ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.25.2019:56
sp. zn. 4 Azs 25/2019 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: D. V. T., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: ministr
zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 3. 2018, č. j. 101207-3/2018-OPL, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018,
č. j. 57 A 10/2018 - 58,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 10/2018 - 58,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 3. 2018, č. j. 101207-3/2018-OPL, zamítl rozklad a potvrdil
usnesení ze dne 15. 12. 2017, č. j. 3765/2017-HANOI-58/a, kterým Velvyslanectví České
republiky v Hanoji (dále jen „velvyslanectví“) zamítlo žádost žalobkyně o upuštění od povinnosti
osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a kterým zastavilo řízení o žádosti o vydání
zaměstnanecké karty. Žalovaný konstatoval, že napadené usnesení není nepřezkoumatelné,
neboť z něj vyplývá, že velvyslanectví žádost řádně a individualizovaně posoudilo. Vzhledem
k tomu, že zástupce žalobkyně podal více než dvě stě žádostí o upuštění od povinnosti podat
žádost osobně takřka shodného obsahu, vypořádání ze strany velvyslanectví je v řadě případů
velmi podobné. Skutečnost, že se jednalo v některých případech o žádosti o jiná pobytová
oprávnění, nemá na posouzení věci vliv, neboť zkoumání důvodů pro upuštění od povinnosti
podat žádost osobně se provádí u všech žádostí o jednotlivé druhy pobytových oprávnění podle
shodných kritérií. Žalovaný dodal, že po doplnění CAPTCHA filtru pro podávání žádostí
přes systém VISAPOINT již Bezpečnostní informační služba na problémy tohoto systému
neupozorňovala; i přesto se Ministerstvo zahraničních věcí rozhodlo ukončit jeho fungování.
Žalovaný se shodl s velvyslanectvím, že důvodem pro upuštění od povinnosti podat
žádost o pobytové oprávnění osobně jsou v zásadě zdravotní a sociální důvody. Odmítl
přitom, že by takovým důvodem mohla být nefunkčnost systému VISAPOINT, resp. neúspěšné
pokusy o registraci přes uvedený systém. Žalovaný upozornil, že velvyslanectví po ukončení
činnosti systému VISAPOINT zpracovávalo během listopadu 2017 žádosti podané na základě
rezervací učiněných prostřednictvím systému VISAPOINT do dne 31. 10. 2017. Týden
před koncem listopadu 2017 zveřejnilo velvyslanectví informaci o zavádění nového systému,
který začal fungovat od prosince 2017. Během měsíce listopadu 2017 tedy docházelo k zavádění
nového systému a nepřijímání žádostí nebylo svévolí velvyslanectví. Žalovaný zdůraznil,
že směrnice č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 umožňuje státům přijmout k vyřízení omezený
počet žádostí o pobytové oprávnění. Odmítl, že by velvyslanectví bránilo podávání žádostí.
Samotný přechod na nový systém a dočasná nemožnost se k podání žádosti registrovat nebyly
způsobilé důvody, které by jakkoliv mohly zasáhnout do práv žalobce, přičemž o zavádění
nového systému byl žalobce informován. Podle žalovaného je zřejmé, že se nemůže všem
zájemcům o pobytové oprávnění podařit do systému zaregistrovat. Trvání na osobním podání
žádosti není jen otázkou formy, ale jedná se i o otázku naplnění zákonné podmínky pro řádné
podání žádosti.
[2] Rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 10/2018 - 58, krajský soud zrušil rozhodnutí
žalovaného i velvyslanectví a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť žalobou napadené
rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů rozhodnutí. V odůvodnění
rozsudku soud uvedl, že správní orgány dostatečně nevysvětlily, proč neshledaly důvody
pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Přehlédly, že žalobce žádal o upuštění
od povinnosti osobního podání v době, kdy žádný objednávací systém nefungoval, přičemž
nezdůvodnily, proč tato okolnost nemůže být odůvodněným případem pro upuštění
od povinnosti osobního podání. Krajský soud přitom odmítl, že by odůvodněným případem
mohly být jen sociální a zdravotní důvody, neboť uvedené slovní spojení je vnímáno šířeji
a správní orgány proto měly vysvětlit, proč dospěly k takto omezujícímu výkladu. Krajský soud
v dané souvislosti poukázal na rozsudek ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 - 22, ve kterém
Nejvyšší správní soud provedl širší výklad uvedeného slovního spojení. Podle krajského soudu
nemůže přechod na nový systém bránit tomu, aby velvyslanectví po celý měsíc vůbec nepřijímalo
žádosti o pobytová oprávnění. Absence této možnosti tak založila objektivní překážku,
pro kterou mělo být od povinnosti osobního podání upuštěno. Článek 8 směrnice č. 2011/98/ES
ze dne 13. 12. 2011 nelze v řízení o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání aplikovat,
neboť uvedený článek se vztahuje až na věcné posouzení žádosti. V rámci posuzování žádosti
o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti není velvyslanectví oprávněno učinit si úsudek
o tom, zda bude žádost o pobytové oprávnění úspěšná či nikoliv a smí tedy jen zkoumat,
zda byly naplněny podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že přechod na nový objednávací systém byl časově omezený, sledující
legitimní cíl a nepřekročil dobu nezbytně nutnou, a proto v dané souvislosti nelze uvažovat,
že by se mohlo jednat o odůvodněný případ směřující k upuštění od povinnosti osobního podání
žádosti. S vyřizováním zaměstnanecké karty jsou spojené i další poměrně náročné administrativní
úkony, jako je uzavření pracovní smlouvy atd. Celý proces je tedy poměrně časově náročný
a musí se provádět s časovým předstihem. Proto podle stěžovatele ani případná několikatýdenní
nemožnost podání žádosti v důsledku přechodu na nový objednávací systém nemohla ohrozit
účel případného pobytu žalobce na území České republiky, kterým měl být výkon závislé práce,
byť stěžovatel připustil určitý diskomfort pro žalobce. Odkaz na rozsudek ze dne 9. 8. 2018,
č. j. 9 Azs 213/2018 - 22, není podle stěžovatele přiléhavý, neboť v dané věci Nejvyšší správní
soud posuzoval otázku velké vzdálenosti mezi velvyslanectvím a žadatelem. Závěry krajského
soudu vedou k absurdním důsledkům, neboť během zavádění nového systému by muselo
velvyslanectví přijímat žádosti nepřetržitě i o víkendech či o půlnoci. Stěžovatel poukázal
na rozhodovací praxi jiných krajských soudů, podle které není pozastavení možnosti objednávek
po dobu tří týdnů nepřiměřené. Odmítl argument, že by v důsledku přechodu na nový systém
žádosti mohly být odmítány z toho důvodu, že předložené dokumenty k žádosti již pozbyly svou
platnost. Velvyslanectví by totiž v takovém případě muselo žadatele vyzvat k odstranění vad
žádosti a nemohlo by bez dalšího žádost odmítnout. Nicméně lhůta 180 dnů pro platnost
předkládaných dokumentů násobně překračuje dobu zavádění nového systému. Stěžovatel odmítl
výklad krajského soudu čl. 8 směrnice č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 s tím, že nelze dovodit,
že by se mělo toto ustanovení vztahovat na řízení o udělení pobytového oprávnění,
resp. že by vymezovalo fázi řízení, ve které mohou správní orgány odmítnout zpracovat žádost
z důvodu překročení stanoveného počtu možných žádostí. Krajský soud navíc přehlédl,
že správní orgány výklad slovního spojení „odůvodněný případ“ neomezily jen na sociální
a zdravotní důvody, ale že rovněž připustily, že se může jednat i o jiné situace. Jelikož krajský
soud nepřihlédl k tomu, že stěžovatel vysvětlil, proč nevyhověl žádosti žalobce, zatížil napadený
rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl,
aby zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel po doplnění kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek.
[5] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Mezi „odůvodněné případy“ nepatří toliko překážky na straně žadatelů, ale i situace,
kdy objektivně nelze sjednat termín schůzky v důsledku překážky na straně velvyslanectví,
jak tomu bylo v posuzovaném případě. Zavádění nového rezervačního systému tedy nemůže
jít k tíži žalobce. Žalobce zpochybnil i samotný způsob zavádění nového rezervačního systému.
Upuštění od povinnosti osobního podání podle žalobce nelze podmiňovat tím, aby v případě
žadatele existovala naléhavá potřeba návštěvy České republiky. Dále uvedl, že velvyslanectví
v procesu posuzování žádostí o udělení pobytového oprávnění plní jen organizačně
administrativní funkci a nemůže věcně přezkoumat žádost samotnou. Žalobce rovněž odmítl
argument stěžovatele, že v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil výklad slovního spojení
„odůvodněný případ“. V závěru žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, a to z toho důvodu, že přiznáním odkladného účinku se podle §73 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), pozastavují účinky napadeného
rozhodnutí pouze do skončení řízení před soudem. Rozhodování o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku by nemělo žádný smysl za situace, kdy se řízení tímto rozsudkem
končí a rozsudek je vydán neprodleně po nezbytném poučení a uplynutí lhůty k vyjádření žalobce
ke kasační stížnosti podle §109 odst. 1 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že je rozhodnutí
stěžovatele nepřezkoumatelné, resp. že by z rozhodnutí správních orgánů nevyplývalo hodnocení
skutkových okolností případu. Správní orgány uvedly na samé hraně přezkoumatelnosti,
resp. z jejich závěrů implicitně vyplývá, že nemožnost podávat žádosti o pobytová oprávnění
po dobu zavádění nového objednávacího systému nepovažují za odůvodněný případ, pro který
by mělo být upuštěno od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně. Podle
Nejvyššího správního soudu je vzhledem k argumentaci žalobce v řízení o rozkladu a nesporným
skutkovým okolnostem případu zřejmé, že správní orgány jeho argumentaci nepřijaly,
byť některé argumenty vypořádaly mimoběžně. Nejvyšší správní soud připouští, že se správní
orgány vysvětlení svých závěrů mohly věnovat podrobněji, resp. že mohly výslovně uvést,
že nepřijímání žádostí o pobytové oprávnění po dobu zavádění nového systému
není odůvodněným případem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, nicméně
i přesto provedené odůvodnění nebrání tomu, aby ze strany krajského soudu mohla
být přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Ostatně závěru, že rozhodnutí
správních orgánů ve skutečnosti nejsou nepřezkoumatelná, svědčí rovněž argumentace krajského
soudu, který navzdory deklarované nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí je z převážné části
věcně přezkoumal.
IV. Závěr
[10] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou a v souladu s větou první před středníkem §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 10/2018 - 58,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu pro jeho nesprávný závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu,
nezabýval se úvahami krajského soudu ohledně zákonnosti postupu správních orgánů. Krajský
soud proto bude v dalším řízení povinen posoudit zákonnost rozhodnutí stěžovatele,
a to na půdorysu závěru Nejvyššího správního soudu o jeho přezkoumatelnosti (§110
odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu