohy č. 2 zákona o veřejném zdra votním
pojištění, již nezabývá žádnými dalšími úvahami, např. tím, zda je tento plně hrazený přípravek
vskutku vhodným zástupcem této skupiny a zda je použitelný pro léčbu významné části pacientů,
nemůže podle žalobce obstát. Sám stěžovatel přitom ve své r ozhodovací praxi (rozhodnutí
ze dne 13. 11. 2008, č. j. MZDR 29306/2008, sp. zn. L175/ 2008) uvedl, že výkladem
lze dospět k závěru, že úmyslem zákonodárce je ve skupinách léčiv ých přípravků uvedených
příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění zabezpečit pojištěnci plně hrazený přípravek
použitelný pro řádnou farmakoterapii. K argumentaci stěžovatele usnesením Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 591/09 žalobce uvedl, že toto usnesení nemá s argumentací uvedenou
v kasační stížností napadeném rozsudku žádnou souvislost, neboť skutkové okolnosti obou
případů i jejich právní základ jsou naprosto odlišné. Výklad zastávaný stěžovatelem navíc
odporuje i antidiskriminačnímu zákonu. Skutečnost, že je k dnešnímu dni ve skupině č. 120
přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění již několik plně hrazených přípravků je zcela
nerozhodná s ohledem na §75 odst. 1 s. ř. s. Tato skutečnost nicméně dokl ádá nepravdivost
argumentace stěžovatele, dle které by pokus o naplnění požadavku soudu a potažmo žalobce,
vedle toho, že by správní orgány vykročily mimo svoji kompetenci, vedl při aplikaci na všechny
kategorie léčiv nezbytně k rychlému zhroucení fondu veřejného zdravotního pojištění v ČR,
neboť přesahuje jeho ekonomické možnosti. S ohledem na výše uvedené dospěl žalobce
k závěru, že kasační stížnost stěžovatele je nedůvodná a navrhl, aby ji Nejvyšší správn í soud
zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[22] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s.
[23] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je důvodná.
[24] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda žalovaný postupoval správně, když na základě skutečnosti, že ve skupině
č. 179 přílohy č. 2 byl nalezen jiný plně hrazený léčivý přípravek (FASLODEX) , dospěl ve vztahu
k léčivému přípravku žalobce APO-FLUTAMIDE k závěru, že nelze při stanovení výše úhrady
ze zdravotního pojištění postupovat podle §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
[25] Podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod, každý má právo na ochranu zdraví. Občané
mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek,
které stanoví zákon.
[26] Podle §15 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném ke dni
vydání rozhodnutí žalovaného, ze zdravotního pojištění se hradí při poskytování ambulantní zdravotní péče
léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely obsahující léčivé látky ze skupin léčivých látek uvedených
v příloze č. 2, pokud pro ně Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen "Ústav") rozhodl o výši úhrady ( §39h).
V každé skupině léčivých látek uvedených v příloze č. 2 se ze zdravotního pojištění vždy plně hradí nejméně jeden
léčivý přípravek nebo potravina pro zvláštní lékařské účely. Dále se ze zdravotního pojištění hradí individuálně
připravované léčivé přípravky, radiofarmaka a transfúzní přípravky ve výši stanovené Ústavem opatřením obecné
povahy. Ze zdravotního pojištění se při poskytování ústavní péče plně hradí l éčivé přípravky a potraviny
pro zvláštní lékařské účely, individuálně připravované léčivé přípravky, radio farmaka a transfúzní přípravky,
v provedení nejméně ekonomicky náročném, v závislosti na míře a závažnosti onemocnění, a pojištěnec se na jejich
úhradě nepodílí.
[27] Podle §39c odst. 5 téhož zákona, v případě, že po stanovení úhrady podle §39b až 39e
není v některé ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2 alespoň 1 léčivý přípravek plně hrazen, Ústav
upraví rozhodnutím úhrady tak, aby nejméně nákladný léčivý přípravek náležející do této skupiny byl plně
hrazen.
[28] Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel z judikatury zdejšího soudu, neboť
otázkou, jakým způsobem mají správní orgány aplikovat shora uvedená ustanovení zákona
o veřejném zdravotním pojištění se již zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 10. 2015,
č. j. 5 As 93/2015 – 38, v níž žalobce v žalobě stejně jako v posuzované věci namítal nesprávnou
aplikaci §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění žalovaným zejména
v tom, že lékařský přípravek Ubretid není nejméně nákladným léčivým přípravkem ve skupině
č. 228 přílohy č. 2 zákona, neboť není plně hrazen a dále, že namísto něj stanovený plně hrazený
léčivý přípravek Syntostigmin nebyl posouzen z pohledu řádné farmakoterapie. Nejvyšší správní
soud ve věci sp. zn. 5 As 93/2015 dal s ohledem na dikci §39c odst. 5 zákona o veřejném
zdravotním pojištění žalovanému za pravdu, že „při posouzení naplnění podmínek v něm uvedených
nebylo třeba hodnotit vztah přípravku Ubretid k léčbě Alzheimerovy choroby z pohledu tzv. řádné
farmakoterapie, neboť ten byl v rozhodnutí Ústavu uveden nikoliv jako léčivý přípravek, ve vztahu
k němuž se stanovila základní úhrada léčivých přípravků v referenční skupi ně č. 87/1 (nejednalo
se o tzv. referenční přípravek), nýbrž jako léčivý přípravek, který je plně hrazen ve skupině léčivých látek č. 228.“
Konstatoval dále, že „význam nalezení plně hrazeného léčivého přípravku spadajícího z hlediska léčivých látek
do skupiny č. 228, který je plně hrazen, je v tom, že předurčuje případnou další změnu výše úhrady léčivých
přípravků ve smyslu §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pokud totiž v dané skupině léčivých
látek není nalezen alespoň jeden léčivý přípravek, který je plně hrazen, je třeba upravit úhrad u léčivých přípravků
tak, aby nejméně nákladný léčivý přípravek byl plně hrazen.
[29] Podle Nejvyššího správního soudu za situace, kdy takový nejméně nákladný léčivý přípravek
je ve skupině nalezen, je vyloučena aplikace §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění,
které se dovolával v řízení o žalobě (ale i v odvolacím řízení u stěžovatele) žalobce a jehož aplikaci naopak vyloučil
stěžovatel. Zákon o veřejném zdravotním pojištění nestanoví žádná další kritéria, která by měla být naplněna,
aby Ústav, který je povolán ke stanovení výše úhrady léčivých přípravků, byl povinen provést úpravu výše
úhrady dle §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Jediným zákonným požadavkem
je, aby bylo respektováno pravidlo obsažené v §15 odst. 5 věty první a druhé zákona o veřejném zdravotním
pojištění, tedy, že „[z]e zdravotního pojištění se hradí při poskytování ambulantní zdravotní péče léčivé přípravky
a potraviny pro zvláštní lékařské účely obsahující léčivé látky ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2,
pokud pro ně Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen "Ústav") rozhodl o výši úhrady (§39h). V každé skupině
léčivých látek uvedených v příloze č. 2 se ze zdravotního pojištění vždy plně hradí nejméně jeden léčivý přípravek
nebo potravina pro zvláštní lékařské účely.“ To bylo v nyní posuzované věci splněno.“
[30] Uvedl dále, že „podstatným pro další úvahy o správnosti postupu Ústavu při aplikaci §39c odst. 5
zákona o veřejném zdravotním pojištění bylo pouze to, zda se jedná o plně hrazený léčiv ý přípravek ve stejné
skupině léčivých látek, kam spadají i léčivé přípravky v referenční skupině č. 87/1. ,“ přičemž vyjádřil
přesvědčení, že nebylo třeba, aby žalovaný v napadeném rozhodnutí posuzoval otázku řádné
farmakoterapie. „Zákon takovou souvztažnost nevyžaduje. Posouzení terapeutické účinnosti, bezpečnosti,
dávkování je zákonem o veřejném zdravotním pojištění vyžadováno pro účely stanovení výše a podmínek úhrady
léčivého přípravku, nikoliv však pro posouzení toho, zda se v určité skupině léčivých l átek, jak jsou vymezeny
v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nachází plně hrazený léčivý příprave k.“ Pokud Ústav
nepřistoupil k úpravě úhrady léčivých přípravků postupem dle §39c odst. 5 zákona o veřejném
zdravotním pojištění, nepochybil, neboť s ohledem na existenci jiného plně hrazeného léčivého
přípravku byl stále respektován zákonný požadavek §15 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním
pojištění, že v dané skupině léčivých látek má být nejméně jeden plně hrazený léčivý přípravek.
„Zákon přitom nevyžaduje, aby oním plně hrazeným léčivým přípravkem byl léčivý přípravek terapeuticky
zaměnitelný s léčivými přípravky v posuzované referenční skupině, nýbrž léčivý přípravek zařazený ve stejné
skupině léčivých látek.“
[31] „Zde lze poukázat i na dův odovou zprávu k zákonu č. 298/2011 Sb., kterým se mění zákon
č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, která zpřesnila znění §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním
pojištění s účinností od 1. 12. 2011 (ve shodě s tím, jak je vykládáno stěžovatelem i v nyní posuzované věci),
kde je mimo jiné uvedeno, že „(…) pokud Ústav při stanovení úhrady zjistí, že má ve skupině přílohy č. 2 plně
hrazen léčivý přípravek bez ohledu na terapeutickou zaměnitelnost s posuzovanými léčivými přípravky, popřípadě
že již stanovenou úhradou zajistí plně hrazený léčivý přípravek, neuplatní postup podle odstavce 5. Tento postup
je totožný se současnou právní úpravou.“ (viz důvodová zpráva ke shora uvedenému zákonu, bod 37, strana 65,
dostupná na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O= 6&CT=325&CT1= 0).“
[32] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 As 93/2015
dále uvedl, že „nelze zaměňovat skupiny léčivých látek vymezené v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění, které jsou definovány především proto, aby v každé z těchto skupin, byť jsou v nich začleněny léčivé
přípravky terapeuticky nezaměnitelné, byl alespoň jeden léčivý přípravek z prostředků veřejného zdravotního
pojištění plně hrazený. Naopak referenční skupiny jsou definovány v návaznosti na §39b odst. 1 zákona
o veřejném zdravotním pojištění za účelem možnosti stanovit základní úhradu léčivého přípravku, která
se odvíjí od základní úhrady referenční skupiny v zájmu dosažení stejné výše základní úhrady u všech
v zásadě terapeuticky zaměnitelných léčivých přípravků. Referenční skupiny jsou vymezeny v příloze vyhlášky
č. 384/2007 Sb., o seznamu referenčních skupin, v nichž jsou také uvedeny pro každou referenční skupinu léčivé
látky v dané referenční skupině převažující (a právě podle léčivých látek jsou stanoveny skupiny v příloze č. 2
zákona o veřejném zdravotním pojištění).“
[33] Mezi účastníky je nesporné, že ve skupině č. 179 přílohy č. 2 zákona o veřejném
zdravotním pojištění byl žalovaným nalezen plně hrazený léčivý přípravek (FASLODEX).
Z ustanovení §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění vyplývá, že podmínkou
pro aplikaci tohoto ustanovení je, aby v předmětné skupině léčivých látek uvedených v příloze
č. 2 tohoto zákona nebyl alespoň jeden léčivý přípravek plně hrazen (v takovém případě
pak Ústav podle naposledy uvedeného ustanovení zákona o veřejn ém zdravotním pojištění
upraví rozhodnutí úhrady tak, aby nejméně nákladný léčivý přípravek náležející do této skupiny
byl plně hrazen). Tato podmínka však v posuzované věci splněna nebyla, neboť jak již bylo
uvedené výše, žalovaný ke dni vydání rozhodnutí Ústavu ve skupině č. 179 přílohy č. 2 zákona
o veřejném zdravotním pojištění, nalezl plně hrazený léčivý přípravek FASLODEX. Správní
orgány tudíž nemohly postupovat podle §39c odst. 5 zákona o veřejn ém zdravotním pojištění
a v tomto ohledu je třeba žalovanému přisvědčit.
[34] Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že z §15 odst. 5 a §39c odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění nevyplývá povinnost Ústavu zajistit plnou úhradu alespoň
jednoho nejméně nákladného léčivého přípravku v každé referenční skupině, pokud léčiva
obsahující léčivé látky zařazené do jedné skupiny dle přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění jsou obsaženy ve více referenčních skupinách přípravků v zásadě terapeuticky
zaměnitelných s obdobnou nebo blízkou účinností a bezpečností a s obdobným klinickým
využitím. K tomuto Nejvyšší správní soud konstatuje, že u stanovení §15 odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění věta druhá stanoví, že v každé skupině léčivých látek uvedených
v příloze č. 2 se ze zdravotního pojištění vždy plně hradí nejméně jeden léčivý přípravek
nebo potravina pro zvláštní lékařské účely. Zákon o veř ejném zdravotním pojištění
tedy umožňuje plnou úhradu více léčivých přípravků z jedné skupiny. K tomu však nemůže dojít
postupem podle §39c odst. 5 téhož zákona. Zákon o veřejném zdravotním pojištění však
správním orgánům nestanoví povinnost zohlednit, zda je skupina léčivých látek vzájemně
terapeuticky zaměnitelná či nikoli (tj. zda přípravky obsahující tyto léčivé látky jsou rozčleněny
do více referenčních skupin). Tato skutečnost proto nehraje při rozhodování správních orgánů
o tom, zda se v určité skupině léčivých látek nachází plně hrazený léčivý přípravek roli, a nejedná
se tudíž o pochybení správních orgánů, pokud při stanovení úhrad nepřihlíží ke skutečnosti,
že léčivé látky zařazené do téže skupiny dle přílohy č. 2 zákona nejsou vz ájemně zaměnitelné
z hlediska léčebného využití. Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil také této argumentaci
stěžovatele, neboť z uvedených ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění povinnost
posouzení terapeutické účinnosti/zaměnitelnosti jednotlivých léčivých přípravků v rámci
téže skupiny léčivých látek dle přílohy č. 2 k zákonu o veřejném zdravotním pojištění vskutku
nevyplývá.
[35] S ohledem na výše uvedené přisvědčil Nejvyšší správní soud také závěru stěžovatele,
že postup správních orgánů nebyl v rozporu s čl. 31 Listiny. Protichůdná argumentace žalobce
i městského soudu vycházející z tohoto článku Listiny je sice propracovaná a podrobná.
Jak však již bylo zdůvodněno výše, ze zákona o veřejném zdravotním pojištění, který,
jak to předpokládá čl. 31 Listiny, upravuje podmínky, za nichž občané mají na základě veřejného
pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči, nevyplývá, že by měl být plně hrazen alespoň jeden
terapeuticky nezaměnitelný léčivý přípravek v každé podskupině léčivých přípravků. Na výše
uvedeném nemění nic ani to, že se fakticky jednalo o situaci, kdy žádný z léčivých přípravků
referenční skupiny č. 67/1 antiandrogeny, p.o., užívaných k farmakoterapii karcinomu prostaty,
tj. léčbě mužů, neměl zajištěnou plnou úhradu ze zdravotního pojištění. Nejvyšší správní soud
připouští, že tato situace, kdy pro ženy léčící se s rakovinou prsu zde byl jeden plně hrazený léčivý
přípravek a pro muže léčící se s rakovinou prostaty žádný takový léčivý přípravek plně hrazen
nebyl, se může z tohoto úhlu pohledu jevit jako nežádoucí. To však neznamená, že se jednalo
o situaci v rozporu s čl. 31 Listiny, kdy by v důsledku úpravy v zákoně o veřejném zdravotním
pojištění provádějící výše uvedený článek Listiny byla zdravotní péče pro některé z občanů
nedostupná a kdy by byla některá skupina občanů diskriminována. Nejedná se totiž o otázku
dostupnosti léčivých přípravků, ale o určení výše úhrady poskytované ze zdravotního pojištění.
Pojištěnci nejsou diskriminováni na základě pohlaví, dochází pouze k různému rozložení
doplatků za léčivé prostředky placených pojištěnci v důsledku specifického výskytu určitých
chorob u žen, resp. u mužů. Předpokladem pro závěr o diskriminačním charakteru určitého
opatření je totiž rozdílnost zacházení ve srovnatelné situaci. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu léčba rakoviny prsu na jedné straně a léčba rakoviny prostaty na druhé straně nepředstavují
shodnou ani srovnatelnou situaci. Jedná se o odlišné choroby s jinými léčebnými postupy
vyžadující aplikaci jiných léčivých přípravků. Pacienti s rakovinou prostaty přitom nejsou
ve srovnání s pacientkami s rakovinou prsu znevýhodněni tím, že by z veřejného zdravotního
pojištění jejich léčivé přípravky nebyly hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, nebo by úhrada
byla poskytována v odlišné míře. Naopak úhrady poskytované na léčiva pro obě skupiny pacientů
jsou shodné. Některé pacientky léčící se s rakovinou prsu pak mohou užívat lék plně hrazený
z veřejného zdravotního pojištění (FASLODEX), tj. nemusí hradit doplatek, jiné však z různých
důvodů tento přípravek užívat nemohou a musí užívat jiný přípravek, za který musí připlácet,
stejně jako pacienti léčící se s rakovinou prostaty.
[36] Z povahy věci, kdy jednotlivá onemocnění různých pojištěnců a jejich léčba se od sebe liší
v závislosti na konkrétních okolnostech a zároveň veřejné zdravotní pojištění disponuje
s omezeným objemem prostředků, jakož i z neustálého rozvoje lékařské a farmaceu tické vědy,
který přináší stále nová, účinnější, avšak velmi nákladná léčiva, vyplývá, že nelze každému
pojištěnci zabezpečit pro něj nejvhodnější lék plně hrazený ze zdravotního pojištění. Nárok
občanů na bezplatnou zdravotní péči je omezen formální výhra dou zákona a rámcem veřejného
pojištění. Toto právo není zajištěno absolutně v neomezeném rozsahu, ale v mezích stanovených
zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2 008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, v němž v bodě 105 vyslovil,
že „z charakteru sociálních práv tedy plyne, že zákonodárce nesmí popřít jejich existenci a realizaci, ačkoliv jinak
má široký prostor k vlastnímu uvážení“ a v bodě 134 konstatoval, že „okolnost, že napadená právní úprava
nebyla shledána protiústavní a že obstála v testu rozumnosti, pak vede k závěru, že zásah Ústavního soudu
v analogických věcech by mohl přicházet do úvahy toliko v případě flagrantní svévole, libovůle a nerozumnosti
zákonodárce, která – jak bylo opakovaně řečeno a naznačováno – v této věci nebyla shledána.“
[37] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že neshledává (a toto ani žalobce netvrdil),
že by právní úprava stanovování úhrad za léčiva z veřejného zdravotního pojištění ani její
aplikace správními orgány zasahovala do esenciálního obsahu práva na bezplatnou zdravotní péči
dle čl. 31 Listiny (rozhodování o úhradách za léčiva je transparentní, je založeno na objektivním
kritériu zajištění základního léčebného standardu za rozumné pr ostředky a pojištěnci, kteří
by vynakládali za doplatky na léčiva velké částky mají právo n a úhradu zaplacených částek
nad stanovený limit dle §16b zákona o zdravotním pojištění). Tato právní úprava přitom
nepochybně sleduje legitimní cíl, kterým je spravedlivé r ozdělení prostředků z veřejného
zdravotního pojištění pro potřeby zajištění lékařské péče o pojištěnce. Při posouzení racionality
právní úpravy a úkonů činěných správními orgány k naplnění sociálních práv mají soudy
zachovávat zdrženlivost, jak Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2016 ,
č. j. 4 Ads 85/2015 - 87, bod 51: „Posledním krokem posouzení racionality jakožto kritéria posuzování
souladu opatření s právem osob se zdravotním postižením na pomoc veřejné moci je posouzení otázky,
zda prostředek použitý k dosažení deklarovaného účelu je rozumný (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší,
nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Tento krok tedy, jak již Nejvyšší správní soud konstatoval ve svém
předchozím rozsudku v této věci ze dne 30. 10. 2014, nemůže být chápán přísným způsobem jako v rámci testu
proporcionality, nýbrž je zde namístě zohlednění velkého prostoru pro úvahu orgánů veřejné moci, jakým způsobem
a do jaké míry sociální právo vyžadující pozitivní opatření veřejné moci nap lňují. K přezkoumávání takového
opatření mají soudy přistupovat deferenčním (benevolentním) způsobem. Pro tuto deferenci je uváděno několik
důvodů. Je nutné vycházet z toho, že demokratická legitimita soudů pro rozhodování o těchto otázkách je nižší
než u orgánů moci zákonodárné či výkonné (respektive zde orgánů územní samosprávy), kterým je pozitivní
realizace sociálních práv svěřena. Dalšími důvody je polycentricita problematiky sociálních práv, odborná
nevybavenost soudů a konečně nutnost flexibility při řešení těchto otázek (srov. k tomu výše citovanou stať Jana
Kratochvíla). Jak správně poznamenal krajský soud v napadeném rozsudku, zá jmy jednotlivých skupin osob
se zdravotním postižením mohou být vzájemně protichůdné a zároveň je to právě žalovaný, kter ý disponuje
komplexními informacemi potřebnými pro vyhodnocení těchto rozmanitých zájmů a jejich rozumné vyvážení
v rámci sledování veřejného zájmu.“ Totéž lze přiměřeně vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Při nemožnosti posouzení složité otázky optimální distribuce prostředků veřejného zdravotního
pojištění mezi různé skupiny pojištěnců s různými a často protichůdnými potřebami a zájmy,
se soud musí omezit na konstatování, že právní úprava, respektive její aplikace stěžovatelem, není
diskriminační a není projevem svévole, libovůle a nerozumnosti nositelů veřejné moci.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[38] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného rozhodnutí žalovaného a další
spisové dokumentace k závěru, že řízení před městským soudem bylo zatíženo nesprávným
posouzením právní otázky. Byl proto naplněn důvod pro podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1
věty první s. ř. s. za použití ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení.
[39] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí.“
[40] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne v souladu s §110 odst. 3 věta první s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu