ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.103.2007:63
sp. zn. 4 Azs 103/2007 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Milana Kamlacha, v právní věci žalobce: L. R., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem,
se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5.
2007, č. j. 28 Az 67/2006 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 11. 2006, č. j. OAM-938/VL-20-K04-2006, rozhodl žalovaný
tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákona o azylu) neuděluje, s odůvodněním, že s přihlédnutím k výpovědím
žalobce a informacím o zemi původu neshledal podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a)
a b) zákona o azylu ani podle §13 téhož zákona. Konstatoval, že z informací poskytnutých
žalobcem, které konfrontoval se zprávami o zemi původu je patrné, že se žalobce v politické
situaci své země původu příliš neorientuje, žalobcem uváděné důvody jeho odchodu působí
vykonstruovaně a nepřesvědčivě. Žalovaný dále dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a, §14b zákona o azylu a doplňkovou ochranu
proto žalobci neudělil, s odůvodněním, že nebezpečí, na něž pamatuje čl. 3 Úmluvy o ochraně
práv a lidských svobod, tedy nebezpečí zakázaného zacházení, v případě žalobce nastat vůbec
nemusí; mohlo by nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností,
které zatím předjímat nelze.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které žalovanému vytýkal,
že nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
když žalovaný tvrzení žalobce činí nevěrohodnými na základě svých subjektivních pocitů,
aniž by nějakými důkazy vyvrátil či zpochybnil, že neuvádí údaje odpovídající skutečnosti.
Žalobce nesouhlasí s hodnocením svého pronásledování jako problémů pouhého sympatizanta
politické strany a namítá, že byl jejím aktivním členem. Podle žalobce nezohlednil žalovaný
všechny problémy, kterým byl v zemi původu vystaven a které zmínil, a připomíná,
že se nejednalo jen o jeho účast na protivládních demonstracích, ale především o členství
v opoziční politické straně, včetně jeho aktivity ve vedení mládeže strany UDPS (Union pour
la Démocratie et Progres Sociale). Žalovaný se nezabýval pronásledováním, které hrozí členům
strany a tudíž žalobci, vzhledem k jeho vůdčímu a aktivnímu postavení ve straně. Žalobce
navrhoval, aby Krajský soud v Hradci Králové zrušil napadené rozhodnutí žalovaného
pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 5. 3. 2007 popřel oprávněnost námitek.
Odkázal na správní spis, zejména na vlastní výpovědi žalobce učiněné ve správním řízení
a na své rozhodnutí a konstatoval, že zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi skutečnostmi,
které žalobce v průběhu správního řízení uvedl a opatřil si potřebné podklady pro vydání
rozhodnutí. Podle žalovaného žalobce v průběhu správního řízení neuváděl skutečnosti,
na základě kterých by mu mohla být udělena mezinárodní ochrana. Žalovaný má za to, že příběh
žalobce nepůsobí přesvědčivě - poukázal na své rozhodnutí, ve kterém zmínil rozpory
ve výpovědích žalobce – a zdůraznil, že žalobce na mnoho otázek odpovídal vyhýbavě
a nekonkrétně. Nevěrohodnost a smyšlenost žalobcova příběhu (členství ve straně UDPS
a jím uváděné aktivity) dokresluje také skutečnost, že žalobce během pohovoru sdělil, že byl
pouze stoupencem strany, kdežto v podané žalobě uvádí, že byl aktivním členem. Žalovaný
rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce opustil zemi původu bez problémů, přičemž pokud
by o jeho osobu měly orgány Demokratické republiky Kongo nějaký zájem, lze předpokládat,
že by byl před odletem ze země zatčen, což se však nestalo. Žalovaný uzavřel, že žalobce nebyl
v průběhu řízení zkrácen na svých právech a navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že v průběhu řízení měl k dispozici
přibližně 4 různé tlumočníky z francouzštiny do češtiny. Konstatoval, že francouzština mluvená
v Africe se liší od francouzštiny, jíž se mluví ve Francii a podle jeho názoru tyto rozdíly vedly
k nedorozumění a špatnému překladu, což vyústilo v nesprávný závěr žalovaného, že se v jeho
výpovědích vyskytují rozpory. Konstatoval, že se účastnil různých demonstrací a proto o sobě
mluví jako o účastníku (ve francouzštině ”partisan”). Výraz ”partisan” byl bohužel přeložen
u různých pohovorů, které žalobce ve správním řízení absolvoval, rozdílně. Upozornil
na skutečnost, že v Africe jsou lidé považováni za členy strany pokud se účastní demonstrace,
i když ke straně nepatří. Často dochází k tomu, že politická strana získává účastníky
na demonstraci tím, že je předtím pozve na jídlo a pití. Účast na demonstraci tedy hodně závisí
na tom, co dostanou účastníci k jídlu a pití, a nemá nic společného se samotnou politikou,
tak, jak je tomu v Evropě. Důsledky účasti však mohou být horší než v Evropě, neboť vláda
považuje účastníky demonstrace za nebezpečné a důsledně proti nim postupuje. Žalobce
nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se v jeho případě jednalo o ojedinělý krok směřující
k uplatňování politických práv, neboť demonstrace, které se žalobce zúčastnil byla velmi
nebezpečná, protože policie se následně pokusila její účastníky zabít. K tvrzení žalovaného,
že neměl žádné problémy s vycestováním, žalobce uvedl, že problémy sice neměl, ale jen proto,
že někomu zaplatil, aby bezpečně zorganizoval jeho odjezd. Pokud by vycestování organizoval
sám, bylo by to příliš nebezpečné. Na závěr uvedl, že Demokratická republika Kongo
se sice nenachází ve válečném stavu, ale nejde určitě o demokratickou a bezpečnou zemi.
Pokud se někdo zúčastní demonstrace, může být unesen nebo uvězněn. V zemi původu žalobce
se člověk nemůže svobodně a bezpečně účastnit demonstrace. Přesto se mladí lidé takových
demonstrací účastní, neboť za účast dostanou něco k jídlu a pití.
Krajský soud v Hradci Králové žalobu rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 28 Az 67/2006
– 31, zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že po prostudování správního spisu a s přihlédnutím k
obsahu žaloby dospěl k závěru, že důkazy opatřené žalovaným a použité jako podklad pro
rozhodnutí korespondují požadavkům zákona, přičemž s přihlédnutím jak k informacím
poskytnutým žalobcem v průběhu správního řízení, tak k obsahu samotné žaloby, jsou zcela
dostatečné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci. Krajský soud shledal, že žalobce má
informace o straně UDPS velmi povrchní, stejně jako informace o politickém hnutí v zemi
původu, a to i přesto, že se nejprve označil za člena a posléze pouze za stoupence této strany,
který tvrdí důvodné obavy z pronásledování. Krom jména předsedy strany nebyl žalobce schopen
označit dalšího významného činitele, nevěděl, kde se nachází sídlo strany v místě jeho bydliště.
Bylo by přitom důvodné očekávat, že vzhledem k aktivnímu členství ve straně, se v její organizaci
a působení bude lépe orientovat. Důvody demonstrací proti prezidentovi zmínil velmi povrchně,
průběh manifestace pak popisoval nekonkrétně, vyhýbavě a konečně zásah vojska situoval až po
ukončení akce, zatímco v žádosti o udělení mezinárodní ochrany zásah velmi barvitě popsal a
zasadil do trvající demonstrace. Rozpory ohledně tohoto incidentu nebyl schopen uspokojivě
vysvětlit. Za dané situace podle krajského soudu nelze jinak, nežli konstatovat, že žalobce v
průběhu správního řízení přednesl určité množství informací o svém působení ve straně UDPS,
leč zachycené rozpory nebyl schopen rozumně objasnit,. žalobce nebyl schopen alespoň
pravděpodobného a uvěřitelného vysvětlení předestřených rozporů včetně poskytnutí
komplexnějších informací. Nelze akceptovat, že veškeré nesrovnalosti či absence odpovědí byly
způsobeny odlišnostmi při používání francouzského jazyka. Krajský soud konstatoval, že chápe
nezbytnost individuálního posouzení té které žádosti o udělení mezinárodní ochrany, poukázal na
judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7.
2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79) a uvedl, že pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke
svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je situace převažující, musí si být
jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu
se získanými zprávami o zemi původu posléze slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé,
vyhýbavé a nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při
porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení
nedostatečné. Krajský soud shledal za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a
taktéž náležitě odůvodněné neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Při posouzení
splnění podmínek doplňkové ochrany dospěl krajský soud k závěru, že situace v zemi původu
žalobce není zcela poklidná a vyrovnaná, leč při posuzování žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je nutno posuzovat žádost individuálně, na základě okolností relevantních pro určitého
jedince a ve vztahu k hrozícímu nebezpečí pro toho určitého jedince, nikoli na základě obecné
situace v zemi původu. Žalobce netvrdil a žalovanému ani krajskému soudu není známa
informace, že by země jeho původu žádala jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto
státu stanoví trest smrti a proto jeho vydání nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky.
Krajský soud na závěr konstatoval, že závěry žalovaného, které rozebírají příběh žalobce, jsou
logické, neshledal v nich žádné pochybení a považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného za
věcné, srozumitelné a přehledné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost, v níž a v jejím doplnění uvádí, že rozsudek napadá z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., (dále jen „s. ř. s.”). Stěžovatel trvá na tom,
že žalovaný při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
o správním řízení. Podle stěžovatele došlo ze strany žalovaného k porušení §12, §14 a §14a
zákona o azylu a krajský soud, který ve věci rozhodoval měl pro tyto vady napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že v Demokratické republice Kongo jsou
potlačována základní lidská práva a svobody a proto má důvodné obavy, že mu hrozí v případě
návratu do země původu pronásledování ze strany státních orgánů. Stěžovatel má za to,
že ve správním řízení vyvinul maximální úsilí k tomu, aby svá tvrzení doložil. Žalovaný
má v řízení o udělení mezinárodní ochrany oproti žadateli o její poskytnutí mnohem silnější
postavení a je tedy na něm, aby si pro tvrzené skutečnosti, pokud o nich pochybuje, obstaral
takové informace, které mu umožní objektivně rozhodnout, zda skutečnosti tvrzené žadatelem
mohou či nemohou zakládat důvodné obavy z pronásledování. Získání částečně rozporných
informací nemůže být stěžovateli přičítáno k tíži, jak to učinil krajský soud, neboť stěžovatel
nezná český jazyk, byl mu ustanoven tlumočník do jazyka anglického, ačkoliv stěžovatel ovládá
pouze jazyk francouzský. Stěžovatel dále poukázal na čl. 196 a 203 metodické Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého
komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992. Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že žalovaný
ani krajský soud nepřihlédly při svém rozhodování k informacím popisujícím situaci
v Demokratické republice Kongo, které jsou obecně známé a přístupné např. na internetu,
ze kterých mj. vyplývá, že výsledky vládního snažení o dodržování lidských práv zůstávají špatné
a vláda pokračuje v jejich porušování. Nadále dochází k svévolnému zatýkání občanů za pokojné
vyjadřování politických názorů. Území Demokratické republiky Kongo je fakticky ovládáno
ozbrojenými skupinami, nadále trvá napětí mezi etniky, stále dochází k porušování lidských práv,
k beztrestnému zabíjení a mučení. Z uvedeného vyplývá, že obavy stěžovatele, jako stoupence
strany UPDS z pronásledování ve státě, jehož občanství má, jsou odůvodněné. Stěžovatel
dále namítal, že krajský soud při svém rozhodování nezkoumal dostatečným způsobem
rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu,
přičemž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 52 Az 46/2003,
rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 47 Az 114/2003 a zejména na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Azs 421/2004. Konstatoval, že ačkoliv
je nepochybné, že udělení azylu je na volné úvaze správního orgánu, musí být zřejmé,
o co se jeho úvahy opíraly, z jakých podkladů při své úvaze vycházel a k jakým závěrům dospěl.
Dále uvedl, že se domnívá, že splňuje podmínky minimálně pro udělení doplňkové ochrany,
zejména podle ustanovení §14 odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu, neboť je pravděpodobné,
že by po návratu do domovské země mohl být vystaven mučení, nelidskému a ponižujícímu
zacházení či trestání. Situace v Demokratické republice Kongo je dlouhodobě neutěšená, v dané
oblasti stále dochází k svévolnému násilí, tudíž by mohlo dojít k vážnému ohrožení života
nebo lidské důstojnosti stěžovatele, zvláště s ohledem na jeho postavení jako člena reformní
strany UDPS. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007, č. j. 28 Az 67/2006 – 31, zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek
krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. K tvrzení stěžovatele, jímž se snažil
vysvětlit nevěrohodnost výpovědi v azylovém řízení, založenou na rozporech v jeho výpovědích,
způsobených tím, že mu byl ustanoven tlumočník do jazyka anglického, kdežto on ovládá pouze
jazyk francouzský, žalovaný uvedl, že ze správního spisu vyplývá, že mu bylo poskytnuto
tlumočení do jazyka francouzského a nikoli anglického jak stěžovatel tvrdí. Navrhl odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost, nebo její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 16. 8. 2006 podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že Demokratickou republiku Kongo opustil,
protože měl potíže kvůli členství ve straně UDPS. Tato strana pořádala v březnu 2006 v Kinshase
pochod proti politice státu, konkrétně proti výsledku prezidentských voleb, po které vládní
vojsko provádělo akce proti mladým účastníkům demonstrace, včetně stěžovatele. Stěžovatel
tedy byl ohrožován armádou, ale jeho přátelé jej před vojáky uchránili. Jeden z jeho přátel byl
po pochodu zabit. Kdyby stěžovatel zůstal ve vlasti, vojáci by ho našli a zabili. Pronásledováni
jsou všichni členové strany UDPS, kteří se zúčastnili pochodu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že účelem přiznání azylu je poskytnout ochranu tomu,
kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí oprávněnou obavu
z pronásledování z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla být poskytnuta ochrana
formou azylu, musí proto být prokázáno, že je nositelem určitého přesvědčení (politického,
náboženského apod.), pro které je v zemi, jejíž občanství má (v zemi jeho posledního trvalého
bydliště), reálně pronásledován, nebo že je pronásledován z důvodu příslušnosti k jasně
vymezené sociální skupině, resp. má důvodnou obavu, že by k takovému pronásledování mohlo
v jeho případě dojít.
Při zjišťování skutkového stavu je přitom třeba vycházet z toho, zda stěžovatel v řízení
unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Je nesporné, že pokud by stěžovatel ani nenamítal
skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu
do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak není třeba se situací
v jeho zemi původu do detailu zabývat, resp. informace o zemi původu žadatele o azyl by byly
relevantní především s ohledem na možné udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 zákona
o azylu) nebo při hodnocení doplňkové ochrany (§14a a 14b zákona o azylu). V případě,
že žadatel o udělení mezinárodní ochrany však uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativní výčet
důvodů pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak je třeba žadatelem
uváděné skutečnosti konfrontovat se zjištěními týkajícími se politického prostředí v zemi původu
žadatele.
Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající
v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazující věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však
na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela
nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň
s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku
správního orgánu. Elementární roli při zjišťování skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu
dodržování lidských práv v zemi původu žadatele. Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi
původu, v níž je z hlediska standardů předpokládaných zákonem o azylu zabezpečena řádná
a fungující ochrana občanů před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv
a svobod, pak lze důvodně předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým
excesům, nicméně lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Jsou-li dány
skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod
žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti,
s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek
důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí
správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (obdobně
např. rozsudek NSS ze dne ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89).
Ze zprávy Human Rights Watch z ledna 2006 o zemi původu stěžovatele vyplývá,
že bezpečnostní služby se v průběhu roku 2005 dopouštěly v souvislosti s volbami různých
protiprávních skutků, včetně lednové střelby do desítek demonstrantů, kteří protestovali
proti opoždění voleb v Kinshase a pozdějšího zadržení politických aktivistů v jiné části země
na celé měsíce, aniž by byli obviněni. Bojovníci z ozbrojených skupin i vládní vojáci v roce 2005
záměrně zabíjeli a unášeli civilisty, dopouštěli se znásilňování a ničili nebo rabovali majetek
civilistů v opakovaných útocích, zejména ve východní části Demokratické republiky Kongo. Slabý
soudní systém tyto zločiny nepotrestal a neučinil nic pro ukončení beztrestnosti v souvislosti
s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti, spáchanými ve dvou předchozích válkách.
Ve stovkách případů po celé zemi policie a další agenti bezpečnostních služeb svévolně
zadržovali a mučili občany s cílem vynutit si od nich peníze. Úřady zakázaly činnost novinářům,
kteří kritizovali mocenské složky.
Z uvedeného je zřejmé, že se lze se stěžovatelem ztotožnit v tom, že Demokratickou
republiku Kongo nelze považovat za zcela bezpečnou zemi původu. Je proto nezbytné v řízení
před správním orgánem velmi pečlivě zkoumat, zda jednotlivé náznaky zásahu do politických
práv a svobod jednotlivce již nejsou pronásledováním, popř., což je nepochybně mnohem
složitější, zda i v případě, že k pronásledování ještě nedošlo, není dán takový soubor skutečností,
jež by ve svém úhrnu odůvodňoval obavy z takového pronásledování.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovatel v průběhu řízení před správním
orgánem (žalovaným) uvedl některé skutečnosti, které při srovnání s informacemi o zemi původu
naznačují, že jeho obavy z možného pronásledování by mohly být důvodné. Žalovaný
však při zjišťování skutkového stavu věci postupoval důsledně a pečlivě, obstaral si dostatečné
podklady pro své rozhodnutí a mohl tak ve věci učinit autoritativní závěr. V rámci azylového
řízení totiž skutečnosti uváděné stěžovatelem posuzoval na pozadí Informace MZV,
č. j. 115019/2005 – LP, ze dne 10. 5. 2005, ze které vyplývá, že strana UDPS je regulérní politická
síla, která o sobě tvrdí, že jenom ona je autentickou opozicí (jako jediná z významnějších
politických sil totiž není zastoupena ve vládě) a v nadcházejících volbách má slušnou naději
na dobrý výsledek a parlamentní účast. Její funkcionáři, aktivisté, členové a sympatizanti
rozhodně nejsou pronásledováni za svou politickou činnost nebo příslušnost. Maximálně může
dojít k zatčení za účast na násilných demonstracích. Ze stejné informace o zemi původu
pak žalovaný zjistil, že přechodná vláda, která v sobě zahrnuje téměř všechny politické síly
v Demokratické republice Kongo nemá v úmyslu dělat problémy navrátilcům z ciziny,
ani když byli někdejšími protivládními demonstranty, nelze však vyloučit nějaké motivy osobní
msty.
Nejvyšší správní soud tak nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že bylo porušeno
ustanovení §3 správního řádu týkající se zjišťování skutkového stavu, neboť z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného je zřejmé, jakým způsobem žalovaný konfrontoval údaje stěžovatele
s informacemi o zemi původu a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud konstatuje, že se ztotožňuje s hodnocením
krajského soudu (a také žalovaného), podle kterého je stěžovatelova výpověď nevěrohodná,
vykonstruovaná a nepřesvědčivá. Stěžovatel totiž při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany uvedl, že byl stoupencem strany UDPS asi dva měsíce, ovšem vzápětí se opravil a uvedl
že byl stoupencem dva roky, přičemž data pro něj nejsou důležitá. Dále uvedl, že „dělal
manifestace“, neboť strana potřebovala mladé lidi, aby se účastnili manifestací. O manifestaci,
po které opustil zemi původu se dozvěděl tak, že B. M. přišel na místo, kde se scházeli, něco jim
koupil k pití a odešel. Jinými slovy stěžovatel na jedné straně konstatoval, že organizoval
manifestace, na druhé straně však uvedl, že se o demonstraci, které se zúčastnil a po níž opustil
zemi původu, dozvěděl tak, že mu o ní řekl člen strany UDPS, který mu koupil pití. Další
rozporuplné tvrzení stěžovatele spočívá v tom, že při pohovoru uvedl, že po demonstraci
měl problémy s vojskem, vojáci zabili jednoho z jeho přátel a stěžovatele samotného by také
zastřelili, kdyby neutekl s pomocí přátel do Brazzaville. Vzápětí však uvedl, že to není úplně jisté,
že ho zastřelili a konstatoval, že vojáci udeřili do dveří domu, kde bydlí a udělali tam trochu
nepořádek. Nesourodá jsou také tvrzení stěžovatele ohledně jeho členství ve straně UDPS,
kdy v žalobě uvádí, že byl aktivním členem této strany, kdežto v pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a ve vyjádření k žalobě uvedl, že byl pouze stoupencem této strany.
Stěžovatelova tvrzení pak nelze považovat za důvěryhodná i s ohledem na obsah
jeho dalšího vyjádření, ve kterém popisuje jakým způsobem obecně získávají politické strany
v Demokratické republice Kongo účastníky na demonstraci (koupí jim jídlo a pití),
a ve kterém potvrdil, že není členem strany UDPS. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje
se žalovaným v tom, že se v případě stěžovatele jednalo o ojedinělou účast na manifestaci
politické strany, (jejímž členem ani stěžovatel nebyl), což jistě nelze považovat za natolik
intenzivní postoj, který by bylo možno považovat za uplatnění zákonného důvodu pro udělení
mezinárodní ochrany formou azylu spočívajícího v pronásledování za uplatňování politických
práv a svobod. Tvrzení stěžovatele, že mu po demonstraci hrozilo zastřelení ze strany
armády a že došlo k zastřelení jeho přítele, spolehlivě vyvrací zpráva Human rights
watch, (http://hrw.org/englishwr2k7/docs/2007/01/11/congo14780.htm), popisující události
v Demokratické republice Kongo v roce 2006, ze které vyplývá, že strana UDPS dne 10. 3. 2006
zorganizovala v Kinshase demonstraci proti opoždění voleb, která byla policií rozpuštěna
a asi 15 demonstrantů policie zadržela. Ze zprávy UK Home Office 2007, ze dne 13. 8. 2007,
o situaci v Demokratické republice Kongo, bod 17.27 vyplývá, že dne 22. 3. 2006 se znovu
během volební kampaně konala demonstrace. Jako důsledek neúčasti strany UDPS ve volbách
se zlepšilo postavení strany ve vztahu k státním institucím a zásahy do lidských práv členů strany
se snížily. Z výše uvedených zpráv tedy prokazatelně a jasně vyplývá, že k žádnému krveprolití
po březnových demonstracích (není jasné, které z nich se stěžovatel zúčastnil), nedošlo
tedy ani k zabití demonstranta, pak stěžovatelem uváděný strach z armády se tak Nejvyššímu
správnímu soudu nejeví jako reálný a opodstatněný. Nejvyšší správní soud ostatně
již ve svém rozsudku ze dne ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, konstatoval,
že pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních
důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti
ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním
režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné
názory.
K námitce stěžovatele, že mu byl ustanoven tlumočník do jazyka anglického,
ačkoliv ovládá pouze jazyk francouzský, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto námitku
neshledal důvodnou, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo předáno
poučení pro žadatele o udělení azylu na území České republiky v jazyce francouzském,
se kterým byl seznámen, rovněž předvolání k pohovoru ve věci azylu obdržel ve francouzském
jazyce a pohovor k žádosti o udělení azylu byl veden v jazyce francouzském za účasti tlumočnice
PhDr. J. C.
Krajský soud se nedopustil tvrzené nezákonnosti ani při posuzování otázky existence
doplňkové ochrany ve smyslu §14a a §14b zákona o azylu, když dospěl k závěru, že podmínky
doplňkové nebyly v případě stěžovatele s přihlédnutím k jím poskytnutým informacím zjištěny.
Žalovaný se tímto problémem zabýval, vycházel přitom z informací, které shromáždil v průběhu
správního řízení ohledně situace v Demokratické republice Kongo (zpráva České tiskové
kanceláře, mapující situaci v Demokratické republice Kongo ke dni 31. 10. 2006, výroční zpráva
Human rights Watch z ledna 2006, Informace MZV č. j. 115019/2005 – LP, ze dne 10. 5. 2005)
a na jejich pozadí dospěl k závěru, s nímž se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, že v případě
stěžovatele nejde o osobu, která by byla ohrožena skutečnostmi zakládajícími doplňkovou
ochranu ve smyslu §14a a §14b zákona o azylu. K možnosti využití doplňkové ochrany
v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud dodává, že není jisté, zda stěžovatel byl členem
strany UDPS, či pouze jejím sympatizantem (tuto skutečnost sám stěžovatel popisoval různě.
Nejvyšší správní soud znovu odkazuje na Informaci MZV, č. j. 115019/2005 – LP, ze dne
10. 5. 2005, podle které funkcionáři, aktivisté, členové a sympatizanti strany UDPS rozhodně
nejsou pronásledováni za svou politickou činnost nebo příslušnost. V této souvislosti
lze poukázat také na zahraniční judikaturu, konkrétně na rozhodnutí britského Azylového
a imigračního tribunálu (Asylum and Immigration Tribunal) ze dne 13. 3. 2007 [MM (UDPS
members – Risk on return) Democratic Republic of Congo CG (2007) UKAIT 00023],
ve kterém tento tribunál zamítl odvolání žadatele o udělení azylu, neboť shledal nevěrohodným
jeho tvrzení, že byl členem strany UDPS. Uvedl ovšem, že pokud by uvěřil tvrzením žadatele,
že byl členem této strany a byl v minulosti zatčen, tak by shledal riziko pronásledování v případě
jeho návratu do země.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli lze přisvědčit potud, že situace
v Demokratické republice Kongo je nestabilní a nebezpečná, existuje zde etnické napětí, části
území Demokratické republiky Kongo jsou ovládány ozbrojenými skupinami. Ze zpráv o zemi
původu, jež má Nejvyšší správní soud k dispozici však nevyplývá, že by takovéto poměry
panovaly rovněž v hlavním městě Kinshase, ze kterého stěžovatel pochází. Pokud zprávy o zemi
původu popisují nebezpečnou situaci v zemi původu, etnické či jiné ozbrojené konflikty
mezi zájmovými skupinami, hovoří vždy o jiných oblastech v Demokratické republice Kongo
než o Kinshase, což je ostatně logické, neboť kde jinde než v hlavním městě by měla mít vláda
situaci pod kontrolou. Lze tedy konstatovat, že stěžovatel se z hlediska své bezpečnosti nachází
v lepší situaci než většina obyvatel jeho země původu. Nejvyšší správní soud má tedy s ohledem
na shora uvedené za to, že stěžovateli v zemi původu nehrozí pronásledování,
které by odůvodňovalo udělit mu doplňkovou ochranu.
K tvrzení stěžovatele, že žalovaný řádně nezdůvodnil svoje úvahy týkající se udělení
humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný v odůvodnění svého
rozhodnutí dostatečně objasnil osobní poměry stěžovatele a jeho závěr o neudělení
humanitárního azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu není v logickém rozporu
se shromážděnými podklady. Dále pak z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
vyplývá, že i krajský soud se touto otázkou zabýval a správně vyložil, proč je rozhodnutí
žalovaného o neudělení humanitárního azylu v souladu se zákonem o azylu.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že posuzování podmínek pro udělení azylu
z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční pravomoci
žalovaného a jeho smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). S ohledem na skutečnosti,
které stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení, Nejvyšší správní soud neshledal
ani v tomto směru ze strany žalovaného žádné pochybení.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud důvody kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. oprávněnými, proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl bez jednání postupem podle ustanovení §109 odst. 1 citovaného zákona.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu