ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.2.2006
sp. zn. 4 Azs 2/2006 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: N. D. P.,
zast. Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské nám. 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
27. 9. 2005, č. j. 36 Az 27/2005 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. 1. 2005, č. j. OAM-1997/VL-07-K04-2004.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13
odst. 1, 2, a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno,
že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
tohoto zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti požádal rovněž o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel žalobu,
ve které dovozoval splnění podmínek vymezených v §13 odst. 2 a §14 zákona o azylu.
Uvedl, že nesouhlasil s politikou ve Vietnamu. Dovozoval tak nedostatečně zjištěný skutkový
stav věci a nesprávné právní hodnocení. S odkazem na výše uvedené pak požadoval,
aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl krajský soud, obdobně jako žalovaný správní orgán,
k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). K §13 odst. 2
zákona o azylu soud uvedl, že stěžovatel podmínky tam stanovené nesplňuje,
neboť jeho manželka na území České republiky pobývá na základě splnění podmínek
vymezených zákonem č. 326/1999 Sb. a nikoliv na základě splnění podmínek vymezených
zákonem o azylu. K naplnění §14 zákona o azylu pak soud uvedl, že na udělení azylu
ve smyslu §14 zákona o azylu není právní nárok a soud rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů. Krajský soud v Brně se zcela ztotožnil s právním názorem
a závěrem žalovaného správního orgánu, v uváděných námitkách stěžovateli nepřisvědčil
a žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítal, že soud
nedostatečně posoudil skutkový stav věci, a že splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §13 odst. 2 či §14 zákona o azylu; dále uvedl, že důvodem odchodu z vlasti byla
obecná nespokojenost se stavem vietnamské společnosti a politické (pravicové) názory
stěžovatele, které jsou v rozporu s oficiální politikou Vietnamu. Doplnil, že patří k ohroženým
osobám a obává se pronásledování z výše uvedených důvodů. Uváděl, že důvodem odchodu
z Vietnamu nebyly ekonomické problémy. S odkazem na výše uvedené pak požadoval,
aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tedy důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta,
jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl
za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Podle §13 odst. 2 zákona o azylu se rodinným příslušníkem
se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel azylanta, b) svobodné dítě
azylanta mladší 18 let, nebo c) rodič azylanta mladšího 18 let.
Podle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel požádal
o udělení azylu dne 23. 5. 2004 poté, co mu nebyl prodloužen pobyt. V České republice
pobývá od roku 1998 a podnikal zde do roku 2004. V Československu strávil již dříve
10 roků, v letech 1981 – 1991. Jako důvod opuštění země původu v roce 1998 uváděl,
že pracoval ve škole a „tlačili“ na něj, aby vstoupil do komunistické strany. On však do strany
nechtěl, otec byl komunistou a stěžovatel s ním měl pro odlišné názory konflikty. Na území
České republiky má manželku a dceru. Z Protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení
azylu ze dne 6. 4. 2004 pak vyplynuly v postatě obdobné skutečnosti s tím, že manželka
a dcera zde pobývají na základě uděleného dlouhodobého pobytu. Na závěr protokolu
stěžovatel svým podpisem stvrdil, že byl seznámen s obsahem protokolu (vedeného
za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení azylu tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení. Nejvyšší správní soud s těmito závěry rovněž souhlasí a odkazuje na ně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, avšak neshledal
žádná pochybení na straně správního orgánu či soudu. Stěžovatelem uváděné skutečnosti
nemůže ani Nejvyšší správní soud akceptovat jako důvody pro udělení azylu. Namítá-li
stěžovatel v kasační stížnosti, že důvodem odchodu z vlasti byla obecná nespokojenost
se stavem vietnamské společnosti a politické (pravicové) názory stěžovatele,
které jsou v rozporu s oficiální politikou Vietnamu, nepřímo rozporuje, že mu měl být udělen
azyl podle §12 zákona o azylu. Ze skutečností obsažených ve spisu však nevyplývá,
že by se u stěžovatele jednalo o důvody vymezené §12 zákona o azylu. Ze spisu se podává,
že stěžovatel podal žádost o azyl až z důvodu legalizace pobytu. Na území České republiky
pobýval od roku 1998 a podnikal, a o azyl požádal až po té, co mu bylo zrušeno povolení
k pobytu a kdy mu hrozilo po šesti letech nucené opuštění České republiky. Nejvyšší správní
soud tak shledal námitky stěžovatele, ve kterých uváděl, že důvodem odchodu z vlasti byla
obecná nespokojenost se stavem vietnamské společnosti a politické (pravicové)
názory stěžovatele, které jsou v rozporu s oficiální politikou Vietnamu, jakož i to,
že patří k ohroženým osobám a obává se pronásledování z výše uvedených důvodů,
účelovými. K tomu je třeba uvést, že pronásledování je nepochybně natolik závažným
důvodem, že by stěžovatel vyhledal ochranu u českých orgánů okamžitě po příjezdu
na její území a nikoliv až poté, co mu hrozí opuštění České republiky po zrušení
povolení pobytu. Pro podporu těchto svých závěrů odkazuje Nejvyšší správní soud
i na svoji konstantní judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68, ve kterém bylo uvedeno, že Žádost o azyl podaná
nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel
zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti
takovéto žádosti. V těchto námitkách tak stěžovateli Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že mu měl být udělen azyl podle §13 odst. 2 zákona
o azylu, tady Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný správní orgán, a stejně tak krajský
soud, správně zjistily a vyhodnotily, že podmínky pro udělení tohoto azylu stěžovatel
nesplňuje. Tento druh či typ azylu, jak vyplývá z výše uvedené citace předmětného
zákonného ustanovení, může být udělen toliko rodinnému příslušníku azylanta,
přičemž ze spisu a ani jinak v řízení nevyplynulo, že by některý ze zákonem vymezených
rodinných příslušníků stěžovatele azyl získal. Ostatně stěžovatel to ani nikdy netvrdil.
Pokud jde o hodnocení předpokladů pro udělení humanitárního azylu, k tomu Nejvyšší
správní soud především uvádí, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu
je na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném
případě byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat
pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.),
nebo z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji
koresponduje i konstantní soudní judikatura v azylových věcech. Podle dřívější judikatury
se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze
správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“, na němž by mohl být
někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000
či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02.
Rovněž tak ze stávající konstantní judikatury vyplývá, že správní soudy mohou přezkoumávat
rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu
pouze omezeně, a to z hlediska mezí správního uvážení, popř. z hlediska jeho případného
zneužití. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel
subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení;
jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“
Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci došlo
k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, nýbrž přísluší mu pouze zhodnotit, zda krajský
soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal. A tady Nejvyšší správní soud,
obdobně jako soud krajský, shledal, že žalovaný správní orgán se situací stěžovatele
dostatečně zabýval, překročení mezí správního uvážení ani libovůli v rozhodnutí žalovaného
však nezjistil.
Lze tak shrnout, že Nejvyšší správní soud ani v jedné ze stížnostních námitek
stěžovateli nepřisvědčil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl,
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. září 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu