ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.17.2018:28
sp. zn. 4 Azs 17/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: H. P., zast. Mgr. Ing. Jakubem
Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 10. 2017, č. j. KRPP-159435-6/ČJ-2017-030022, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2018, č. j. 17 A
138/2017 – 35,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2018, č. j. 17 A 138/2017 – 35,
se ve výrocích I. a II. z r ušuj e a věc se v tomto rozsahu v rací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Soudem ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 4.114 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zajistila žalobce podle §129 odst. 1 a odst. 4
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen zákon o pobytu
cizinců), v zařízení pro zajištění cizinců a stanovila dobu jeho zajištění podle §129 odst. 6 téhož
zákona na 20 dnů.
[2] Žalobce se žalobou podanou dne 27. 10. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalované
u Krajského soudu v Plzni. Krajský soud shledal, že podle sdělení žalovaného ze dne 22. 11. 2017
byl žalobce ze Zařízení pro zajištění cizinců Balková „propuštěn“ dne 26. 10. 2017
(byl na základě readmisní dohody předán policii Slovenské republiky). Soud proto postupoval
podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a řízení o žalobě napadeným usnesením zastavil.
Zároveň výrokem III. rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl shora uvedené usnesení krajského soudu kasační
stížností. Podle stěžovatele krajský soud zastavením řízení o žalobě porušil právo stěžovatele
na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku napadeného
usnesení krajského soudu je stěžovateli znemožněno uplatnit právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím žalované, čímž bylo porušeno i ústavně zaručené právo vyplývající
z čl. 36 odst. 3 Listiny. Předpokladem pro uplatnění práva na náhradu škody je totiž zrušení
nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na usnesení NSS z 25. 9. 2017,
č. j. 3 Azs 243/2017 - 24. Právní úpravou obsaženou v §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
je porušen i čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 10
Ústavy České republiky proto tato zákonná úprava rozporná s mezinárodní smlouvou zavazující
Českou republiku a ratifikovanou se souhlasem parlamentu nemůže být aplikována.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Předmětem kasační stížnosti je aplikace §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, podle
nějž v případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí
o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje
příslušný soud, který žalobu projednává.
[8] K tomuto ustanovení a k jeho aplikaci v řízení před krajským soudem se Nejvyšší správní
soud již opakovaně vyjadřoval, přičemž krajský soud tuto judikaturu Nejvyššího správního soudu
zcela pominul. V rozsudku NSS ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017 - 20, byla důkladně
analyzována právní úprava obsažená v §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců z hlediska
její souladnosti s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a s právem
Evropské unie. Dospěl přitom k závěru, že tohoto ustanovení v řízení o žalobě z důvodu
rozporu s nadřazenými přímo aplikovatelnými předpisy nelze použít. Nejvyšší správní soud
zde uvádí obšírnější citaci tohoto rozsudku:
[51] Listina základních práv Evropské unie v čl. 6 garantuje právo na osobní svobodu
a v čl. 47 právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Každý, jehož práva a svobody
zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné
prostředky nápravy před soudem, tj. aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Obecná ustanovení
upravující výklad a použití této Listiny základních práv Evropské unie v čl. 51 odst. 1 stanoví,
že tato listina je určena nejen orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, ale též členským státům,
pokud uplatňují právo Unie (rozsudek SDEU ze dne 26. 2. 2013, věc C 617/10, Akerberg
Fransson, body 17-21). Tato podmínka je v daném případě splněna, neboť stěžovatel byl zajištěn
na základě vnitrostátní právní úpravy (§123b a násl. zákona o pobytu cizinců) implementující čl. 15
až 18 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí, Úř. věst. L 348, 24. 12. 2008, s. 98 - 107 (dále jen „směrnice 2008/115/ES“).
Dle čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv EU musí být každé omezení výkonu práv a svobod
uznaných touto listinou stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Podle čl. 52
odst. 3 platí, že práva uznaná touto listinou odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod, mají stejný smysl a rozsah. Právo na osobní svobodu podle čl. 6
Listiny základních práv Evropské unie má tak stejný obsah jako totéž právo dle čl. 5 Evropské
úmluvy. Podle čl. 53 (Úroveň ochrany) „Žádné ustanovení této listiny nesmí být vykládáno
jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které v oblasti své působnosti uznávají
právo Unie, mezinárodní právo a mezinárodní smlouvy, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské
státy, včetně Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavy členských států.“
Soudy Unie a členských států jsou zavázány přihlížet k vysvětlením vypracovaným jako pomůcka
pro výklad Listiny základních práv Evropské unie (čl. 52 odst. 7 Listiny základních práv EU, čl. 6
odst. 1 třetí pododstavec Smlouvy o Evropské unii). Dle vysvětlení k čl. 6 Listiny základních práv
EU práva uvedená v čl. 6 Listiny odpovídají právům zaručeným článkem 5 Evropské úmluvy a mají
stejný smysl a rozsah. Z toho dle vysvětlení vyplývá, že omezení, která na ně mohou být oprávněně
uvalena, nesmějí překročit meze povolené čl. 5 Evropské úmluvy.
[52] Uvedenou vazbu mezi čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 5 Evropské
úmluvy dokládá ustálená judikatura Soudního dvora, podle níž „platí, že pro výklad ustanovení
unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou,
jejíž je součástí (rozsudek ze dne 26. května 2016, Envirotec Denmark, C-550/14,
EU:C:2016:354, bod 27 a citovaná judikatura). V tomto ohledu z čl. 52 odst. 1 Listiny vyplývá,
že každé omezení výkonu tohoto práva musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu
tohoto práva a zásadu proporcionality. Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud Listina obsahuje
práva odpovídající právům zaručeným v EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné
jako ty, které jim přikládá EÚLP, s tím, že unijní právo může poskytnout širší ochranu.
Pro účely výkladu článku 6 Listiny je tedy třeba zohlednit článek 5 EÚLP jakožto minimální
úroveň ochrany. Podle Evropského soudu pro lidská práva přitom musí být veškeré zbavení svobody
zákonné nejen v tom smyslu, že musí mít právní základ ve vnitrostátním právu, ale tato zákonnost
se týká také kvalitativní stránky zákona a znamená, že vnitrostátní zákon dovolující zbavení svobody
musí být při svém uplatňování dostatečně dostupný, přesný a předvídatelný, aby se zabránilo veškerému
riziku svévole (v tomto smyslu viz ESLP, 21. října 2013, Del Río Prada v. Španělsko,
CE:ECHR:2013:1021JUD004275009, bod 125). Podle související judikatury Soudního dvora
je dále třeba zdůraznit, že cílem záruk ve vztahu ke svobodě zakotvených jak v článku 6 Listiny,
tak v článku 5 EÚLP je zejména ochrana jednotlivce před svévolí. Aby bylo opatření
spočívající ve zbavení svobody provedeno v souladu s tímto cílem, je tedy zejména zapotřebí,
aby při něm nebyly orgány vedeny zlým úmyslem nebo snahou klamat (v tomto smyslu viz rozsudek
ze dne 15. února 2016, N., C-601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 81). Z výše uvedeného vyplývá,
že zajištění žadatelů, což je závažný zásah do jejich práva na svobodu, je podmíněno dodržováním
striktních záruk, jimiž jsou existence právního základu, srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost
a ochrana před svévolí“.(rozsudek SDEU ve věci C-528/15, Salah al Chodor, body 30, 37 až 40;
dále srov. též rozsudek SDEU ve věci C-601/15 PPU J. N., bod 47).
[53] Podle čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením
nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti
jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
[54] Podle čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy má každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu
s ustanoveními tohoto článku, nárok na odškodnění. Právo na soudní ochranu garantuje čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy.
[55] Dle názoru Nejvyššího správního soudu čl. 5 odst. 4 a 5 Evropské úmluvy neomezuje
právo na soudní přezkum pouze na dobu, po kterou je cizinec zajištěn, cizinec má také ve smyslu čl. 47
Listiny základních práv Evropské unie právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené
lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
[56] Podle Evropské úmluvy může být osobní svoboda omezena toliko z přesně specifikovaných
důvodů definovaných v odst. 1 článku 5 Evropské úmluvy (zde článkem 5 odst. 1 písm. f) Evropské
úmluvy). Právní úprava omezení osobní svobody musí splňovat i procesní záruky podle čl. 5 odst. 4 a 5
Evropské úmluvy. Jen v takovém případě naplňuje i požadavky čl. 6 a 47 Listiny základních práv
Evropské unie.
[57] Pro naplnění čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy není rozhodující zákonná povinnost
Policie ČR zkoumat v průběhu zajištění, zda trvají jeho důvody. Uvedené ustanovení vyžaduje možnost
soudního přezkumu, který nemůže být nahrazen přezkumem ze strany správních orgánů
(viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 1971, ve věci De Wilde, Ooms
a Versyp proti Belgii, stížnosti č. 2832/66, 2835/66 a 2899/66). Záruka zakotvená v citovaném
článku zahrnuje právo na pravidelný soudní přezkum důvodů pro trvání zbavení osobní svobody.
Ten může být prováděn soudy automaticky, postačuje však umožnění cizinci iniciovat takový přezkum
v rozumných intervalech (viz např. rozsudky ESLP ze dne 25. 10. 1989 ve věci Bezicheri proti Itálii,
stížnost č. 11400/85, ze dne 5. 11. 1981, ve věci X proti Spojenému království, stížnost
č. 7215/75, nebo ze dne 15. 11. 2005, ve věci Reinprecht proti Rakousku, stížnost č. 67175/01).
Pravidelný přezkum trvání důvodů pro zajištění cizince je umožněn cestou žaloby proti rozhodnutím
o zajištění, o prodloužení zajištění, případně proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti cizince o propuštění
podle §65 a násl. s. ř. s. (rozsudek NSS č. j. 2 Azs 57/2014-28).
[58] Jak již bylo řečeno, právo Evropské unie upravuje podmínky zajištění za účelem navrácení
cizince v čl. 15 až 18 směrnice 2008/115/ES. Tato směrnice „dodržuje základní práva a ctí zásady
uznané zejména Listinou základních práv Evropské unie“ (bod 24. odůvodnění směrnice).
[59] Soudní přezkum zajištění za účelem vyhoštění garantuje směrnice 2008/115/ES v čl. 15
odst. 2. a 3. V odst. 2 stanoví: Zajištění nařizují správní nebo soudní orgány. Zajištění se nařizuje
písemně s uvedením věcných a právních důvodů. Pokud zajištění nařídily správní orgány, členské státy
a) buď zajistí rychlý soudní přezkum zákonnosti zajištění, o kterém se rozhodne co nejdříve po začátku
zajištění; b) nebo dotčenému státnímu příslušníkovi třetí země zaručí právo zahájit rychlé soudní řízení
ve věci přezkumu zákonnosti zajištění, ve kterém bude rozhodnuto co nejdříve po zahájení řízení.
V takovém případě členské státy bezodkladně uvědomí dotčeného státního příslušníka třetí země
o možnosti zahájit takové řízení. Pokud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí
země okamžitě propuštěn.
[60] Odst. 3, čl. 15 směrnice 2008/115/ES garantuje: [v] každém případě je zajištění
přezkoumáváno v přiměřených časových odstupech na žádost dotčeného státního příslušníka třetí země
nebo z moci úřední. V případě dlouhodobého zajištění podléhá tento přezkum soudnímu dohledu.
[61] Obdobně je upraven též soudní přezkum zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu v čl. 9
odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013,
kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013,
s. 96-116,
takto:V případech, kdy zajištění nařizují správní orgány, zajistí členské státy,
aby mohl být proveden z moci úřední nebo na žádost žadatele rychlý soudní přezkum zákonnosti
zajištění. V případě přezkumu zákonnosti zajištění z moci úřední se o přezkumu rozhodne
v co nejkratší době od začátku zajištění. V případě přezkumu zákonnosti zajištění na žádost žadatele
se o přezkumu rozhodne v co nejkratší době od začátku příslušného řízení. Členské státy za tímto
účelem stanoví ve vnitrostátním právu lhůtu pro provedení přezkumu zákonnosti zajištění
z moci úřední nebo přezkumu zákonnosti zajištění na žádost žadatele. Je-li zajištění shledáno v rámci
soudního přezkumu jako nezákonné, musí být dotčený žadatel neprodleně propuštěn. Čl. 9 odst. 5
dále stanoví, že [z]ajištění přezkoumává v přiměřených časových odstupech soudní orgán z moci úřední
nebo na žádost dotyčného žadatele a činí tak zejména vždy při jeho prodlužování, nebo jakmile
to vyžadují okolnosti či jsou k dispozici nové informace, které mohou mít vliv na zákonnost zajištění.
[62] V obecné rovině zakotvuje právo na soudní ochranu práv zaručených unijním právem
čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, v případě zbavení osobní svobody zajištěním cizince
pak speciální požadavky na soudní ochranu stanoví právě čl. 15 odst. 2 a 3 směrnice 2008/115/ES
ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv EU. Ani z těchto ustanovení podle Nejvyššího správního
soudu nevyplývá žádné omezení práva na soudní přezkum pouze na dobu, po kterou je cizinec zajištěn.
Rychlý soudní přezkum zákonnosti zajištění sleduje legitimní cíl, aby omezení osobní svobody, došlo-li
k němu nezákonně, trvalo co nejkratší dobu (např. rozsudek SDEU ve věci C-146/14 PPU
Ali Mahdi, body 53 až 64). Ukončení zajištění (ani skončí-li s tím současně omezení osobní svobody,
tím spíše pokud toto omezení trvá dále podle jiného právního předpisu) však nevylučuje nezákonnost
rozhodnutí o zajištění. K soudní ochraně zajištěných cizinců dle čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy
viz např. rozsudek ESLP ze dne 5. 2. 2002, Čonka proti Belgii, rozsudek ze dne 25. 1. 2005,
Singh proti České republice, rozsudek ze dne 27. 11. 2008, Rashed proti České republice, rozsudek
ze dne 25. 10. 2012, Buishvili proti České republice.
[63] Je-li dle čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy tomu, kdo byl zajištěn v rozporu se zákonem,
garantováno právo na odškodnění, pak toto právo zároveň, vzhledem k shodnému obsahu čl. 6 Listiny
základních práv EU, vyplývá přímo z unijního práva. Podle judikatury Soudního dvora má navíc
každý jednotlivec za určitých podmínek vůči státu právo na náhradu škody či nemateriální újmy jemu
způsobené neplněním povinností členského státu, které pro daný stát vyplývají z unijního práva
(viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 1996 ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93 Brasserie
du Pecheur a Factortame a navazující judikatura).
[64] Zásada odpovědnosti státu za škodu jím způsobenou jednotlivci porušením unijního práva
se pojí se zásadou loajality zakotvenou v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, podle které členské
státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají
z unijního práva; mezi tyto závazky přitom patří i závazek odstranit nedovolené důsledky porušení
práva EU. Dle čl. 19 odst. 1, druhý pododstavec SEU jsou členské státy povinny stanovit prostředky
nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie. Tato povinnost
členských států odpovídá právu jednotlivců na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 47 Listiny
základních práv Evropské unie (rozsudek SDEU ve věci C-348/16, Moussa Sacko, body 29a 30).
[65] Porušením unijního práva ze strany státu lze v daném případě rozumět nezákonné
zajištění, tj. zajištění v rozporu s podmínkami v čl. 15 a násl. směrnice 2008/115/ES;
tato ustanovení směrnice poskytují jednotlivci mj. právo být zajištěn v souladu s podmínkami
tam uvedenými a právo na soudní přezkum rozhodnutí o zajištění v přiměřené době. Právní úprava,
která vymáhání práva na náhradu škody či nemateriální újmy způsobené porušením těchto ustanovení
směrnic nepřiměřeně ztěžuje, či dokonce znemožňuje, je v rozporu s výše uvedenou zásadou efektivity,
resp. s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem Smlouvy o Evropské unii. Jestliže vnitrostátní úprava
vylučuje (faktický) soudní přezkum zajištění cizince a cizinec takový přezkum „potřebuje“ v souladu
s vnitrostátními pravidly (a soudní rozhodnutí v něm vydané) k tomu, aby mohl následně uplatnit právo
na náhradu škody či nemateriální újmy vzniklé nezákonným zajištěním vůči státu, jedná se o porušení
unijního práva.
[66] Cizinec má dle čl. 15 směrnice 2008/115/ES zejména právo, aby jeho věc byla
co nejrychleji projednána a současně aby, pokud je nezákonně zajištěn, byl neprodleně propuštěn
na svobodu – toto je jeho subjektivní (unijní) právo, které výslovně vyplývá z tohoto ustanovení směrnice.
Nestihne-li krajský soud rozhodnout dříve, než je zajištění ukončeno, v případě, že došlo k propuštění
cizince ze zařízení, nedostalo se tak cizinci efektivní soudní ochrany ve smyslu čl. 15 směrnice.
Faktickým vyloučením soudního přezkumu i za situace, kdy došlo k formálnímu ukončení zajištění,
ale cizinec zůstává zajištěn dle jiného předpisu, nelze o efektivní soudní ochraně ve smyslu směrnice
mluvit vůbec. K porušení zásady efektivity v případě zastavení řízení o žalobě však dochází i z důvodu
faktického vyloučení možnosti požadovat náhradu škody či nemateriální újmy způsobené porušením
unijního práva ze strany státu. Příslušný krajský, resp. městský soud má proto, v souladu s právem
Evropské unie povinnost (meritorně) rozhodnout i v případě, že cizinec již není zajištěn.
[67] Zrušení rozhodnutí o zajištění pro nezákonnost je dle české právní úpravy nezbytným
předpokladem toho, aby se poškozený mohl domáhat náhrady škody či nemateriální újmy způsobené
mu zajištěním (k tomu srov. §8 zákona č. 82/1998 Sb.)
[68] Neumožňuje-li §172 odst. 6 zákona o azylu na základě žaloby věcný přezkum
zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince před správními soudy ani v prvním stupni řízení, v případě,
že je zajištění ukončeno před rozhodnutím soudu, je toto ustanovení v rozporu s uvedenými
ustanoveními práva Evropské unie, potažmo Evropské úmluvy. Nejvyšší správní soud tento rozpor
považuje za acte clair.
[69] Nejvyšší správní soud proto nevolil stěžovatelem navrhovanou cestu předložení věci
Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť s ohledem na povinnost poskytnout rychlý
a efektivní soudní přezkum zajištění, shledal v daném případě vhodnějším jiný postup.
[70] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, č. j. 6 As 55/2006 - 96,
dospěl k závěru, že v případě, kdy ustanovení zákona odporuje mezinárodní smlouvě vymezené v čl. 10
Ústavy České republiky, nikoliv však již ústavnímu pořádku České republiky, jehož legální definici
podává čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky, je soud povinen na základě pokynu čl. 95 odst. 1 část
věty před středníkem ve spojení s čl. 10 Ústavy České republiky příslušné ustanovení přednostně
před zákonem aplikovat.
[71] Tím spíše je obdobný postup namístě, dospěl-li Nejvyšší správní soud k závěru,
že aplikované ustanovení zákona je kromě rozporu s Evropskou úmluvou v rozporu též s právem
Evropské unie (a jeho prostřednictvím také s Evropskou úmluvou). Vycházel přitom z usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn: Pl ÚS 12/08 (U 12/51 SbNU 823),
v němž Ústavní soud dovodil, že „Jestliže obecný soud, obracející se na Ústavní soud s návrhem
na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. §64 odst. 3
zákona o Ústavním soudu, ve svém návrhu jednoznačně uvádí, že napadené ustanovení zákona
je (vedle rozporu s ústavním pořádkem) rovněž v rozporu s právem Evropských společenství, nehledě
na to, zda pro tento závěr předkládá argumenty, musí za takové situace rozhodnout na prvním místě
na základě požadavků stanovených rozsudkem Soudního dvora Evropských společenství Simmenthal
II (Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978, 106/77)
o nepoužitelnosti napadeného ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství. Ústavní
soud ponechává zcela na úvaze obecného soudu, zda se primárně bude zabývat zkoumáním rozporu
zákonného ustanovení, které má aplikovat, s právem Evropských společenství anebo se zaměří
na zkoumání rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Pokud se však primárně zaměří
na zkoumání souladu s právem Evropských společenství a tvrdí, před Ústavním soudem, že zkoumané
ustanovení zákona s ním je v rozporu, musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu
s požadavky judikatury Soudního dvora, tzn. napadené ustanovení neaplikovat. V takovém případě
pak navrhující soud nesplňuje podmínky pro aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení zákona
nebo jeho jednotlivého ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. §64 odst. 3 zákona o Ústavním
soudu, a jeho návrh musí být Ústavním soudem podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1
písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.“
[72] Obecným soudům proto náleží primárně se zabývat rozporem aplikovaného ustanovení
vnitrostátního předpisu s právem Evropských společenství (resp. nyní Evropské unie) a napadené
ustanovení neaplikovat. Ohledně nálezu Pl. ÚS 36/01 Ústavní soud v citovaném usnesení dodal,
že „Ústavní soud odůvodnil nutnost zahrnout do rámce ústavního pořádku i ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách tím, že zatímco v případě rozporu
zákona s ústavním zákonem není soudce obecného soudu kvalifikován věc posoudit a je povinen
ji předložit Ústavnímu soudu, v případě rozporu zákona a smlouvy o lidských právech,
jenž je ústavněprávně stejné povahy a kvality, je podle čl. 10 Ústavy povinen postupovat
dle mezinárodní smlouvy. Podle právního názoru vysloveného Ústavním soudem v tomto nálezu
by takové rozhodnutí, bez ohledu na to, která soudní instance jej přijala, v právním systému
neobsahujícím soudní precedens v kvalitě a závaznosti pramene práva nikdy nemohlo nabýt
případně i faktických derogačních důsledků. Pro dvě, svou ústavní povahou identické situace,
by tak byla Ústavou vytvořena ničím neodůvodněná procedurální nerovnost. V případě rozporu
napadeného ustanovení s právem Evropských společenství se ale o situaci identickou s rozporem
s ústavním pořádkem nejedná. K nepoužití napadeného ustanovení Městským soudem v Praze
by případně došlo nikoliv pro její rozpor se smlouvou o lidských právech, tedy rozpor,
jenž je ústavněprávně stejné povahy a kvality jako rozpor s vnitrostátními ustanoveními ústavního
pořádku, ale pro rozpor s ustanoveními práva Evropských společenství, která mají naprosto odlišný
charakter. Navíc toto právo působí v právním řádu České republiky na základě čl. 10a
Ústavy (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04, N 50/40 SbNU 443, 494), a nikoliv čl. 10
jako mezinárodní smlouvy o lidských právech, na které se vztahuje výše citovaný nález. Nelze
tedy hovořit o tom, že by přednostní aplikace práva Evropských společenství na základě judikatury
Soudního dvora vytvářela ničím neodůvodněná procedurální nerovnost, která by zasahovala
do materiálního ohniska Ústavy.“
[9] Tento názor Nejvyšší správní soud od té doby mnohokrát zopakoval, např. v rozsudcích
ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 Azs 401/2017 - 24, ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 389/2017 - 21, ze dne
17. 1. 2018, č. j. 6 Azs 381/2017 - 41, ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 Azs 442/2017 - 17, nebo ze dne
21. 12. 2017, č. j. 10 Azs 317/2017 - 31. V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud
nemá na těchto závěrech cokoli co měnit, naopak se s nimi ztotožňuje. Jednoznačně
z nich pak vyplývá, že krajský soud nesměl řízení o žalobě zastavit dle §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců.
[10] Pokud žalovaná Nejvyšší správní soud opětovně vyrozuměla o ukončení
zajištění stěžovatele, poznamenává k tomu soud, že již v rozsudku ze dne 20. 12. 2017,
č. j. 4 Azs 207/2017 - 17, uvedl: „Z tohoto rozsudku [č. j. 6 Azs 320/2017 - 20] také v důsledku
vyplývá, že Nejvyšší správní soud s ohledem na nutnost zajištění práva na spravedlivý proces a užitečný účinek
práva Evropské unie musí nehledě na §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců projednat kasační stížnost proti
rozhodnutí krajského soudu, které tyto předpisy evropského a mezinárodního práva ignoruje, a zrušit jej.“
[11] Vzhledem k tomu Nejvyšší správní soud v této věci zrušil napadené usnesení krajského
soudu (ve výrocích I a II, kterými krajský soud zastavil řízení o žalobě a rozhodl o náhradě
nákladů řízení) a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud však
nezrušil výrok III napadeného usnesení, kterým krajský soud rozhodl o odměně a náhradě
hotových výdajů ustanoveného advokáta. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nic nenamítal
a ostatně mu ani nepřísluší proti němu brojit.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[12] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského
soudu ve výrocích I. a II. podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. a věc vrátil tomuto soudu
v tomto rozsahu k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) a bude se tak věcně zabývat žalobními námitkami
stěžovatele proti napadenému rozhodnutí žalované.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v konečném
rozhodnutí (§61 odst. 1 s. ř. s., §110 odst. 3 s. ř. s.).
[14] Zástupci stěžovatele, který byl stěžovateli ustanoven usnesením krajského soudu ze dne
3. 11. 2017, č. j. 17 A 138/2017 - 13, se podle §35 odst. 9 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5.,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby
(sepsání kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem tedy částka
3.400 Kč. Jelikož ustanovený zástupce je plátcem DPH, jeho odměna se zvyšuje o tuto daň
na částku 4.114 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu