ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.32.2007:117
sp. zn. 4 As 32/2007 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: CET 21
spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007,
č. j. 8 Ca 319/2006 – 67,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 8 Ca 319/2006 – 67, s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále též „účastník řízení“
či „stěžovatelka“) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městského soudu“
či „soudu“) ze dne 20. 2. 2007, č. j. 8 Ca 319/2006 – 67 (dále jen „napadený rozsudek“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005,
č. j. Rpo 153/05 5945/06, kterým bylo ve výroku č. 1 vysloveno: „Účastník řízení dne 9. října 2005
odvysílal na programu Nova v rámci série pořadů s názvem Big Brother od 20:00 do 21:00 hod. díl,
ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace, vulgarita, hrubost, agresivita, prezentace krádeže
jako normálního jednání, častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících a nevhodná
prezentace sexuálního jednání - pornoherectví.“ Žalovaná doplnila, že konkrétní formy prezentace jsou
obsaženy v odůvodnění. Ve výroku č. 2 označeného správního rozhodnutí bylo vysloveno,
že: „Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), dle nějž je provozovatel vysílání povinnen nezařazovat do vysílání v době
od 06:00 hod. do 22:00 hod. pořady, které by ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“
Ve výroku č. 3 označeného správního rozhodnutí bylo vysloveno, že: „Za porušení této povinnosti
uvedené v odstavci 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení ukládá podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d)
zákona č. 231/2001 Sb. pokuta ve výši 1.500.000 Kč.“
Proti označenému správnímu rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou postavila
na námitkách shrnutých do sedmi žalobních bodů, jejichž podstata spočívá podle Nejvyššího
správního soudu v následujících tvrzeních: V bodě č. 1) stěžovatelka namítla, že žalovaná
nevyložila pojmy uvedené v ustanovení §60 odst. 3 písm. d), resp. ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., přičemž jejich výklad je podle přesvědčení stěžovatelky nutnou
součástí odůvodnění rozhodnutí žalované. V bodě č. 2) stěžovatelka tvrdila, že ze správního
rozhodnutí není patrný úsudek žalované o tom, zda stěžovatelka svým jednáním naplnila
skutkovou podstatu správního deliktu. Stěžovatelka především namítla, že žalovaná neprovedla
důkaz zvukově-obrazovým záznamem pořadu a vycházela z příliš obecných podkladů (posudku
Mgr. J. K., Ph.D., vyjádření Pedagogické sekce Etického fóra ČR). Dále také podotkla, že členové
žalované nemají k posouzení předmětných otázek potřebnou odbornou způsobilost. Žalovaná
zejména neprovedla důkaz slyšením znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní
specializací klinická psychologie a sexuologie PhDr. S. H., ačkoliv to stěžovatelka navrhovala.
V bodě č. 3) žaloby stěžovatelka tvrdila, že před vydáním správního rozhodnutí žalované neměla
možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. V bodě č. 4) zejména namítá, že žalovaná nevzala
při posuzování věci v úvahu novou právní úpravu (novelizaci zákona č. 231/2001 Sb. s účinností
od 31. 5. 2006). V bodě č. 5) žaloby namítá, že při ukládání pokuty žalovaná postupovala
nezákonně, neboť porušila ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., které stanovuje meze
správního uvážení. Z toho stěžovatelka dovozuje zkrácení svých práv. Zejména stěžovatelka
tvrdila, že žalovaná přesvědčivě neodůvodnila, jak dospěla k hodnocení intenzity závažnosti
prezentovaných forem jednání. K tomu navrhla doplnit dokazování mj. i zvukově-obrazovým
záznamem pořadu. V bodě č. 6) žaloby dále tvrdila, že žalovaná ji neupozornila na porušení
zákona a neposkytla jí možnost napravit své jednání ve stanovené lhůtě. V této souvislosti
stěžovatelka poukázala na ustanovení §59 odst. 1, 2 zákona č. 231/2001 Sb. V posledním bodě č.
7) žaloby pak namítala, že uložená pokuta je nepřiměřená a neadekvátní, a odkázala na dosavadní
praxi při ukládání pokut žalované. Jednotlivé body žaloby stěžovatelka podrobně rozvedla.
S odkazem na výše uvedené tvrdila, že správní rozhodnutí žalované trpí především vadami řízení
uvedenými v ustanovení §76 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla jeho zrušení. Pro případ, že
by soud důvody pro zrušení rozhodnutí neshledal, navrhla, aby městský soud rozhodl tak, že se
od pokuty ve výši 1 500 000 Kč upouští, popřípadě, aby ji jako zjevně nepřiměřenou výrazně
snížil.
O této žalobě rozhodl městský soud napadeným rozsudkem ze dne 20. 2. 2007,
č. j. 8 Ca 319/2006 – 67 tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů
řízení. Městský soud odůvodnění svého rozsudku explicitně nestrukturoval podle žalobních
bodů, nicméně Nejvyšší správní soud v zájmu přehledné rekapitulace takto postupoval a přiřadil
jednotlivé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku žalobním námitkám stěžovatelky.
Stran žalobního bodu č. 1) soud zejména zkonstatoval, že pokud se stěžovatelka
dovolávala od textu zákona č. 231/2001 Sb. rozdílného pojmu „poškodit“ používaného
v příslušné směrnici, která byla transponována do zákona č. 231/2001 Sb., tj. směrnice
Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES, poukazuje soud na znění čl. 22 této směrnice,
který ukládá státům povinnost přijmout přiměřená opatření, aby vysílání provozovatelů
televizního vysílání neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní
nebo morální vývoj dětí a mladistvých‚ má každá ze tří úředních jazykových verzí vlastní
terminologii. V angličtině je užíván termín „might impair“ - mohly by poškodit, oslabit.
V němčině je používán termín “beeinträchtigen können“ - mohly by omezovat, zkracovat
na právech. Francouzština potom použila sloveso „nuire“ - poškozovat. Z uvedeného je zřejmé,
že jednotlivé texty nejsou identické, nicméně významově kolísají mezi pojmy „ohrozit“
a „poškodit“. Užívá-li tedy zákon č. 231/2001 Sb. v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) termín
„ohrozit“ nelze jej považovat za přísnější než ve smyslu příslušné směrnice, a to zvláště
za uvedených předpokladů. Vzhledem k tomu, že zákon č. 231/2001 Sb. je nutno vykládat
ve světle textu a účelu směrnice 97/36/ES, poukázal soud na preambuli citované směrnice,
podle níž je nezbytné vyjasnit předpisy na ochranu tělesného, duševního a mravního vývoje dětí
a mladistvých, přičemž zavedení jednoznačného rozdílu mezi pořady, na něž se vztahuje
absolutní zákaz, a pořady, jež lze vysílat s výhradou použití odpovídajících technických opatření,
musí vyhovovat veřejnému zájmu členských států a Společenství. Žalovaná podle názoru
městského soudu řádně zdůvodnila, že její postup byl v souladu s veřejným zájmem.
K žalobnímu bodu č. 2) městský soud uvedl, že ochrana poskytovaná ustanovením §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., je zaměřena na vymezenou skupinu diváků, tj. děti
a mladistvé, především s ohledem na jejich věk, který nedává vždy záruku, že se dítě či mladistvý
s obsahem pořadu vypořádá shodně, jako když tento pořad vnímá dospělý divák.
Toto ustanovení obsahuje alternativní podmínky. Pro posouzení porušení povinnosti
provozovatele vysílání je proto rozhodné, že odvysílaný pořad byl způsobilý ohrozit fyzický
nebo psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Skutečnost, že odvysílaný televizní pořad
nebyl výslovně odbornými stanovisky pojednán, není proto rozhodná pro posouzení toho,
zda tento pořad byl způsobilý ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Pokud stěžovatelka namítala, že žalovaná vydala rozhodnutí na základě nepodložených
skutečností, když nesprávně vyhodnotila posuzovaný pořad a jeho dopad na fyzický, psychický
a mravní vývoj dětí a mladistvých, považuje soud tuto námitku za neopodstatněnou,
jelikož žalovaná pořad podrobila analýze a doložila závadnost jednání provozovatele vysílání.
Správně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázala na trestnost krádeže. Pokud jde o krádež,
v programu vysílání neproběhla žádná korekce ze strany stěžovatelky, porušení povinnosti
je natolik zřejmé, že nebylo nutno posudku. Žalovaná učinila vlastní úvahu, neopírala
se o odborná vyjádření. Míra přípustnosti vysílaného televizního pořadu musí být vždy
posuzována ve vztahu k adresátům, kteří mohou být takovým pořadem zasaženi, k jejich věku,
schopnostem odhalit vnitřní hodnotu pořadu, jakož i k sekundárním důsledkům přesahujícím
rámec jejich spotřebitelského chování. Posouzení, zda reality show podporuje chování ohrožující
zdraví, psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých není třeba vždy založit na posudku
znalce. Soud vyšel z toho, že se nejedná o hraný příběh, ale pořad je prezentován jako reality
show, tedy jako ukázka reálného života, z čehož vyplývá, že může vést k nápodobě především
dětmi a mladistvými, když v pořadu chybí analytický element, tedy nějaký psycholog, který by
divákům vysvětlil, co které jednání znamená, upozornil na motivace a důsledky určitých typů
chování. Rozpor s §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je podle soudu natolik zřetelný,
že si úsudek ohledně této otázky může učinit i sám správní orgán. Pokud stěžovatelka namítala
nedostatečnou odbornou kvalifikaci všech členů žalované pro rozhodování o správních deliktech,
že napadené rozhodnutí je ryze subjektivní, nepodložené odbornými znalostmi, konstatoval
městský soud, že žalovaná v době svého rozhodování byla složena zásadně z absolventů
vysokých škol humanitního zaměření, mj. ředitelkou UNICEF ČR, teoretičkou umění,
vysokoškolským pedagogem, několika spisovateli a publicisty, tedy osobami vysokého
intelektuálního potenciálu, a proto soud považoval tuto žalobní námitku za nepatřičnou.
K bodu 3) žaloby, v němž stěžovatelka tvrdila, že jí nebylo umožněno před vydáním
rozhodnutí seznámit se s podklady k rozhodnutí a neměla tak možnost se k takovýmto
podkladům vyjádřit, a dále, že odborná vyjádření předložená žalovanou se vůbec nedotýkají
pořadu, pro který byla napadeným rozhodnutím udělena pokuta, soud uvedl, že stěžovatelka měla
možnost nahlížet do spisu, resp. obdržela posudky, které byly založeny ve spise. Z obsahu
správního spisu bylo přitom podle soudu zjištěno, že pověřená zaměstnankyně stěžovatelky dne
13. 10. 2006 nahlížela do spisu žalované a byly jí pořízeny kopie: materiál žalované 20/3 7,
materiál žalované 23/54, materiál žalované 17/59, odborné vyjádření Etického fóra k VV,
stručné vyjádření PhDr. K., rámcový posudek tzv. reality show PhDr. R. Podklady od jiných
odborníků ve svém rozhodnutí žalovaná nezmínila, rozhodnutí opřela o své vlastní závěry, a
proto nebylo shledáno porušení ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správního řádu“). V napadeném rozhodnutí žalovaná
výslovně poukázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu č. j. II. ÚS 396/05, že o naplnění
skutkové podstaty ohrožení psychického nebo morálního vývoje dětí je beze zbytku oprávněn
rozhodnout správní orgán a soud, a to bez obstarávání odborných vyjádření a znaleckých
posudků. Ani v tomto případě soud proto neshledal pochybení v postupu žalované.
K žalobnímu bodu č. 4) soud uvedl, že novela zákona č. 231/2001 Sb., jež nabyla
účinnosti ke dni 31. 5. 2006, kterou si vykládala stěžovatelka ve svůj prospěch, a domáhala
se tak její retroaktivity, neměla a nemohla mít vliv na posouzení věci, neboť porušení povinnosti
kvalifikované žalovanou podle ustanovení §32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona bylo podstatně
širšího rázu. Rozhodnuto bylo podle soudu v době, kdy platná právní úprava prezentaci
vulgarismu sankcionovala.
K žalobním bodům č. 5) a 6) se podle obsahu zřejmě vztahuje část odůvodnění,
v níž městský soud uvedl, že pokud stěžovatelka namítala, že jí žalovaná neposkytla upozornění
před vysíláním dne 9. 10. 2005 podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a zároveň
jí tak neposkytla lhůtu k nápravě, že tato námitka není důvodná. Soud uvedl, že stěžovatelka byla
v minulosti upozorněna na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. a byla
jí za takové porušení udělena pokuta, např. rozhodnutím Rpo/57/05 za odvysílání reportáže
„Psí zápasy“, a rozhodnutím ze dne 4. - 5. 10. 2005, jímž jí byla uložena za porušení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. - vysílání pořadů ohrožujících fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých v době od 6:00 do 22:00 hodin - v rámci série pořadů Big Brother
ve dnech 28. 8. až 15. 9. 2005 pokuta ve výši 4 000 000 Kč. Městský soud konstatoval,
že neopodstatněná je rovněž námitka, v níž stěžovatelka dovozuje nezákonnost napadeného
rozhodnutí z údajné nepředvídatelnosti a netransparentnosti postupu žalované. Naopak
je žalované nutno podle názoru městského soudu přisvědčit v tom, že předmětem správního
řízení o uložení pokuty bylo výhradně posouzení toho, zda stěžovatelka odvysíláním konkrétního
pořadu dne 9. 10. 2005 porušila §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Žalovaná
při svém rozhodování v této věci nemohla přihlížet k tomu, zda jiní provozovatelé televizního
vysílání jinými pořady rovněž porušují zákaz zakotvený ve zmíněném zákonném ustanovení.
Ani v případě, že by bylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že žalovaná nepřikročila k postihu
jiného provozovatele televizního vysílání za odvysílání pořadu, který rovněž mohl ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, nezbavovala by tato skutečnost stěžovatelku
odpovědnosti za to, že sama odvysílala takový pořad v zákonem zakázané době. Odpovědnosti
za protiprávní jednání naplňující znaky skutkové podstaty správního deliktu se podle soudu nelze
zprostit poukazem na to, že téhož deliktního jednání se dopustil jiný subjekt. Jestliže tedy
uvedený pořad zejména vizuálně vnímatelnými scénami, jakož i verbálně, založil pochybnosti
o vhodnosti vysílání tohoto pořadu před 22. 00 hod. z důvodů stanovených zákonem,
pak i při přisvědčení tomu, že subjektivní vnímání tohoto pořadu různými dětmi a různými
mladistvými může být odlišné a nemusí být nutně u všech s ohledem na jejich vývoj či rodinné
prostředí negativní, postačí k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, že je zde dána
možnost ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých.
Taková možnost není u všech dětí vyloučena, a proto je sankce uložená stěžovatelce za porušení
ochrany dané ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. v souzené věci podle
soudu zcela legitimní. Vzhledem ke shora uvedenému soud uzavřel, že mu nezbylo než přisvědčit
závěru žalované, že inkriminovaný pořad obsahoval prvky způsobilé ohrozit psychický či mravní
vývoj dětí a mladistvých, a stěžovatelka tak jeho odvysíláním dne 9. 10. 2005 v době
před 22.00 hodinou porušil zákaz zakotvený v §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
Žalovaná má podle soudu pravdu v tom, že rodiče by měli mít možnost spolehnout se na to,
že jejich děti nebudou vystaveny možným negativním vlivům při sledování televize alespoň
v tomto časovém úseku přesně vymezeném zákonem.
K poslednímu bodu (7) žaloby soud výslovně uvedl, že tato námitka je nepatřičná,
neboť podle citovaného ustanovení (§60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.) lze uložit pokutu
od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč a pokuta ve výši 1 500 000 Kč je v tomto zákonném rozmezí,
resp. při jeho dolní hranici.
V žádném žalobním bodu tak soud stěžovatelce nepřisvědčil. Závěrem odůvodnění soud
uvedl, že žalovaná se dostatečně vypořádala s námitkami stěžovatelky v průběhu správního řízení,
umožnila jí, aby se v průběhu řízení k věci vyjadřovala. Dále žalovaná podle názoru městského
soudu uvedla, jakými hledisky je správní orgán v rámci správního uvážení o výši pokuty různých
subjektů veden. Podle městského soudu dospěla žalovaná ke správnému právnímu závěru
ohledně hodnocení předmětného vysílání a nepochybila, když z toho vyvodila závěr o porušení
ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., tedy o spáchání správního deliktu.
Z rozhodnutí je podle soudu patrný úsudek žalované o tom, zda stěžovatelka svým jednáním
skutkovou podstatu správního deliktu naplnila, rozhodnutí je přehledné a srozumitelné.
Na základě výše uvedeného soud podané žalobě nevyhověl a podle ustanovení §78 odst. 7
s. ř. s. žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, která je (do jisté míry
obdobně jako předcházející žaloba) členěna do sedmi základních stížnostních bodů. V úvodu
kasační stížnosti stěžovatelka výslovně označuje důvody pro zrušení napadeného rozsudku
vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) , b), a d) s. ř. s. Své námitky, které považuje
za podřaditelné pod uvedené kasační důvody, shrnula stěžovatelka následovně:
V bodě 1) kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudek městského soudu napadá
z toho důvodu, že se soud nevypořádal dostatečně s námitkou stěžovatelky o tom, že žalovaná
řádně nevyložila pojmy uvedené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3
písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatelka předestřela svůj názor na právní výklad neurčitých
pojmů „fyzický vývoj“, „psychický vývoj“ a „mravní vývoj dětí a mladistvých“ a zpochybňuje
závěry žalované. K pojmům „fyzický vývoj“, „psychický vývoj“ stěžovatelka uvádí, že žalovaná
tyto pojmy nevykládá, jelikož jejich obsah považuje za obecně známý. Stěžovatelka relativizuje
dopad těchto neurčitých pojmů na posuzovanou věc. Stěžovatelka kritizovala i aplikaci pojmu
„mravní vývoj“ tvrzením, že žalovaná porovnala jednání stěžovatelky s mravností podle vlastních
kritérií, aniž by je poměřila s obecnou společenskou shodou o obsahu mravnosti.
K tomu stěžovatelka odkázala na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka
dále poukázala na to, že žalovaná byla povinna vyložit tyto neurčité pojmy předem, a nikoliv
ex post.
V bodě 2) kasační stížnosti stěžovatelka napadla závěr městského soudu o tom,
že stěžovatelka byla před uložením pokuty žalovanou předem upozorněna na porušení §59
zákona č. 231/2001 Sb., a byla jí stanovena lhůta k nápravě. Stěžovatelka uvádí, že nebyla
upozorněna žalovanou na porušení zákona a nebyla jí poskytnuta možnost napravit jednání
ve stanovené lhůtě. Nepokládá za upozornění ve smyslu výše citovaného §59 to, že jí byla
uložena pokuta rozhodnutím žalované ze dne 4. - 5. 10. 2005 ve výši 4 000 000 Kč. Navíc
stěžovatelka podotkla, že žalovaná nesplnila tuto povinnost ani před vydáním tohoto rozhodnutí.
Toto upozornění nesmí být dle jejího názoru obecného charakteru. Doplnila, že nebyla předem
upozorněna ani na výklad označených neurčitých pojmů žalovanou a v souladu se zásadou právní
jistoty po ní nebylo možno žádat, aby k výkladu zaujímanému žalovanou dospěla sama. Doplnila,
že navrhla provedení důkazu tiskovou zprávou z 15. zasedání žalované, z níž mělo vyplývat,
že žalovaná vydává upozornění na porušení zákona ex post i v jiných případech.
V bodě 3) kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že žalovaná nesprávně vyhodnotila
posuzovaný pořad a jeho dopad na fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých
a že její závěry jsou spíše spekulacemi. Žalovaná podle jejího názoru nedoložila závadnost jednání
stěžovatelky. Doplnila, že z žádného podkladu nevyplývá, že by žalovaná provedla důkaz
zvukově-obrazovým záznamem. Stěžovatelka žalované dále vytýkala nekonzistentnost označení
forem nevhodné komunikace (hrubá a agresivní komunikace, destruktivní, závadná, patologická
komunikace, apod.) Žalovaná podle jejího názoru přehlédla, že v pořadu nevystupovaly osoby,
které jsou osobami mladšími osmnácti let, že pořad byl vysílán po 20.00 hod. a že pominula
námitku, že bez ohledu na denní hodinu je možno dle zákona č. 40/1995 Sb., vysílat reklamu
na alkohol v televizním vysílání, resp., že reklama na alkoholické nápoje je nedílnou součástí
významných sportovních událostí, které jsou vysílány i v době, kdy děti sledují televizní vysílání.
Soudu dále vytýká, že se nevypořádal s námitkou, že údajná nevhodná prezentace sexuálního
jednání (pornoherectví) se týkala minulosti soutěžících a oba zúčastnění soutěžící
se od této činnosti aktuálně distancovali. Soud podle stěžovatelky přehlédl stran nevhodné formy
komunikace (vulgarita, hrubost, agresivita), že sekvence pořadu, které žalovaná označuje za hrubé
a agresivní, ve skutečnosti takovými nebyly. Stejně tak soud podle stěžovatelky přehlédl stran
prezentace kouření, že nešlo o reklamu, jak je uvedeno ve správním rozhodnutí.
Dále stěžovatelka zpochybňuje závěr soudu o tom, že úsudek ohledně rozporu jednání
provozovatele vysílání s ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. si může učinit
i sám správní orgán. Domnívá se, že žalovaná měla vyložit a posuzovat tyto skutečnosti
za pomoci znalců, a to zejména proto, že se jedná o pořad nového typu, který je odbornou
i laickou veřejností hodnocen rozdílně. Stěžovatelka doplnila, že soud nevzal v úvahu znalecký
posudek PhDr. S. H., znalce v oboru zdravotnictví a psychologie, který konstatuje, že pořady
tohoto typu nemohou vést k nápodobě. Stěžovatelka uzavřela, že nebyly řádně zhodnoceny
všechny provedené důkazy a zjištěný skutkový stav nelze považovat za prokázaný.
V bodě 4) kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozsudek soudu trpí vadami řízení,
které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Soud zejména nezohlednil,
že žalovaná při rozhodování ve věci vycházela z dalších posudků a stanovisek,
které se ve správním spisu nenacházely a dosud nenacházejí (např. publikace PhDr. Vladimíra
Smékala, posudek J. P., publikace prof. Zdeňka Matějíčka). Stěžovatelka poukazuje zejména na
citaci ze žalobní odpovědi žalované, v níž jsou uvedena odborná vyjádření, která podle názoru
žalované tvořila dostatečný expertní materiál pro vydání kompetentního rozhodnutí. Soud však
v napadeném rozsudku uvádí, že žalovaná učinila vlastní úvahu o dopadu jednání stěžovatelky na
fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. To podle názoru stěžovatelky neodpovídá
soudnímu a správnímu spisu. Stěžovatelka trvá na tom, že neměla v rámci řízení před žalovanou
možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a podkladům, z nichž některé vyšly najevo až
v řízení před soudem.
V bodě 5) kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že při právním posouzení věci nebylo
přihlédnuto k nové hmotněprávní úpravě, zákonu č. 235/2006 Sb., který novelizoval zákon
č. 231/2001 Sb. tak, že stanovil novou povinnost provozovateli televizního vysílání,
a to nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky. Povinnost
použít novou právní úpravu stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že k datu její účinnosti
(31. 5. 2006) nebylo rozhodnutí žalované doposud předáno k poštovní přepravě,
byť již v té době bylo podle jejího názoru vydáno. Podle názoru stěžovatelky měla žalovaná
k datu účinnosti příznivější právní úpravy své rozhodnutí doposud v plné dispozici, a proto měla
novou právní úpravu dle ústavního principu zakotveného v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod zohlednit.
V bodě 6) kasační stížnosti stěžovatelka soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkou,
že žalovaná postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť nerespektovala všechna kritéria
vymezená v ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., tedy závažnost věci, míru zavinění,
rozsah, typ a dosah závadného vysílání a výši případného finančního prospěchu,
z čehož dovozuje nezákonné uložení pokuty, resp. libovůli žalované.
V bodě 7) kasační stížnosti stěžovatelka vyslovila rovněž nesouhlas s výší pokuty,
konkrétně uváděla, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl na základě
její žádosti snížit. Doplnila, že soud neporovnal výši pokut a důvody, které vedly k uložení nižších
pokut v jiných obdobných případech. Odkázal např. na film „Tenkrát v Šanghaji“, zpravodajský
spot o kandidatuře herečky D. B. do Evropského parlamentu, VyVolené či film Snowborďáci.
Takový postup soudu není podle stěžovatelky v souladu se zásadou předvídatelnosti
rozhodování.
S odkazem na výše uvedené kasační námitky stěžovatelka navrhla zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Požádala o přiznání nákladů řízení ve výši soudního
poplatku.
Žalovaná zaslala ke kasační stížnosti stěžovatelky vyjádření, v němž uvedla, že městský
soud v průběhu soudního řízení postupoval zcela v souladu se zákonem (soudním řádem
správním), když přezkoumával správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů na základě
správního spisu předloženého žalovanou, přičemž doplnil důkazní řízení o znalecký posudek
PhDr. S. H. a zopakoval důkaz zvukově-obrazovým záznamem. Podle názoru žalované se soud
vypořádal s námitkami stěžovatelky vyčerpávajícím způsobem.
Konkrétně ke kasačním námitkám žalovaná uvedla následující tvrzení. Nejvyšší správní
soud jednotlivá tvrzení žalované pro přehlednost seřadil v pořadí podle kasačních námitek,
k nimž se vztahují.
K námitce č. 1) žalovaná uvedla, že neurčité pojmy obsažené v ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. alespoň rámcově vyložila. Jelikož vycházela z obecně známých
pojmů, nepovažovala za nutné seznámit stěžovatelku předem s jejich výkladem.
K námitce č. 2) uvedla, že stěžovatelka byla v minulosti na porušení ustanovení §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. upozorněna, jakož i za jeho porušení opakovaně
sankcionována. K tomu podotkla, že podle ustálené judikatury městského soudu ke splnění
podmínky předchozího upozornění postačí, pokud byla stěžovatelka upozorněna na porušení
téže povinnosti stanovené zákonem. Žalovaná odmítá takový výklad, podle něhož by bylo možno
pokutu uložit pouze v případě opakovaného vysílání téhož pořadu. Za porušení povinností
provozovatele vymezených v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
pak žalovaná považuje zařazení předmětného pořadu do vysílání v době, ve které jsou zákonem
chráněni dětští diváci.
K námitce č. 3) žalovaná uvedla, že se tvrzení stěžovatelky zakládá na pouhé hypotéze,
neboť zvukově-obrazový záznam byl žalované v průběhu správního řízení po celou dobu
k dispozici. Jelikož je jednání žalované neveřejné, nelze provedení takového důkazu prokázat,
jedině výpovědí členů žalované.
K námitce č. 4) žalovaná uvedla, že stěžovatelkou namítané podklady pro rozhodnutí byly
součástí správního spisu od začátku, přičemž na ně byla upozorněna v oznámení o zahájení
správního řízení. Žalovaná tvrdí, že stěžovatelka nevyužila svého práva nahlížet do spisu v rámci
správního řízení. Do spisu přibylo od oznámení o zahájení řízení do okamžiku rozhodování
pouze vyjádření účastníka řízení. K nedostatečnosti odborných posudků zadaných žalovanou
a absenci znaleckého posudku ve správním řízení žalovaná podotkla, že podle jejího názoru
si nechala vyhotovit k danému typu pořadů dostatečné množství odborných stanovisek a čerpala
z dostupné literatury, z níž některé pasáže ocitovala i ve svém vyjádření. Podle jejího názoru
tento důkazní materiál dostačoval k odůvodnění závěru, že předmětný pořad naplnil skutkovou
podstatu ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť tato nepracuje
s ohrožením faktickým, nýbrž s pouhou možností ohrožení zákonem chráněných skupin osob.
Ohledně námitky č. 5) žalovaná uvedla, že v době jejího rozhodování ještě zákon
předmětné jednání stěžovatelky sankcionoval. Podle jejího názoru nelze směšovat datum
rozhodnutí a den jeho podpisu, byť zpracování jejího rozhodnutí trvalo v tomto případě
neobvykle dlouhou dobu.
Stran poslední námitky týkající se výše pokuty žalovaná uvedla, že výši pokuty dostatečně
odůvodnila. Doplnila, že správní rozhodnutí je třeba hodnotit v souvislostech a má za to,
že odůvodnění správního rozhodnutí je zřetelné a stanovení výše pokuty jasně zdůvodněné.
S odkazem na výše uvedené skutečnosti navrhla žalovaná soudu zamítnutí kasační
stížnosti.
Ze správního spisu pro Nejvyšší správní soud vyplynuly následující skutečnosti:
Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 16. 11. 2005, č. j. Rpo/153/05-V 3331,
bylo účastníku řízení oznámeno zahájení správního řízení ve věci porušení povinností
provozovatele vysílání obsažených v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
Současně byl účastník řízení vyzván k vyjádření podle ustanovení §33 správního řádu.
Dne 7. 12. 2005 bylo žalované doručeno požadované vyjádření, v němž se stěžovatelka
obsáhle vyjádřila ke skutečnostem uvedeným žalovanou v oznámení o zahájení správního řízení.
Závěrem navrhla stěžovatelka zastavení správního řízení.
Ve spise jsou dále založeny kopie posudku PhDr. Mgr. J. K., Ph.D. s titulem „Posouzení
nebezpečnosti reality show (VV, BB) pro děti do 15 let – stručné vyjádření“, vyjádření
Pedagogické sekce Etického fóra ČR k pořadům typu reality show (VyVolení, Big Brother) a také
Rámcový posudek tzv. „reality show“ vypracovaný PhDr. J. R., Ph.D. Obsah těchto odborných
vyjádření upozorňuje na nebezpečnost tohoto typu pořadu pro děti a mladistvé. Tyto materiály se
však nijak přímo nevztahují k předmětnému dílu pořadu Big Brother odvysílanému dne 9. 10.
2005 od 20.00 do 21.00 hod.
Dále je ve správním spisu založen materiál Analytického odboru, oddělení programu
Úřadu žalované pro její zasedání dne 8. – 9. 11. 2005. V tomto materiálu je obsažen stručný popis
scén prezentovaných v předmětném dílu pořadu Big Brother.
Spis obsahuje další materiál analytického odboru Úřadu žalované ze dne 5. 12. 2005,
který je ve svém obsahu návrhem na usnesení žalované a obsahuje rovněž rekapitulaci vyjádření
stěžovatelky.
Rozhodnutím žalované ze dne 21. 12. 2005, č. j. Rpo 153/05 5945/06, bylo ve výrokové
části vysloveno, že žalovaná rozhodla na základě ustanovení §5 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb.
v souladu s §32 odst. 1 písm. g) a §60 odst. 3 písm. d) téhož zákona a podle ustanovení §46
správního řádu tak, že:
1. Účastník řízení dne 9. října 2005 odvysílal na programu Nova v rámci série pořadů s názvem
Big Brother od 20.00 do 21.00 hod. díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace,
vulgarita, hrubost, agresivita, prezentace krádeže jako normálního jednání, častá prezentace
kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících a nevhodná prezentace sexuálního jednání
pornoherectví. Konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění.
2. Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době
od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých.
3. Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení
podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši
1 500 000 Kč (slovy: jeden milion pět set tisíc korun českých).
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná zejména uvedla, že účastník řízení,
je provozovatelem celoplošného televizního vysílání programu Nova prostřednictvím pozemních
vysílačů na základě licence č. 001/93, udělené rozhodnutím žalované č. j. R-060/93 ze dne
9. února 1993. Účastník řízení zařadil do svého programu vysílání série pořadů s názvem
Big Brother, který prezentuje veřejnosti jako novou reality show.
Doplnila, že dne 8. listopadu 2005 provedla vyhodnocení vysílání další série Big Brother
od 30. září do 12. října s tím, že analýza vysílání ze dne 9. října 2005 od 20:00 do 21:00 hod.
diagnostikovala následující možná provinění vůči §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.:
a) Patologické formy komunikace prezentované jako normalita - agresivita, vulgarita, destruktivní
komunikace, b) Prezentace nemorálního jednání jako možné (či dokonce vhodné) formy řešení
vlastních problémů, c) Prezentace kouření a konzumace alkoholu jako běžné formy jednání
mladých lidí, d) Pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky - neosobní, komerčně zaměřené
sexuality, promiskuity.
Na základě výše uvedeného rozhodla zahájit správní řízení pro možné porušení
ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., který ukládá provozovateli vysílání
povinnost nezařazovat v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Oznámení o zahájení řízení bylo
spolu s výzvou k vyjádřen
Po zhodnocení vyjádření účastníka řízení žalovaná výslovně uvedla, že ve správním řízení
hodnotila, zda předmětný díl pořadu Big Brother mohl ohrozit psychický, fyzický nebo mravní
vývoj dětí či mladistvých. Podle žalované pořad divákům předvádí závadné formy komunikace,
tj. vulgaritu a agresivitu, prezentuje nevhodnou formou sexuální tématiku a prezentuje často
kouření a konzumaci alkoholu některých soutěžících. Toto konkrétní jednání je dle posouzení
žalované v pořadu prezentováno v sekvencích (odkázala na výše možná provinění vůči §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., výše uvedeným způsobem popsaným pod body a) - d),
které v rozhodnutí podrobně rozvedla.
K bodu a) žalovaná uvedla, že nevhodných komunikací byla ve vysílání celá řada,
v jednom případě opět iniciovaná Velkým Bratrem, mnohdy bylo jednání ovlivněno alkoholem:
agresivní, jednoznačně nepřátelská komunikace mezi D. (II) a O. o úklidu v kuchyni; Velký Bratr
zadal M. a E. úkol vyděsit ostatní (za odměnu DVD), v důsledku čehož vznikají rovněž značnou
agresivitou poznamenané situace - nejvýrazněji kolem T. a umělých pavouků v její posteli; L. v
opilosti napadá ostatní, zvláště F. (se kterým se jinak „milují“), kope jej a sprostě mu nadává;
destruktivní komunikace probíhá i mezi S. a K., který žárlí na S. flirtování (částečně v opilosti) se
Š. (není to poprvé); D. (II) v částečné opilosti nadává Velkému Bratrovi, kterému „na to sere“.
Dále citovala stanovisko Pedagogické sekce Etického fóra ČR, v němž jsou výhrady k
uvedenému typu agresivní a destruktivní komunikace vyjádřeny koncentrovaně v tom smyslu, že
se prezentované vzory jednání stávají normou vedoucí k napodobování.
K bodu b) žalovaná uvedla, že při probírání zkušeností S. z natáčení porno materiálů se
rovněž ukáže, že 25 tisíc Kč (tedy stejnou částku, jakou si svým natáčením vydělala) ukradla, aby
vyřešila svou finanční situaci. Tato skutečnost je prezentována jako jednání, k němuž není
co dodat - peníze potřebovala, peníze ukradla. Prezentace takového nemorálního
(a v tomto případě i nezákonného) jednání bez korektivního komentáře je z hlediska utváření
mravního základu dětí a dospívajících podle názoru žalované naprosto nepřijatelná.
K bodu c) žalovaná konstatovala, že v prezentace zdraví škodlivého jednání je vyhnána
do maxima. Nejen, že někteří soutěžící (tentokrát L., E., Š., M., F.) často v záběrech kouří, ačkoliv
jde o zdraví ohrožující jednání, ale E. hned po ránu radostně volá, že nejdůležitější na světě je jít
si zakouřit. Konzumace alkoholu a opilost je tu divákům nabízena několikrát a rozsáhle, neboť
moderátor L. M. hodnotil Š. opilost jako „děsnou frajeřinu“, při níž „Š. tak hezky slavil, že upadl
mezi zeď a M.“. Obyvatelé v Domě dostávají mnoho lahví vína (a cigarety), uspořádají mejdan,
při němž se řada z nich opije, naprosto nedůstojně se při tom opět chová L., jejíž opilecké scény
trvají několik minut. Opilost vede též ke zvýšené agresivitě řady soutěžících. Žalovaná se
domnívá, že skutečnost, že za této situace Velký Bratr odmítne dodat další alkohol, nikterak
organizátory soutěže nevyviňuje z toho, že k naprosté opilosti většiny přítomných a prezentaci
jednání ponižujícího lidskou důstojnost podstatně přispěli. Častá a nadměrná konzumace
alkoholu je trvalým problémem seriálu Big Brother a účastník na tento problém byl již
upozorňován. Ospravedlňoval se tím, že jde o ojedinělý případ a že rozhodně soutěžící nejsou
alkoholem odměňováni.
Konečně k bodu d) uvedla, že se ve zvýšené míře objevila pro děti škodlivá forma
prezentace sexuálně zaměřených témat. Konkrétně se jedná o tyto sekvence: Š. se baví s M. na
téma sex v domě, rozebírají, kdo spolu souloží atd. L. „laškuje“ s F., většinou zjevně v pod
vlivem alkoholu; D. se baví se S. a vyzvídá, jaký dostává honorář za natáčení pornofilmů. D. dále
zajímají honoráře mužů za točení porno filmů, S. říká, že chlapi dostávají hlavně za „géčka“
(myslí tím gay porno). Sylva mu vysvětluje, že při natáčení těchto filmů jde hlavně o ženu, jaký
předvede výraz, orgasmus. Žalovaná k tomuto výslovně uvedla, že v současné době není pochyb
o tom, že otevřené hovory o sexu nejsou pro děti kontraindikovány, je však třeba vždy zohlednit,
zda jsou přiměřené vývojovému stupni dětí, ke kterým hovor směřuje. Televizní vysílání ve své
plošnosti tuto rozmanitou přiměřenost zajistit nemůže. Pro posouzení pořadu je tak podle
žalované zásadní, že byl vysílán v době od 6.00 do 22.00 hodin. Psychickým ohrožením se má na
mysli ohrožení zdravého psychického vývoje, jehož nedílnou součástí je vývoj morálních
schémat. Ohrožení morálního vývoje je pravděpodobné tam, kde je disponovaný jedinec
vystaven podnětu, který může vést buď k přijetí hodnot, které většinová společnost odmítá, nebo
k relativizaci hodnot jako takových. Intenzita ohrožení závisí nejen na vnitřní vnímavosti a
vnějších sociálních vlivech. Podle žalované je důležité, jakým normotvorným vlivům je mladistvý
vystaven. Právě mediální prezentace je důležitým normotvorným prvkem při vývoji dětí a
mladistvých. Při posuzování prvků, které potenciálně mohou být v konfliktu se zákonem o
vysílání, je nutné brát v úvahu specifické okolnosti, za jakých byly takové prvky ve vysílání
zaznamenány. Jistý kontext může teoreticky umožnit použití prvků, o kterých by jinak vznikla
pochybnost - pokud například přiměřenost jejich použití vyplývá z celkového vyznění
odvysílaného materiálu, nebo pokud se okolnosti objektivně vymkly kontrole provozovatele bez
jeho zavinění, a podobně. V případě uvedeného pořadu je bezesporu celý projekt dílem
provozovatele. Celkový kontext vyplývá z předem zvoleného rámce této reality show. Například
přímých přenosů, v nichž hovoří soutěžící v situaci, kdy není možný zásah provozovatele, je tolik,
že je evidentní, že tuto úroveň editoriálu kontroly si provozovatel sám zvolil i s možnými riziky.
Situace určité euforie nebo navozeného pocitu intimity, kdy se soutěžící méně kontrolují ve svých
projevech, vyplývá z formátu pořadu. Z těchto východisek lze odvodit, že provozovatel je v
případě tohoto pořadu v zásadě plně odpovědný za výroky a projevy, které se ve vysílání objevily.
V této souvislosti též žalovaná poukazuje na vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR,
rámcový posudek PhDr. J. R., Ph.D. z Pražské vysoké školy psychosociálních studií a vyjádření
PhDr. Mgr. J. K., Ph.D. Žalovaná zdůrazňuje, že nehodnotí chování soutěžících, nýbrž pořad
v té podobě, v jaké je vysílán účastníkem řízení. Podle žalované se jedná o pořad, který ukazuje
konzumaci alkoholu, kouření a chování v opilosti, a toto chování považuje za „normální‘. Navíc
pořad se vyvíjí prakticky pod přímým dohledem účastníka řízení, který chování soutěžících
ovlivňuje, stejně jako soutěžícím doplňuje zásoby alkoholu a cigaret. Účastník řízení zadává
soutěžícím úkoly a za jejich splnění je posléze odměňuje (i alkoholem). Tedy sám účastník řízení
navádí (tedy ovlivňuje) soutěžící k určitému chování. Děti si vnější svět osvojují zejména
nápodobou. Pořad v žádné ze svých částí nevysvětluje, že chování soutěžících není normální
právě pro dětské diváky. Děti tak mohou považovat chování soutěžících za běžnou normu
chování, přičemž zejména děti do mladšího školního věku nejsou schopny rozlišit, že se jedná o
chování pod vlivem alkoholu nebo chování podle návodu účastníka řízení. Žalovaná z uvedeného
dovodila, že pokud se některý dětský divák rozhodl napodobit některého soutěžícího, a to
kouřením, konzumací alkoholu, nebo promiskuitním chováním, je zde dána možnost jeho
ohrožení, a to v případě kouření a konzumace alkoholu zcela jistě přinejmenším fyzickým
poškozením. Alkohol a cigarety jsou v některých domácnostech dětem přístupné a je tedy v
možnostech přinejmenším jednoho dětského diváka vykouřit cigaretu nebo vypít alkohol jako
důsledek nápodoby soutěžících v pořadu. Důsledkem takového chování pak může být v
nejlepším případě chvilková nevolnost, v horším např. návyk kouření, příp. otrava alkoholem. Je
třeba vnímat, že zejména děti velmi nízkého věku se nemusí s obsahem pořadu vypořádat ve
vztahu k jeho celku.
Žalovaná dále v rozhodnutí uvedla, že kvůli zřetelnosti své právní úvahy se rozhodla
definovat pojmy, jichž zákon č. 231/2001 Sb. ve vztahu ke správnímu řízení užívá. V prvé řadě
se rozhodla definovat pojem „děti a mladiství“. Dítětem se dle čl. 1 Úmluvy o právech dítěte
(dále jen Úmluva) rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let pokud podle právního řádu,
jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Dle čl. 3 Úmluvy musí být zájem dítěte
předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými
nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo, správními orgány nebo zákonodárnými
orgány. Čl. 17 Úmluvy pak upravuje důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků
a stanovuje, že za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, povzbuzují (čl. 17
písm. e) Úmluvy) tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály
škodlivými pro jeho blaho majíce na mysli ustanovení čl. 13 a 18 Úmluvy.
V rovině vnitrostátního práva žalovaná vyšla ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
pozdějších předpisů, který rozlišuje dítě zletilé a nezletilé. Dle ustanovení §8 odst. 2 občanského
zákoníku se zletilostí nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku
se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem
manželství ani prohlášením manželství za neplatné. Za mladistvého se dle ustanovení §74
trestního zákona považuje osoba, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok
a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Žalovaná tedy má za to, že v souladu s její povinností
dohlížet na dodržování zákonů v oblasti vysílání je také dohlížet v oblasti vysílání na zájmy
a blaho dětí tak, jak vychází především z Úmluvy. Další, v právním řádu užívaný, pojem dětí
a mladistvých je pak již podskupinou této definice a nepřekračuje její věkové hranice. Žalovaná
tedy tvrdí, že ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. rozumí pod pojmem děti
a mladiství všechny osoby ve věku do osmnácti let bez dalšího přesnějšího vymezení.
Žalovaná se dále zabývala pojmy ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje.
Čl. 7 odst. 2. Evropské úmluvy o přeshraniční televizi uvádí: „Všechny části programů, které by mohly
poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase,
kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.“ Tato podmínka je přímo aplikovaná právě
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Žalovaná se domnívá, že není nutné
polemizovat nad obsahem slova vývoj, jakož i pojmu fyzický (tělesný) a psychický (duševní),
neboť se dle jejího názoru jedná o pojmy obecně známé. V případě pojmu morální vychází
žalovaná z morálky, tedy sféry lidského jednání a chování pozorovatelné z hlediska etických
hodnot. Přívlastek morální pak chápe jako soubor pravidel morálky, jimiž se řídí jednání lidí
v určité společnosti. V této souvislosti považuje žalovaná za vhodné zmínit také pojem dobré
mravy, který chápe jako měřítko hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně
uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické
společnosti. Možné ohrožení pak žalovaná vykládá jako případnou či možnou odchylku
z normálního (obvyklého běžného, průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu
nebo upoutávky v televizním vysílání, ke které ale fakticky nemusí dojít.
Ohrožením zdravého mravního vývoje je potom podle žalované vše, co jednak podlamuje
vůbec schopnost mravního rozhodování (například ignorováním morální dimenze lidského
jednání), jednak brání vývoji mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti
založené na funkci citlivého svědomí. Podle jejího názoru existuje souhlas společnosti ohledně
morálních vlastností, které by bylo potřeba u děti především pěstovat: slušnost, ohleduplnost,
pracovitost, samostatnost, odpovědnost, nesobeckost, zásadovost.
Souhrnně je tedy možno říci, že prezentace, které svým celkovým vyzněním působí
proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím, ohrožují zdravý mravní vývoj dětí
a mladistvých. Pro ono celkové vyznění přitom hraje mimořádně důležitou roli jak kontext
vysílání (například zda chybí či nechybí v rámci daného pořadu taková morální korekce,
která umožní dítěti či mladistvému se správně orientovat), tak i širší kontext celospolečenský (jde-
li např. o vysílání, jehož působení se stane významnou součástí širšího společenského života
alespoň po určitou dobu). Žalovaná má za to, že je její povinností dohlížet, aby konkrétním
pořadem nebo upoutávkou nemohla být způsobená odchylka od jedinečného vývoje osobnosti
dítěte, a to jednotlivě nebo současně ve všech součástech jeho vývoje, tedy jak tělesného,
tak i duševního, i v jeho normách chování.
Žalovaná na základě podrobného hodnocení věci uzavřela, že pořad Big Brother vysílaný
dne 9. 10. 2005 od 20.00 do 21.00 hod. naplňuje znaky porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb., přičemž pro naplnění skutkové podstaty porušení zákona jsou
dle názoru žalované rozhodné tyto skutkové okolnosti:
a) pořad byl zařazen do vysílání mezi 6.00 a 22.00 hod.
b) postačuje pouhá možnost ohrožení vývoje dětí a mladistvých, není třeba ohrožení
faktické
c) pořad dle názoru žalované může ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj,
k čemuž stačí ohrožení byť jen jedné z těchto komponent vývoje dítěte (fyzický, psychický
nebo morální vývoj),
d) pořad může ohrozit vývoj dětí a mladistvých, přičemž do této skupiny dle výkladu
žalované náleží jak adolescenti, tak i děti předškolního a mladšího školního věku. Pro děti mladší
15 let považuje žalovaná pořad za zvláště nebezpečný.
Žalovaná se domnívá, že v odůvodnění zřetelně vysvětlila všechny úvahy, kterými byla
vedena při posuzování pořadu. Má za to, že je zcela v souladu s platnou právní úpravou,
když k hodnocení možného ohrožení dětí přistoupila z pohledu rodičů a veřejnosti. V daném
případě se podle jejího názoru jedná o možné ohrožení, které je možno prokázat na základě
obecně známých skutečností, jakož i životních a rodičovských zkušeností jednotlivých členů
žalované. Žalovaná dále konstatovala, že účastník řízení porušil ustanovení §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb., tedy povinnost nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hodin do vysílání
pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí
a mladistvých tím, že dne 9. 10. 2005 od 20.00 do 21.00 hod. na programu Nova odvysílal pořad
Big Brother.
Žalovaná doplnila, že ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. stanoví,
že jestliže provozovatel vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky
udělené licence, upozorní jej žalovaná na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu nápravě.
Účastníkovi bylo v minulosti dáno upozornění na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. a byla mu za takové porušení udělena pokuta - např. rozhodnutím Rpo 57/05
za odvysílání reportáže „Psí zápasy‘. Žalovaná má za prokázané, že účastník řízení byl v minulosti
upozorněn na porušování zákona, k němuž docházelo tím, že do vysílání zařadil v době od 6.00
do 22.00 hodin pořady, které mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých.
S odkazem na výše uvedené skutečnosti žalovaná dospěla k závěru, že byly dány všechny
zákonné podmínky pro uplatnění sankce v mezích zákona č. 231/2001 Sb. a rozhodla
dle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. o uložení pokuty ve výši
1 500 000 Kč. Doplnila, že byla omezena dolní a horní hranicí stanovenou zákonem
a při stanovení výše pokuty byla vedena následujícími úvahami. K míře zavinění žalovaná uvedla,
že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu, je v plné míře kontrolováno
provozovatelem; část tohoto pořadu je sestřih z minulých dní - je tedy zcela na rozhodnutí
samotného provozovatele, jaké úseky z nahraného materiálu do vysílání zařadí; bylo
v možnostech provozovatele vhodně zvoleným způsobem korigovat možné ohrožení dětského
diváka, např. slovním nebo písemným upozorněním, případně vhodně zvoleným komentářem
moderátora/ky pořadu, který do vysílání vstupoval živě. Nejedná se o první pořad ze série
a provozovatel již věděl, že žalovaná považuje některé typy chování účastníků za nevhodné
a mohl je eliminovat, což neučinil. Účastník řízení pořad v této podobě tudíž zařadil do vysílání
vědomě a úmyslně. K rozsahu a dosahu vysílání žalovaná uvedla, že účastník řízení
je provozovatel televizního vysílání s celoplošnou působností, (tj. více než 70% obyvatel ČR)
žalovaná má za prokázaný značný územní rozsah vysílání co do velikosti území, jakož i dosah
vysílání co do počtu diváků. K finančnímu prospěchu účastníka řízení žalovaná uvedla,
že zvýšená sledovanost přinesla účastníku řízení finanční prospěch, avšak tento finanční prospěch
v konkrétní výši nelze prokázat důkazními prostředky, proto tato skutečnost neměla na stanovení
výše pokuty vliv. K závažnosti věci žalovaná uvedla, že jedná se o prezentaci několika závadných
prvků (prezentace zdraví škodlivého jednání, požívání alkoholu a kouření, nevhodná prezentace
sexuálních námětů, pornoherectví, prezentace krádeže jako přijatelného jednání, dále též vulgární
agresivní komunikace), to vše ve střední až vyšší intenzitě. K povaze vysílaného pořadu žalovaná
uvedla, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný,
což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže obsahem tohoto pořadu.
Na základě výše uvedeného dospěla k závěru, že účastník řízení výše uvedeným jednáním
porušil svou povinnost podle ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.,
čímž se dopustil správního deliktu podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.,
za který lze uložit pokutu ve výši od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč. Za spáchání tohoto správního
deliktu uložila žalovaná účastníku řízení pokutu ve výši 1 500 000 Kč.
Dle přiložené doručenky bylo rozhodnutí žalované doručeno stěžovatelce dne
25. 8. 2006.
Ve spisu je založen protokol o nahlížení do spisu ze dne 13. 10. 2006, z něhož je zřejmé,
že téhož dne do správního spisu nahlížela pověřená zaměstnankyně stěžovatelky a pořídila
si též kopie některých listin založených ve spisu, ovšem až po vydání a doručení rozhodnutí
žalované.
Ze soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující relevantní skutečnosti:
Z protokolu o jednání ze dne 20. 2. 2007 vyplývá, že pověřená zaměstnankyně
stěžovatelky při jednání znovu zopakovala žalobní návrh, aby městský soud v případě,
že nevyhoví návrhu na zrušení rozhodnutí žalované, moderoval pokutu uloženou za spáchaný
delikt tak, že ji buď přiměřeně sníží, nebo zcela upustí od jejího uložení. Zároveň uvedla,
že na žalobě trvá v celém rozsahu. Dále z protokolu vyplývá, že městský soud neprovedl žádné
jiné důkazy navrhované stěžovatelkou vyjma listinných důkazů založených ve správním spisu.
Rovněž není z tohoto protokolu zřejmé, že by se městský soud dotázal stěžovatelky, zda trvá
na provedení důkazu zvukově-obrazovým záznamem předmětného dílu pořadu Big Brother,
jak to navrhla v žalobě.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal napadený
rozsudek z hlediska naplnění kasačních důvodů označených stěžovatelkou, jakož i důvodů,
pro něž by byl nucen zrušit napadený rozsudek z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná
(§110 odst. 1 s. ř .s.).
Stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku, vedle dalšího, z důvodů obsažených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Toto ustanovení vymezuje jako důvod kasační stížností
nepřezkoumatelnost spočívající buď v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře konstantně zastává názor, že je-li rozhodnutí
soudu nepřezkoumatelné, nelze z povahy věci přezkoumat jiné důvody, které se týkají samotného
hmotněprávního posouzení kasačních námitek (viz blíže zejména rozsudek téhož soudu ze dne
30. 11. 2007, č. j. 4 Ads 21/2007 – 81, dále též rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 –
74 a stejně tak rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, všechny přístupné na
www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto nejprve posuzoval, zda je důvodná námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z některého z těchto dílčích důvodů. V této
souvislosti se zabýval napadeným rozsudkem v celém rozsahu, tzn. hodnotil, zda byly všechny
žalobní námitky stěžovatelky přezkoumatelně posouzeny a odůvodněny. Přitom Nejvyšší správní
soud dospěl ke zjištění, že tomu tak nebylo a že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný jak pro
nedostatek důvodů, tak i pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. V odůvodnění tohoto rozsudku není proto již věnována pozornost
ostatním kasačním námitkám stěžovatelky, které by mohly být přezkoumány pouze za
předpokladu, že by napadený rozsudek bylo možno přezkoumat co do správnosti právních
závěrů v něm uvedených.
Doktrína a judikatura vymezuje nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, v návaznosti
na její reflexi zákonnou úpravou, tak, že se jedná o takový nedostatek rozhodnutí soudu,
který znemožňuje samotný přezkum tohoto rozhodnutí, a to buď pro nedostatek důvodů,
nebo pro nesrozumitelnost či jinou vadu řízení, která může mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Z nepřezkoumatelného rozhodnutí tedy nelze usoudit, zda soud
pochybil či nepochybil, ať už v rovině hmotněprávní či procesněprávní (viz blíže Vacek,
P. Významová plasticita některých pojmů soudního řádu správního. Správní právo č. 6, 2007,
str. 387 a násl.). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, kterou Nejvyšší správní soud
shledal v napadeném rozsudku, je vykládána tak, že jí nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění
správního rozhodnutí, ale především nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí správního orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost,
mohou být takové vady skutkových zjištění, které utvářejí rozhodovací důvody
(viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 As 51/2003 – 88,
přístupný na www.nssoud.cz). Nedostatek důvodů rozhodnutí soudu způsobuje nejen
nepřesvědčivost právních závěrů v takovém rozhodnutí prezentovaných, ale i nemožnost
na základě dané argumentace takový právní závěr racionálně dovodit. Co se týče druhého důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, ten spočívá v zásadě v neprovedení či nezákonném provedení určitého
procesního úkonu, který má zásadní dopad na rozhodovací důvody případu, výsledek řízení
a tedy i podobu rozhodnutí soudu.
Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posuzoval napadený rozsudek
z pohledu odůvodnění jednotlivých žalobních námitek stěžovatelky.
K odůvodnění vypořádání námitek obsažených v bodě č. 1 žaloby Nejvyšší správní soud
konstatuje, že městský soud se s ní vypořádal dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč
nepovažuje tyto námitky za důvodné. Dopodrobna se zabýval výkladem neurčitých pojmů
tvořících skutkovou podstatu předmětného správního deliktu upraveného v ustanovení §32
odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a dospěl k závěru, že výklad neurčitých pojmů provedený
žalovanou dostatečně splňoval kritéria přezkoumatelnosti a srozumitelnosti. Nad rámec
uvedeného posouzení Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaná nebyla povinna stěžovatelku
seznamovat s výkladem uvedených neurčitých pojmů předem, jak se stěžovatelka mylně
domnívala. Taková povinnost zjevně nevyplývá ani z principu právní jistoty subjektů.
Právě naopak, smyslem ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je postihnout
jím vymezené skutkové jednání ex post na základě hodnocení tohoto jednání žalovanou.
Informaci o výkladu neurčitých pojmů žalovanou mohla stěžovatelka získat z předchozí
rozhodovací praxe žalované v obdobných případech, avšak ani taková informace by stěžovatelce
nemohla zaručit „absolutní“ právní jistotu v tom směru, jak budou tyto neurčité pojmy žalovanou
vyloženy za jiných skutkových okolností.
K odůvodnění žalobní námitky č. 2) městským soudem je Nejvyšší správní soud nucen
konstatovat, že zde shledal částečnou nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Městský soud
zde sice zřetelně zdůvodnil, z jakých důvodů není třeba pro posouzení naplnění skutkové
podstaty předmětného správního deliktu znaleckých posudků, a dále se dostatečně
přezkoumatelně vyjádřil ke většině relevantních dílčích námitek tohoto žalobního bodu.
Přesto však pominul námitku stěžovatelky srovnávající prezentaci alkoholu v pořadu Big Brother,
za niž byla stěžovatelka mj. rovněž sankcionována, s prezentací alkoholu v reklamě,
která je bez ohledu na denní dobu dle názoru stěžovatelky dovolená. Tuto námitku stěžovatelky
městský soud pouze spoře odůvodnil tím, že odkázal na to, že žalovaná v této souvislosti
argumentovala ustanovením §218 trestního zákona (trestný čin podávání alkoholických nápojů
mládeži), s čímž se městský soud bez dalšího ztotožnil. Námitku stěžovatelky spočívající
v porovnání reality show s dovolenou reklamou na alkohol však městský soud přesvědčivě
nezdůvodnil, což podle názoru Nejvyššího správního soudu působí částečnou
nepřezkoumatelnost této pasáže odůvodnění napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
K námitce obsažené v žalobním bodě č. 3), která se týkala tvrzeného zkrácení procesních
práv stěžovatelky, která se dle svého tvrzení neměla příležitost seznámit s podklady
pro rozhodnutí, se městský soud rovněž nevyjádřil dostatečně přezkoumatelně. Podložil
sice svůj závěr argumenty spočívajícími ve skutečnostech obsažených ve správním spisu,
ovšem opomněl uvést, jaký závěr vyvozuje z toho, že pověřená zaměstnankyně stěžovatelky
nahlédla do spisu dne 13. 10. 2006 (tedy až po vydání a doručení správního rozhodnutí žalované),
přičemž její žalobní námitka směřuje evidentně k tomu, že neměla možnost nahlédnout do spisu
a seznámit se s podklady v průběhu správního řízení. Z toho Nejvyšší správní soud dovozuje,
že zde došlo k dezinterpretaci tohoto skutkového zjištění a odůvodnění této části žalobní námitky
tak nelze přezkoumat. Ohledně té části námitky, v níž se stěžovatelka dovolávala nařízení
znaleckého posouzení předmětného dílu pořadu Big Brother, městský soud argumentoval
dostatečně přezkoumatelně poukazem na usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 396/05,
na něž upozorňovala i žalovaná a podle něhož není nutno k posouzení naplnění skutkové
podstaty správního deliktu pořizovat znalecký posudek.
Námitkou obsaženou v žalobním bodě č. 4) se stěžovatelka domáhala posouzení případu
podle „nové právní úpravy“ účinné od 1. 7. 2006 , kterou měla na mysli dle kontextu zjevně
zákon č. 235/2006 Sb., který nabyl účinnosti ke dni 31. 5. 2006. Městský soud v odůvodnění
rozsudku pouze kategoricky konstatoval, že tato právní úprava nemohla mít vliv na posouzení
věci, neboť bylo rozhodnuto v době, kdy právní úprava prezentaci vulgarismu sankcionovala.
Městský soud však nijak nekonkretizoval, co je obsahem této „nové“ právní úpravy
a proč tato právní úprava na jednání stěžovatelky nedopadá. Stejně tak je nedostatečné i vyjádření
městského soudu o „širším rozsahu“ jednání stěžovatelky, které městský soud
již nijak nekonkretizoval ani nevysvětlil. V těchto nedostatcích spatřuje Nejvyšší správní soud
rovněž vadu způsobující nepřezkoumatelnost odůvodnění tohoto žalobního bodu soudem
pro nedostatek důvodů.
Námitkou č. 5) stěžovatelka mj. tvrdila, že byla zkrácena na svých právech,
neboť žalovaná chybnou aplikací zákonných kritérií uložení pokuty a její výše podle jejího názoru
překročila meze správního uvážení. Dále stěžovatelka zpochybnila způsob, jakým žalovaná
vyhodnotila intenzitu prezentace závadného jednání. S těmito zásadními námitkami stěžovatelka
spojila mj. i návrh na provedení dokazování zvukově-obrazovým záznamem pořadu. Městský
soud se s argumentací stěžovatelky vypořádal značně kuse a neúplně, když pouze konstatoval,
že ze správního spisu není zřejmé, zda žalovaná zhlédla předmětný díl pořadu Big Brother,
či nikoliv, přičemž o této skutečnosti prohlásil, že nešlo o žalobní námitku. K hodnocení kritérií
uložení pokuty a její výše žalovanou, jakož ani k hodnocení intenzity jednání stěžovatelky
žalovanou se městský soud nevyjádřil vůbec. Ponechal tedy stranou zásadní námitku stěžovatelky,
která by v případě své důvodnosti mohla působit nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované.
Navíc ani nezdůvodnil, z jakého důvodu nepřipustil provedení důkazu zvukově-obrazovým
záznamem pořadu, ačkoliv provedení tohoto důkazu mohlo být pro městský soud jediným
prostředkem, který by mu umožnil přezkoumat námitky stěžovatelky týkající se intenzity
závadného jednání soutěžících v předmětném dílu pořadu Big Brother. Městský soud
tuto námitku zdůvodnil pouze odkazem na analýzu pořadu vypracovanou Úřadem žalované,
která je založena ve správním spisu. Nejvyšší správní soud je k tomu nucen konstatovat,
že takový postup soudu v kontextu souzené věci, kdy míra závadného jednání prezentovaného
v předmětném dílu pořadu byla mezi účastníky sporná, představuje nejen nepřezkoumatelnost
pro nedostatek skutkových důvodů, nýbrž také jinou vadu řízení, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.) a jejímž důsledkem
je rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu nedostatečného zjištění
skutkového stavu v řízení před soudem.
K žalobní námitce č. 6) spočívající v tvrzení, že žalovaná měla stěžovatelku předem
upozornit na porušení zákona v souladu s ustanovením §59 odst. 1 a 2 zákona č. 231/2001 Sb.,
se městský soud vyjádřil ve spojení s tím, že žalovaná poukázala na předchozí pokuty uložené
stěžovatelce za odvysílání pořadu Psí zápasy a předchozí díly pořadu Big Brother,
o nichž žalovaná rozhodla dne 4. – 5. 10. 2005. I v této části však schází v odůvodnění větší míra
podrobnosti co do vysvětlení, proč dostačuje upozornění ve formě předchozích rozhodnutí
o uložení sankce za spáchání téhož správního deliktu odvysíláním jiného pořadu. Nedostatek
důvodů zde sice není natolik intenzivní, aby způsoboval nepřezkoumatelnost odůvodnění
této námitky, nicméně Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že v zájmu přesvědčivosti
odůvodnění napadeného rozsudku by přece jen tyto pasáže měly být zdůvodněny podstatně
obšírněji a důsledněji.
Poslední v pořadí sedmou žalobní námitkou napadla stěžovatelka nepřiměřenost
a neadekvátnost uložené pokuty s tím, že uvedla několik obdobných případů, v nichž žalovaná
vydala rozhodnutí o témže správním deliktu, avšak sankcionovala provozovatele vysílání nižší
pokutou, než v případě předmětného dílu reality show Big Brother. Na tuto námitku obsahově
navázal i petit žaloby, v němž stěžovatelka požádala formou eventuálního petitu v případě,
že soud neuzná za vhodné rozhodnutí žalované zrušit, v souladu s ustanovením §78 odst. 2
s. ř. s. uloženou pokutu ve výši 1 500 000 Kč jakožto zjevně nepřiměřenou výrazně snížit
nebo od ní upustit. Z celého odůvodnění napadeného rozsudku lze k této žalobní námitce a části
žalobního petitu vztáhnout pouze konstatování městského soudu, že podle citovaného
ustanovení §60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. lze uložit pokutu od 20 000 Kč
do 10 000 000 Kč, pročež je pokuta ve výši 1 500 000 Kč v tomto zákonném rozmezí,
resp. při jeho dolní hranici. Městský soud se však nijak nevypořádal se samotným návrhem
stěžovatelky na moderaci, neboť vůbec neodůvodnil, proč návrhu stěžovatelky nehodlá vyhovět.
Zdůvodnil pouze, že pokuta byla uložena v zákonném rozmezí, avšak nezdůvodnil, zda její výše
je či není přiměřená a jakými argumenty je takový závěr podložen. V takovém nedostatku spatřuje
Nejvyšší správní soud naprostou nepřezkoumatelnost této části napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů, která je důsledkem následující právní úvahy.
Z ustanovení §65 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že rozhodl-li správní orgán o uložení trestu
za správní delikt, může se ten, jemuž byl takový trest uložen, žalobou domáhat též upuštění
od něj, nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených. Dále podle ustanovení §78 odst. 2
s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jimž správní orgán uložil trest za správní
delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně
nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové
rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud
případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup
stěžovatel v žalobě. Jak vyplývá z ustanovení §65 odst. 1 a 3 s. ř. s., je procesním právem
každého žalobce v souladu s dispoziční zásadou, kterou je ovládáno řízení o žalobě
proti rozhodnutí správních orgánů podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s., v žalobě nejen navrhnout
výrok rozsudku v meritu věci (§71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.), ale i navrhnout snížení trestu
nebo upuštění od potrestání (tzv. eventuální petit), o kterém je oprávněn rozhodnout soud
v řízení o žalobě (§65 odst. 3, §78 odst. 2 s. ř. s.). V případě rozhodování soudu o tomto návrhu
(§78 odst. 2 s. ř. s.) se jedná o tzv. moderaci trestu, přičemž petit žaloby obsahující návrh
na tuto moderaci trestu podléhá stejnému procesnímu režimu jako žalobní petit týkající se návrhu
na zrušení rozhodnutí. Z toho vyplývá, že soud je povinen se zabývat jak návrhem na zrušení
rozhodnutí správního orgánu (§78 odst. 1 s. ř. s.), tak i návrhem na moderaci trestu za správní
delikt (§78 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky uplatnění moderačního oprávnění městského
soudu byly v posuzované věci splněny, neboť stěžovatelka uplatnila v žalobním petitu návrh
na upuštění od uložené pokuty či její podstatné snížení pro případ, že by soud neshledal
podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí žalované. K tomuto ve shodě se svou vlastní
prejudikaturou (viz blíže zejména rozsudek 6 As 39/2006 – 45, ze dne 26. 7. 2007, přístupné
na www.nssoud.cz) Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v ustanovení §65 odst. 3 a §78 odst. 2
s. ř. s. je zakotven princip tzv. plné jurisdikce, na základě kterého při obecně zachovaném
kasačním principu soudního přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů se navíc připouští,
aby soud rozhodl i o výši trestu, tj. v daném případě o výši pokuty, a tím změnil rozhodnutí
správního orgánu. Stěžovatelka tak může být úspěšná nejen, je-li rozhodnutí k její žalobě zrušeno,
ale i tehdy, když soud rozhodující o žalobě dojde k závěru, že trest byl uložen ve zjevně
nepřiměřené výši, a přesto, že nejsou dány důvody ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost
nebo pro vady řízení (§78 odst. 1 s. ř. s.), může shledat důvody k nahrazení správního uvážení
svým vlastním soudním uvážením. Proto povinnost soudu rozhodnout o návrhu na zmíněnou
moderaci i v případě jinak nedůvodné žaloby nelze považovat za projev formalismu, ale naopak
za naplnění principu ochrany práv, který dává každému možnost domáhat se stanoveným
způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V případě zmíněného eventuálního
petitu je soud povinen rozhodnout o tomto návrhu i v situaci, že soud žalobu jako nedůvodnou
podle ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Procesnímu právu stěžovatelky jako žalobkyně
v případě petitu týkajícího se využití moderačního práva soudem tak odpovídá procesní
povinnost soudu rozhodnout o tomto návrhu a zároveň řádně a přesvědčivě odůvodnit, z jakého
důvodu návrhu na moderaci uložené pokuty nevyhověl. V posuzované věci však městský soud
toliko poukázal na to, že pokuta ve výši 1 500 000 Kč byla při dolní hranici zákonného rozmezí.
Z toho však výslovně nedovodil žádný závěr o přiměřenosti uložené pokuty zákonným kritériím
formujícím úvahu žalované o výši pokuty, ani jiným okolnostem případu. V odůvodnění
napadeného rozsudku přitom chybí jakákoliv argumentace odůvodňující zamítnutí návrhu
stěžovatelky na moderaci pokuty. Městský soud se návrhem na moderaci uložené pokuty vůbec
nezabýval, tedy nerozhodl o tomto návrhu, jakož ani neuvedl žádné skutkové a právní důvody
a závěry týkající se tohoto návrhu. Nejvyšší správní soud proto shledal, že napadený rozsudek
je v této části zcela nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a považuje za nutné dodat,
že již tato samotná vada by musela založit nepřezkoumatelnost celého napadeného rozsudku,
i kdyby ve svých zbývajících částech napadený rozsudek přezkoumatelný byl, čemuž tak však
vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebylo.
Z uvedeného je tak zřejmé, že městský soud pochybil, když se se shora specifikovanými
žalobními body stěžovatelky dílem vůbec, dílem řádně, nezabýval a místo toho odkázal
na rozhodnutí žalované, či se s ním příp., a to dílem i mlčky, ztotožnil. Vzhledem k tomu,
že předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti je pravomocné
rozhodnutí městského soudu a městský soud se v daném rozhodnutí řádně nevypořádal
s uplatněnými žalobními body, je za dané situace napadené rozhodnutí v řízení před Nejvyšším
správním soudem nepřezkoumatelné, a to jak pro nedostatek důvodů, tak i pro jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Pro tyto nedostatky a vady by Nejvyšší správní soud musel napadený rozsudek zrušit i tehdy,
pokud by stěžovatelka příslušnou kasační námitku nevznesla (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou pro nepřezkoumatelnost
rozhodnutí městského soudu, a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud
podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším
řízení bude třeba jednak doplnit dokazování promítnutím zvukově-obrazového záznamu
předmětného dílu pořadu Big Brother, dále bude třeba jmenovitě posoudit všechny žalobní
návrhy stěžovatelky a rozhodnout o nich, a odůvodnění rozsudku bude třeba argumentačně
zpracovat tak, aby byl rozsudek z hlediska skutkových i právních závěrů v plném rozsahu
přezkoumatelný.
V novém rozhodnutí dále rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 věty první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu