ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.96.2018:45
sp. zn. 4 As 96/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JUDr. V. Š., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2017, č. j. KUJCK 90063/2017, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2018, č. j.
53 A 13/2017 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města České Budějovice (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 10. 4. 2017,
č. j. SO/1865/2017, kterým byl žalobce uznán vinným tím, že dne 15. 1. 2017 ve 12:07 hod.
jel jako řidič vozidlem tov. značky Peugeot, reg. značky X po pozemní komunikaci I. třídy č. 34
v obci Štěpánovice – ulice Třeboňská u domu čp. 270, ve směru od Českých Budějovic
na Třeboň, v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod., rychlostí 82 km/hod.
(po odečtení nejvyšší přípustné odchylky měřícího zařízení min. 79 km/hod.), tedy rychlostí
překračující nejvyšší dovolenou rychlost v obci o více než 20 km/hod. Tímto jednáním žalobce
porušil ustanovení §4 písm. a) a b) a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
a dopustil se přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Správní orgán prvního
stupně za tento přestupek žalobci podle §11 odst. 1 písm. b) a §12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a §125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu uložil
pokutu ve výši 2.500 Kč a dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky
č. 231/1996 Sb. uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal nezákonnost uložené
pokuty v důsledku absence jejího řádného odůvodnění. Rozhodnutí žalovaného je proto podle
žalobce zároveň nepřezkoumatelné. Správní orgán nezohlednil §44 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“),
který měl být použit, vzhledem k tomu, že tato nová právní úprava, umožňující uložení nižší
pokuty, než je zákonem stanovená hranice, je pro žalobce příznivější a v případě žalobce je dána
řada polehčujících okolnosti, v důsledku nichž je závažnost spáchaného přestupku minimální.
Další vada, pro kterou je třeba rozhodnutí správního orgánu podle žalobce zrušit, spočívá
v neuvedení konkrétní formy zavinění.
[3] Žalobce dále namítal, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze
měřícího zařízení (dále též Návod), jelikož v dráze paprsků jím vysílaných se nacházel sloup
veřejného osvětlení, čímž došlo k nežádoucí reflexi a ovlivnění měření. Správní orgány obou
stupňů pochybily, když konstatovaly, že měření proběhlo v souladu s Návodem, který však
neprovedly, přestože to žalobce navrhoval. Bez provedení tohoto důkazu však nebylo možné
konstatovat soulad či nesoulad měření s požadavky stanovenými na toto měření. Rychloměr
navíc byl chybně ustaven, což je podle žalobce zřejmé ze snímku, kde je patrný velký záběr
kamery měřícího zařízení na pravou stranu vozovky. Podle žalobce mělo být provedeno ohledání
místa za účelem zjištění úhlu měření.
[4] Za nesprávný považuje žalobce postup žalovaného, který při vypořádání jeho námitky,
že v místě měření byla nejvyšší dovolená rychlost 70 km/h, nikoli 50 km/h vycházel pouze
z úředního záznamu Policie ČR, který však sám o sobě není důkazem, a neprovedl k této námitce
žádné další důkazy.
[5] Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu zamítl.
Ve vztahu k odůvodnění výše pokuty neshledal krajský soud v rozhodnutích správních orgánů
žádné pochybení. Uloženou sankci shledal zdůvodněnou v souladu s §12 zákona o přestupcích
způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková její výše odpovídá
konkrétním okolnostem daného případu.
[6] Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že zákon o odpovědnosti za přestupky
nebyl v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně účinný a konstatoval,
že mimořádné snížení výměry pokuty je institutem výjimečným, který je správní orgán oprávněn,
nikoliv povinen, využít pouze ze zákonem stanovených důvodů. Správní orgán nebyl povinen
postupovat ve vztahu k §44 zákona o odpovědnosti za přestupky tak, jak požaduje žalobce.
[7] Krajský soud nepřijal ani námitku týkající se formy zavinění, neboť správní orgán prvního
stupně ve výroku rozhodnutí konstatoval formu zavinění z nedbalosti, která je v případě
přestupku žalobce kladeného žalobci za vinu postačující, a v odůvodnění rozhodnutí
pak předložil a řádně odůvodnil své úvahy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl.
[8] Krajský soud neshledal, že by skutkový stav neměl oporu ve spise a došlo k porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem. Neztotožnil se s námitkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro nedostatek důvodů. Námitce žalobce,
že správní orgány obou stupňů pochybily, když konstatovaly provedení měření v souladu
s návodem k obsluze, aniž by tento provedly jako důkaz, krajský soud nepřisvědčil, neboť
v radarovém svazku není viditelná žádná odrazová plocha, což vylučuje ovlivnění měření.
Rychlost byla měřena schváleným rychloměrem s platným ověřovacím listem proškolenými
policisty. Nebyl tak dán důvod provádět důkaz návodem k obsluze, což žalovaný srozumitelně
odůvodnil. Žalovaný navíc doložil soudu osvědčení prokazující, že jeho zaměstnanec určený
jako oprávněná úřední osoba absolvoval odborné přípravy pro užívání silničních rychloměrů typů
RAMER7, AD9, RAMER10 a PolCam ve všech modifikacích. V projednávané věci bylo měřeno
rychloměrem RAMER 10C, žalovaný byl tedy naprosto schopen vyjadřovat se k fungování
předmětného rychloměru a hodnotit záznam jím pořízený.
[9] Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud rovněž námitku, že nebyl proveden žalobcem
navržený důkaz ohledáním místa, který požadoval k prokázání, zda rychloměr byl správně
ustaven, aniž by to správní orgán odůvodnil. Výsledek měření totiž není stižen žádnou zjevnou
vadou a není zde důvodných pochybností o průběhu měření rychlosti žalobcova vozidla,
resp. o výběru stanoviště pro měření. Sloup veřejného osvětlení, který je na snímku zachycen,
se zjevně nenachází v takové pozici, aby mohl jakýmkoli způsobem ovlivnit výsledek měření.
V opačném případě lze důvodně předpokládat, že by obrazovka měřicího přístroje indikovala
chybové hlášení, a měření by se pravděpodobně vůbec neuskutečnilo. Zadní část vozidla
se nachází v radarovém svazku, což je pro řádný průběh měření rozhodné. Není zde objektivní
důvod se domnívat, že rychloměr byl chybně ustaven. Krajský soud stejně jako správní orgány
shledal, že bylo měřeno v souladu s Návodem. Důkaz ohledání místa by tak byl nadbytečným
a jeho provedení pouze na základě nedůvodné a ničím nepodložené fabulace žalobce
by bylo v rozporu se zásadami správního řízení. Soudu není zřejmé, proč by měl být velký záběr
kamery rychloměru na pravou stranu vozovky indikátorem jakéhokoli pochybení při ustavení
rychloměru. Neprovedení navrženého důkazu bylo dostatečně odůvodněno.
[10] Stejně tak krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce týkající se nejvyšší
dovolené rychlosti v místě spáchání přestupku, neboť výstup z rychloměru jednoznačně
zachycuje vozidlo jedoucí v zastavěném úseku komunikace (v obci u domu č. 270) a podává
informace o místě spáchání přestupku, a to včetně rychlostního limitu 50 km/hod.
Není zde jediná indicie svědčící o jiném než shora uvedeném rychlostním limitu. Žalobce
na podporu svého tvrzení, že v daném úseku je rychlostní limit 70 km/hod., nepředložil žádný
důkaz.
[11] K námitce žalobce, že úřední záznam nemůže sloužit sám o sobě jako důkaz, krajský soud
uvedl, že správní orgány skutkový stav zjistily na základě dostatečného množství podkladů, které
nebyly ve vzájemném rozporu, tj. shromáždily tolik důkazních prostředků, kolik bylo třeba
k tomu, aby byly okolnosti spáchání přestupku postaveny najisto. Nevycházely přitom pouze
z úředního záznamu, ale i z dalších podkladů. Krajský soud proto nepřisvědčil ani námitce
žalobce, že žalovaný porušil §3 správního řádu a konstatoval, že k doplnění dokazování
nebyl dán žádný relevantní důvod.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž stejně jako v žalobě namítal, že správní orgán byl povinen posoudit naplnění podmínek
pro mimořádné snížení sankce podle §44 zákona o odpovědnosti za přestupky a uvedl,
že tyto podmínky naplněny byly. Podle stěžovatele totiž správní orgán sice nemá povinnost
a priori přistoupit k mimořádnému snížení spodní hranice pokuty. Má však povinnost provést
správní úvahu nad tím, zda jsou dány důvody k takovému postupu, a pokud dospěje k závěru,
že ano, pak má povinnost přistoupit k mimořádnému snížení výměry pokuty. Pokud by správní
orgán neměl povinnost k provedení této správní úvahy, pak by i ustanovení §44 zákona
o odpovědnosti za přestupky bylo nadbytečné a záviselo by na libovůli správního orgánu,
zda přistoupí k úvaze o naplnění dispozice této právní normy. Správní orgán má tuto povinnost
z úřední povinnosti, neboť zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry
pokuty jako institut návrhový. Podle stěžovatele není možné, aby správní orgán rozhodoval
tak, jako kdyby §44 zákona o odpovědnosti za přestupky vůbec neexistoval. Zkrácení na svých
právech spatřuje stěžovatel v tom, že v průběhu přestupkového řízení došlo ke změně zákona
stran hmotněprávní úpravy sankcí, která byla ve prospěch žalobce, avšak správní orgán
tuto změnu zákona ignoroval. Vadou v tomto smyslu je podle stěžovatele již sama skutečnost,
že žalovaný vůbec neuvažoval nad tím, zda je nová právní úprava pro stěžovatele příznivější
a novou právní úpravu vůbec nehodnotil. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek NSS
ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 34/2013 - 29.
[13] Krajský soud dále opomenul námitku, že forma zavinění není konkretizována ve výroku
rozhodnutí ani v jiné části rozhodnutí. Podle stěžovatele musí být z rozhodnutí seznatelná přesná
forma zavinění, přestože ve výroku rozhodnutí postačovalo uvést, že přestupek byl spáchán
z nedbalosti.
[14] Měření rychlosti proběhlo v rozporu s návodem k obsluze, neboť v dráze paprsků
vysílaných rychloměrem se nacházel sloup veřejného osvětlení. Správní orgán prvního stupně
však návod k obsluze neprovedl jako důkaz, neboť podle jeho názoru snímek nevykazuje žádné
vady ani nedostatky, a proto je navržený důkaz dle správního orgánu nadbytečný. Závěr, že sloup
veřejného osvětlení se nachází mimo radarový svazek, považuje stěžovatel za ničím nepodložené
tvrzení. Radarový svazek, tj. výseč, ve které jsou vysílány radarové vlny, není ze snímku nijak
seznatelná. Podle stěžovatele je výseč reality odpovídající radarovému svazku celá fotografie.
Z žádného podkladu se přitom nepodává, zda je radarovým svazkem oblast celého snímku,
nebo jen jeho část. Právě proto nelze učinit závěr, že sloup se nachází mimo radarový svazek,
dokud nebude proveden důkaz k této skutečnosti – např. stěžovatelem navržený návod k obsluze
rychloměru, to vše za situace, kdy stěžovatel předložil diagram skutečné podoby svazku měřícího
zařízení, ze kterého se podává, že radarový svazek je svým záběrem dokonce širší, než fotografie
samotná. Stěžovatel netvrdil, že by rychloměr nebyl ověřen, ale že jej policisté nepoužili v souladu
s Návodem. Ani poukaz na skutečnost, že měření provedli proškolení policisté, neodpovídá
na výtku stěžovatele, že rychloměr byl použit nesprávně. Podle stěžovatele nebyl dán zákonný
důvod k odmítnutí provedení navrženého důkazu. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2015, č. j. 9 As 42/2015 - 39.
[15] Závěrem stěžovatel namítl, že přestupek byl nesprávně právně kvalifikován, neboť
v úseku, v němž došlo k měření, nebyla nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, ale 70 km/h.
Důkazy, z nichž správní orgán vycházel, nejsou podle stěžovatele způsobilé objasnit otázku
nejvyšší dovolené rychlosti v místě. Vzhledem k tomu, že uvedené tvrzení stěžovatele
je v rozporu s úředním záznamem, z něhož správní orgány při posouzení věci vycházely,
bylo podle názoru stěžovatele třeba doplnit dokazování.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní orgán prvního stupně
rozhodoval v době, kdy zákon o odpovědnosti za přestupky nebyl účinný, a proto nebylo
ani možné užít §44 tohoto zákona. Stanovenou formu zavinění považuje žalovaný
za dostatečnou. Z provedeného dokazování je podle žalovaného zřejmé, že se stěžovatel dopustil
přestupkového jednání tak, jak je mu kladeno za vinu. Pozice měřícího vozidla v okamžik měření
je orientačně zachycena pomocí souřadnic GPS a místo měření je popsáno v úředním záznamu
hlídky. Mezi vozidlem a radarovou hlavou není žádný předmět a v radarovém svazku
není viditelná žádná odrazná plocha. Část sloupu veřejného osvětlení je zcela mimo radarový
svazek a konstrukce stěžovatele, který vyhotovil grafický diagram prokazující, že sloup se nachází
v radarovém svazku, přestože to ze snímku z radaru nevyplývá, je pouhou nepodloženou
hypotézou. Stěžovatelovo tvrzení o nejvyšší dovolené rychlosti v místě měření označil žalovaný
za nepodložené.
III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že správní orgán byl povinen posoudit
naplnění podmínek pro mimořádné snížení sankce podle §44 zákona o odpovědnosti
za přestupky. Nejvyšší správní soud k této námitce považuje za vhodné nejprve uvést,
že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno dne 10. 4. 2017, rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno dne 24. 7. 2017, tj. již za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky,
který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017.
[20] Argumentaci stěžovatele týkající se §44 zákona o odpovědnosti za přestupky
lze přisvědčit potud, že zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty
jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody
k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání
a zásady individualizace sankce. Zároveň však je třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut,
a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech
požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody,
pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu.
[21] V právní úpravě trestů za přestupek, jehož se stěžovatel dopustil, nedošlo k podstatným
změnám oproti právní úpravě účinné v době spáchání přestupku. Stěžovatel se porušením §18
odst. 4 zákona o silničním provozu dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
o silničním provozu, za který mu byla uložena sankce podle §125c odst. 5 písm. f) tohoto
zákona. V obsahu těchto ustanovení zákona o silničním provozu k žádné změně nedošlo.
Za změnu ve prospěch stěžovatele nelze považovat ani přepracování ustanovení o určení druhu
a výměry sankce (nově „správního trestu“; viz §37 zákona o odpovědnosti za přestupky)
a podrobnější vymezení kritérií pro uložení pokuty (§38 až §40 téhož zákona).
[22] Naproti tomu právní úpravu obsaženou v §44 zákona o odpovědnosti o mimořádném
snížení výměry pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které
je pro pachatele příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí
sazby stanovené zákonem neumožňovala. Zásada použití pozdější příznivější právní úpravy
zakotvená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedená §7 odst. 1 zákona
o přestupcích, resp. §2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, je konkretizována v §112
odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky
takto:Na určení druhu a výměry sankce za dosavadní
přestupky a jiné správní delikty se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení o určení druhu
a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější. Při rozhodování o tom, které posuzování
je pro pachatele příznivější, se nelze omezovat na srovnávání trestních sazeb, ale je třeba
konkrétní případ předběžně posoudit podle všech ustanovení starého a nového práva
a pak se zřetelem ke všem ustanovením o podmínkách trestní (zde přestupkové) odpovědnosti
(též k důvodům jejího zániku) a trestu (též k možnosti podmíněného odsouzení, upuštění
od potrestání atd.) uvážit, co je příznivější (srov. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J.,
Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné – I. obecná část. Praha, Codex, 1997, str. 38).
[23] Použití zásady retroaktivity ve prospěch pachatele by tedy v úvahu připadalo, avšak pouze
v případech, na které by toto ustanovení alespoň teoreticky mohlo dopadat. Podle §44 odst. 1
zákona o odpovědnosti za přestupky lze pokutu uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní
hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat,
že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci
zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná,
nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky
nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Stěžovatel uvádí,
že v jeho případě mělo být aplikováno písm. c) citovaného ustanovení, což zakládá na tvrzení,
že pokuta 2500 Kč uložená na spodní hranici zákonné sazby je v jeho případě nepřiměřeně
přísná. Toto tvrzení však nijak nekonkretizuje, nedokládá své osobní poměry, aby osvětlil
nepřiměřenou přísnost uložené pokuty a takové skutečnosti ani nijak nevyplývají ze spisu.
Nejvyšší správní soud uvádí, že dopravní přestupek stěžovatele lze pokládat za běžný
bez zvláštních okolností, které by zakládaly potřebu úvahy o aplikaci mimořádného institutu
snížení výměry sankce. Správní orgány sice zjistily některé polehčující okolnosti (nízký provoz,
rovný úsek komunikace, přestupkovou bezúhonnost stěžovatele), které však správně zohlednily
právě uložením pokuty na spodní hranici zákonné sazby. Co se týče osobních poměrů
stěžovatele, ani zde ze spisu či z tvrzení stěžovatele nelze zjistit žádné mimořádné okolnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel používá titul JUDr., lze usuzovat, že má vysokoškolské
právnické vzdělání, a tedy i s tím spojené nadstandardní výdělkové možnosti. Samotnou částku
2500 Kč nelze považovat za tak vysokou, aby měla za následek nepřiměřený, např. likvidační,
dopad do majetkové sféry stěžovatele. U takto nízkých částek zákonné spodní hranice pokuty
o uplatnění důvodu dle §44 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupek ostatně
prakticky nelze.
[24] Pokud vůbec nelze uvažovat o tom, že by v konkrétním případě mohly být naplněny
podmínky typově vypočtené v §44 odst. 1, a stěžovatel se využití tohoto mimořádného institutu
ani v řízení před správními orgány nedomáhal, neměl žalovaný ani povinnost v odůvodnění
svého rozhodnutí vyložit, zda podle jeho názoru byl důvod pro aplikaci tohoto ustanovení
a jak využil svého diskrečního oprávnění založeného citovaným ustanovením.
[25] Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele, že správní orgány ignorovaly změnu
zákona v jeho prospěch. Přiléhavý v posuzované věci tudíž není ani poukaz stěžovatele
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 34/2013 - 29, v němž mimo jiné
vyslovil, že v zákoně o přestupcích je promítnuta i zásada, podle které je třeba posoudit,
zda není nová právní úprava pro stěžovatele příznivější.
[26] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku stěžovatele, že krajský soud
opomenul námitku na chybějící konkretizaci formy zavinění ve výroku rozhodnutí či jiné části
rozhodnutí. Z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že krajský soud
se touto námitkou stěžovatele poměrně podrobně zabýval, když v bodě 21 rozsudku konstatoval
následující: „žalobcova argumentace, že pro celkové pojetí rozhodnutí nestačí formu zavinění označit
jako nedbalost, se nezakládá na pravdě. Dle §3 přestupkového zákona k „odpovědnosti za přestupek postačí
zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění“. V případě přestupku
kladeného žalobci za vinu zákon nevyžaduje zavinění úmyslné, postačí nižší forma zavinění. Prvostupňový
správní orgán ve výroku rozhodnutí konstatoval formu zavinění z nedbalosti, v odůvodnění rozhodnutí
pak předložil a řádně odůvodnil své úvahy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl. Pojednal taktéž
o důvodech, pro něž vyloučil úmyslnou formu zavinění, aby dospěl k přesvědčení, že v případě žalobce se jedná
o nedbalost nevědomou. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění takto obsáhle pojednal o formě zavinění i přesto,
že sankce ve formě pokuty byla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby. Zákonným požadavkům
bylo prostým konstatováním nedbalosti ve výrokové části učiněno zadost, výrok rozhodnutí je dostatečně určitý,
neboť obsahuje údaj o formě zavinění. Pro úplnost lze dodat, že také §15 odst. 1 zákona o odpovědnosti
za přestupky stanovuje, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění
z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. V dané věci zákon výslovně nutnost
úmyslného zavinění nestanovuje, tudíž ani nová právní úprava v tomto ohledu nepřináší změnu. Napadené
rozhodnutí není stiženo žalobcem tvrzenou vadou, tj. není nepřezkoumatelné.“ S těmito závěry krajského
soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a dodává k nim, že z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně vyplývá konkrétní forma stěžovatelova zavinění, neboť správní
orgán prvního stupně konstatoval, že stěžovatel měl a mohl vědět, že svým jednáním může
ohrozit zájem chráněný společností, tj. zmínil formu nedbalosti nevědomé upravené v §4 odst. 1
písm. b) zákona o přestupcích tak, že přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým
jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním
poměrům vědět měl a mohl. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tudíž byla seznatelná
přesná forma zavinění.
[27] Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na bod 10 rozsudku zdejšího soudu
ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 -37, v němž vyslovil, že „podle §3 zákona o přestupcích
k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného
zavinění. Z toho vyplývá, že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní.
Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že je povinností správních orgánů ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat
mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost [srov. znění
§4 odst. 1 zákona o přestupcích: Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním
může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem
neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.]. To sice neznamená, že by správní
orgán nebyl vůbec povinen posoudit, zda stěžovatel spáchal přestupek v nedbalosti vědomé či nevědomé, neboť
jde o jednu z okolností významných pro rozhodování o výši sankce. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však
plně postačí, promítne-li se takové posouzení do odůvodnění rozhodnutí o přestupku, což v projednávané věci
bylo splněno.“
[28] S argumentací krajského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje také v případě
posouzení námitky stěžovatele, že měření rychlosti proběhlo v rozporu s Návodem, jelikož
v dráze paprsků vysílaných rychloměrem se nacházel sloup veřejného osvětlení. Nejvyšší správní
soud má totiž stejně jako krajský soud za to, že sloup veřejného osvětlení se nachází na samé
hraně snímku pořízeného rychloměrem, tudíž v radarovém svazku vysílaným ověřeným
rychloměrem není žádný předmět, který by mohl ovlivnit měření rychlosti (na přímce
mezi radarem a vozidlem stěžovatele není žádná překážka). S ohledem na tuto skutečnost
Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že ze snímku
rychloměru není seznatelná výseč (radarový svazek), ve které jsou vysílány radarové vlny. Za této
situace Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud považuje stěžovatelem požadované
provedení důkazu Návodem za nepotřebné a rozporné se zásadou procesní ekonomie. Pokud
by byla pravdivá domněnka stěžovatele, že jakýkoli statický předmět v širokém okolí měřeného
vozidla vylučuje správnost měření, byl by rychloměr v praxi zcela neupotřebitelný, a takový
argument je třeba proto odmítnout jako absurdní. Za přiléhavý považuje Nejvyšší správní soud
také poukaz krajského soudu na skutečnost, že žalovaný doložil, že jím pověřená úřední osoba
absolvovala potřebná školení, a byla tudíž odborně způsobilá vyjadřovat se k fungování
předmětného rychloměru a hodnotit pořízený záznam. Ověřovací list rychloměru ve správním
spise dokládá, že rychloměr byl řádně certifikován, tj. technicky plně technický způsobilý
k měření. Ze správního spisu taktéž vyplývá, že policejní hlídka pořizující záznam disponovala
osvědčením způsobilosti obsluhy předmětného rychloměru.
[29] Nejvyšší správní soud má navíc stejně jako krajský soud za to, že pokud by předmětný
sloup měření skutečně rušil, pak by rychloměr patrně indikoval chybové hlášení a měření
by se pravděpodobně vůbec neuskutečnilo. Není dán ani žádný důvod se domnívat,
že by rychloměr byl chybně ustaven. Povahu nepodloženého tvrzení naproti tomu má opačné
tvrzení stěžovatele, což je v podstatě zřejmé již ze samotného snímku pořízeného rychloměrem.
Stěžovatel navíc toto své tvrzení nijak racionálně nevysvětlil. Poukaz stěžovatele na rozsudek
NSS ze dne 30. 7. 2015, č. j. 9 As 42/2015 – 39, není přiléhavý, neboť výše uvedená argumentace
ve vztahu k měření rychlosti je čistě účelová a nepodložená, nikoli možná či logická verze
události.
[30] Své tvrzení, že v úseku, v němž došlo k měření, nebyla nejvyšší dovolená rychlost
50 km/hod., ale 70 km/hod., stěžovatel rovněž nijak nedoložil. Ze záznamu o přestupku
je zřejmé, že nejvyšší dovolená rychlost v místě měření byla 50 km/hod. Z již zmíněné fotografie
obsažené v tomto záznamu vyplývá, že měření proběhlo bezprostředně u křižovatky ulice
Třeboňská a Polní v obci Štěpánovice. Tato křižovatka se přitom nachází uvnitř obce, daleko
(řádově stovky metrů) od hranic obce. Toto místo spáchání přestupku potvrzují také
další skutečnost uvedené v předmětném záznamu (souřadnice místa měření rychlosti
a to, že bylo měřeno u domu č. 207 ve směru na Třeboň). Všechny tyto údaje navzájem
korespondují a nejsou v rozporu. V obci přitom zákon stanoví maximální rychlost 50 km/hod.
(§18 odst. 4 zákona o provozu na silničních komunikacích) a z ničeho nevyplývá,
že by tomu v posuzované věci bylo jinak. Nelze tudíž přisvědčit ani námitce stěžovatele,
že důkazy z nichž správní orgán vycházel, nejsou způsobilé objasnit otázku nejvyšší dovolené
rychlosti. Dokazování v tomto směru proto není ani třeba jakkoli doplnit, jak se toho domáhá
stěžovatel. Takový postup by stejně jako v případě dokazování Návodem pouze vedl
k neopodstatněnému prodloužení řízení v rozporu se zásadou procesní ekonomie.
Z výše uvedeného je zároveň zřejmá nedůvodnost tvrzení stěžovatele, že nejvyšší dovolená
rychlost v měřeném úseku byla 70 km/hod.
[31] Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že mu je z úřadní činnosti známo, že stěžovatel
používá typizované námitky (nedodržení návodu k obsluze radaru, nekonkrétní tvrzení ohledně
absence či naopak existence zvláštního dopravního značení v místě měření rychlosti apod.), které
jeho zástupce opakovaně užívá v mnoha jiných obdobných případech (srov. rozsudek NSS
ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017 - 30, bod 15 a tam citovaná další judikatura). Za těchto
okolností lze opět obecně možno pouze poukázat na nevěrohodnost takovýchto typizovaných
námitek a tvrzení.
[32] Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgány ani krajský soud neměly žádný důvod
pochybovat o správnosti měření rychlosti vozidla stěžovatele a předmětný záznam o měření
rychlosti je spolu s ostatními podklady (oznámení o dopravním přestupku, úřední záznam)
dostatečný k prokázání skutečnosti, že se stěžovatel jako řidič měřeného vozidla dopustil
projednávaného přestupku spočívajícího v překročení rychlostního limitu. Požadavek stěžovatele
na doplnění dokazování proto Nejvyšší správní soud shledává neopodstatněný a nedůvodný.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[33] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[34] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu