ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.8.2006
sp. zn. 4 As 8/2006 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: C. K. G.
a. s., IČ: X, zast. JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem, se sídlem Moravská Ostrava,
Preslova 9, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1 – Malá Strana,
Letenská 15, zast. JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Praha 5, nám. 14. října 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 6 Ca 295/2003 – 48,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, č. j. 6 Ca 295/2003 – 48, s e
zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí ministra financí ze dne 16. října 2003, č. j. 10/48 563/2003.
Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí
ze dne 6. května 2003, č. j. 601/30 007/2003, kterým byla podle ustanovení §43 odst. 7
zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon č. 202/1990 Sb.) zamítnuta žádost stěžovatele ze dne 2. 4. 2003 o povolení
provozovat hru „Roulette Cartage“.
Proti uvedeným rozhodnutím ministra i ministerstva podal stěžovatel žalobu,
ve které zejména namítal, že rozhodnutí navodila stav nerovných podmínek pro podnikání
a účasti na hospodářské soutěži a stěžovatele z tohoto podnikání protiprávně vyloučila.
Dovozoval porušení zásady materiální pravdy, zásady zákonnosti, zásady vyhledávací
a ustanovení správního řádu, zejména pak jeho §3, §19, §29, §47 a §59 odst. 1. Výslovně
uvedl, že pokud žalovaný považoval žádost o povolení „Roulette Cartage“ za neúplnou
či nedostatečnou, byl povinen stěžovateli pomoci tyto nedostatky odstranit, případně
jej k jejich odstranění vyzvat a zároveň jej poučit‚ jaký význam pro další řízení může mít
jejich neodstranění, což se však na rozdíl od společnosti S. a. s.‚ která byla vyzvána
k odstranění vad, nestalo. V tomto různém postupu žalovaného pak spatřoval porušení
rovnosti účastníků. Stejně tak brojil proti hmotněprávnímu posouzení věci a důvodům
zamítnutí žádosti. Uvedl, že počítá s tím, že sázející by musel (za účelem zamezení ve hře
osobám mladším 18 let) se stěžovatelem uzavřít smlouvy, při nichž by musel předložit průkaz
totožnosti jako doklad o plnoletosti, přičemž teprve následně by byl vystaven „elektronický
průkaz totožnosti“; přístup by byl chráněn i přístupovým kódem totožným s kódem, kterým
jsou zabezpečeny i kreditní bankovní karty. Dále uvedl, že vystavení elektronického průkazu
totožnosti odpovídá standardům stanoveným pro způsob zabezpečení v souladu se zákonem
č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, jakož i s vyhláškou Národního bezpečnostního
úřadu č. 56/1999 Sb., o zajištění bezpečnosti informačních systémů nakládajících
s utajovanými skutečnostmi. S odkazem na výše uvedené navrhoval zrušení napadaného
rozhodnutí.
Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání na den 4. 10. 2005, při kterém stěžovatel
stran žalobních bodů zejména doplnil, že postup žalovaného při rozhodování o žádosti není
souladu se zákonem, neboť zákon č. 202/1990 Sb. se o internetu jako technickém zařízení
nezmiňuje a stanovisko Ministerstva financí, že takové hry nepovoluje, je pak třeba považovat
za „rozhodování mimo zákon“. Uvedl, že v rámci ES je provozování loterií považováno
za služby a tento druh služeb neobsahuje specifickou právní úpravu, přičemž platí základní
zásada, kterou je svoboda při poskytováni služeb, což lze dovodit i z rozhodnutí Evropského
soudního dvora. Do této svobody lze přitom zasahovat regulativními opatřeními
pouze v případě nezbytně nutném a nikoliv nad rámec stanovený právními předpisy.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byly žaloba zamítnuta. Soud odkázal
na správním orgánem zjištěný skutkový stav věci a jeho právní posouzení,
se kterým se ztotožnil, a uvedl, že mezi účastníky je sporné, zda by při provozování této hry
byl splněn požadavek ustanovení §1 odst. 7 zákona č. 202/1990 Sb. (zákaz účasti osob
mladších 18 let) a zda výklad tohoto ustanovení v napadeném rozhodnutí neznamená porušení
práva stěžovatele (žalobce) na podnikání. Soud uvedl, že při vydání povolení k provozování
každé hry - bez ohledu podle kterého písmena ustanovení §2 zákona č. 202/1990 Sb.
je povolení požadováno - je nutné především posoudit, zda při jejím provozování by bylo
možno označený zákonný požadavek (neumožnění účasti osobám mladším 18 let) splnit
a zda by jej mohl orgán státního dozoru kontrolovat, přičemž smysl zákonného ustanovení
o zákazu účasti osobám mladším 18 let nevidí soud pouze v zabránění těmto osobám
v utrácení vlastních finančních prostředků, ale v zákazu jejich účasti na těchto hrách.
Po posouzení věci došel soud k závěru, že toto nebylo v případě stěžovatele zajištěno a dospěl
tak k závěru, že žádosti nebylo možno vyhovět, přičemž dokazování dalších skutečností
(např. na základě znaleckého posudku) by bylo podle něj nadbytečně. Soud dále uvedl,
že žalovaný nezasáhl nepřípustným způsobem do zaručeného práva stěžovatele (žalobce)
na svobodné podnikání, neb Listina základních práv a svobod předpokládá omezení
této svobody zákonem, přičemž v tomto případě je možnost provozování loterií
a jiných podobných her mimo jiné omezena tak, že k jejich provozování je třeba povolení
a ty hry, které nesplňují všechny podmínky zákona, povolit nelze. Soud uzavřel, že žalovaný
nepřekročil rámec stanovený zákonem, postupoval v souladu s účelem a smyslem zákona,
přičemž dostatečně zjistil skutkový stav, který správně právně posoudil, rozhodnutí správních
orgánů mají náležitosti vyžadované správním řádem. S odkazem na uvedené skutečnosti
pak krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto podal stěžovatel kasační stížnost s odkazem na důvody, vymezené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Po provedené věcné rekapitulaci se stěžovatel obsáhle
vyjádřil k jednotlivým důvodům.
K důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s.ř.s. stěžovatel s odkazem na znění §2 odst. 1
písm. j) zákona č. 202/1990 Sb. uvedl, že za situace, kdy zákon dovoluje provozovat loterii
po telefonu, není možné znemožnit její provozování přes internet, a to z důvodu,
že se provozování po technické stránce nijak neodlišuje; vždy jde o totožný nepřímý přístup
účastníků k loterii prostřednictvím komunikačních služeb. Uvedl, že zákonodárce
tuto problematiku upravil úmyslně obecně z důvodu neustálého vývoje techniky a vyslovil
nesouhlas se závěry soudu, který dovodil, že u označené hry není možné zajistit,
aby se jí nezúčastnily osoby mladší 18 let. Pro podporu svého závěru odkázal na běžnou praxi
internetových loterijních společností v České republice a EU a na nemožnost zajistit účast
nezletilých osob ani u telefonických loterií. Dále uvedl, že jeho hra splňuje všechny zákonné
požadavky minimálně v rozsahu, v jakém je splňují ostatní povolené loterie, a dovozoval
nesprávné právní posouzení věci soudem, zejména pak §1 odst. 7 zákona č. 202/1990 Sb.
K písm. b) citovaného zákonného ustanovení stěžovatel uvedl, že rozhodnutí
žalovaného neobsahuje kvalifikovaný výrok, jakož ani rozhodné skutečnosti, které byly
jeho podkladem. Dále uvedl, že žalovaný měl stěžovatele dle §19 správního řádu vyzvat
k doplnění, resp. další podklady opatřit sám a nikoliv žádost zamítnout s odůvodněním, že
k rozhodnutí neměl dostatek podkladů. Správní orgán měl ustanovit k odbornému posouzení
znalce dle §36 správního řádu, neb provoz loterie „Roulete Cartage“ je natolik složitý,
že jeho funkce může posoudit pouze vysokoškolsky vzdělaný odborník v oblasti informatiky;
uvedl, že označená loterie umožňuje kontrolu totožnosti hráčů. Dovozoval, že nebyl řádně
zjištěn skutkový stav věci, resp. že skutkový stav nemá oporu ve spise, a to i v navazujícím
rozkladovém rozhodnutí a došlo k porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §36, §59 a §61 odst. 3
správního řádu, zásady materiální pravdy, zákonnosti a zásady vyhledávací.
K písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. stěžovatel uvedl, že závěr soudu o tom, že daná loterie
nezaručuje kontrolu toho, zda se loterie neúčastní osoby mladší 18 let, se neopírá o žádný
důkaz, ale o neodborné posouzení problematiky, což je v rozporu s ustanovením §127 odst. 1
o. s. ř., podle kterého byl soud povinen ustanovit znalce a dovozoval nedostatečné soudní
odůvodnění v této věci. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 1/81. Dovozoval porušení
předpisů upravujících řízení před soudy a nepřezkoumatelnost rozsudku.
Závěrem uvedl, že došlo i k zásahu do zásady rovnosti, neb společnost S. a. s. byla na
rozdíl od stěžovatele vyzvána k odstranění obdobných vad žádosti a povolení k provozování
loterie obdržela. Dovozoval nestandardní postup žalovaného, upřednostnění jiného subjektu,
který získal na trhu náskok. Stejně tak závěrem odkázal na mediální vyjádření Ministerstva
financí ČR k zahraničním provozovatelům loterií, kteří začali provozovat české verze
internetových sázkových her, ze dne 4 a 10. 11. 2005, z nichž podle stěžovatele nevyplývá, že
by internetové sázení bylo přímo zakázáno.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhoval zrušení označeného rozhodnutí
Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení.
V podání ze dne 6. 4. 2007 stěžovatel kasační stížnost doplnil, přičemž zejména
uvedl, že v souvislosti s nároky Ministerstva financí na způsob zajištění, aby se hry
neúčastnila osoba mladší 18 let, je překvapující povolení hry „TELEKONTO“ společnosti F.
sázková kancelář stěžovatele, a. s., kde v této hře jde výhradně o internetové sázení, a
identifikace sázejícího je ověřována po telefonu.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil souhlas se závěry
soudu a odkázal na odůvodnění rozsudku, jakož i rozhodnutí správních orgánů. Výslovně
zejména doplnil, že při provozování označené hry nelze zamezit účasti osob mladších 18 let,
resp. nelze provádět kontrolování dodržování tohoto zákazu. Argumentace stěžovatele,
že výchovu těchto osob daleko více negativně ovlivňují jiné skutečnosti (např. televizní
programy) nebo že existují i dětské rulety, nelze přijmout jako argument v dané věci,
neb i provozovatelé těchto vysílání mají v tomto směru určité povinnosti a za jejich porušení
nesou odpovědnost; dětská ruleta pak není hra o peníze. Dále uvedl, že zákon předpokládá,
že technické zařízení je i místem, v němž hra probíhá a proto je od žadatelů požadována
informace o výrobním čísle jednotlivého zařízení, kterým je toto zařízení jednoznačně
identifikovatelné, resp. musí být umožněno na povoleném herním místě (oba tyto údaje
se uvádí v rozhodnutí, jehož kopii dostává i příslušný finanční úřad) provádět průběžně výkon
státního dozoru, což by ovšem u dané hry nebylo možné. Stejně tak doplnil, že možnost
kontroly účasti osob mladších 18 let by neměl provozovatel, ale další subjekt,
jehož odpovědnost zákon nepředpokládá a tudíž neupravuje a dozor by tak byl ztížený,
resp. nemožný. S odkazem na výše uvedené žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout
a přiznat náhradu nákladů řízení.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti jeho úkolem primárně posoudit, zda v předchozím řízení byly
dány důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §
103 odst. 1 pod písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení 2 písm. i) zákona č. 202/1990 Sb. jsou loteriemi a jinými podobnými
hrami sázkové hry provozované ve zvláště k tomu určených hernách (kasinech),
a to za pomocí mechanických zařízení (např. ruleta), při nichž není předem určen počet
účastníků a ani není známa výše vsazených částek jedné hry. Výhra se vypočítává z výše
vkladů podle podmínek stanovených v herním plánu.
Podle ustanovení §2 písm. j) zákona č. 202/1990 Sb. jsou loteriemi a jinými
podobnými hrami loterie a jiné podobné hry provozované pomocí technických zařízení
obsluhovaných přímo sázejícím nebo provozované po telefonu, při nichž není předem určen
počet účastníků a ani není předem známa výše vsazených částek. Výhra se vypočítává z výše
vkladů anebo podle podmínek stanovených v herním plánu.
Podle ustanovení §1 odst. 7 zákona č. 202/1990 Sb. účastníkem loterie nebo jiné
podobné hry („sázející“) může být jen fyzická osoba, která dovršila 18 let věku
a která v souladu s herním plánem uhradí vklad (sázku) provozovateli předem,
a to v hotovosti nebo bezhotovostně. Osobám mladším 18 let je účast na loteriích a jiných
podobných hrách zakázána. Provozovatel loterii a jiných podobných her musí učinit taková
opatření, aby se tyto osoby nemohly hry zúčastnit. K tomuto účelu je oprávněn požadovat
předložení průkazu totožnosti.
Konečně podle ustanovení §43 odst.7 zákona č. 202/1990 Sb. loterie a jiné podobné
hry, které nesplňují všechny podmínky tohoto zákona, nelze povolit.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 2. 4. 2003
žádost o povolení provozovat hru „Roulette Cartage“. O této žádosti rozhodlo Ministerstvo
financí (oddělení loterií a sázkových her) rozhodnutím dne 6. 5. 2003, č. j. 601/30 007/2003,
tak, že žádost zamítlo. Z odůvodnění přitom vyplývá, že obdobnou žádost stěžovatele
Ministerstvo financí zamítlo rozhodnutím ze dne 18. září 2002, č. j. 601/93 805/2002,
s odůvodněním, že přijímáním sázek prostřednictvím internetové sítě nelze zaručit řádné
provozování hry, především zamezení účasti na hře osobám mladším 18 let včetně kontroly
dodržování tohoto zákazu. Stěžovatel by neměl možnost požadovat od sázejících, kteří nejsou
osobně přítomni u povolovaného herního zařízení, předložení průkazu totožnosti k ověření
povolené věkové hranice účastníka hry a hry provozované v kasinu mohou být provozovány
jen ve zvláště určených prostorách; kasino je povinno vést denní evidenci návštěvníků. Stejně
tak z odůvodnění vyplývá, že pro hru by měla být využita elektromechanická ruleta EVONA,
provozovaná v kasinu na adrese X. ř. 213, O. – M. H. - které by mohli účastnit jak hráči
osobně přítomní v kasinu, tak hráči manipulující s virtuálními žetony na svém PC, s kasinem
propojení prostřednictvím veřejné telekomunikační sítě, přičemž není zřejmé z jakého důvodu
má hra odlišný název než hra již povolená, ačkoliv se stále jedná o tutéž hru. Ministerstvo
financí v této souvislosti proto uzavřelo, že provozování jedné hry na základě dvou povolení
vydaných podle různých písmen ustanovení §2 zákona č. 202/1990 Sb. s odlišnými
podmínkami provozování a různým ekonomickým režimem není možné.
K uvažovanému opatření stěžovatele k zamezení účasti na hře osobám mladším 18 let
Ministerstvo financí uvedlo, že (v obecné rovině) nezpochybňuje tvrzení, že vystavený průkaz
totožnosti je věrohodný, trvá však na svém stanovisku, že není zajištěno, že osoba účastnící
se tímto způsobem hry, je opravdu osobou, s níž byly příslušné smlouvy uzavřeny a že může
dojít k přenosu výše uvedených nosičů dat jiným osobám. Z tohoto důvodu vydalo
Ministerstvo financí v minulosti zájemcům o provozování sázkových her prostřednictvím
internetu zamítavá rozhodnutí, potvrzená i rozhodnutím ministra financí v odvolacím řízení,
kterým je oddělení loterií a sázkových her (Ministerstva financí) vázáno.
K zajištění bezpečnosti informačních systému Ministerstvo financí v odůvodnění
rozhodnutí uvedlo, že stěžovatel nemůže žádost konzultovat s žádnými subjekty stojícími
mimo ministerstvo a nebylo tak možné je ověřit soudním znalcem jako třetí a nezávislé
osoby.Stejně tak doplnilo, že žádost rovněž neuvádí, jaké ceny budou stanoveny za využití
veřejné telekomunikační sítě a kdo je bude hradit, či že zákon neobsahuje speciální pravidla
upravující podmínky pro provozování her pomocí technických zařízení. K povolování těchto
her je nezbytné využít §50 odst. 3 zákona, který zmocňuje Ministerstvo financí k stanovení
podmínek jejích provozování. V praxí jsou v tomto režimu povolovány hry provozované
v hernách, kde maximální sázka je omezena částkou 1500 Kč na jednu pozici. Výše sázek hry
provozované v kasinu není v zákoně omezena, v praxi se u elektromechanických rulet uvádí
částka 36 000 Kč.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ministerstvo financí žádost zamítlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, o kterém rozhodl ministr financí dne
16. 10. 2003, č. j. 10/48 563/2003, tak že rozklad zamítl a napadané rozhodnutí potvrdil.
V odůvodnění přitom ministr financí zejména uvedl, že kvůli neúčasti hráčů při sázení
v jiných místech než kasinech, tj. místech k tomu určených, nejsou splněny podmínky §2
písm. i) zákona č. 202/1990 Sb., neb sázející přímo neobsluhuje technické zařízení, pro hru
používá vlastní PC a sázky jsou zprostředkované a s pomocí internetu přenášené
do technického zařízení „Roulette Cartage“. Provozovatel pak nemá možnost provést kontrolu
totožnosti sázejícího, probíhá pouze kontrola vydaného elektronického průkazu totožnosti
prostřednictvím osobního počítače, který může být umístěn kdekoliv. Při tomto způsobu
kontroly není možné zajistit dodržování zákazu účasti her osobám mladších 18 let
a vykonávat státní dozor dle §1 odst. 7 zákona. Ministr financí dále uvedl, že nelze souhlasit
s názorem, že používání internetu jako způsobu spojení technického zařízení a herního místa
včetně prokázání totožnosti elektronickým podpisem je v souladu se zněním zákona.
V případě sázení prostřednictvím internetu, byt‘ s elektronickým podpisem, nelze vyloučit
možnost účasti cizí osobou. Závěrem ministr financí uvedl, že nebyl shledán důvod využít
institut přerušení řízení podle ustanovení §29 odst. 1 správního řádu včetně vyzvání účastníka
k odstranění nedostatků řízení podle §19 odst. 3 správního řádu. Ministr financí uzavřel,
že, provozování loterie a jiné podobné hry na technickém zařízení „Roulette Cartage“ by
nesplňovalo podmínky stanovené v §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb. a odvolání zamítl.
Následně podaná žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem
Městského soudu v Praze, ze dne 4. 10. 2005, č. j. 6 Ca 295/2003 – 48, blíže viz výše,
proti kterému podal stěžovatel kasační stížnost, jež je nyní předmětem přezkumu
u Nejvyššího správního soudu.
V napadeném rozsudku městský soud odkázal na správním orgánem zjištěný skutkový
stav věci a jeho právní posouzení, se kterým se ztotožnil.
Nejvyšší správní soud z napadeného rozsudku zjistil, a musel dát stěžovateli
za pravdu, že se městský soud dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou, že rozhodnutí
žalovaného neobsahuje kvalifikovaný výrok, jakož ani rozhodné skutečnosti, které byly
jeho podkladem. Dále uvedl, že žalovaný měl stěžovatele dle §19 správního řádu vyzvat
k doplnění, resp. další podklady opatřit sám a nikoliv žádost zamítnout s odůvodněním,
že k rozhodnutí neměl dostatek podkladů. Je nutno souhlasit se stěžovatelem i v tom,
že se městský soud rovněž vůbec nezabýval jeho žalobní námitkou, že tak došlo i k zásahu
do zásady rovnosti, neb společnost S. a. s. byla na rozdíl od stěžovatele vyzvána k odstranění
obdobných vad žádosti a povolení k provozování loterie obdržela. Stěžovatel ve spojení s tím
namítal nestandardní postup žalovaného a upřednostnění jiného subjektu.
Obdobně se městský soud nevypořádal s žalobní námitkou, v níž stěžovatel
s odkazem na znění §2 odst. 1 písm. j) zákona č. 202/1990 Sb. uvedl, že za situace,
kdy zákon dovoluje provozovat loterii po telefonu, není možné znemožnit její provozování
přes internet, a to z důvodu, že se provozování po technické stránce nijak neodlišuje.
Přesvědčivě nepůsobí ani zdůvodnění k žalobní námitce, že a jakým způsobem navrhoval
stěžovatel zajištění zákonného požadavku, aby se hry neúčastnily osoby mladší 18 let. Závěr
městského soudu o tom, že navrhovaný způsob zabezpečení nezaručuje kontrolu toho,
zda se loterie neúčastní osoby mladší 18 let, se i podle názoru Nejvyššího správního soudu,
neopírá, jak namítá stěžovatel, o žádný důkaz, ale o obecné neodborné posouzení
problematiky, což je v rozporu s pravidly pro dokazování.
Městský soud se tak dle názoru Nejvyššího správního soudu věcí zabýval spíše
formálně, povětšinou odkazoval na závěry správních orgánů, jejichž odůvodnění jsou
nedostačující a vágní.
Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
www.nssoud.cz).
Z uvedeného je tak zřejmé, že městský soud, který je povinen přezkoumat napadené
výroky rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), pochybil,
když se shora specifikovanými žalobními bodem stěžovatele dílem vůbec, dílem řádně,
nezabýval a místo toho převážně odkázal na rozhodnutí žalovaného. Vzhledem k tomu,
že předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti
je pravomocné rozhodnutí městského soudu a městský soud se v daném rozhodnutí řádně
nevypořádal s uplatněnými žalobními body, je za dané situace napadené rozhodnutí v řízení
před Nejvyšším správním soudem nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou pro nepřezkoumatelnost
rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů, a proto rozsudek Městského soudu
v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc mu současně věc vrátil k dalšímu řízení,
v němž je městský soudu podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu