ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.346.2018:26
sp. zn. 4 As 346/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudkyň
Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D. a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: R. L., zast.
JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti žalovanému:
Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 7. 2017, č. j. PPR-8249-7/ČJ-2017-990450, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26.
10. 2018, č. j. 52 A 66/2017 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále též jen „rozhodnutí žalovaného“)
zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Pardubického kraje,
odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále též jen „správní orgán prvního stupně),
ze dne 25. 5. 2017, č. j. KRPE-79778-20/PŘ-2016-1700IY-OD (dále též jen „prvostupňové
rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci
jakožto držiteli zbrojní licence uložena pokuta za správní delikty podle §76d odst. 1
písm. a), d) a l) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění účinném
do 31. 1. 2017 (dále též jen „zákon o zbraních“), ve výši 29.000 Kč. Prvostupňové
rozhodnutí bylo vydáno poté, co žalovaný v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 20. 4. 2017,
č .j. PPR-8249-3/ČJ-2017-990450, zrušil předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně ze dne 20. 1. 2017, č. j. KRPE-79778-14/PŘ-2017-1700IY-OD, ve stejné věci.
[2] Žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou (dále
též jen „napadený rozsudek“).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti navrhl, aby byl napadený rozsudek
zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí. Stěžovatel nejprve
shrnul podstatu věci tak, že již dne 20. 1. 2017 mu byla správním orgánem prvního stupně
uložena stejná pokuta za naplnění skutkových podstat správních deliktů podle §76d odst. 1
písm. a), d) a l) zákona o zbraních. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí zrušeno v plném
rozsahu a věc byla vrácena k novému projednání. Správní orgán prvního stupně však věc
znovu neprojednal, namísto toho bez dalšího rozhodl znovu a shodně ve věci samé. Stěžovatel
má za to, že pokud v jeho případě žalovaný rozhodl podle §90 odst. 1 písm. b)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen „s. ř.“), věc je třeba nově projednat
a přinejmenším je třeba postupovat podle §36 odst. 3 s. ř., tj. před vydáním rozhodnutí
musí být účastníkovi řízení dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Výjimky
jsou připuštěny pouze v případech, že zákon stanoví jinak, nebo pokud se žádosti v plném
rozsahu vyhovuje, anebo pokud se účastník práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
V případě stěžovatele nebyla dána žádná z uvedených výjimek.
[4] Podle stěžovatele teprve je-li účastník řízení vyzván, aby se ke shromážděným podkladům
k vydání rozhodnutí vyjádřil, může zjistit, zda byly nebo nebyly do spisu zařazeny nové listiny
a reagovat na to např. tím, že jejich připojení navrhne, případně navrhne nové důkazy, které
v předchozím řízení nenavrhoval. Stěžovatel tedy i nadále shledává postup správních orgánů
rozporným s §36 odst. 3 s. ř.; pokud krajský soud takový postup správních
orgánů potvrdil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 7 Afs 122/2009 - 360, podle stěžovatele nelze toto rozhodnutí na posuzovanou věc použít,
neboť v něm se jednalo o vrácení věci k dalšímu řízení, nikoli o vrácení věci k řízení novému.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž poukázal na to, že krajský soud neshledal důvodnou
jeho žalobní námitku spočívající v existenci překážky věci rozhodnuté.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel byl nepochybně seznámen
s rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 4. 2017, v němž byl vysvětlen právní názor odvolacího
správního orgánu, a v němž byl vyložen následující postup správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel byl zastoupen advokátem, jemuž muselo být jasné, že není důvod k novému
vyjadřování k podkladům, které se nezměnily a ke kterým již bylo vyjádření umožněno.
Pokud měl stěžovatel důvody a chtěl podklady pro vydání rozhodnutí doplnit, nebyl v tomto
ohledu vázán na jakýkoli pokyn správního orgánu prvního stupně. Dikce §90 odst. 1 písm. b)
s. ř. nepřipouští jinou formulaci než „vrácení k novému projednání“, což však neznamená,
že by měl správní orgán účastníky vyzvat k vyjádření k původním, prokazatelně nezměněným
podkladům. V takovém postupu by žalovaný spatřoval významný zásah do zásady hospodárnosti
řízení. Stěžovatel nebyl na právech účastníka řízení nijak krácen.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Těžištěm kasační stížnosti je posouzení, zda řízení před správními orgány bylo stiženo
vadou spočívající v porušení práva účastníka řízení (stěžovatele) na seznámení s podklady
pro vydání prvostupňového rozhodnutí. K tomu je třeba nejprve obecně uvést, že procesní
vady mohou vést ke zrušení rozhodnutí správního orgánu pouze tehdy, mohla-li být v jejich
důsledku ovlivněna zákonnost takového rozhodnutí (k tomu viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 243, č. 2073/2010 Sb.
NSS, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 - 28, ze dne 22. 1. 2009, č. j. 6 As 16/2008 - 90
či ze dne 28. 6. 2005, č. j. 8 As 3/2005 - 86). Ostatně jen v takovém případě by kasační stížnost
mohla být shledána důvodnou ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Je to přitom stěžovatel,
kdo má tvrdit a dokládat, jak se nerespektování §36 odst. 3 správního řádu konkrétně
dotklo jeho práv (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 8 As 28/2011 - 78).
[9] Krajský soud v napadeném rozsudku dostatečným způsobem, s odkazem na relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, vysvětlil smysl a účel §36 odst. 3 s. ř. (např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013 - 51, ze dne 26. 2. 2010,
č. j. 8 Afs 21/2009 - 243, č. 2073/2010 Sb. NSS), tj. aby účastník řízení seznal všechny podklady,
které byly při rozhodování v jeho věci užity, přičemž správně zdůraznil, že procesní práva
nelze uplatňovat samoúčelně, ale vždy jen ve vazbě na práva hmotná, k jejichž ochraně řádné
zajištění procesních práv účastníka řízení slouží.
[10] Podle §36 odst. 3 s. ř. platí, že pokud zákon nestanoví jinak, musí být účastníkům
před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
To se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který
se práva vyjádřit se k podkladům vzdal. Jakkoli lze sice stěžovateli přisvědčit, že v jeho případě
nebyla dána žádná z výjimek, u níž se právo na vyjádření se k podkladům rozhodnutí neuplatní,
nelze již přisvědčit tomu, že by stěžovatel byl na tomto právu účastníka správního řízení zkrácen.
[11] Z průběhu řízení před správními orgány, který byl popsán jak v rozhodnutí žalovaného
(zejména s. 3), tak v napadeném rozsudku (bod 15.), a který koresponduje s obsahem správního
spisu, se podává, že stěžovatel byl se spisovým materiálem seznámen dne 2. 12. 2016
(dle protokolu se seznámení se spisem účastnil stěžovatel i jeho právní zástupce).
Následně bylo do spisového materiálu založeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
ze dne 20. 1. 2017, rozhodnutí o odvolání ze dne 20. 4. 2017, a poté bylo dne 25. 5. 2017 vydáno
prvostupňové rozhodnutí. Správní spis nadto obsahuje pouze přípisy správního orgánu prvního
stupně a žalovaného při postoupení spisů k odvolání a následně po zrušení prvního rozhodnutí
správního orgánu zpět tomuto orgánu. Po seznámení stěžovatele s podklady k vydání rozhodnutí
tedy již nebyly do spisového materiálu doloženy žádné písemnosti, které by stěžovateli
nebyly známy a které by byly podkladem pro vydání rozhodnutí ve věci (přípisy správních orgánů
doprovázející postupovaný spis za takové podklady považovat nelze).
[12] Stěžovatel mohl a měl po vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2017 očekávat,
že správní orgán přistoupí k novému rozhodnutí ve věci, neboť žalovaný v závěru odůvodnění
tohoto rozhodnutí uvedl jeho důvod, tj. nedostatečný výrok rozhodnutí o správním deliktu.
Stěžovatel, zastoupený advokátem, tak již nemohl důvodně očekávat, že do spisu budou
zařazovány další podklady pro vydání rozhodnutí, neboť pro účely nápravy vytčené vady takový
postup nebyl zapotřebí. Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatel návrh na provedení
důkazu podal dne 25. 10. 2016. Chtěl-li podat další takový návrh, měl k tomu kdykoli v průběhu
správního řízení příležitost. Pokud tak neučinil, nelze akceptovat jeho námitku, že by případně
po výzvě k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, s nimiž se však již předtím seznámil,
byl bez dalšího jako účastník řízení v situaci, která by jej vedla k navržení či předložení
dalších důkazů.
[13] Stěžovatel argumentoval tím, že rozhodne-li a postupuje-li odvolací orgán podle §90
odst. 1 písm. b) s. ř., tj. napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému
projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, je třeba věc „nově projednat“, včetně
postupu podle §36 odst. 3 s. ř. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že způsob „nového
projednání“ se v takovém případě odvíjí od právního názoru odvolacího správního orgánu,
vyslovenému v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí, jímž je prvostupňový správní orgán
při novém projednání vázán. Aplikace §36 odst. 3 s. ř. tak jistě obecně nelze po postupu
podle §90 odst. 1 písm. b) s. ř. vyloučit, ovšem vždy je třeba přihlížet k důvodům vedoucím
k nutnosti „nového projednání“ věci. Je-li takovým důvodem vada spočívající
pouze v nedostatečnosti výroku rozhodnutí, nikoli např. typicky vada spočívající
v nedostatečném zjištění skutkového stavu, nebude za situace, kdy byl účastník řízení se všemi
relevantními podklady pro vydání rozhodnutí již předtím jednou seznámen, postup podle §36
odst. 3 s. ř. na místě, a to pro svoji nadbytečnost, potažmo nehospodárnost.
[14] Poukazoval-li stěžovatel na irelevanci odkazu krajského soudu na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 122/2009 - 360, k tomu
lze konstatovat, že na uvedené rozhodnutí bylo odkazováno pouze v rámci citace jiné relevantní
pasáže z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 122/2009 - 360,
který je na posuzovanou věc bezesporu aplikovatelný. Pokud se zde uvádí, že po zrušujícím
rozhodnutí byla věc vrácena městskému úřadu k dalšímu řízení, nikoliv k řízení novému,
tímto „novým řízením“ bylo zjevně myšleno řízení, ve kterém by bylo nutno opakovat již učiněné úkony
nebo provádět úkony další. Je-li však v §90 odst. 1 písm. b) s. ř. užito pojmu „nové projednání“,
je jím myšleno projednání věci po zrušujícím rozhodnutí odvolacího orgánu, jehož postup
a rozsah bude vymezen důvody uvedenými právě tímto rozhodnutím. Jak již bylo zmíněno výše,
součástí „nového projednání“ ve smyslu §90 odst. 1 písm. b) s. ř. tak může být jak rozhodnutí
správního orgánu bez dalšího (jako tomu bylo v posuzované věci), tak další doplnění dokazování,
resp. podkladů pro vydání rozhodnutí a teprve v návaznosti na to vydání rozhodnutí (v takovém
případě by již bylo nutno postupovat dle §36 odst. 3 s. ř.).
[15] Lze tedy shrnout, že ve správním řízení nebyl stěžovatel zkrácen na svém procesním
právu na vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, neboť tohoto práva využil
a v průběhu navazujícího správního řízení již po vydání zrušujícího rozhodnutí žalovaného, které
bylo stěžovateli řádně doručeno, nedošlo k doplnění dalších podkladů, které by byly pro vydání
nového (prvostupňového) rozhodnutí relevantní. K tomu lze dodat, že vydání prvostupňového
rozhodnutí z hlediska časového plynule navazovalo na vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacího
orgánu, a proto ani tento aspekt (byť na něj stěžovatel ani nepoukazoval) řádnost správního
řízení nezpochybňuje.
[16] Ve vztahu ke skutečnosti, že krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele
spočívající v existenci překážky věci rozhodnuté, stěžovatel neformuloval žádný kasační
bod, pouze se pozastavil nad citovaným výňatkem z odůvodnění napadeného rozsudku,
v němž spatřoval zjevně nevhodnou ironii. Nejvyšší správní soud se proto touto toliko
konstatovanou skutečností nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s.ř.s. zamítl.
[18] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a proto právo
na náhradu nákladů řízení nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, a proto mu náhrada nákladů řízení
přiznána nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu