ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.300.2004
sp. zn. 4 Azs 300/2004 – 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
N. K., zast. JUDr. Martinem Novákem, advokátem, se sídlem Výstaviště č . p. 67, Praha 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 14 Az 154/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky, JUDr. Martinu Novákovi , se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním
soudem do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 9. 5. 2003, č. j. OAM-1802/VL-15-C10-2003. Tímto rozhodnutím byla žádost
o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) s odůvodněním, že stěžovatelka nepožádala
o udělení azylu bezprostředně po vstupu na území České republiky, ale až při hrozbě
vyhoštění z tohoto území.
Stěžovatelka současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu, ve které
namítala, že správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav věci a vydal nesprávné
rozhodnutí. Dále požadovala, aby její žádost byla posouzena na základě Deklarace práv
člověka. Na základě výše uvedeného pak navrhovala, aby soud napadané rozhodnutí zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení.
Následným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla žaloba zamítnuta.
Krajský soud dovodil, že nastaly podmínky specifikované ustanovením §16 odst. 1 písm. k)
zákona o azylu, neb bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně požádala o azyl až při hrozbě
vyhoštění a nikoliv bezprostředně po příjezdu do České republiky, a plně tak přisvědčil
žalovanému správnímu orgánu. Žalobu proto neshledal důvodnou.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou opírá
o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně pak toliko uvedla, že žalovaný správní
orgán a krajský soud posoudily věc v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu.
V kasační stížnosti rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu
značné újmy na jejích právech, k čemuž uvedla, že má reálnou obavu z opuštění České
republiky, neboť na Ukrajině jí hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů (z jakých
nespecifikovala); resp. „neznalost českých zákonů, které se za dobu řízení o udělení azylu
měnily, vedla k tomu, že neměla možnost kvalitně obh ájit svá práva před soudem“.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatelka požadovala, aby byl napadený
rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatelce k její žádosti usnesením ze dne
18. 5. 2004, č. j. 14 Az 154/2003 - 26, ustanovil zástupce JUDr. Martina Nováka, advokáta,
se sídlem Praha 7, Výstaviště č. p. 67.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že ke kasační
stížnosti se vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat; návrh na přiznání odkladného
účinku nepodporoval.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Krajský soud stěžovatelce na její žádost ustanovil právního zástupce
a stěžovatelka tak splňuje i podmínku vymezenou v ustanovení §105 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti nejprve
důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je dále třeba se vyjádřit k dopadu tohoto
ustanovení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu
v Ústí nad Labem, však Nejvyšší správní soud neshledal. Stěžovatelka konkretizovala své
námitky ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, že správní orgán a krajský
soud posoudily věc v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu, nespecifikovala však
v čem by měl tento rozpor spočívat. Nejvyšší správní soud proto celkově přezkoumal postup
obou orgánů a jejich rozhodnutí, avšak neshledal, že došlo k porušení zákona. Nejvyšší
správní soud se s takto učiněnými závěry ztotožňuje a dovozuje, že žalovaný správní orgán
i krajský soud citovaná ustanovení zákona o azylu vyložil správně. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá, že v souzené věci důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
neshledal.
Stěžovatelka dále uvádí jako důvod kasační stížnosti důvod vymezený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., které stanoví, že kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Protože stěžovatelka důvody vymezené v označeném písm. b) cit. zákonného ustanovení
nespecifikovala, je třeba se vyjádřit k významu všech jednotlivých částí označeného písm.
K významu první části písm. b) tohoto ustanovení (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu zabýval konkrétními
dopady právě uvedeného a neshledal, že by žalovaný nezjistil úplně skutkový stav. Nejvyšší
správní soud dospěl obdobně k závěru, že v odůvodnění jsou jasně jmenovány důkazy,
z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně
a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Po důkladném posouzení závěrů
Krajského soudu v Ústí nad Labem se s nimi Nejvyšší správní soud také ztotožňuje
a konstatuje, že skutkový stav má oporu ve spisech a není s nimi v rozporu. Význam další
části písm. b) cit. ustanovení s. ř. s. („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá
na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti
s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Po posouzení stěžovatelkou uvedených
skutečností, jakož i obsahu spisu, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k porušení
zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, nedošlo. K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný
dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i k jemu předcházejícímu rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, zaujal Nejvyšší správní soud názor, že uvedená rozhodnutí ani touto vadou
netrpí. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal ani důvod vymezený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s..
Dále stěžovatelka namítá i naplnění stížnostního důvodu z §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s., tedy, že došlo ke zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly
podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen,
popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal údajnou zmatečnost spočívají v absenci podmínek řízení,
avšak neshledal, že by chyběly podmínky řízení, že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce
nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce, a stěžovatelce proto ani v této námitce nepřisvědčil. Přitom
nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka důvod zmatečnosti řízení ani nijak
nespecifikovala.
Stěžovatelka konečně uvádí jako právní důvod kasační stížnosti i ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. („rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
nebo nedostatek důvodů rozhodnutí, popř. pro jinou vadu řízení před soudem“), a proto je
třeba se dále vyjádřit ještě k dopadu tohoto ustanovení. Nejvyšší správní soud dovozuje,
že nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí spočívá buď v tom,
že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není
dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je potom třeba
spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému
výroku rozhodnutí, a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí. K rozhodnutí krajského soudu, jakož i předcházejícímu rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, zaujal Nejvyšší správní soud názor, že uvedená rozhodnutí ani touto vadou
netrpí. Rozhodnutí se podle názoru Nejvyššího správního soudu naopak opírá o dostatek
důvodů, je odůvodněno srozumitelně, argumentačně řádně a podrobně, a netrpí ani žádnou
jinou vadou řízení před soudem. Ani této námitce Nejvyšší sp rávní soud tudíž nepřisvědčil
a uzavírá, že v souzené věci žádný z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. neshledal.
Závěrem se Nejvyšší správní soud vyjadřuje k zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné a tedy k podstatě sporu před krajským soudem. Nejprve je třeba vyjít z obsahu
správního spisu. Z obsahu správního spisu, zejména přímo z tvrzení stěžovatelky,
totiž vyplynulo (z návrhu na zahájení řízení o ud ělení azylu ze dne 23. 4. 2003 a z pohovoru
k žádosti ze dne 2. 5. 2003), že stěžovatelka opustila domovskou vlast z důvodu,
že na Ukrajině má přítele, se kterým by chtěla žít, její rodiče však se sňatkem z náboženských
důvodů nesouhlasili a proto z Ukrajiny s přítelem odjela. Důvodem odjezdu bylo, že nemohli
žít s přítelem pod vlivem jejich rodin. Rodiče přítele jsou zřejmě příslušníky nějaké
náboženské sekty, asi Svědků Jehovových.
Z obsahu spisu dále vyplynulo, že stěžovatelka o azyl žádala z důvodu správního
vyhoštění. Do Protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 2. 5. 2003, vedeného
za přítomnosti tlumočníka, stěžovatelka výslovně uvedla, že o azyl nepožádala hned po svém
příjezdu do České republiky proto, že si chtěli nejprve prohlédnout, jak to v České republice
vypadá, jak to zde chodí a potom se rozhodnout. Po vypršení platnosti víza v České republice
pobývala nelegálně. O azyl v České republice se rozhodla požádat, co byla kontrolována
policií bez platného víza a bylo jí uděleno správní vyhoštění. Při pohovoru byla poučena
o svých právech a povinnostech, k tomu prohlásila, že poučení rozuměla a nežádá bližší
vysvětlení. Na závěr pohovoru byla seznámena s obsahem protokolu v jazyce ruském,
vyslovila s ním souhlas a nežádala doplnění.
Z těchto skutečností pak vycházel při svém posuzování správní orgán (i krajský soud),
který s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, podle něhož se žádost
o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, žádost jako bezdůvodnou zamítl. S ohledem
na zjištěný skutkový stav, a tady zejména s ohledem na údaje a skutečnosti, které uváděla
stěžovatelka od samého počátku azylového řízení, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje
s jeho závěry, resp. následnými závěry krajského soudu o tom, že stěžovatelkou uváděné
důvody nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu, a za tohoto stavu věci bylo
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu plně opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezab ýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti a souvisejícími námitkami.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky, JUDr. Martin Novák, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti
na §120 s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu,
a to v celkové výši 1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden
úkon právní služby (á 1 000 Kč - §11 odst. 1 b/ ve spojení s §9 odst. 1 písm. b/ cit. vyhlášky)
a jednoho režijního paušálu (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu