ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.334.2005
sp. zn. 4 Azs 334/2005 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
M. M., zast. Michalem Benčokem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám 17,
proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. 2. 2004, č. j. 9 Az 204/2004 – 23, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele, Michalovi Benčokovi, advokátovi, se sídlem v Praze 1,
Václavské nám. 17, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2003, č. j. OAM-5554/VL-10-P14-2002, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
žalobce o udělení azylu byly ekonomické problémy.
Žalobce napadl citované rozhodnutí v celém jeho rozsahu včas podanou žalobou,
neboť měl za to, že žalovaný na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil
skutkový stav věci a na základě toho vydal rozhodnutí, které žalobce považoval za nesprávné.
Žalobce poukazoval na to, že byl nucen obrátit se s žádostí o ochranu na Českou republiku
z důvodu mimořádně těžké životní situace, která byla způsobena okolnostmi jím uvedenými
v průběhu azylového řízení. Žádal soud, aby přehodnotil stanovisko žalovaného zejména
s ohledem na ustanovení §14 zákona o azylu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2004, č. j. 9 Az 204/2004 – 23, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud
poukázal na to, že důvodem žalobcovy žádosti o azyl byla v prvé řadě jeho snaha o legalizaci
pobytu v České republice, když poté, co si nevyřídil doklady potřebné k pobytu na území
České republiky, mu byl policií udělen zákaz pobytu na území České republiky. Další důvody
byly ekonomického charakteru; žalobce neměl peníze na stavbu nového domu, a proto je chtěl
vydělat v České republice. Žalobce chce žít v Praze, kde je někdo, kdo mu může pomoci,
a to je, jak sám uvedl, hlavní důvod, proč požádal o udělení azylu. Na základě výpovědí
žalobce obsažených ve správním spise pak městský soud konstatoval, že z výpovědí žalobce
nevyplynulo a ani jiným způsobem nebylo prokázáno, že by žalobce v zemi svého původu byl
pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, což je důvod pro udělení azylu
podle §12 písm. a) zákona o azylu nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Z tohoto důvodu žalobce nenaplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Ohledně námitky týkající
se ustanovení §14 zákona o azylu krajský soud poznamenal, že shledal, že se žalovaný
hledisky ustanovení 14 zákona o azylu zabýval a že žalobce v námitkách proti posouzení
humanitárního azylu nic konkrétního neuvedl.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v ustanovení §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především namítá, že správní orgán nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §46 správního řádu, a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl;
důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení
ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat
na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně. K odůvodnění své kasační stížnosti stěžovatel poukázal na to, že v zemi jeho původu
byl ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí
a podporuje je. V jeho případě jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno
k udělení azylu použít §14 zákona o azylu. Odvolává se proto na čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, že „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému
či ponižujícímu zacházení, nebo trestu“. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991, A-201, 69-70, a rozsudek
ve věci Vilvarajah z roku 1991, A-215, 3 (vyhoštění). Dále se stěžovatel dovolává názoru
v Příručce k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané
Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, kde je v čl. 53 uvedeno: „Může se stát,
že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují
pronásledování (např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých případech
spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu).
V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt,
který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním
základě. Vzhledem k uvedenému se stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně
a navrhuje, aby tento ve smyslu §107 s. ř. s. přiznal odkladný účinek vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým rozhodnutí Městský soudu v Praze zruší
a věc se mu vrací k dalšímu projednání. Stěžovatel žádá dále nařízení veřejného soudního
jednání, o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, osvobození od soudních
poplatků a přibrání tlumočníka do ukrajinského jazyka. V doplnění kasační stížnosti
stěžovatel upřesňuje, že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav věci,
důkazy, které si soud opatřil byly neúplné a zakládaly se fakticky na Zprávě MZV USA,
Velké Británie a ČR, které líčí situaci na území a zmiňují se mj. o tom, jak na Ukrajině
vypadá ekonomická a bezpečnostní situace. Situaci na území Ukrajiny v tomto pohledu nelze
rozhodně brát jako stabilizovanou. Napadená rozhodnutí tak vycházela z nesprávného
právního výkladu ustanovení §91 zákona o azylu „Překážky vycestování“, a to s ohledem
na to, že stěžovatel nemůže bez přímého ohrožení života vykonávat živnost nebo pracovat
na území Ukrajiny. Podle stěžovatele někteří z odmítnutých žadatelů o azyl jsou po návratu
na Ukrajinu podrobeni administrativní šikaně, vyšetřování a následně i souzeni a trestáni.
Místní orgány ovšem postupují velice rafinovaně. Zvolí nějaký tzv. zástupný problém,
na který pak navléknou svá opatření, aby šlo jen těžko dovodit, že tato šikana je v přímé
souvislosti s návratem občana po zamítnutí azylu. Některými stěžovatelovými spoluobčany,
kteří mají tzv. staré sovětské a tedy komunistické přesvědčení, a těch je v „silových“
strukturách a státních orgánech hodně, je pak žádost o azyl pokládána jednoznačně
za vlastizradu. Toto jejich mínění či přesvědčení má pak mnohdy dopad na jejich
profesionální konání a rozhodování. Jejich rozhodnutí pak mají charakter šikany,
kterými postihují neúspěšné žadatele o azyl navrátivší se na území Ukrajiny. Stěžovatel
se proto domnívá, že jeho nárok na udělení azylu lze podřadit pod zákonná ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu, jelikož má neustále odůvodněné obavy o svůj život. Mocenské
orgány Ukrajiny se nevěnují svým úkolům a vláda na území Ukrajiny není schopna zajistit
ochranu občanů před administrativní šikanou a pronásledováním ze strany státních úředníků.
Mimo vytýkané pochybení Městského soudu stěžovatel bez bližší specifikace namítá vadu
řízení podle §103 odst. 1 s. ř. s.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho správní rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Stěžovatel jako cizinec
a jako otec nezletilého českého občana, s nímž sdílí společnou domácnost
(podle dokumentace ve správním spise), má k dispozici speciální úpravu v ustanovení §65
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, která slouží k ochraně jednoty jeho rodiny a dává
mu možnost legalizovat pobyt na území České republiky. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli se stěžovatel domáhá přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu
podle ustanovení §102 s. ř. s. a §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti,
jakož i jejího pozdějšího doplnění, vyplývá, že stěžovatel měl v úmyslu napadnout rozsudek
Městského soudu v Praze z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 16. 12. 2002
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že na Ukrajině přišel při povodních o svůj dům,
ve kterém se již nedalo bydlet. Stěžovatel započal stavět nový dům, ale vzhledem
k nedostatku finančních prostředků se rozhodl v červnu 2002 odjet z Ukrajiny do České
republiky. Od té doby zde žil a po udělení správního vyhoštění se rozhodl požádat o azyl.
Česká republika je pro něj cílovým státem, kde by chtěl žít a pracovat. Nikdy v minulosti
o azyl nežádal, po návratu do země původu se neobává ničeho, přesto ale návrat odmítá.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel sdělil, že dne
4. 6. 2002 opustil Ukrajinu z důvodu potřeby výdělku peněz na zajištění stavby domu,
neboť jeho původní dům byl zničen při povodni. Po svém příjezdu měl stěžovatel v úmyslu
zajistit si pracovní vízum, což však nebylo možné realizovat, a tak jeho pobyt zde byl
nelegální. Po zadržení cizineckou policií mu bylo uděleno správní vyhoštění a zákaz pobytu
na tři roky. Poté svoji situaci řešil žádostí o azyl. Stěžovatel dále uvedl, že od státních orgánů
Ukrajiny obdržel jako pomoc část stavebního materiálu. V zemi původu žadatel nikdy neměl
stálou práci, pouze příležitostnou a sezónní. Na úřadě práce se nezaregistroval, neboť podporu
v nezaměstnanosti pokládá za nedostatečnou. O jiných institucích a firmách zajišťujících
zaměstnání nebyl informován. Pomoc hledal tudíž pouze u svých známých a příbuzných.
V České republice si chtěl vydělat peníze a poté se vrátit domů, postavit dům a založit rodinu.
Problémy se státními úřady a s policií jmenovaný na Ukrajině neměl.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §91 odst. 1 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí, a) pokud by byl
cizinec nucen vycestovat: 1) do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu
jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo 2) do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo 3) do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví
trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky,
nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu
bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb
jejího věku a stupně samostatnosti.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i Městským soudem v Praze. Při rozhodování o udělení azylu je rozhodující
existence pronásledování za uplatňování politických práv a svobod či odůvodněného strachu
z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny,
jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání
tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. Takové okolnosti
však stěžovatel v řízení před žalovaným neprokázal a ani netvrdil. Naopak z vyjádření
stěžovatele v průběhu správního řízení jednoznačně vyplynulo, že důvodem jeho odchodu
z Ukrajiny do České republiky byly ryze ekonomické příčiny a o azyl požádal především
proto, aby se vyhnul důsledkům správního vyhoštění, které mu bylo orgány Policie ČR
uděleno. Při návratu na Ukrajinu se ničeho neobává. Stěžovatelovy argumenty
o jeho odůvodněném strachu z pronásledování ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu, nastíněné v žalobě a rozvedené až v kasační stížnosti, resp, v jejím doplnění,
tak vyznívají zcela účelově. Případné nedostatky úrovně ochrany základních lidských práv
a svobod na Ukrajině tak v dané věci zcela postrádají svého významu, neboť k zásahu
v této rovině u stěžovatele vůbec nedošlo a on sám se ani neobává toho, že by se tak stát
mohlo. Z toho důvodu je třeba konstatovat, že zjištěný skutkový stav nezakládá stěžovatelovo
právo na udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu ani pro přiznání překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Ostatně nutno podotknout, že z žádné zprávy, které správní
orgán o situaci na Ukrajině soustředil, nevyplývá, že by neúspěšní žadatelé o azyl měli
v případě návratu na Ukrajinu potíže se státními orgány země původu.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal žádná pochybení procesní povahy,
pro něž by bylo třeba rozsudek Městského soudu v Praze rušit. Nebylo zjištěno,
že by skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je zdejší soud toho názoru, že žalovaný
vycházel zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo dále shledáno,
že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Správní
orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován (obdobně viz rozsudek NSS 5 Azs 26/2003). Tímto způsobem žalovaný
v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí,
že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení o udělení azylu omezován při sdělení
důvodů, pro něž o azyl žádá. Nejvyšší správní soud tak důvody tvrzené ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
K žádosti stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud
sděluje, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis
obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního
jednání se proto jevilo jako nadbytečné. V návaznosti na to pak nebylo zapotřebí,
aby stěžovateli byl ustanoven tlumočník. V dané věci vycházel Nejvyšší správní soud,
na základě §64 s. ř. s., z ustanovení §18 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud
ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení
však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatel podal kasační stížnost v češtině a dokázal
na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně zareagovat.
Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činil stěžovatel osobně nebo prostřednictvím
advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala aktuální až v případě
ústního jednání, které však zdejší soud nenařídil. Žádosti stěžovatele, aby byl osvobozen
od soudních poplatků Nejvyšší správní soud vůbec nerozhodoval, neboť podle §11 odst. 2
písm. ch) zákona č. 544/1991 Sb., o soudních poplatcích, jsou cizinci v řízení o přiznání
statutu uprchlíka (dnes o přiznání azylu) od soudních poplatků osvobozeni.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele, Michalovi Benčokovi, který byl ustanoven
stěžovateli k jeho žádosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005,
č. j. 9 Az 204/2003 – 72, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč [převzetí
a příprava zastoupení – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten
režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč.
Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu