ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.433.2019:43
sp. zn. 4 As 433/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. Ď., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 1. 2016, č. j. 322/DS/2016, JID: 18645/2016/KUUK/Bre, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2019,
č. j. 42 A 13/2016 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Mostu (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 12. 8. 2015,
č. j. MmM/094260/2015/OSČ-P/VŠ, sp. zn. OSČ-Př/036436/1057/2015/VŠ, kterým
byl žalobce uznán vinným tím, že dne 21. 3. 2015 v 16:20 hod. v Braňanech, v ul. Petra Bezruče,
za křižovatkou ulic Bílinská a Mostecká, směr Mariánské Radčice, při řízení vozidla tovární
značky Renault Trafic, registrační značky X, držel v levé ruce hovorové zařízení, za jízdy nebyl
připoután na sedadle bezpečnostním pásem a neměl při sobě řidičský průkaz. Tímto jednáním
žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 1 a písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), neboť porušil §6 odst. 1 písm. a), §6 odst. 8 písm. a) a §7 odst. 1
písm. c) téhož zákona. Správní orgán prvního stupně za tyto přestupky žalobci podle §11 odst. 1
písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a §125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním
provozu uložil pokutu ve výši 2.000 Kč a dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích
a vyhlášky č. 231/1996 Sb. uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že rozhodnutí
žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť aprobovalo rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, které je vadné právě z těchto důvodů. Žalobce poukázal na skutečnost,
že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se vztahuje k jinému případu, neboť správní
orgán opakovaně označuje vozidlo žalobce jako Škodu Superb. Žalobce však v rozhodné době
řídil vozidlo Renault Trafic, jak je ostatně správně uvedeno ve výroku předmětného rozhodnutí.
V řízení nebyl dostatečně identifikován ani subjekt přestupku, kterým má být žalobce. Správní
orgány dále podle žalobce zcela přechází otázku objektu přestupku, selhaly ve vymezení
objektivní stránky přestupku a nebyla vymezena ani subjektivní stránka přestupku.
Zcela rezignovaly na zjištění relevantních skutkových okolností. Výrok rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně neodpovídá §77 zákona o přestupcích, neboť v něm absentuje údaj
o formě zavinění a je nezákonný, neboť v něm nebylo uvedeno, že s odsouzením za přestupek
je spojen též bodový postih. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nepřezkoumatelné
proto, že není řádně odůvodněna výše sankce.
[3] Správní orgán prvního stupně nadto postupoval vadně, když přihlížel k přestupkům,
kterých se žalobce dopustil v předchozích třech letech. Nezabýval se polehčujícími
okolnostmi, a jeho rozhodnutí tak je nepřezkoumatelné pro neodůvodnění uložené
sankce. Žalobce má dále za to, že jeho údajné telefonování za jízdy a nepřipoutání
se bylo správním orgánem prvního stupně prokázáno zcela nedostatečně. V odůvodnění
rozhodnutí totiž absentuje posouzení možnosti policistů vidět jednání žalobce uvedeným
způsobem, tj. přes čiré zadní sklo vozidla. Vozidlo Renault Trafic, které žalobce v rozhodnou
dobu řídil, však takový výhled neumožňuje. Jedná se totiž o dodávku, jejíž zadní skla
nejsou průhledná. Ani jeden ze svědků nebyl schopen popsat alespoň zevrubně typ telefonu,
kterým se měl žalobce protiprávního jednání dopustit, což dle rozsudku NSS ze dne 22. 7. 2011,
č. j. 7 As 102/2010 – 86, snižuje věrohodnost jejich výpovědí. Žalobce dále rozporoval,
že by u sebe při kontrole neměl řidičský průkaz. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
považuje žalobce za nepřezkoumatelné také proto, že správní orgán nedostatečně odůvodnil
naplnění materiální stránky údajných přestupků, resp. se jí vůbec nezabýval. Vzhledem k tomu,
že žalovaný toto pochybení nenapravil, je i jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným právě z tohoto
důvodu. Další pochybení žalovaného spatřuje žalobce v tom, že nevyhověl žádosti
jeho zmocněnce o sdělení, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohl případně namítat podjatost
této osoby. Tato procesní vada měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí a žalobce
byl v důsledku ní zkrácen na svém právu vyjádřit své stanovisko v odvolacím řízení,
neboť se hodlal vyjádřit až po poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách a chtěl
zvážit podání námitky podjatosti. Rozhodnutí žalovaného tak bylo pro žalobce tzv. překvapivým
rozhodnutím. V této souvislosti žalobce zmínil, že pokud by mu žalovaný sdělil, že oprávněnou
osobou bude JUDr. et Mgr. S. K., podal by námitku podjatosti, což však již nyní učinit nemůže.
[4] Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud
shledal, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že se naplněním
skutkové podstaty jednotlivých přestupků zabýval. Uvedl totiž, jakého jednání se žalobce dopustil
a jaké právní povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu žalobce tímto jednáním
porušil, a následně tato porušení podřadil pod dílčí skutkové podstaty. K otázce zavinění
se správní orgán nemohl nijak vyjádřit vzhledem k tomu, že byl žalobce v průběhu správního
řízení pasivní, a nebylo tak možné z ničeho usoudit na jeho vnitřní psychický stav ve vztahu
ke spáchaným přestupkům. Objektem přestupků vymezených v zákoně o silničním provozu
je obecně zájem na dodržování pravidel silničního provozu, a není tudíž nezbytně nutné
jej výslovně v odůvodnění uvádět.
[5] Materiální stránkou přestupků se správní orgány výslovně nezabývaly. Podle názoru
soudu však jde o případ, kdy již samotné zakotvení příslušných skutkových podstat do zákona
o silničním provozu svědčí o tom, že je jejich prostřednictvím chráněn společenský zájem,
jehož porušení je pro společnost škodlivé. Přestože tedy správní orgány tyto úvahy výslovně
neuvedly, nepovažuje soud tento nedostatek za tak závažnou vadu, která by měla za následek
nezákonnost celého rozhodnutí. Ohledně stanovení výše a druhu sankce je z odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zřejmé, že přistoupil ke stanovení sankce
v polovině zákonné sazby zejména s ohledem na předchozí přestupková jednání žalobce.
Nepřesnost v chybném označení značky žalobcova vozidla a dokladu, který žalobce neměl
při kontrole předložit, nepředstavuje vadu, která by mohla způsobit nepřezkoumatelnost
rozhodnutí, neboť z kontextu odůvodnění vyplývá, že jde pouze o chybu v psaní.
[6] K absenci údaje o formě zavinění soud uvedl, že zákonem č. 204/2015 Sb.,
byl sice s účinností od 1. 10. 2015 novelizován §77 zákona o přestupcích v tom smyslu, že nově
musel výrok rozhodnutí o přestupku obsahovat i údaj o formě zavinění, nicméně
dle přechodných ustanovení se změny provedené touto novelou nevztahovaly na řízení, která
nebyla přede dnem účinnosti novely pravomocně skončena, což je právě tento případ.
Nelze tedy souhlasit s argumentací žalobce, že žalovaný měl přezkoumat rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně dle znění zákona o přestupcích účinného ke dni jeho rozhodování.
S poukazem na rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2018, č. j. 3 As 218/2016 - 38, krajský soud uvedl,
že záznam bodů nelze považovat za sankci ve smyslu §77 zákona o přestupcích a správní orgán
prvního stupně proto nepochybil, když příslušný bodový postih za přestupkové jednání žalobce
ve výrokové části neuvedl. Skutečnost, že správní orgán vzal v úvahu předchozí pravomocná
rozhodnutí o přestupcích při hodnocení osoby žalobce, není nezákonný, naopak je plně
v souladu s §12 odst. 1 zákona o přestupcích.
[7] Krajský soud neshledal žádné pochybnosti o věrohodnosti vyslechnutých policistů,
neboť nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by naznačovala, že by při provedené kontrole
měli postupovat vůči žalobci předpojatě. Skutková zjištění správního orgánu jsou dostatečná
k prokázání viny žalobce za uvedené přestupky, neboť je z nich zřejmé, že policisté měli v dané
situaci takové podmínky, že mohli bezpečně u žalobce identifikovat protiprávní jednání.
Věrohodnost výpovědí a pravdivost jimi popisovaného skutkového stavu přitom posilují
i policisty zakreslené pozice obou vozidel před kontrolou a též pořízené snímky vozidla žalobce,
ze kterých je patrné, že přes skla vozu je velmi snadno vidět až do jeho kabiny. K námitce,
že žalobce předložil při kontrole řidičský průkaz, soud uvedl, že z oznámení o přestupku i z obou
výpovědí policistů vyplývá, že tomu tak nebylo.
[8] Krajský soud žalobci přisvědčil, že postup žalovaného, jenž jej v dané věci
i přes výslovnou žádost o osobách zmocněných rozhodnout o jím podaném odvolání
neinformoval, lze považovat za vadu řízení. Tato vada však nemá za následek nezákonnost
napadeného rozhodnutí, neboť žalobci nevznikla žádná újma, resp. nedošlo k žádnému
poškození jeho procesních práv, a to ani jeho práva na obhajobu. Argumentaci žalobce,
že nechtěl doplnit odvolání dříve, než bude informován o zmocněném úředníku,
protože se obával ustanovení podjaté osoby, krajský soud odmítl jako účelovou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační
stížnost, v níž opět upozornil, že správní orgán ve svém rozhodnutí čtyřikrát zmiňuje vozidlo
Superb namísto vozidla Renault Trafic, které žalobce řídil, což podle stěžovatele
nelze bagatelizovat a označit za pouhou chybu v psaní. Toto pochybení totiž mohlo mít vliv
na hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Běžné vozidlo Škoda Superb totiž poskytuje
odlišnou možnost vhledu do kabiny pro cestující, než skříňové dodávkové vozidlo
Renault Trafic. Rovněž v případě předložení řidičského či technického průkazu není jisté,
zda jde o pouhou chybu v psaní. Vyvstává tak otázka, co vlastně správní orgán posuzoval.
[10] Správní orgány se vůbec nevěnovaly zavinění přestupku. Neprokázaly, neodůvodnily,
ani netvrdily, že by přestupek byl spáchán zaviněně, případně v jaké konkrétní formě byl spáchán.
Přitom zavinění, jako jeden ze znaků přestupku, je správní orgán povinen prokázat. Stěžovatel
odkázal na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018,
č. j. 28 A 15/2016 – 46, a v rozsudcích NSS ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 As 378/2016 – 39,
a z 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 – 37.
[11] Nepřezkoumatelnost výroku o sankci spatřuje stěžovatel v tom, že správní orgán toliko
vyjmenoval zákonná kritéria, ke kterým měl přihlížet při ukládání sankce, nicméně tato kritéria
nikterak neodůvodnil a nevysvětlil ani, zda k nim přihlédl ve prospěch či v neprospěch
stěžovatele. Stěžovateli není srozumitelný závěr krajského soudu, dle kterého správní orgán
přihlížel k míře zavinění žalobce, když sám krajský soud konstatoval, že správní orgány zavinění
nebyly s to zjistit pro nesoučinnost žalobce. Uvedené podle stěžovatele dokládá, že jak správní
orgány, tak i krajský soud toliko formalisticky tvrdí, že bylo třeba přihlédnout k míře zavinění,
ke které však nemohlo být přihlédnuto, když i soud uznává, že ji správní orgán nezjišťoval
a dokonce tvrdí, že ji ani zjistit nemohl. Úvaha o sankci nemůže spočívat na tom, že správní
orgán si ze všech existujících aspektů pro úvahu o sankci a okolností věci vybere jednu jedinou
(přestupkovou minulost), shodou okolností jdoucí v neprospěch stěžovatele a na základě ní uloží
sankci. Zvážení aspektu osoby stěžovatele nezprošťovalo správní orgán povinnosti přihlédnout
k následku přestupku, závažnosti přestupku, míře zavinění a okolnostem jeho spáchání
(srov. rozsudek ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 30).
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatel předně namítal, že správní orgán ve svém rozhodnutí čtyřikrát zmiňuje vozidlo
Superb namísto vozidla Renault Trafic, a dovozoval, že toto pochybení mohlo mít vliv
na hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Tomu Nejvyšší správní soud nepřisvědčil,
neboť správní orgán prvního stupně konstatoval, že při zpracovaní příkazu o uložení sankce,
proti kterému stěžovatel podal odpor, vznikla chyba v psaní, kdy ve druhém odstavci odůvodnění
bylo omylem uvedeno vozidlo tov. zn. Škoda Superb a ve výroku příkazu a třetím odstavci
je pak již správně uváděno vozidlo tov. zn. Renault Trafic. Ve zbývající části odůvodnění správní
orgán prvního stupně opakovaně uvádí, že se jednalo o vozidlo tov. zn. Renault Trafic,
z čehož je zřejmé, že správní orgán při posouzení věci vycházel z toho, že stěžovatel řídil vozidlo
tov. zn. Renault Trafic. Skutečnost, že v části rozhodnutí, v níž správní orgán prvního stupně
rekapituloval obsah oznámení přestupku, je opakovaně uvedeno, že se jednalo o vozidlo Superb,
proto nemá za následek nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a představuje
pouze chybu v psaní.
[16] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom, že nepřesnosti v označení
kontrolovaného vozidla mohly mít vliv na hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu,
neboť v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je uvedeno, že vozidlo Renault Trafic mělo
prosklenou zadní část, tj. bylo možné, aby policejní hlídka viděla zezadu na řidiče (stěžovatele)
a mohla zjistit, že za jízdy telefonuje a není připoután. Prap. M. S. vypověděl, že za vozidlem
stěžovatele jeli s odstupem asi 3 m rychlostí, která nebyla vyšší než 40 km/h, a takto za vozidlem
stěžovatele jeli přibližně 300 m. Při jízdě v takto nízké rychlosti a v takto malém odstupu mezi
vozidly nemá Nejvyšší správní soud pochybnost o tom, že policejní hlídka viděla, že žalobce za
jízdy telefonuje a není připoután.
[17] V případě konstatování správního orgánu prvního stupně, že stěžovatel neměl při sobě
platný technický průkaz a porušil §6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu, dle kterého
řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe řidičský průkaz, se opět jednalo o chybu
v psaní, nikoli o vadu rozhodnutí mající za následek jeho nezákonnost, neboť z aplikovaného
ustanovení zákona o silničním provozu je zřejmé, že správní orgán posuzoval právě nepředložení
řidičského průkazu. Ostatně správní orgán prvního stupně vydal dne 5. 5. 2016 opravné usnesení
č. j. MmM/053073/2016/OSČ-P/VŠ, kterým uvedené chyby v psaní opravil s tím, že vozidlo,
které stěžovatel řídil, byl automobil Renault Trafic, r. z. X, a že stěžovatel neměl při sobě řidičský
průkaz. Že byl stěžovatel postižen právě za toto jednání, ostatně jednoznačně plyne i ze
správního spisu, např. z výpovědi svědků prap. M. S. a pprap. P. K.
[18] K námitce stěžovatele, v níž namítal, že správní orgán se vůbec nevěnoval zavinění,
Nejvyšší správní soud uvádí, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je v tomto ohledu vskutku značně kusé, nicméně správní orgán prvního stupně učinil závěr,
že stěžovatel se dopustil uvedeného protiprávního jednání zaviněně (str. 4 nahoře rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně). Nejvyšší správní soud připouští, že správní orgány měly uvést
konkrétní formu zavinění. Vzhledem k tomu, že v případě přestupků postačuje zavinění
z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví, že má jít o úmyslné porušení předpisů (§3 zákona
o přestupcích), a skutkové podstaty vyjádřené v §125c odst. 1 písm. f) bod 1 a písm. k)
zákona o silničním provozu požadavek úmyslu nestanoví, však má Nejvyšší správní soud
za to, že postačuje konstatování správního orgánu o tom, že stěžovatel se dopustil zaviněného
porušení zákona. Z toho totiž vyplývá, že stěžovatel se přestupku dopustil přinejmenším
z nedbalosti. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře ostatně již shledal dostatečným
implicitní dovození zavinění ve formě vědomé nedbalosti (viz rozsudek ze dne 22. 8. 2018,
č. j. 2 As 67/2018 - 42, bod 32).
[19] Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje také na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 As 232/2018 – 41, v němž vyslovil, že „je pravda, že závěr o zavinění
ve formě nedbalosti správní orgán v prvním stupni blíže nerozvádí a nerozlišuje mezi nedbalostí vědomou
a nevědomou. Tento nedostatek nenapravil ani žalovaný. Obecně je možné dát stěžovateli za pravdu, že zavinění
má být předmětem dokazování a úvah správního orgánu. NSS však v minulosti dovodil, že za situace,
kdy je bezpečně a bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav věci spočívající ve spáchání přestupku výrazným
překročením nejvyšší dovolené rychlosti a sám přestupce nevyvolá žádnou pochybnost ohledně zavinění,
je možné konstatovat nedbalostní zavinění bez bližšího zdůvodnění (viz rozsudek ze dne 27. 9. 2017,
čj. 1 As 252/2016-48, bod 46). Zavinění minimálně ve formě nedbalosti totiž vyplývá již z povahy spáchaného
přestupku.“ S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud v posuzované věci
za to, že absence hlubších úvah o formě zavinění a neuvedení konkrétní formy zavinění
v odůvodnění rozhodnutí nepředstavuje natolik závažnou vadu, pro kterou by bylo nutné správní
rozhodnutí, resp. kasační stížností napadený rozsudek zrušit. Takový postup by s ohledem
na okolnosti případu, kdy je bezpečně a bez jakýchkoli pochybností zjištěn skutkový stav,
představoval zbytečný formalismus a byl by v rozporu s principem procesní ekonomie.
[20] Závěr krajského soudu, že správní orgán se k otázce zavinění nemohl vyjádřit
pro nesoučinnost žalobce, nepovažuje Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele
za nesrozumitelný, neboť má za to, že krajský soud pouze nepřesně vyjádřil závěr, že správní
orgány formu zavinění stěžovatele nehodnotily.
[21] Pokud stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně o výši sankce, Nejvyšší správní soud uvádí, že také v této části odůvodnění
jsou úvahy a závěry správního orgánu velice stručné a pro větší přesvědčivost rozhodnutí
by bylo vhodné, aby správní orgán prvního stupně své úvahy podrobněji rozvedl a zdůvodnil.
Z rozhodnutí správního orgánu je nicméně zřejmé, k jakým konkrétním kritériím přihlédl
při stanovení výše a druhu sankce. Také s ohledem na skutečnost, že správní orgán konkrétně
hodnotil osobu stěžovatele, má Nejvyšší správní soud za to, že se nejednalo o pouhou citaci
zákonných kritérií pro uložení sankce, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti, ale že správní orgán
tyto kritéria vyhodnotil, byť tak učinil velmi minimalisticky. Správní orgán stěžovateli
uložil sankci ve výši 2 000 Kč, tj. uprostřed zákonného sankčního rozpětí (1500 – 2500 Kč),
z čehož je zřejmé, že nepřihlížel pouze k okolnostem v neprospěch stěžovatele, jak tvrdí
stěžovatel v kasační stížnosti. Závěr o výši sankce tak považuje Nejvyšší správní soud
za odůvodněný.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[23] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu