ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.30.2005
sp. zn. 4 As 30/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: D. T.
P. s. r. o., zast. JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 9. 2. 2005,
č. j. 5 Ca 81/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 2. 2003, č. j. 911/2002-O110. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání žalovaného a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Praha, odboru
dopravy, ze dne 30. 7. 2002, č. j. MHMP-77030/2002/DOP-03/R-Mo, kterým byla stěžovateli
uložena pokuta za porušení ustanovení §35 odst. 3 písm. i) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o silniční dopravě); Magistrát hlavního
města Praha, odbor dopravy, vyměřil pokutu ve výši 200 000 Kč, kterou žalovaný snížil
na částku 100 000 Kč.
V žalobě proti označenému rozhodnutí žalovaného stěžovatel obsáhle zrekapituloval
skutkový stav a uvedl, že podstata spáchaného deliktu podle §35 odst. 3 písm. i) zákona
o silniční dopravě vyžaduje opakované či opětovné spáchání deliktu, je založena
na protiprávním jednání provozovatele, a není zřejmé, jakého jednání se měl dopustit,
když jako provozovatel taxislužby je subjektem odlišným od zaměstnance-řidiče taxislužby,
a pokuta byla ukládána ve spojení se zjištěným jednáním zaměstnance - řidiče, v souvislosti
s vydáváním dokladu o zaplacení jízdného, přičemž jediným důkazem byl protokol o kontrole
dodržování cenových předpisů. Odkázal na četná ustanovení právních předpisů, namítal
i to, že §21 odst. 2 zákona o silniční dopravě, který provozovateli ukládá zajistit, aby řidič
při provozování taxislužby používal taxametr a vydal cestujícímu z tiskárny taxametru doklad
o zaplacení jízdného, porušuje Listinu základních práv a svobod, Evropskou úmluvu
o lidských právech a základních svobodách, dodatkový protokol. S odkazem na výše uvedené
pak navrhoval zrušení napadaných rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze žalobu zamítl. Z odůvodnění
tohoto rozhodnutí pak ve vztahu k souzené věci zejména vyplynulo, že soud nepřisvědčil
námitkám, že §21 odst. 2 zákona o silniční dopravě porušuje Listinu základních práv
a svobod, Úmluvu o lidských právech a základních svobodách včetně dodatkového protokolu
k této Úmluvě, a odkázal souhrnně na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 1999,
IV. ÚS 11/99, ze kterého dovodil, že povinnosti stanovené provozovateli taxislužby v §21
odst. 2 zákona o silniční dopravě, jsou omezením, které připouští Listina základních práv
a svobod. Stejně tak soud dovodil, že odpovědnost stěžovatele jakožto provozovatele
taxislužby je podle zákona o silniční dopravě odpovědností objektivní, k čemuž dodal,
že podstatná je skutečnost, že M. H., byl zaměstnancem stěžovatele a nevydal doklad o
zaplacení jízdného z tiskárny taxametru, ale místo tohoto dokladu ručně vypsal stvrzenku,
čímž došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §21 odst. 2, 3 zákona o
silniční dopravě; řidič vozidla taxislužby není oprávněn vyhotovovat ručně psanou stvrzenku
jako doklad o zaplacení jízdného. Městský soud v Praze se tak ztotožnil se závěry žalovaného
v této otázce. Stejně tak městský soud neshledal, že by pro naplnění skutkové podstaty bylo
třeba opakovaného porušování podmínek pro provozování taxislužby, jak uváděl v žalobě
stěžovatel, neboť z dikce citovaného ustanovení zákona o silniční dopravě nelze podle soudu
tento požadavek dovodit. Městský soud dále uvedl, že nelze souhlasit ani s tvrzením
stěžovatele o tom, že jediným důkazem byl protokol o kontrole dodržování cenových
předpisů, neboť podkladem pro objasnění skutkového stavu byla stvrzenka (č. x), kterou
vyhotovil řidič stěžovatele a na základě tohoto důkazu správní orgány obou stupňů dospěly k
závěru, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle zákona o silniční
dopravě, přičemž podle soudu tato úvaha správního orgánu vychází ze spolehlivě zjištěného
stavu věci. Soud s odkazem na výše uvedené uzavřel, že nedošlo k porušení napadaných
ustanovení správního řádu. Pro úplnost soud uvedl, že v dopise ze dne 22. 7. 2002 stěžovatel
sám mj. uvedl, že řidiče opakovaně upozorňuje na nutnost vydávání stvrzenek pouze z
taxametru, řádně vyplněných, ale že z jeho strany není prakticky možné toto zajistit. Stejně
tak soud nepřisvědčil stěžovateli ani v žádné další námitce, odkázal na závěry žalovaného
správního orgánu a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel obsáhlou a kasační stížnost,
v níž se dovolává důvodů, vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti
nejprve zrekapituloval rozhodnutí městského soudu, k čemuž uvedl, že se jednalo o tétický
soud a o arbitrární rozhodování soudu. Dále uvedl, že soud pominul, že skutkovou podstatu
předmětného správního deliktu nemůže naplnit řidič taxislužby, ale toliko její provozovatel;
dále ve spojení s objektivní stránkou deliktu poukázal na to, že požadovaným jednáním
provozovatele podle §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě je zajištění určité činnosti řidiče
a nikoliv splnění povinnosti řidičem, a uvedl, že městský soud nezjišťoval příčinnou
souvislost výsledku jednání řidiče z hlediska deliktu, přičítaného provozovateli.
Z toho dovozuje, že se městský soud nevypořádal s celým obsahem žaloby.
Stejně tak uvedl, že prováděcí předpis, vydaný v návaznosti na §21 odst. 3 zákona
o silniční dopravě, který měl stanovit pouze náležitosti stvrzenky, jako výstupu z tiskárny
taxametru, tím, že ukládá cokoliv ručně na vytištěnou stvrzenku doplňovat, stanoví
povinnosti, které nevyplývají ze zmocňujícího ustanovení; soud i správní orgán
tak nepřípustně rozšířily podmínky trestnosti stanovené zákonem o silniční dopravě.
S odkazem na výše uvedené pak v kasační stížnosti dovodil, že stěžovateli nebylo prokázáno
spáchání správního deliktu a došlo tak k porušení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §59
odst. 1 správního řádu, resp. §75 odst. 1 s. ř. s a §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční
dopravě. Dále stěžovatel namítal nedostatky při posouzení objektu deliktu, kdy uváděl,
že soud se nevypořádal s námitkou stran státní usurpace vlastnických práv provozovatelů
taxislužby a věc řešil odkazem na nerelevantní judikaturu Ústavního soudu; odkázal na čl. 11,
26 odst. 2 listiny základních práv a svobod a §5 a násl. obchodního zákoníku. Dovozoval
přesah působnosti zákona a porušení vlastnického práva. S odkazem na uvedené pak uzavřel,
že městský soud popřel svou ústavní úlohu ochrany základních práv a svobod, nepřípustně
rozšířil podmínky trestnosti stěžovatele jako speciálního subjektu na jednání zaměstnance
a porušil jeho vlastnické právo.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhoval zrušení označeného rozhodnutí
Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména vyslovil nesouhlas
se závěry stěžovatele. Zejména uvedl, že subjektem odpovědnosti je právnická osoba
jako celek a nikoliv její zaměstnanci, a doplnil, že pro naplnění skutkové podstaty deliktu
není třeba opětovného porušení zákona. V dalším pak žalovaný vyložil smysl čl. 26 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a uvedl, že stěžovatelem uváděná argumentace vede
toliko k odvedení pozornosti od protiprávního jednání prokázaného správními orgány.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem primárně posoudit, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Takové nedostatky či vady Nejvyšší správní soud v posuzované věci nezjistil.
Podle ustanovení §2 odst. 2 o silniční dopravě je dopravcem právnická nebo fyzická
osoba, která provozuje silniční dopravu podle tohoto zákona. Tuzemský dopravce je fyzická
osoba s trvalým pobytem nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která provozuje
dopravu silničními motorovými vozidly, kterým byla přidělena státní poznávací značka
Českou republikou. Zahraniční dopravce je fyzická osoba s trvalým pobytem nebo právnická
osoba se sídlem mimo území České republiky, která provozuje dopravu silničními motorovými
vozidly, kterým byla přidělena státní poznávací značka cizím státem.
Ustanovení §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě stanoví, že: dopravní úřad
nebo Ministerstvo dopravy a spojů při porušení tohoto zákona uloží pokutu až do výše
75 000 Kč dopravci, který nedodržuje podmínky pro provozování taxislužby stanovené
tímto zákonem.
Ustanovení §21 zákona o silniční dopravě vymezuje povinnosti,
které musí být dodržovány při provozování taxislužby. Ve vztahu k souzené věci
je třeba zmínit zejména odst. 1 až 3 označeného ustanovení:
(1) Provozovatel taxislužby je oprávněn provozovat taxislužbu pouze vozidlem,
které je pro tyto účely evidováno dopravním úřadem. Podrobnosti k náležitostem evidence
vozidel taxislužby stanoví prováděcí právní předpis.
(2) Provozovatel taxislužby je povinen zajistit, aby vozidlo taxislužby bylo při výkonu
taxislužby, kterým se rozumí nabízení nebo vykonávání přepravních služeb, označeno střešní
svítilnou s nápisem "TAXI" a vybaveno úředně ověřeným a zaplombovaným taxametrem,
jehož nedílnou součástí je tiskárna a paměťová jednotka schopná uchovávat denní a měsíční
zaznamenané hodnoty o provozu vozidla alespoň po dobu pěti let ode dne jejich záznamu.
Podrobnosti o náležitostech svítilny a způsobu jejího používání stanoví prováděcí právní
předpis. Vozidlo, které je opatřeno střešní svítilnou s nápisem "TAXI" není přípustné využívat
k provozování jiného druhu silniční dopravy bez zakrytí této střešní svítilny.
(3) Provozovatel taxislužby je povinen zajistit, aby řidič při výkonu taxislužby používal
taxametr uvedený v odstavci 2 a po ukončení jízdy bez vyzvání vydal cestujícímu nepoškozený
a čitelný doklad o výši jízdného pořízený jako výstup z tiskárny taxametru. Podrobnosti o užití
taxametru, náležitostech "Uživatelské a evidenční knihy taxametru", která musí být při výkonu
taxislužby ve vozidle, a náležitostech dokladu o výši jízdného stanoví prováděcí právní
předpis. Doklad o zaplacení jízdného, jakož i denní hodnoty o provozu vozidla zaznamenané
na paměťové jednotce jsou jiným dokladem sloužícím k přehledu o stavu hospodaření
a majetku nebo k jeho kontrole podle zvláštního právního předpisu .
Prováděcím právním předpisem je přitom vyhláška č. 487/2000 Sb., která v odst. 1 a 2
§15 stanoví, že provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič ihned po ukončení přepravy přepnul
taxametr z provozní polohy "OBSAZENO" do provozní polohy "JÍZDNÉ". Výše úhrady
za poskytnutou přepravní službu se stanoví výhradně z údajů odečtených po ukončení jízdy
ze zobrazovače taxametru na základě sjednané ceny za přepravu. Provozovatel taxislužby
zajistí, aby řidič bez vyzvání vydal cestujícímu doklad o zaplacení jízdného,
kterým je výhradně výstup z tiskárny taxametru ručně doplněný o další údaje stanovené
tímto předpisem. Taxametr musí být nastaven na okamžitý automatický tisk dokladu
o zaplacení jízdného při přepnutí do provozní polohy "JÍZDNÉ". Doklad o zaplacení jízdného
v taxislužbě musí obsahovat a) číslo dokladu, b) obchodní jméno, místo trvalého pobytu
provozovatele taxislužby u fyzické osoby nebo sídlo u právnické osoby, c) evidenční číslo
vozidla taxislužby, d) datum jízdy, e) státní poznávací značku, f) výchozí a cílové místo
přepravy, g) čas odjezdu a příjezdu, h) všechny dílčí položky, z nichž je výsledná sazba
složena, i) cenu včetně daně z přidané hodnoty, a požádá-li o to cestující, údaje potřebné
k odečtení daně, j) údaje o úhradě jiných nákladů souvisejících s vyžádanou přepravou,
k) jméno, příjmení a podpis řidiče.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil obdobné skutečnosti, z nichž vycházel
Městský soud v Praze, a to, že dne 7. 6. 2002 byla kontrolními pracovníky Magistrátu
hlavního města Prahy, odboru daní, poplatků a cen, provedena kontrolní jízda vozidlem
značky Peugeot 306, SPZ xx od hotelu D. v P. 6 do ul. xxx v P. 1, při které bylo zjištěno
(protokol ze dne 7. 6. 2002, č. 304/2002), že došlo k předražení přepravy. Z citovaného
protokolu dále vyplývá, že po ukončení jízdy řidič nevydal stvrzenku z taxametru, ale ručně
vypsal stvrzenku č. x, kterou označil názvem provozovatele taxislužby, adresou,
identifikačním číslem datem přepravy, výchozím místem přepravy s doplněním „po Praze“ a
celkovou částku 225 Kč, přičemž sazba za přepravu nebyla vyplněna. Stejně tak ze spisu
vyplynulo, že označené vozidlo bylo vedeno jako vozidlo taxislužby provozované
stěžovatelem. Dále pak ze spisu vyplynulo, že stěžovatel v podání ze dne 22. 7. 2002,
nazvaném vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení, a v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu ze dne 30. 7. 2002, č. j. MHMP-77030/2002/DOP-03/R-Mo, doznal, že
delikt byl spáchán jeho zaměstnancem.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci vycházel správní orgán, jakož i městský
soud, přičemž oba tyto orgány dovodily, že stěžovatel jako provozovatel taxislužby
prokazatelně porušil shora označená ustanovení zákona. Zákonná úprava staví
na tom, že jak povinnosti podle §21 odst. 2 a 3, tak sankce podle §35 zákona o silniční
dopravě spojuje výslovně s provozovatelem taxislužby, resp. s dopravcem,
který takovým provozovatelem je. Tomu koresponduje i zákonné zohlednění stěžovatelem
rozporované objektivní stránky a objektu deliktu, jako dalších znaků skutkové podstaty,
včetně koncipování dané odpovědnosti bez ohledu na zavinění. S těmito závěry souhlasí
i Nejvyšší správní soud a odkazuje na ně. Pro podporu tohoto závěru odkazuje Nejvyšší
správní soud i na svou dosavadní judikaturu, např. na rozsudek ze dne 16. 2. 2005,
č. j. A 6/2003 - 44, ze kterého vyplývá, že není-li cestujícímu vydán doklad o zaplacení
jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, doplněný o údaje uvedené v §15 odst. 2 vyhlášky
č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě jedná se o správní delikt
(následkem je porušení zájmu na transparentní kontrole služeb) přičítatelný provozovateli
taxislužby.
Za této situace tak námitky, že stěžovateli nebylo prokázáno spáchání správního
deliktu, nemohou obstát. Podpůrně je třeba odkázat i na skutečnost, že stěžovatel
toto protiprávní jednání doznal. Za delikt je odpovědný provozovatel taxislužby,
i přesto že delikt vyplývá z jednání jeho zaměstnance. Je tak třeba uzavřít, že obrana
stěžovatele spočívající v tom, že zpochybnění výsledku řízení tím, že deliktu se dopustil
jeho zaměstnanec, za daného stavu platné právní úpravy nezbavují stěžovatele odpovědnosti.
V případě stěžovatele byly naplněny zákonné předpoklady pro nastoupení odpovědnosti
za předmětný správní delikt a tedy i pro uložení příslušné pokuty, a Městský soud v Praze,
i žalovaný správní orgán, tak postupovaly zcela v souladu se zákonnou úpravou.
Nejvyšší správní soud neshledal ani důvodnost námitky stěžovatele
o tom, že prováděcí předpis stanoví povinnosti, které nevyplývají ze zmocňujícího ustanovení
a soud či správní orgán tak nepřípustně rozšířily podmínky trestnosti stanovené zákonem
o silniční dopravě, neboť dle názoru Nejvyššího správního soudu prováděcí předpis vychází
z dikce zmocňovacího zákona, a soud či správní orgán jeho řádnou aplikací nemohly rozšířit
podmínky trestnosti stanovené zákonem o silniční dopravě. Nedošlo tak k namítanému
přesahu působnosti zákona, jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti.
K otázce porušení vlastnického práva, resp. porušení čl. 11, čl. 26 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a §5 a násl. obchodního zákoníku a navazujícím námitkám
stěžovatele je třeba uvést, že zákonná regulace taxislužby dle názoru Nejvyššího správního
soudu respektuje zásady zakotvené v Listině základních práv a svobod či Ústavě,
přičemž k její případné neústavnosti se může vyjádřit toliko Ústavní soud,
který tak již v označeném usnesení učinil. S označeným usnesením Ústavního soudu
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně. Nejvyšší správní soud doplňuje,
že byť není primárně předurčen ke kontrole ústavnosti, neshledal, že by městský soud popřel
svou úlohu ochrany základních práv a svobod a nepřípustně rozšířil podmínky trestnosti
stěžovatele jako speciálního subjektu, jak tvrdil v kasační stížnosti stěžovatel, či porušil
jeho vlastnické právo.
Konečně ani závěrům stěžovatele o tom, že soud se námitkami stěžovatele dostatečně
nezabýval, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že městský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval
v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Výslovně je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud
neshledal, že by se soud se nevypořádal s námitkou stran státní usurpace vlastnických práv
provozovatelů taxislužby a věc řešil odkazem na judikaturu Ústavního soudu nedopadající
na danou věc, neboť i podle Nejvyššího správního soudu tento judikát, byť neřeší
úplně identickou situaci, na danou věc dopadá, a bylo možné a vhodné jej argumentačně
podpůrně využít.
Nejvyšší správní soud stejně tak neshledal namítané porušení §3 odst. 3, 4, §32
odst. 1, §46 a §59 odst. 1 správního řádu či §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě.
Žalovaný správní orgán postupoval v souladu s těmito ustanoveními, řádně zjistil skutkový
stav, odvolací orgán přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně v celém
rozsahu a pokuta byla uložena při naplnění skutkové podstaty správního deliktu, vymezené
v §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě. Postupem Městského soudu v Praze nedošlo
podle názoru Nejvyššího správního soudu ani k porušení §75 odst. 1 s. ř. s., městský soud
při přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného správního orgánu vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Ostatně stěžovatel ani konkrétně nijak neuváděl, v čem by mělo porušení označených
ustanovení jmenovitě spočívat. Nejvyšší správní soud současně uvádí, že kasační stížnost
byla do značné míry nepřehledná a neuspořádaná, působila do značné míry účelově,
a z námitek tak, jak byly koncipovány, bylo těžko dovoditelné, co jimi stěžovatel lege artis
sleduje. I přesto se Nejvyšší správní soud všemi námitkami stěžovatele pečlivě zabýval,
avšak nehledal jejich opodstatnění.
Závěrem pak Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal, že by v posuzované věci
došlo k namítanému tzv. tétickému soudu či arbitrárnímu rozhodování, ostatně takové závěry
se spíše souvisí s fenomenologickým pojetím rozhodování o kasační stížnosti,
než s jeho právním pojetím. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí
městského soudu řádně zdůvodněno, již výše bylo poznamenáno, že vychází ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu a jeho řádného právního zhodnocení, a lze uzavřít, že ze strany
městského soudu, ani žalovaného správního orgánu, nedošlo k porušení zákona.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s , ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu