ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.129.2005
sp. zn. 4 Azs 129/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: A. A., zast.
JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem, se sídlem v Praze, Počernická 3225/2c,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 4. 3. 2004, č. j. 10 Az 111/2003 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 3. 1. 2003 (správně 6. 3. 2003), č. j. OAM-758/VL-07-
C10-2000. Tímto rozhodnutím bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2, a podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo
vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
tohoto zákona.
Stěžovatel samostatným podáním požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel žalobu,
ve které v obecné rovině zejména uvedl, že žalovaný správní orgán neprávně posoudil
skutkový stav věci, přičemž důvody správního orgánu pro neudělení azylu jsou povrchní
a zkreslené. Stěžovatel dále výslovně uvedl, že na území České republiky přicestoval
jako zaměstnanec a nikoliv s úmyslem obstarat si zde zaměstnání. Požadoval, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Městský soud v Praze obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Městský soud
v Praze uvedl, že stěžovatel podal žádost o azyl poté, kdy mu bezprostředně hrozilo správní
vyhoštění. Městský soud v Praze, stejně jako žalovaný správní orgán, neshledal ani naplnění
důvodů §13 a 14 zákona o azylu. Proto soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná,
a podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl.
Proti označenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvod
vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož naplnění spatřoval výslovně
v tom, že správní orgány přistupovaly k jeho žádosti o udělení azylu účelově, povrchně,
administrativně, až byrokraticky, a nebyly tak prověřeny všechny uváděné skutečnosti,
čímž došlo i k porušení jeho lidských práv. Uvedl, že situaci v Arménii považuje
za nekonsolidovanou a ne dostatečně bezpečnou pro svou osobu, že se v případě návratu
z České republiky (což může nastat kdykoliv vyhoštěním) obává o svůj život. Doplnil,
že cizinecká policie nevyhověla jeho žádosti o vízum. Dále uvedl, že Městský soud v Praze
nevzal v potaz rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 3. 1. 2003,
přičemž toto rozhodnutí není podepsáno. Namítal dále, že v České republice žije 10 let
a to spořádaně a poctivě, což měl správní orgán i soud, vzít rovněž v potaz.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že jak rozhodnutí
správního orgánu, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal
na správní spis. Závěrem uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku a stejně tak i kasační
stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by
před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tedy důvodu, který počítá se situací, že došlo k vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru,
vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále
nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b) („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadené
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému
porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší
správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení
se zněním konkrétního rozhodnutí.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
22. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého ve vztahu k souzené věci
vyplynulo, že v zemi původu měl (a stejně tak i jeho rodina) obavu o svůj život; chtěl se mu
pomstít muž, který stěžovateli ukradl majetek a byl za to potrestán. Dále mu hrozilo
nebezpečí ze strany tzv. vlastenců, kteří mu měli za zlé, že nezůstal doma a nebojoval s nimi.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 7. 5. 2001 však mimo
výše uvedené zejména uvedl, že do České republiky přišel za prací. Od roku 1993 pracoval
v České republice jako zaměstnanec firmy, od roku 1997 podnikal samostatně. Cizinecká
policie stěžovateli v roce 1997 z důvodu opožděné žádosti neprodloužila povolení k pobytu.
Po osmi letech pobytu v České republice požádal o azyl, vyjádřil se, že patří již sem.
Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta
možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl
jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměn
o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici při posuzování situace v zemi
původu stěžovatele; stěžovatel seznámení s těmito informacemi, dokumenty odmítl,
ani je nijak nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i Městský soud v Praze jejich závěr o tom, že stěžovatel
v žádosti neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Ani podle
názoru Nejvyššího správního soudu ze spisu nevyplynulo, že by stěžovatel v zemi původu byl
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů, jak je specifikuje §12 písm. a) a b) zákona
o azylu; stejně tak nevyplynuly ani další důvody uvedené v §13 a §14 zákona o azylu.
Důvody stěžovatelovy žádosti o azyl tak nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12
až §14 zákona o azylu. Ostatně stěžovatel přišel na území České republiky nikoliv z důvodů
žádat o azyl, ale za prací, v zemi původů se problémy namítané v azylovém řízení nesnažil
řešit s příslušnými státními orgány, a řízením o udělení azylu chtěl fakticky legalizovat
svůj pobyt na území České republiky, kde pobýval delší dobu (od r. 1997) nelegálně.
Pokud jde o stěžovatelem uváděné obavy, že Armenie není konsolidovaná a pro jeho osobu
dostatečně bezpečná, a že se pro případ návratu z České republiky obává o svůj život, je třeba
uvést, že v žalobě stěžovatel namítal pouze obecně nesprávné zjištění, resp. posouzení
skutkového stavu, a nynější námitky stěžovatele ohledně nebezpečí pro případ jeho návratu
do země původu nelze přičítat na vrub přezkoumávaného rozhodnutí soudu. Tvrzení
stěžovatele uvedená až v kasační stížnosti, že při vycestování zpět do Arménie mu hrozí
nebezpečí ohrožení života, lze proto hodnotit jako účelové. Tvrzení, že situace v Arménii je
nekonsolidovaná a v důsledku toho nebezpečná pro život osob, vracejících se ze zahraničí,
ostatně nesvědčí ani oficiální informace, z nichž žalovaný správní orgán v řízení o udělení
azylu vycházel.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž Městský soud v Praze správně posoudil,
že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní
orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Po skutkové
stránce tak nelze rozhodnutí ničeho vytknout.
S odkazem na uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovateli
ani v uváděných námitkách týkajících se nedostatečně zjištěného stavu věci - stěžovatel
uváděl, že správní orgány přistupovaly k jeho žádosti o udělení azylu účelově, povrchně,
administrativně, resp. byrokraticky, nebyly tak prověřeny všechny uváděné skutečnosti,.
situaci v zemi původu nepovažuje za bezpečnou, obává se vyhoštění a o svůj život.
Stejně tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit i navazující námitce ohledně porušení
stěžovatelových (lidských) práv. Žalovaný správní orgán, jakož i soud postupovaly v souladu
se zákonem a nezasáhly ani do žádného ústavním pořádkem vymezeného práva.
Pokud jde o námitku stěžovatele, v níž tvrdí, že v rozsudku není zmínka o rozhodnutí
ze dne 3. 1. 2003, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za předmět
přezkumného soudního řízení je třeba považovat rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
které bylo vydáno dne 6. 3. 2003. Vychází přitom z toho, že z obsahu správního spisu
vyplývá, že teprve dne 11. 2. 2003 byl stěžovatel seznámen s obsahem spisu ve smyslu
§33 odst. 2 správního řádu a dne 3. 3. 2003 byla prodloužena lhůta pro vydání správního
rozhodnutí. Je sice pravda, že stěžovatel k žalobě zřejmě předložil rozhodnutí ze dne
3. 1. 2003 a toto rozhodnutí v podané žalobě označil za předmět přezkumu, avšak Nejvyšší
správní soud vychází z toho, že při vyhotovení stejnopisu rozhodnutí došlo k chybě v psaní
v označení data vydání rozhodnutí, kterou by bylo možné zhojit opravou rozhodnutí. Uvedené
závěry jsou podpořeny skutečností, že obě rozhodnutí, to je jak rozhodnutí označené datem
vydání dne 3. 1. 2003, tak rozhodnutí ze dne 6. 3. 2003 jsou obsahově identická. Nesprávné
označení data vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu pak nelze považovat za vadu,
která by způsobovala nicotnost takového rozhodnutí (§109 odst. 3 s.ř.s.), ani za vadu řízení
před správním orgánem nebo za nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Městský soud v Praze označil v záhlaví za předmět přezkumu rozhodnutí
ze dne 3. 1. 2003, avšak z obsahu rozsudku je zřejmé, že vycházel z rozhodnutí ze dne
6. 3. 2003. Uvedený postup rovněž nelze považovat za zmatečnost řízení ani za vadu,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d/, §109
odst. 3 s.ř.s.) Městský soud v Praze však by měl tuto chybu v označení data vydání rozhodnutí
žalovaného opravit ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s.
Konečně pak Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce - cizinecká policie
nevyhověla jeho žádosti o vízum - neb žaloba a stejně tak kasační stížnost směřovaly
proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl a nikoliv
proti rozhodnutí ve věci vízové; touto námitkou se Nejvyšší správní soud tudíž nemohl
zabývat.
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatele s významem
jednotlivých důvodů, pro které lze kasační stížnost přisvědčit, došel Nejvyšší správní soud
k závěru, že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
nedošlo.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl v tomto řízení úspěch, žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl
tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu