ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.58.2005
sp. zn. 4 As 58/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. B., proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2005, č. j.
58 Ca 67/2003 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 9. 2003, č. j. DSH-8484/03/MICH, bylo
podle §59 odst. 2 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí
Městského úřadu Frýdek - Místek, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne
19. 8. 2003, č. j. DaSH-M/10-900/67/2003/PA, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „přestupkového
zákona“), kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 1. 2003 v 11.25 hodin na ulici N. ve F. – M.
řídil vozidlo Škoda Octavia, SPZ xx, kdy při odbočování vlevo z hlavní pozemní komunikace
na vedlejší pozemní komunikaci přehlédl autobus značky Karosa, SPZ xxx, kterým byl
předjížděn. Mezi vozidly došlo ke střetu a na obou vozidlech tímto vznikla škoda zřejmě
přesahující 20 000 Kč. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč a dále mu bylo uloženo
nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný nevyhodnotil
všechny předložené důkazy a že rozhodnutí žalovaného vychází pouze ze znaleckého
posudku. Poukazoval na to, že se ve svém rozhodnutí nezabýval způsobem jízdy řidiče
předjíždějícího autobusu, který porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. e) zákona o pozemních
komunikacích (podle něhož řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla
znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo nebo předjetí
v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy). Žalobce
namítal, že není zřejmé, na základě čeho se správní orgány přiklonily k tvrzení řidiče
autobusu, a proč byla svědecká výpověď spolujezdce shledána za nevěrohodnou.
Z rozhodnutí žalovaného ani z rozhodnutí správního orgánu I. stupně výše uvedené okolnosti
nevyplývají. Dále napadl závěr znaleckého posudku o tom, že autobus předjížděl z pravé
strany na levou na dráze 51 m, což podle něho není možné, vzhledem ke vzdálenosti
křižovatky, na které odbočoval od kruhového objezdu. Podle žalobce žalovaný porušil
ustanovení §3 odst. 4, §§46, 47 odst. 3 a §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb. o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2005, č. j. 58 Ca 67/2003 – 34,
rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 19. 9. 2003 zrušil pro vady
řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Pod bodem II. výroku rozsudku určil,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5600 Kč do 15-ti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Szkandery, advokáta,
Frýdek – Místek, Na Poříčí 1199. Krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu
správního spisu. K námitkám žalobce uvedl, že pokud se týkají závěrů znaleckého posudku,
neshledal tyto důvodné. Konstatoval, že k obsahu znaleckého posudku se žalobce měl
možnost vyjádřit a své argumenty týkající se dráhy autobusu měl uvést již v průběhu
správního řízení. Žalobce však ke znaleckému posudku výhrady neměl. Krajský soud
dále uvedl, že žalobce v žalobě namítal, že žalovaný se ve svém rozhodnutí nezabýval
vůbec tím, že levý ukazatel směru zapnul bezprostředně po vyjetí z kruhového objezdu
a že tuto skutečnost potvrdil i svědek V. P., a v návaznosti na to pak zaviněním dopravní
nehody ze strany řidiče autobusu. Tuto námitku shledal soud důvodnou. Žalobce skutečně
uváděl tuto skutečnost jak do protokolu o ústním jednání před správním orgánem I. stupně,
tak i do odvolání. Odvolací orgán podle §59 odst. 1 správního řádu je povinen přezkoumat
napadené rozhodnutí v celém rozsahu a je vázán nejen námitkami účastníka řízení. Proč jeho
námitky považuje za vyvrácené či nerozhodné, musí uvést v odůvodnění svého rozhodnutí.
Pokud tak neučiní, je rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to pro nedostatek důvodů. Soud
konstatoval, že se v daném případě žalovaný nezabýval všemi námitkami žalobce uvedenými
v odvolání a porušil tak svou povinnost vyplývající z ustanovení §47 odst. 3 správního řádu.
Soud proto podle §76 odst. 1 písm. a) zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady řízení pro
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí. V souladu s ustanovením §
78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém je správní orgán vázán
právním názorem soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalovaný (dále též jen „stěžovatel“),
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal především,
že podle §78 odst. 1 s. ř. s. lze správní rozhodnutí soudem zrušit pouze pro nezákonnost
(tj. hmotně právní pochybení, nebo pro překročení mezí správního uvážení
nebo jeho zneužití), nebo pro vady řízení (popř. z obou těchto důvodů). Zachovává
se však zásada, vyjádřená v §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., že pro vady řízení, tj. porušení
procesních ustanovení, je možnost zrušit rozhodnutí, jen mohlo-li mít za následek
hmotněprávní nezákonnost rozhodnutí samotného. Dále uvedl, že pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, a to bez ohledu na dopad
tohoto nedostatku na hmotněprávní zákonnost rozhodnutí, může soud toto rozhodnutí zrušit
bez jednání rozsudkem podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel vyslovil názor,
že se i zde musí jednat o takovou míru nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
že v důsledku toho ani není možné přezkoumat, zda toto rozhodnutí je hmotněprávně
zákonné, či nikoliv. Toto ustanovení se však netýká procesní situace, kdy soudní jednání
již bylo nařízeno, a lze je v takovém případě aplikovat jen tehdy, vyjde-li vada spočívající
v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí najevo až při jednání. Není-li tato podmínka naplněna,
soud může napadené rozhodnutí zrušit pouze z důvodů vyjádřených v §78 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel poukázal na to, že v daném případě jednání u Krajského soudu v Ostravě
proběhlo, a to dne 4. 5. 2005. Nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, který vedl
k jeho zrušení, byl však soudu znám od počátku soudního řízení, neboť žalobce
na něj poukazoval již ve své žalobě doručené soudu dne 7. 11. 2003, a dále byl dne
20. 1. 2004 soudu doručen předmětný spis včetně napadeného rozhodnutí a vyjádření
k žalobě, které reaguje i na tuto námitku žalobce. Soud přitom neshledal, že by nedostatek
odůvodnění napadeného rozhodnutí, který vedl k jeho zrušení, měl za následek hmotněprávní
nezákonnost rozhodnutí samotného. Jak již stěžovatel uvedl ve vyjádření k žalobě,
nelze spolehlivě prokázat, že řidič B. dával v dostatečné době před odbočením znamení
o změně směru jízdy vlevo, a stanovit tak i spoluodpovědnost řidiče S. za vznik předmětné
dopravní nehody, naopak její zavinění ze strany řidiče B. bylo spolehlivě prokázáno, přičemž
žalobcem tvrzená skutečnost o dávání znamení o změně směru jízdy nezbavuje řidiče
povinnosti při odbočování dbát zvýšené opatrnosti a nesmět ohrozit řidiče jedoucí za ním.
Stěžovatel proto namítal, že zmíněný nedostatek odůvodnění zrušeného rozhodnutí
neměl na hmotně právní zákonnost rozhodnutí vliv a nebyl takového charakteru, že by bránil
jeho přezkoumání z tohoto hlediska. I přes provedené jednání soud napadené rozhodnutí
zrušil podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přestože důvody zrušení rozhodnutí nevyšly najevo
až při tomto jednání, ale byly soudu známy ještě před nařízením jednání. Podle §76 odst. 3
s. ř. s. soud nařídí jednání, nejsou-li důvody pro postup podle ustanovení odstavců 1 a 2.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že po nařízeném jednání již nemůže soud zpětně aplikovat
ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a zrušit rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost,
pokud již jednou došel k závěru, že tyto důvody nejsou dány, a nenastala situace, že vyšly
najevo až při jednání. Vyslovil názor, že výše uvedené právní otázky byly soudem posouzeny
nesprávně, a to nesprávné posouzení jako důvod zrušení rozhodnutí stěžovatele vede k úvaze
o nezákonnosti tohoto rozsudku. Pokud jde o výrok o uložení povinnosti zaplatit náklady
řízení, napadá stěžovatel kasační stížnosti v celém rozsahu rovněž, a to proto, že je přímo
závislý na bodu I. výroku, od něhož se odvíjí úspěch žalobce a neúspěch žalovaného v řízení.
Vzhledem ke skutečnosti, že kasační stížnost nemá odkladný účinek, byla náhrada nákladů
řízení stěžovatelem již zaplacena. Stěžovatel navrhoval, aby byl napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Pro případ svého úspěchu stěžovatel uplatnil po žalobci L. B. náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti ve výši 5 600 Kč za zaplacenou náhradu nákladů řízení z titulu zrušeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu
neshledal.
Stěžovatel především namítal, že pokud bylo ve věci nařízeno jednání, nemohl soud
již postupovat podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a zrušit rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.
Vychází z toho, že postup podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může soud využít
pouze před nařízením jednání. Nařídí-li však jednání, nemůže již zpětně aplikovat ustanovení
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a zrušit rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, pokud již jednou
dospěl k závěru, že tyto důvody nejsou dány, a nenastala situace, že vyšly najevo
až při jednání.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci uvádí, že uvedený názor stěžovatele
je zcela mylný a jeho aplikace by vedla k absurdním následkům. Jeho aplikace
by totiž ve svých důsledcích znamenala, že pokud soud nerozhodne podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. před nařízením jednání, nemůže již v další časové posloupnosti tento důvod
ke zrušení správního rozhodnutí nikdy použít. Takový názor jistě není správný,
neboť by jeho použití omezovalo v rozhodování např. i Nejvyšší správní soud rozhodující
o kasační stížnosti a nedovoloval by tomuto soudu za situace, kdy zjistí, že zde byly důvody
pro zrušení správního rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., napadený rozsudek zrušit
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Dosavadní judikatorní praxe je však zcela opačná.
K posouzení uvedené námitky je však třeba vycházet z příslušných ustanovení
soudního řádu správního.
Podle ustanovení §76 odst. 1 soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení
bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán
za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, nebo v nich nemá oporu
a nebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle §76 odst. 2 s. ř. s. zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají
jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti
týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy
věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí.
Podle §76 odst. 3 s. ř. s. nejsou-li důvody pro postup podle ustanovení odstavců 1 a 2
nebo podle §51, nařídí předseda senátu jednání. Z důvodů uvedených v odst. 1 a 2, soud
napadené rozhodnutí zruší, popř. vysloví jeho nicotnost i tehdy, vyjdou-li tyto vady najevo
při jednání.
Z citace výše uvedeného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, jakým způsobem
má soud postupovat, když zjistí až u jednání, že napadené rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Za této situace postupuje
soud podle §76 odst. 3 věty druhé, podle níž z důvodů uvedených v odst. 1 a 2 soud napadené
rozhodnutí zruší, popř. vysloví jeho nicotnost i tehdy, vyjdou-li tyto vady najevo při jednání.
V posuzované věci soud nařídil jednání na 4. 5. 2005 a po jeho provedení zjistil,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Napadené správní rozhodnutí
proto zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení podle §78 odst. 4 s. ř. s.
Jeho postup je v souladu s ustanovením §76 odst. 3 věta druhá s. ř. s., a proto tuto námitku
stěžovatele nelze považovat za důvodnou.
Na podporu svého tvrzení poukazuje Nejvyšší správní soud na svou dosavadní
judikaturu, podle níž nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním
přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr učinil, není zapotřebí,
aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal; dojde-li soud k závěru, že napadené správní
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se žalobcovými námitkami musí věcně zabývat
(§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004,
sp. zn. 5 A 157/2002, publikováno pod č. 359/2004 Sb. NSS).
Pokud jde o další námitku stěžovatele, tedy pokud jde o „důvod“ zrušení rozhodnutí,
neshledal ji rovněž Nejvyšší správní soud důvodnou. Především je třeba souhlasit s názorem
krajského soudu v tom, že se žalovaný nezabýval námitkou žalobce, kterou tento žalobce
uváděl již v protokolu o jednání před správním orgánem I. stupně, tak i v odvolání,
totiž tvrzením, že levý ukazatel směru zapnul bezprostředně po vyjetí z kruhového objezdu,
přičemž uvedenou skutečnost potvrdil i svědek V. P.. Správní orgány obou stupňů se nejen
touto námitkou ve svých rozhodnutích nezabývaly, ale žalovaný v podstatě závěr o vině
žalobce odůvodnil v napadeném rozhodnutí pouze hypotetickou úvahou, že nelze přijmout
tvrzení žalobce, aniž by v rozhodnutí bylo sděleno, z jakých důvodů jeho tvrzení přijmout
nelze.
Za této situace krajský soud důvodně zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu
z důvodů uvedených v ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Na podporu svého tvrzení poukazuje Nejvyšší správní soud na dosavadní judikaturu
k ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nedostatek odůvodnění naříkaného rozhodnutí je podstatnou vadou řízení.
(red.: z odůvodnění: Ale také výtku, že naříkané rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, dlužno
jest uznati za oprávněnou. Neboť z rozhodnutí toho nejsou patrny ani skutkové okolnosti,
které žalovaný úřad měl za prokázány, ani o který předpis §8 zákona z 30. 10. 1919
své rozhodnutí opíral. Tím bylo straně stíženo svého práva před tímto soudem hájiti, zejména
ježto stolice první mluvila o zabrání místnosti, žalovaný úřad pak o zabrání bytu, a také soudu
byla vzata možnost, aby přezkoumal zákonitost naříkaného rozhodnutí). – nález Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 1920, č. 2167 (Boh.A. č. 365/20). Nerozhodla-li poslední
instance správní o podstatné námitce strany, zruší Nejvyšší správní soud (red.: nyní krajský
soud) rozhodnutí její ke stížnosti strany dle §6 zákona o správním soudu pro neúplnost
(red.: nyní soud rozhodnutí zruší z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). – nález Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 1921,
č. 3386 (Boh. A. č. 779/21).
Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky
účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad
svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné,
nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy
rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a – v případě rozhodování o relativně
neurčité sankci – jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Rozhodnutí,
jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí
bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody,
o něž se výrok opírá, zcela chybějí. (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993,
sp. zn. 6 A 48/1992 – SP 27/1994). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 8. 2004, sp. zn. 5 A 48/2001 publikovaného ve sbírce NSS pod č. 386/2004, pokud spis
obsahuje podklady pro rozhodnutí, jejichž obsahem jsou protichůdná sdělení příslušných
orgánů a správní orgán v odůvodnění rozhodnutí nevyloží, které podklady vzal v úvahu
jako podklady pro své rozhodnutí, a které vyloučil a proč, je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§76 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
Na výše uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že poněkud blížeji
je stanovisko žalovaného o dopravní situaci uvedeno až ve vyjádření k žalobě.
Nutno totiž poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1994,
č. j. 7 A 521/93 – 28, podle něhož nemůže před soudem obstát dodatečné zdůvodnění
napadeného rozhodnutí provedené v rámci vyjádření k žalobě, protože nebyl-li řádným
procesním postupem v řízení před orgánem I. stupně zjištěn úplně skutečný stav věci,
nelze pak skutečnosti zjištěné před orgánem II. stupně hodnotit jako účelové a nevěrohodné,
neboť jejich absence v řízení v I. stupni byla nebo mohla být způsobena vadou tohoto řízení.
Ze všech výše uvedených skutečností je zřejmé, že krajský soud v posuzované věci
postupoval naprosto v souladu se zákonem i se stávající konstantní judikaturou soudů
rozhodujících ve správním soudnictví, a že kasační stížnost není důvodná.
Pokud je o výrok o náhradě nákladů řízení, se zřetelem k tomu, že byla kasační
stížnost zamítnuta a stěžovatel nenamítal konkrétní nesprávnost tohoto výroku rozsudku,
Nejvyšší správní soud se blíže touto námitkou nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl ve věci
úspěšný a žalobce náhradu nákladů řízení v tomto řízení, tedy v řízení o kasační stížnosti
neuplatňoval (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu