ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.337.2021:33
sp. zn. 4 As 337/2021 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Prostor Prostějov z. s.,
IČO: 045 56 402, se sídlem Domamyslická 8/61, Prostějov, zast. Mgr. Ludvíkem
Novotným, LL.M., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 76, Letohrad, proti žalovanému:
statutární město Prostějov, se sídlem nám. T. G. Masaryka 130/14, Prostějov,
zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 8. 2019, č. j. PVMU 106718/2019 19, sp. zn. OKT 92/2019,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 9. 2021, č. j. 62 A 158/2019 - 171,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
8.228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce
Mgr. Ludvíka Novotného, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobce v žádosti o poskytnutí informací doručené žalovanému dne 9. 4. 2019 žádal
o poskytnutí těchto informací: 1) Výše platu a stanovený platový tarif J. B. 2) Výše všech měsíčních
odměn/ohodnocení/příplatků nad rámec platu za roky 2017, 2018 a 2019 J. B. 3) Je stále J. K. veden v 11.
platové třídě s platem 29 620 Kč? 4) Výše všech měsíčních odměn/ohodnocení/příplatků nad rámec platu
za roky 2017, 2018 a 2019 J. K. 5) Došlo v posledních 2 letech ke snížení osobního ohodnocení u J. B. a J. K.?
Pokud ano, kolikrát a k jakému snížení v daných případech došlo.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím po opakovaném projednání věci rozhodl
tak, že žádost se částečně odmítá v rozsahu poskytnutí informace o výši platu a dále se odmítá
ve vztahu k informacím požadovaným v bodě č. 2 a č. 4 žádosti o informace.
[3] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, v jejímž úvodu popsal
dosavadní řízení a upozornil, že se jedná již o třetí rozhodnutí žalovaného o odmítnutí informace.
Rozhodnutí žalovaného jsou odvolacím orgánem opakovaně rušena. S poukazem na rozsudek
NSS č. j. 3 As 278/2015 - 44 a rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 192/2017 - 35 uvedl,
že se jedná o situaci, kdy je na místě žalovat samotný povinný subjekt, který odmítá respektovat
právní názor svého nadřízeného orgánu a opakovaně vydává obsahově totožná rozhodnutí
o odmítnutí informace.
[4] Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že jsou splněny všechny podmínky, které na žadatele
o informaci o platech či odměnách klade nález Ústavního soudu. Zdůraznil,
že zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neklade žadateli o informaci
povinnost jakkoli zdůvodňovat svou motivaci k podání žádosti o informaci. Tato povinnost
je v současné době povinnými subjekty vyvozována z „platového“ nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (dále též „platový nález“), přestože v tomto nálezu je výslovně
konstatováno, že informace o platech a odměnách hrazených z veřejných prostředků lze v zásadě
veřejnosti poskytovat. Oba úředníci se opakovaně dopustili řady pochybení, které až na jednu
výjimku (sexuální obtěžování pracovnic stavebního úřadu) nebyly ze strany zaměstnavatele
(žalovaného) nijak sankcionovány. Mají za sebou řadu velice sporných případů, kdy jimi vydaná
rozhodnutí byla následně nadřízenými orgány či soudy pro zjevnou nezákonnost zrušena.
Žalobce tak má za to, že převažuje zájem veřejnosti na kontrole vynakládání veřejných
prostředků nad ochranou soukromí úředníků, kteří prokazatelně opakovaně při výkonu
přenesené státní správy poruší zákon.
[5] Krajský soud nadepsaným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a nařídil
mu, aby do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytnul žalobci informace o výši
osobních příplatků, o výši příplatků za vedení a o výši odměn vyplacených v jednotlivých
měsících v letech 2017, 2018 a 2019 dotčeným úředníkům. Krajský soud v prvé řadě zohlednil,
že se jedná již o třetí rozhodnutí žalovaného o žádosti žalobce, přičemž první dvě rozhodnutí
byla odvolacím orgánem zrušena. Byť důvody pro zrušení prvního i druhého rozhodnutí
žalovaného byly formálně odlišné - absence posouzení souladu s nařízením Evropského
parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním
osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení
o ochraně osobních údajů), dále jen „GDPR“, a následně chybná aplikace GDPR, je zřejmé,
že žalovaný první, druhé i třetí (nadřízeným orgánem nezrušené) rozhodnutí o odmítnutí žádosti
založil na úvaze, že nebyly naplněny podmínky testu podle platového nálezu. Žalovaný vždy
dospěl k závěru, že požadované informace nemohou vést ke sledovanému cíli – kontrole
přiměřenosti platů dotčených úředníků a ověření jejich finančního postihu za údajná pochybení.
Jestliže nadřízený orgán již v minulosti ve zrušovacím rozhodnutí žalovaného důrazně upozornil
na nutnost zabývat se detailně logickou spojitostí mezi důvody žádosti a požadovanými
informacemi, avšak žalovaný svá jednotlivá postupně vydávaná rozhodnutí opíral v nosných
ohledech o shodné důvody, pak podmínky pro podání žaloby přímo proti rozhodnutí povinného
subjektu (žalovaného) ve smyslu rozsudku NSS č. j. 7 As 192/2017 - 35 byly splněny.
Pro tento závěr svědčí i celková doba vyřizování žalobcovy žádosti. Žaloba je tedy přípustná
i ve smyslu §68 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Krajský soud jako nadbytečnou vyhodnotil výzvu k upřesnění žádosti o informace,
jak ji vyžadoval nadřízený orgán žalovaného a jeho důsledné trvání na podrobné interpretaci
a aplikaci GDPR. Zákon o svobodném přístupu k informacím (§8b) je výjimkou z GDPR, jsou-li
naplněny podmínky „platového testu“. Právě čtyřstupňový algoritmus stanovený v platovém
nálezu je nástrojem, který slouží k řešení konfliktu mezi vzájemně si konkurujícími právy
na soukromí a na informace. Žalovaný jako povinný subjekt a jeho nadřízený orgán tak měli svoji
pozornost zaměřit na „platový test“, a nikoli vyzývat žalobce k doplnění žádosti či vytvářet
prostor pro nadbytečné filipiky stran GDPR. Krajský soud shledal splněnými všechny podmínky
platového testu pro vyhovění žalobcově žádosti uvedené v bodu 125 platového nálezu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž namítl nesprávnost závěru krajského soudu o přípustnosti žaloby. Z rozhodnutí
odvolacího orgánu je totiž zřejmé, že žalovanému bylo pokaždé vytýkáno jiné pochybení.
Závazným právním názorem odvolacího orgánu byl žalovaný vázán a na něj reagoval.
V posuzované věci tedy nešlo o tzv. „procesní ping-pong“, kdy by odvolací orgán vracel
stěžovateli rozhodnutí pro ignoranci stále stejného právního názoru. Názor vyslovený odvolacím
orgánem doposud žalovaného nikdy nezavázal informace poskytnout.
[8] V prvém zrušovacím rozhodnutí odvolacího orgánu byl vyjádřen názor, že je potřeba
se zabývat účelem, pro který bylo započato se zpracováním požadovaných osobních údajů
u povinného subjektu coby zaměstnavatele dotčených subjektů údajů a jeho slučitelnosti
z pohledu GDPR s jiným způsobem zpracování – poskytnutím žadateli. Dále pak se měl
stěžovatel zabývat naplněním podmínky tzv. platového testu spočívající v požadavku,
aby se informace samotná týkala veřejného zájmu. V druhém odmítavém rozhodnutí stěžovatel
tento názor v plné míře respektoval.
[9] Ve druhém zrušovacím rozhodnutí odvolacího orgánu byl vyjádřen názor, že je potřeba
slučitelnost účelu původního a nového zpracování osobních údajů z pohledu GDPR vyhodnotit
jinak, než stěžovatel učinil. Dále se odvolací orgán vyjádřil v tom smyslu, že nelze shledat
za naplněnou přinejmenším jednu z podmínek tzv. platového testu – podmínku relevance
s veřejným zájmem nikoli jen v obecné rovině. Ve třetím odmítavém rozhodnutí stěžovatel tento
názor v plné míře respektoval. Stěžovatel tak má za to, že za této situace by již odvolací orgán
správnost jeho rozhodnutí potvrdil, avšak odvolání podáno nebylo, nýbrž byla podána správní
žaloba. Nejedná se tak o případ, ve kterém by žalovaným jakožto povinný subjekt nerespektoval
závazný právní názor odvolacího orgánu a opakovaně odmítal žádost ze stejného důvodu, který
by odvolací orgán opakovaně označil za nezákonný. Nebyla tak splněna podmínka přípustnosti
žaloby spočívající ve vyčerpání řádných opravných prostředků.
[10] Krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda existují zákonné důvody pro odmítnutí
žádosti. Podle stěžovatele nelze po posouzení dle tzv. platového testu požadované informace
poskytnout, neboť nebyla naplněna podmínka relevance s veřejným zájem nikoli jen v obecné
rovině. Vyjádření dotčených úředníků potvrzují závěr, že mezi požadovanými osobními údaji
(informacemi) a veřejným zájmem na jejich poskytnutí nemůže být vztah v kvalitě vyžadované
tzv. platovým testem pro to, aby mohl být zájem na ochraně žalobcem požadovaných osobních
údajů prolomen. Krajský soud se s touto argumentací stěžovatele nevypořádal, a jeho názor
tak je nejen nezákonný, ale i nepřezkoumatelný Stěžovatel uzavřel, že nejsou splněny všechny
podmínky, které na žadatele o informaci o platech či odměnách klade judikatura Ústavního
soudu, a tyto informace coby osobní údaje proto nemohou být poskytnuty.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud se žalobou řádně zabýval
a přesvědčivě se vypořádal se všemi podstatnými argumenty vznesenými oběma stranami,
přičemž své rozhodnutí opřel o judikaturu Ústavního soudu a NSS. Žalovaný se svými
obstrukčními kroky snaží co nejvíce zkomplikovat činnost žalobce jako hlídacího psa demokracie,
o čemž svědčí i jeho přepjatě formalistický postup v řízení o poskytnutí týchž informací
za navazující období roků 2020 a 2021. Žalovaný své povinnosti dle kasační stížností napadeného
rozsudku splnil a žalobci informace o platech, příplatcích, odměnách i osobním ohodnocení
dotčených úředníků za roky 2017 – 2019 dne 14. 10. 2021 poskytl. Platové ohodnocení těchto
zaměstnanců je nadstandardní a ukazuje, že žalobce měl skutečně důvod se o ně zajímat.
Tím, že žalovaný požadované informace žalobci poskytl, také fakticky odpadl důvod kasační
stížnosti, a žalovaný tak nedůvodně zahlcuje Nejvyšší správní soud. Žalobce dále odkázal
na závěry uvedené v rozsudcích NSS ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 As 88/2019 - 29, a ze dne
17. 8. 2020, č. j. 1 As 250/2020 - 29. S tvrzením stěžovatele, že v posuzované věci o „procesní
ping-pong“ nešlo, žalobce nesouhlasí. Je však pravdou, že nezákonnost postupu při vyřizování
žalobcovy žádosti o informace způsobovaly správní orgány obou stupňů, a bylo o to důležitější,
aby do správního řízení mohla zasáhnout soudní moc. Postup žalobce byl v souladu s judikaturou
NSS.
[12] Tvrzení stěžovatele, že se krajský soud s vyjádřeními dotčených úředníků k jednotlivým
případům nevypořádal, není na místě, neboť žalobce ve správním řízení i v navazujícím soudním
řízení prokázal, že mají svůj podíl na podivných kauzách. Krajský soud upozornil na množství
článků z místního zpravodajství, které dokládají, že se jedná o veřejně diskutované případy.
Žalobce je o nezákonnosti (či přinejmenším o nevhodnosti) postupu obou úředníků ve všech
případech uvedených v žalobě i nadále přesvědčen. Nicméně i kdyby snad v některém případě
nebylo pochybení jednoznačně prokázáno, jako důvod pro poskytnutí informací o platech těchto
úředníků plně postačuje pouhé podezření z pochybení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že se v posuzované věci nejednalo
o případ, ve kterém by žalovaný jakožto povinný subjekt nerespektoval závazný právní názor
odvolacího orgánu, opakovaně odmítal žádost ze stejného důvodu, který by odvolací orgán
opakovaně označil za nezákonný, a nebyla tak splněna podmínka přípustnosti žaloby spočívající
ve vyčerpání řádných opravných prostředků.
[16] K této námitce Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že žalovaný ve svém prvním
rozhodnutí v této věci ze dne 24. 4. 2019, č. j. PVMU 54903/2019 19, žádost žalobce částečně
odmítl v bodu 1 a v bodu č. 2 a 4 žádost odmítl. Poukázal na platový nález a v něm uvedený
„platový test“ dle kterého povinný subjekt může odmítnout poskytnout žadateli informace
o platu, platovém tarifu, odměnách, osobním příplatku, hodnocení a odměnách zaměstnance,
vyžádané na základě §8b zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejsou splněny
všechny tyto podmínky: a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného
zájmu; b) informace samotná se týká veřejného zájmu; c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání
dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“; d) informace existuje a je dostupná.
Následně dospěl k závěru, že není splněna podmínka a) a b) tohoto platového testu.
[17] Krajský úřad Olomouckého kraje toto rozhodnutí žalovaného zrušil rozhodnutím
ze dne 6. 6. 2019, č. j. KUOK 54433/2019, s odůvodněním, že žalovaný opomenul GDPR,
a jeho rozhodnutí tak je nepřezkoumatelné.
[18] Žalovaný následně ve druhém rozhodnutí ve věci žádost odmítl, resp. částečně odmítl
ve stejném rozsahu. Zabýval se žádostí z hlediska GDPR, přičemž shledal, že se nejedná
o zpracování nutné a přiměřené k zajištění jednoho z důležitých veřejných cílů stanovených
v článku 23 odst. 1 GDPR a ani nový účel (poskytnutí informací podle zákona o svobodném
přístupu k informacím) nebyl slučitelný s původním účelem (plnění právních povinností
zaměstnavatele), neboť neexistuje logická vazba mezi účely, kvůli nimž byly osobní údaje
shromážděny a účely zamýšleného dalšího zpracování. Nebyly ani naplněny podmínky
pro aplikaci čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR. Následně žalovaný opět dospěl k závěru o nesplnění
podmínky a) a b) platového testu.
[19] Krajský úřad Olomouckého kraje rozhodnutím ze dne 2. 8. 2019, č. j. KUOK 80408/2019,
zrušil také druhé rozhodnutí žalovaného. Shledal jej totiž vnitřně rozporným,
neboť jestliže žalovaný dospěl k závěru, že nový účel zpracování příslušných informací,
tedy aplikace zákona o svobodném přístupu k informacím není legitimní ve vztahu k původnímu
účelu shromáždění údajů, neměl již provádět platový test a posuzovat zákonnost zpracování
údajů dle čl. 6 GDPR. Doporučil žalovanému do budoucna zvážit jím vyslovený závěr
o (ne)legitimitě nového účelu zpracování osobních údajů, a to zejména ve světle článku 6 odst. 4
a článku 23 odst. 1 GDPR. Odůvodnění žalovaného týkající se čl. 23 odst. 1 GDPR neseznal
krajský úřad dostatečným. Krajský úřad žalovanému uložil zvážit příhodnost argumentace užité
v rámci vyhodnocení (ne)naplnění některého ze čtyř bodů platového testu. S přihlédnutím
k postavení žalobce coby „hlídacího psa“ totiž nelze vyloučit do budoucna rozpoutání diskuse
ohledně kvality práce obou dotčených úředníků a jejich odměňování.
[20] Žalovaný následně znovu rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím stejným způsobem
jako ve svých předchozích rozhodnutích. Dospěl k závěru, že poskytnutí požadovaných
informací může být slučitelné s ustanovením čl. 23 odst. 1 GDPR a lze aplikovat výjimku
zpracování osobních údajů dle čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR. Následně se zabýval platovým testem
a dospěl k závěru, že požadovaná informace (položky nad rámec platového tarifu) nemá žádnou
logickou spojitost s vymezenými důvody (účely) získání takové informace, a není proto naplněna
podmínka a) platového testu, neboť požadované informace vedoucí k odpovědi na otázku,
zda došlo k výchovným krokům ze strany nadřízených, již byly žalovaným poskytnuty a není
objektivně možné plnit účel žádosti porovnáním nadstandardnosti oceňování vůči jiným
profesím v rámci kraje. Uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro poskytnutí informace ve smyslu
platového nálezu.
[21] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že byť se důvody
pro zrušení prvního i druhého rozhodnutí žalovaného do určité míry lišily, žalovaný
své rozhodnutí vždy založil na nesplnění platového testu. Krajský úřad Olomouckého kraje
přitom ve svém druhém zrušovacím rozhodnutí ze dne 2. 8. 2019, č. j. KUOK 80408/2019,
uložil žalovanému zvážit příhodnost argumentace užité v rámci vyhodnocení (ne)naplnění
platového testu. Nejednalo se tedy sice o případ, kdy by žalovaný ostentativně nerespektoval
závazný právní názor nadřízeného správního orgán, avšak zároveň je zřejmé, že žalovaný svá
rozhodnutí opíral v podstatě o stále stejné důvody, byť jeho argumentace se částečně
obměňovala. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že byly
splněny podmínky pro podání žaloby přímo proti rozhodnutí povinného subjektu ve smyslu
rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017 - 35, č. 3834/2019 Sb.
NSS, v jehož bodě 40 se uvádí, že „žadatel o informace může ve věcech svobodného přístupu k informacím
podat žalobu přímo proti rozhodnutí povinného subjektu, kterým povinný subjekt po předchozím zrušovacím
rozhodnutí odvolacího orgánu znovu odmítl požadovanou informaci poskytnout (§16 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím).“
[22] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nesprávně posoudil existenci zákonných důvodů
pro odmítnutí žádosti. Vyjádřil v této souvislosti přesvědčení, že není splněna podmínka
„relevance s veřejným zájmem nikoli jen v obecné rovině“. Nejvyšší správní soud této
argumentaci stěžovatele nepřisvědčil, neboť jak již přiléhavě konstatoval krajský soud, žalobce
přiložil podrobný popis jím tvrzených pochybení dotčených úředníků, přičemž poukázal rovněž
na konkrétní zdroje z médií. Pod veřejný zájem lze nepochybně podřadit i zájem na kontrole
řádné činnosti stavebního úřadu, tj. kvality práce úředníků. Navíc oba dotčení úředníci
nebyli řadovými úředníky, šlo o vedoucího oddělení územního a stavebního řízení pro město
Prostějov a vedoucího stavebního úřadu Magistrátu města Prostějova, tedy o vedoucí
zaměstnance, kteří disponují širokou věcnou působností a rozsáhlými pravomocemi, které
mohou být případně i zneužity, proto je dán větší zájem na veřejné kontrole jejich úřední
činnosti, včetně odměňování za její výkon. Proto musí být současně z titulu výkonu svých funkcí
připraveni strpět vyšší míru zásahu do jejich práva na ochranu platového soukromí oproti
řadovým zaměstnancům veřejnoprávních subjektů. Stěžovatelem zmíněná skutečnost, že dotčení
úředníci ve svých vyjádřeních žalobcem namítaná pochybení v rámci své úřední činnosti popírají,
nemůže sama o sobě vyvrátit výše uvedené specifické okolnosti svědčící v posuzované věci
o existenci veřejného zájmu na zveřejnění požadovaných informací.
[23] Námitku stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s jeho argumentací,
že mezi požadovanými osobními údaji (informacemi) a veřejným zájmem na jejich poskytnutí
nemůže být vztah v kvalitě vyžadované tzv. platovým testem pro to, aby mohl být zájem
na ochraně žalobcem požadovaných osobních údajů prolomen, Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou, neboť krajský soud náležitě zohlednil specifické okolnosti posuzované věci
a své závěry ohledně veřejného zájmu na poskytnutí požadovaných informací logicky,
přesvědčivě, přehledně, úplně a správně zdůvodnil. Nejvyšší správní soud se proto s těmito
závěry krajského soudu plně ztotožňuje. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že v posuzované věci
nejsou splněny všechny podmínky, které na žadatele o informaci o platech či odměnách klade
rozhodovací praxe Ústavního soudu, a tyto informace coby osobní údaje proto nemohou
být poskytnuty.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[25] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatel, který
neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Úspěšný žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
Důvodně vynaložené náklady sestávají z odměny za zastupování a z hotových výdajů zástupce
žalobce.
[26] V řízení o kasační stížnosti byly učiněny dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a písemné vyjádření ze dne 3. 11. 2021). Výše odměny za jeden úkon právní služby
učiněný zástupcem žalobce činí 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Soud žalobci přiznal za uvedené dva úkony částku celkem 6.200 Kč [§11 odst. 1 písm. a) a d)
advokátního tarifu] a k nim připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce žalobce ve výši
2 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané
hodnoty, a proto se do nákladů právního zastoupení započítává částka 1.428 Kč, která odpovídá
příslušné sazbě daně. Žalobce tak má nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v částce
8.228 Kč, kterou uhradí stěžovatel k rukám jeho zástupce ve lhůtě jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu