ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.22.2019:50
sp. zn. 4 Azs 22/2019 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: T. T. T. H., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: ministr
zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 3. 2018, č. j. 102118-3/2018-OPL, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 13/2018 -
57,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 13/2018 - 57,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 3. 2018, č. j. 102118-3/2018-OPL, zamítl rozklad a potvrdil
usnesení ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3757/2017-HANOI-42/a, kterým Velvyslanectví České
republiky v Hanoji (dále jen „velvyslanectví“) zamítlo žádost žalobkyně o upuštění od povinnosti
osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a kterým zastavilo řízení o žádosti o vydání
zaměstnanecké karty. Žalovaný konstatoval, že napadené usnesení není nepřezkoumatelné,
neboť z něj vyplývá, že velvyslanectví žádost řádně a individualizovaně posoudilo. Vzhledem
k tomu, že zástupce žalobkyně podal více než dvě žádosti o upuštění od povinnosti podat žádost
osobně takřka shodného obsahu, vypořádání ze strany velvyslanectví je v řadě případů velmi
podobné. Skutečnost, že se jednalo v některých případech o žádosti o jiná pobytová oprávnění,
nemá na posouzení věci vliv, neboť zkoumání důvodů pro upuštění od povinnosti podat
žádost osobně se provádí u všech žádostí o jednotlivé druhy pobytových oprávnění
podle shodných kritérií. Žalovaný doplnil, že po doplnění CAPTCHA filtru pro podávání žádostí
přes systém VISAPOINT již Veřejný ochránce práv na problémy tohoto systému neupozorňoval;
i přesto se Ministerstvo zahraničních věcí rozhodlo ukončit jeho fungování. Žalovaný se shodl
s velvyslanectvím, že důvodem pro upuštění od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění
osobně jsou v zásadě zdravotní a sociální důvody. Odmítl přitom, že by takovým důvodem
mohla být nefunkčnost systému VISAPOINT, resp. neúspěšné pokusy o registraci přes uvedený
systém. Žalovaný upozornil, že velvyslanectví po ukončení činnosti systému VISAPOINT
zpracovávalo během listopadu 2017 žádosti podané na základě rezervací učiněných
prostřednictvím systému VISAPOINT do dne 31. 10. 2017. Týden před koncem listopadu 2017
zveřejnilo velvyslanectví informaci o zavádění nového systému, který začal fungovat od prosince
2017. Během měsíce listopadu 2017 tedy docházelo k zavádění nového systému a nepřijímání
žádostí nebylo svévolí velvyslanectví. Žalovaný zdůraznil, že směrnice č. 2011/98/ES ze dne
13. 12. 2011 umožňuje státům přijmout k vyřízení omezený počet žádostí o pobytové oprávnění.
Žalovaný odmítl, že by velvyslanectví bránilo podávání žádostí. Samotný přechod na nový
systém a dočasná nemožnost se k podání žádosti registrovat nebyly způsobilé důvody, které
by jakkoliv mohly zasáhnout do práv žalobkyně, přičemž o zavádění nového systému
byla žalobkyně informována. Podle žalovaného je zřejmé, že se nemůže všem zájemcům
o pobytové oprávnění podařit do systému zaregistrovat. Trvání na osobním podání žádosti není
jen otázkou formy, ale jedná se i o otázku naplnění zákonné podmínky pro řádné podání žádosti.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 13/2018 -
57, podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil rozhodnutí žalovaného i velvyslanectví a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení, neboť žalobou napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, která je
způsobena nedostatečným vypořádáním pro věc podstatných rozkladových námitek.
Konstatoval, že správní orgány dostatečně nevysvětlily, proč neshledaly důvody pro upuštění od
povinnosti osobního podání žádosti. Přehlédly, že žalobkyně žádala o upuštění od povinnosti
osobního podání v době, kdy žádný objednávací systém nefungoval, přičemž nezdůvodnily, proč
tato okolnost nemůže být odůvodněným případem pro upuštění od povinnosti osobního podání.
Krajský soud přitom odmítl, že by odůvodněným případem mohly být jen sociální a zdravotní
důvody, neboť uvedené slovní spojení je vnímáno šířeji a správní orgány proto měly vysvětlit,
proč dospěly k takto omezujícímu výkladu. Krajský soud v dané souvislosti poukázal na rozsudek
ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 - 22, ve kterém Nejvyšší správní soud provedl širší výklad
uvedeného slovního spojení. Podle krajského soudu nemůže přechod na nový systém bránit
tomu, aby velvyslanectví po celý měsíc vůbec nepřijímalo žádosti o pobytová oprávnění. Absence
této možnosti tak založila objektivní překážku, pro kterou mělo být od povinnosti osobního
podání upuštěno. Článek 8 směrnice č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 nelze v řízení o žádosti o
upuštění od povinnosti osobního podání aplikovat, neboť uvedený článek se vztahuje až na
věcné posouzení žádosti. V rámci posuzování žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání
žádosti není velvyslanectví oprávněno učinit si úsudek o tom, zda bude žádost o pobytové
oprávnění úspěšná či nikoliv a smí tedy jen zkoumat, zda byly naplněny podmínky pro upuštění
od povinnosti osobního podání.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že přechod na nový objednávací systém byl časově omezený, sledující legitimní cíl
a nepřekročil dobu nezbytně nutnou, a proto v dané souvislosti nelze uvažovat, že by se mohlo
jednat o odůvodněný případ směřující k upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.
S vyřizováním zaměstnanecké karty jsou spojené i další poměrně náročné administrativní
úkony, jako je uzavření pracovní smlouvy atd. Celý proces je tedy poměrně časově náročný
a musí se provádět s časovým předstihem. Proto podle stěžovatele ani případná několikatýdenní
nemožnost podání žádosti v důsledku přechodu na nový objednávací systém nemohla ohrozit
účel případného pobytu žalobkyně na území České republiky, kterým měl být výkon závislé práce,
byť stěžovatel připustil určitý diskomfort pro žalobkyni. Odkaz na rozsudek ze dne 9. 8. 2018,
č. j. 9 Azs 213/2018 - 22, není podle stěžovatele přiléhavý, neboť v dané věci Nejvyšší správní
soud posuzoval otázku velké vzdálenosti mezi velvyslanectvím a žadatelem. Závěry krajského
soudu vedou k absurdním důsledkům, neboť během zavádění nového systému by muselo
velvyslanectví přijímat žádosti nepřetržitě i o víkendech či o půlnoci. Stěžovatel poukázal
na rozhodovací praxi jiných krajských soudů, podle které není pozastavení možnosti objednávek
po dobu tří týdnů nepřiměřené. Odmítl argument, že by v důsledku přechodu na nový systém
žádosti mohly být odmítány z toho důvodu, že předložené dokumenty k žádosti již pozbyly
svou platnost. Velvyslanectví by totiž v takovém případě muselo žadatele vyzvat k odstranění vad
žádosti a nemohlo by bez dalšího žádost odmítnout. Nicméně lhůta 180 dnů pro platnost
předkládaných dokumentů násobně překračuje dobu zavádění nového systému. Stěžovatel odmítl
výklad čl. 8 směrnice č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 s tím, že nelze dovodit, že by se mělo
toto ustanovení vztahovat na řízení o udělení pobytového oprávnění, resp. že by vymezovalo fázi
řízení, ve které mohou správní orgány odmítnout zpracovat žádost z důvodu překročení
stanoveného počtu možných žádostí. Krajský soud navíc přehlédl, že správní orgány výklad
slovního spojení „odůvodněný případ“ neomezily jen na sociální a zdravotní důvody,
ale že rovněž připustily, že se může jednat i o jiné situace. Jelikož krajský soud nepřihlédl k tomu,
že stěžovatel vysvětlil, proč vyhověl žádosti žalobce, zatížil napadený rozsudek vadou
nepřezkoumatelnosti. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu.
Podle jejího názoru nelze omezovat výklad slovního spojení odůvodněný případ jen na překážky
na straně žadatelů, ale musí se vztahovat i na situace, kdy objektivně nelze sjednat termín schůzky
v důsledku překážky na straně velvyslanectví, jak tomu bylo v jejím případě. Zavádění nového
rezervačního systému tedy nemůže jít k tíži žalobkyně. Žalobkyně zpochybnila přitom i samotný
způsob zavádění nového rezervačního systému, který budí značné pochybnosti. Upuštění
od povinnosti osobního podání podle žalobkyně nelze podmiňovat tím, aby v případě žadatele
existovala naléhavá potřeba návštěvy České republiky. Dále poukázala na skutečnost,
že velvyslanectví v procesu posuzování žádostí o udělení pobytového oprávnění plní
jen organizačně administrativní funkci a nemůže věcně přezkoumat žádost samotnou. Žalobkyně
rovněž odmítla argument stěžovatele, že v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil výklad
slovního spojení odůvodněný případ. V závěru žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
[5] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, a to z toho důvodu, že přiznáním odkladného účinku se podle §73 odst. 3
s. ř. s. pozastavují účinky napadeného rozhodnutí pouze do skončení řízení před soudem.
Rozhodování o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku by tedy nemělo žádný smysl
za situace, kdy se řízení tímto rozsudkem končí a rozsudek je vydán neprodleně po nezbytném
poučení a uplynutí lhůty k vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti podle §109 odst. 1 s. ř. s.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že je rozhodnutí
stěžovatele nepřezkoumatelné, resp. že by z rozhodnutí správních orgánů nevyplývalo hodnocení
skutkových okolností případu. Správní orgány uvedly na samé hraně přezkoumatelnosti,
resp. z jejich závěrů implicitně vyplývá, že nemožnost podávat žádosti o pobytová oprávnění
po dobu zavádění nového objednávacího systému nepovažují za odůvodněný případ,
pro který by mělo být upuštěno od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně.
Podle Nejvyššího správního soudu je vzhledem k argumentaci žalobkyně v řízení o rozkladu
a nesporným skutkovým okolnostem případu zřejmé, že správní orgány její argumentaci
nepřijaly, byť některé argumenty vypořádaly mimoběžně. Nejvyšší správní soud připouští,
že se správní orgány vysvětlení svých závěrů mohly věnovat podrobněji, resp. že mohly výslovně
uvést, že nepřijímání žádostí o pobytové oprávnění po dobu zavádění nového systému
není odůvodněným případem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti,
nicméně i přesto provedené odůvodnění nebrání tomu, aby ze strany krajského soudu mohla
být přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Ostatně závěru, že rozhodnutí
správních orgánů ve skutečnosti nejsou nepřezkoumatelná, svědčí i postup krajského soudu, který
navzdory deklaraci nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, je z převážné části věcně
přezkoumal.
IV. Závěr
[9] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou a v souladu s větou první před středníkem §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 13/2018 - 57,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu pro jeho nesprávný závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu,
nezabýval se úvahami krajského soudu ohledně zákonnosti postupu správních orgánů. Krajský
soud proto bude v dalším řízení povinen posoudit zákonnost rozhodnutí stěžovatele,
a to na půdorysu závěru Nejvyššího správního soudu o jeho přezkoumatelnosti (§110 odst. 4
s. ř. s.). V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu