ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.54.2004
sp. zn. 4 As 54/2004 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: V. P. s. r. o.,
zast. JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 19, proti
žalované: Česká obchodní inspekce, inspektorát Brno, tř. kpt. Jaroše 5, Brno, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2004, č. j. 30 Ca
48/2004 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 7. 2004, č. j. 30 Ca 48/2004 – 19 odmítl
žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí ředitele České obchodní inspekce, inspektorátu
Brno, ze dne 19. 12. 2003, č. j. 4878/30/03, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o tom, že po nabytí právní moci tohoto usnesení bude
žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce JUDr. Borise Vágnera vrácen z účtu
Krajského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 2000 Kč zaplacený kolkem. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že žalobce se žalobou ze dne 6. 2. 2004 domáhal zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného. Napadeným rozhodnutím bylo podle ustanovení §18 odst. 3 zákona
č. 552/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce
proti rozhodnutí o námitkách proti kontrolnímu protokolu ze dne 24. 11. 2003,
č. j. 4799/30/03, a o potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí. S ohledem na charakter
rozhodnutí o námitkách podle ustanovení §18 zákona o státní kontrole zkoumal soud nejprve,
zda lze ve věci meritorně rozhodnout. Konstatoval, že žalobcem byl napaden protokol
o kontrolním zjištění realizovaný podle ustanovení §15 zákona o státní kontrole. Dospěl
k závěru, že rozhodnutí žalovaného se tedy týká pouze pokladu, na jehož základě teprve
případně bude vydáno vlastní sankční rozhodnutí (II. ÚS 300/95) či opatření k nápravě.
Napadené rozhodnutí bylo tedy podle názoru krajského soudu rozhodnutím předběžné
povahy, které je ve smyslu ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno.
Soudu proto nezbylo, než podanou žalobu jako nepřípustný návrh podle ustanovení §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen stěžovatel) včas kasační stížnost,
v níž namítal, že napadené usnesení není v souladu se zákonem. Konstatoval, že lze souhlasit
s názorem soudu, podle něhož vyhotovení samotného protokolu v souladu s ustanovením
§15 zákona č. 552/1991 Sb. není bez dalšího možno považovat za rozhodnutí,
které by zakládalo, měnilo, či rušilo práva a povinnosti žalobce. To ovšem platí pouze
za předpokladu, že uvedený protokol neobsahuje opatření kontrolního orgánu – ve smyslu §7
odst. 1 písm. a) zákona č. 64/1986 Sb. („okamžitý zákaz dodávky a prodeje AL. oken a dveří,
kterých je žalobce výrobcem, a to až do doby zjednání nápravy, neboť tyto výrobky nesplňují
požadavky zvláštních právních předpisů“), které je nutno považovat za úkon správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Skutečnost, že inspektorka ČOI formulovala dne
24. 11. 2003 své rozhodnutí jako rozhodnutí o námitkách proti kontrolnímu protokolu ze dne
13. 10. 2003, a takto své rozhodnutí o odvolání formuloval i žalovaný, nic nemění na tom,
že obsahově bylo těmito rozhodnutími rozhodnuto především o námitkách, případně
o odvolání ve věci opatření inspektorky ČOI ze dne 13. 10. 2003 ve smyslu ustanovení §7
odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb. v platném znění. Podle názoru stěžovatele se tak nelze ztotožnit
s názorem soudu, že byly dány podmínky pro odmítnutí žaloby, neboť opatření inspektorky
ze dne 13. 10. 2003 ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb. (byť vydané na základě
zmíněného kontrolního protokolu) je nutno považovat za úkon měnící, rušící nebo závazně
určující práva a povinnosti žalobce; skutečnost, že žalobci byla zakázána distribuce a prodej
označeného zboží, znamená eliminaci celé podnikatelské činnosti žalobce a ve svých
důsledcích i ekonomický zánik žalobce. Stěžovatel navrhoval, aby napadené usnesení
krajského soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dne 13. 10. 2003 byla
ze strany České obchodní inspekce provedena kontrola na provozovně společnosti V. P.
s. r. o. Při kontrole byl uložen zákaz dodávky a prodeje vyráběných hliníkových oken a dveří
do doby zjednání nápravy, neboť tyto výrobky nesplňují požadavky zvláštních právních
předpisů. Kontrolovaná osoba měla možnost se vyjádřit k provedené kontrole ve lhůtě pěti
dnů a proti uloženému opatření bylo možno podat námitky do tří dnů k řediteli České
obchodní inspekce. Dne 27. 10. 2003 obdrželi „vyjádření ke kontrolnímu protokolu“ ze dne
17. 10. 2003. Z hlediska obsahového bylo „vyjádření ke kontrolnímu protokolu“ vzato jako
vyjádření a námitky proti kontrolnímu protokolu podle zákona č. 552/1991 Sb. v platném
znění. Námitky proti kontrolnímu protokolu i následné odvolání proti rozhodnutí o námitkách
proti kontrolnímu protokolu byly zamítnuty. Uložený zákaz i rozhodnutí v námitkovém řízení
považuje žalovaný za oprávněné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. Neshledal přitom vady ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, byť to není výslovně vyjádřeno, že se stěžovatel
dovolával důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle uvedeného
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Z obsahu soudního spisu bylo zjištěno, že dne 13. 10. 2003 byl sepsán kontrolní
protokol České obchodní inspekce o kontrole prováděné téhož dne u stěžovatele. Protokol
o kontrole je ručně psaný a na č. l. 3 tohoto protokolu resp. na č. l. 3 následujícím za tímto
protokolem, je uvedeno „opatření“, podle něhož, „dle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona
č. 64/86 Sb. ve znění p. p. byl vydán okamžitý zákaz dodávky a prodeje AL oken a dveří,
kterých je firma V. P. s. r. o. výrobcem do doby zjednání nápravy, neboť tyto výrobky
nesplňují požadavky zvláštních právních předpisů“. Dále je uvedeno, že „námitky proti
zákazu dodávky a prodeje výrobků je možno podat do tří dnů k řediteli ČOI v Brně, tř. kpt.
Jaroše 5, nemají však odkladný účinek“. Dále se ve spise nachází podání žalobce
(stěžovatele;) ze dne 17. 10. Toto podání je označeno jako „vyjádření ke kontrolnímu
protokolu“. Z obsahu podání vyplývá, že k výsledku kontrolního protokolu a následného
opatření jsou předkládány tyto námitky, které jsou pak rozděleny do tří bodů,
které se obsahově především vztahují k problematice tzv. kusové výroby. Rozhodnutím
inspektorky České obchodní inspekce v Brně ze dne 24. 11. 2003, č. j. 4799/30/03 byly
podle §18 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb. námitky podané dne 17. 10. 2003 proti kontrolnímu
protokolu ze dne 13. 10. 2003 zamítnuty. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dne
10. 12. 2003 žalobcem odvolání. V tomto odvolání je výslovně (mj.) uvedeno, že „s názorem
inspektorky ani s jí uloženým opatřením kontrolovaný subjekt nesouhlasí, a proto podává
odvolání“. V návrhu pak žalobce žádá, aby ředitel inspektorátu ČOI v Brně zrušil rozhodnutí
inspektorky o námitkách, jakož i jí uložené opatření zákazu dodávky zboží.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2003, č. j. 4878/30/03 žalovaný odvolání
žalobce zamítl a rozhodnutí o námitkách č. j. 4799/30/03 ze dne 24. 11. 2003 potvrdil.
K otázce opatření inspektorky České obchodní inspekce se v rozhodnutí nevyjádřil. Uvedené
rozhodnutí obdržel žalobce 22. 12. 2003. Ve spise je pak dále obsaženo zahájení správního
řízení ze dne 29. 12. 2003 s tím, že žalobce porušil ustanovení §13 odst. 1, 2 zákona
č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky. K tomu se žalobce vyjádřil dne
12. 1. 2004. Rozhodnutím České obchodní inspekce ze dne 11. 2. 2004, č. j. 478/30/03 byla
žalobci uložena pokuta 20.000 Kč za porušení povinností uvedených v ustanovení §13
odst. 1, 2 zákona č. 22/1997 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutí
ústředního ředitele ČOI ze dne 17. 10. 2004 bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené
rozhodnutí potvrzeno.
Z výše uvedeného plyne, že vydání přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu
předcházela dvě různá řízení, která nebyla v průběhu správního řízení od sebe odlišena,
a to ani postupem žalovaného, ani postupem samotného žalobce.
Z obsahu správního spisu především vyplynulo, že dne 13. 10. 2003 byla už žalobce
provedena kontrola podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, která byla prováděna
inspektorkou České obchodní inspekce podle zákona č. 64/1986 Sb. o České obchodní
inspekci. Podle §16 zákona č. 552/1991 Sb. povinností kontrolních pracovníků je seznámit
kontrolované osoby s obsahem protokolu a předat jim stejnopis protokolu. Podle odst. 2
tohoto ustanovení, seznámení s protokolem a jeho převzetí potvrzují kontrolované osoby
podpisem protokolu. Podle §16 odst. 3 téhož zákona odmítne-li kontrolovaná osoba seznámit
se s kontrolním zjištěním nebo toto seznámení potvrdit, vyznačí se tyto skutečnosti
v protokolu. Podle §17 téhož zákona proti protokolu může kontrolovaná osoba podat písemné
a zdůvodněné námitky, a to ve lhůtě pěti dnů ode dne seznámení s protokolem, nestanoví-li
kontrolní pracovník lhůtu delší. Podle §18 odst. 1 tohoto zákona o námitkách rozhoduje
kontrolní pracovník. Podle odst. 2, nebylo-li námitkám vyhověno, může se kontrolovaná
osoba ve lhůtě 15-ti dnů ode dne doručení rozhodnutí o námitkách odvolat k vedoucímu
kontrolního orgánu. Podle §18 odst. 3 jsou-li pro to důvody, vedoucí kontrolního orgánu
rozhodnutí o námitkách změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí.
Podle §18 odst. 4 pokud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o námitkách vyplyne potřeba
věc dořešit, vedoucí kontrolního orgánu rozhodnutí zruší a zajistí došetření věci.
Podle §18 odst. 5 proti rozhodnutí vedoucího kontrolního orgánu se nelze dále odvolat.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb. v jeho znění v době vydání napadeného
rozhodnutí, inspektor na základě provedené kontroly zakáže do zjednání nápravy a) nákup,
dodávku, prodej nebo použití výrobků nebo zboží, které neodpovídají požadavkům zvláštních
právních předpisů pro činnosti uvedené v §2, b) používání neověřených měřidel, pokud
ověření podléhají, nebo měřidel neodpovídajících obecně závazným právním předpisům,
technickým normám, jiným technickým předpisům, popř. schválenému typu. Podle §7 odst. 2
téhož zákona inspektor může po prokázaném a zjevném zjištění zdravotní závadnosti
toto zboží na místě znehodnotit nebo nařídit jeho znehodnocení. Podle odst. 3
téhož ustanovení opatření podle odst. 1 oznámí inspektor ústně kontrolované osobě
a neprodleně o něm učiní písemný záznam. Podle ustanovení §7 odst. 4 nesouhlasí-li
kontrolovaná osoba s uloženým opatřením, může proti němu podat námitky, které se uvedou
v záznamu podle odst. 3, nebo je může podat písemně nejpozději do tří dnů. Podané námitky
nemají odkladný účinek. O podaných námitkách rozhodne bezodkladně ředitel krajského
inspektorátu, a pokud opatření podle odst. 1 uložil inspektor ústředního inspektorátu, ústřední
ředitel. Písemné vyhotovení rozhodnutí o námitkách se doručuje kontrolované osobě
a je konečné.
Z výše uvedené právní úpravy zákona č. 552/1991 Sb. a zákona č. 64/1986 Sb. plyne,
že je třeba rozlišovat mezi námitkami směřujícími proti protokolu podle §16 zákona
č. 552/1991 Sb. a mezi námitkami směřujícími proti opatření učiněného podle §7 zákona
č. 64/1986 Sb. Zatímco proti protokolu lze podat námitky ve lhůtě pěti dnů ode dne
seznámení se s protokolem a o těchto námitkách rozhoduje kontrolní pracovník,
tak proti opatření uloženého podle §7 zákona č. 64/1986 Sb. lze podat námitky,
které se uvedou přímo do záznamu o opatření, nebo písemně nejpozději do tří dnů,
přičemž o takových námitkách rozhodne bezodkladně ředitel krajského inspektorátu.
Tak ovšem v posuzované věci postupováno nebylo.
Podle č. l. 3 kontrolního protokolu ručně psaného, případně č. l. 3, který následuje
bezprostředně za kontrolním protokolem, bylo uloženo žalobci opatření podle §7 odst. 1
písm. a) zákona č. 64/1986 Sb. a pod výrokem tohoto opatření bylo uvedeno, že námitky
proti zákazu dodávky a prodeje výrobků je možno podat do tří dnů k řediteli ČOI v Brně,
tř. kpt. Jaroše 5, nemají však odkladný účinek.
Byť č. l. 3 následující po kontrolním protokolu, není označeno jako záznam,
lze připustit, že o opatření byl učiněn záznam ve smyslu §7 odst. 3 zákona č. 64/1986 Sb.
Další otázkou však již je doložení toho, že toto opatření bylo oznámeno kontrolované osobě,
byť na druhé straně z obsahu správního spisu plyne, že kontrolovaná osoba, tedy žalobce, byl
s tímto opatřením seznámen.
Pokud jde o podání žalobce ze dne 17. 10. 2003, je třeba konstatovat, že toto podání
bylo označeno jako „vyjádření ke kontrolnímu protokolu“, a dále že bylo zasláno České
obchodní inspekci, inspektorátu v Brně. Dále z obsahu tohoto podání plyne, že žalobce podal
námitky jak k výsledku kontrolního protokolu, tak i proti následnému opatření. Žalobce
tedy svým podáním ze dne 17. 10. 2003 nerozlišil oba instituty námitek a nerespektoval
tedy odlišná řízení ve vztahu k námitkám proti protokolu a ve vztahu k námitkám
proti opatření. Současně je však třeba zdůraznit, že podle §19 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.
(dále jen správní řád) se podání posuzuje podle jeho obsahu. Měl tedy orgán, jemuž bylo
podání žalobce postoupeno, tedy Česká obchodní inspekce, inspektorát v Brně,
současně podání žalobce ze dne 17. 10. 2003 postoupit řediteli krajského inspektorátu,
neboť byť je toto podání označeno jako „vyjádření ke kontrolnímu protokolu“,
je z jeho obsahu patrno, že brojí i proti opatření uloženého podle §7 zákona č. 64/1986 Sb.
Tímto způsobem správní orgán nepostupoval a zůstává faktem, že o námitkách
proti opatření podle §7 zákona č. 64/1986 Sb. nebylo rozhodnuto.
Z obsahu správního spisu tedy plyne, že žalovaný správní orgán rozhodl pouze o tom,
co mu příslušelo, tedy o odvolání žalobce proti rozhodnutí o námitkách ze dne 24. 11. 2003
podle §18 odst. 3 zákona č. 552/1991 Sb., a to rozhodnutím ze dne 19. 12. 2003,
č. j. 4878/30/03, které bylo předmětem přezkumné soudní činnosti krajského soudu.
Za této situace nelze souhlasit s námitkami uvedenými v kasační stížnosti,
v níž stěžovatel tvrdí, že opatření inspektorky České obchodní inspekce je součástí
kontrolního protokolu ze dne 13. 10. 2003 a že za této situace nelze považovat rozhodnutí
žalovaného za rozhodnutí, které nezakládá, mění či ruší práva a povinnosti žalobce.
Se stěžovatelem lze samozřejmě souhlasit potud, pokud uvádí, že opatření uložené podle §7
odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb. je nutno považovat za úkon měnící, rušící nebo závazně
určující práva a povinnosti žalobce, avšak nutno zdůraznit, že o tomto opatření nebylo
ve správním řízení rozhodováno. Inspektorka České obchodní inspekce nebyla oprávněna
o tomto a opatření rozhodnout a žalovaný rozhodoval pouze o námitkách proti kontrolnímu
protokolu. Ve spise se nenachází rozhodnutí ředitele krajského inspektorátu o námitkách
proti opatření vydaného podle §7 odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb. Stěžovatel ostatně ani takové
rozhodnutí neoznačil jako předmět přezkumného soudního řízení. Stěžovatel v žalobě
výslovně označil jako předmět přezkumné soudní činnosti rozhodnutí České obchodní
inspekce ze dne 19. 12. 2003, č. j. 4878/30/03, které však neposuzovalo námitky
proti opatření podle §7 odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb., ale posuzovalo odvolání proti
rozhodnutí inspektorky České obchodní inspekce v Brně ze dne 24. 11. 2003, č. j. 4799/30/03.
Jakkoliv lze tedy spatřovat pochybení ze strany správního orgánu při posuzování
podání stěžovatele ze dne 17. 10. 2003, je nutno na druhé straně zdůraznit, že to byl i sám
stěžovatel, který ihned z počátku řízení nerozlišil postup mezi námitkami proti protokolu
podle §16 zákona č. 552/1991 Sb. a námitkami proti opatření uloženému podle §7 zákona
č. 64/1986 Sb. a nepodal do tří dnů konkrétně námitky proti opatření ve smyslu §7 odst. 4
zákona č. 64/1986 Sb. a v podstatě lze konstatovat, že jeho podání, byť je z nich patrno,
že směřovala i proti opatření inspektorky ČOI, směřovala především proti výsledkům
kontrolního protokolu ze dne 13. 10. 2003.
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti pak nutno konstatovat, že předmětem
přezkumného soudního řízení bylo rozhodnutí žalovaného o námitkách podle §18 zákona
č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Takové rozhodnutí není úkonem správního orgánu
zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím práva nebo povinnosti, a jde o úkon
vyloučený ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s. (shodně též usnesení Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 A 55/2001 – 68, ze dne 12. 2. 2004, prejudikatura: Soudní judikatura
ve věcech správních č. 1001/2002 – II.; uveřejněno pod č. 567/2005 Sbírky NSS).
Nutno tedy dospět k závěru, že právní názor vyslovený v usnesení krajského soudu
o tom, že přezkoumávané rozhodnutí žalovaného je ze soudního přezkumu vyloučeno
a že soudu nezbylo, než žalobu odmítnout, odpovídá dosavadní soudní judikatuře
a je v souladu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel
s kasační stížností úspěch neměl a žalovaný náklady řízení o kasační stížnosti nepožadoval
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu