ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.6.2006
sp. zn. 4 As 6/2006 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
Ing. P. S., zast. JUDr. Zdeňkou Šustovou, advokátkou, se sídlem Praha 7, Tusarova 24, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem Praha 1,
Mariánské náměstí 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. 10. 2005, č. j. 9 Ca 86/2003 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2003, č. j. MHMP-95699/2002/Vys/So, bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7,
odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 28. 6. 2002, č. j. 21338/02/2133 - 1520
Hol./Chram., kterým stavební úřad zamítl návrh H. S. a Ing. P. S. na obnovu stavebního
řízení ukončeného stavebním povolením stavebního úřadu, ze dne 22. 8. 2001, č. j.
24507/01/2316 – 1520 Hol./Hu., protože uplynula lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení
stanovená v §63 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Ve svém
rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dne 25. 6. 2002 podali paní H. S. a Ing. P. S. návrh
na obnovení stavebního řízení, vycházejíce z ustanovení §62 odst. 1 písm. c) správního řádu,
neboť podle jejich přesvědčení jim jako účastníkům řízení bylo nesprávným postupem
správního orgánu odňato postavení účastníka řízení. Stavební úřad tento návrh zamítl
s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka stanovená v ust. §63 odst. 3 správního řádu, tj.,
že návrh musí být podán u příslušného orgánu do tří měsíců ode dne, kdy se účastník
dozvěděl o důvodech obnovy. Žalovaný dospěl po zhodnocení všech zjištěných skutečností
k závěru, že stavební úřad důsledně zkoumal dodržení zákonných podmínek pro povolení
obnovy řízení dle ust. §62 a násl. správního řádu a jeho rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu věci. Žalobce Ing. P. S. dne 11. 12. 2001 požádal stavební úřad o
zastavení stavby s konstatováním, že nebyl přizván jako účastník stavebního řízení. Paní H. S.
tento dopis nepodepsala, bylo však průkazné, že jí dne 4. 3. 2002 bylo doručeno oznámení o
zahájení řízení o povolení změny stavby před jejím dokončením a dne 13. 3. 2002 se účastnila
ústního jednání v této věci, při kterém bylo postavení vlastníků jednotek ve stavebním řízení
projednáváno. Stalo se tedy nesporným, že přestože důvody pro povolení obnovy stavebního
řízení byly Ing. P. S. a H. S. známy, nebyl návrh na povolení obnovy stavebního řízení podán
ve lhůtě stanovené ustanovením §63 odst. 3 správního řádu. Žalovaný nepovažoval
za relevantní názor manželů S., že citované stavební povolení stavebního úřadu nelze
považovat za pravomocné, neboť mu jako účastníkovi nebylo doručeno. Konstatoval,
že stavební úřad s nimi v průběhu stavebního řízení jako s účastníkem nejednal a neučinil
vůči nim žádný právní úkon. V opačném případě by nedoručení rozhodnutí mělo skutečně
za následek stav, kdy by rozhodnutí stavebního úřadu nenabylo právní moci. Vedle důvodů
pro povolení obnovy řízení stanovených v §62 odst. 1 správního řádu je totiž nezbytné
dodržení podmínek pro časové omezení podání návrhu na obnovu řízení podle §63 odst. 3
správního řádu. Vzhledem k těmto skutečnostem rozhodl žalovaný tak, že odvolání paní H. S.
a Ing. P. S. zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podali H. S. a Ing. P. S. dne 22. 3. 2003 žalobu, následně
doplněnou podáními ze dne 27. 7. 2003 a 27. 11. 2003, ve které se domáhali jednak zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2003, č. j. MHMP - 95699/2002/Vys/So, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti a dále pak se domáhali zrušení rozhodnutí stavebního úřadu č. j.
24507/01/2316 – 1520 Hol./Hu., ze dne 22. 8. 2001, popřípadě vyslovení nicotnosti tohoto
rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. 9 Ca 86/2003 – 33, řízení
ve vztahu k žalobkyni H. S. zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Usnesením ze dne 1. 12. 2004, č. j. 9 Ca 86/2003 – 45, Městský soud v Praze vyloučil
návrh žalobce na přezkoumání stavebního povolení stavebního úřadu k samostatnému
projednání. Řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo u tohoto soudu nadále vedeno
pod sp. zn. 9 Ca 62/2005.
Žalobce v podané žalobě uvedl, že stavební úřad vydal dne 22. 8. 2001 stavební
povolení, č. j. 24507/01/2316 – 1520 Hol./Hu, ve věci stavebních úprav v domě č. p. x v P. 7,
T. 24 stavebníku, jímž byla společnost O. p., s. r. o. Stavební úpravy byly prováděny přímo
pod bytem, který je ve vlastnictví žalobce, žalobce se proti započaté stavební činnosti
ohrazoval, jelikož jeho práva byla dotčena imisemi, hlukem, zápachem a nadměrnou
prašností. Přestože měl být žalobce ze zákona pokládán za účastníka stavebního řízení a takto
s ním mělo být jednáno, byl žalobce jako účastník stavebního řízení zcela opomenut, nebyl
seznámen s výsledky stavebního řízení ani s podklady významnými pro rozhodnutí
stavebního úřadu a nebyla mu dána možnost se k těmto podkladům vyjádřit a navrhnout
případná doplnění. Stavební povolení ze dne 22. 8. 2001 nebylo žalobci nikdy doručeno, což
považuje za krácení svých práv. Napadané rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 28. 6. 2002, č. j. 21338/02/2133 -
1520 Hol./Chram., kterým byl zamítnut návrh obou žalobců na obnovu řízení považuje
žalobce za zmatečné. Napadené rozhodnutí žalovaného se dle názoru žalobce nezabývalo
řádně skutečností, že mu byla znemožněna účast ve stavebním řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, č. j. 9 Ca 86/2003 – 54, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
svého rozhodnutí nejdříve uvedl, že mu žaloba byla doručena dne 1. 4. 2003, tj. v zákonem
stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby (napadené rozhodnutí bylo dle doručenky
založené ve správním spise žalobci doručeno dne 4. 2. 2003 ) a nebyl tak dán důvod
k odmítnutí žaloby pro její opožděnost, jak namítal žalovaný. K další jeho námitce
konstatoval, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu účastníka na povolení obnovy řízení
nelze pokládat za úkon, jímž se toliko upravuje vedení řízení před správním orgánem
a který je tak ve smyslu ustanovení §70 písm. c) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu.
K podmínkám přípustnosti obnovy řízení se ztotožnil se žalobcem v tom, že byl, stejně
jako ostatní vlastníci jednotek v předmětném domě opomenut stavebním úřadem
jako účastník řízení, v němž bylo vydáno stavební povolení ze dne 22. 8. 2001.
Toto pochybení si uvědomil i stavební úřad, který v následně vedeném řízení o povolení
změny stavby před jejím dokončením začal s jednotlivými vlastníky jednotek v domě jednat
jako s účastníky řízení. Námitky žalobce, v nichž opětovně poukazoval na to,
že s ním v rozporu se zákonem nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, nemohly
dle městského soudu zpochybnit zákonnost závěru žalovaného (jakož i stavebního úřadu)
o nedodržení subjektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení ze strany žalobce. Městský
soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 6 A 78/2001 –
52, ve kterém jmenovaný soud konstatoval, že pro běh tříměsíční lhůty k uplatnění důvodu
obnovy řízení podle §62 odst. 1 písm. c) správního řádu není rozhodující, kdy se opomenutí
účastníci řízení (vlastníci bytů a spoluvlastníci společných částí domu) dozvěděli o stavebních
pracech prováděných jedním z vlastníků bytu v domě, ale kdy získali vědomost o tom, že
probíhalo správní řízení, kterého se měli zúčastnit, že byli opomenuti a že se tak stalo
nesprávným postupem správního orgánu. Z dopisu žalobce ze dne 11. 12. 2001 a taktéž z jeho
podání ze dne 7. 3. 2002, adresovaných stavebnímu úřadu, jednoznačně vyplývalo, že žalobce
v době, kdy tato podání činil, věděl o tom, že mu v důsledku nesprávného postupu správního
orgánu byla odňata možnost účastnit se řízení o vydání stavebního povolení. Přípisem
stavebního úřadu ze dne 27. 12. 2001 doručeným žalobci dne 10. 1. 2002, tedy více jak pět
měsíců před podáním návrhu na obnovu řízení byl žalobce vyrozuměn o tom, že v domě je
realizována stavba na základě stavebního povolení ze dne 22. 8. 2001. Na základě výše
uvedeného městský soud považoval za prokázané, že žalobce nejpozději dne 7. 3. 2002 věděl
o tom, že ohledně stavby prováděné v domě proběhlo správní řízení, které vyústilo ve vydání
stavebního povolení ze dne 22. 8. 2001 a že byl stejně jako ostatní vlastníci jednotek v domě
v důsledku nesprávného postupu správního orgánu opomenut jako účastník tohoto správního
řízení. Vzhledem k tomuto dospěl k závěru, že nelze než přisvědčit závěru žalovaného, že
žalobce při podání návrhu na povolení obnovy řízení ze dne 24. 6. 2006 zmeškal subjektivní
tříměsíční lhůtu pro jeho podání, zakotvenou v ustanovení §63 odst. 3 správního řádu.
Jelikož zmeškání této lhůty dle zákona nelze prominout, stavební úřad návrh žalobce
na obnovu řízení jako opožděně podaný zamítl po právu.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost. V ní uvedl, že dle jeho názoru lhůta k obnově řízení může začít běžet
až po nabytí právní moci rozhodnutí a za předpokladu, že ve věci samé bylo účastníkem řízení
zjištěno „novum“ v podstatě věci, což v daném případě nenastalo. Žalovaný zcela pominul
okolnost, že žalobci nebylo řádně oznámeno zahájení správního řízení, nebyl přizván
jako jeho účastník a nebylo s ním jako s účastníkem řízení jednáno a navíc žalovaný odepřel
žalobci prostudování souvisejících spisů. Stěžovateli měly být během řízení, po zaslání
upozornění, že byl opomenut jako účastník řízení, poskytnuty dostatečné informace
(např. stavební povolení, stavební dokumentace), případně mělo dojít k opakování některých
právních úkonů, které byly učiněny bez stěžovatele. Žalovaný si počínal contra legem
a nedbal zejména ustanovení §3 odst. 1 a §4 odst. 2 správního řádu. Žalovaný si byl vědom
(vzhledem k opakovaným upozorněním žalobce v odvoláních), že jeho právní úkony
jsou v rozporu s právem a přesto nadále činil neplatné právní úkony, které stěžovatel
považoval podle ust. §39 občanského zákoníku za absolutně neplatné. K absolutně neplatným
právním úkonům přitom soud přihlíží z úřední povinnosti a nelze je, jakož i úkony
s nimi související ratihabitovat ani konvalidovat. Jednalo se tedy o úkony nicotné
a prvoinstanční soud měl v rámci autoremedury tyto úkony ve správním řízení považovat
za neplatné. Neplatné úkony byly činěny jak v prvém, tak i ve druhém stupni správního řízení.
Dále stěžovatel žádá, aby tato jeho kasační stížnost byla považována za doplnění kasační
stížnosti, kterou podal dne 2. 11. 2005 proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 16. 9. 2005, č. j. 9 Ca 62/2005 - 29. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení
a aby stěžovateli přiznal náhradu nákladů soudního řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v daném případě byl návrh
na obnovu řízení podán až po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty stanovené v §63 odst. 3
správního řádu a proto byl zamítnut. Stěžovatel byl totiž o skutečnosti, že bylo vydáno stavební
povolení informován přípisem stavebního úřadu ze dne 27. 12. 2001 a obnovy řízení
se domáhal až podáním ze dne 24. 6. 2002. Námitku stěžovatele, že žalovaný činil úkony
v rozporu se zákonem a tyto tak byly neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku
nepovažuje za důvodnou, neboť občanský zákoník reguluje občanskoprávní vztahy, v daném
případě se však jedná o správní řízení, tj. o vztahy veřejnoprávní, a proto nelze ustanovení §39
občanského zákoníku použít. Žalovaný je toho názoru, že nečinil žádné úkony, které by byly
v rozporu se správním řádem. Kasační stížností napadený rozsudek městského soudu byl vydán
v souladu se zákonem. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Ačkoliv stěžovatel důvody kasační stížnosti výslovně nepodřadil k jednotlivým
zákonným ustanovením §103 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud dovodil podle obsahu
kasační stížnosti, že se dovolává stížnostních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Kasační stížnost neshledal důvodnou.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu zdejší soud ve vztahu k projednávané věci zjistil, že stěžovatel
se obrátil na stavební úřad přípisem ze dne 11. 12. 2001 (nadepsaným jako „zastavení
stavby“), ve kterém konstatoval, že je vlastníkem bytové jednotky v domě č.p. x., T. 24, P. 7,
umístěné přímo nad přízemním nebytovým prostorem, který je ve vlastnictví firmy J. – O. p..
Zdůraznil, že od 4. 11. 2001 byly v těchto prostorách prováděny rozsáhlé stavební práce,
přičemž stěžovatel nebyl přizván jako účastník řízení při povolení uvedené stavby a žádal
proto stavební úřad o okamžité zastavení této stavby a nové projednání jejího schválení s tím,
že měl nezastupitelné právo k účasti na stavebním řízení, neboť nikoho nepověřil k svému
zastupování.
Na tuto žádost stěžovatele reagoval stavební úřad přípisem č. j. 41029/01/3874 - 1520
Hol./Hu., ze dne 27. 12. 2001, ve kterém konstatoval, že dne 11. 12. 2001 obdržel žádost
stěžovatele o okamžité zastavení stavby „stavební úpravy v suterénu (1.PP) a přízemí (1.NP)
domu č. p. x v P. 7 – H., T. ul. č. 24“. Potvrdil že na tuto stavbu vydal dne 22. 8. 2001
stavební povolení č. j. 24507/01/2316 - 1520 Hol./Hu. Stavebníkem byla společnost O. p.,
s. r. o., přičemž P. s. n. s. r. o. zastupující S. v. j. d. č. p. 1519, 1520, 1521 v P. 7, T. ul. vydala
ke stavbě dne 28. 3. 2001 souhlasné stanovisko. Jak vyplývá z doručenky založené ve spisu,
tento přípis stavebního úřadu byl stěžovateli doručen dne 10. 1. 2002. Dne 4. 2. 2002 požádal
stavebník o povolení změny stavby před jejím dokončením s odůvodněním, že dle vyjádření
statika není možné dodržet původní projekt. Dne 27. 2. 2002 vydal stavební úřad oznámení o
zahájení řízení o změně stavby před jejím dokončením, přičemž toto oznámení bylo
již doručeno též jednotlivým vlastníkům jednotek v předmětném domě, tedy i žalobci.
Podáním ze dne 7. 3. 2002 žalobce, podepsán za vlastníky bytů T. 22 a 24, stavebním úřadu
sdělil, že obdržel jeho dopis ze dne 27. 2. 2002, kterým jim byl oznámen termín projednání
změny stavby a dále konstatoval, že vlastníci bytových jednotek předpokládají, že stavební
úřad uznal jimi vznesenou námitku, že byly opomenuti ve stavebním řízení, a proto očekávají,
že budou při jednání dne 13. 3. 2002 seznámeni s projektovou a prováděcí dokumentací celé
stavby a budou s nimi projednány jejich připomínky, a to ještě před jednáním o změně stavby.
Podáním ze dne 24. 6. 2002 se žalobce a jeho manželka domáhali mimo jiné povolení obnovy
stavebního řízení týkajícího se stavby prováděné v přízemních prostorách pod jejich bytem,
v němž znovu argumentovali tím, že byli opomenuti jako účastníci v řízení o povolení stavby.
Podle §62 odst. 1 správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené
rozhodnutím, které je v právní moci, na návrh účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo nové
skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení
uplatněny bez zavinění účastníka řízení; b) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné
otázky, o níž bylo příslušným orgánem rozhodnuto jinak; c) byla nesprávným postupem
správního orgánu účastníkovi řízení odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít
podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li být náprava zjednána v odvolacím řízení;
d) rozhodnutí bylo vydáno vyloučeným orgánem, mohlo-li to mít podstatný vliv
na rozhodnutí a nemohla-li být náprava zjednána v odvolacím řízení; e) rozhodnutí se opírá
o důkazy, které se ukázaly nepravdivými, nebo rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem.
Podle ustanovení §63 odst. 1 správního řádu obnovu řízení povolí na návrh účastníka
řízení, nebo nařídí správní orgán, který rozhodl ve věci v posledním stupni. V návrhu
na obnovení řízení je třeba uvést důvody obnovy řízení a skutečnosti svědčící o tom,
že je návrh podán včas (§63 odst. 2 správního řádu). Lhůty pro podání návrhu na obnovu
řízení stanoví §63 odst. 3 správního řádu, dle kterého se návrh podává u správního orgánu,
který ve věci rozhodl v posledním stupni ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se účastník
dozvěděl o důvodech obnovy (subjektivní lhůta), nejdéle však do tří let od právní moci
rozhodnutí (objektivní lhůta); ve stejné lhůtě může správní orgán obnovu řízení nařídit.
Zmeškání lhůty nelze prominout. Podle §64 odst. 1 správního řádu nové řízení ve věci
provede orgán, jehož rozhodnutí se důvod obnovy týká; týká-li se důvod obnovy řízení
rozhodnutí správních orgánů prvého i druhého stupně, provede nové řízení správní orgán
prvého stupně.
Z uvedeného plyne, že uplatnění obnovy řízení představuje možnost zásahu
do existence pravomocného správního rozhodnutí. Obnova řízení je tak mimořádný způsob
přezkoumání rozhodnutí, který se uplatňuje tehdy, jestliže se po správním řízení, které bylo
ukončeno pravomocným rozhodnutím, zjistí závady ve skutkových zjištěních nebo procesní
vady, které měly nebo mohly mít podstatný vliv na již pravomocné rozhodnutí. Samotné
řízení o obnově se skládá ze dvou stadií. V prvém stadiu (řízení o povolení nebo nařízení
obnovy – judicium rescindens) se rozhoduje o tom, zda se obnova řízení povolí,
nebo se z úřední povinnosti nařídí, a v druhém stadiu (obnovené řízení – judicium
rescissorium) pak správní orgán vydá v obnoveném řízení nové rozhodnutí. V prvém stadiu
správní orgán posuzuje zda jsou splněny podmínky obnovy řízení, rozhoduje pouze o tom,
zda se obnova povolí nebo nařídí a pravomocné správní rozhodnutí tak není přezkoumáváno
meritorně. Teprve pokud jsou splněny podmínky obnovy řízení, nastupuje druhé stadium,
v němž se znovu rozhoduje ve věci, o které již bylo rozhodnuto v původním správním řízení.
Podmínkou obnovy řízení je existence jednoho ze správním řádem taxativně uvedených
důvodů obnovy řízení uvedených v §62 odst. 1 písm. a) až e) správního řádu,
další podmínkou je dodržení subjektivní či objektivní lhůty, stanovené v §63 odst. 3
správního řádu.
Stěžovateli byl dne 10. 1. 2002 doručen přípis stavebního úřadu
ze kterého se dozvěděl, že proběhlo stavební řízení ukončené stavebním povolením
ze dne 22. 8. 2001. Stěžovatel již ve svém přípise ze dne 11. 12. 2001 konstatoval, že nebyl
přizván jako účastník řízení a jak správně usoudil i Městský soud v Praze, nezbývá
než uzavřít, že žalobce, stejně jako ostatní vlastníci jednotek v domě, byl opomenut stavebním
úřadem jako účastník řízení, (P. s. n., s. r. o., neměla v takovémto rozsahu oprávnění za ně
jednat), v němž bylo vydáno stavební povolení dne 22. 8. 2001; ostatně toto pochybení si
uvědomil i stavební úřad, který v následně vedeném řízení o povolení změny stavby před
jejím dokončením začal s jednotlivými vlastníky jednotek v domě jednat jako s účastníky
řízení. Z výše uvedeného tak vyplývá, že v posuzovaném případě byl dán důvod obnovy
řízení uvedený v §62 odst. 1 písm. c) správního řádu. Zbylo pak dále posoudit, zda tato
skutečnost mohla zpochybnit zákonnost závěru žalovaného o nedodržení subjektivní lhůty pro
podání návrhu na obnovu řízení ze strany žalobce. Městský soud v Praze na tuto otázku
odpověděl negativně a Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud se proto především zabýval tím, zda byla stěžovatelem
dodržena lhůta k podání návrhu na obnovu řízení. Tato lhůta, vzhledem k tomu, že stěžovateli
byl dne 10. 1. 2002 doručen přípis stavebního úřadu, ve kterém se stěžovatel dozvěděl,
že proběhlo stavební řízení ukončené vydáním stavebního povolení a stěžovatel
již tehdy namítal, jak vyplývá z jeho přípisu ze dne 11. 12. 2001, že v tomto řízení měl právo
vystupovat jako účastník řízení, počala běžet dnem 11. 1. 2001. Podle §27 odst. 2 správního
řádu se do lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůty
určené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým označením
shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li takový den
v měsíci, končí lhůta posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na den pracovního
klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den. Lhůta pro podání návrhu
na obnovu řízení tedy uplynula podle názoru Nejvyšší správního soudu dne 10. 4. 2002.
Stěžovatel však podal návrh na obnovu řízení až dne 25. 6. 2002 a zmeškal tudíž nepochybně
subjektivní tříměsíční lhůtu pro její podání, stanovenou v §63 odst. 3 správního řádu.
Zmeškání lhůty přitom nelze prominout. I kdyby Nejvyšší správní soud vycházel, stejně
jako Městský soud v Praze, z toho, že žalobce věděl o proběhlém stavebním řízení nejpozději
dne 7. 3. 2002, kdy za vlastníky bytů v T. ulici sepsal sdělení, jímž reagoval na dopis
stavebního úřadu ze dne 27. 2. 2002, a že byl v důsledku nesprávného postupu správního
orgánu jako účastník stavebního řízení opomenut, byla by tříměsíční subjektivní lhůta
k podání návrhu na obnovu řízení rovněž zmeškána, neboť vycházeje z tohoto data, připadl
by její konec na den 7. 6. 2002, avšak návrh byl podán až 24. 6. 2002.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 8. 2004, č. j. 6 A 78/2001 –
52, publikovaném pod č. 432/2005 Sb. NSS konstatoval, že pro běh tříměsíční lhůty k
uplatnění důvodu obnovy řízení podle §62 odst. 1 písm. c) správního řádu není rozhodující,
kdy se opomenutí účastníci řízení (vlastníci bytů a spoluvlastníci společných částí domu)
dozvěděli o stavebních pracích prováděných jedním z vlastníků bytů v domě, ale kdy získali
vědomost o tom, že probíhalo správní řízení, kterého se měli zúčastnit, že byli opomenuti a že
se tak stalo nesprávným postupem správního orgánu. Na uvedené rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu správně poukázal i Městský soud v Praze.
Z uvedeného vyplývá, že okamžik nabytí právní moci rozhodnutí napadeného
obnovou řízení nemá na běh subjektivní tříměsíční lhůty k podání návrhu na obnovu řízení
žádný vliv, neboť rozhodující pro počátek běhu uvedené lhůty je až den,
ve kterém se stěžovatel dozvěděl o tom, že proběhlo správní řízení jehož měl být účastník,
a nikoli den, kdy návrhem na obnovu řízení napadené rozhodnutí nabylo právní moci.
Městský soud v Praze tudíž rozhodl správně, pokud uzavřel, že žalobce při podání
návrhu na obnovu řízení ze dne 24. 6. 2006 zmeškal subjektivní tříměsíční lhůtu
pro jeho podání, zakotvenou v ust. §63 odst. 3 správního řádu. Uplatněný důvod kasační
stížnosti, tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nebyl tudíž shledán Nejvyšším správním soudem důvodný.
K námitce stěžovatele ohledně toho, že žalovaný postupoval v rozporu s ustanoveními
správního řádu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný v řízení o povolení obnovy
žádné z namítaných ustanovení správního řádu neporušil, pokud napadeným rozhodnutím
zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 28. 6. 2002,
č. j. 21338/02/2133 - 1520 Hol./Chram., kterým stavební úřad zamítl návrh stěžovatele
na obnovu stavebního řízení ukončeného stavebním povolením stavebního
úřadu ze dne 22. 8. 2001, č. j. 24507/01/2316 – 1520 Hol./Hu. Namítaný důvod kasační
stížnosti ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b), tj. tvrzení, že žalovaný správní orgán
při zjišťování skutkové podstaty porušil zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, nebyl tudíž Nejvyšším správním soudem
shledán opodstatněným. Stejně tak je tomu i ve vztahu k námitce stěžovatele týkající
se absolutní neplatnosti právních úkonů žalovaného podle ust. §39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, Nejvyšší správní soud konstatuje, že občanský zákoník upravuje
majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami
a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní
vztahy neupravují jiné zákony ( §1 odst. 2 občanského zákoníku). Z uvedeného rozsahu
právních vztahů upravených občanským zákoníkem vyplývá, že úkony správních orgánů
ve správním (stavebním) řízení nelze zařadit pod občanskoprávní vztahy a tyto úkony
tak nemohou být absolutně neplatnými ve smyslu §39 občanského zákoníku. Nad rámec
potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že ostatně z obsahu
kasační stížnosti nebylo zcela jasné neplatnosti kterých právních úkonů se stěžovatel
dovolává.
Se zřetelem k výše uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud námitky uvedené
v kasační stížnosti důvodnými a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel nebyl v kasační
stížnosti úspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu