ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.210.2005
sp. zn. 4 Azs 210/2005 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: E. K. zast.
JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem, se sídlem Brno, Koliště 39, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005, č. j. 36 Az
892/2003 – 79,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005, č. j. 36 Az 892/2003 – 79,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 10. 2003, č. j. OAM-4003/VL-16-ZA04-2002,
nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu,
ve znění pozdějších předpisů, a dále bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Ve svém rozhodnutí vycházel žalovaný z výpovědi
žadatele a dokladu o zemi jeho původu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že žadatel opustil svou vlast, protože nebyl ochoten
a schopen platit úplatek pracovníkům vojenské správy, aby se vyhnul nástupu vojenské
základní služby. Správní orgán dále konstatoval, že jmenovaný neuvedl žádnou konkrétní
skutečnost, ze které by vyplývalo, že byl ve své vlasti pronásledován z důvodů taxativně
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Výkon vojenské služby je obecně považován
za povinnost vyplývající ze státoobčanského vztahu a nelze ji označit za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Tuto skutečnost by bylo možné podřadit důvodům pro udělení
azylu pouze v případě, že se účastník řízení odůvodněně obává, že samotný výkon vojenské
služby má z důvodu jeho rasy, národnosti, náboženství, politického přesvědčení či příslušnosti
k určité sociální skupině, vážný perzekuční charakter. Stejný závěr lze učinit v případě,
kdy se účastník řízení odůvodněně obává trestu hrozícímu za vyhýbání se výkonu vojenské
služby, neboť tento by byl zjevně nepřiměřený, a to opět z výše uvedených důvodů. Takové
skutečnosti správní orgán v případě účastníka řízení neshledal. Žadatel se výkonu vojenské
služby vyhýbal pomocí placení úplatků pracovníkům příslušného oddělení vojenské správy.
Sám tedy několik let participoval na systému, který kritizuje. Nastavený systém se mu znelíbil
až ve chvíli, kdy po něm byla požadovaná vyšší finanční částka než obvykle. Důvodem
žadatelova odjezdu z vlasti tedy nebyl některý z důvodů pro udělení azylu taxativně
uvedených v §12 zákona o azylu, ale neochota zaplatit finanční částku, která po něm byla
nezákonně požadována konkrétními pracovníky vojenské správy a jež měla sloužit k jejich
osobnímu obohacení. Jednání těchto jednotlivců nebylo navíc zaměřeno pouze na osobu
žadatele. Jak vyplývá z jeho výpovědi a citovaných informací, v Arménii je systém placení
úplatků za vyhýbání se vojenské služby běžně využíván. Správní orgán tedy dospěl k závěru,
že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ve vztahu k ustanovení §14 téhož zákona uvedl, že po posouzení osobní situace žadatele
a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti humanitární azyl neudělil.
Správní orgán se dále zabýval problémem, hrozí-li žadateli v případě návratu
do Arménie nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Znění tohoto
zákonného ustanovení bylo přejato z článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
Při interpretaci pojmu „nelidské nebo ponižující zacházení či trest“, vycházel proto správní
orgán z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, a to z rozsudku ve věci Vilvarajah
z roku 1991, A – 215, a z rozsudku ve věci Costello – Roberts z roku 1993, A – 247-C
a konstatoval, že po porovnání výpovědí žadatele z výše uvedenými rozsudky nedospěl
k závěru, že se na jmenovaného vztahuje výše zmíněná překážka vycestování.
V podané žalobě napadl žalobce rozhodnutí správního orgánu ve výrocích o neudělení
azylu podle §12 a §14 a ve výroku o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Poukazoval na to, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §46, 47, odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále
jen „správní“). Dále se dovolával toho, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, minimálně však splňuje podmínky pro vztažení překážky
vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona. Namítal dále, že pokud přistoupil na placení
úplatků, nebyla to v jeho případě otázka chtění, nebo nechtění, naopak byl k tomu okolnostmi
přinucen, neboť arménské zákonodárství nezná žádnou možnost civilní, nebo alternativní
vojenské služby, kterou by mohl s ohledem na jeho zdravotní stav vykonat bez ohrožení
zdraví, nebo dokonce života. Byl veden především strachem z opětovného onemocnění
tuberkulózou, která se i přes jeho nenastoupení vojenské služby a vyhýbání se jí pomocí
placení úplatků znovu projevila v roce 1997. Nebylo tedy jeho dobrovolnou volbou platit
úplatky, které až do poslední splátky byly pro jeho osobu „zaplatitelné“. V roce 2002
však po něm byla požadována trojnásobně vysoká částka, kterou již nebyl schopen zaplatit.
Hrozilo mu nebezpečí, že bude povolán, což by mohlo mít pro jeho zdravotní stav vážné
důsledky, neboť není vyloučena možnost povolání jeho osoby do konfliktních oblastí
jako pomsta, že odmítl zaplatit.
Žalobce dále poukázal na správu vydanou UNHCR nazvanou „Mezinárodní ochrana
poskytována arménským žadatelům o azyl a uprchlíkům“, z níž citoval jednotlivé pasáže,
týkající se vojenské služby. Zdůrazňoval, že tato zpráva radí věnovat zvýšenou pozornost
hodnocení případu, které se dotýkají žadatelů, kteří dezertovali z armády. Odmítnutí výkonu
vojenské služby na základě svědomí a politického přesvědčení, by mělo být významným
faktorem při hodnocení žádosti o azyl. Není totiž možné bez záruk ze strany úřadů
a výkonného kontrolního systému vyloučit vůči těmto lidem možnost uplatnění přemrštěných
trestů, šikany, či nasazení do válečných akcí na azerbajdžánském teritoriu. Žalobce dále
poukazoval na to, že správní orgán se důsledně nezabýval prověřením možnosti pro udělení
humanitárního azylu. Nezabýval se jeho těžkou životní situací způsobenou zdravotním
postižením a neudělení této formy azylu zdůvodnil pouze velmi stručně. V této souvislosti
poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 114/2003 – 45 ze dne 22. 5. 2003,
který se zabýval postupem při posuzování podmínek tohoto typu azylu. Poukazoval
i na samotný postup správního orgánu, který se ho sice podáním ze dne 19. 8. 2003 dotázal
na to, zda souhlasí s provedením vyšetření zdravotního stavu ohledně tuberkulózy, avšak
napadené rozhodnutí bylo vydáno bez jakéhokoliv takového vyšetření. Navrhoval,
aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, č. j. 36 Az 892/2003 – 79, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl rovněž
o odměně tlumočníka. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Ve vztahu
k námitkám žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, podle něhož odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby,
která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, zvláště, není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným
politickým přesvědčením, nebo náboženstvím. Dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a pokud jde o námitky proti rozhodnutí
o neudělení humanitárního azylu, soud poukázal na postup žalovaného správního orgánu,
který považoval za správný a konstatoval, že to, že je žalobce na území státu, kde o azyl žádá
v lékařské péči a příslušných kontrolách, nemůže být důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů, neboť se tak děje v rámci všeobecné zdravotní péče.
Pokud jde o námitku ve vztahu k neexistenci překážek vycestování, uvedl krajský
soud, že tuto námitku žalobce obecně odůvodnil tak, že se do Arménie nemůže vrátit
proto, že by návrat ohrozil jeho život. V průběhu soudního řízení byla zdůvodněna 8. 7. 2004,
až poté, co existoval povolávací rozkaz ze dne 5. 3. 2004. Podle názoru soudu nekvalitní
fotokopii povolávacího rozkazu na den 5. 3. 2004, předloženou v průběhu soudního řízení,
nebylo možno obsahově doplnit a ověřit originály. Jde ale o skutečnost, která nastala
se značným časovým odstupem po vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Správní orgán
překážku vycestování hodnotí a posuzuje v době svého rozhodnutí. Ze samotné citace
Evropské úmluvy o lidských právech a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v podání
žalobce ze dne 8. 7. 2004 nevyplývají skutečnosti, pro něž by se měla na žalobce vztahovat
překážka vycestování. Správní orgán se ve svém rozhodnutí otázkou překážky vycestování
zabýval, žalobcovu výpověď porovnal s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská
práva a neshledal důvody pro udělení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Dále uvedl, že pokud odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě
původu povinná, nelze považovat za důvod pro udělení azylu, pak důsledek tohoto jednání,
nemůže být důvodem pro udělení překážky vycestování. Takové jednání bylo trestné i v zemi,
kde je o udělení azylu žádáno. Soud poté žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost z důvodu uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a). Namítal, že se krajský soud v odůvodnění napadaného
rozsudku nezabýval důkazním prostředkem, a to stanoviskem UNHCR ze září 2003.
Stěžovatel v kasační stížnosti citoval z této zprávy (bod 106 a 107). Zdůrazňoval,
že z této zprávy vyplývá, že se vojenská policie zcela běžně uchylovala k nezákonným
metodám odvodu. Poukazoval na skutečnost, že podmínky v arménské armádě
jsou považovány za téměř nelidské, vojáci často nemají dostatek jídla, jsou vystaveni velmi
ubohým pobytovým podmínkám a šikanování ze strany svých nadřízených,
které již opakovaně vedlo k sebevraždám či dokonce k vraždám vojáků základní vojenské
služby. Popsané podmínky v kombinaci s jeho zdravotním stavem, kdy lékařské zprávy
uvádějí, že při špatných životních podmínkách nelze vyloučit recidivu onemocnění
tuberkulózou, významně ohrožují jeho život. Stěžovatel konstatoval, že si je vědom
skutečnosti, že základní vojenská povinnost je povinností, vyplývající ze státoobčanského
svazku, odmítá však nastoupit k jejímu výkonu z toho důvodu, že poměry panující
v Arménské národní armádě představují výrazné nebezpečí pro jeho život. V této souvislosti
odkázal na stanovisko UNHCR, které doporučuje posuzovat žádosti o udělení azylu osob
odmítajících nastoupit k výkonu branné povinnosti vždy individuálně, v kontextu všech
okolností případu a nevylučuje, že tyto osoby odmítající nastoupit k výkonu základní
vojenské služby (i dezertéři) mohou za určitých okolností tvořit zvláštní sociální skupinu ve
smyslu §12 zákona o azylu. Dále poznamenal, že již během řízení u soudu obdržel ze země
původu fotokopii povolávacího rozkazu na 5. 3. 2004, což jasně dokazuje, že vojenská policie
ho povolala i při dosažení věkové hranice 27 let. Namítal, že krajský soud v odůvodnění
rozsudku pouze poznamenal, že „soud přezkoumává správní rozhodnutí s ohledem na stav,
který tu je v době jeho vydání“. Stěžovatel se však domnívá, že tato okolnost, která nastala
po vydání napadeného rozhodnutí, je tak zásadního charakteru, že by se krajský soud měl
k ní vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel dále namítal, že ani odůvodnění
neudělení azylu podle §14 zákona o azylu uvedené v napadeném rozhodnutí a rozsudku
krajského soudu neobsahuje skutečností, na jejichž základě dospěl soud a správní orgán
k závěru, že podmínky pro udělení tohoto typu azylu nesplňuje. Navrhoval, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 22. 2. 2005 požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Současně předložil plnou moc,
podle níž zmocnil advokáta JUDr. Stanislava Krejčího k podání kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále se vyjadřoval
k námitce stěžovatele směřující proti neudělení azylu podle §14 zákona o azylu. Navrhoval,
aby kasační stížnost byla zamítnuta a odkladný účinek nebyl přiznán.
Poté byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti s tím, že stěžovatel není zastoupen advokátem.
Dne 5. 8. 2005 předložil stěžovatel plnou moc udělenou JUDr. Stanislavu Krejčímu,
advokátu, se sídlem Brno, Koliště 39, z níž vyplývá, že stěžovatel tohoto advokáta zmocnil
k zastupování v řízení o kasační stížnosti v plném rozsahu.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že byť Krajský soud v Brně nerozhodl
o stěžovatelově žádosti o ustanovení zástupce, má za to, že podmínka ustanovení §105 odst.
2 s. ř. s. byla splněna, neboť stěžovatel v průběhu správního řízení doložil plnou moc
udělenou advokátu pro řízení o kasační stížnosti. Vychází tedy z toho, že stěžovatel je pro
řízení kasační stížnosti zastoupen advokátem na základě plné moci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody vymezenými v kasační
stížnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., byť výslovně označil pouze důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodu rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu dne
23. 8. 2002. V žádosti uvedl, že svou vlast opustil dne 16. 8. 2002 z osobních důvodů.
V roce1993 onemocněl tuberkulózou a v roce 1994 byl vyléčen. V roce 1997 znovu
touto nemocí onemocněl, z tohoto důvodu nenastoupil základní vojenskou službu. V roce
2002 měl vojenskou službu nastoupit, avšak podle jeho názoru to nebylo možné. Vojenská
správa po něm požadovala vysokou částku, a proto odjel do ČR. Ve vlastnoručně psaném
prohlášení dále uvedl, že vojenská služba v Arménii je to samé jako pobyt ve vězení (velice
špatné podmínky), proto žádal o azyl. V protokolu o pohovoru ze dne 3. 10. 2002 uvedl,
že po roce 1992, kdy ukončil střední školu, nastoupil na J. univerzitu, obor počítače. Ukončil
však pouze dva ročníky, neboť onemocněl tuberkulózou, a to v letech 1993 – 1995 a 1997. Ze
školství musel odejít také proto, že začal vydělávat na úplatky, které dával vojenské správě,
aby mu její pracovníci zařídili odklad nástupu základní vojenské služby. Poprvé byl o úplatek
požádán v roce 1994, naposledy v roce 2002, kdy bylo požadováno 3000 USD. Tak vysokou
částku stěžovatel neměl, a proto opustil zemi. Na tento postup pracovníků vojenské správy si
nikde nestěžoval, neboť jeho situace by se zhoršila. Nástup základní vojenské služby by
neodmítal, pokud by na vojně panovaly normální podmínky. Pokud jde o tuberkulózu, byl již
v roce 1995 vyléčen, ale v roce 1997 se mu nemoc vrátila. Poté byl vyléčen, na vojnu by ale
jít musel. Návrat do vlasti by znamenal pro jeho rodinu velkou finanční újmu. Domníval se,
že by musel doplatit 3000 USD. Doba, na kterou se odklad vztahuje, sice pomine dovršením
27 let věku, ale stěžovatel nedokázal říci, zda by tuto částku někdo požadoval.
Podle lékařské zprávy lékaře PoS Z. u B. ze dne 2. 8. 2003 má stěžovatel zdravotní
dokumentaci vedenou od 26. 8. 2002. V době vedení této dokumentace provedená vyšetření
neprokázala onemocnění sledovanými chorobami, ani jiné závažné onemocnění, pokud
stonal, jednalo se vždy o běžné banální nemoci. V ordinaci byl za dobu pobytu v PoS 2x
ošetřen zdravotní sestrou, lékaře zde nenavštívil.
Ve správním spise se dále nacházejí doklady o zdravotním postižení, které předložil
sám stěžovatel. Podle zprávy protituberkulózní ambulance v J. ze dne 12. 5. 2000 byl
stěžovatel v evidenci J. tuberkulózní ambulance od 27. 8. 1993 z důvodu infiltrativní
tuberkulózy obou plic, které jsou ve fázi rozkladu. Dne 23. 6. 1997 došlo u nemocného
k recidivě. Dále jsou ve spise nálezy ze dne 10. 5. 2000, protokol o vyšetření z doby
od 1. 10. 2001 do 3. 10. 2001.
Podle zprávy o dodržování lidských práv v Arménii z roku 2002 ze dne 31. 3. 2003,
která je obsažena ve správním spise, výsledky vlády na poli ochrany lidských práva jsou
velmi neuspokojivé, ačkoliv v některých oblastech došlo ke zlepšení, došlo k případům úmrtí
v armádě v důsledku špatného zacházení s odvedenci. Členové bezpečnostních sil běžně
osoby při zadržení a výslechu bijí, bez zatykače svévolně zadržují a vězní osoby. Podmínky
ve vězení jsou stále velmi tvrdé, v období od převedení vězeňské správy do kompetence
ministerstva spravedlnosti se však zlepšily životní podmínky vězňů a možnosti návštěv
ze strany rodinných příslušníků. Problém též přestavuje zdlouhavé zadržování osob
před zahájením soudního procesu. Soudy podléhají politickým tlakům a neprosazují efektivně
ústavní práva. Úřady nerespektují ústavní právo na soukromí a řádný proces. Podle úřadu
vojenského prokurátora bylo v průběhu roku spácháno v armádě 987 trestných činů,
ve srovnání s 1184 s trestnými činy v roce 2001. V průběhu roku došlo k 62 úmrtím
příšlušníků ozbrojených sil údajně v důsledku špatného zacházení, nehod při výcviku
a onemocnění. Dne 25. 2. ubil jeden z vojáků k smrti A. S., 22-letého vojáka vojenské
posádky ve městě V. Lékaři v místní vojenské nemocnici prohlásili, že S. zemřel na otravu
jídlem; při pitvě provedené v J. však byla zjištěna vážná poranění mozku a břicha,
pravděpodobně způsobená násilnou smrtí. Po vyšetřování provedeném krajskou vojenskou
prokuraturou bylo zatčeno více než 12 osob, včetně dvou vojáků, kteří S. fyzicky napadli,
několika důstojníků a lékařů z místní vojenské nemocnice. V roce 2001 úřady zadržely a
obžalovaly dva příslušníky ozbrojených sil: velitele vojenské jednotky ve S., seržanta, a
vojína, za napomáhání při sebevraždě mladšího seržanta vojenské jednotky ve S. Případ byl
na konci roku odročen, protože probíhalo další vyšetřování. Podle úřadu generálního
prokurátora bylo v průběhu roku vyšetřováno 513 kriminálních případů, které se týkaly 669
příslušníků ozbrojených sil. Mezi spáchané zločiny patřily dezerce, šikana, zneužívání
pravomoci a zpronevěra. V roce 2001 byl hlavní seržant vojenské jednotky v N. zabit ve
službě poblíž věznice V., bylo zahájeno soudní řízení s jedním z vojáků podle článku 100
trestního zákoníku za úmyslnou vraždu. Porušení příměří mezi oběma stranami v konfliktu
v N. K. mělo v několika případech za následek smrt a zranění civilistů.
Z výše uvedeného plyne, že se stěžovatel dovolával v průběhu správního i soudního
řízení udělení azylu podle §12, případně udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu, přičemž svoji žádost odůvodňoval především krutými podmínkami v armádě a svým
zdravotním stavem. Z týchž důvodů se pak obával návratu do Arménie.
Podle dosavadní judikatury „povolání vlastních občanů k výkonu vojenské služby,
byť i způsoby nevybíravými, popř. i vnitřní zákonodárství státu porušujícími, samo o sobě,
bez přistoupení dalších skutečností, není ještě pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení ve smyslu
§2 odst. 1 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. 7. 1994, č. j. 4 Az 502/94 – 39). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 29. 3. 2004 č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, „odmítání nástupu k výkonu základní vojenské
služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným
politickým přesvědčením nebo náboženstvím.
Za této situace nelze než souhlasit s právními závěry krajskému soudu vyslovenými
ve vztahu k ustanovení §12 a §14 zákona o azylu, neboť stěžovatel se snažil vyhnout výkonu
základní vojenské služby, nikoliv pro reálně projevené politické přesvědčení
nebo náboženství, ale ze zdravotních důvodů. V tomto směru je třeba odkázat na příslušnou
část odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud však nesouhlasí se závěry krajského soudu ve vztahu k výroku
o překážkách vycestování podle §91 ve spojení s §28 zákona o azylu.
Podle §28 zákona o azylu pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu,
ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§91).
Podle §91 odst. 1 (překážky vycestování) zákona o azylu, povinnost ukončit pobyt
neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat 1.do státu, kde je hrožen jeho život,
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo 2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu a nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo 3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti, a nebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky, nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných
přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí
a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti).
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na bod 2. tohoto ustanovení
a má za to, že podmínky pro jeho aplikaci byly splněny.
Nejvyšší správního soud nesouhlasí především se závěrem krajského soudu, že výrok
o neudělení překážek vycestování byl v napadeném rozhodnutí podrobně rozveden. Žalovaný
správní orgán sice v odůvodnění rozhodnutí poukázal na rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Vilvarajah a Costello Roberts, avšak neuvedl, proč nelze
jejich závěry použít na případ stěžovatele. V tomto směru se omezil pouze na konstatování,
že po porovnání výpovědi žadatele s výše uvedenými posudky ELSP nedošel k závěru,
že se na jmenovaného vztahuje zmíněná překážka vycestování. Neodůvodnil
však, proč v posuzované věci jde v případě stěžovatele o pouhou možnost špatného zacházení
a proč ponížení a pokoření (v souvislosti s výkonem trestu) by u stěžovatele nedosáhlo
mimořádného stupně úrovně. Nejvyšší správní soud dále nesouhlasí s názorem soudu,
že předložená kopie povolávacího rozkazu na den 5. 3. 2004 je skutečností, která nastala po
vydání rozhodnutí. I kdyby tomu tak formálně (porovnání dat vydání rozhodnutí a
povolávacího rozkazu) bylo, je třeba vycházet z toho, že jde o skutečnost, jíž stěžovatel
prokazuje svá tvrzení, která uvedl již v návrhu na zahájení řízení a jíž prokazuje obavu, že
v případě návratu do vlasti by byl odveden, a to bez ohledu na svůj zdravotní stav, a za
situace, kdy v Arménské armádě panují otřesné poměry, kdy ohrožení života, případně jeho
zdraví, v důsledku nelidského či ponižujícího zacházení není pouze v rovině možnosti, ale
dostává se do roviny reálné skutečnosti. Podle názoru Nejvyššího správního soudu ani
okolnost, že nekvalitní fotokopií povolávacího rozkazu nebylo možnost ověřit originálem,
nelze posuzovat k tíži stěžovatele. Nutno totiž vycházet z toho, že v řízení o udělení azylu
musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za této situace je nutné zohlednit
charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování
politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodu pro udělení azylu,
případně překážky vycestování. Je-li např. o zemi původu žadatele známo, že stav dodržování
lidských práv je špatný, pak tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní
nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl.
V daném případě je tedy nutno uzavřít, že nebyl prokázán opak tvrzení stěžovatele,
totiž skutečnost, že by v případě návratu do Arménie k výkonu vojenské služby odveden
nebyl.
Nejvyšší správní soud tedy sdílí názor stěžovatele vyslovený v kasační stížnosti,
totiž ten, že i když si je vědom skutečnosti, že základní vojenská povinnost je povinnost,
vyplývající ze státoobčanského svazku, odmítá nastoupit k jejímu výkonu z toho důvodu,
že poměry panující v Arménské národní armádě přestavují výrazné nebezpečí pro jeho život,
případně zdraví.
V této souvislosti lze rovněž poukázat na námitku stěžovatele, že soud se
v odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu výroku podle §91 zákona o azylu nezabýval
stanoviskem u UHNCR ze září 2003, podle něhož je třeba věnovat zvýšenou pozornost
hodnocení případů, které se dotýkají žadatelů, kteří dezertovali z armády. Krajský soud se
rovněž nezabýval námitkami stěžovatele uvedenými v žalobě ve vztahu k trestům, které hrozí
za vyhýbání se běžnému odvodu a pro dezerci. Konstatování, že takové jednání bylo trestné i
v zemi, kde je o udělení azylu žádáno, není dostačující.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitky
obsažené v kasační stížnosti ve vztahu k výroku o překážkách vycestování jsou důvodné,
a že v dalším řízení bude třeba, aby se soud zabýval tím, zda napadené rozhodnutí správního
orgánu ve vztahu k tomuto výroku vyvodilo ze zjištěného skutkového základu správné právní
závěry, a to zejména ve vztahu k ustanovení §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( §110 odst. 1 s. ř. s.). V novém rozhodnutí
o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení této kasační stížnosti. V dalším řízení
je krajský soud vázán názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Se zřetelem k výše uvedenému by bylo nadbytečné, aby se Nejvyšší správní soud
zabýval žádostí stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu