ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.149.2004
sp. zn. 4 Azs 149/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. Q.
H., zastoupeného Mgr. Alenou Kružíkovou, advokátkou v Brně, Příkop 2a, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2003, č. j. 55
Az 601/2003 - 19, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele, Mgr. Aleně Kružíkové, advokátce v Brně,
Příkop 2a, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 9. 2001, č. j. OAM-5651/VL-10-ZA03-2001 rozhodl
žalovaný tak, že žalobci se z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), azyl neuděluje,
a že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že důvodem, pro který žalobce podal návrh
na zahájení řízení, je snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce rozklad k ministrovi vnitra České
republiky, který rozhodnutím ze dne 26. 2. 2003, č. j. OAM-2776/AŘ-2001 napadené
rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §59 odst. 2 správního řádu potvrdil a rozklad zamítl,
neboť se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně v tom, že skutečnosti, kterými žalobce
zdůvodnil svou žádost, nenaplňují podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Rozhodnutí ministra vnitra České republiky napadl žalobce včas podanou žalobou,
ve které žalovanému vytkl porušení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46
a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a §12 zákona o azylu, přičemž pokud
jde o skutkové důvody, poukázal na svoji žádost o udělení azylu v České republice, protokol
o pohovoru ze dne 3. 9. 2001, který s ním byl proveden, rozklad proti prvoinstančnímu
rozhodnutí Ministerstva vnitra a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k jeho žádosti
o udělení azylu. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Krajský soud v Brně napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2003, č. j. 55 Az 601/2003 - 19 opravný
prostředek žalobce proti rozhodnutí žalovaného odmítl v souladu s ustanovením §37 odst. 5
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění krajský
soud mj. konstatoval, že soud v přezkumném řízení je vázán žalobními body, přičemž není
povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení, což platí zejména pokud
jde o rozsah napadení správního rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti
a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení. Podle názoru krajského soudu podání žalobce
ze dne 25. 3. 2003 postrádá zejména základní náležitosti žaloby vymezené v §71 odst. 1
písm. a) až f) s. ř. s., když se žalobce omezil v podstatě jen na ohlášení nesouhlasu
s napadeným rozhodnutím ve lhůtě stanovené zákonem. Soud proto usnesením ze dne
7. 7. 2003, č. j. 55 Az 601/2003 – 13, poučil žalobce a vyzval ho k doplnění podání v rozsahu
uvedeném ve výroku tohoto usnesení. Vzhledem k tomu, že žalobce nijak nereagoval a podle
soudu žalobcovo podání tak nadále trpělo vadami, které bránily meritornímu přezkoumání
žalobou napadeného rozhodnutí v mezích vytčených žalobními body, soudu nezbylo,
než přezkoumávanou žalobu v souladu s ustanovením §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas
kasační stížnost, ve které se domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Stěžovatel je toho názoru, že jeho žaloba
splňovala veškeré náležitosti ve smyslu §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s., včetně označení
žalobních důvodů, z nichž bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
napadené výroky rozhodnutí správního orgánu za nezákonné a v jejichž rámci bylo možné
napadené rozhodnutí správního orgánu meritorně přezkoumat. Stěžovatel poukazuje
i na pochybení krajského soudu, který se nevypořádal s ustanovením §76 odst. 2 s. ř. s., podle
kterého zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost,
vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu, což má podle stěžovatele zásadní význam,
neboť soud tím, ž odmítne jednat o podání a meritorně rozhodnout ve věci na základě
ust. §37 odst. 5 s. ř. s., zbavuje žalobce možnosti přezkumu správního rozhodnutí, který
je v souladu s ust. §76 odst. 2 s. ř. s. povinen provést i bez návrhu. Mohlo tak dojít k situaci,
kdy k vydání nicotného aktu na úrovni správního orgánu došlo, přičemž krajský soud podání
z formálních důvodů odmítl a přitom nicotnost rozhodnutí správního orgánu ponechal zcela
bez povšimnutí. Stěžovatel se dále domnívá, že v řízení o žalobě nebylo postupováno
v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení, když mu usnesení o odmítnutí žaloby bylo
doručeno pouze v jednom vyhotovení v českém jazyce a nikoli v jeho mateřštině. Zásada
rovnosti účastníků řízení je přitom zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), v §18 odst. 1 občanského řádu, v §36 odst. 1 a 2 s. ř. s. a vyplývá
i z článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z uvedených
právních předpisů stěžovatel dovozuje právo účastníka řízení činit v mateřštině podání,
přednesy a povinnost soudu obracet se na účastníky v jejich mateřštině, a to pomocí
tlumočníka. Tato povinnost přitom nebyla podle názoru stěžovatele ze strany Krajského
soudu v Brně dodržena. Stěžovatel se cítí být poškozen a diskriminován i tím, že krajský soud
porušil zásadu rovnosti zbraní a princip nediskriminace. V této souvislosti odkazuje
na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Ke kasační stížnosti stěžovatel
přiložil i návrh na přiznání odkladného účinku podle ust. §107 s. ř. s.
K podané kasační stížnosti žalovaný sdělil, že vzhledem k jejímu obsahu
se k ní nebude vyjadřovat, přičemž k přiznání odkladného účinku neshledává důvody
a jeho návrh nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti napadá usnesení Krajského soudu v Brně,
a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), a dále z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení (§103 odst. odst. 1 písm. e/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se proto při projednávání napadeného usnesení soustředil
na to, zda Krajský soud v Brně aplikoval na danou věc adekvátní zákonná ustanovení,
popř. zda aplikovaná ustanovení správně interpretoval.
Ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. umožňuje tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Obsahové náležitosti
předpokládané žaloby jsou upraveny jednak obecně ustanovením §37 odst. 2 s. ř. s.,
určujícím formu žaloby, a odst. 3 téhož ustanovení, podle kterého z každého podání musí být
zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno
a datováno, a jednak §71 odst. 1 s. ř. s., kdy žaloba kromě uvedených obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného
oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známi, označení
výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést a konečně
návrh výroku rozsudku. Ze žalobních bodů, jejichž nedostatek byl důvodem pro odmítnutí
stěžovatelova opravného prostředku, přitom musí být zřejmé důvody žalobcova přesvědčení,
že napadené správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu nebo jinému předpisu,
který má charakter předpisu právního, a toto jeho tvrzení musí být náležitě odůvodněno.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu vyzve usnesením podatele k opravě
vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém
podání odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě
poučen.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Brně,
který konstatoval, že stěžovatelem podaný opravný prostředek ze dne 25. 3. 2003 postrádá
některé náležitosti podle §71 odst. 1 s. ř. s. I podle názoru Nejvyššího správního soudu
je z podané žaloby patrno pouze to, kdo je účastníkem řízení, které rozhodnutí je napadáno
a které jsou právní důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Zcela pominuty tak zůstaly
skutkové důvody, ačkoli podle písm. d) uvedeného ustanovení musí být právě z nich patrno,
z jakých i skutkových důvodů považuje stěžovatel napadený výrok (výroky) rozhodnutí
za nezákonné. Odkaz na spisový materiál vztahující se k žádosti o azyl se jeví jako naprosto
nedostatečný úkon stěžovatele, neboť úkolem soudů jednajících a rozhodujících ve správním
soudnictví není vyhledávat jednotlivá tvrzení účastníků v různých částech správního spisu
a ve vztahu k tomu pochybení správního orgánu v předcházejícím řízení, nýbrž přezkoumávat
konkrétní kroky, na něž účastník řízení ve své žalobě poukáže a které specifikuje. Je to jeden
ze základních rozdílů mezi přezkumem správním, kdy např. podle §59 správního řádu
odvolací orgán přezkoumá napadené rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, dosavadní
řízení doplní, popřípadě zjištěné vady odstraní, a řízením soudním, kde taková povinnost
uložena není.
Ze zákonné dikce výše uvedených ustanovení soudního řádu správního je zřejmé,
že jestliže podání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, soud vyzve navrhovatele
(stěžovatele) k jejich odstranění v přiměřené lhůtě. Tato lhůta byla stanovena krajským
soudem na 15 dnů. V usnesení, které obsahovalo tuto výzvu byl stěžovatel poučen o tom,
jakým způsobem má své podání (žalobu) doplnit, jakož i o tom, že neodstraní-li vady podání,
soud usnesením řízení o tomto podání odmítne. Na výzvu soudu stěžovatel nikterak
nereagoval, ani nepožádal o případné prodloužení lhůty, která se i s ohledem k povaze
předmětného úkonu, k němuž byla určena, jeví i Nejvyššímu správnímu soudu
jako přiměřená. V procesním postupu krajského soudu neshledal za této situace Nejvyšší
správní soud žádnou nezákonnost, neboť zcela odpovídal citovanému ustanovení §37
odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že Krajský
soud v Brně nepochybil, když z důvodu nedoplnění žaloby, pro něž nebylo možno v řízení
pokračovat, žalobu (opravný prostředek proti napadenému rozhodnutí správního orgánu)
odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s.
K námitce stěžovatele týkající se ustanovení §76 odst. 2 věta první s. ř. s.,
podle kterého zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají
jeho nicotnost (např. pokud by napadené rozhodnutí bylo vydáno orgánem k tomu funkčně
a věcně nepříslušným), vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu, Nejvyšší správní soud
sděluje, že rozhodnutí ministra vnitra České republiky není stiženo nicotností, a Krajský soud
v Brně tedy postupoval správně, pokud nicotnost daného rozhodnutí nedeklaroval.
Nejvyšší správní soud se zabýval i stížnostním bodem, kterému stěžovatel věnoval
značnou pozornost, a to, zda nebyla porušena zásada rovnosti účastníků řízení,
a s tím související zásada rovnosti zbraní a princip nediskriminace, když usnesení o odmítnutí
opravného prostředku bylo stěžovateli doručeno pouze v jednom vyhotovení v českém jazyce
a nikoli ve vietnamštině, která je stěžovatelovým rodným jazykem.
Soudní řád správní neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat s účastníkem
řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český jazyk. Na takové situace je nicméně
pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se
pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského
soudního řádu. Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá článek 37 Listiny, mají účastníci
v občanském soudním řízení rovné postavení, mají právo jednat před soudem
ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle
odst. 2 téhož ustanovení o. s. ř. pak účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud
ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li
o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí.
Z uvedených ustanovení tak plyne, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou účastníka řízení
je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku tlumočníka.
Tato povinnost, v souladu s gramatickým, teleologickým i systematickým výkladem, vzniká
soudu pouze tehdy, pokud o to účastník řízení požádá, dále dojde-li k ústnímu jednání,
a pak pouze za situace, že účastník řízení by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat
svá práva v řízení před soudem, přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí
z řízení vyplynout sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny
podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. Z žádného právního předpisu nelze dovodit
povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí v jiném jazyce než v češtině.
Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních
orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty
závazným. Shora uvedené ustanovení o. s. ř., stejně jako závazky plynoucí z Listiny
či mezinárodních smluv, směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání
(viz pravidelně se opakující slovní spojení „jednat před soudem“), a účastník, neznalý
jednacího jazyka, by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně
reagovat na jeho průběh (nemohl by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu
apod.). V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel nebyl v průběhu
řízení nikterak znevýhodněn, neboť, jak vyplývá z obsahu spisu, dokázal včasně zareagovat
adekvátním procesním úkonem k ochraně svých práv, a to včetně podané kasační stížnosti.
Ze všech uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupkyni stěžovatele, Mgr. Aleně Kružíkové, která byla ustanovena
stěžovateli k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2004, č. j.
55 Az 601/2003 - 33, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč (převzetí
a příprava zastoupení a vyhotovení kasační stížnosti společně s návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti – §9 odst. 1 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), k čemuž
byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy
2150 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena do 30ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 10. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu