ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.105.2005
sp. zn. 4 Azs 105/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
S. A. Z. B., zast. Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Školní
1238, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004, č. j. 30 Az 152/2003 – 22, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2003, č. j. OAM-4928/VL-10-P11-2001, rozhodl žalovaný
tak, že řízení o udělení azylu se zastavuje podle §25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neboť podle názoru žalovaného se žalobce pokusil o neoprávněný
vstup na území jiného státu.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které uvedl, že žalovaný
v řízení porušil ustanovení §3 odst. 3, §3 odst. 4 a §32 odst. 1 zákona č.71/l967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), a §12, §14 a §91 zákona o azylu. Ohledně skutkových
důvodů odkázal na svoji žádost o udělení azylu v ČR, protokol o pohovoru, který s ním byl
proveden a ostatní spisový materiál. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo
zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004,
č. j. 30 Az 152/2003 – 22, byla žaloba zamítnuta. Podle krajského soudu bylo v průběhu
správního řízení jednoznačně prokázáno, že se žalobce během řízení o udělení azylu pokusil
o neoprávněný vstup na území jiného státu. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný
postupoval správně a v souladu s §25 písm. h) zákona o azylu, když řízení o udělení azylu
žalobci zastavil, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky v tomto ustanovení uvedené.
Ostatně žalobce dal svým jednáním dostatečně najevo, že jeho úmysl požádat o azyl v České
republice nebyl myšlen vážně a upřímně. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí
je v souladu se zákonem, neshledal vady správního řízení. K námitce žalobce ohledně trvání
správního řízení krajský soud uvedl, že žalobce byl informován v průběhu řízení o udělení
azylu o postupu žalovaného, neboť s ním byl po podání žádosti dne 28. 5. 2001 uskutečněn
pohovor dne 19. 6. 2001, poté mu bylo dne 22. 3. 2002 doručeno oznámení žalovaného
o prodloužení lhůty pro vydání správního rozhodnutí. Dále byl dne 22. 3. 2002 a 7. 5. 2003
seznámen s dalšími podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce se však krátce po posledním
seznámení s podklady dne 28. 5. 2003 pokusil o neoprávněný vstup na území jiného státu.
Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádné relevantní důvody ke zrušení rozhodnutí, krajský
soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002, soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedeného v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Stěžovatel si je vědom, že při přísně formálním pohledu na jeho případ naplnilo jeho
jednání podmínky pro zastavení řízení o udělení azylu podle ustanovení §25 písm. h) zákona
o azylu. Podle jeho přesvědčení však není takový přísně formální pohled v souladu s principy
azylového práva; zejména je v rozporu s povinnosti respektovat v azylovém řízení zásadu
non-refoulement. Žalovaný proto měl při posuzování naplnění podmínek ustanovení §25
písm. h) zákona o azylu zohlednit širší okruh okolností konkrétního případu stěžovatele,
a to v duchu spravedlnosti, porozumění a mezinárodněprávních závazků České republiky.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že svým pokusem vycestovat z ČR dal
dostatečně najevo, že jeho úmysl požádat o azyl v ČR nebyl myšlen vážně a upřímně.
Stěžovatel poukazuje na prodlevy ve správním řízení, což u něho vedlo k situaci, kdy podlehl
obavám o svou další budoucnost v nejistotě o tom, jak a kdy bude rozhodnuto. Stěžovatel
tak má za to, že odtržené posouzení jednoho zoufalého činu za daných okolností je zavádějící.
Stěžovatel si je vědom toho, že v případě zastavení řízení nebyla žalovanému dána povinnost
rozhodnout o překážkách vycestování, nicméně je toho názoru, že žalovaný při svém postupu
zásadu non-refoulement, jíž je ustanovení §91 zákona o azylu zákonným vyjádřením, měl
zohlednit. Vzhledem k uvedenému se stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně
a navrhuje, aby tento ve smyslu §107 s. ř. s. přiznal odkladný účinek vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové zruší a věc mu vrátí k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. K námitkám stěžovatele žalovaný poznamenává, je-li žádost stěžovatele
zamítnuta podle §25 písm. h) zákona o azylu, nelze se dovolávat posouzení podle §12
zákona o azylu či překážky podle §91 zákona o azylu a je zcela nerelevantní dovolávat
se zásady non-refoulement, která nemá s případem stěžovatele žádnou souvislost. Žalovaný
považuje kasační stížnost za nedůvodnou, stejně tak návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
- takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Z úředního záznamu Polici ČR, Referátu cizinecké a pohraniční policie Praha –
Ruzyně, ze dne 28. 5. 2003, č. j. SCPP-72-2/PH-1-SV-2003, založeného ve správním spise,
vyplývá, že dne 28. 5. 2003 v 7.15 hodin se na pasovou kontrolu k odletu linky BA 853
ve směru z České republiky dostavil muž s cestovním dokladem Konga č. X znějícího na
jméno K. N. R. D. Kontrolou cestovního dokladu vzniklo podezření, že podoba osoby
v cestovním dokladu neodpovídá podobě osoby, jež předložila pas. V 7.35 hodin uvedl
cestující svoji pravou totožnost, která byla následně potvrzena i výsledkem hledání v databázi
otisků prstů. Totožnost cestujícího byla potvrzena jako S. A. Z. B. a současně bylo zjištěno, že
tato osoba požádala v České republice o udělení azylu.
Podle ustanovení §25 písm. h) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel
o udělení azylu v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu
nebo se o neoprávněný vstup na území jiného státu pokusil.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci má Nejvyšší správní soud za prokázané,
že stěžovatel v průběhu řízení o udělení azylu chtěl opustit území České republiky a pokusit
se o vstup na území jiného státu na základě nepravého cestovního dokladu. Nejvyšší
správní soud tak dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s §25 písm. h) zákona
o azylu, když řízení o udělení azylu žalobci zastavil, neboť byly splněny všechny zákonné
podmínky ve shora citovaném ustanovení uvedené. K námitce stěžovatele, že žalovaný měl
při svém rozhodování zohlednit zásadu non-refoulement obsaženou v ustanovení §91 zákona
o azylu, zdejší soud poukazuje na ustanovení §28 zákona o azylu, z kterého vyplývá,
že pouze v případě, že bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo
v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§91). Zastavení řízení
podle ustanovení §25 zákona o azylu je způsob rozhodnutí, jenž nastupuje v případě naplnění
některé z taxativně stanovených podmínek, aniž by bylo rozhodováno o splnění či nesplnění
podmínek relevantních pro udělení azylu. Z tohoto důvodu nelze rozhodovat podle dalších
ustanovení, jejichž aplikace přichází v úvahu až poté, co správní orgán rozhodne o základní
otázce, tj. zda žadateli azyl udělí či nikoliv. Ostatně skutečnost, že v daném řízení nebyla
otázka případných překážek vycestování řešena ani zohledněna, nemůže být stěžovateli k tíži,
neboť i v případě, že by byl z území ČR vyhoštěn, je povinností policie podle ustanovení
§120a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, v rozhodnutí o správním vyhoštění současně rozhodnout, zda se na cizince
vztahuje překážka vycestování (§179).
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán
důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit, neboť zdejší soud
neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit,
přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci (stěžovateli) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu