ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.52.2003
sp. zn. 4 As 52/2003 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. K., zast.
JUDr. Helenou Teissingovou, advokátkou, se sídlem Praha 8, Křižíkova 1, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, se sídlem Praha 1,
Mariánské nám. 2, o dávku sociální péče, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Ca 10/2003 – 29,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Ca 10/2003 – 29
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Heleně Teissingové, advokátce,
se sídlem Praha 8, Křižíkova 1, se u r č u je částkou 650 Kč a bude
jí vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy,
odboru sociální péče a zdravotnictví ze dne 2. 5. 2002, č. j. MHMP SOC 33669/2002
a rozhodnutí Městské části Praha 3, odboru sociálních věcí ze dne 14. 2. 2002,
č. j. OSV/OSD/RM/108/2002 a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 5. 2002 bylo zamítnuto odvolání žalobce a napadené
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 3 bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím
byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 19. 12. 2001 o dávku sociální péče na zabezpečení
základních potřeb žalobce. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalobce nepředložil
doklad o tom, že ukončil nebo přerušil svou podnikatelskou činnost. Dále je zde poukazováno
na ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, s tím, že u osob
samostatně výdělečně činných se za příjem považuje částka rovnající se průměru čistého
příjmu doloženého pro přiznání k dani za předchozí kalendářní rok, nejméně však částka
ve výši životního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama,
tj. částka 4100 Kč. Vzhledem k uvedenému, byla žádost o dávku sociální péče zamítnuta.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na ustanovení §4 odst. 1
zákona č. 482/1991 Sb., podle něhož občanu, který se považuje za sociálně potřebného podle
tohoto zákona, se poskytují dávky sociální péče. Dále poukázal na ustanovení §1 zákona
č. 482/1991 Sb. a konstatoval dále, že v souladu s ustanovením §6 zákona č. 463/1991 Sb.
se za příjem u osob samostatně výdělečně činných považuje nejméně částka životního minima
osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama, tj. v současné době podle
ustanovení §3 zákona č. 463/1991 Sb. ve znění nařízení vlády č. 333/2001 Sb., částka 4100
Kč. Dále uvedl, že vzhledem k výši příjmu žalobce ho nelze považovat za občana sociálně
potřebného podle ustanovení §1 zákona č. 482/1991 Sb. Z tohoto důvodu nelze poskytnout
jmenovanému dávku sociální péče podle ustanovení §4 zákona č. 482/1991 Sb. Ústní jednání
v dané věci nepovažoval odvolací orgán za důvodné.
V podané žalobě žalobce namítal, že o přiznání dávek požádal proto, že na jeho
majetek byl dne 20. 10. 1998 prohlášen Městským soudem v Praze konkurz a konkurzní
řízení je vedeno pod sp. zn. 52 K 92/97. Správkyně konkurzní podstaty odmítá řešit žalobcem
oprávněný nárok na vyplácení životního minima. Poukazoval dále na to, že mu byla ukončena
podnikatelská činnost, jejíž výkon je podle správního orgánu v přímém rozporu s tím,
aby mu mohly být vypláceny dávky. V žalobě se kromě zrušení již uvedených rozhodnutí
dovolával toho, aby soud rozhodl také o tom, že se určuje, že žalobci byla pravomocným
rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 52 K 92/97-318 ze dne 11. 8. 1999 přerušena
(ukončena) podnikatelská činnost.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Ca 10/2003 – 29 žalobu
žalobce zamítl a rozhodl, že účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Ve svém
rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Dospěl k závěru, že v případě žalobce
se nejedná o občana sociálně potřebného, jehož příjem nedosahuje částek životního minima
stanovených zvláštním zákonem a nemůže si příjem zvýšit vzhledem ke svému věku,
zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlastní prací.
Správní orgány na základě vlastního zjištění dospěly k závěru, že žalobce tyto podmínky
nesplňuje. Vycházely z toho, že žalobce v době podání žádosti o dávku sociální péče byl
osobou samostatně výdělečně činnou, která je ze zákona považována za příjemce nejméně
částky životního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama.
Žalobce rovněž ve své žádosti neuváděl skutečnosti, které by mu bránily si příjem zvýšit
vlastním přičiněním. Správní orgány obou stupňů správně nepovažovaly prohlášení konkurzu
za žalobcům majetek za vážný důvod bránící mu vlastním přičiněním, zejména vlastní prací
si příjem zvýšit. Soud vzhledem k těmto skutečnostem žalobu jako nedůvodnou zamítl podle
ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. Namítal především, že soud nerozhodl
řádně o celém předmětu řízení, když jeho zamítavý výrok se týká pouze rozhodnutí ze dne
2. 5. 2002, ale nijak se nevypořádal s dalšími žalobními body. Namítal dále, že soud
nehodnotil uplatněný nárok z hlediska ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. a 455/1991 Sb.
Uvedl, že znovu předkládá soudu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1999,
z něhož vyplývá, že ve smyslu §18a zákona o konkurzu mu bylo ke dni 31. 8. 1999 ukončeno
provozování podniku, takže od 1. 9. 1999 nemohl nadále na základě živnostenského
oprávnění ze dne 30. 9. 1992 již vůbec podnikat. Tomu koresponduje i ustanovení §8 zákona
č. 455/1991 Sb., z něhož vyplývá, že v případě rozhodnutí soudu o ukončení provozování
podniku, nelze nadále podnikat. Vytýkal soudu dále, že se nevypořádal se stanoviskem
napadených rozhodnutí z 2. 5. 2002 a 14. 2. 2002 v tom směru, zda byl i po prohlášení
konkurzu, respektive ukončení provozování podniku nadále osobou samostatně výdělečně
činnou. V tomto směru poukázal na ustanovení §5 odst. 1 písm. e) a §9 odst. 1, 2a,
3b zákona č. 155/1995 Sb., z nichž vyplývá, že osobou samostatně výdělečně činnou
je ta osoba, která vykonává na území ČR samostatnou výdělečnou činnost, což v jeho případě
znamená na základě oprávnění podle zvláštního zákona, tedy zákona č. 455/1991 Sb.
Je nesporně prokázáno, že od prohlášení konkurzu svou samostatnou výdělečnou činnost
ve smyslu vydaného živnostenského oprávnění vykonávat nemůže a fakticky
ji též nevykonává, čímž podle svého přesvědčení ztratil statut osoby samostatně výdělečně
činné a nelze tudíž na něj aplikovat ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. tak,
jak to učinily správní orgány obou stupňů a jak dovodil napadený rozsudek. Vzhledem
k tomu, že soud I. stupně nevyvodil žádný právní závěr z usnesení Městského soudu
z 11. 8. 1999 a ve svém rozhodnutí se s ním nikterak nevypořádal, byť na jeho existenci
stěžovatel upozorňoval jak ve správním řízení, tak i před soudem, nehodnotil tudíž záležitost
komplexně s přihlédnutím ke všem shora citovaným právním předpisům, vychází jeho
rozhodnutí z neúplně zjištěného skutkového stavu a je tudíž nesprávné. Navrhoval,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání
a rozhodnutí.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel výslovně dovolává
důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu lze zjistit, že stěžovatel podal žádost o dávky sociální
potřebnosti podle zákona č. 482/1991 Sb. u Městské části Praha 3 – Úřad městské části – dne
19. 12. 2001. K žádosti připojil osm příloh. Jako přílohu č. 1 předložil stěžovatel usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1999, č. j. 52 K 92/97-318, podle něhož se ukončuje
provozování podniku úpadce (stěžovatele) dnem 31. 8. 1999. Usnesení nabylo právní moci
dne 29. 6. 2000. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutím Úřadu městské části Praha 3 ze dne
14. 2. 2002 byla žádost o dávku sociální péče zamítnuta podle §6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno pouze to, že stěžovatel nedoložil doklad o tom,
že ukončil případně přerušil podnikatelskou činnost. Poté je tam citováno ustanovení §6 odst.
4 zákona č. 463/1991 Sb. Jiné skutečnosti odůvodnění tohoto rozhodnutí neobsahuje.
V odvolání proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel mj. dovolával toho, že má za to, že tím,
že pozbyl oprávnění nakládat se svým majetkem a bylo mu pravomocně ukončeno
provozování podniku a zároveň správce konkurzní podstaty neplní povinnost splácet životní
minimum, jsou naplněny veškeré důvody, které zakládají nárok na dávku sociální péče
po dobu prohlášení konkurzu. V napadeném rozhodnutí žalovaného jsou sice v odůvodnění
rozhodnutí citovány námitky stěžovatele uvedené v podaném odvolání, avšak odůvodnění
pak dále obsahuje poukaz na ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. a §6 zákona
č. 463/1991 Sb., přičemž je dovozováno, že vzhledem k výši příjmu jmenovaného (4100 Kč)
ho nelze považovat za občana sociálně potřebného a nelze mu proto poskytnout dávku
sociální péče podle ustanovení §4 zákona č. 482/1991 Sb.
Z výše uvedeného plyne, že oba správní orgány vycházely při zamítnutí žádosti
stěžovatele z ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb. s přihlédnutím k nařízení vlády
č. 333/2001 Sb., podle něhož zjišťuje-li se příjem v průběhu kalendářního roku, v němž osoba
začala vykonávat činnost, z níž měla příjem uvedený v odst. 1 písm. a) bod 2,
popř. v následujícím kalendářním roce do doby, než bylo podáno přiznání k dani z příjmů
za zdaňovací období, v němž osoba začala vykonávat tuto činnost, a u osoby, která
vykonávala tuto činnost, avšak není povinna podat přiznání k dani z příjmu, je příjem
z činnosti, určený touto osobou, nejméně však částka ve výši životního minima osoby, která
není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama.
Podle §6 odst. 1 písm. a) bod 2 téhož zákona se za příjem považují z příjmů, které
jsou předmětem daně z příjmu fyzických osob a nejsou přitom od této daně osvobozeny,
příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v §7 odst. 1 a 2 zákona
o daních z příjmů.
Použití uvedeného ustanovení tedy předpokládá, že musí jít o osobu, která začala
vykonávat činnost, z níž měla příjem uvedený v odst. 1 písm. a) bod 2, nebo o osobu, která
vykonávala tuto činnost, avšak není povinna podat přiznání k dani z příjmu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí však není vůbec patrno, z jakých skutečností
správní orgány obou stupňů vycházely, pokud osobu stěžovatele považovaly za osobu
ve smyslu §6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb. Z uvedených rozhodnutí není vůbec zřejmé,
jakou činnost měl stěžovatel vykonávat a proč správní orgány vycházely ze závěru, že za jeho
příjem je třeba považovat částku 4100 Kč. V tomto směru nutno zdůraznit, že správní orgán
I. stupně stěžovatelem předložené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1999
o ukončení provozování podniku úpadcem dnem 31. 8. 1999 ponechal zcela bez povšimnutí,
omezil se pouze na konstatování, že stěžovatel nedoložil doklad o tom, že ukončil nebo
přerušil podnikatelskou činnost. K významu výše uvedeného usnesení Městského soudu
v Praze ve vztahu k ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb. se nevyjádřil ani žalovaný
v napadeném rozhodnutí, ač se tohoto usnesení stěžovatel v odvolání výslovně dovolával.
Rovněž v podané žalobě žalobce poukazoval mj. na to, že se domnívá, že žalovaný
správní orgán vycházel z nesprávného právního posouzení věci, když dovodil,
že podnikatelská činnost nebyla ukončena a v této souvislosti poukazoval na to, že podle jeho
přesvědčení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1999, sp. zn. 52 K 92/97-318
má stejné účinky, které zákon spojuje s přerušením nebo ukončením podnikatelské činnosti.
V petitu žaloby na prvním místě žalobce žádal, aby soudem bylo určeno, že žalobci byla
pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 52 K 92/97-318 ze dne
11. 8. 1999, které nabylo právní moci dnem 29. 6. 2000, přerušena (ukončena) podnikatelská
činnost. Pomineme-li oprávněnost posledně citovaného návrhu, nutno konstatovat,
že ani krajský soud (Městský soud v Praze) se s uvedenou námitkou stěžovatele nevypořádal
a ponechal ji zcela bez povšimnutí. Lze proto zcela přisvědčit stěžovateli, že soud se náležitě
nevypořádal se stanoviskem napadených rozhodnutí, zda byl po prohlášení konkurzu
a skončení provozování podniku nadále osobou samostatně výdělečně činnou a nevyvodil
žádný právní závěr z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1999, byť na jeho
existenci upozorňoval jak ve správním, tak i soudním řízení.
Z výše uvedeného plyne, že v posuzované věci nebylo žalovaným správním orgánem
(ani správním orgánem I. stupně) vyhodnoceno usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. 8. 1999, sp. zn. 52 K 92/97 o ukončení provozování podniku úpadcem dne 31. 8. 1999,
které žadatel v průběhu správního řízení předložil a které musí správní orgán pojmout
do odůvodnění rozhodnutí. Z rozhodnutí žalovaného však není ani jinak patrno, z čeho
dovozuje, že stěžovatel je osobou ve smyslu §6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb. Závěr o tom,
že stěžovatel nebyl občanem ve smyslu §1 zákona č. 482/1991 Sb., v němž jsou uvedeny
podmínky pro posouzení občana jako sociálně potřebného, se pak jeví jako nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Za této situace měl soud postupovat podle §76 odst. 1 písm.
a) případně podle §78 odst. 1 s. ř. s. (ve věci bylo nařízeno jednání) tj. zrušit napadené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Pokud takto soud nepostupoval a napadené rozhodnutí žalovaného považoval
za zákonné a sám se nevypořádal se stěžejními žalobními námitkami, nezbylo než dovodit,
že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a konstatovat, že kasační
důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je v posuzované věci dán. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná a napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.).
V posuzované věci bude třeba přezkoumat vliv usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 11. 8. 1999, jímž bylo ukončeno provozování podniku stěžovatelem dnem 31. 8. 1999,
na dosud uvedené závěry správních orgánů i soudu o tom, že stěžovatel je osobou uvedenou
v ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 463/1991 Sb. Podle ustanovení §18a odst. 2 věty první
zákona č. 328/1991 Sb. sice prohlášením konkurzu nekončí provozování podniku, avšak
podle věty druhé tohoto ustanovení toto provozování bude ukončeno jen tehdy, rozhodne-li
tak po vyjádření věřitelského výboru soud. Podle §8 (překážky živnostenského podnikání)
zákona č. 455/1991 Sb. živnost nemůže provozovat fyzická nebo právnická osoba, na jejíž
majetek byl prohlášen konkurz, jestliže bylo soudem rozhodnuto, že provozování podniku
musí být ukončeno. Bude třeba při posuzování věci přihlížet i k ustanovení §57 zákona
č. 455/1991 Sb., kde jsou uvedeny podmínky zániku živnostenského oprávnění.
Je rovněž třeba konstatovat, že jednou ze zákonných podmínek pro úvahu o tom,
že občan je sociálně potřebný, je i to, že si nemůže příjem zvýšit vzhledem ke svému věku,
zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlastní prací
(§1 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb.).
Vzhledem k tomu, že se těmito skutečnostmi nezabývaly dosud ani správní orgány
ani krajský soud, bude je třeba v dalším řízení zohlednit, a teprve po posouzení jejich
významu zaujmout závěr o tom, zda stěžovatel je osobou uvedenou v ustanovení §6 odst. 4
zákona č. 463/1991 Sb. a následně občanem, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení
§1 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Heleně Teissingové, advokátce, ustanovené
usnesením Městského soudu v Praze, náleží ve výši 650 Kč, a to za dva úkony po 250 Kč
[§7, §9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a náhrada hotových
výdajů po 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 650 Kč. Tato odměna bude
zástupkyni stěžovatele vyplacena Nejvyšším správním soudem do 30-ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 2. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu