ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.151.2016:21
sp. zn. 4 Azs 151/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: N. D.,
zast. Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23,
Praha 6, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 6. 2016, č. j. 2 A 33/2016 – 24,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016, č. j. 2 A 33/2016 – 24,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 31. 3. 2016,
č. j. CPR-5229-5/ČJ-2016-930310-V240, se zrušuje a věc se vrací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti ve výši 12.342 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce Mgr. Ing. Vlastimila Mlčocha, advokáta, se sídlem Jugoslávských
partyzánů 1603/23, Praha 6.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2016, č.j. CPR-5229-5/ČJ-2016-930310-V240, (dále též
„napadené rozhodnutí“), žalovaná jako opožděné zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 9. 1. 2016, č. j. KRPA-10518-14/ČJ-
2016-000022, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle ustanovení §119 odst. 1
písm. b) bod 1 a podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o
pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“); dále jím byla stanovena doba, po kterou jí nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky. Prvostupňové rozhodnutí
o správním vyhoštění převzala žalobkyně osobně dne 9. 1. 2016, za přítomnosti tlumočníka;
v poučení tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že odvolání je možné podat ve lhůtě 5 dnů ode dne
jeho doručení. Posledním dnem pro podání odvolání proti tomuto rozhodnutí byl čtvrtek 14. 1.
2016. Žalobkyně však odvolání podala prostřednictvím svého zástupce až dne 10. 2. 2016, tj. po
uplynutí zákonné lhůty. Žalobkyně sice s podaným odvoláním požádala o navrácení v předešlý
stav dle §41 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tedy o prominutí
zmeškání úkonu – podání odvolání v zákonem určené lhůtě, této žádosti však nebylo správním
orgánem prvního stupně vyhověno usnesením ze dne 12. 2. 2016, č. j. KRPA-10518-33/ČJ-2016-
000022, odvolání proti němu podané bylo žalovaným zamítnuto rozhodnutím ze dne 18. 3. 2016,
č. j. CPR-5229-3/ČJ-2016-930310-V240, s tím, že nebyla prokázána existence překážky, která
by bránila podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění v zákonné lhůtě.
[2] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí podala žalobu ze dne 12. 4. 2016, v níž uváděla,
že správní orgány nerozhodly v souladu se zákonem, když nevyhověly její žádosti o navrácení
v předešlý stav. Zopakovala, že žije se svým manželem ve V. ulici, v P., a že byla vždy připravena
dostavovat se k jednání před správními orgány nebo orgány činnými v trestním řízení. Měla za to,
že bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou přiměřenosti, neboť její manžel žije v České republice
déle než 10 let a v současné době podal žádost o trvalý pobyt. Opakovala, že význam
jednotlivých otázek kladených správním orgánem při jejím výslechu správně nechápala, takže věc
nemohla být posouzena řádně. Zdůraznila, že v době rozhodování správního orgánu prvního
stupně byla zadržována Policií, tudíž byla zbavena osobní svobody; lhůta pro podání odvolání tak
probíhala v době, kdy byla zbavena osobní svobody, nadto bez náležité znalosti právnické
češtiny, tudíž bylo nutné ji považovat za osobu náležející ke zranitelné skupině, vůči níž musí být
postupováno s náležitou pečlivostí a opatrností. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že za takové
situace měly správní orgány vyjít vstříc její žádosti o navrácení v předešlý stav, neboť zajištěný
cizinec si v poměrně krátké lhůtě nemůže zajistit příslušnou právní pomoc, jak požaduje
judikatura Nejvyššího správního soudu. Pokud by správní orgány takto postupovaly a vyšly jí
vstříc, mohla by uplatňovat další námitky ohledně situace na Ukrajině, která je velmi nebezpečná
vzhledem k aktivitě Ruské federace, tudíž není možné realizovat vyhoštění žalobkyně do této
země. Žalobkyně proto navrhovala, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení.
[3] Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 25. 4. 2016, v němž popsala průběh
správního řízení. Vyslovila přesvědčení, že postupovala správně, pokud odvolání zamítla
pro opožděnost, neboť podle jejího názoru nebyly splněny podmínky pro vyhovění žádosti
žalobkyně o navrácení v předešlý stav. Žalovaná proto navrhovala, aby městský soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 2 A 33/2016 - 24, žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Odkázal na jednotlivé úkony správních orgánů provedené v rámci
předmětného správního řízení a předeslal, že předmětem soudního přezkumu za daného stavu
věci bylo pouze zjištění, zda závěr žalované o opožděnosti odvolání obstojí; soud se tudíž nemohl
zabývat tím, zda samotné správní vyhoštění žalobkyně bylo vydáno v souladu se zákonem.
Za nesporné považoval to, že žalobkyně si prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění
osobně převzala dne 9. 1. 2016, lhůta k podání odvolání jí marně uplynula dne 14. 1. 2016,
ačkoli o této lhůtě byla řádně poučena. Žalobkyně podala odvolání až dne 10. 2. 2016.
Soud se přitom neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že v jejím případě byly splněny všechny
podmínky pro prominutí zmeškání úkonu. Souhlasil s tím, že žalobkyně byla zajištěna, což ji
omezovalo v hájení jejích práv, avšak nikoli v takové míře, aby nemohla podat odvolání v řádné
lhůtě. Soudu je totiž z jeho rozhodovací činnosti známo, že zajištění cizinci běžně činí odvolání
proti rozhodnutí o správním vyhoštění i v době svého zajištění, a to za pomoci pracovníků
zařízení pro zajištění cizinců. Pokud žalobkyně nemá dostatečnou znalost příslušné právní
úpravy, pak mohla požádat o přítomnost svého právního zástupce nebo zmocněnce, a to již při
samotném zahájení správního řízení; návštěvy právních zástupců v zařízení pro zajištění cizinců
běžně probíhají a působí zde nevládní organizace (např. Organizace pro pomoc uprchlíkům).
Žalovaná správně odkázala i na další možnosti, které měla žalobkyně k dispozici, pokud chtěla
řádně podat odvolání – např. telefonní automaty, informační panely. Neznalost českého jazyka
nepovažoval soud za relevantní, neboť celé řízení bylo s žalobkyní vedeno za přítomnosti
tlumočníka, se kterým žalobkyně souhlasila; žalobkyně byla jeho prostřednictvím řádně poučena
o možnosti podat odvolání, přičemž ji nic nebránilo podat odvolání do protokolu. Soud
proto uzavřel, že žalovaná rozhodla v dané věci v souladu se zákonem, pokud odvolání
žalobkyně zamítla jako opožděné.
[5] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016, č. j. 2 A 33/2016 -
24, podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Namítala, že v jejím případě byla porušena zásada non-refoulement a zásada
přiměřenosti podle §174a zákona o pobytu cizinců. Zdůrazňovala, že byla porušena její práva
tím, že v průběhu správního řízení nemohla být řádně zastoupena v důsledku pobytu v zařízení
pro zajištění cizinců. Tvrdila, že skutečná situace ve vnitrozemí Ukrajiny se diametrálně liší od
dat, která jsou veřejně dostupná. Současné konflikty se totiž zásadně odlišují od pojmu totálního
konfliktu, který je reliktním pojmem 20. století. Fakticky se jedná o hybridní válku, kdy dochází
k nasazení pravidelné armády, placených zahraničních bojovníků za použití masivní ideologické
diverze a ke skrytému násilí proti obyvatelstvu. V oblasti, odkud pochází, tedy v žádném případě
není bezpečno, tudíž její navrácení do země původu by bylo v rozporu s mezinárodním právem.
Porušení zásady přiměřenosti spatřuje v tom, že žije ve společné domácnosti s manželem, který je
v České republice téměř 10 let a u nějž probíhá řízení o žádosti o trvalý pobyt. Poukazovala dále
na to, že cizinci v zařízení pro zajištění cizinců mají velmi omezené možnosti se bránit proti
postupu správního orgánu z důvodu velmi krátkých lhůt a nemožnosti získat řádnou právní
pomoc. Tvrdila, že žádný advokát v souladu se stavovskými předpisy nenabízí v těchto zařízeních
právní pomoc, a to i s ohledem na velkou dojezdovou vzdálenost od Prahy. Po příchodu do
zařízení pro zajištění cizinců byla stěžovatelka 2 dny v izolaci, nemohla tedy zjistit, jak má podat
odvolání. Vyslovila názor, že zajištění cizinci by měli být zastupování advokáty ex offo s ohledem
na neznalost jazyka a českých právních předpisů, když lhůty pro podání jsou velmi krátké a cizinci
jsou omezeni na své svobodě. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 30. 6. 2016, v němž popsala
průběh správního řízení a vyslovila přesvědčení, že postupovala v souladu se zákonem.
Navrhovala proto zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“
Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor.
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se na úvod ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v případě,
kdy je žalobou napadeno rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost,
je možné zkoumat pouze to, zda žalovaný správní orgán o této otázce rozhodl v souladu
se zákonem, nelze tedy zkoumat, zda prvostupňové rozhodnutí týkající se merita věci
(zde uložení správního vyhoštění) bylo rovněž vydáno v souladu se zákonem či nikoli – srov.
přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 As 61/2014 – 34,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 4 As 284/2015 – 105.
[11] Otázkou opožděnosti odvolání a posuzování žádosti o navrácení v předešlý stav
v případě cizinců zajištěných v zařízení pro zajištění cizinců se zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 4 Azs 122/2015 – 23, v němž dospěl k závěru,
že „Jestliže správní orgán podle §41 správního řádu nepromine zmeškání lhůty k podání odvolání, je takové
rozhodnutí sice samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu, avšak může být správním soudem přezkoumáno
v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání, jak vyplývá z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49, který je dostupný na www.nssoud.cz.
V nyní projednávané věci odůvodnil stěžovatel žádost o navrácení v předešlý stav tím, že mu ve lhůtě pro podání
odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nebyla poskytnuta potřebná právní pomoc při sepisu opravného
prostředku.
Podle čl. 13 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (dále jen „návratová směrnice“)
dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost získat právní poradenství, právní zastoupení a v případě
potřeby jazykovou pomoc.
Při transpozici tohoto ustanovení návratové směrnice do zákona o pobytu cizinců však zákonodárce zcela
nedostatečně naplnil jeho cíl spočívající v zajištění efektivního výkonu práva cizince na poskytnutí právního
poradenství či právního zastoupení. Podle §48b odst. 1 zákona o pobytu cizinců sice cizinci, který podal žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území, nebo cizinci, kterému bylo toto povolení vydáno,
byla poskytnuta právnickou osobou zabývající se poskytováním právní pomoci cizincům tato pomoc bezplatně,
může ministerstvo právnické osobě přispět na úhradu nákladů spojených s poskytováním právní pomoci
na základě písemně uzavřené smlouvy. Dále podle §144 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajištěný cizinec
má právo přijímat v zařízení návštěvy advokáta nebo zástupce právnické osoby, který prokáže, že předmětem její
činnosti je oprávnění poskytovat právní pomoc cizincům, přičemž za právnickou osobu jedná k tomu pověřený její
zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů
vyžadováno pro výkon advokacie. Tato ustanovení zákona o pobytu cizinců ani žádný jiný právní předpis
však nezaručují získání bezplatného právního poradenství či právního zastoupení všemi cizinci, kteří nemají
dostatečné prostředky. Především však zákon o pobytu cizinců nedává žádnou záruku, že právní pomoc
bude cizinci poskytnuta nebo že ji získá včas, neboť v něm není zakotvena obecná povinnost příslušného státního
orgánu zajistit cizincům právní poradenství či právní pomoc tak, aby neutrpěli žádnou újmu. Tento legislativní
nedostatek je evidentní zejména v případech zajištěných cizinců či cizinců nacházejících se v přijímacím
či pobytovém středisku, jimž bylo doručeno rozhodnutí vydané v řízení podle zákona o pobytu cizinců a kteří mají
velmi krátkou lhůtu na sepis a podání odvolání či žaloby ke správnímu soudu proti takovému rozhodnutí.
V rámci implementace návratové směrnice může být nedokonalost české právní úpravy týkající se zajištění
právního poradenství a právního zastoupení jistě aspoň zčásti překlenuta praxí správního orgánu.
Ten kupříkladu může smluvně zabezpečit pravidelnou přítomnost pracovníků právnické osoby zabývající
se poskytováním právní pomoci cizincům s omezenou svobodou tak, aby mohli podat v zákonné lhůtě odvolání
proti správnímu vyhoštění.
V nyní posuzované věci však žalovaný neprokázal, že během pětidenní lhůty od doručení rozhodnutí o uložení
správního vyhoštění byla stěžovateli poskytnuta právní pomoc za účelem sepisu a podání odvolání proti tomuto
správnímu aktu. Žalovaný toliko v žalobním řízení tvrdil, že do přijímacího zařízení, v němž se v rozhodné době
stěžovatel nacházel, dochází jednou týdně pracovník Organizace pro pomoc uprchlíkům. Nikterak však nedoložil,
že do náplně činnosti pracovníka této neziskové organizace náleželo právě poskytování právního poradenství
cizincům, včetně sepisování opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným podle zákona o pobytu cizinců,
a že taková právní pomoc byla v dané věci stěžovateli skutečně nabídnuta. Kromě toho stěžovatel v žádosti
o navrácení lhůty v předešlý stav uvedl, že v přijímacím zařízení mu bylo sepsání odvolání proti rozhodnutí
o správním vyhoštění v zákonné lhůtě odepřeno, a to nikoliv pracovníkem Organizace pro pomoc uprchlíkům,
nýbrž právníkem jiné neziskové organizace Charita.
V řízení před správními orgány tedy nebylo prokázáno poskytnutí právního poradenství stěžovateli při sepisování
odvolání tak, aby opravný prostředek proti uložení správního vyhoštění mohl být podán v zákonné lhůtě.
Tato pětidenní lhůta je přitom natolik krátká, že stěžovatel, který neměl právní vzdělání a v rozhodné době
byl omezen na osobní svobodě pobytem v přijímacím středisku, si nemohl potřebnou právní pomoc zajistit jiným
způsobem. Dále neobstojí ani argument, že stěžovatel měl po přetlumočení obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění
nebo později možnost v zákonné lhůtě podat blanketní odvolání, které mohlo být následně doplněno. Stěžovatel
totiž při nedostatku odborné erudice nemohl vědět, že může takový jednoduchý úkon učinit, a to obzvláště
za situace, kdy mu podle jeho tvrzení měla být pracovníky přijímacího střediska zdůrazňována nutnost sepisu
odvolání v češtině za pomoci osoby s právnickým vzděláním. Efektivní právní pomoc nemohla stěžovateli zajistit
ani tlumočnice při překladu rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť její úlohou ve správním řízení nebylo
poskytování právních rad, nýbrž pouze překladu z češtiny do francouzského jazyka.
Absencí právního poradenství v kombinaci s neznalostí českého jazyka, s nedostatkem právního erudice a pobytem
v přijímacím zařízení tedy stěžovatel v posuzované věci prokázal, že překážkou pro včasné podání odvolání
proti rozhodnutí o správním vyhoštění byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Za této situace
byly splněny podmínky pro prominutí zmeškání úkonu podle §41 odst. 4 správního řádu a správní orgán měl
proto žádosti stěžovatele o navrácení v předešlý stav vyhovět. V dané věci přitom neexistoval naléhavý veřejný
zájem, který by za užití §41 odst. 5 správního řádu bránil prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání
proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. Pobyt stěžovatele na území České republiky bez víza či platného
oprávnění k pobytu a provedení neoprávněných změn v cestovním dokladu totiž nepředstavují natolik závažné
skutečnosti, pro které by nebylo možné či žádoucí toto odvolání meritorně projednat, a to obzvláště za situace,
kdy stěžovatel v den uložení správního vyhoštění požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice,
v důsledku čehož může na jejím území dále pobývat legálně.“
[12] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že žalovaná v projednávané věci výše uvedené
závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu dostatečně nezohlednila. Ve správním
řízení sice správní orgány správně nejdříve rozhodly o žádosti stěžovatelky o navrácení v předešlý
stav podle §41 správního řádu a teprve následně žalovaný rozhodl o odvolání stěžovatelky
v této věci, ovšem Nejvyšší správní soud nemůže akceptovat závěry správních orgánů
o nemožnosti navrácení v předešlý stav, tj. nemožnosti vyhovění žádosti stěžovatelky o prominutí
zmeškání úkonu, jímž bylo podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
neboť nejsou dostatečně podložené obsahem správního spisu. Správní orgány totiž nedůvodnost
žádosti stěžovatelky podle odůvodnění rozhodnutí ze dne 12. 2. 2016 a 18. 3. 2016 dovozují
z toho, že stěžovatelka měla možnost podat odvolání ve lhůtě 5 dnů od převzetí prvostupňového
rozhodnutí, jelikož o tom byla řádně poučena, a to i prostřednictvím tlumočníka, že jí měl
být znám obsah a význam vedeného řízení, resp. že cizinci byli obecně v zajišťovacím zařízení
vždy schopni alespoň blanketní odvolání podat včas a že cizincům v předmětném zařízení
jsou k dispozici služby neziskových organizací (Organizace pro pomoc uprchlíkům každý týden
ve čtvrtek, Arcidiecézní charita Praha každou středu a Asociace pro právní otázky imigrace vždy
každou druhou sobotu), cizinci jsou rovněž informováni zaměstnanci zařízení a prostřednictvím
informačních panelů, případně mají možnost kontaktu s vnějším světem prostřednictvím
zde volně přístupných telefonních automatů.
[13] Lze souhlasit se žalovanou, že výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze
vykládat tak, že správní orgány musí vyhovět každé žádosti zajištěného cizince o navrácení
v předešlý stav. Současně je ale nutné zkoumat veškeré okolnosti případu s ohledem na značně
nepříznivou situaci zajištěného cizince, neboť je povinností správní orgánů, aby umožnily
a zajistily takovému cizinci přístup k právní pomoci. Pouhé konstatování správních orgánů,
že stěžovatelka rozuměla významu správního řízení a obsahu prvostupňového rozhodnutí
a že nepožadovala doplnění správního spisu, nedokládá ještě, že si stěžovatelka, nedisponující
dostatečnou znalostí českého jazyka a české právní úpravy na potřebné úrovni, uvědomovala,
jak měla dále řádně postupovat a že jí byla poskytnuta dostatečná právní pomoc, a to právě
s ohledem na její tehdejší omezení na osobní svobodě, které pro ni muselo být nepochybně
stresující a zejména pak s ohledem na krátkost lhůty, v níž tak měla učinit. Jak již bylo opakovaně
konstatováno Nejvyšším správním soudem, je rozhodnutí správního orgánu, jímž neprominul
zmeškání lhůty k podání odvolání, sice vyloučeno ze soudního přezkumu, avšak může
být správním soudem přezkoumáváno v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí
správního orgánu o odvolání. Obdobně jako ve věci sp. zn. 4 Azs 122/2015 odůvodnila v nyní
projednávané věci stěžovatelka svou žádost o navrácení v předešlý stav tím, že jí v 5denní lhůtě
pro podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění nebyla poskytnuta potřebná
právní pomoc při sepisu opravného prostředku, ačkoliv podle čl. 13 Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES (návratová směrnice) musí mít dotčený státní příslušník třetí
země možnost získat právní poradenství, právní zastoupení a v případě potřeby jazykovou
pomoc.
[14] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s pouhým odkazem správních orgánů na to,
že v předmětném zařízení pro zajištění cizinců obecně fungovaly neziskové organizace zaměřené
na pomoc zajištěným cizincům, neboť z tohoto závěru ještě nevyplývá, zda v inkriminované
době, kdy stěžovatelka mohla proti prvostupňovému rozhodnutí podat řádně odvolání, měla
skutečně zajištěn přístup k právní pomoci, na jejímž základě by jí byl vysvětlen správný procesní
postup. Jak je totiž Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti, někteří
zajištění cizinci si stěžují rovněž na nedostatečnou kapacitu těchto nevládních organizací
a nedostatečnou možnost cizinců hájit svá práva z důvodu jazykové bariéry a neznalosti
relevantní právní úpravy – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2016, č.
j. 4 Azs 250/2015 – 51.
[15] Obecné konstatování, že jiní cizinci byli za obdobné situace v době svého zadržení
schopni podat blanketní odvolání, ničeho ve vztahu ke stěžovatelce nepřináší, neboť z něho
nelze jakkoli posoudit, zda stěžovatelka měla v době, kdy mohla podat odvolání, možnost
přístupu k právní pomoci, v jejímž rámci by s ní byla její situace náležitě probrána. Ze správního
spisu tedy nevyplývá, jaké byly konkrétní možnosti stěžovatelky v době mezi 9. 1. 2016 a 14. 1.
2016 ohledně jejího kontaktu s pracovníky, kteří jí mohli poskytnout právní pomoc a zda tyto
možnosti stěžovatelka využila či nevyužila, na základě čehož by bylo možné dovodit, že následná
žádost o navrácení v předešlý stav byla podána pouze účelově, tudíž by závěry správního orgánu
o nemožnosti vyhovět stěžovatelčině žádosti o navrácení v předešlý stav byly správné.
[16] V posuzované věci tak nebyla ze strany správních orgánů dostatečně posouzena otázka
žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání proti rozhodnutí o správním
vyhoštění. Městský soud tedy posoudil příslušnou právní otázku nesprávně a důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl naplněn.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Stěžovatelka svou kasační stížností požadovala zrušení rozsudku městského soudu.
Podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2012 dospěje-li Nejvyšší správní
soud k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc
mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odstavce 2.
Podle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76 a §78
se použijí přiměřeně. Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení správního
rozhodnutí není vázána na návrh stěžovatele; je to tento soud, který zváží, zda je namístě pouze
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu, či zda je racionální současné
zrušení rozhodnutí správního orgánu. V dané věci je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí
mělo být městským soudem zrušeno a nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení před tímto
soudem. Městský soud by s odkazem na tento rozsudek pouze přenesl závazný právní názor
svým novým rozsudkem správnímu orgánu.
[18] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
kasační stížností napadený rozsudek městského soudu. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení,
neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalované.
Žalované také podle ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle
odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
[19] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout
o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. má úspěšná stěžovatelka právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny částkou
9.300 Kč za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis kasační
stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž za jeden úkon
přísluší v těchto věcech částka 3.100 Kč (ustanovení §9 odst. 4, §7 advokátního tarifu). Náhrada
hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu částku ve výši 900 Kč
za tři úkony právní služby. Tuto částku Nejvyšší správní soud dále navýšil o DPH, neboť advokát
doložil, že je plátcem DPH. Přiznané náklady řízení ve výši 12.342 Kč žalovaná uhradí k rukám
stěžovatelčina zástupce do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu