ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.119.2014:43
sp. zn. 4 Azs 119/2014 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Y. P., zast.
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, č. j. 2 Az 5/2013 -
51,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, č. j. 2 Az 5/2013 - 51,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013, č. j. OAM-82/ZA-ZA06-K01-2011, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí konstatoval,
že neshledal žádnou souvislost mezi důvody udělení azylu podle §12 zákona o azylu a tvrzením
žalobce, že „v roce 2007 založil na Ukrajině firmu zabývající se prodejem diamantů a šperků „X“, v důsledku
čehož měl být celkem třikrát (jednou v roce 2007 a dvakrát v období jara a léta roku 2008) kontaktován
pracovníkem ukrajinské tajné služby SBU, který ho měl nutit ke spolupráci, respektive měl po žadateli
požadovat poskytování informací o klientech firmy, a to i z české strany, dále o českém zakladateli firmy a posléze
i informace vojenského a ekonomického charakteru. Poté, co žadatel odmítl, tak mu příslušné orgány jeho země
měly odmítnout vydat nový cestovní doklad s tím, že na jeho případ je dána „plomba“ SBU.“ Žalovaný,
zejména na základě informací získaných od Ministerstva zahraničních věcí, učinil závěr, že
žalobce svá tvrzení účelově vygradoval ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice a získat
některou formu mezinárodní ochrany. Obavy žalobce, že by mohl být po návratu do své země,
tedy na Ukrajinu, vážněji perzekuován, podle žalovaného nejsou skutečné. Žalobcem uvedená
tvrzení žalovaný označil jako nevěrohodná z důvodu značného množství nesrovnalostí a rozporů.
Pro tento závěr podle žalovaného svědčí dostatek nashromážděných podkladů, a proto již
v řízení nebylo nutné provést žalobcem navržený důkaz spočívající ve vyžádání informací od
Úřadu pro zahraniční styky a informace. Žalovaný se dále zabýval otázkou, zda žalobce naplnil
důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny, humanitárního azylu či doplňkové ochrany
podle §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Žalovaný učinil závěr, že v případě žalobce nejsou
splněny zákonné podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Rodinná, sociální,
ekonomická ani zdravotní situace žalobce neodůvodňuje udělení humanitárního azylu. Podle
žalovaného rovněž není důvod se domnívat, že by žalobci po návratu na Ukrajinu hrozilo
nelidské nebo ponižující zacházení a trestání ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, popřípadě uložení či vykonání trestu smrti. Žalovaný tedy žalobci neudělil ani doplňkovou
ochranu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 2 Az 5/2013 - 51, zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného. Soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že si je vědom
ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), podle kterého je povinen vycházet ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu, avšak vzhledem k charakteru azylového řízení
se soud rozhodl vzít v úvahu také skutečnosti, které na Ukrajině nastaly po únoru 2014.
Soud v této souvislosti uvedl: „[B]ývalý prezident Janunkovič byl zbaven své funkce, byla jmenována
nová vláda, z členů opozice, propuštěni všichni političtí vězni, včetně pí. Timošenkové, která po propuštění založila
politické uskupení „Vlast“, za které kandiduje na prezidentku Ukrajiny v prezidentských volbách, které
budou v květnu 2014.“ S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003,
č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, Městský soud v Praze konstatoval, že žalobce neuvedl žádné azylově
relevantní důvody, které jsou taxativně vyjádřeny v §12 zákona o azylu. Soud dále poukázal
na skutečnost, že ukrajinské státní orgány žalobce nijak neperzekuovaly, když Ukrajinu
pravidelně, přibližně osmkrát ročně navštěvoval, když v roce 2007 založil obchodní společnost
se sídlem v Kyjevě, ani když se mu podařilo prodloužit platnost svého cestovního dokladu.
Problémy měly nastat v souvislosti s tím, že žalobci sice byl vyhotoven nový cestovní pas, avšak
nebyl mu, respektive osobě, kterou k tomuto úkonu zplnomocnil, vydán. Soud vzal v úvahu,
že žalobce během správního řízení předložil žalovanému potvrzení o nevydání cestovního
dokladu a fotokopii cestovního dokladu, kterou podle svého tvrzení získal neoficiální cestou.
Uvedená potvrzení však soud při porovnání s předloženou fotokopií označil za nevěrohodná.
Soud dále zpochybnil tvrzení žalobce, že by mohl být po návratu na Ukrajinu vystaven
zinscenovanému trestnímu řízení. Podle soudu toto tvrzení vylučuje změna politické situace
na Ukrajině, „kdy k moci se dostali opoziční síly, kdy byl odvolán prezident, rozpuštěna vláda a jmenována
vláda nová, která podepsala dohodu o přidružení k Evropské unii, a také se zavázala veškeré zásady EU
zachovávat.“ Z těchto důvodů soud vyloučil, že by žalobce splnil podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu.
Soud dále konstatoval, že žalobce nemůže splňovat ani podmínky pro udělení azylu
z důvodu sloučení rodiny podle §13 zákona o rodině, neboť jeho manželka žije na území České
republiky na základě povolení k trvalému pobytu dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen zákon o „pobytu cizinců“), nikoliv na základě uděleného azylu podle zákona o azylu. Soud
dále konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu, neboť není
ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012 - 68,
osobou zvlášť těžce postiženou, zvlášť těžce nemocnou či přicházející z oblasti postižené
významnou humanitární katastrofou. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2010, č. j. 8 Azs 5/2010 - 71, samotná existence rodinných vazeb není důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě.
Soud dále neshledal důvody pro poskytnutí doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu, přičemž poznamenal, že Ukrajina zrušila trest smrti a vnitrostátní ozbrojený konflikt,
který se na Ukrajině odehrává, je omezen výlučně na východ země, kde se žalobce dříve
nezdržoval. Vzhledem k tomu, že žádnému rodinnému příslušníkovi žalobce nebyla udělena
doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu, tak žalobce nesplňuje ani podmínky doplňkové
ochrany podle §14b zákona o azylu. V závěru odůvodnění rozsudku soud uvedl, že „[p]okud
se týká námitek žalobce, že pokud se týká problému s vystavováním cestovního dokladu žalobci státními orgány
Ukrajiny, se měl žalovaný obrátit na Úřad pro zahraniční styky a informace, je zcela lichý a to zejména poté,
co v únoru r. 2014 došlo ke změně politického systému na území Ukrajiny, a k moci se dostaly opoziční síly,
kdy prezident republiky Janukovič byl zbaven své funkce a uprchl, byla jmenována nová vláda, která podepsala
přidružení k EU, a tím se zavázala i zachovávat základní zásady EU.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítal, že Městský soud Praze
aproboval nezákonný postup žalovaného, který nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, čímž porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů. Žalovaný odmítl provést stěžovatelem navrhovaný důkaz, spočívající v prověření jeho
tvrzení Úřadem pro zahraniční styky a informace, aniž by se s touto skutečností řádně vypořádal
v odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný podle stěžovatele
nepřihlédl ke dvěma potvrzením o tom, že cestovní doklad nebude stěžovateli ukrajinskými úřady
„v podstatě nikdy vydán“ a bez jakýchkoliv důkazů spekuloval o padělání tohoto dokumentu.
Stěžovatel uvedl, že v azylovém řízení by mělo být důkazní břemeno rovnoměrně rozděleno mezi
žadatele o azyl a správní orgán. Žalovaný však podle stěžovatele bezdůvodně hodnotil důkazy
v rozporu se základními zásadami správního řízení v neprospěch stěžovatele. Žalovaný i soud
podle stěžovatele postupovali v rozporu s §12b zákona o azylu, neboť stěžovatel hodnověrně
popsal, že mu bylo nezákonně vyhrožováno ukrajinskou tajnou službou a v návaznosti
na to mu úmyslně nebyl vydán již vyhotovený cestovní doklad. Z dalších důkazů podle
stěžovatele vyplynulo, že perzekuovaná osoba nemá na Ukrajině naději domoci se právní
ochrany. Na základě těchto skutečností se stěžovatel domnívá, že by proti němu po návratu
na Ukrajinu mohlo být vykonstruováno falešné obvinění ze spáchání trestného činu a mohlo
by mu být znemožněno opustit Ukrajinu v důsledku nevydání cestovního dokladu. Podle
stěžovatele lze obavy z perzekuce ze strany ukrajinských státních úřadů subsumovat pod §12
zákona o azylu, neboť „[s]těžovatel byl/je perzekuován z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině,
respektive pro zastávání určitých politických názorů, neboť jako úspěšný podnikatel reflektující liberální hodnoty
se odmítl podrobit nátlaku tajných služeb, udávat, případně křivě obviňovat své klienty a v příčinné souvislosti
s tímto svým jednání byl ze strany těchto státních úřadů perzekuován a to primárně nevydáním cestovního dokladu
se všemi konsekvencemi z tohoto faktu vyplývajícími.“
Podle stěžovatele soud dále nezohlednil, že v jeho případě byly naplněny podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu i doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. Stěžovatel uvedl, že z rozhodnutí žalovaného nejsou patrné konkrétní
skutečnosti, na jejichž základě nebyl udělen humanitární azyl, ani doplňková ochrana,
což je v rozporu se závěry, které Nejvyšší správní soud učinil v rozsudku ze dne 29. 8. 2005,
č. j. 4 Azs 421/2004 - 99. Žalovaný se podle stěžovatele nevypořádal s námitkou ohledně
hrozícího rozpadu jeho rodiny, neboť a priori vyloučil udělení mezinárodní ochrany
z důvodu rodinné situace, navzdory rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010,
č. j. 2 Azs 14/2010 - 92, který za určitých výjimečných okolností připouští udělení doplňkové
ochrany, pokud by vycestování cizince do země původu představovalo porušení práva na rodinný
život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný dle stěžovatele
nezohlednil, že stěžovatel již k Ukrajině nemá téměř žádný vztah a že se v současnosti v České
republice léčí se zdravotními problémy.
Stěžovatel dále namítl, že se s oud nevypořádal s tím, že postup žalovaného v rozporu
s §2 odst. 4 správního řádu založil nedůvodné rozdíly mezi skutkově podobnými případy, když
v mediálně známých kauzách například manžela bývalé premiérky nebo ministra bývalé vlády
Ukrajiny rozhodl, že se na Ukrajině nelze spoléhat na zákonnost jednání státních úřadů, zatímco
v případě stěžovatele dovozuje opačné závěry. Stěžovatel označil napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný, neboť soud odůvodnil zamítnutí žaloby zejména změnou okolností
na Ukrajině, přičemž tuto skutečnost interpretoval bez relevantních důkazů v neprospěch
stěžovatele. Soud se podle stěžovatele nevypořádal s výše uvedenými námitkami ani s námitkami
vůči nepřiměřenému zkrácení lhůty k vyjádření k podkladům během azylového řízení. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze
a podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil i rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumenty pro zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany a odkázal na obsah odůvodnění správního rozhodnutí, vlastní
vyjádření k žalobě a na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS,
uvádí, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, neboť v rozsudku
Městského soudu v Praze shledal zásadní právní pochybení ve smyslu usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Městský soud v Praze v odůvodnění
rozsudku uvedl, že vědomě neaplikoval ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého „[p]ři
přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu.“ Soud tento právní závěr odůvodnil tvrzením, že jej vyžaduje charakter azylového řízení.
Skutkový stav, který nastal až po rozhodnutí žalovaného, ovšem soud vyložil v neprospěch
stěžovatele, a jen proto zamítl jeho žalobu. Takový závěr je však v rozporu se zákonem, kterým
je soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán.
V rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany může
nastat situace, kdy je třeba na základě čl. 10 Ústavy České republiky upřednostnit před aplikací
§75 odst. 1 s. ř. s užití čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované pod č. 209/1992 Sb., (dále jen „Úmluva“). Tato situace však nastává pouze tehdy,
pokud by ve smyslu uvedených ustanovení Úmluvy mohlo navrácením žadatele o mezinárodní
ochranu dojít k porušení zásady non refoulement, respektive k ohrožení práva na život nebo
k porušení zákazu mučení v důsledku zhoršení situace, ke kterému v zemi žadatele o mezinárodní
ochranu došlo až po vydání rozhodnutí správního orgánu. Tento závěr potvrzuje judikatura
zdejšího soudu například v rozsudku ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131. Z povahy věci
tedy §75 odst. 1 s. ř. s. nelze neaplikovat s poukazem na skutečnost, že v zemi původu žadatele
o mezinárodní ochranu došlo po vydání rozhodnutí správního orgánu ke zlepšení situace,
jak učinil Městský soud v Praze. Tento postup je v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České
republiky a §75 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud nevycházel z nového skutkového stavu
pro účely zachování zásady non refoulement, ale že na základě tohoto nového skutkového stavu
vypořádal žalobní námitky stěžovatele, které směřovaly proti rozhodnutí žalovaného o neudělení
mezinárodní ochrany. Soud tak na straně 11 rozsudku explicitně uvedl, že neuvěřil tvrzeným
obavám stěžovatele, neboť se domnívá, že ukrajinská tajná služba v současnosti není schopna
zinscenovat vůči němu trestní řízení. Na straně 13 odůvodnění rozsudku soud uvedl,
že požadavek stěžovatele na obstarání důkazu od Úřadu pro zahraniční styky a informace je zcela
lichý, neboť po únoru 2014 došlo ke změně politického systému na Ukrajině, čímž se vyřešily
případné problémy stěžovatele.
Na okraj napadeného rozsudku musí Nejvyšší správní soud poznamenat, že forma, ve které
ho Městský soud v Praze vyhotovil, způsobuje jeho obtížnou srozumitelnost, a to vzhledem
k absenci členění textu na odstavce, velkému množství překlepů, nesprávné stylistické úpravě
a větné skladbě.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedeného důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 2. 4. 2014, č. j. 2 Az 5/2013 - 51, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž
je soud podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu. V novém rozhodnutí Městský soud v Praze znovu posoudí všechny žalobní námitky
stěžovatele v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s., tedy vzhledem ke skutkovému stavu, který
tu byl v době rozhodování žalovaného. Soud také podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu