ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.30.2012:37
sp. zn. 4 Azs 30/2012 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: F. M., zast.
Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Heyrovského 1178, Hrade c Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2012, č. j. 29 Az
21/2011 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Urbanovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2880 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 6. 2011, č. j. OAM-425/VL-07-P08-R2-2008, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Podle žalovaného bylo v řízení
objasněno, že důvodem žalobcova odchodu z vlasti byla obava o život jeho a rodinných
příslušníků, spojená s diskriminačním způsobem jednání, kterému byl jako Kurd a člen strany
DTP vystaven ze strany tureckých státních orgánů ve vlasti, které jej spojovaly s organizací PKK.
Žalovaný uvedl, že v Turecku legálně působily i působí strany hájící kurdské zájmy, mající
své volené představitele na všech úrovních veřejné správy. K zákazům došlo v případě prokázané
spolupráce a vazby s Kurdskou stranou pracujících (dále jen „PKK“), což žalovaný označil
za legitimní, neboť podle tureckých zákonů nelze podporovat propagaci teroristické organizace,
přičemž PKK byla z těchto důvodů zakázána tureckým ústavním soudem dne 13. 3. 2003.
Žalovaný dále uvedl, že bezpečnostní složky jej sledovaly z důvodu členství jeho bratra
ve straně PKK a z důvodu, že sám žalobce občas PKK pomáhal. Jelikož je PKK podle Turecka,
Evropské unie i USA teroristickou organizací mající na svědomí asi 40 000 lidských životů,
je zcela legitimní, pokud státní orgány vyšetřují ty, kteří jsou důvodně podezřelí z udržování
kontaktu s teroristy. Žalobce byl vyslýchán výhradně v souvislosti s aktivitami jeho bratra,
zemřelého v roce 2006. O tom, že žalobce nebyl v Turecku pronásledován, svědčí i fakt,
že nečelil problémům, když např. odjel za prací do jiné čá sti Turecka, legálně odjel do Německa,
opět se vrátil a poté Turecko znovu bez potíží opustil. Žalobce dále nevyužil všech možností
ochrany, jež mu nabízí právní řád země jeho původu. V souladu s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Azs 8/2003, je žalovaný přesvědčen, že žalobce
se účinně mohl v cizí zemi domáhat ochrany teprve tehdy, pokud by mu nebyla poskytnuta
ochrana v zemi původu. Žalobce navíc sám uvedl, že po přestěhování do jiné části Turecka
měl více klidu. Kromě toho se měl možnost angažovat se v některé z legálních prokurdských
politických stran. Podle žalovaného nebylo možné dospět k závěru, že by byl stěžovatel
pronásledován z důvodu podle §12 písm. a) zákona o azylu.
Žalovaný dále zkoumal, zda mohl být žalobce v zemi původu pronásledován podle
§12 písm. b) zákona o azylu z důvodu, že je kurdské národnosti. Žalovaný obsáhle popsal situaci
Kurdů žijících v Turecku s tím, že v této otázce došlo k výraznému zlepšení, byť jsou jisté
rozdíly, pokud jde o východ a západ Turecka. Z výpovědi žalobce ale nevyplynulo,
že by byl ve vlasti pronásledován kvůli své národnosti. Skutečnost, že žalobce potřeboval
pro legální práci v továrnách ve městě Adana povolení, je podle žalovaného samozřejmá. Tyto
potíže souvisely jednoznačně s tím, že bratr žalobce byl členem strany PKK a žalobce
měl s bojovníky PKK styky. Pokud jde o vyjádření žalobce týkající se usídlení na území České
republiky s jeho rodinou, žalovaný konstatoval, že výčet důvodů pro udělení azylu podle
§12 písm. b) zákona o azylu je taxativní. Nelze mu podřadit snahu o legalizaci pobytu na území
České republiky, neboť touto problematikou se zabývá zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jehož
institutů měl žalobce využít.
Žalovaný dále neshledal důvody pro udělení azylu žalobci podle §13 zákona o azylu.
Žalovaný nedospěl ani k závěru, že by u žalobce byly dány důvody hodné zvláštního zřetele
k udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Žalobce nesplnil podmínky
ani pro udělení doplňkové ochrany, neboť neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě
by mu mohla hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný závěrem
obsáhle odůvodnil, z jakých důvodů žalobce nesplnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a ani §14b zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2012,
č. j. 29 Az 21/2011 - 62, byla žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná
zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že popis žalobcových výpovědí
je v rozhodnutí pečlivě zaznamenán. Napadené rozhodnutí pak velmi seriozně a logicky hodnotí
vývoj stran, které se v rozhodné době v Turecku věnovaly kurdským zájmům, a dokazuje,
že strana DTP byla po určitou dobu stranou legální, v prosinci 2009 ji však turecký ústavní soud
zrušil a někteří členové byli obviněni ze spolupráce či propagace teroristické organizace PKK.
Žalovaný podle soudu přesvědčivě zdůvodnil, jaké případné problémy mohly plynout z členství
ve straně i žalobci samotnému. Soud pokládá za prokázané, že žalobce vyvíjel v zemi původu
činnost, jež mohla u ozbrojených složek státu vzbudit zájem o jeho osobu, takový zájem byl tedy
logicky legitimní. Zájem státních orgánů by nebylo možné vyloučit při vykonávání takové činnosti
v kterémkoliv demokratickém státě na světě. Žalovaný přesvědčivě zdůvodnil i svůj závěr
o možném přesídlení žalobce do jiné části Turecka, kde žije prakticky 2/3 občanů kurdské
národnosti. Podle soudu dospěl žalovaný po zvážení všech skutečností uvedených žalobcem
v žádosti, v pohovorech, při jednání soudu a též na základě informací z objektivních a aktuálních
podkladů ke správným, logickým a odůvodněným závěrům. Žalovaný se důkladně zabýval
postavením Kurdů v Turecku. Soud závěrům žalovaného správního orgánu plně přisvědčil
a neshledal pochybení ani ohledně rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany podle §14a
a §14b zákona o azylu. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a na základě výzvy soudu doplněné kasační stížnosti žalobce uplatnil důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Soud shledal aktivity stěžovatele jako činnost pro teroristickou organizaci, a proto
považoval zájem státních orgánů o stěžovatele a jeho rodinu za legitimní a oprávněný . Na základě
tohoto zjištění soud dovodil, že stěžovatel nesplňuje podmínky azylově relevantního
pronásledování a žalobu zamítl. Stěžovatel však odmítl závěry o legitimnosti zájmu o jeho osobu
ze strany státních orgánů Turecka. Uvedl, že vůči němu nebylo vzneseno žádné trestní obvinění,
byl však opakovaně zadržován a krátkodobě vězně n. Argumentace žalovaného i soudu se však
opírá o to, že se stěžovatel dopouštěl nelegální nebo trestné činnosti. Pokud by tomu
tak skutečně bylo, státní orgány by nepochybně zahájily stíhání stěžovatele, což se v daném
případě nestalo. Závěry žalovaného o protiprávní činnosti žalobce tedy nemají oporu ve spisu.
S námitkami žalobce se soud vypořádal pouze odkazem na argumentaci žalovaného. Vzhledem
k tomu, že se soud věcně nezabýval stěžovatelem uváděnými důvody, považuje stěžovatel
napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Přijatelnost kasační stížnosti
soud shledává v tom, že se krajský soud nevypořádal s jeho tvrzeními o pronásledování
pro příslušnost ke kurdské národnosti. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2012,
č. j. 29 Az 21/2011 - 62, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že svůj z ávěr o nemožnosti aplikace
§12 zákona o azylu podložil relevantními podklady. U stěžovatele nebyl shledán ani důvod
hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Žalovaný
dále poukázal na doznání stěžovatele v průběhu správního řízení, podle něhož jeho bratr
se zbraní v ruce bojoval proti tureckým bezpečnostním silám a i stěžovatel sám PKK občas
pomáhal. Stěžovatel poukázal na to, že PKK je mezinárodně považována za teroristickou
organizaci a v roce 2009 byla zakázána i strana DTP z důvodu jejího napojení na zakázanou
PKK. Námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti nemají podle žalovaného opodstatnění
a byly vyvráceny již v rozsudku krajského soudu. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve zněn í pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje ty pický neurčitý právní pojem.
Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria
nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyš šího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž
také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že jakkoli je smyslem azylového práva
poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu;
azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní
ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí mezinárodní
ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut
mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování
ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence
lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno
nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Ke stěžejní kasační námitce, z níž stěžovatel dovozoval přijatelnost kasační stížnosti
a podle níž je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť
se soud nezabýval žalobními důvody a toliko odkázal na argumentaci žalovaného, Nejvyšší
správní soud poukazuje na své rozhodnutí ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupné
na www.nssoud.cz, podle něhož „nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo
toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní
bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ Toto rozhodnutí však na souzenou věc nedopadá, neboť soud
se řádně zabýval všemi žalobcem uplatněnými žalobními body. Vzhledem k tomu, že žalobou
bylo napadeno rozhodnutí žalovaného, je přirozené, že soud, jenž toto rozhodnutí přezkoumával,
z něj vycházel, odkazoval na ně, hodnotil je. Rozhodnutí však nepostrádalo vlastní hodnocení
ze strany soudu a vzhledem k tomu, že se vypořádalo se všemi žalobními body, nebylo možné
dospět k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Ke stěžovatelovu tvrzení o porušování lidských práv u kurdské menšiny v zemi původu,
již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2008, č. j. 5 Azs 5/2008 - 53, dostupném
na www.nssoud.cz, konstatoval, že neutěšená situace se stavem dodržování lidských práv v zemi
původu žadatele o mezinárodní ochranu sama o sobě nezakládá důvod pro její udělení podle
§12 zákona o azylu. Jak již tento soud mnohokráte zdůraznil, právně významnou pro zjištění
naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se jeví konkrétní situace
stěžovatele a důvody, pro které o azyl žádá. V souzené věci pak nebylo shledáno, že důvody
stěžovatele lze podřadit důvodům pro udělení mezinárodní ochrany. S tímto hodnocením
se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Nejvyšší správní soud opětovně podotýká, že jednání
spočívající v udržování kontaktu se členy organizace, která byla prohlášena za teroristickou,
by vzbudilo zájem bezpečnostních složek ve kterékoliv demokratické zemi. V řízení dále nebylo
prokázáno, že by samotná skutečnost, že stěžovatel je kurdské národnosti, zakládala jeho
pronásledování v zemi původu. Žalovaný se dostatečně zabýval všemi tvrzeními stěžovatele
a správně posoudil, že zájem o osobu stěžovatele v zemi původu byl důsledkem jeho spolupráce
s bojovníky kurdské organizace PKK, která je podle Turecka, Evropské unie i USA považo vána
za teroristickou organizaci. Dále podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze pominout
ani fakt, že stěžovatel má reálnou možnost řešit své problémy přesídlením do jiné části Turecka,
kde by se mohl i politicky angažovat v některé z legálních prokurdských stran.
S ohledem na výše uvedená rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský
soud správně posoudil rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany jako zákonu
odpovídající. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2011,
č. j. 29 Az 21/2011 - 17, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jan Urban. Ustanovený zástupce
je oprávněn zastupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti, přičemž odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů hradí stát, jak vyplývá z §35 odst. 8 s. ř. s.
Ustanovenému zástupci byla v souladu s jeho požadavky přiznána odměna za zastupování
žalobce podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za jeden úkon právní služby
ve výši 2100 Kč za doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 8. 2012, a náhrada hotových výdajů
v částce 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Jelikož advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále
jen „daň“), zvyšuje se odměna o tuto daň. Částka daně pak činí 20 %, tedy 480 Kč. Celkem tedy
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů advokáta činí 2880 Kč. Tato částka bude
advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu