ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.11.2010:112
sp. zn. 4 Azs 11/2010 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: A. F. F., zast. Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem, se sídlem Stodolní 7/834, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2009 , č. j. 63 Az 3/2009 – 71,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2009, č. j. 63 Az 3/2009 – 71,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 10. 2003, č. j. OAM-731/CU-02-P15-2001 rozhodl žalovaný tak,
že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 S b., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve zněn í pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“) se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
V žalobě a jejím doplnění žalobce napadl citované rozhodnutí žalovaného v celém
rozsahu pro jeho nesprávnost, jelikož žalovaný na podkladě shromážděných důkazů nesprávně
posoudil skutkový stav věci. Dále žalobce uvedl, že žalovaný se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí vůbec nevěnoval důvodům a okolnostem, které byly bezprostřední příčinou jeho
nuceného odchodu ze země. Jím uvedený příbě h zcela evidentně prokazuje pronásledování
a tvrdou persekuci pro iracionální podezření ze spolupráce s Íránskými tajnými službami,
které podporovaly opoziční protitalibanské síly v zemi. Namísto hodnocení těchto skutečností
však žalovaný poukázal na změnu vnitropolitické situace v Afghánistánu po pádu talibanského
režimu v roce 2001, v důsledku čehož měly žalobcovy problémy ztratit na aktuálnosti. Žalobce
navrhl, aby Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k novému řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 7. 2006, č. j. 14 Az 533/2003 – 47 ,
žalobu zamítl. Předně konstatoval, že žalobce v řízení o udělení azylu neuvedl žádné skutečnosti,
které by svědčily tomu, že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod.
Poukázal na skutečnost, že pokud dojde k takové změně politické situace, že tvrzená persekuce
již cizinci nehrozí, odpadá i potřeba mezinárodní ochrany formou azylu. Takováto situace přitom
podle krajského soudu v projednávané věci nastala, neboť v roce 2001 došlo ke svržení vlády
hnutí Taliban, čímž došlo k ukončení období závažného porušování lidských práv a změně
politické a bezpečnostní situace. U žalobce tak nebyly dány důvody pro udělení azylu podle §12
písm. a), b) zákona o azylu. K překážkám vycestování podle §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu,
krajský soud uvedl, že překážky vycestování v projednávané věci nebyly u žalobce dány .
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, kterou
posléze doplnil a v níž napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvedl, že krajský soud v předcházejícím řízení
nesprávně posoudil otázku nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného a vyjádřil
přesvědčení, že žalovaný při posuzování jeho žádosti o azyl porušil ustanovení správního řádu,
resp. zákona o azylu označená v jeho dřívějších podáních. Namítal dále, že žalovaný a posléze
i krajský soud nezjistil přesně a úplně sk utkový stav věci před vydáním rozhodnutí a důkazy, které
si žalovaný a poté i krajský soud opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné a proto nemohl správně
usuzovat na skutkové a právní otázky. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, č . j. 4 Azs 249/2006 – 80,
tento rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení. Nejvyšší správní soud především uvedl, že n esouhlasí se závěry učiněnými v napadeném
rozhodnutí žalovaného a v rozsudku krajského soudu, neboť obě tato rozhodnutí stojí na tom,
že vzhledem ke svržení vlády hnutí Taliban koncem roku 2001 již občanům Afghánistánu
a tím ani stěžovateli nehrozí pronásledování z důvodu rasy, národnosti, náboženství, politické
orientace či příslušnosti k určité sociální skupině a současná vnitropolitická a bezpečnostní situace
je uspokojivá. Nejvyšší správní soud odkázal na svou dosavadní judikaturu týkající se dokazování
v řízení o udělení azylu a na situaci v Afghánistánu, tak jak byla vykr eslena ve zprávách
o této zemi. Dospěl přitom k závěru, že nelze pochybovat o tom, že celkový stav dodržování
lidských práv v zemi původu stěžovatele je špatný, státní moc není způsobilá zajistit dodržování
lidských práv a právních předpisů na celém území a Afghánistán jako celek nemůže být
považován za bezpečnou zemi původu ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona o azylu . Nejvyšší správní
soud konstatoval, že ze spisu vyplývá, že žalobci nelze upřít odůvodněný strach
z dalšího pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 zákona o azylu , neboť domovský stát
mu nebyl schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním; byly
tak dány podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, které je vázáno
na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 zákona
o azylu, nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání
žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí
žalovaného nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postrádá logickou vazbu
na shromážděné podklady pro rozhodnutí. Za tohoto stavu přisvědčil stěžovatelově námitce
na nedostatečné posouzení situace v zemi původu žalovaným, když nepřihlédl k poměrům v zemi
původu a pominul skutečnost, že by stěžovatel s velikou pravd ěpodobností byl pronásledován
i přes pád vlády hnutí Taliban a s tím související změnou režimu. Nejvyšší správní soud krajský
soud zavázal k tomu, aby napadené správní rozhodnutí pro shora uvedené vady zrušil, věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení a žalovaného svým právním názorem zavázal k odstranění
vytýkaných vad, k doplnění dokazování a k vydání nového, řádně odůvodněného, rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem následně rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č. j. 16 Az 7/2007
– 12, rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2003 zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V
odůvodnění poukázal na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném
rozsudku.
Žalovaný poté ve věci znovu rozhodl rozhodnutím č. j. OAM-731/CU-02-L06-R2-2001,
ze dne 9. 1. 2009 tak, že žalobci se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14 zákona o azylu
neuděluje a uděluje se doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu, a to na dobu 24 měsíců
ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Konstatoval, že v průběhu správního řízení bylo
zjištěno, že žalobcův pas (stejně jako cestovní pasy dalších členů jeho rodiny) se nacházel
na velvyslanectví Íránu, neboť stěžovatel zde žádal o vízum, aby mohl s rodinou opustit
Afghánistán. Po obsazení města Mazare Sharif Talibanem byl jeho cestovní doklad předán
do rukou příslušníků Talibanu, protože byl považován za tajného agenta Íránu, čemuž ještě
napomohlo, že žalobcova manželka byla Íránka. Uvěznění žalobce na základě tohoto
nepravdivého nařčení není podle žalovaného možno považovat za pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod. Nešlo totiž o cílenou persekuci žalobce, ale celá situace nastala
v důsledku souhry okolností, kdy stěžovatel žádal o vízum potřebné k vycestování ze z emě
a právě v této době hnutí Taliban obsadilo budovu, kde se cestovní doklad stěžovatele nacházel.
Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 37/2003 – 47, z kterého vyplývá, že azyl je výjimečný právní institut , jehož smyslem
je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmikoli negativními jevy v zemi
původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu. Udělení azylu podle ustanovení §12
zákona o azylu není možné za jakékoliv pronásledování, ale pouze za pronásledování,
které je zapříčiněno uvedenými zákonnými důvody, které však stěžovatel neoznačil. Žal ovaný
tak shledal, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a) zákona
o azylu.
Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas s názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem,
že by žalobce byl s velikou pravděpodobností pronásledován i vzdor pádu vlády hnutí Taliban
a s tím související změny režimu. Podle žalovaného nebylo zjištěno, že žalobce zastával konkrétní
politické názory, ani nepatřil mezi spolupracovníky nebo odpůrce hnutí Taliban. Ani věznění
žalobce v Afghánistánu z důvodu členství v politické straně Jamiati Islami v roce 1983 nelze
důvodům pro udělení azylu podřadit, neboť od té doby už stěžovatel členem žádné politické
strany nebyl a tato událost nebyla ani s ohledem na velký časový odstup důvodem jeho odchodu
z vlasti. Ani na základě informací o zemi původu žalobce nedospěl žalovaný k závěru,
že by se žalobce musel důvodně obávat pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pr o zastávání určitých politických názorů.
Žalovaný v této souvislosti poukázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne
28. 3. 2008, č. j. 103424-7/2008-LPTP, ze které zjistil, že Taliban má stále určitý vliv na vesnicích,
a to především v jižních a východních provinciích. Obavy ze msty Talibanu sedm let po jeho
pádu jsou však neopodstatněné. Žádné vysoké posty v Afghánistánu nejsou obsazeny lidmi
přímo spjatými s hnutím Taliban. Osoby, které byly vězněny tímto hnutím nejsou diskriminovány
nebo šikanovány. Výroční zpráva Human rights Watch za rok 2008, jakož i informace Rady
bezpečnosti OSN ze dne 6. 3. 2008 popisují nedobrou bezpečnostní situaci na území
Afghánistánu, kde problémy s bezpečností souvisejí se spory mezi znepřátel enými frakcemi
a obecnou kriminalitou, ale tuto situaci nelze považovat za rozhodnou pro udělení azylu
a žalovaný ji hodnotil při posuzování, zda žalobce splňuje důvody pro udělení doplňkové
ochrany. Žalovaný rovněž uzavřel, že stěžovatel nesplňuje důvody pro udělení azylu pod le §13
zákona o azylu ani pro udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu, neboť v jeho
případě neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Při hodnocení toho, zda žalobce splňuje důvody k udělení doplňkové ochrany vycházel
žalovaný ze shora uvedených informací o zemi původu žalobce. S ohledem na tyto informace
a s přihlédnutím k Ženevským úmluvám z roku 1949 a dodatkovým protokolům I a II
k Ženevským úmluvám z roku 1977 dospěl žalovaný k závěru, že situaci v Afghánistánu lze
považovat za vnitřní ozbrojený konflikt. Po zohlednění všech okolností vztahujících se k případu
stěžovatele, s ohledem na délku jeho pobytu v České republice a s tím související nedostatečnost
rodinných vazeb nezbytných pro návrat do země původu, žalovaný konstatoval, že za takové
situace nelze v případě návratu žalobce do vlasti vyloučit, že bude vystaven jednání, které není
správní orgán schopen zcela předvídat, a které lze podřad it pod ohrožení předpokládané
v ustanovení §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný tak shledal skutečné nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu a doplňkovo u ochranu stěžovateli udělil.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou v rozsahu
výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Namítal,
že žalovaný porušil §2 odst. 1, §3, §50 odst. 2 a 3, §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, §12 zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jiné mu krutému nelidskému
a ponižujícímu zacházení, publikované pod č. 143/1988 Sb. Ž alobce vyjádřil přesvědčení,
že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť má
za to, že v jeho případě je dána existence důvodných obav z azylově relevantních příčin,
tj. pronásledování. Konstatoval dále, že existence důvodných obav z pronásledování má
dvě složky: objektivní a subjektivní. Žalovaný se však subjektivní slo žkou vůbec nezabýval. Podle
žalobce žalovaný při hodnocení žalobcových obav z pronásledování nikterak nezohlednil
skutečnost, že již byl vystaven pronásledování, mučení, bití a uvěznění. P ostup žalovaného
je v rozporu s čl. 4 odst. 4 směrnice Rady 2004/83/ES , o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo postavení osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“).
Žalobce vyjádřil přesvědčení, že v době jeho odchodu ze země p ůvodu byly splněny objektivní
i subjektivní složka opodstatněnosti obav z pronásledování. Tento stav přetrvává
i do současnosti, neboť podle informací ze země původu má hnutí Taliban v Afghánistánu stále
vliv a nebylo zcela potlačeno a zničeno. Tvrzení žalovaného, že obavy ze msty Talibanu sedm let
po jeho pádu jsou neopodstatněné, nemá podle žalobce oporu v provedených důkazech
ani ve správním spisu. Žalobce má za to, že splňuje definici pronásledování vyjádřenou v §2
odst. 8 zákona o azylu, neboť mučení, bití, uvěznění a usmrcení příbuzných představuje závažný
zásah do jeho lidských práv. Byl pronásledován na základě příslušnosti k sociálním skupinám
Afghánců, jejichž rodinnými příslušníky pobývajícími v Afghánistánu jsou cizinci (což v tamních
poměrech postačovalo k pronásledování), čímž splňuje podmínky stanovené v §12 písm. b)
zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 1. 2009 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 27. 5. 2008, č. 63 Az 3/2009, krajský soud stěžovateli ustanovil
zástupce Mgr. Farida Alizeye, advokáta.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č. j. 63 Az 3/2009 – 71, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků, ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Zástupci žalobce přiznal odměnu za zastupování ve výši 8 568 Kč. Krajský soud podrobně
zrekapituloval obsah správního spisu, včetně zpráv o zemi původu žalobce. Poukázal na znění
ustanovení §2 odst. 8, §12 písm. a) a b), §13 odst. 1 a 2, §14 , §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu,
čl. 6 a čl. 7 odst. 1 a 2 kvalifikační směrnice. Krajský soud shledal, že žalobce neopustil zemi
původu z důvodu pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině,
nebo pro zastávání politických názorů. Žalobce tak přiměřeným způsobem neprokázal, že byl
pronásledován z důvodu uvedených v §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Bylo zjištěno, že žalobce
opustil zemi původu poté, co byl zatčen a uvězněn, když cestovní doklad jeho rodiny nacházející
se na velvyslanectví Íránu se dostal do rukou Talibanu. Byl pak p ovažován za tajného agenta,
což bylo umocněno tím, že jeho manželka byla Íránka. Nešlo tedy o c ílené pronásledování
žalobce, ale o souhru okolností, když žalobce žádal o vízum potřebné k vycestování ze země
a v téže době došlo hnutím Talibanu k obsazení budovy, kde se cestovní doklad nacházel.
Žalobce v té době nebyl členem žádné strany či hnutí, ne byl ani odpůrcem hnutí Taliban. Krajský
soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného, že žalobce neprokázal důvody pro udělení
mezinárodní ochrany jak jsou uvedeny v ustanovení §12 zákona o azylu, ani důvody podle §13
a §14 zákona o azylu; ostatně žalobce ani udělení humanitárního azylu nežádal. Ohledně udělení
doplňkové ochrany, která byla žalobci udělena na dobu 24 měsíců, krajský soud poznamenal,
že v tomto rozsahu nebylo rozhodnutí žalovaného žalobcem napadeno. Pro úplnost poznamenal,
že zcela souhlasí s důvody pro přiznání doplňkové ochrany a dodal, že setrvají-li důvody pro další
přiznání doplňkové ochrany, může žalobce o její přiznání nově požádat.
K námitce žalobce, že je pronásledován (resp., že má důvodné obavy z pronásledování)
na základě příslušnosti k sociálním skupinám Afghánců, kteří mají za rodinné příslušníky cizince ,
krajský soud uvedl, že sociální skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu
je společenský útvar, který musí být určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý
k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž
základě může Česká republika poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících
k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení.
Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným
přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným sku pinám, jevícím znak způsobilý
k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec znám.
Krajský soud dospěl k závěru, že sociální skupina se skládá z osob podobného společenského
původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. Osoby
které uzavřely sňatek s příslušníky jiných národů, nelze za sociální skupinu považovat,
a to zejména proto, že se nejedná o objektivně ověřitelnou skutečnost, ale o pocit, jímž v určité
fázi svého života může trpět takřka jakýkoli člověk v jakékoli reálně existující společnosti. Krajský
soud nepřisvědčil ani námitkám týkajících se dodržování ustanovení správního řádu, neboť
shledal, že žalovaný měl dostatečné podklady k tomu, aby zjistil beze zbytku a úplně skutkový
stav, a aby mohl posoudit důvodnost žádosti žalobce. Z obsahu spisu podle krajského soudu
vyplývá, že žalovaný se žádostí žalobce zabýval odpovědně a svědomitě, vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Z přílohy k pohovorům s žalobcem vyplývá, že mu byla dána možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k protokolům o výslechu, případně navrhl jejich
doplnění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, které skutečnosti byly
podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití
právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stě žovatel”) včas kasační
stížnost a současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Namítal,
že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou obsaženy ve správním
spisu a které vyšly najevo v rámci řízení před soudem, tedy že nesprávně posoudil právní otázky
související s podmínkami udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel rovněž namítal, že žalovaný
nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro soulad jeho úko nu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu,
čímž porušil §3 citovaného zákona. Podle stěžovatele žalovan ý dále porušil §4 odst. 1, §5 0
odst. 4 a §68 odst. 3 správního řádu. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě jsou splněny
zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu stanovené v §12 zákona
o azylu, neboť ve své vlasti by l se svou rodinou pronásledován z důvodů, které podrobně popsal
při pohovoru. Podle stěžovatele je tedy dán důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel dále namítal, že žalovaný a následně krajský soud nevzal v úvahu současnou
velmi špatnou situaci v zemi původu stěžovatele, kde jak současná vláda, tak ani mezinárodní
vojenské jednotky působící v Afghánistánu, nejsou schopny zajistit bezpečí všem obyvatelům.
Stěžovatel má za to, že zjištěné podklady pro rozhodování využil žalovaný zcela nedostatečně,
nebo ve prospěch svého zamýšleného záměru zamítnout jeho žádost o udělení mezinárodní
ochrany, což je v naprostém rozporu se zásadami dokazování stanovenými správním řádem.
Žalovaný tedy nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, čímž porušil zákon a nesprávně vyhodnotil žádost stěžovatele.
Krajskému soudu stěžovatel dále vytýkal, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody,
které pro udělení mezinárodní ochrany uváděl ve vztahu k §12 odst. 1 písm. a) zákona o azylu,
když nezkoumal, zda Afghánistán je státem, který splňuje podmínky definice bezpečné země
původu. Krajský soud se nevypořádal s definicí pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 8
zákona o azylu a ani ve svém rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil, čímž své ro zhodnutí učinil
nepřezkoumatelným. Stěžovatel dále poukázal na poměry panující v z emi původu a na závěry
judikatury Nejvyššího správního soudu, týkající se posuzování podmínek pro udělení azylu.
Závěrem stěžovatel dodal, že přiznaná doplňková ochrana je v jeho případě nedostačující,
neboť mu nezajišťuje dostatečný prostor k tomu, aby na území České republiky mohl
plnohodnotně žít, neboť musí čelit překážkám v sociální a pracovní oblasti. S ohledem na výše
uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napa dený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 3. 11. 2009, č. j. 63 Az 3/2009 – 71 zrušil, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel
učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný poznamenal, že nikdy netvrdil,
že Afghánistán je bezpečnou zemí původu. Námitky uvedené v kasační stížnosti shledal žalovaný
nedůvodnými.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnuti,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek n ezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud považuje v první řadě za vhodné uvést, že se případem stěžovatele
již jednou zabýval a to v rozsudku ze dne 30. 3. 2007, č. j. 4 Azs 249/2006 – 80. V tomto
rozhodnutí zdejší soud dospěl k závěru, že žalobci nelze upřít, že měl odůvodněný strach
z dalšího pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu (nyní §2 odst. 8 téhož zákona)
v době, po jeho propuštění z vězení, neboť domovský stát mu nebyl schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním a byly tak dány podmínky pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, které je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování
jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 zákona o azylu, nebo na odůvodněný strach z této
skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době
bezprostředně následující po odchodu ze země původu.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v průběhu pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, který se uskutečnil dne 11. 6. 2008 , stejně jako
v předcházejícím řízení popsal svůj příběh (okolnosti, které jej vedly k opuštění země původu)
a poukázal na nestabilní a nebezpečnou situaci v Afghánistánu. Ze zpráv o zemi původu
stěžovatele, které žalovaný obstaral poté, co jeho rozhodnutí ze dne 9. 10. 2003, č. j. OAM-
731/CU-02-P15-2001, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5.
2007, č. j. 16 Az 7/2007 – 12 , Nejvyšší správní soud zjistil následující:
Podle výroční zprávy Human Rights Watch za rok 2008 je život průměrného Afghánce
nadále krátký, nešťastný a brutální. Průměrná délka života mužů i žen je asi 45 let. Podle údajů
OSN téměř třetina Afghánců, tedy asi 6,5 milionu lidí trp í chronickým nedostatkem jídla.
Afgháncům hrozí stupňující se porušování jejich lidských práv ze strany různých subjektů:
Talibanu a dalších protivládních povstaleckých skupin, včetně Hizb-e Islámí Gulbuddína
Hekmatjára a kmenových milicí, zločineckých gangů a místních válečníků (mnohdy s vazbami
na vládu) a stále více samotné vlády. Povstání na jihu podkopává pokrok a obnovu relativně
poklidného severu, a jak se předpokládalo, destabilizuje sousední Pákistán. Hodnocení OSN
označující určité oblasti jako „nejnebezpečnější” znamená, že do nich nemají přístup prakticky
žádní humanitární pracovníci; jejich rozloha se v roce 2007 zdvojnásobila, nyní pokrývají třetinu
území Afghánistánu. Rok 2007 byl krvavější než kterýkoli jiný o d doby, kdy americké jednotky
v roce 2001 vyhnaly Taliban. Počet obětí se v porovnání s předchozím rokem zvedl alespoň
o 25 %. Do bojů mezi protivládními silami a afghánskou armádou byli stále více zapleteni civilisté
a humanitární pracovníci ze zahraničí. Protivládní jednotky také běžně porušují válečné zákony,
když podnikají výpady z civilisty obývaných území, nebo se do takových území stahují s plným
vědomím, že sem bude zaměřena odvetná palba. Jedno tky NATO a koaličních sil zra nily více
než 300 civilistů, i když je možné, že skutečný počet je vyšší s přihlé dnutím ke složitému
rozeznávání bojovníků od civilistů a rozsáhlému využívání leteckých útoků. Jednotky NATO
brání protivládním silám kontrolovat větší území, zejména města, a tak povstalci provedli
rekordní počet sebevražedných útoků na civilní cíle, což vedlo k de stabilizaci oblastí na severu
a západu země, včetně území přiléhajících ke Kábulu, které byly dříve poměrně klidné.
V informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky, ze dne 28. 3. 2008,
č. j. 103424-7/2008-LPTP, je uvedeno, že Taliban má stále určitý vliv na vesnicích a to předev ším
v jižních a východních provinciích. Obavy ze msty Talibanu sedm let po jeho pádu jsou však
neopodstatněné. V případě útoku by žadatel o udělení me zinárodní ochrany měl možnost dovolat
se pomoci státních orgánů, účinnost jejich zásahu by však byla sporná. Proti příslušníkům
Talibanu není ochrany. Osoby, které byly vězněny Talibanem nejsou diskriminovány nebo
šikanovány. Bezpečnostní situace v Mazár-e Šarífu je velmi dobrá, jedná se o správní centrum
jedné ze severních provincií, které jsou obecně považovány za bezpečné. Působení Talibanu
v těchto oblastech se téměř rovná nule.
Ze zprávy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů ze dne 6. 3. 2008 , Nejvyšší
správní soud zjistil, že v roce 2007 výrazně stoupla intenzita činnosti povstalců a teroristů
v porovnání s rokem předcházejícím. V roce 2007 bylo mě síčně registrováno průměrně
566 incidentů; v roce 2006 to bylo 425 incidentů. Z 8 000 osob usmrcených v roce 2007 během
konfliktů bylo více než 1500 civilistů. Afghánistán je nadále víceméně rozdělen na obecně
stabilnější západ a sever, kde problémy s bezpečností souvisejí se spory mezi znepřátel enými
frakcemi a obecnou kriminalitou a jih, kde dochází ke stále koordinovanějšímu povstání.
Je ovšem pravdou, že i na jihu se k onflikt koncentruje v poměrné malé oblasti: 70 procent
bezpečnostních incidentů se odehrálo v 10 procentech afghánských okresů, kde žije 6 procent
afghánské populace. Znepokojivým trendem je ale návrat povstalců do vzdálených
severozápadních oblastí, kde byl relativní klid a pronikání povstalců do Logaru a Wardaku,
které sousedí s Kábulem.
Z výše uvedených zpráv o zemi původu vyplýv á, že celkové poměry panující
v Afghánistánu jsou stále velice nestabilní a nebezpečné, v některých aspektech se dokonce
zhoršují. Stále platí, že celkový stav dodržování lidských práv v zemi původu stěžovatele
je špatný, státní moc není způsobilá zajistit dodržování lidsk ých práv a právních předpisů
na celém území a Afghánistán jako celek stále nemůže být považován za bezpečnou zemi původu
ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona o azylu (na tuto skutečnost ostatně poukázal sám žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti). Zjištěný skutkový stav se tak nijak zásadně se neliší
od skutkového stavu, ze kterého Nejvyšší správní soud vycháze l v rozsudku ze dne 30. 3. 2007,
č. j. 4 Azs 249/2006 – 80, ve kterém dospěl k závěru, stěžovateli nelze upřít, že měl odůvodněný
strach z dalšího pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 (nyní §2 odst. 8) zákona o azylu,
podle kterého se za pronásledování považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány,
stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho úz emí ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování
se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace,
včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec
s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je -li
osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trva lého bydliště, pokud se obava
z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.
Nejvyšší správní soud, stejně jako to již učinil v rozsudku ze dne 30. 3. 2007,
č. j. 4 Azs 249/2006 – 80 zdůrazňuje, že při posuzování individuálních případů je třeba vycházet
z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany lidských práv a způsob výkonu státní moci.
Právě tato skutečnost je určující pro posouzení, zda důkazní břemeno leží na straně
žadatele o udělení azylu a tento musí přiměřeně prokázat svá tvrzení, nebo zda důkazní břemeno
nese správní orgán, který pak musí uspokojivě vyvrátit veškerá tvrzení žadatele o azyl. Tyto
závěry plynou rovněž z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které v řízení
o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za této situace je nutné při hodnocení
důkazů vzít v úvahu také způsob výkonu státní moci v zemi původu, možnost uplatňování politických práv
a další okolnosti, které mohou mít vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu . Taková výhrada pochybností
se uplatní ve prospěch žadatele například tam, kde z dalších důkazů plyne, že stav dodržování lidských práv
v zemi původu je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným popravám,
mizení osob, častému používání mučení. Naopak, je -li země původu žadatele o azyl právním státem
s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89,
www.nssoud.cz).
Správní orgán je proto povinen zohlednit charakter země původu žadatele o azyl, způsob
výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv
na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li např. o zemi původu žadatele známo, že stav
dodržování lidských práv je špatný, tak jak tomu nepochybně stále je v Afghánistánu,
že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným výpadům na civilní
obyvatelstvo, mizení osob, častému používání mučení, národnostnímu útisku, atd., pak tyto
skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele
o azyl.
V případě, který je předmětem přezkumu v tomto řízení, stěžovatel bezpochyby
dostatečně konkretizoval svá skutková tvrzení a ozřejmil sv ůj právní náhled na věc. Stěžovatel
v žalobě mimo jiné namítal, že žalovaný se nezabýval subjektivní složkou pronásledování
a při hodnocení stěžovatelových obav z pronásledování nikterak nezohlednil skutečnost,
že již byl vystaven pronásledování, mučení, bití a uvěznění a že mu s ohledem na poměry v zemi
původu nelze upřít odůvodněný strach z možného dalšího pronásledování, přičemž postup
žalovaného, který toto nezohlednil, označil za rozporný s čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice.
V kasační stížnosti pak stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky
související s podmínkami udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud má za to, že této námitce stěžovatele je třeba přisvědčit. Povinností
krajského soudu bylo přezkoumat, zda si žalovaný obstaral dostatek podkladů k posouzení
situace, v níž se stěžovatel nacházel v zemi původu a zda je řádně vyhodnotil ve vztahu
k jednotlivým prvkům institutu pronásledování, tj. jednak ve vztahu k prvku „závažné újmy“,
zakotvenému v §2 odst. 8 zákona o azylu, podle nějž se za pronásledování považuje „závažné
porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání “ a v čl. 9 odst. 1
písm. a) kvalifikační směrnice, podle kterého je pronásledováním jednání, které je „svou povahou
nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv,
od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit “.
Dále též ve vztahu k prvku „selhání vnitrostátní ochrany“, vymezenému v §2 odst. 8 zákona
o azylu, podle kterého představují opatření označená za prvek závažné újmy pronásledování
jen „pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími
stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec st átním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob
podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací,
kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.“ I toto ustanovení zákona o azylu je však třeba vykládat eurokonformně,
tedy v souladu s patřičnými články kvalifikační směrnice, a to obzvláště vzhledem
k „minimalistickému“ způsobu její transpozice do zákona o azylu českým zákonodárcem
(podrobněji k příkazu eurokonformního výkladu zákona o azylu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67). Je tedy třeba přihlédnout také
k čl. 6 uvedené směrnice, který stanoví, že „mezi původce pronásledování nebo vážné újmy patří a) stát;
b) strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu; c) nestátní původci, lze -li prokázat,
že původci uvedení v písmenech a) a b), včetně mezinárodních organizací, nejsou schopni nebo ochotni poskytnout
ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, které jsou uvedeny v článku 7.“, dále k čl. 7 odst. 2
citované směrnice, podle nějž se má „zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené
v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením
účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování
nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup. “ Zohlednit je třeba také čl. 4 odst. 4
kvalifikační směrnice (na který stěžovatel poukazoval v kasační stížnosti), podle kterého skutečnost,
že žadatel již byl pronásledován nebo u trpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo
způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného
nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení újmy
se již nebude opakovat a čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice, který stanoví, že při posuzování otázky,
zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské,
národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce
pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.
Uvedeným způsobem však krajský soud nepostupoval. Krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku sice poukázal na znění čl. 6 a čl. 7 odst. 1 a 2 kvalifikační směrnice, avšak
s otázkou naplnění prvku závažné újmy se vypořádal pouze přitakáním názoru žalovaného,
že žalobce nebyl cíleně pronásledován a jednalo se pouze o souhru náhod. Nejvyšší správní soud
nepovažuje tento závěr krajského soudu za správný a poukazuje v této souvislosti na shora
uvedený čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice, z kterého vyplývá, že pokud původce pronásledování
žadateli připisuje azylově relevantní důvody, které vedou k pronásledování, pak není důležité,
zda žadatel skutečně tyto důvody splňuje. Jestliže tedy hnutí Taliban stěžovatele pronásledovalo
proto, že se domnívalo, že je Íránským špionem, pak je tuto skutečnost , s ohledem na již zmíněné
poměry panující v zemi původu, podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba zohlednit
jako azylově relevantní důvod – odůvodněný strach z pronásledování z politických důvodů
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu , podle kterého se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Obavy stěžovatele z pronásledování je třeba hodnotit jako odůvodněné, neboť poměry
panující v zemi původu stěžovatele jsou takové, že státní moc jej není schopna před původcem
pronásledování (hnutím Taliban) ochránit. Dále je třeba v souladu s čl. 4 odst. 4 kvalifikační
směrnice zohlednit, že stěžovatel již dříve pronásledován byl, tedy přihlédnout tomu, že obavy
stěžovatele jsou zřejmě odůvodněné, pokud nebude prokázáno, že se pronásledování již nebude
(nemůže) opakovat. Informace o zemi původu však závěr, že stěžovateli již pronásledování
nehrozí, v žádném případě nepotvrzují. S námitkou stěžovatele vztahující se k prvku selhání
vnitrostátní ochrany se krajský soud nevypořádal vůbec, když se poměry panujícími
v Afghánistánu v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nezaobíral.
V posouzení odůvodněnosti strachu stěžovatele z dalšího pronásledování ve smyslu §2
odst. 8 zákona o azylu a prvku selhání vnitrostátní ochrany tak krajský soud (v návaznosti
na správní orgán) pochybil. Podle zákona o azylu postačuje, že stát (případně další v zákoně
zmíněné subjekty) nejsou schopny zajistit ochranu před jednáním soukromých osob. Navíc,
jak již bylo uvedeno výše, český zákon o azylu je třeba vykládat eurokonformně, tedy v souladu
s kvalifikační směrnicí, přiklánějící se zřetelně k tzv. „lidskoprávnímu“ pojetí pronásledování
(v protikladu k restriktivnějšímu „odpovědnostnímu“ pojetí; k uvedeným doktrinálním pojmům
viz např. Jílek, D. – Bukvaldová, J. – Klečková, R. – Kosař, D. – Tomisová, M. /eds./: Společný
evropský azylový systém: právní pojem pronásledování . Brno: Doplněk, 2005). Důraz na „lidskoprávní“
pojetí pronásledování je zřetelný např. v čl. 6 citované směrnice, který stanoví, že v případě,
že jsou původcem pronásledování soukromé osoby, je třeba považovat za dostatečné z hlediska
naplnění kritéria selhání vnitrostátní ochrany, jestliže stát (případně další stanovené subjekty) není
schopen nebo ochoten poskytnout ochranu. Kvalifikační směrnice dále rozvíjí v čl. 7 pojem
ochrany před pronásledováním a stanoví, že právní systém poskytující ochranu musí být účinný
a žadatel o mezinárodní ochranu k němu musí mít přístup. Blíže k otázce eurokonformního výkladu
úpravy prvku selhání vnitrostátní ochrany viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, a ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70.
Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že v azylových věcech je třeba v případě
zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
aplikovat test „přiměřené pravděpodobnosti“: „Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku
návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá- li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli
ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší
než pravděpodobnost, že nenastane (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard
než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího
důsledku prakticky jisté (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní
standard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku
v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí
počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82). Výše uvedené okolnosti
posuzovaného případu přitom podle názoru Nejvyššího správního soudu nasvědčují tomu,
že s pronásledováním stěžovatele ze strany hnutí Taliban lze počítat, resp., že je nelze vyloučit.
Námitce stěžovatele na nesprávné posouzení věci krajským soudem, je tedy třeba
přisvědčit.
Námitce na nesprávné zjištění skutkového stavu ze strany žalovaného Nejvyšší správní
soud nepřisvědčil. Ze správního spisu totiž zjistil, že žalovaný poté, co jeho předchozí rozhodnutí
bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2007, č. j. 16 Az 7/2007
– 12, se stěžovatelem znovu za přítomnosti tlumočníka uskutečnil pohovor k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany při kterém stěžovatel znovu předestřel důvody, které jej vedly k podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany a obstaral si již shora zmíněné informace o zemi původu.
Stěžovateli tedy bylo umožněno se k věci v potřebném rozsahu vyjádřit a měl možnost uvést
všechny důvody, které ho vedly k podání žádosti o udělení mezinárodní och rany. V odůvodnění
svého rozhodnutí, které obsahuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti pak žalovaný
z takto zjištěných skutečností vycházel. Žalovanému tak nelze vytýkat nesprávné zjištění
skutkového stavu (§3 správního řádu), porušení zásad vstřícnosti a ochrany práv dotčených osob
(§4 odst. 1 správního řádu), nedostatek hodnocení důkazů (§50 odst. 4 správního řádu) a
neuvedení potřebných náležitostí odůvodnění rozhodnutí (§68 odst. 3 správního řádu), jak to
stěžovatel namítal v kasační stížnosti. Žalovaný však (jak již bylo uvedeno výše), pochybil při
právním posouzení věci.
K poukazu stěžovatele na skutečnost, že udělení pouze doplňkové ochrany
mu neumožňuje plnohodnotný život na území ČR, Nejvyšší správní soud konstatuje, že účelem
mezinárodní ochrany (ať už ve formě azylu, nebo ve formě doplňkové ochrany) je primárně
poskytnout žadatelům o její udělení ochranu před pronásledováním v zemi původu. Předmětem
řízení o udělení mezinárodní ochrany tak je posouzení situace žadatele o udělení mezinárodní
ochrany ve vztahu k poměrům v zemi původu. V řízení o udělení mezinárodní ochrany tedy není
právně relevantní, jaké bude mít případné udělení m ezinárodní ochrany důsledky pro sociální
sféru žadatele v rámci jeho pobytu na území České republiky.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní b ude, aby napadené
správní rozhodnutí pro shora uvedené vady zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
a žalovaného svým právním názorem zavázal k udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. b)
zákona o azylu stěžovateli, neboť stěžovatelův strach z dalšího pronásledování je odůvodněný.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.), včetně odměny ustanoveného advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu