ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.271.2004
sp. zn. 4 Azs 271/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: M.
P., zastoupená JUDr. Pavlem Hanušem, advokátem v Plzni, Kopeckého sady 15, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5.
2004, č. j. 59 Az 616/2003 - 34, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 11. 2001, č. j. OAM-4997/VL-14-OL5-2001, rozhodl žalovaný
tak, že žalobkyni se azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že žalobkyně
opustila Ukrajinu, protože jí rodiče bránili ve sňatku s přítelem pro jeho katolické vyznání.
Do ČR přicestovala, aby s ním mohla společně žít. Žalobkyní podaný rozklad rozhodnutím
ze dne 19. 5. 2003, č. j. OAM-1479/AŘ-2002, pak ministr vnitra zamítl a napadené
rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §59 odst. 2 správního řádu potvrdil.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podanou žalobou, v níž namítala,
že správní orgán na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci
a na základě toho vydal nesprávné rozhodnutí. Navrhla, aby soud napadená rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V doplnění
žaloby uvedla, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, protože dle jejího mínění nebylo
přihlédnuto ke všem jí uváděným argumentům. Má za to, že splňuje důvody pro udělení azylu
podle §12, případně podle §14 zákona o azylu. Důvodem jejího odchodu ze země bylo jiné
náboženské vyznání, když se nemohla svobodně rozhodnout, s kým chce žít, a s kým se chce
sezdat. Takové jednání je v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Správní orgán
se dostatečně nezabýval skutečnostmi, které udělení azylu z těchto důvodů odůvodňují.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že důvodem její žádosti o azyl jsou pouze rozpory s rodiči.
K prokázání svých tvrzení navrhla provést důkaz svým vlastním výslechem.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, č. j. 59 Az 616/2003 - 34, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že důvodem odchodu
žalobkyně z vlasti byla snaha osamostatnit se od rodičů, kteří nesouhlasili se zamýšleným
sňatkem, a následování svého snoubence, jenž odcestoval do České republika za prací.
Podle soudu žádné z tvrzení žalobkyně, jež jsou zachycena ve správním spise, a ve svém
souhrnu tvoří skutkový základ pro rozhodnutí žalovaného, nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu, vymezeným v ustanovení §12 zákona o azylu. Soud neshledal oprávněným
tvrzení žalobkyně obsažené v doplnění žaloby, že nebylo přihlédnuto ke všem jí uváděným
argumentům. Žalobkyně sama neuvedla, které z jejích tvrzení bylo opomenuto, či ke kterým
argumentům správní orgán nepřihlédl. Jde o obecnou námitku, kterou soud poté, co obecně
přezkoumal postup žalovaného v tomto směru, považuje za nedůvodnou. K žádosti o udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu uvedl, že zákon v tomto ustanovení vytváří
prostor pro absolutní volnou úvahu správního orgánu, přičemž soud do takové úvahy žádným
způsobem nemůže ingerovat. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok,
proto žalobkyně jeho neudělením ani nemohla být na svých hmotných právech zkrácena.
Správní orgán tudíž ve svém rozhodnutí vyvodil právní závěry odpovídající skutkovému stavu
věci, a soud se s nimi ztotožnil.
Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V podané kasační
stížnosti stěžovatelka předně upozorňuje na své přesvědčení, že jsou u ní splněny podmínky
pro udělení azylu tak, jak je předpokládá ustanovení §12 a 14 zákona o azylu a dalších
právních předpisů. Stěžovatelka se domnívá, že důvody, které v průběhu azylového řízení
uváděla, jsou v příčinné souvislosti s taxativními důvody obsaženými v §12 zákona o azylu.
Soud se však těmto skutečnostem dostatečně nevěnoval, a ve svém rozhodnutí k nim
nepřihlédl. Skutečností je, že pokud stěžovatelka poukázala v řízení před správním orgánem
na nesouhlas svých rodičů se s svatbou s mužem jiného náboženského vyznání, pak tuto
skutečnost je nutno posuzovat nejen jako rodinné problémy, neboť ze strany rodičů, kteří jsou
až fanaticky věřící pravoslavného (křesťanského) vyznání, hrozilo stěžovatelce skutečné
nebezpečí, když vyhrožování lze chápat také jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Situace na Ukrajině je taková, že státní orgány na Ukrajině nejsou schopny poskytnout
stěžovatelce dostatečnou ochranu, neboť nefungují tak, jak mají, a úředníci či policisté jsou
zkorumpovaní. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby v rámci kasačního
řízení byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání
a rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž žádá o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný
účinek.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný neakceptuje
přesvědčení stěžovatelky, že jsou u ní splněny podmínky pro udělení azylu tak,
jak předpokládá ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Důvody uváděné stěžovatelkou nelze
podřadit důvodům taxativně vymezeným pro udělení azylu podle zákona o azylu. Žalovaný
proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne 29. 5. 2001
podala žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že se chtěla vdát za svého snoubence.
Její rodiče však byli proti tomu, protože rodiče snoubence vyznávají jeho náboženství.
Proto odešla. Do Protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR
pak stěžovatelka specifikovala uvedené skutečnosti, když z její výpovědi vyplynulo,
že její přítel byl řecké národnosti a katolického vyznání, zatímco stěžovatelka je pravoslavná
křesťanka, a proto rodiče obou partnerů byli proti jejich zamýšlenému sňatku. Do ČR přijela
za svým snoubencem, který zde již pracoval. Doma se se svými problémy na nikoho
neobrátila, při návratu do vlasti se obává pouze výčitek a nadávek ze strany matky.
Podle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Na základě §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu
nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele
udělit azyl z humanitárního důvodu.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelkou tvrzené pronásledování z důvodu rozporů
se svými, popř. i partnerovými, rodiči ohledně plánovaného sňatku nemůže Nejvyšší správní
soud akceptovat, neboť v jejím případě se nejedná o pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že důvodem rozporu je odlišné
náboženské vyznání stěžovatelky a jejích rodičů na jedné straně, a stěžovatelčina přítele
a jeho rodičů na druhé straně. Za pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu by mohla být v daných souvislostech považována jen taková
situace, kdy ze strany orgánů státní moci dochází k persekuci osob z důvodu jejich
náboženské orientace, popř. by na Ukrajině docházelo ze strany veřejné moci
k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou, odůvodněnou
netolerancí k jejich náboženskému vyznání. Ze správního spisu však jednoznačně vyplývá,
že stěžovatelčiny problémy spočívaly pouze ve verbálních útocích ze strany rodičů,
přičemž daný stav se nepokoušela jakkoliv řešit, takže poukazuje-li stěžovatelka
na neschopnost státních orgánů na Ukrajině poskytnout ji dostatečnou ochranu, jedná
se o ryze účelovou námitku, neboť sama tyto orgány vůbec nekontaktovala. Neshody
v rodině, tak jak byly popsány stěžovatelkou, neznamenají žádný zásah do oblasti lidských
práv jednotlivce, jež by opodstatňovaly přiznání azylu podle §12 zákona o azylu. Rovněž
pokud žalovaný neposoudil výše uvedený skutkový stav jako hodný zvláštního zřetele
a nepřiznal stěžovatelce právo na tzv. humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, nelze
než konstatovat, že v posuzovaném případě nedošlo k překročení mezí správního uvážení,
jakožto výsostného nástroje v rozhodování žalovaného.
K uvedenému lze ještě poznamenat, že nelze připustit, aby byl azyl využíván
jako nástroj pro řešení osobních konfliktů, které jsou řešitelné mnoha jinými prostředky,
neboť pokud by bylo toto připuštěno, institut azylu jako výjimečného prostředku ochrany
osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šlo nad rámec účelu, pro který Česká
republika zákon tohoto typu přijala.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu
nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu