ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.27.2008:69
sp. zn. 4 Azs 27/2008 – 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: O. Y., zast. JUDr. Drahomírou Janebovou
Kubisovou, advokátkou se sídlem Blahoslavova 186/II, Mladá Boleslav, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, č. j. 46 Az 24/2007 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni žalobkyně JUDr. Drahomíře Janebové Kubisové, advokátce, se s t
a n o v í ve výši 5712 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-10-314/LE-BE01-BE01-2007, ze dne
9. 8. 2007, kterým byla zamítnuta její žádost o udělení neznárodní ochrany jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), tedy z důvodu, že neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 a §14a zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním
výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést,
v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat pouze
v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění namítá, že Krajský soud v Praze
její věc posoudil v rozporu se zákonem, a dodává, že ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn
skutkový stav, v zemi původu má problémy s věřitelem a hrozí jí ztráta majetku. Správní orgán
i soud tyto skutečnosti nesprávně hodnotily jako azylově irelevantní. Rovněž se nezabývaly
naplněním podmínek pro udělení humanitárního azylu, jímž by bylo možné stěžovatelkou
tvrzené skutečnosti podřadit. Stěžovatelka navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
K námitce uplatněné v kasační stížnosti zdejší soud uvádí, že tvrzené potíže s věřitelem
nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy,
národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory,
když podstatou věci je poskytnutí peněžních prostředků a jejich vymáhání zpět. Stěžovatelkou
tvrzené skutečnosti spadají do okruhu problémů se soukromými osobami. S problematikou
vyhrožování ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud již dostatečně vypořádal
např. ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, nebo v rozsudku ze dne
29. 11. 2006, č. j. 4 Azs 34/2006 – 75, oba na www.nssoud.cz. V daném případě politický systém
v zemi původu stěžovatelky podle všech dostupných informací občanům poskytuje možnost
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů ve standardní míře a stěžovatelka v řízení
o udělení mezinárodní ochrany tuto skutečnost nijak přesvědčivě nevyvrátila. Ze správního spisu
naopak zdejší soud zjistil, že stěžovatelka sama se své problémy ani nepokusila řešit v rámci země
původu. Z toho je zřejmé, že všech reálně dostupných prostředků k dosažení ochrany svých práv
u státních orgánů ani efektivně nevyužila. Aby bylo možné shledat absenci státní ochrany
před chováním věřitele, musela by stěžovatelka vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky
ochrany, což se v daném případě nestalo (srov. např. rozsudek ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, www.nssoud.cz).
Také ohledně zjišťování skutkového stavu správním orgánem již zdejší soud vícekrát
judikoval. Povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci je limitována
tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne
26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, www.nssoud.cz. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že žádost
stěžovatelky o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Stěžovatelka v průběhu správního řízení uvedla, že ve vlasti má problémy
s věřitelem. Jiné důvody stěžovatelka v řízení před žalovaným ani před soudem netvrdila.
V rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003-42, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní
soud vyslovil, že správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl
uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá. Uvedla-li v řízení před správním orgánem
pouze jmenované důvody, nemůže účinně v řízení o kasační stížnosti namítat [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.], že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, když nezjišťoval důvody
jiné, žadatelkou v řízení před správním orgánem neuváděné.
K námitce týkající se zkoumání důvodů pro udělení humanitárního azylu za situace,
kdy žádost o udělení azylu je shledána zjevně nedůvodnou, se Nejvyšší správní soud
již mnohokrát vyjádřil: V případě zamítnutí žádosti o udělení azylu pro její zjevnou nedůvodnost
je nadbytečné posuzovat, zda stěžovatel splňuje důvody pro udělení humanitárního azylu.
Předpokladem pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je totiž skutečnost,
že v řízení o udělení azylu nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu podle ustanovení §12
téhož zákona, což znamená, že správní orgán věcně posuzoval splnění podmínek pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. V případě stěžovatelky však tento předpoklad naplněn nebyl,
neboť její žádost byla zamítnuta a ustanovení §12 zákona o azylu nebylo užito. K tomu lze
odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 8/2003, www.nssoud.cz,
sp. zn. 4 Azs 203/2005, www.nssoud.cz, či sp. zn. 4 Azs 137/2006, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační
stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany přímo ze
zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Drahomíře Janebové Kubisové, advokátce,
která byla stěžovatelce ustanovena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007,
č. j. 46 Az 24/2007 – 42, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé spočívající v doplnění kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tyto úkony náleží
zástupkyni stěžovatelky odměna ve výši 2 x 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu
a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupkyně
stěžovatelky doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto podle §35 odst. 8 s. ř. s.
se její odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani – o 19 % z částky 4800 Kč, tj. 912 Kč.
Zástupkyni stěžovatelky bude vyplacena částka ve výši 5712 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Ačkoli si ustanovená zástupkyně účtovala
též odměnu za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, zdejší soud
jí odměnu za tento úkon nepřiznal, neboť – jak již bylo řečeno výše – odkladný účinek
je s kasační stížností ve věcech mezinárodní ochrany spojen ex lege. Za takové situace
se pak ze strany advokáta jedná o úkon zcela bezúčelný, který nenaplňuje poslání právní služby
advokáta, jak jej má na mysli advokátní tarif.
Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že k ustanovení opatrovníka krajským soudem
pro řízení o kasační stížnosti nepřihlížel, neboť za situace, kdy stěžovatelka byla zastoupena
pravomocně ustanovenou advokátkou, jež na výzvy soudu reagovala a stěžovatelku řádně
zastupovala, pro ně nebylo důvodu. Stěžovatelka tak byla schopna se skrze ustanovenou
advokátku řízení řádně účastnit a řádně vykonávat práva a povinnosti, které příslušejí účastníku
řízení. Ustanovení opatrovníka by bylo nepochybně třeba, kdyby stěžovatelka, jejíž aktuální
místo pobytu se krajskému soudu nepodařilo zjistit, nebyla v řízení řádně zastoupena
svým zmocněncem nebo ustanoveným advokátem (např. kdyby bez ustanovení opatrovníka
nemohlo pro překážky doručení nabýt usnesení o ustanovení advokáta právní moci).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu