ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.9.2006
sp. zn. 4 As 9/2006 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci: V. A. T., s. r.
o., zast. JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Praha 2, Sokolská 60, adresa pro
doručování: Přerov, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalovanému: Krajský úřad
Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2005, č. j. 22 Ca 417/2004 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne
6. 8. 2004, č. j. OSR/2300/04-SŘ/1478/Ur, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Městského úřadu Přerov z e dne 8. 4. 2004, č. j. SÚ-582/2004-Pí, kterým tento správní orgán
prvního stupně jako stavební úřad podle ustanovení §106 odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen „stavební zákon“)
uložil žalobci pokutu ve výši 50 000 Kč za to, že nejméně od 24. 11. 2003 do 25. 2. 2004
užíval bez kolaudačního rozhodnutí stavbu letištní haly – hangáru na pozemku
parc. č. 6900/922 v kat. ú. P. (dále jen „ stavba hangáru“) pro parkování letadel.
Zároveň citovaným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrzeno.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, v níž zdůraznil, že on sám
nikdy nečinil spornou skutečnost spočívající v užívání stavby hangáru
bez povolení, tedy že formálně naplnil všechny znaky skutkové podstaty jiného správního
deliktu podle §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Namítl však, že existují okolnosti
vylučující protiprávnost jeho jednání. Ty spatřoval jednak v existenci dobré víry a krajní
nouze, a to z následujících důvodů. Původním vlastníkem stavby hangáru byla společnost O.,
spol. s r. o., které stavební úřad v Přerově vydal povolení k předčasnému užívání stavby
(časově omezené do 31. 12. 2001). Po prohlášení konkurzu na tuto společnost uzavřel správce
konkurzní podstaty společnosti O., spol. s r. o., JUDr. P. nájemní smlouvu se společníkem
žalobce Ing. P. N.. Poté byl tento objekt vydražen obchodní společností P., spol. s r. o., se
sídlem v B., se kterou uzavřel žalobce nájemní smlouvu dne 30. 12. 2002, přičemž v této
nájemní smlouvě pronajímatel – P., spol. s r. o., prohlásil, že nemovitost je způsobilá
k užívání. S ohledem na výše uvedené skutečnosti byl žalobce v dobré víře, že pronajatá
nemovitost má vydáno povolení k dočasnému užívání stavby před její kolaudací, „resp. nic
nenasvědčovalo skutečnosti, že nemovitost podmínky pro její užívání nesplňuje“. O tom, že
výše uvedené povolení k předčasnému užívání stavby nebylo prodlouženo a zmíněné
prohlášení obsažené v nájemní smlouvě bylo zřejmě nepravdivé, se žalobce dověděl až poté,
co původní pronajímatel společnost P., spol. s r. o., převedl nemovitost na další obchodní
společnost A., s. r. o., se sídlem U. H., S. 573, přičemž tato společnost se opakovaně pokusila
protiprávně ukončit nájemní vztah. Obě uvedené nájemní smlouvy obsahovaly ustanovení, ve
které pronajímatelé prohlašují, že předmět nájmu je způsobilý k užívání. Tato skutečnost
zejména vyplývá z článku IV. smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností P., spol. s r. o.,
dne 30. 12. 2002, podle kterého „převzetí objektu nájemcem bylo provedeno současně
v rámci převzetí pronajímatelem při koupi aukcí a to v rozsahu nedokončené stavby se
závadami (zatékání) a se souhlasem k užívání (příloha č. 2 doklady o prodeji a předání)“. Přes
výše uvedené skutečnosti svědčící o dobré víře žalobce dospěl žalovaný v rozhodnutí o
odvolání k nelogickému závěru, podle kterého byl pan P. N. jako pozdější společník žalobce,
který uzavřel první ze dvou výše uvedených smluv, tj. se správcem konkurzní podstaty
úpadce O., spol. s r. o., seznámen podle článku IV. této smlouvy se stavem pronajímaných
prostor, přičemž podle článku IV. a V. druhé nájemní smlouvy ze dne 30. 12. 2002 uzavřené
žalobcem (jejímž společníkem byl pan P. N.) a společností P., spol. s r. o., muselo být žalobci
známo, že stavba není dokončena a takto ani nemůže být logicky zkolaudována. Zároveň
žalobce napadl závěr žalovaného o tom, že v článku IV. posledně uvedené smlouvy je sice
uvedeno, že převzetí objektu nájemcem bylo provedeno mimo jiné se souhlasem k užívání,
avšak nic nesvědčí o tom, že by se mělo jednat o povolení stavebního úřadu k užívání stavby.
Uvedené závěry žalovaného byly „vytrženy z reality“, přičemž žalovaný přehlédl platnou
právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku, v obchodním zákoníku a v zákonu o
konkurzu a vyrovnání. Podle §35 odst. 2 občanského zákoníku se právní úkony vyjádřené
slovy, totiž vykládají nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Dále žalobce
odkázal na ustanovení §663 a §664 občanského zákoníku, ze kterých vyplývá právo nájemce
dočasně věc přenechanou nájemci užívat, a to ve stavu způsobilém smluvenému užívání,
nebo nebyl-li způsob užívání smluven, užívání obvyklému. Zároveň podle §8 odst. 2 zákona
o konkurzu a vyrovnání je správce konkurzní podstaty povinen při výkonu své funkce
postupovat s odbornou péčí z výše uvedených skutečností. Nájemní smlouva je uzavírána
za tím účelem, aby nájemce mohl pronajato u věc řádně užívat a pokud by neměla povolení
k předčasnému užívání podle §83 stavebního zákona, nebyla by užívání a potažmo nájmu
vůbec způsobilá. Z uvedené právní úpravy žalobce dovodil, že žalobce a jmenovaný společník
žalobce při uzavírání nájemních smluv byli v dobré víře, že pronajatý majetek je způsobilý
k pronajmutí, že prohlášení ve smlouvách obsažená, učiněné jak správcem konkurzní
podstaty, tak jednatelem společnosti P. spol. s r. o., byla pravdivá, tedy že stavba hangáru má
povolení stavebního úřadu k předčasnému užívání stavby podle §83 stavebního zákona. Proto
závěr žalovaného o tom, že žalobce si byl vědom nejméně od prohlášení konkurzu
na společnost O., spol. s r. o., nesplnění předpokladu užívání stanoveného stavebním
zákonem, byl nesprávný. Jako okolnosti vylučující protiprávnost jednání, za které mu byla
uložena žalovaným rozhodnutím pokuta, uvedl žalobce následující. Když žalobce po delším
užívání zmíněné nemovitosti v dobré víře zjistil, že není způsobilá k užívání podle stavebního
zákona, byl nucen s ohledem na stávající právní úpravu letecké dopravy a zabezpečení letecké
techniky před jejím zneužitím i nadále využívat hangár k parkování letecké techniky.
Pokud by tak neučinil, porušoval by předpisy na úseku civilní letecké dopravy
a když by došlo k případnému zneužití letecké techniky, vystavil by se i nebezpečí trestního
stíhání. Poukázal na skutečnost, že v tomto případě se střetly dva právem chráněné zájmy
(užívání nemovitosti výhradně po řádné kolaudaci či povolení k předčasnému užívání
podle stavebního zákona na straně jedné a ochrana letecké techniky před jejím zneužitím
a potažmo ochrana života, zdraví a majetku občanů na straně druhé). Žalobce se tedy musel
v tomto případně rozhodnout pro volbu, zda bude porušovat předpisy na úseku letecké
dopravy a „vystavovat obyvatelstvo eventuálnímu útoku za použití této techniky“ a na druhé
straně příslušná ustanovení stavebního zákona. Při vyhodnocení závažnosti jednotlivých
eventuálních následků z hlediska společenské nebezpečnosti uvedených dvou způsobů
jednání, vyplývajících ze zmíněné volby, dospěl k závěru o tom, že v případě porušení
předpisů o civilním letectví by mohly nastat následky společensky mnohonásobně
nebezpečnější než následky vyplývající z užívání stavby hangáru bez rozhodnutí o kolaudaci
či povolení k předčasnému užívání. Proto žalobci nezbylo, než aby nadále využíval
nezkolaudovanou nemovitost k hangárování letadel. Tím byly podle jeho názoru splněny
podmínky vylučující protiprávnost jeho jednání, když uvedené okolnosti lze podřadit
pod skutkovou podstatu krajní nouze. Zároveň zdůraznil, že na letišti v Přerově
není pro civilní letadla jiná možnost hangárování, tedy jejich zabezpečení před zneužitím.
Dodal, že následek jednání v krajní nouzi nebyl zajisté stejně závažný ne bo závažnější
než ten, který byl jednáním v krajní nouzi porušen. Navrhl, aby soud jak žalované rozhodnutí,
tak i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud žalobu zamítl a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, přičemž v odůvodnění se s námitkami žalobce vypořádal
následovně: V případě žalobcem tvrzené existence dobré víry se jednak ztotožnil se závěry
žalovaného o tom, že žalobce s ohledem na personální propojení se společností O., spol. s r.
o., nemohl jednat v dobré víře a navíc v případě správního deliktu podle ustanovení §106
odst. 3 písm. c) stavebního zákona se jedná o objektivní odpovědnost, tj. odpovědnost za
protiprávní jednání bez podmínky zavinění. Proto ani existence dobré víry nemůže být
důvodem zproštění této sankční odpovědnosti, což je uvedeno i v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 5 A 110/2001 – 34. K námitce týkající se krajní
nouze krajský soud uvedl, že podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998,
č. j. 5 A 37/96 – 32, správní orgán rozhodující o uložení trestu za správní delikt musí přihlížet
zásadně jen k okolnostem, jenž protiprávnost sankcionovaného jednání vylučují a způsobují,
že jednání vykazující znaky správního deliktu není protiprávní, tj. zejména ke skutečnostem
zakládajícím krajní nouzi. V jednání žalobce však krajský soud krajní nouzi neshledal,
když se zabýval i okolnostmi uvedenými žalobcem v žalobě. Podle názoru krajského soudu
by se o případ krajní nouze mohlo jednat například v případě důsledku nepředvídané havárie
vodovodního řádu, tak jak tomu bylo ve shora citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze,
event. při živelné katastrofě a podobně, tedy za situace, kdy náhle a zcela nepředvídaně dojde
ke změně určité situace a je nutno zasáhnout okamžitě. V daném případě se však jednalo
o situaci zcela odlišnou, kdy žalobce měl dostatek času řešit umístění letecké technicky
v jiných prostorách, „a jak zdůraznil žalovaný, nemuselo to být pouze v Přerově“.
Proto se v tomto případě o krajní nouzi nejednalo.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž předně uvedl, že ji podává z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
neboť krajský soud postupoval nezákonně a nesprávně posoudil právní otázku
v předcházejícím soudním řízení. Správní delikt podle ustanovení §106 odst. 3 písm. c)
stavebního zákona je deliktem, mezi jehož znaky nenáleží zavinění subjektů. Tato skutečnost
je stěžovateli známa, avšak přesto je nutné se otázkou dobré víry v tomto případě zabývat,
neboť ta má významný vliv na posouzení společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání,
a tím i na jeho protiprávnost. Proto stěžovatel nadále trval na tom, že jeho dobrá víra, týkající
se oprávněného užívání stavby hangáru a vyplývající z jím uzavřených nájemních smluv
a z předmětu jeho podnikání, byla dána od počátku užívání těchto nemovitostí. Stěžovatel
opětovně poukázal na důvod dobré víry, jejíž existence se opírala o již zmíněné dvě uzavřené
nájemní smlouvy (první se společností O., spol. s r. o, ze dne 27. 6. 2002 a druhá
se společností P., spol. s r. o. ze dne 30. 12. 2002). Přestože společníkům stěžovatele bylo
známo, že rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Přerov bylo povoleno předčasné
užívání stavby hangáru pouze do 31. 12. 2001, nebyla jejich dobrá víra již při uzavírání první
nájemní smlouvy dotčena, neboť za pronajímatele společnosti O., spol. s r. o., uzavíral
smlouvu správce konkurzní podstaty, který měl za daných okolností plnou zodpovědnost
za způsobilost předmětu nájmu k řádnému užívání. Proto měl stěžovatel důvod věřit,
že správce konkurzní podstaty, jehož zákonnou povinností je jednat s péčí řádného hospodáře,
v době podpisu nájemní smlouvy zajistil povolení k jejímu užívání, ať již formou
kolaudačního rozhodnutí nebo dalšího povolení k předčasnému užívání. I poté, co vlastníkem
uvedené stavby se stala společnost P ., spol. s r. o., která uzavřela se stěžovatelem dne 30. 12.
2002 druhou nájemní smlouvu, nelze dobrou víru stěžovatele zpochybnit, neboť i v této druhé
smlouvě tento pronajímatel rovněž stěžovatele jako nájemce ujistil, že předmět nájmu je
způsobilý k užívání. Od doby, kdy společnost O., spol. s. r. o., získala časově omezené
povolení k předčasnému užívaní stavby již výše uvedené, o jehož omezení dnešní společník a
jednatelka stěžovatele věděli, do začátku období údajného neoprávněného užívání stavby bez
kolaudačního rozhodnutí, tj. do 24. 11. 2003, uplynula jistá doba, ve které se měnily osoby
zodpovědné za zkolaudování nebo prodloužení povolení k předčasnému užívání předmětné
nemovitosti, ať již to byl správce konkurzní podstaty O., spol. s r. o., nebo společnost P., spol.
s r. o. Stěžovateli nedostatek uvedeného povolení nelze přičítat k tíži, neboť on jednal v dobré
víře na základě „smluvního ujištění“ v nájemních smlouvách. Skutečnost, že stavební úřad
nevydal souhlas k užívání stavby či neprodloužil již výše uvedené rozhodnutí o povolení
předčasného užívání stavby, se stěžovatel dověděl až poté, co společnost P., spol. s r. o.,
převedla nemovitost na společnost A., s. r.o., která se opakovaně pokusila protiprávně ukončit
nájemní vztah. Tedy až v té době se stěžovatel dověděl o tom, že prohlášení obsažené
v uvedených nájemních smlouvách bylo s největší pravděpodobností nepravdivé. K závěru
krajského soudu o krajní nouzi stěžovatel setrval na svém právním názoru uvedeném v žalobě
o tom, že byl nucen i nadále užívat předmětnou stavbu hangáru, když se jednalo o jednání
v krajní nouzi s přihlédnutím k zájmu na ochraně letecké dopravy vyjádřené v předpisech
na úseku civilní letecké dopravy. Dále namítl, že zásadní význam mělo rozhodnutí
o předčasném užívání stavby vydané na stavbu hangáru dne 24. 8. 2000,
když tímto rozhodnutím vyjádřil stavební úřad svůj souhlas s tím, že uvedená stavba
je způsobilá k tomu být užívána jako „letištní hala – hangár“. V rozhodnutí správního orgánu
I. stupně o uložení pokuty tentýž stavební úřad uvedl, že společenská nebezpečnost
sankcionovaného jednání je malá, neboť platnost uvedeného povolení sice vypršela,
ale stavebně technické podmínky se nezměnily. Protože tedy stavba dle názoru stavebního
úřadu ze stavebně technického hlediska byla způsobilá užívání k uvedenému účelu, byla
absence platného rozhodnutí o užívání stavby (poznámka soudu - tj. zřejmě v době
po skončení platnosti rozhodnutí o předčasném užívání stavby s časovým omezením
do 31. 12. 2001) jen „čistě formálním nedostatkem“, neboť užívání stavby k již dříve
povolenému účelu nebyl porušován ani ohrožován společenský zájem chr áněný zákonem.
Z tohoto hlediska se tedy musel stěžovatel rozhodnout mezi užíváním stavby a porušením
předpisu o bezpečnosti leteckého provozu, přičemž jednoznačně upřednostnil druhý
společenský zájem. Hledat náhradní místo mimo okolí Přerova, jak navrhoval žalovaný
ve vyjádření k žalobě, by po stěžovateli nebylo možné spravedlivě požadovat s ohledem na to,
že v Přerově je situováno „jeho sídlo i sféra podnikání“. Stěžovatel dospěl k závěru,
že jak žalovaný, tak i krajský soud se dostatečně nezabývaly otázkou materiální stránky
týkající se správního deliktu spočívající v konkrétní společenské nebezpečnosti,
když pouze stavební úřad konstatoval, že společenská nebezpečnost sankcionovaného jednání
je malá, čímž zdůvodnil uložení relativně nízké pokuty. Podle stěžovatele však jeho jednání
vůbec nebylo společensky nebezpečené, i když znaky správního deliktu naplňovalo
po formální stránce. Závěrem uzavřel, že přítomnost dobré víry a krajní nouze v daném
případě přispěla k faktu, že užívání předmětné stavby nenaplňovalo materiální stránku
správního deliktu a hlavním důvodem absence společenské nebezpečnosti byla skutečnost,
že uvedené stavbě hangáru bylo již v minulosti vydáno povolení k jejímu předčasnému
užívání, přičemž v době za kterou byla pokuta vyměřena, byl stavebně technický stav
této stavby totožný s tím, pro který bylo vydáno povolení, a proto užívání této stavby
tak neohrožovalo žádný společensky chráněný zájem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný zpochybnil tvrzení stěžovatele o existenci
dobré víry a krajní nouze. Uvedl, že v období vymezeném v rozhodnutí stavebního úřadu,
tj. od 24. 11. 2003 do 25. 2. 2004, nebyla žádná z uváděných nájemních smluv platná,
když první z nich byla uzavřena se společností O., spol. s r. o., jen na dobu určitou od 1. 7. do
31. 10. 2002 a druhá se společností P., spol. s r. o., byla uzavřena dne 30. 12. 2002, kdy
ovšem tato společnost nebyla ještě vlastníkem uvedené stavby, když se tak stalo až 17. 3.
2003. Rozhodnutí o předčasném užívání stavby s časovým omezením do 31. 12. 2001 bylo
vydáno dne 24. 8. 2000 stavebníkovi - společnosti O., spol. s r. o., kdy P. a V. N. byli
společníkem a prokuristou této obchodní společnosti a dnes jsou společníkem a jednatelkou
stěžovatele. Dále žalovaný odkázal opět na příslušná ustanovení nájemních smluv (zejména
článek IV. první zmíněné smlouvy) o tom, že nájemce byl seznámen se stavem
pronajímaných prostor a že stavba je nedokončená. Proto již z těchto smluv muselo být
stěžovateli známo, že převzal stavbu, pro kterou nebylo vydáno jakékoliv povolení k užívání
od příslušného stavebního úřadu. K tvrzení o krajní nouzi žalovaný uvedl, že náplní obchodní
společnosti je tvorba zisku a tato může jen těžko argumentovat, že při jeho získávání si musí
vybrat, který z veřejných zájmů je důležitější – který zachová a který poruší. Neobstojí ani
argumentace krajní nouzí, že stěžovatel neměl možnost umístit leteckou techniku na jiném
letišti. K tvrzení o nedostatku společenské nebezpečnosti uvedeného jednání žalovaný
poukázal na objektivní odpovědnost u správního deliktu, který stěžovatel spáchal, přičemž se
jedná o odpovědnost za protiprávní jednání bez podmínky zavinění. Společenský zájem
chráněný zákonem je vyjádřen tím, že určité jednání je jako přestupek nebo správní delikt
označeno zákonem a jeho aplikace na právní stav je nikoliv otázka formalistického přístupu
k právu, ale aktem aplikace práva. Navrhl, aby soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná (§109 odst. 2, 3,
§110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvedl jako důvod kasační stížnosti obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., obsahující tvrzení o nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma,
popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována.
Takový důvod však Nejvyšší správní soud neshledal.
Mezi stěžovatelem a žalovaným nebylo sporu o tom, že stěžovatel naplnil formální
znaky skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení §106 odst. 3 písm. c) stavebního
zákona z důvodu, že v době nejméně od 24. 11. 2003 do 25. 2. 2004 bez kolaudačního
rozhodnutí užíval stavbu letištní haly – hangáru umístěném na shora zmíněném pozemku
pro parkování letadel. Stěžovatel spatřoval nezákonnost žalovaného rozhodnutí v nesprávném
posouzení jím namítaných okolností snižujících či zcela vylučujících protiprávnost
jeho jednání, za které mu byla uložena pokuta dle citovaného ustanovení stavebního zákona.
První z nich byla údajná jeho dobrá víra, vyplývající ze zmíněných nájemních smluv,
kdy stěžovatel jako nájemce stavby hangáru byl postupn ě dvěma pronajímateli (správcem
konkurzní podstaty O., spol. s r. o. a P., spol. s r. o.) ujištěn o tom, že předmět nájmu je
způsobilý k užívání, přičemž tito pronajímatelé měli plnou zodpovědnost za způsobilost
předmětu nájmu k řádnému užívání. Druhou okolností byla údajná existence krajní nouze
vylučující protiprávnost jednání stěžovatele. Námitky týkající se dobré víry a krajní nouze
uvedl žalobce jako žalobní důvody již v žalobě, přičemž v kasační stížnosti navíc uvedl další
námitku, která se týkala snížení, resp. absence společenské nebezpečnosti jeho jednání
z hlediska existence předchozího rozhodnutí o předčasném užívání stavby ve vztahu
k hodnocení způsobilosti k užívání uvedené stavby v době od 24. 11. 2003 do 25. 2. 2004, tj.
kdy podle žalovaného rozhodnutí užíval stavbu bez kolaudačního rozhodnutí. Tato námitka
jako další důvod kasační stížnosti je v ní shrnuta v části V.
takto:„hlavním důvodem této
absence společenské nebezpečnosti nicméně zůstává fakt, že ve vztahu k uvedené stavbě
„letištní haly – hangáru“ bylo již v minulosti vydáno povolení k jejímu předčasnému užívání.
V době, za kterou byla pokuta vyměřena, byl stavebně technický stav hangáru totožný s tím,
pro který bylo vydáno povolení, a užívání této stavby tak neohrožovalo žádný společensky
chráněný zájem“. Tento „hlavní důvod“ absence společenské nebezpečnosti stěžovatel
konkretizoval ještě v části IV. kasační stížnosti, ve které tvrdil, že stavebně technické
podmínky se od doby rozhodnutí o předčasném užívání do doby rozhodnutí o uložení pokuty
nezměnily, když stavba byla ze stavebně technického hlediska naprosto způsobilá užívání
k uvedenému účelu a absence platného rozhodnutí o užívání stavby byla jen čistě formálním
nedostatkem.
Podle ustanovení §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona stavební úřad uloží pokutu
do 1 miliónu Kč právnické osobě a fyzické osobě podnikající podle zvláštních předpisů,
která užívá stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním, anebo umožní
jiné osobě užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním.
V citovaném ustanovení stavebního zákona je obsažena právní úprava týkající
se správního deliktu, přičemž se jedná o objektivní odpovědnost, tj. odpovědnost
za protiprávní jednání bez existence zavinění. Zaviněním se obecně rozumí vnitřní psychický
stav pachatele ke skutečnostem, které zakládají odpovědnost z protiprávního jednání,
tj. v daném případě i z protiprávního jednání, kterým se porušuje či alespoň ohrožuje
chráněný zájem nebo chráněný právní vztah. Z tohoto vymezení je zře jmé, že zavinění se týká
subjektivního vztahu pachatele deliktu, založeném na jeho vůli a vědomí (např. zavinění
z nedbalosti či úmyslné zavinění v případě odpovědnosti za přestupek). Zavinění
tak a contrario není založeno na objektivních skutečnostech, stejně tak jako dobrá víra.
Rovněž dobrá víra obdobně jako zavinění se týká subjektivní stránky, když dobrá víra
je obecně chápána jako objektivně posuzované vědomí jedince o souladu jednání s právem.
Protože v případě zmíněného správního deliktu se jedná o objektivní odpovědnost
bez podmínky zavinění, nemůže být existence dobré víry pachatele tohoto deliktu důvodem
ke zproštění z této odpovědnosti a ke snížení společenské nebezpečnosti tohoto přestupku
či důvodem k nenaplnění jeho materiální stránky, ale po uze okolností pro stanovení výše
sankce. Společenská nebezpečnost tvoří materiální stránku správního deliktu, která je dána
především zákonným vymezením dotčených objektů protiprávního jednání, tj. zájmů
chráněných zákonem. U objektivní odpovědnosti tedy tato materiální stránka zahrnující
společenskou nebezpečnost protiprávního jednání vyplývá přímo ze zákona a nemá na ni vliv
žádná další okolnost spočívající v subjektivním hledisku, tj. v daném případě tvrzené
existenci dobré víry. V projednávané věci však tvrzená dobrá víra ani nevznikla.
Zájem chráněný citovaným ustanovením stavebního zákona je nutné vyvodit
ze smyslu a účelu zákonné úpravy týkající se kolaudačního řízení a kolaudačního rozhodnutí
v tomto řízení vydávaném. To je vyjádřeno v ustanovení §81 odst. 1 stavebního zákona,
podle kterého v kolaudačním řízení stavební úřad zejména zkoumá, zda byla stavba
provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly
dodrženy podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení. Dále zkoumá,
zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především
z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických
zařízení. Podle ustanovení §82 odst. 1 stavebního zákona kolaudačním rozhodnutím
se povoluje užívání stavby k určenému účelu a je -li zapotřebí, stanovují se podmínky
pro užívání stavby. Podle ustanovení §82 odst. 2 stavebního zákona v kolaudačním
rozhodnutí může stavební úřad stanovit podmínky vyplývající z obecných technických
požadavků na výstavby, odstranění drobných nedostatků skutečného provedení stavby
zjištěných při kolaudačním řízení a určit přiměřenou lhůtu k jejich odstranění. Může tak učinit
pouze v případě, že jde o nedostatky, které neohrožují zdraví a bezpečnost osob a nebrání
ve svém souhrnu žádnému a nerušenému užívání stavby k určenému účelu; jinak kolaudační
rozhodnutí nevydá. Podle ustanovení §34 odst. 1 vyhl. č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení stavebního zákona, v platném znění, kolaudační rozhodnutí obsahuje
jméno a adresu navrhovatele, označení stavby, vymezení účelu užívání stavby a podmínky
pro užívání stavby.
Z výše citovaných ustanovení stavebního zákona vyplývá základní smysl
kolaudačního řízení, který spočívá v zjištění souladu dokončené stavby s dokumentací
a dodržení podmínek dvou základních rozhodnutí týkajících se samotné stavby, tj. územního
rozhodnutí a stavebního povolení. Základem pro naplnění tohoto smyslu a významu
kolaudačního řízení je zajištění ochrany veřejného zájmu na řádném a nerušeném užívání
stavby k předem vymezenému účelu bez nedostatků a bez závad bránících řádnému užívání
stavby z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí a bezpečnosti práce
a technických zařízení. Veřejný zájem vyplývající z právní úpravy kolaudačního řízení
stanovený ve stavebním zákoně tak vyjadřuje legitimní zájem společnosti na tom, aby stavby
byly užívány jen k tomu účelu, který byl vymezen zejména stavební dokumentací a stavebním
povolením a současně byly dodrženy zákonné podmínky pro užívání stavby z hlediska
ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických zařízení.
Uvedený legitimní zájem společnosti ve formě již zmíněného zákonem upraveného veřejného
zájmu, obsaženému ve stavebním zákonu, je pak promítnut v ustanovení §76 odst. 1
stavebního zákona, podle kterého dokončenou stavbu, popř. její část schopnou samostatného
užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce,
pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního
rozhodnutí. Určitou výjimkou z tohoto ustanovení je institut předčasného užívání stavby
podle §83 stavebního zákona, který však opravňuje stavebníka pouze k časově omezenému
užívání stavby i před jejím úplným dokončením, avšak za zákonem stanovených podmínek,
tj. zejména při dodržení předpisů o ochraně bezpečnosti a zdraví osob. Tento institut
však v žádném případě nemůže nahradit význam kolaudačního rozhodnutí,
když navíc umožňuje stavebníkovi užívat stavbu jen po určité časově vymezené období
a v žádném případě z něj nelze dovodit, že by mohlo nahradit kolaudační rozhodnutí.
Kdyby tomu tak bylo, tak by - ad absurdum - nebylo nutné vůbec vydávat kolaudační
rozhodnutí. Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že je zcela nepochybně dán legitimní
zájem společnosti na užívání staveb k vymezenému účelu pouze na základě rozhodnutí
správního orgánu povolujícím toto užívání, tj. kolaudačním rozhodnutím. Nedodržení
tohoto zájmu však není promítnuto pouze v tom, že odpovědnost za protiprávní jednání
spočívající v užívání stavby bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním je zakotvena
v právní úpravě správního deliktu v §106 odst. 3 písm. c), přičemž tato odpovědnost
má z uvedených důvodů objektivní charakter, když pro její vznik nejsou v zákonné úpravě
obsaženy znaky vymezující subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto správního deliktu,
tj. zavinění.
Význam uvedené právní úpravy totiž není ohraničen pouze stavebním zákonem,
ale je nutné jej posuzovat i z hledisek daných jinou právní úpravou. A to proto,
aby právě za účelem zajištění legitimního zájmu společnosti nebyla zmíněná právní úprava
ve stavebním zákonu obcházena. V projednávané věci stěžovatel tvrdil, že stavbu hangáru
užíval k parkování letadel v dobré víře, kterou vyvozoval ze dvou nájemních smluv,
a to z nájemní smlouvy ze dne 27. 6. 2002, kterou uzavřel se správcem konkurzní podstaty
úpadce O., spol. s r. o., společník stěžovatele pan Ing. P. N. (dále jen „nájemní smlouva ze
dne 27. 6. 2002“), a dále z nájemní smlouvy ze dne 30. 12. 2002 uzavřené mezi žalobcem a
společností P., spol.s r.o.(dále jen „nájemní smlouva ze dne 30. 12. 2002“). Ze správního
spisu soud zjistil, že nájemní smlouva ze dne 30. 12. 2002, označená ja ko smlouva o nájmu
nebytových prostor, v článku I. stanovila, že pronajímatel – JUDr. R. P. (správce konkurzní
podstaty úpadce O., spol. s r. o.) přenechává nájemci (P. N.) do užívání jednu místnost o
výměře 20 m2 a čtyři moduly situované v pravé části hangáru od vstupních vrat o celkové
výměře 408 m2, přičemž podle článku II. této smlouvy je nájemce oprávněn shora vymezené
prostory užívat pouze k činnostem souvisejícím s jeho předmětem podnikání. Podle článku I.
nájemní smlouvy ze dne 30. 12. 2002 společnost P., spol.s r.o.., jako uživatel a pronajímatel
hangáru s pozemkem na letišti v P. H., pořízeného aukcí z konkurzní podstaty firmy O., spol.
s r. o., pronajímá tento uvedený objekt s následným odkupem stěžovateli. Z výše uvedených
ustanovení nájemních smluv tedy jednoznačně vyplývá, že skutečným úmyslem výše
uvedených smluvních stran projeveným v uvedených smlouvách byl nájem stavby hangáru (a
nebytových prostor v něm se nacházejících) za účelem užívání v souladu s předmětem
podnikání stěžovatele, tj. jak sám on již v žalobě uvedl, „tedy za účelem provozování civilní
letecké dopravy“. Citovanými smlouvami jako dvoustrannými právními úkony si tak sami
účastníci těchto smluv vytvořili právní důvod k užívání stavby hangáru (a zmíněných
nebytových prostor), přičemž z takto projevené vůle vyplynul účel užívacího práva daného
zmíněnými nájemními smlouvami, když vzhledem k výše uvedenému vyjádření samotného
stěžovatele nelze pochybovat o tom, že účelem užívání bylo „provozování civilní letecké
dopravy“. Uvedení účastníci nájemních smluv však zcela pominuli, že v době uzavření smluv
neexistoval stavebním úřadem potvrzený tento účel užívání v podobě rozhodnutí stavebního
úřadu o povolení užívání stavby hangáru k tomuto účelu, tj. kolaudační rozhodnutí, když
předčasné užívání stavby bylo rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu Přerov
povoleno pouze do 31. 12. 2001, přičemž nájemní smlouvy byly uzavřeny až dne 27. 6. 2002
a 30. 12. 2002. Uvedení účastníci nájemních smluv tak v podstatě „nahradili“ svým projevem
vůle zmíněné kolaudační rozhodnutí a v podstatě tím obešli již citovanou zákonnou úpravu
obsaženou ve stavebním zákoně, když tímto postupem se i vyhnuli zákonnému postupu
stavebního úřadu při zajištění ochrany již zmíněného veřejného zájmu. V tom případě proto
nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že obě nájemní smlouvy jsou
absolutně neplatné, když se jedná o právní úkony in fraudem legis, které zákon obchází (§39
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění). Kdyby stěžovatel i po tomto
závěru Nejvyššího správního soudu tvrdil, že o uvedeném důvodu její neplatnosti nevěděl a
stále setrvával na svém přesvědčení o existenci dobré víry, tak je třeba mu připomenout
konstantní občanskoprávní soudní judikaturu (např. Rc 33/75), podle které není rozhodné, zda
účastníci smlouvy o důvodu absolutní neplatnosti podle §39 občanského zákoníku věděli.
Protože obhajoba stěžovatele byla postavena na tvrzení o dobré víře vyplývající
z těchto smluv, přičemž tyto byly od počátku absolutně neplatné, tak v důsledku
tohoto závěru se v podstatě zcela zhroutila. A proč: jestliže obě nájemní smlouvy byly
od samého počátku neplatné, nemohla ani vzniknout a existovat dobrá víra údajně
těmito smlouvami založená. Navíc v tomto případě lze aplikovat princip ex iniuria ius non
oritur (z bezprávného jednání nemohou vznikat práva), protože obcházení zákona
lze jistě považovat za jednání bezprávné, přičemž když z něho nemohou vznikat práva,
tak jím zcela logicky nemůže být dána dobrá víra.
Rovněž tvrzení stěžovatele o tom, že jeho jednání je možné kvalifikovat jako krajní
nouzi, neshledal Nejvyšší správní soud důvodným. Protože speciální právní úprava týkající
se správního deliktu uvedeného v §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona neobsahuje právní
úpravu krajní nouze, přičemž správní delikty zahrnují i přestupky, jenž jsou upraveny
zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, je třeba při aplikaci institutu krajní
nouze vycházet z citovaného zákona o přestupcích, jenž institut krajní nouze upravuje
v ustanovení §2 odst. 2 písm. b). Obecně lze tedy připustit, že i v případě objektivní
odpovědnosti u protiprávního jednání naplňujícího skutkovou podstatu správního deliktu
je možné aplikovat institut krajní nouze a v případě splnění zákonných podmínek
pro tuto aplikaci lze dospět k vyloučení protiprávnosti jednání, jenž by naplňovalo skutkovou
podstatu správního deliktu, což potvrzuje i konstantní soudní judikatura (rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, č. j. 5 A 37/96 – 32). Žalovaný v rozhodnutí o zamítnutí
odvolání dospěl k závěru, že stěžovatel o svém nezákonném jednání, tj. užívání
nezkolaudované stavby, nejen vědět mohl, ale také vědět měl, a proto za této situace
se nemohl účinně dovolávat toho, že jednal v krajní nouzi. Naopak stěžovatel tvrdil,
že se o neexistenci souhlasu k užívání stavby hangáru dozvěděl až poté, co pronajímatel
společnost P., spol.s r.o., převedla tuto nemovitost na společnost A., s. r. o., která se
opakovaně pokusila protiprávně ukončit nájemní vztah. Tento okamžik byl podle názoru
stěžovatele rozhodným pro to, aby dal přednost zájmu na ochraně letecké dopravy
vyjádřeném v předpisech na úseku civilní letecké dopravy před veřejným zájmem na užívání
staveb se souhlasem stavebního úřadu. Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl, výše
zmíněné nájemní smlouvy byly absolutně neplatné. Z tohoto důvodu nelze ani úspěšně tvrdit,
že nový vlastník (společnost A., s. r. o.) se stal novým pronajímatelem a že se pokusil
„protiprávně ukončit nájemní vztah“. Jednoduše proto, že žádný nájemní vztah z důvodu
neplatnosti uvedených smluv neexistoval, proto nebylo možné co ukončovat. Proto i tvrzení
stěžovatele o nutnosti aplikace institutu krajní nouze pozbylo na významu. Stěžovateli totiž
nikdy nevznikl právní důvod pro užívání zmíněné stavby za účelem provozování civilní
letecké dopravy, jak tvrdil v žalobě. Pokud nedokončenou stavbu hangáru (či v něm umístěné
nebytové prostory) užíval bez právního důvodu, když zmíněné nájemní smlouvy byly
absolutně neplatné, přičemž k tomuto užívání nebyl vydán souhlas stavebním úřadem
v podobě kolaudačního rozhodnutí, jednalo se o setrvalý stav, který nemohl být změněn „ze
dne na den“ v jednání naplňující zákonné znaky krajní nouze. V tomto směru se Nejvyšší
správní soud ztotožnil s názorem krajského soudu o tom, že o případ krajní nouze by mohlo jít
např. v důsledku nepředvídané havárie vodovodního řádu, jak tomu bylo ve shora citovaném
rozsudku Vrchního soudu v Praze, při živelné katastrofě apod., „tedy za situace, kdy náhle a
zcela nepředvídaně dojde ke změně určité situace a je nutno zasáhnout okamžitě“. K této
argumentaci krajského soudu stěžovatel v podstatě neuvedl žádný relevantní důvod, když
v kasační stížnosti pouze uvedl, že se s tímto závěrem krajského soudu neztotožňuje.
Stěžovatel v kasační stížnosti pouze polemizoval s názorem krajského soudu o tom, že měl
dostatek času řešit umístění letecké techniky v jiných prostorách, což nemuselo být pouze na
letišti v P.. K tomu uvedl, že v Přerově je „situováno jeho sídlo i sféra podnikání a nelze na
něm spravedlivě požadovat hledat náhradní místo mimo okolí Přerova“. Nejvyšší správní
soud považuje uvedenou polemiku týkající se náhradního řešení umístění letecké techniky za
nadbytečnou, neboť tato okolnost by mohla být právně relevantní pouze v případě, že by
institut krajní nouze mohl být aplikován. Jak již Nejvyšší správní soud a potažmo i krajský
soud uvedly, taková situace nenastala. Pro úplnost se však Nejvyšší správní soud vyjádřil i
k uvedené polemice. Krajní nouze vylučuje protiprávnost jednání pouze za splnění určitých
zákonných podmínek. Jednou z nich je i to, že nebylo možné nebezpečí spočívající v přímé
hrozbě či v trvajícím útoku navzájem chráněný zákonem v dané situaci odvrátit jinak (§2
odst. 2 písm. b/ zákona o přestupcích). Skutečnost, že podle tvrzení stěžovatele nebylo možné
po něm spravedlivě požadovat náhradní umístění letadel parkovaných ve stavbě hangáru,
protože „v Přerově je situováno jeho sídlo i sféra podnikání“, není vůbec právně relevantní a
neodpovídá dané situaci, která vznikla z užívání uvedené stavby bez právního důvodu. Žádný
právní předpis přece nezaručuje podnikateli právo na to, aby užíval k podnikání nemovitost
bez právního důvodu pouze proto, že v blízkosti této nemovitosti má „sídlo i sféru
podnikání“. Pokud by i nyní stěžovatel poukazoval na uvedené nájemní smlouvy, je nutné
opět připomenout výše uvedený závěr Nejvyššího správního soudu a navíc zdůraznit,
že v tomto případě jsou splněny podmínky pro aplikaci staré právní zásady „každý,
nechť si střeží svá práva sám“ („vigilantibus iura scripta sunt“). Nic totiž nebránilo stěžovateli
ověřit si právní stav užívání uvedené nemovitosti, případně zjistit stav u příslušného
stavebního úřadu. Vlastní nedbalost v zajištění právní stránky podnikatelské činnosti
stěžovatele lze pak pouze přičítat porušení zmíněné zásady a považovat
ji jen za podnikatelské riziko, nikoliv však za skutečnosti naplňující zákonné znaky krajní
nouze vylučující protiprávnost jednání stěžovatele, za které mu byla právem uložena sankce
podle již výše citovaného ustanovení stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
(§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve vě ci úspěch, proto neměl právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému,
kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady
řízení dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu