ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.3.2011:40
sp. zn. 4 Azs 3/2011 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: A. M., zast. Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem
Dědinova 2011/19, Praha 4, adresa pro doručování: V Tůních 11, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsud ku
Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2010, č. j. 47 Az 5/2010 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2010, č. j. OAM-30/LE-LE05-LE05-2010, rozhodl žalovaný
tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany se zamítá jako zjevně nedův odná
podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), neboť z postupu žalobce
bylo zcela evidentní, že jeho žádost je účelová – podaná s cílem vyhnout se realizaci trestu
vyhoštění či vydání, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dř íve. Žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalobce v průběhu správního řízení jako důvod
svého odchodu z vlasti uvedl, že odjel pracovat do České republiky, protože se chtěl mít lépe
než jeho otec v Alžírsku. Za důvod podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak označil to,
že se chce vyhnout realizaci trestu vyhoštění, který mu byl v Česk é republice uložen,
a že zde má manželku. Jiný důvod podle svých výslovných prohlášení neměl, zmínil
však také skutečnost, že se obává v případě návratu do Alžírska nebezpečí ze strany svého otce,
neboť jeho rodiče jsou velmi nábožensky založeni, on je opustil, oženil se s Evropankou
- nemuslimkou a žije jako Evropan. Ačkoliv žalobce pobýval na území České republiky
již od roku 2005 a měl po celou dobu možnost vejít do kontaktu se zástupci příslušných státních
orgánů České republiky a požádat o mezinárodní ochranu, této možnosti nevyužil. Požádat
o mezinárodní ochranu se rozhodl až v době, kdy mu začalo reálně hrozit vyhoštění,
k němuž byl odsouzen. Z postupu žalobce je podle žalovaného zcela evidentní, že jeho žádost
je účelová a podal ji s cílem vyhnout se realizaci trestu vyhoštění. Tento svůj motiv ostatně
sám žalobce přiznal. K tomu žalovaný doplnil, že z výpovědi žalobce, jakož i z informací
Vězeňské služby České republiky, získal poznatek, že žalovan ý se v současné době nachází
ve výkonu trestu odnětí svobody pro trestný čin podle §234 odst. 1 trestního zákona v délce
30 měsíců a současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 10 let.
Žalovaný rovněž shledal, že žalobce v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnost i,
na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že by mu v zemi původu hrozilo nebezpečí
vážné újmy z některého z důvodů uvedených v §14a zákona o azylu. Žalobcem tvrzené
nebezpečí, které mu má na území Alžírska hrozit od jeho vlastních rodičů totiž nelze považovat
za skutečně hrozící, neboť z výpovědí stěžovatele jednoznačně vyplývá, že určité nebezpečí
by žalobci mohlo hrozit pouze tehdy, pokud by otce sám kontaktoval. Žadatel však má možnost
pobývat kdekoliv na území Alžírska a tedy zcela vyloučit případné riz iko kontaktu se svým otcem.
Sám žalobce totiž výslovně prohlásil, že žádné jiné nebezpečí mu v Alžírsku nehrozí.
Ani informační zdroje, jež měl žalovaný k dispozici neobsahují žádné informace,
na jejichž základě by bylo možné dojít k závěru, že žalobci v Alžírsku hrozí neb ezpečí vážné újmy
ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobci v případě návratu do vlasti
nehrozí skutečné nebezpečí mučení ani nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Ve vlasti
žalobce neprobíhá žádný ozbrojený konflikt.
K manželskému svazku žalobce s občankou České republik y žalovaný uvedl,
že sám žalobce vypověděl, že manželství s občankou České republiky uzavřel čistě ú čelově
s cílem legalizovat si zde pobyt, a to po 10 – 15 denní známosti, přičemž svou manželku již více
než sedm měsíců neviděl a ani nezná její současnou adresu. Nehledě na uvedené, žalovaný
zdůraznil, že manželství s občanem České republiky pojmově vylučuje udělení azylu za účelem
sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu, neboť občanu České republiky nemůže být v České
republice azyl udělen, jak opakovaně potvrdil ve své judikatuře Nejvyšší správní soud. Z usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 – 52, vyplývá, že rodinné
vazby cizince v České republice nejsou důvodem ani pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, neboť instrumentem pro legalizaci pobytu takového cizince je zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
nikoliv zákon o azylu. Na základě skutečností sdělených žalobcem a po posouzení informací
o zemi původu nezjistil nic, co by jej mohlo vést k závěru, že by vycestování žalobce bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný tak uzavřel, že žalobcem uváděné
skutečnosti nelze podřadit pod zákonný důvod pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a
zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které namítal , že žalovaný
své rozhodnutí řádně neodůvodnil, nezabýval se meritem věci a nezkoumal humanitární situaci,
v níž se žalobce ocitl. Zdůraznil, že opírá svou žádost o humanitární důvody, neboť chce žít
se svou manželkou, která je občankou České republiky. Ne pochybně tak bylo prokázáno,
že žalobce má rodinné vazby na území České republiky. Tato skutečnost je podle jeho názoru
dostačujícím důvodem k udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů. Tuto závažnou
skutečnost však žalovaný zcela opomněl. Žalovaný se nezabýval řádně a pečlivě tvrzením žalobce,
že má obavu o svůj život v případě návratu do země původu kvůli uzavření sňatku s křesťankou.
Nevypořádal se ani s tvrzením žalobce, že chce žít důstojným životem, kdy ekonomická
a humanitární situace v zemi původu žalobce je zřejmá, tedy nepříznivá. Podle žalobce
je tak v jeho případ dán důvod k udělení humanitárního azylu. S ohledem na výše uvedené
žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2010 ž alobu zamítl a rozhodl dále,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shledal totiž, že skutková zjištění
plně odpovídají spisovému materiálu a byla žalovaným řádně zhodnocena. Žalobce v rámci
pohovoru výslovně uvedl, že žádost o azyl podal proto, aby zabránil svému vyhoštění. Dříve
tak neučinil, jelikož měl zajištěnu možnost legálního pobytu na území České republiky úč elovým
sňatkem. Informaci o tom, že jej jeho otec zavrhl a v případě návratu mu vyhrožuje zabitím
se dozvěděl dříve než podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud tak dospěl
k závěru, že uvedenými tvrzeními žalobce beze zbytku naplnil hypotézu ustanovení §16 odst. 2
zákona o azylu, podle něhož žádost podanou zjevně pouze s cílem zabránit hrozícímu vyhoštění,
kdy žadatel mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve, je třeba zamítnout jako zjevně
nedůvodnou, ledaže žadatel prokáže opak; ten však přitom žalobce nijak neprokazuje a dokonce
ani netvrdí.
Krajský soud dále poukázal na ustálenou judikaturu v azylových věcech, podle níž,
byla-li žádost oprávněně zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu,
není již namístě se dále zabývat existencí důvodů pro udělení azylu, a to ani možností udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, jehož udělení se žalobce v žalobě domáhal.
I kdyby se však žalovaný azylově relevantními důvody pro udělení azylu zabýval,
je třeba mu přitakat v tom, že uzavření manželství s občankou ČR není důvodem pro udělení
humanitárního azylu. Tuto skutečnost měl pouze za povinnost vzít do úvahy orgán, který ukládal
trest vyhoštění (zde trestní soud) a v případě, že tak neučinil, mohl se tomu žalobce bránit
podáním opravných prostředků v trestním řízení. Azylová procedura však k tomuto účelu
neslouží, s výjimkou možnosti udělit doplňkovou ochranu v případě, že žadateli hrozí v zemi
původu skutečně nebezpečí vážné újmy (§14 zákona o azylu) nebo skutečnost,
že jeho rodinnému příslušníku byla udělena doplňková ochrana (§14b zákona o azylu). Manželce
žalobce však doplňková ochrana udělena nebyla a ani udělena být nemohl a (manželka žalobce
je totiž občankou ČR), ustanovení §14b zákona o azylu se tak na žalobce nevztahuje.
Krajský soud se dále ztotožnil se způsobem, jakým se žalovaný vypořádal s tvrzením
žalobce, že mu v zemi původu může hrozit vážná újma od jeho otce. Otec žalobce je drobným
farmářem v rodné obci žalobce. Alžírsko je svou rozlohou jednou z největších afrických zemí
a žalobce se tak může bezpečně navrátit do jiného místa v rodné zemi, ani ž by jeho otec
měl možnost se o jeho návratu dozvědět. Hrozba vážné újmy se ho tedy netýká a není namístě
ani udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Krajský soud uzavřel, že ze všech shora uvedených skutečností je nepochybné,
že žalovaný neporušil žalobcem namítaná ustanovení zákona o azylu, nepochybil ve svých
úvahách a závěrech, ani v aplikaci ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu na případ žalobce,
neboť pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné byly splněny zákonem stanovené podmínky
a v důsledku toho již nebylo namístě za bývat se splněním podmínek pro udělení azylu podle §12
odst. 2 či §14 zákona o azylu. Taktéž závěr o neudělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení
§14a zákona o azylu plně odpovídá skutkovým zjištěním učiněným v řízení před žalovaným.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost a požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Kasační stížnost stěžovatel
doplnil prostřednictvím svého zástupce podáním ze dne 23. 12. 2010. Uvedl, že ji podává
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.”), neboť při projednání žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany došlo
k pochybení žalovaného způsobeného tím, že nezjistil přesně a úplně stav věci a neopatřil
si před vydáním rozhodnutí potřebné důkazy, čímž porušil svou povinnost stanovenou v §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a v důsledku toho nesprávně posoudil žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný tak nemohl správně posoudit právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Podle stěžovatele žalovaný pochybil také tím,
že si neopatřil potřebné podklady a výpovědi případných svědků ve smyslu §50 a §51 odst. 1
správního řádu. Stěžovatel žalovanému rovněž vytýkal, že neshromáždil poznatky o zemi původu
stěžovatele z nezávislých a objektivních zdrojů, jako např. od organizace Human Rights Watch
nebo Amnesty International, o vývoji politické situace v rozhodné době a postojích státní moci
k otázkám rasovým, náboženským a dodržování lidských práv. S těmito poznatky měl poté
konfrontovat stěžovatelova tvrzení.
Stěžovatel dále namítal, že žalovaný se nezabýval meritem věci. Poukázal na skutečnost,
že v Alžírsku je hlavním problémem s oučasnosti extrémní chudoba obyvatelstva a státní orgány
nejsou schopny tuto problematiku řešit a ochránit obyvatelstvo. Žalobce má za to,
že za této situace, kdy žalovaný k politickým a jiným důvodům podle §12 zákona o azylu vůbec
nepřihlédl, je dán důvod k ud ělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu.
Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že vzhledem ke špatné bezpečnostní situaci v Alžírsku,
ke které žalovaný nepřihlédl, je dán důvod pro udělení doplňkové ochrany.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížn osti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř . s.). Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. nejdříve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/ 2006 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší
ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku,
která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud
bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná,
a to z následujících důvodů. Projednávaná kasační stížnost obsahuje judikaturou Nejvyššího
správního soudu dosud ne plně řešenou otázku výkladu možnosti vnitřního přesídlení (viz §2
odst. 8 in fine zákona o azylu), tj. první důvod přijatelnosti; krajský soud se navíc ve svém
rozsudku dopustil pochybení, které tak představuje čtvrtý důvod přijatelnosti, byť jak bude níže
uvedeno, toto pochybení nebylo natolik závažné, aby mohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí
napadeného rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že c hyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě
bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Kasační stížnost není důvodná. Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje
Nejvyšší správní soud za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková
zjištění, tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu
i krajského soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 27. 10. 2009
žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že žádá o azyl v České republice
z náboženských důvodů.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl,
že svou vlast opustil proto, že se chtěl mít lépe než doma, kde musel pracovat u otce na drů beží
farmě. Žádné problémy v zemi původu neměl. O udělení mezin árodní ochrany požádal,
neboť má v České re publice manželku, s kterou si ny ní občas telefonuje, a naposled ji viděl
asi před sedmi měsíci. Dříve o azyl nežádal, neboť jej nepotřeboval, avšak nyní dostal trest
vyhoštění na deset let. Poukázal na skutečnost, že jeho rodič e jsou velmi nábožensky založeni,
přičemž on je opustil, oženil se s Evropankou, nemuslimkou a žije jako Evropan, chodí
do hospody. Jeho otec řekl kamarádům stěžovatele, že už není jeho otce m a stěžovatel ho nemá
kontaktovat, jinak stěžovatele zabije.
Z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j.: MV-95137-1/OAM-2008,
ze dne 9. 2. 2009, Nejvyšší správní soudu zjistil, že bezpečnostní situace v Alžírsku je relativně
stabilizovaná. V hlavním městě Alžíru nedošlo k útoku již 13 měsíců. Nejnebezpečnější situace
je v Kabýlii kolem města Tizi Ouzou – i tam ale není zaznamenán větší útok již 7 měsíců. Žadatel
má možnost pobývat kdekoliv na území Alžírska, z čehož vyplývá, že případný konflikt s otcem
může řešit přestěhováním do jiné části země. Ohrožený člověk má též možnost obrátit
se na bezpečnostní složky se žádostí o ochranu.
Ze zprávy o dodržování lidských práv za rok 2008 vydaném Úřadem pro demokracii,
lidská práva a práci Ministerstva zahraničí Spojených států americk ých dne 25. 2. 2009 vyplývá,
že se neobjevily žádné zprávy o tom, že by se vláda nebo její pracovníci dopustili jakéhokoli
svévolného nebo nezákonného zabití.
Bylo též zjištěno z databáze České tiskové kanceláře, že v Alžírsku neprobíhá
v současnosti žádný válečný konflikt.
Nejvyšší správní soud má za to, že je obecně známo, že poměry v Alžírské demokratické
republice jsou stabilní a bezpečnostní situace je ustálená. Uvedené potvrzuje např. Informace
velvyslanectví ČR k obchodním cestám do Alžírska ze dne 1. března 2011, která je dostupná
na http://www.mpo.cz/dokument85004.html, podle které se mimo jiné „Politická a ekonomická
situace v Alžírsku liší od dalších zemí severní Afriky a Blízkého východu. K výrazným politickým změnám došlo
v Alžírsku již před více než 20 lety, i když boj o tyto změny byl doprovázen v 90. letech terorem extrémistů
vůči obyvatelstvu. V Alžírsku existuje relativní svoboda tisku, dochází zde běžně k profesním stávkám
a politickým manifestacím, které však nemají masový charakter. Masová nezaměstnanost mladé generace
je potenciálním zdrojem nepokojů.
V návaznosti na nedávné zrušení výjimečného stavu z r. 1992, přijetí zákona o boji proti terorismu
a ekonomických opatřeních na podporu mládeže se neočekává zásadní zhoršení bezpečnostní situace. V současné
době jsou teroristické útoky řídké. Při dodržování základn ích bezpečnostních pravidel (např. cestování pouze
během dne, vyvarování se návštěv tzv. lidových čtvrtí apod.) se čeští podnikatelé (návštěvníci) nemusí cítit nijak
ohroženi.”
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené nesdílí názor stěžovatele, že žalovaný
pochybil při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší správní soud přezkoumal celý správní i soudní
spis a zjistil, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu postupoval důsledně a pečlivě, obstaral
si dostatek informací o zemi původu stěžovatele, tvrzení stěžovatele s těmito informacemi
porovnal a mohl tak ve věci učinit autoritativní závěr. Nezjistil, že by k některým námitkám
či tvrzením stěžovatele nebylo přihlédnuto.
V posuzované věci žalovaný rozhodoval ve zkráceném řízení podle §16 odst. 2 zákona
o azylu, jelikož z tvrzení stěžovatele, která uvedl do protokolu k pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vyplývá, že o azyl žádá proto, aby se vyhnul hrozícímu vyhoštění. Žalovaný
se proto nezabýval udělením mezinárodní ochrany ve formě azylu podle §12 zákona o azylu.
V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 11. 2. 2009 ,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78) se však žalovaný zabýval tím, zda jsou v případě stěžovatele dány
důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Z argumentace
žalovaného ve vztahu k doplňkové ochraně je zřejmé, že situaci v domovské zemi stěžovatele
zjistil a popsal na základě několika informačních zdrojů (zpráva ministerstva zahraničních
věcí USA o dodržování lidských práv v Alžírsku za rok 2008 ze dne 25. 2. 2009, Informace
Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 2. 2009, č. j. 91627/2009 -LPTP,
a databáze České tiskové kanceláře). Žalobci bylo ve správním řízení umožněno se vyjádřit
a uvést všechny důvody, jež ho vedly k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, jakým způsobem žalovaný konfrontoval
údaje stěžovatele s informacemi o zemi původu a na základě jakých skutečností dospěl k závěru,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení tzv. doplňkové ochrany ve smyslu §1 4a zákona
o azylu. Výtce stěžovatele, že žalovaný neshromáždil poznatky o zemi původu stěžovatele
z nezávislých a objektivních zdrojů, jako např. od organizace Human Rights Watch
nebo Amnesty International, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť má za to, že shora
uvedené informační zdroje, které měl žalovaný k dispozici o zemi původu stěžovatele
byly dostatečně objektivní a obsáhlé, aby na jejich základě žalovaný rozhodl, což platí tím spíše
za situace, kdy stěžovatel ani netvrdil důvody relevantní pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Nejvyšší správní soud si navíc z opatrnosti – nad rámec provedeného dokazování
- opatřil další aktuální, výše již citovanou zprávu Velvyslanectví ČR v Alžíru, která objektivitu
obsahu dříve vyžádaných zpráv jen potvrzuje. Za těchto okolností nelze podle názoru Nejvyššího
správního soudu stěžovateli přisvědčit, že žalovaný pochybil při zjišťování skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, v níž stěžovatel vyjádřil
přesvědčení, že s ohledem na špatnou bezpečnostní situaci v Alžírsku, ke které žalovaný
nepřihlédl, je dán důvod pro udělení doplňkové ochrany. Z rozhodnutí žalovaného
je totiž patrné, že žalovaný náležitě zohlednil situaci v zemi původu stěžovatele. Mimo jiné
konstatoval, že podklady, jež měl k dispozici neobsahují žádné informace, na jejichž základě
by bylo možné dojít k závěru, že stěžovateli v Alžírsku hrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu
zákona o azylu. Ve vlasti stěžovatele neprobíhá žádný ozbrojený konflikt a stěžovatelem tvrzené
nebezpečí, které mu má na území Alžírska hrozit od jeho vlas tních rodičů nelze považovat
za skutečně hrozící. Rovněž krajský soud se možností udělení doplňkové ochrany stěžovate li
zabýval a ztotožnil se s názorem žalovaného, že hrozba vážné újmy se ho netýká a není na místě
ani udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se s uvedenými
závěry žalovaného a krajského soudu plně ztotožňuje.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž poukázal na skutečnost, že v Alžírsku je hlavním
problémem současnosti extrémní chudoba obyvatelstva a vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě
je dán důvod k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
K této námitce považuje Nejvyšší správní soud za vhodné v první řádě poukázat
na usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, v němž rozšířený senát zdejšího soudu
vyslovil, že žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skut ečností,
které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hled iska všech zákonných forem
této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, může správní orgán jen tehd y, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany;
tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit. S ohledem na výše uvedený závěr rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu tak je zřejmé, že není správný závěr krajského soudu o tom,
že z ustálené judikatury v azylových věcech vyplývá, že byla-li žádost oprávněně zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 zákona o azylu, není již namístě se dále zabývat existencí důvodů pro udělení azylu, a to ani možností
udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, čehož se žalobce domáhá. Nutno však dodat,
že v době, kdy o věci žalovaný a krajský soud rozhodoval, nebyl tento judikatorní posun v řešené
otázce znám.
Především je však třeba uvést, že vzdor svému konstatování se krajský soud v napadeném
rozsudku k přezkumu neudělení humanitárního azylu stěžovateli vyjádřil v tom směru,
že i kdyby se žalovaný zabýval důvody pro udělení humanitárního azylu, je třeba mu přitakat,
že uzavření manželství s občankou České republiky není důvodem pro udělení humanitárního
azylu. Žalovaný se totiž v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se skutečností, že žalobce
uzavřel manželství s občankou České republiky a jejím případným vlivem na azylové řízení.
Byť tak učinil v souvislosti s hodnocením podmínek dop lňkové ochrany ve smyslu §14a zákona
o azylu a hodnocením podmínek udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13
téhož zákona, lze jeho závěry vztáhnout též k možnosti udělení tzv. humanitárního azylu.
Nejvyšší správní soud tak má za to, že se žalovaný nedopustil pochybení, které je mu vytýkáno,
neboť se fakticky zabýval možným udělením humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
pouze své úvahy výslovně nevztáhl k číselnému označení ustanovení zákona o azylu, tedy §14.
Nejedná o natolik závažnou skutečnost, která by způsobovala nezákonnost rozhodnutí
žalovaného, pro kterou by ho bylo třeba zrušit, neboť žalovaný se vypořádal se všemi tvrzeními
stěžovatele, tj. i s tvrzeními relevantními z pohledu možného udělení humanitárního azylu.
V této souvislosti je potřeba přihlédnout také k tomu, že stěžovatel se ve správním řízení udělení
humanitárního azylu výslovně nedomáhal. Zmínil pouze skutečnost, že se chtěl mít lépe
než doma, kde musel pracovat u otce na drůbeží farmě, z čehož měl málo peněz a že na území
České republiky uzavřel manželství s občankou České republiky. S otázkou vlivu uzavření
manželství stěžovatele na řešenou otázku se žalovaný řádně vypořádal, když uvedl,
že bylo uzavřeno účelově s cílem legalizovat pobyt stěžovatele, přičemž manželství s občanem
České republiky pojmově vylučuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny pod le §13 zákona o
azylu. Rodinné vazby cizince v české republice nejsou důvodem ani pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu.
Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 24. 3. 2005,
č. j. 2 Azs 275/2004 – 66, smysl institutu humanitárního azylu totiž lze spatřovat v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by byl o přesto patrně „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen
předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup - zde poskytnutí azylu - vhodný či dokonce nutný, typicky
demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou
ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit
situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu
- sem lze příkladmo zařadit udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce
nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory - ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Nejvyšší správní soud má pochopení pro to, že stěžovatel může vnímat svou situaci
jako tíživou, avšak má za to, že v žádném případě není natolik závažná , aby odůvodňovala
udělení humanitárního azylu. Nepříznivé jevy na jejichž existenci stěžovatel upozorňuje v kasační
stížnosti (celková chudoba obyvatelstva a nízká úroveň bezpečnosti), totiž postihují Alžírskou
společnost jako celek a nelze je z tohoto důvodu považovat za okolnosti relevantní z pohledu
humanitárního azylu.
Krajský soud v přezkoumávaném rozsudku vycházel z dřívější judikatury Nejvyššího
správního soudu, podle které správní orgán v případě zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné
již není povinen se zabývat možností udělení humanitárního azylu. Jak již bylo uvedeno výše,
tento závěr již byl překonán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107. Je tudíž třeba vycházet z toho, že s právní orgán je povinen
i při zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu povinen odůvodnit
své závěry ohledně jiných forem mezinárodní ochrany, přicházejí- li v úvahu. I když krajský soud
na dřívější judikaturu poukazoval, ve skutečnosti se i s důvody humanitárního azylu vypořádal,
a to jak z hlediska možného udělení azylu pro současné manželství stěžovatele, tak i z hlediska
situace v zemi jeho původu, kdy vycházel z žalovaným vyžádaných zpráv. Vyjádřil
se též k možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele do jiné části země, když s ohledem na obsah
zprávy Ministerstva zahraničí ČR z 9. 2. 2009 uvedl, že žalob ce se může bezpečně navrátit
do jiného místa v rodné zemi, aniž by jeho otec měl možnost se o jeho návratu dozvědět,
nebo měl prostředky provedení pátrání po něm. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
toto formální pochybení krajského soudu není natolik závažné, aby pro něj bylo třeba
přezkoumávaný rozsudek zrušit, neboť krajský soud se k možnému udělení humanitárního azylu
stěžovateli vyslovil a zdůvodnil proč nelze stěžovateli humanitární azyl udělit. Nejvyšší správní
soud se se závěry krajského soudu ohledně humanitárního azylu plně ztotožňuje.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud důvody k podání kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. oprávněné, proto podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. kasační stížnost zamítl bez jednání postupem podle ustanovení §109 odst. 1 citovaného
zákona.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti
rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu
režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok
na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu;
takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, nejdéle po dobu
1 roku; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany
stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému
soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku
nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu