ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.153.2019:30
sp. zn. 4 Azs 153/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: G. G., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, Ústí
nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 1. 2019, č. j. KRPU-19830-21/ČJ-2019-
040022-ZZ-DB, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 41 A 4/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná shora označeným rozhodnutím zajistila žalobce podle §129 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s §129 odst. 3 téhož zákona za účelem jeho
předání do Řecké republiky (dále jen „Řecka“) podle nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
Dobu zajištění stanovila žalovaná ve smyslu §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů
od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 27. 1. 2019 v 11:40 hodin.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[3] Dospěl totiž k závěru, že žalovaná oprávněně vyhodnotila předání žalobce do Řecka
jako potenciálně možné, správně usoudila, že není namístě uložit jakákoliv mírnější opatření
než zajištění, neboť žalobce je nedůvěryhodná osoba naprosto nerespektující právní předpisy
členských států Evropské unie, a tudíž že žalovaná nepochybila, dovodila-li splnění podmínek
pro zajištění žalobce.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel) nyní rozsudek krajského soudu napadá kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek, jakož i napadené
rozhodnutí, zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel se v kasační stížnosti především neztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že vyhodnocení realizovatelnosti jeho předání do Řecka provedené žalovanou v napadeném
rozhodnutí vyhovuje požadavkům zákonnosti rozhodnutí o zajištění. Má za to, že žalovaná
zvažovala možnost jeho předání, jako by se jednalo o předání žadatele o mezinárodní ochranu
do „standardního“ členského státu schengenského systému a vůbec nevyhodnotila specifika
řeckého azylového systému a situaci žadatelů o mezinárodní ochranu v Řecku.
[6] Stěžovatel zdůrazňuje, že ještě ve zcela nedávné době bylo předání žadatele
o mezinárodní ochranu do Řecka zcela nemyslitelné, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 198/2016 – 24, v němž kasační soud uvedl,
že členské státy Evropské unie od roku 2011 pozastavily přemisťování žadatelů o mezinárodní
ochranu do Řecka podle nařízení Dublin III, neboť Evropský soud pro lidská práva a Soudní
dvůr Evropské unie dospěly k závěru, že řecký azylový systém vykazuje systémové nedostatky,
které mohou představovat porušení základních práv žadatelů o mezinárodní ochranu.
Jelikož nepřijatelnost předávání žadatelů o mezinárodní ochranu do Řecka vyslovil
už také Evropský soud pro lidská práva ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku,
nelze podle stěžovatele omluvit tvrzení žalované, že jí není znám žádný aktuální rozsudek,
v němž by byl uveden závěr, že řecký azylový systém vykazuje nedostatky.
[7] Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvádí, že podle aktuálního Doporučení Komise (EU)
2016/2256 ze dne 8. prosince 2016, určeného členským státům o obnovení přemisťování
do Řecka podle nařízení Dublin III (dále jen „doporučení“, nebo „doporučení Komise ze dne
8. 12. 2016“), je možné uvažovat o postupném obnovení vracení „nových“ žadatelů
o mezinárodní ochranu v případě, že si členské státy vyžádají individuální a konkrétní záruky
zacházení s žadateli při jejich navrácení a současně se nejedná o zranitelné osoby.
Podle stěžovatele byla žalovaná povinna vyhodnotit obsah tohoto doporučení a na jeho základě
zvážit přijatelnost jeho předání do Řecka, a to zejména s ohledem na specifika řeckého azylového
systému a eventuální zranitelnost stěžovatele.
[8] Stěžovatel nakonec nesouhlasí ani s tím, že je bagatelizována skutečnost, že mu v Řecku
hrozí trestní stíhání; řecký azylový systém velmi pravděpodobně znevýhodňuje trestně stíhané
žadatele o mezinárodní ochranu, respektive k nim přistupuje jiným způsobem.
Také podle stěžovatele nelze opominout to, že je turecké národnosti, a to zejména s ohledem
na známou turecko-řeckou animozitu.
IV.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že si před vydáním napadeného
rozhodnutí opatřila podkladové materiály k posouzení azylového řízení v Řecku, a to konkrétně
materiál Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, Řecko, Informace OAMP,
ze dne 9. 3. 2018, a doporučení Komise ze dne 8. 12. 2016, přičemž z nich nedovodila,
že by nebylo možné stěžovatele do Řecka předat z důvodu systémových nedostatků tamějšího
azylového systému. Žalovaná má také za to, že stěžovatel splňuje podmínky uvedené
v tomto doporučení, tedy, že vstoupil do Řecka nelegálně po 15. 3. 2017 a není zranitelnou
osobou. Ke stěžovatelem zmíněným rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016,
č. j. 6 Azs 198/2016 – 24, a Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. S. S. proti Belgii
a Řecku, žalovaná uvedla, že jsou jí známé, přičemž žalovaná zdůraznila, že byly vydány
přede dnem vydání doporučení Komise ze dne 8. 12. 2016.
[10] Žalovaná dále poukázala na to, že sám stěžovatel neuvedl v rámci správního řízení žádné
informace, z nichž by bylo možné dovodit, že jeho předání do Řecka není v rámci dublinského
řízení možné. K poukazu stěžovatele na jeho tureckou národnost žalovaná uvedla, že stěžovatel
neuvedl ničeho k tomu, že by byl z tohoto důvodu v Řecku jakkoliv perzekvován,
ani ze shromážděných podkladů nelze takový závěr vyvodit. Ani případné trestní stíhání
stěžovatele za padělání dokladů v Řecku nezakládá podle žalované nemožnost předání stěžovatele
do Řecka v rámci dublinského řízení. Stěžovatelovu argumentaci turecko-řeckou animozitou
pak žalovaná označila za zveličující a nemající žádný konkrétní vztah k individuální situaci
stěžovatele.
[11] Žalovaná dále zdůraznila, že nemůže nikterak stanovovat podmínky pro přijetí stěžovatele
zpět do Řecka ani nemůže takové podmínky požadovat, neboť to je zcela v gesci Dublinského
střediska Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, které vede samotné dublinské
řízení. Úlohou žalované je zabezpečit za zákonem stanovených podmínek přítomnost stěžovatele
na území České republiky po dobu dublinského řízení, přičemž jedním ze způsobů
je právě zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[12] Žalovaná nakonec uvedla, že žádost české strany o zpětvzetí stěžovatele do Řecka
byla řeckou stranou zamítnuta z důvodu nedostatečné ubytovací kapacity, tj. nemožnosti
v tomto individuálním případě dostát požadavkům stanoveným v doporučení Komise
ze dne 8. 12. 2016. Z tohoto důvodu byl stěžovatel dne 14. 2. 2019 propuštěn ze zajištění.
[13] Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžejní stěžovatelovou kasační námitkou je, že žalovaná nesprávně, resp. nedostatečně,
posoudila možnost realizace jeho předání do Řecka, jakožto státu příslušného k posuzování
jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel má za to, že řecký azylový systém vykazuje
systémové nedostatky, které činí jeho předání (terminologií zákona o pobytu cizinců),
resp. přemístění (terminologií nařízení Dublin III) do Řecka, nepřípustným. Z tohoto důvodu
je tudíž nepřípustné i samotné zajištění stěžovatele za tímto účelem. Podle stěžovatele pochybil
následně i krajský soud, který závěrům žalované přisvědčil.
[17] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie“ (tím je v současné
době nařízení Dublin III – poznámka soudu). Podle odst. 3 téhož ustanovení „[n]elze-li předání
cizince […] uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, […] policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání […]
vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení […]“.
[18] Kritéria, při jejichž naplnění není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu
do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, stanoví čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III. Podle tohoto ustanovení „[n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který
byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým
nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou
nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie,
členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených
v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát“. I přesto, že české znění
právě citovaného ustanovení používá výraz „systematické nedostatky“, podrží se kasační soud
v tomto rozsudku přesnější formulace „systémové nedostatky“.
[19] Nejvyšší správní soud k účelu citovaného ustanovení např. v rozsudku ze dne 31. 7. 2019,
6 Azs 59/2019 – 38, vyslovil, že „[… ] reaguje na to, že ačkoli je Společný evropský azylový systém
vybudován na vzájemné důvěře mezi členskými státy, že jednotlivé členské státy dodržují unijní právo,
nelze vyloučit, že v určitém členském státě tento systém v praxi narazí na závažné funkční problémy,
a tedy zde bude dáno riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto členského
státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Společný evropský azylový systém
tak je koncipován na vyvratitelné právní domněnce, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní
práva a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Zároveň platí, že v rámci dublinského
systému nelze žadatele o mezinárodní ochranu přemisťovat do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí
žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné (systémové) nedostatky z hlediska závazných
standardů Společného evropského azylového systému, že by v takovém případě vzniklo riziko nelidského
či ponižujícího zacházení v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, resp. s čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod […]. Kritéria dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III tak zajišťují ochranu práv
žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří jsou považováni za obzvlášť znevýhodněnou a zranitelnou skupinu
vyžadující zvláštní ochranu (srovnej rozsudky ESLP ve věcech M. S. S. proti Belgii a Řecku a Tarakhel
proti Švýcarsku), na druhou stranu je však třeba dbát zachování podstaty a cílů dublinského systému, který
má vést ke stanovení jasné a proveditelné metody umožňující rychlé určení členského státu příslušného k posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu a k racionalizaci posuzování žádostí o mezinárodní ochranu v rámci Evropské
unie vyznačující se absencí vnitřních hranic. S těmito cíli by proto bylo neslučitelné, vedlo-li by sebemenší porušení
právních předpisů Společného evropského azylového systému ke zmaření přemístění žadatele o mezinárodní
ochranu do primárně příslušného členského státu.“
[20] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k uvedené problematice v rozsudku
ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, dále uvedl, že „[r]ozhoduje-li správní orgán o zajištění
cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu, je povinen i přes poměrně krátkou dobu (žalovaná
o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě) se s ohledem
na naplnění účelu zajištění a možnou dobu trvání omezení osobní svobody zabývat z úřední povinnosti otázkou
faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání, tj. i otázkou případných systémových nedostatků azylového
řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. Právě uvedené nicméně nelze chápat tak, že by správní orgány
musely v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění podle §129 zákona o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat,
zda ve státě (státech), kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází
či nedochází. Pokud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán
poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází,
případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění
rozhodnutí výslovně uváděl.“ S ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států je tedy správní
orgán povinen otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění i bez námitky
vypořádat pouze tehdy, dospěje-li sám k závěru, že jsou o existenci nedostatků ve státě,
kam má být cizinec následně předán, důvodné pochybnosti, které mohou s ohledem
na různorodost konkrétních případů vyvstat z mnoha okolností, jejichž existence nemusí
být nutně vázána jen na skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti.
[21] Popsaným způsobem v projednávané věci postupovala také žalovaná, která
se i bez výslovné námitky stěžovatele v řízení o zajištění problematikou systémových nedostatků
řeckého azylového systému v napadeném rozhodnutí zabývala; nezjistila přitom nedostatky
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a tudíž shledala předání stěžovatele do Řecka
jako potenciálně možné.
[22] Spornou otázkou však je, zda byla úvaha žalované ohledně (ne)existence systémových
nedostatků řeckého azylového systému dostatečná. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konkrétně
uvedla, že „[s]právní orgán nemá z úřední činnosti k dispozici žádné informace, není mu znám žádný rozsudek
krajského ani Nejvyššího správního soudu, či rozsudek z jiného členského státu Evropské unie
či jakékoliv konstatování Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky či jiného vrcholného orgánu Evropské
unie, ze kterých by vyplývalo, že by v Řecku docházelo k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení
a pokud jde o podmínky přijetí žadatelů v tomto daném státě, které s sebou nese riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Účastník řízení neuvedl žádné skutečnosti,
které by nasvědčovaly systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a pokud jde o podmínky přijetí
žadatelů v tomto daném státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4
Listiny základních práv Evropské unie. Účastník řízení pouze uvedl, že mu v Řecku hrozí trestní stíhání
za padělání dokladů, které dostal od převaděčů v Turecku a byly u něho nalezeny. Řecko je členem Evropské
unie, kde jsou dodržovány národní právní předpisy i mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách. Zároveň je v Řecku umožněna činnost právnických osob, které dohlížejí na dodržování těchto předpisů.
Řecko je považováno za bezpečnou zemi nejen Českou republikou, ale i ostatními státy Evropské unie.
Ze skutečnosti, že v Řecku ročně žádá o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, je dle správního orgánu
zřejmé, že neexistují obavy uprchlíků z azylového systému v Řecku. Z vlastní činnosti je správnímu orgánu
rovněž známo, že Česká republika prostřednictvím Oddělení Dublinského střediska Ministerstva vnitra České
republiky podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 vede tzv. Dublinská řízení,
na základě kterých jsou žadatelé o udělení mezinárodní ochrany neoprávněně pobývající na území České republiky
předáváni na území příslušného státu k posouzení jejich žádostí o udělení mezinárodní ochrany, v daném případě
na území Řecka. I přes skutečnost, že do současné doby nebylo v rámci tzv. Dublinských řízení provedeno
do Řecka mnoho transferů, je přemístění cizince reálné. Dle Doporučení Komise ze dne 8. 12. 2016, určeného
členským státům, o obnovení přemisťování do Řecka podle nařízení (EU) č. 604/2013, je v kapitole II.
doporučeno přemisťovat žadatele o azyl v Řecku v závislosti na kapacitách pro přijímání žadatelů o azyl v Řecku
a to těch, kteří nelegálně vstoupili na území Řecka na vnějších hranicích po datu 15. 3. 2017.“
[23] S ohledem na shora uvedená obecná východiska dospěl Nejvyšší správní soud v nyní
projednávaném případě k závěru, že předběžné zhodnocení možnosti a realizovatelnosti předání
stěžovatele do Řecka provedené žalovanou v napadeném rozhodnutí, je pro účely rozhodnutí
o zajištění postačující. To správně dovodil i krajský soud.
[24] Kasační soud v této souvislosti zdůrazňuje, že po žalované nelze spravedlivě požadovat,
aby otázku existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění vyřešila zevrubně
a detailně, neboť žalovaná je povinna o případném zajištění cizince rozhodnout do 48 hodin
od prvotního omezení na svobodě. Ostatně, pravomoc rozhodnout o určení státu příslušného
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zákonodárce svěřil Ministerstvu vnitra,
nikoli žalované, která má v řízení o určení příslušnosti podle nařízení Dublin III toliko
pomocnou úlohu - jejím úkolem je při splnění zákonem stanovených podmínek zajistit osobu,
která má být předána do příslušného členského státu podle §129 zákona o pobytu cizinců.
[25] Jak přiléhavě v napadeném rozsudku zdůraznil i krajský soud, žalovaná napadeným
rozhodnutím nerozhodovala o předání stěžovatele do Řecka, ale toliko o jeho zajištění za účelem
předání, tedy pouze předběžně zkoumala, zda je takové předání vůbec možné,
to znamená, že není a priori vyloučeno. Stěžovatel nadto sám v řízení o zajištění nenamítal
existenci systémových nedostatků řeckého azylového systému ani neuváděl žádná tvrzení,
z nichž by bylo možné dovodit jakékoliv pochybnosti o existenci takových nedostatků;
ke své individuální situaci kromě obavy z trestního stíhání za padělání dokladů, neuvedl
žádné konkrétní obavy ani negativní okolnosti, kterým by byl v Řecku vystaven. Za tohoto stavu
proto nelze žalované vytýkat, že neprováděla rozsáhlejší posouzení týkající se osoby stěžovatele
s cílem podrobně zjistit situaci v zemi, kam má být předán, a otázkou existence systémových
nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III se při neexistenci indicií o nich zabývala
v obecné rovině. Nadto, jak již bylo uvedeno výše, tato povinnost leží primárně na Ministerstvu
vnitra (Dublinském středisku), které závazně rozhoduje o samotném předání a které má v tomto
řízení prostor k zevrubnému a detailnímu posouzení individuální situace konkrétního cizince.
[26] I přes to, že je výše citovaná úvaha žalované ohledně neexistence systémových nedostatků
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III v Řecku obecnější povahy, je podle Nejvyššího
správního soudu závěr žalované o vyhodnocení předání stěžovatele do Řecka jako potenciálně
možného správný, a rozhodnutí o zajištění stěžovatele je zákonné. Žalovaná vycházela z toho,
že jí není znám žádný (míněno aktuální) rozsudek krajského soudu, Nejvyššího správního soudu
nebo soudu jiného členského státu Evropské unie, případně jakékoliv konstatování Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky či vrcholného orgánu Evropské unie, ze kterých
by vyplývalo, že řecký azylový systém vykazuje systémové nedostatky, a že Komise vydala dne
8. 12. 2016 doporučení, z něhož vyplývá, že řecký azylový systém se zlepšil a členské státy
Evropské unie mohou při splnění určitých podmínek (žadatel vstoupil na území Řecka na vnější
hranici po 15. 3. 2017 a není zranitelnou osobou) předávat žadatele o mezinárodní ochranu zpět
do Řecka; stěžovatel přitom podle žalované tyto podmínky naplnil. Žalovaná k tomu také uvedla,
že předání do Řecka bylo již v rámci tzv. dublinských řízení u jiných žadatelů provedeno.
Žalovaná rovněž v reakci na stěžovatelovo tvrzení o tom, že mu v Řecku hrozí trestní stíhání
za padělání dokladů, v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázala na to, že Řecko je členem
Evropské unie, kde jsou dodržovány národní právní předpisy i mezinárodní smlouvy o lidských
právech a základních svobodách, a zároveň je zde umožněna činnost právnických osob, které
dohlížejí na dodržování těchto předpisů.
[27] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 198/2016 – 24, a také na rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011, na podkladě kterých uvádí,
že ještě v nedávné době bylo předání žadatelů o mezinárodní ochranu do Řecka
zcela nemyslitelné, zdůrazňuje kasační soud, že od vydání těchto rozhodnutí došlo k příznivému
vývoji v řeckém azylovém systému, tj. ke změně situace, z níž soudy v uvedených rozhodnutích
vycházely. Ostatně Komise ve svém doporučení, na které stěžovatel sám poukazuje, konkrétně
uvádí, že „Řecko […] dosáhlo významného pokroku při zavádění nezbytných institucionálních a právních
struktur pro zajištění řádně fungujícího azylového systému, a jakmile budou odstraněny všechny zbývající
nedostatky, zejména pokud jde o podmínky přijímání zranitelných osob včetně nezletilých osob bez doprovodu
a zacházení s nimi, dá se v blízké budoucnosti očekávat, že azylový systém bude plně funkční.“
[28] Stěžovatel také v kasační stížnosti na podkladě zmíněného doporučení žalované vytýká,
že měla jeho obsah vyhodnotit a na jeho základě zvážit realizovatelnost jeho předání do Řecka;
stěžovatel tím zřejmě odkazuje na bod 34 tohoto doporučení, v němž Komise uvádí, že „je vhodné
doporučit, aby obnovení přemisťování probíhalo postupně a na základě individuálních záruk s přihlédnutím
ke kapacitám pro přijímání a vyřizování žádostí v souladu s příslušnými právními předpisy EU a s ohledem
na stávající nevhodné zacházení s určitými kategoriemi osob, zejména zranitelnými žadateli včetně nezletilých osob
bez doprovodu.“ K tomu Nejvyšší správní soud pouze opakuje již výše zmíněné, že žalovaná
v rámci řízení o zajištění stěžovatele pouze předběžně posuzovala, zda je jeho předání
alespoň potenciálně možné. Podrobnější zjišťování situace v Řecku za účelem faktického předání
žadatele o mezinárodní ochranu přináleží Ministerstvu vnitra, které je následně oprávněno
rozhodnout o tom, zda k předání dojde, či nikoliv.
[29] Stěžovatel konečně v kasační stížnosti namítá i to, že žalovanou byla bagatelizována
skutečnost, že mu v Řecku hrozí trestní stíhání, neboť podle něj řecký azylový systém velmi
pravděpodobně znevýhodňuje trestně stíhané žadatele o mezinárodní ochranu, respektive
k nim přistupuje jiným způsobem. Nejvyšší správní soud z napadeného rozhodnutí nedovodil,
že by uvedená skutečnost byla žalovanou bagatelizována. Žalovaná v napadeném rozhodnutí
na obavu stěžovatele, vyjádřenou pouze jednou obecnou větou (viz Úřední záznam o podání
vysvětlení ze dne 28. 1. 2019), reagovala přiměřeně obecným ujištěním, že Řecko je členským
státem Evropské unie, kde jsou dodržovány národní předpisy i mezinárodní smlouvy o lidských
právech a základních svobodách, a zároveň je tam umožněna činnost organizacím, které
na dodržování těchto předpisů dohlížejí. Stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti k uvedenému
netvrdil a ty se nepodávají ani z obsahu správního spisu. Nadto kasační soud zdůrazňuje,
že stěžovatelovo tvrzení, že mu v Řecku hrozí trestní stíhání za padělání dokladů,
není skutečností, která by měla vliv na posouzení existence systémových nedostatků řeckého
azylového systému ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III v rámci řízení o jeho zajištění.
Právě uvedené platí i o tvrzení stěžovatele, že žalovaná měla v napadeném rozhodnutí z důvodu
jeho turecké národnosti přihlédnout k „všeobecně známé turecko-řecké animozitě.“ Ostatně ani sám
stěžovatel nekonkretizoval, jak tyto skutečnosti souvisejí s jím tvrzenou existencí systémových
nedostatků řeckého azylového systému, tím spíše pak s jeho zajištěním, jehož se týká nynější
soudní přezkum.
[30] Na základě shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že žalovaná správně vyhodnotila předání stěžovatele do Řecka jako potenciálně možné a shledala,
že byly naplněny podmínky pro jeho zajištění za účelem předání do Řecka podle §129 zákona
o pobytu cizinců. Nepochybil proto ani krajský soud, který závěrům žalované v napadeném
rozsudku přisvědčil.
VI.
[31] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky důvodnými, proto kasační stížnost zamítl
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalované v řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly, jejich náhrada se jí tudíž nepřiznává.
[33] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Jeho hotové výdaje
a odměnu za zastupování v takovém případě hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu
s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby spočívající
v sepisu kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč a dále paušální náhrada hotových výdajů
s tímto úkonem související ve výši ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce
stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, částka nákladů řízení se tudíž zvyšuje
o tuto daň ve výši 714 Kč (tj. 21 % z částky 3.400 Kč). Náhrada nákladů za řízení o kasační
stížnosti tedy činí celkem 4.114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu