ECLI:CZ:NSS:2004:4.AS.31.2003
sp. zn. 4 As 31/2003 – 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T. O.
T., s. r. o., zast. JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem Prokopa Velikého 572, 344
01 Domažlice, proti žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem Antonína Uxy 11, Plzeň,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2003, č. j. 30
Ca 288/2001 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2001, zn. 9413/1-454/01, žalovaný správní orgán, Celní
ředitelství Plzeň, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Domažlice
ze dne 24. 7. 2001, zn. 211/01, kterým Celní úřad Domažlice rozhodl, že žalobce se uvedením
nesprávných údajů o celně deklarovaném zboží (deklarovaného jako bionafta, zbožový kód
382490-95-13, přičemž ve skutečnosti se jednalo o motorovou naftu, zbožový kód 271000-
66-51), následkem čehož bylo dovezené zboží propuštěno do volného oběhu při zkrácení cla
a daní v částce cekem 382 339 Kč, dopustil celního deliktu ve smyslu §105 odst. 4, §293
písm. d) a §298 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, za což mu byla uložena
pokuta 100 000 Kč.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou se domáhal zrušení
rozhodnutí, vrácení věci k dalšímu řízení, a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutí správního orgánu vytýkal, že bylo vydáno na základě zjištění skutkového stavu
způsobem a postupy, které nejsou v souladu s platným právem. Uvedl, že vzorek látky
(bionafty či motorové nafty), který byl následně podroben chemickému rozboru, nebyl
při dovozu odebrán z nádrže v souladu s ČSN č. 65 6508 a ČSN č. 65 6005, a sice ve spodní
třetině nádrže. Dále poukázal na to, že není vůbec jisté, zda Celní technická laboratoř
vyhodnotila a kontrolovala vzorky pocházející ze zboží dovezeného žalobcem,
neboť podle jeho názoru existovaly nesrovnalosti v označení odebraného vzorku. Rozbor
vzorku byl podle žalobce navíc prováděn s delším časovým odstupem, nikoli v přiměřené
době po odebrání vzorku, takže mohlo v mezidobí dojít k chemickým reakcím ovlivňujícím
charakter látky.
Krajský soud v Plzni žalobu zamítl, neboť výtky žalobce ke způsobu a postupům
při zjišťování skutkového stavu žalovaným v řízení, jež vedlo k uložení sankce za celní delikt,
shledal nedůvodnými. Podle soudu byla totožnost vzorků odebraných na hraničním přechodu
z nádrže žalobce a vzorků zkoumaných v Celní technické laboratoři nepochybná,
neboť sice došlo k chybnému označení vzorku, které bylo následně opraveno, avšak tato
chyba nemohla způsobit zaměnění odebraného vzorku za jiný. Rovněž námitka neprůkaznosti
analýzy vzorků pro dlouhý časový odstup mezi odběrem vzorku a jeho zkoumáním nebyla
podle soudu důvodná, neboť pokles podílu metylesteru kyseliny olejové, jehož množství
ve zkoumané látce je rozhodné pro rozlišení mezi bionaftou a motorovou naftou, byl
při kontrolním měření, t. j. po uplynutí zhruba dvojnásobné doby mezi první analýzou
a kontrolní analýzou než byla doba mezi odběrem a první analýzou, zjištěn pouze v nepatrné
míře, a sice v takové, že se řádově lišil od rozdílu mezi obsahem metylesteru kyseliny olejové
v bionaftě a v motorové naftě. Ani výtka, že správní orgán při odběru postupoval v rozporu
se zákonem a v rozporu s československými technickými normami, nebyla soudem shledána
důvodnou. Podle soudu byla ustanovení celního zákona o odebírání vzorků (zejména jeho
§86 a §116 odst. 1) dodržena; co se týče československé technické normy předepisující
odběr vzorku nafty ze spodní třetiny nádrže, tato nebyla v době provádění odběru podle soudu
závaznou normou ve smyslu §3 zákona č. 142/1991 Sb., o československých technických
normách.
Proti rozsudku krajského soudu, který mu byl doručen dne 2. 5. 2003, podal žalobce
(dále též „stěžovatel“) dne 16. 5. 2003, tedy ve stanovené lhůtě, kasační stížnost,
přičemž stran jejích důvodů poukázal nejprve na ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) a e)
s. ř. s. Kasační stížnost nebyla v podání doručeném soudu dne 16. 5. 2003 odůvodněna.
V podání doručeném soudu dne 13. 6. 2003 žalobce, bez toho, aby byl soudem vyzván
usnesením podle §106 odst. 3 věty první s. ř. s., a tedy za dodržení lhůty podle tohoto
ustanovení, uvedl, že kasační stížnost opírá o důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s. Namítl, že krajský soud zaujal nesprávný právní názor, když ve shodě
s předchozími závěry správních orgánů dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil celního
deliktu. Podle stěžovatele k tomuto závěru správní orgány dospěly v rozporu s výsledky
provedeného dokazování.
Podle stěžovatele není pravda, že rozhodný vzorek nafty byl odebrán za přítomnosti
přímého zástupce stěžovatele jako deklaranta; na podporu svých tvrzení připojil čestné
prohlášení paní Marcely Blažkové ze dne 30. 7. 2001 a úřední překlad prohlášení řidiče
vozidla, v němž byla nafta v době odebírání vzorku převážena, pana J. K. ze dne 2. 8. 2001.
Dále měl stěžovatel za to, že vzorky nafty byly odebrány v rozporu s interním
předpisem celní správy SPČ 191, účinným od 1. 11. 1996, který vychází z ČSN 65 6005
a podle něhož se odebírají vždy 3 druhy vzorků – vzorek k rozboru v celně technické
laboratoři, referenční vzorek k uchování u deklaranta a referenční vzorek k uchování
u celního úřadu; vzorky musí být označeny způsobem vylučujícím pochybnost o jejich
totožnosti, mj. ke každému vzorku musí být neoddělitelně připojen tzv. evidenční lístek.
Podle žalobce v projednávaném případě celní deklarant referenční vzorek zlikvidoval
při inventuře ke dni 31. 12. 2000, tedy 15 měsíců po odběru, přičemž celní delikt byl
stěžovateli oznámen v lednu 2001. Podle žalobce je pochybné, zda si referenční vzorek
ponechal Celní úřad Folmava. Z posudku celně technické laboratoře podle stěžovatele plyne
nejasné označení vzorků, které jsou popisovány jako „dvě plastové vzorkovnice o objemu
500 ml, kryté spodní částí PET lahve zelené barvy. Tato láhev je opatřena voskovým
provázkem a plombou č. 162/02“. Číslo plomby je tak podle stěžovatele v rozporu s číslem
na přiloženém evidenčním listě, kde je uvedeno 16/202. Dále se vzorek popisuje slovy:
„Etiketa: bez etikety. Množství: 2 x 500 ml.“ V protokolu o zkoušce z 30. 3. 2000
se pak podle žalobce ohledně vzorku uvádí: „Popis vzorku – obal: náhradní, plastové
vzorkovnice o objemu 100 ml. Etiketa: bez etikety. Množství: cca 2 x 70 ml.“
Podle stěžovatele se z uvedeného snad dá dovodit, že v celní technické laboratoři se nacházely
dva vzorky odebrané od stěžovatele, v neoznačených obalech. To podle stěžovatele zvyšuje
pochybnosti o jejich identitě.
Celně technická laboratoř navíc v době vyhodnocování vzorků podle stěžovatele
nebyla akreditována Českým institutem pro akreditaci, neboť k její akreditaci došlo až v roce
2002. Za těchto okolností měl správní orgán podle stěžovatele opatřit stanovisko jiné
neutrální instituce s příslušnou akreditací, a sice Institutu pro testování a certifikaci Zlín.
Dále stěžovatel namítl nesprávný způsob odběru vzorku nafty. Ten měl být uskutečněn
hliníkovou sondou s horní zátkou a zátěží a cca v jedné třetině výšky kapaliny ode dna
nádrže. Dle evidenčního listu vzorku, uvádí stěžovatel, byl vzorek odebrán ze střední části
nádrže z celkového množství 31 417 litrů. Ve skutečnosti však byl vzorek podle stěžovatele
nabrán z jedné ze čtyř naplněných komor, jejichž jednotlivé objemy jsou dokladovatelné,
a nebyl vytvořen reprezentativní směsný vzorek. Ze strany deklaranta nebyl podle stěžovatele
při odběru nikdo přítomen, zúčastnil se ho jen zahraniční řidič automobilu, který naftu vezl,
podle jehož výpovědi byl vzorek odebrán z horní části nádrže nikoli předepsanou sondou,
nýbrž naběračkou.
Stěžovatel dále zpochybnil správnost použité zkušební metody vzorku. Podle jeho
názoru měla být v souladu s ČSN 65 65 08, která je podle stěžovatele závazná, použita titrace
s výpočtem čísla zmýdelnění a čísla kyselosti podle postupů dle ČSN ISO 6293,
ČSN 65 60 70, zatímco ve skutečnosti byla dle sdělení laboratoře použita metoda pomocí
IČ dle S 01 A 001 B, což je podle stěžovatele zřejmě metoda podle nějaké vnitřní směrnice
laboratoře, rozhodně však ne obecně platné. Podle stěžovatele není správný ani závěr
krajského soudu, že ČSN 65 6005 se vztahuje pouze na vzorkování motorových paliv
u čerpacích stanic. Podle stěžovatele je z postupného doplňování této normy evidentní, že toto
je pouze jedna z činností, na něž se norma vztahuje.
Stěžovatel závěrem poukázal na to, že závěr krajského soudu o evidentní a objektivně
dané záměně čísel na plombách odebraného vzorku je ničím nepodloženou spekulací
a nekritickým přejímáním tvrzení žalovaného.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce navrhl její zamítnutí a v první řadě
odkázal na své vyjádření k žalobě žalobce podané ke krajskému soudu. Dále odmítl názor
žalobce, že odběr nafty byl proveden v rozporu s obecně závaznými předpisy.
Podle žalovaného plyne z „Evidenčního listu vzorku“ č. 1622-99-09-015, že vzorek
v množství 3 x 500 ml odebral pracovník celního úřadu Folmava za přítomnosti zástupce
deklaranta, společnosti S.-B., spol. s r. o., v přímém zastoupení, jehož podpis je na
evidenčním listu, a to ze střední části nádrže. Podle žalovaného byla „Změnou č. 2“
z července 1999 norma ČSN 65 6005, na jejíž porušení stěžovatel poukazuje, změněna, a její
kapitoly 1, 3, 4, včetně článků 2.1 - 2.7 kapitoly 2, byly zrušeny. Tyto zrušené články
konkrétně řešily způsob a místa odběrů vzorků. Byly-li tedy zrušeny v červnu 1999,
neupravovala v době odběru 15. 9. 1999, způsob odběru žádná norma, a proto s žádnou
takovou normou nemohl být způsob odběru v rozporu.
Podle žalovaného byl jeden vzorek předán deklarantovi, druhý uchován u Celního
úřadu Folmava a třetí zaslán Celní technické laboratoři; třetí vzorek je tam stále uschován
a byl vybaven evidenčním štítkem a evidenčním listem vzorku.
Celně technická laboratoř, Octářova 9, Praha 8, byla podle žalovaného akreditována
Českým institutem pro akreditaci dne 14. 3. 2000, protokol o zkoušce č. j. PZ0820V/99-
206/15 ze dne 30. 3. 2000 byl tedy vystaven a odborný posudek č. j. PZ 0820V/99 ze dne
4. 12. 2000 zpracován akreditovanou laboratoří.
Vzorek byl podle žalovaného laboratoří zkoumán a) destilační zkouškou ropných
látek, b) stanovením obsahu síry v ropných produktech pomocí rentgenofluorescenční
spektrometrie, c) stanovením hmotnostního podílu řepkového methylesteru ve směsi
s minerálními oleji u bionafty a d) identifikací vzorku pomocí infračervené spektrometrie,
čímž byla podle přesvědčení žalovaného dodržena norma ČSN 65 6508.
Žalovaný dále upozornil, že námitku nepřítomnosti zástupce deklaranta při odběru
vzorku z nádrže uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti, aniž by ji uplatnil již v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Důvody, které stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, je nutno podřadit pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., konkrétně jeho 3. alternativu, neboť ze stěžovatelových námitek
vyplývá, že tvrdí, že při zjišťování skutkového stavu (konkrétně při odběru celně deklarované
látky a její následné identifikaci) byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
.vadu krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit, což však neučinil. Jiné důvody kasační
stížnosti nejsou vzhledem k jejímu obsahu dány, jakkoli jsou v podání zmiňována
též ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stížnostní námitky žalobce nejsou přípustné, pokud je žalobcem namítána
nepřítomnost přímého zástupce deklaranta při odběru vzorku celně deklarované látky,
neboť se v daném případě jedná o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4, 2. alt. s. ř. s.).
Uvedená výtka vůči správnímu rozhodnutí není ani v žalobě z 24. 9. 2001, ani v pozdějších
vyjádřeních žalobce krajskému soudu zmíněna, třebaže namítaná skutečnost se měla odehrát
15. 9. 1999, při odběru vzorku celně deklarované látky, takže si stěžovatel okolnosti toho,
kdo byl odběru přítomen, mohl zjišťovat a ověřovat již před podáním žaloby krajskému
soudu. Z téhož důvodu není přípustná ani námitka, že vzorek celně deklarované látky byl
ve skutečnosti odebrán pouze z jedné ze čtyř naplněných komor autocisterny, takže nebyl
vytvořen směsný vzorek – i tuto námitku vznesl žalobce teprve v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud se proto výše uvedenými námitkami pro jejich nepřípustnost nezabýval.
Po přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí z hlediska ostatních stížnostních
důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve zbytku přípustná kasační stížnost není
důvodná.
První okruh námitek stěžovatele se týká odběru vzorku celně deklarované látky
správním orgánem.
K zajištění totožnosti zboží předloženého k celnímu řízení, určení sazebního zařazení
a ke zjištění jeho vlastností může celní úřad mj. odebírat vzorky, a to i bez souhlasu osoby,
která požádala o přidělení celně schváleného určení zboží (§86 zákona č. 13/1997 Sb.
ve znění účinném ke dni 15. 9. 1999, dále jen „celní zákon“). Jiná relevantní ustanovení
týkající se odběru vzorků celní zákon ani jeho prováděcí předpisy (zejména tehdy platná
vyhláška č. 135/1998 Sb.) neobsahují; ustanovením §116 celního zákona, jež mj. upravuje
právo celního deklaranta na účast při odběru vzorku (§116 odst. 1 věta druhá celního
zákona), není nutno se zabývat, neboť – jak shora vysvětleno – tato stížní námitka není
přípustná. Přesná pravidla odběru vzorku by mohly obsahovat technické normy, přičemž
jejich nedodržení by bylo pro posuzování zákonnosti postupu správního orgánu rozhodné
tehdy, pokud by se jednalo o normy právně závazné. Jak správně uvedl krajský soud,
podle přechodného ustanovení §21 odst. 2 a 3 zákona č. 22/1997 Sb., o technických
požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění účinném ke dni
15. 9. 1999, technické normy označené ČSN a platné ke dni účinnosti tohoto zákona
(1. 9. 1997) se považují za normy podle tohoto zákona, a mj. správní úřady byly
do 31. 12. 1999 povinny řídit se těmi ustanoveními norem, která jsou označena jako závazná
podle §3 zákona č. 142/1991 Sb., ve znění zákona č. 632/1992 Sb. Tím, kdo podle §3 zákona
č. 142/1991 Sb. mohl docílit označení normy jako závazné, byl neopomenutelný účastník
ve smyslu §4 cit. zákona, a to ve stanovisku k návrhu československé normy; institut
neopomenutelného účastníka se uplatnil v případech, kdy návrh československé normy
obsahoval ustanovení týkající se zdraví lidu, potravin, tvorby a ochrany životního prostředí,
bezpečnosti práce a technických zařízení, požární ochrany, výbušnin, zkušebnictví drahých
.kovů, výstavby, jaderné bezpečnosti jaderných zařízení, technické způsobilosti dopravních
prostředků, dopravních zařízení a dopravních cest, přičemž tímto účastníkem byly ústřední
orgány zajišťující výkon státní správy v uvedených oblastech nebo jimi pověřené orgány.
Pokud by tedy správní orgán měl být při svém postupu vázán československou technickou
normou, musela by v době, kdy měla být aplikována, splňovat výše uvedené znaky. V případě
ČSN 65 6005 Ropa a ropné výrobky – Vzorkování ze 17. 6. 1980 tato norma skutečně
upravuje ve svém článku 2.4.1. odběr vzorku mj. z autopřepravníku a mj. uvádí, že vzorek
se odebírá z výšky 1/3 průměru cisterny od spodní vnitřní stěny. Ze Změny č. 2 ČSN 65 6005
z července 1999 však plyne, že vedle řady dalších ustanovení týkajících se odběru vzorku
bylo zrušeno i ustanovení článku 2.4.1. ČSN 65 6005. V době odběru vzorku (15. 9. 1999)
tedy tato technická norma předepisující postup odběru vzorku látky z cisterny neexistovala;
není proto třeba se ani zabývat otázkou, zda ČSN 65 6005 byla normou závaznou podle §3
zákona č. 142/1991 Sb., ve znění zákona č. 632/1992 Sb.
Nad rámec předchozích úvah je třeba poznamenat, že v době odběru vzorku existovala
ČSN EN ISO 3170 (Kapalné ropné výrobky – Ruční odběr vzorků) upravující odběr vzorků.
Za nezákonný nemůže být považován určitý postup správního orgánu jen proto,
že je v rozporu s českou technickou normou vypracovanou podle zákona č. 22/1997 Sb.
Takový postup správního orgánu by byl nezákonný, pokud by pro daný případ byla závaznost
technické normy stanovena obecně závazným právním předpisem. Pro odběr vzorků
podle ustanovení celního zákona však ČSN EN ISO 3170 právně závazná nebyla,
neboť takovou právní závaznost uvedené normy žádný právní předpis nestanoví (uvedená
norma naopak závazná je např. podle vyhlášky č. 229/2004 Sb. při sledování jakostních
ukazatelů pohonných hmot či podle vyhlášky č. 357/1992 Sb. při odběru vzorků paliv
za účelem sledování jejich kvality z hlediska ochrany ovzduší). Pro účely rozhodnutí
o kasační stížnosti proto není důvodu zabývat se postupem správního orgánu z hlediska
souladu s ČSN EN ISO 3170, a to tím spíše, že tato skutečnost ani nebyla žalobcem v kasační
stížnosti namítána.
Postup celního úřadu při odběru vzorku byl upraven vnitřním předpisem Generálního
ředitelství cel č. SPČ 191, účinným od 1. 11. 1996, v kontextu obsahu kasační stížnosti
stěžovatele pak zejména jeho oddíly II. a IV. Oprávnění Generálního ředitelství cel upravit
vnitřním předpisem uvedenou problematiku vyplývá z §4 odst. 1 a 2 a z §5 odst. 1 písm. a)
celního zákona ve znění účinném k 15. 9. 1999 a dále zejména z §20 a §22 věty první
zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky. Ustanovení vnitřního předpisu vydaného státním orgánem samo o sobě nezakládá
právo účastníka řízení domáhat se u správního orgánu postupu podle tohoto ustanovení,
pokud právo účastníka na to, aby tak bylo postupováno, nevyplývá také z obecně závazného
právního předpisu. Z ustanovení §86 a §116 odst. 1 celního zákona a z ustanovení §2
odst. 1, 2 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s §320 písm. b)
celního zákona vyplývá, že postup celního úřadu při odběru a zkoumání vzorků celně
deklarovaného zboží nesmí zavdávat pochyb o identitě a reprezentativnosti vzorku
a odborných závěrech plynoucích z jeho rozboru. Znamená to tedy, že při odběru musí být
nepochybně zřejmé, odkud je vzorek odebírán, vzorek je nutno odebrat do takové schránky
či nádoby, aby z ní vzorek nemohl uniknout, být smísen s jinými látkami, či za nějaké jiné
látky zaměněn, a je nutno zajistit, aby byl odebrán vzorek s vlastnostmi odpovídajícími
.průměrným vlastnostem látky, kterou má vzorek reprezentovat. Při zkoumání vzorku
pak musí být použito takových metod či technologií, které na základě dostupných odborných
poznatků povedou k nepochybnému zjištění celně relevantních vlastností odebraného vzorku.
Výše uvedené zásady konkretizuje formou stanovení konkrétních pracovních postupů
a požadavků na tyto postupy interní předpis Generálního ředitelství cel č. SPČ 191, a to zcela
v souladu se shora uvedenými ustanoveními zákona a zásadami, jež z nich byly Nejvyšším
správním soudem odvozeny. Nedodržení postupu podle citovaného interního předpisu ovšem
bude možno považovat za nezákonný postup správního orgánu (celního úřadu) jen v případě,
že budou současně zavdávat pochyb o identitě a reprezentativnosti vzorku celně deklarované
látky a odborných závěrech plynoucích z jeho rozboru.
Takové pochybnosti však v daném případě nejsou. Z celního prohlášení
ref. č. 5052900285, v němž je jako příjemce (dovozce) a celní deklarant uveden žalobce,
a z evidenčního listu vzorku, týkajícího se vzorku č. 1622-99-09-015, je nepochybné, že dne
15. 9. 1999 na hraničním přechodu Folmava byl z přepravní nádrže nákladního automobilu
s německou SPZ, který přepravu látky prováděl, odebrán vzorek celně deklarované látky,
a to ze střední části v množství 3 x 500 ml z celkového množství 31 417 litrů. V evidenčním
listu vzorku je uvedeno jako číslo plomby původně 16/202, přičemž číslo 16 bylo posléze
opraveno na 1622 (podle úpravy platné od 1. 10. 1997 jsou používány plombovací kleště
s razníkem, na němž je v čitateli – před lomítkem – vyznačeno celé evidenční číslo úřadu
- v daném případě Folmava 1622), a to osobou, která se vedle opravy podepsala a uvedla
- zjevně za účelem své identifikace – k opravě číslo 17 503 (osobní číslo celníka, který opravu
provedl). Z uvedených údajů je patrné, že vzorek byl odebrán z místa v nádrži, v němž lze
očekávat přítomnost průměrného vzorku látky, tedy zejména nikoli z místa okrajového,
ze dna či z místa nějak podstatně odděleného od zbytku nádrže. Vzorek byl odebrán
v přiměřeném množství a rozdělen na tři části. V evidenčním listu došlo sice k chybě
v uvedení čísla plomby vzorku, ovšem tato chyba byla opravena, a to způsobem,
který umožňuje zjistit, co a jak bylo opraveno a kdo opravu provedl; provedení opravy proto
samo o sobě stěží může vzbuzovat pochyb o tom, že bylo učiněno důvodně, a že se skutečně
jedná jen a pouze o opravu chybně uvedeného čísla plomby.
Pochyby nejsou ani stran analýzy vzorku v celní technické laboratoři. Ohledně možné
záměny vzorků neuvádí žalobce žádné konkrétní skutečnosti, které by něčemu takovému
nasvědčovaly; jeho úvahy mají charakter pouhých spekulací a pochybností. Poukaz
na rozpornost údajů o označení vzorku, který je uveden v posudku Celně technické laboratoře
Plzeň ze dne 4. 12. 2000, nelze vzhledem k jeho obsahu považovat za indicii nasvědčující
manipulaci se vzorky či jejich záměny v důsledku omylu, nýbrž naopak za potvrzení toho,
že došlo (jak je výše popsáno) toliko k chybnému uvedení čísla plomby vzorku.
Časový odstup několika měsíců mezi odběrem vzorku a jeho první analýzou nemohl
mít za následek samovolné snížení hmotnostního podílu methylesterů na hodnotu 23,8 %,
tedy výrazně pod hranici 30%, která je klíčovým určujícím kritériem pro celní zařazení ropné
látky jako bionafty, když výsledky kontrolní analýzy provedené cca 1 rok po první analýze
ukazují, že celkem cca 1,5 roku po provedení odběru byl obsah methylesterů ve vzorku
23,7%, t. j. klesl za tento jeden rok jen 0,1 procentního bodu. Závěr, který z tohoto zjištění byl
.správním orgánem učiněn, a sice, že když za jeden rok podíl methylesterů ve vzorku klesl
o jednu desetinu procentního bodu, je vrcholně nepravděpodobné, aby za šest měsíců předtím
klesl minimálně o 6,2 procentního bodu, je nutno hodnotit jako nanejvýš logický,
neodporující žádným odborným poznatkům (naopak zcela odpovídající současnému stavu
vědeckého poznání o dané problematice, jak vyplývá z vyjádření vedoucí Celně technické
laboratoře Plzeň Mgr. F. z 16. 8. 2000), a tedy jako věcně správný. Pokud správní orgán ve
světle těchto informací nepovažoval za přesvědčivý a pro věc důležitý důkaz předložený
žalobcem, a sice „znalecký posudek č. 50/01“ znalce z oboru chemie se zvláštní specializací
zkoušení na jakost ropných produktů, ing. Václava Jíchy, který je ovšem podle svého obsahu
ve skutečnosti právním stanoviskem ohledně výkladu a aplikace ČSN 65 6508 a ČSN 65
6005, nelze tuto skutečnost správnímu orgánu v žádném případě vytýkat.
Námitka stěžovatele, že celně technická laboratoř, která prováděla rozbor, nebyla
v době odběru vzorku akreditována Českým institutem pro akreditaci (viz §14 až 16 zákona
č. 22/1997 Sb.), by nemohla být sama o sobě relevantní ani v případě, že by tomu skutečně
tak bylo, neboť akreditace Českým institutem pro akreditaci, o. p. s., není zákonem pro celní
zařízení (celně technické laboratoře), jež provádějí analýzy vzorků celně deklarovaného
zboží, odebraných celními orgány, vyžadována, jakkoli jistě zvyšuje odborné renomé
a věrohodnost odborných závěrů příslušné laboratoře.
K námitce, že celně technická laboratoř nepostupovala při zkoumání vzorků za použití
metod rozboru vzorku uvedených v ČSN 65 6508 – Motorová paliva – Palivo pro vznětové
motory s obsahem methylesterů řepkového oleje nad 30% – Technické požadavky a metody
zkoušení, je nutno poznamenat, podobně jako již výše, že u zmíněné normy nejde
o technickou normu, jejíž právní závaznost pro oblast upravenou celním zákonem
by vyplývala z nějakého obecně závazného právního předpisu. Správní orgán dostál svým
povinnostem zjistit řádně skutkový stav tehdy, pokud celně technické laboratoře k analýze
odebraných vzorků použily vědecky uznávaných metod s adekvátní vypovídací hodnotou.
O tom nelze vzhledem k obsahu protokolů o zkoušce ze dne 30. 3. 2000, ze dne 7. 4. 2000
a ze dne 4. 12. 2000 pochybovat, neboť v nich jsou použité metody řádně popsány a vesměs
uvedeny i dílčí výsledky provedených měření, takže postup při analýze vzorku
je přezkoumatelný. Uvedený závěr není vyvrácen ani sdělením ing. P. V., ředitele divize
zkušebnictví Institutu pro testování a certifikaci, akciové společnosti, ze dne 12. 6. 2003,
neboť z tohoto sdělení pouze vyplývá, že uvedený institut používá stěžovatelem požadovanou
metodu volumetrické titrace pro vysokou míru její opakovatelnosti a reprodukovatelnosti a
vyšší přesnost ve srovnání s infračervenou spektrometrií, v žádném případě však neuvádí, že
by metody použité při analýze vzorku správním orgánem byly vědecky nevěrohodné či
natolik nepřesné, aby bylo důvodu pochybovat o jejich vypovídací hodnotě v daném případě.
Lze tedy uzavřít, že při zjišťování skutkového stavu (konkrétně při odběru celně
deklarované látky a její následné identifikaci) nebyl zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem porušen, tím spíše pak nebyl porušen takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost. Naopak, správní orgán řádně zjistil skutkový stav a toto
zjištění skutkového stavu pak bylo podkladem pro (správné) právní posouzení věci. Krajský
.soud proto zcela důvodně napadené rozhodnutí pro žalobcem vytýkanou vadu nezrušil
a rozhodl o zamítnutí žaloby.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádnému
z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a správní orgán náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepožadoval (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 12. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu