ECLI:CZ:NSS:2022:4.AZS.324.2021:46
sp. zn. 4 Azs 324/2021 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Y. S., zast. JUDr. Marošem
Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 5. 2021, č. j. OAM-137/ZA-ZA11-K11-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021, č. j. 16 Az 20/2021 - 18,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021, č. j. 16 Az 20/2021 - 18,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2021, č. j. OAM-137/ZA-ZA11-K11-2021,
se zru š u je a věc se v ra cí žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl
žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Žalobní námitky neshledal
důvodnými. Přisvědčil závěrům žalovaného v napadeném rozhodnutí a s poukazem na koncept
bezpečné země původu uzavřel, že žalobce neprokázal, že zemi jeho původu za takovou
bezpečnou zemi považovat nelze. Žalobce pochází z Ivanofrankovské oblasti, která je plně
pod kontrolou ukrajinské vlády, není dotčena válečných konfliktem, a návrat do země původu
je tak pro něj bezpečný. Přitom žalobcovy důvody, pro něž o udělení mezinárodní ochrany
usiluje, jsou založeny na jeho snaze o legalizaci pobytu na území v situaci, kdy pozbyl dříve
udělené pobytové oprávnění. Podle městského soudu udělení mezinárodní ochrany
neopodstatňuje ani žalobcovo tvrzení, že v zemi původu nemá žádné zázemí a že je v České
republice plně integrován, neboť zde žije již od roku 2003. Městský soud upozornil
na to, že tvrzení obav z pronásledování pro politické názory v obecnosti žalobce uplatnil
teprve v žalobě, aniž jakkoliv tyto politické názory a z toho plynoucí hrozbu pronásledování
upřesnil. Stejně tak poukázal na skutečnost, že žalobce výslovně jako důvod pro podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl legalizaci pobytu v České republice, která
je pro něj poslední možností zajištění pobytu poté, co si nestihl prodloužit povolení k pobytu
a následně mu bylo uloženo správní vyhoštění. Městský soud uzavřel, že žalovaný nepochybil,
pokud se s ohledem na uvedené skutečnosti a vzhledem k tomu, že Ukrajina (s výjimkou
některých oblastí, z nichž však žalobce nepochází) je považována za bezpečnou zemi, ve smyslu
§16 odst. 3 zákona o azylu nezabýval důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu, resp. doplňkové ochrany ve smyslu §14a téhož zákona.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek městského soudu (dále
jen „napadený rozsudek“) kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek, jakož i napadené rozhodnutí,
zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel k přijatelnosti kasační stížnosti uvádí, že městský soud i žalovaný pochybili,
pokud posoudili Ukrajinu ve vztahu ke stěžovateli jako bezpečnou zemí původu a nevzali v potaz
aktuální dění na Ukrajině, v níž se u hranic s Ruskou federací hromadí vojenské jednotky
a spekuluje se o invazi ruských vojsk na území Ukrajiny. To vyvolává obavy o budoucnost celého
státu a možnost zapojení do bojů i u mužů, kteří nejsou profesionálními vojáky ukrajinské
armády. Jakákoliv agrese ze strany Ruské federace povede k zásadnímu zásahu do práv a svobod
ukrajinských občanů. Hrozí reálné riziko eskalace mezinárodního ozbrojeného konfliktu.
[5] V podrobnostech pak stěžovatel zdůrazňuje, že nestabilní situace na východě země
může rychle vyústit v otevřený vojenský konflikt. Pokud by byl stěžovatel nucen se vrátit
do země původu, hrozila by mu také újma spočívající v riziku chudoby a bezdomovectví,
což je v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“). Stěžovatel
má za to, že je nezbytné zkoumat i sociální situaci, do níž by byl nuceným vycestováním uvržen
a v tomto kontextu odkazuje i na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, ve vztahu k možnostem a předpokladům vnitřního
přesídlení. Stěžovatel dodává, že k hrozbě vzniku vážné újmy nedisponuje žádnými jinými důkazy
než svojí vlastní věrohodnou výpovědí, což je však v řízení o udělení mezinárodní ochrany třeba
považovat za dostačující. Je to správní orgán, který měl vyvinout dostatečné úsilí, obstarat
si podklady nejen k bezpečnostní situaci na Ukrajině, ale i k systému sociálního zabezpečení
a postavení osob nedobrovolně se na Ukrajinu navracející po dlouhé době.
[6] Stěžovatel ve prospěch přijatelnosti kasační stížnosti namítá i to, že byly nesprávně
vyhodnoceny skutkové okolnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8
Úmluvy s ohledem na skutečnost, že v posledních 18 letech jej založil, uskutečňoval a rozvíjel
v České republice. Uvedené zakládá povinnost žalovaného meritorně posoudit možnost udělení
doplňkové ochrany přinejmenším podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se ve správním řízení nedopustil
žádné nezákonnosti, dostatečně zjistil skutkový stav, shromáždil relevantní podklady,
zvážil všechna stěžovatelova tvrzení, kterými zdůvodnil svou žádost o mezinárodní ochranu,
a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonem o azylu a správním řádem dospěl k závěru,
že stěžovateli nelze udělit žádnou z forem mezinárodní ochrany. K hrozbě invaze ruských vojsk
na Ukrajinu dodává, že se jedná o hypotézu, u níž není jasné, zda vůbec nastane. K případné
branné povinnosti uvádí, že ta nemůže být relevantním důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany, neboť i v českém právním řádu je nenastoupení k výkonu vojenské služby trestním
činem, byť základní vojenská služba byla zrušena. Z pohledu nutnosti vycestování stěžovatele
a zásahu této skutečnosti do stěžovatelova soukromého a rodinného života žalovaný doplňuje,
že tvrzená integrace do české společnosti mezi azylově relevantní skutečnosti nespadá. Žalovaný
tudíž navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, nebo zamítnout jako nedůvodnou.
V.
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti v nynější věci je její přijatelnost
ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §31 odst. 2 téhož zákona. Kasační stížnost
je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého právního pojmu) a demonstrativním
výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry kasační soud nyní
pro stručnost odkazuje.
[9] Kasační stížnost je z dále uvedených důvodů přijatelná a také důvodná.
[10] Stěžovatel již v kasační stížnosti (podané dne 1. 10. 2021) poukazuje mimo jiné na hrozbu
změny poměrů v zemi jeho původu, která v době rozhodování žalovaného i městského soudu
neexistovala. V době rozhodování Nejvyššího správního soudu je však již tato změna
bezpečnostní situace na Ukrajině skutečností nejen zcela reálnou, ale především všeobecně
známou, kterou netřeba dokazovat. Na Ukrajinu dne 24. 2. 2022 zaútočila vojska Ruské federace
a vypukla válka, která zasahuje celé její území. Z Ukrajiny proudí do Evropy milióny uprchlíků.
Jde o válečný konflikt dvou států, který nemá v Evropě po roce 1945 obdobu. Jinými slovy
v době podání kasační stížnosti potenciálně hrozící ozbrojený konflikt se na Ukrajině stal realitou,
a to nejen (jako dosud) na východě země. Je zřejmé, že tuto skutečnost stěžovatel v řízení
před žalovaným ani u městského soudu uplatnit nemohl, a jedná se tedy o skutkovou novotu
ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s., k níž kasační soud pravidelně nepřihlíží.
[11] Skutkově i právně obdobnou situací, v jaké se nachází i stěžovatel v nynějším řízení,
se však Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022 - 31.
V něm vyložil, že i při aplikaci §104a s. ř. s. je třeba postupovat tak, aby byly mj. dodrženy
mezinárodní závazky České republiky plynoucí ze zásady non-refoulement a také, že Nejvyšší správní
soud opakovaně připustil, že v řízení o kasační stížnosti může dojít k prolomení pravidel
zakotvených v §75 odst. 1 a §109 odst. 5 s. ř. s. právě z důvodu dodržení zásady non-refoulement
(viz např. rozsudek ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020 - 41 nebo ze dne 12. 2. 2021,
č. j. 2 Azs 43/2020 - 27), což potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3997/19
ze dne 19. 5. 2020.
[12] Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil v citovaném rozsudku č. j. 1 Azs 36/2022 - 31,
„[p]rolomení pravidel zakotvených v §75 odst. 1 a §109 odst. 5 s. ř. s. kvůli zásadě non-refoulement
je ovšem namístě pouze tehdy, nelze-li dotčenému jednotlivci poskytnout ochranu v jiném řízení (usnesení
rozšířeného senátu č. j. 7 Azs 79/2009 - 84). Nejvyšší správní soud nicméně shledal, že není vhodné odkazovat
stěžovatelku na jiná řízení, která jí mohou zajistit ochranu (např. možnost podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany). Přihlédl přitom k důsledkům posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
neúspěšné a hrozbě, kterou aktuální situace na Ukrajině představuje. Nepřehlédl např. „síto“ přípustnosti
opakované žádosti stanovené v §11a odst. 1 zákona o azylu, jehož podmínky žadatel musí splnit,
aby jeho žádost vůbec byla meritorně posouzena.“
[13] Právě uvedené lze plně použít i ve stěžovatelově případě, a to tím spíše, že nynější
žádost o udělení mezinárodní ochrany je již jeho druhou v pořadí (první neúspěšně podal
dne 29. 8. 2003, jak plyne z napadeného rozhodnutí). Jelikož právě porušení zásady non-refoulement
by v případě stěžovatelova návratu do země původu mohlo nastat, je Nejvyšší správní soud
povinen výjimečně přihlédnout též ke skutečnostem, k nimž došlo až po vydání napadeného
rozsudku.
[14] Jak již shora uvedeno, stěžovatel nejen, že v kasační stížnosti (v době, kdy ozbrojený
konflikt na Ukrajině teprve hrozil) upozorňoval na skutečnost, že Ukrajina pro něj není
bezpečnou zemí původu, ale také upozorňoval na mezinárodní závazky České republiky a v této
souvislosti na potřebu zabývat se jeho žádostí o udělení mezinárodní ochrany meritorně
i z hlediska případného udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 téhož zákona.
[15] Žalovaný i městský soud však v době jejich rozhodování správně vyšli ze skutečnosti,
že Ukrajina v té době (v květnu, resp. září roku 2021) byla považována za bezpečnou zemi
původu a že stěžovatel opak v řízení neprokázal, ač o této skutečnosti neunesl důkazní břemeno.
Na základě uvedených okolností také k posouzení stěžovatelovy žádosti přistoupili (srov. odst. [1]
a [2] tohoto rozsudku).
[16] Materiální podmínky pro určení, že země původu je bezpečná, jsou stanoveny v Příloze
I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných
řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální
směrnice“). Země se považuje za bezpečnou zemi původu, pokud lze na základě tamější právní situace,
uplatňování práva v rámci demokratického systému a obecné politické situace prokázat, že v ní obecně a soustavně
nedochází k pronásledování podle článku 9 směrnice 2011/95/EU, k mučení nebo nelidskému či ponižujícímu
zacházení či trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného
konfliktu.
[17] Toto ustanovení je do českého právního řádu transponováno §2 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu, který je třeba vykládat eurokonformně. Bezpečnou zemí původu se dle tohoto
ustanovení rozumí stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, 1. ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, 2. který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů
uvedených v §12 nebo 14a, 3. který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a 4. který umožňuje činnost právnickým
osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.
[18] Vyhláška č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu, přitom v §2 bodu 24 stanoví,
že Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu Ukrajinu, s výjimkou poloostrova Krym a částí
Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů.
[19] Nejvyšší správní soud přesto shora poukázal na to, že je všeobecně známou skutečností
aktuální změněná bezpečnostní situace na Ukrajině. Není pochyb o tom, že zde dochází k hrozbě
nebezpečí vážné újmy z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, což se vztahuje na celé území Ukrajiny, nikoliv již jen na dvě oblasti
na východě země ovládané proruskými separatisty (Doněcko a Luhansko). Je tak zjevné,
že v nastalé, veskrze aktuální, situaci nemůže obstát teze, že Ukrajina je bezpečnou zemí původu,
byť se dosud nachází na seznamu bezpečných zemí původu stanovených
ve vyhlášce č. 328/2015 Sb. (viz citace výše v odst. [18]). Nejinak se o situaci na Ukrajině a jejím
posouzení jako bezpečné země původu ostatně vyjádřil Nejvyšší správní soud i v nedávném
rozsudku ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 - 31.
[20] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že stěžovatelův nucený návrat
do země původu by mohl být v rozporu se zásadou non-refoulement s ohledem na výše popsanou
všeobecně známou změnou bezpečnostní situace na Ukrajině, kterou je třeba v nynějším případě
výjimečně z důvodů shora vyložených zohlednit, přestože nastala až po vydání napadeného
rozsudku.
[21] Bude proto další povinností žalovaného, aby se žádostí stěžovatele zabýval meritorně,
neboť z konceptu bezpečné země původu ve smyslu §16 odst. 2 zákona o azylu nelze nadále
vycházet. Ukrajinu nyní nelze považovat za bezpečnou zemi původu, což platí pro celé její území
bez výjimek. Tím nicméně Nejvyšší správní soud nepředjímá budoucí úvahu žalovaného,
k níž po meritorním přezkumu stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany dospěje.
Žalovaný je však povinen při tomto posouzení prvořadě zohlednit aktuální dění na Ukrajině
v kontextu stěžovatelova individuálního případu.
[22] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nepřehlédl, že dne 4. 3. 2022 přijala Rada
EU prováděcí rozhodnutí 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu
vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich
dočasná ochrana a že v návaznosti na to dne 21. 3. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 65/2022,
o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným
invazí vojsk Ruské federace. Podle §6 odst. 4 uvedeného zákona podá-li cizinec, kterému byla udělena
dočasná ochrana podle tohoto zákona, žádost o udělení mezinárodní ochrany nebo je-li v době podání žádosti
o dočasnou ochranu podle tohoto zákona vedeno řízení ve věci mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, řízení
ve věci mezinárodní ochrany se přerušuje po dobu trvání dočasné ochrany podle tohoto zákona; o tom se učiní
záznam do spisu ve věci mezinárodní ochrany. Cizinec není v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
[23] Uvedené však nic nemění na výše přijatém závěru, že aktuální bezpečnostní situace
na Ukrajině neumožňuje stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnout
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona o azylu a je třeba ji meritorně posoudit.
[24] Nad rámec potřebného pak Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatelova námitka
směřující k chybějícímu posouzení zásahu nuceného návratu do země původu do jeho
soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy se ani žalovaný ani městský soud
nezabývali proto, že skutečnosti, jež by takovému zásahu nasvědčovaly, stěžovatel ani v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany (resp. při pohovoru), ani v žalobě neuváděl. Pokud
je pak uplatňuje nyní, jedná se o kasační námitku novou, tudíž ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustnou. Stěžovateli totiž nic nebránilo ji uplatnit již v řízení o žalobě.
VI.
[25] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto v souladu
s §110 odst. 1 část věty první před středníkem s. ř. s. zrušil napadený rozsudek. Jelikož vytýkané
vady mají původ již v napadeném rozhodnutí a městský soud by nemohl učinit nic jiného,
než v dalším řízení zrušit napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 téhož zákona zrušil i napadené rozhodnutí a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. V němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 téhož zákona).
[26] Jelikož je Nejvyšší správní soud posledním soudem, který o věci rozhoduje, je povinen
rozhodnout o nákladech řízení o žalobě i o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.). Výrok
o náhradě nákladů řízení je v nynějším případě odůvodněn §60 odst. 7 s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatel sice byl v řízení o kasační stížnosti účastníkem úspěšným, nicméně stalo
se tak pouze v důsledku skutečnosti, že Nejvyšší správní soud přihlédl zcela mimořádně
ke skutečnostem, jež nastaly teprve po vydání napadeného rozhodnutí i napadeného rozsudku,
tedy z důvodu změny bezpečnostní situace na území Ukrajiny, kterou žalovaný ani městský soud
nemohli předvídat. Z důvodu zvláštního zřetele hodných úspěšnému stěžovateli proto kasační
soud náhradu nákladů řízení (o žalobě a o kasační stížnosti) nepřiznal a rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá na náhradu nákladů obou těchto řízení právo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu