ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.34.2005
sp. zn. 4 Azs 34/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: L. Z., zast.
Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9.
2004, č. j. 48 Az 85/2004 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba
žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2004 č. j. OAM-4711/VL-07-K03-2003,
jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon
o azylu), neuděluje a na cizince se podle §91 téhož zákona nevztahuje překážka vycestování.
V odůvodnění se uvádí, že je správný závěr žalovaného, že žalobcem uvedené skutečnosti
neodůvodňují udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Žádost majitele konkurenčního bistra
(kterého stěžovatel se svými přáteli zbil, protože předtím zničil zařízení jeho podniku)
o peněžité odškodnění a vyhrožování odvetou, kvalifikoval jako jednání soukromých osob,
které nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, především proto,
že stěžovatel k ochraně před kriminálními jevy nevyužil pomoci státních orgánů v zemi
původu. Ztotožnil se také se závěrem žalovaného, že stěžovatel nesplňuje ani podmínky
pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny (§13 odst. 1, 2 zákona o azylu) a dovodil,
že jeho osobní poměry a situace v oblasti dodržování lidských práv v zemi původu byly
dostatečně zjištěny a stěžovatel žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení azylu
dle §14 zákona o azylu neuvedl. Zajedno byl se žalovaným i pokud jde o posouzení otázky
existence překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Včasnou kasační stížnosti žalobce (dále též jen „stěžovatel“) napadl tento rozsudek pro
nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že se soud nezabýval tím, zda správní orgán
postupoval v souladu s právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci
(§3 odst. 4 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“, „s. ř.“),
převážně jen opakoval jeho závěry. Žalovaný však nezkoumal náležitě naplnění podmínek
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Dle stěžovatele opřel žalovaný své rozhodnutí
pouze o jeho výpovědi, zprávy ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv
v Číně za roky 2002 a 2003 a všeobecné informace ČTK. Uvedl, že je mladý člověk,
který se sice dopustil jednání, které pravděpodobně není zcela v souladu se zákonem ČR
ani ČLR, avšak vzhledem k tomu, že toto jednání není možné pro nedostatek podkladů
spolehlivě posoudit, není možné bez dalšího tvrdit, že měl především využít pomoci státních
orgánů pro ochranu před kriminálními jevy. Rovněž není možné mít spolehlivě zato,
že by mu po návratu do Číny nic nehrozilo, tj. trestní stíhání ani jiná forma postihu
nebo pronásledování. Je zřejmé, že státní orgány nejsou schopny poskytnout stěžovateli
adekvátní ochranu před bezprávím a pronásledováním. Obava z možných následků
při návratu do vlasti byla v jeho výpovědi konkrétně vyjádřena. Dále mělo být zváženo,
že stěžovatel je ve špatné ekonomické situaci. Vzhledem k tomu, že je mladý, může
se napravit a nově uspořádat svůj život a založit si rodinu, zřejmě měly být zváženy
humanitární důvody pro udělení azylu. Ze zprávy žalovaného je nepochybné, že humanitární
situace v Číně není uspokojivá a velká část obyvatel žije v absolutní chudobě.
Je tedy otázkou, jak by sociální situace stěžovatele vypadala po návratu. Jeho zvláštní osobní
poměry spolu se situací v zemi původu zakládají humanitární důvody, pro které měl být
humanitární azyl udělen. Krajský soud se dle stěžovatele nezabýval tím, zda správní uvážení
nepřekročilo meze zákona a zda pojem humanitární azyl správní orgán nevyložil příliš úzce.
Vzhledem k tomu, že zákon o azylu blíže nevymezuje, co jsou humanitární důvody, výklad
tohoto pojmu závisí na uvážení správního orgánu. To však nemůže být příliš široké ani příliš
zužující. Smyslem zákona o azylu je posoudit individuálně každou situaci žadatele. Je třeba
zvážit, zda nemohou být za určitých okolností ekonomické důvody žadatele považovány
za humanitární ve smyslu §14 zákona o azylu. Jelikož zákon jejich výčet neobsahuje, je třeba
soudně přezkoumat meze uvážení správního orgánu, kterým dochází k jejich konkretizaci.
Stěžovatel požádal, aby soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Navrhl zrušení
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na důvodech svého rozhodnutí
a návrh na přiznání odkladného účinku nepodpořil. Konstatováním, že se stěžovatel napraví,
a že jeho ekonomická situace po návratu do země původu by nebyla dobrá, nelze
podle jeho mínění odůvodnit tvrzení o naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Odkázal na obsah správního spisu, vyjádřil
své přesvědčení, že skutkový stav zjistil spolehlivě a stěžovatel neuvedl žádné relevantní
skutečnosti pro udělení azylu. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady,
k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí soudu nezákonné proto, že soud
v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku, zda jím uváděné skutečnosti
odůvodňují udělení azylu podle §14 zákona o azylu a dále, zda jsou v jeho případě dány
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel odešel z vlasti poté, co se nepohodl
se svým obchodním partnerem, který z konkurenčních pohnutek zničil zařízení jeho bistra
a stěžovatel ho za to se svými přáteli zbil. Zraněný po něm požadoval odškodné a vyhrožoval
odplatou, které se stěžovatel bál. V České republice chce pracovat (v Číně neměl peníze),
protože musí živit rodiče a také se chce oženit. Na cestu si půjčil a nyní nemá na vrácení
peníze. Výslovně označil okruh skutečností, pro které opustil zemi původu a pro něž žádá
o udělení azylu v České republice, za uzavřený.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení není znovu posuzovat,
zda měl být stěžovateli azyl udělen, ale toliko přezkoumat, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. specifikované stěžovatelem.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis (ustanovení), nebo je sice aplikován
správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen.
Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12,
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu (§14 zákona
o azylu).
Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný správní orgán zkoumal,
zda v případě stěžovatele jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu, a na základě
údajů sdělených žadatelem v průběhu správního řízení žádný důvod zvláštního zřetele hodný
nezjistil. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí
o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, se judikatura soudů ustálila
na názoru, že zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba,
včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou právní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro rozhodnutí.
Samotné rozhodnutí správního orgánu podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování, a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla
tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu,
připomínající mimo výše uvedeného také to, že na udělení azylu z humanitárních důvodů
nemá žadatel subjektivní právo, a proto je vyloučeno, aby na něm mohl být negativním
výrokem správního orgánu zkrácen. Jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002
sp. zn. IV. ÚS 532/02, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003
sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 5 Azs 47/2003 a mnohé další.
Správní orgán zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele (vycházel přitom
výhradně z jeho vlastních vyjádření), tak i situaci v zemi (ze zpráv Ministerstva zahraničí
USA a Ministerstva vnitra Velké Británie a ČTK), a pokud z nich nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, z mezí správního uvážení nevybočil. Tento závěr platí
zejména proto, že stěžovatel sám v průběhu správního řízení ani žádné důvody zvláštního
zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu neuváděl. Obava z následků vlastního
protiprávního jednání (požadování finanční kompenzace za způsobené zranění známého
obchodníka a vyhrožování pomstou), jímž řešil osobní spor, rozhodně nemůže zakládat důvod
pro aplikaci institutu natolik specifického a výjimečného, jako je azyl z humanitárních
důvodů. Ustanovení §14 bylo do zákona o azylu, který jinak stanoví důvody pro jeho udělení
velice přísně a vypočítává je taxativně, vloženo proto, aby v případě nenaplnění podmínek
pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona bylo možno zohlednit jak skutečnosti v době
přijetí zákona o azylu předvídatelné a obecně vnímané jako pro udělení azylu z humanitárních
důvodů obvyklé (např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám
přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i situace, které předvídatelné nebyly. V každém případě
se vždy bude jednat o azylový důvod navýsost výjimečný. Důvody, které stěžovatel v průběhu
celého správního řízení uváděl, nejsou natolik mimořádné, aby je bylo možné za zvláštního
zřetele hodné považovat. Z lidského hlediska je sice možno pochopit, že dlouhodobá tíživá
ekonomická situace stěžovatele v zemi, kde velká část obyvatel trpí chudobou, bez konkrétní
perspektivy zlepšení, může vést až k rozhodnutí svou vlast opustit a pokusit se najít lepší
životní podmínky jinde, obzvlášť když se tím zároveň vyřeší vyhrocené osobní spory. Institut
azylu však není a nikdy nebyl nástrojem k řešení takové situace. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi,
kde se pokusí začít nový život, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím
státem, je-li žadatel ve vlastní zemi terčem pronásledování ze zákonem vyjmenovaných
důvodů, popřípadě rodinným příslušníkem takové osoby nebo existují jiné, zcela výjimečné
okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že je namístě individuálně posoudit, zda v konkrétním
případě i ekonomické důvody nemohou být považovány za humanitární. K takové úvaze
však správní orgán ve věci rozhodující musí vést konkrétní skutečnosti sdělené samotným
žadatelem o azyl, popřípadě musí vyplynout z informací, které si sám opatřil o zemi původu.
Obecně lze za určitých okolností udělení azylu z humanitárních důvodů připustit i tehdy,
uvádí-li žadatel potíže ekonomického charakteru. Vždy ale musí jít v tomto ohledu
(např. co do míry postižení, délky jeho trvání atd.) o extrémní případ, který navíc
má svůj původ v okolnostech relevantních z pohledu ostatních, standardních azylových
důvodů. To znamená, že špatná ekonomická situace žadatele je následkem nebo průvodním
jevem pronásledování státními orgány v zemi původu pro jeho politické přesvědčení, rasu,
národnost, náboženství a podobně. Nic takového však stěžovatel v průběhu správního řízení
ani v žalobě či kasační stížnosti netvrdil.
Z toho, co bylo právě uvedeno, je zřejmé, že krajský soud při přezkoumání žalobou
napadeného rozhodnutí posuzoval v mezích uplatněných žalobních bodů jeho soulad
s právními předpisy. V žalobě stěžovatel pouze vágně namítal nedostatečné vypořádání
se s ustanovením §14 zákona o azylu, aniž to jakkoli upřesnil. Proto nelze dost dobře
krajskému soudu vytýkat, že se dostatečně nevěnoval přezkoumání tohoto výroku z později
(v kasační stížnosti) specifikovaných hledisek. Žalovaný správní orgán i krajský soud vyšly
ze skutkového základu pocházejícího v rozhodující míře od samotného stěžovatele (z údajů
v žádosti o azyl a pohovoru vedeném s pracovníkem žalovaného). Azylové řízení
je specifické tím, že se rozhodující význam přikládá primárně tvrzením osoby, která o azyl
požádala. Je na ní, aby vylíčila rozhodující skutečnosti a popřípadě k nim i navrhla důkazy.
Správní orgán vede další dokazování pouze ve směru alespoň naznačeném žadatelem a není
povinen ani oprávněn za situace, kdy sám žadatel neuvedl a ani ze shromážděných informací
nevyplynuly žádné skutečnosti podřaditelné pod některé z ustanovení zákona o azylu
jeho udělení umožňující, je sám domýšlet a doplňovat. Krajský soud tedy postupoval správně,
když se ztotožnil s postupem žalovaného, který vzal za skutkový základ tvrzení stěžovatele
uvedená v průběhu celého správního řízení. Za této situace nedošlo k porušení ustanovení
správního řádu ukládajících spolehlivé zjištění skutečného stavu věci, jak namítal stěžovatel.
Ten ostatně ani nespecifikoval, v čem konkrétně správní orgán pochybil, které skutečnosti
pominul a kterými předloženými či navrženými důkazy se nezabýval, popřípadě které měl
opatřit. K výslovnému dotazu pracovníka žalovaného uvedl, že nehodlá dodat žádné
skutečnosti, které by mohly mít v dané věci význam a které dosud nebyly objasněny.
Namítá-li stěžovatel, že nelze mít spolehlivě zato, že by mu v případě návratu do země
původu nic nehrozilo, když z jeho výpovědi ve správním řízení jsou obavy z následků návratu
zřejmé, fakticky tím brojí proti výroku o neexistenci překážek vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. V žalobě však uplatnil toliko námitky směřující proti výrokům o neudělení
azylu podle §12 písm. b) a §14 zákona o azylu. Jestliže podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s.
platí, že soud přezkoumá napadené výroky v mezích žalobních bodů, pak neuplatnil-li
stěžovatel v roli žalobce žalobní námitku ve vztahu k výroku, že se na cizince nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, nemůže se účinně dovolávat
nesprávného postupu krajského soudu v tomto směru. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
totiž výslovně nepřipouští takové důvody, které stěžovatel v řízení před krajským soudem
neuplatnil, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud přezkoumal všechny výroky
rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. Jeho rozhodnutí spočívá na důvodech,
které opodstatňují závěr o nedůvodnosti žaloby. Byla aplikována správná ustanovení zákona
o azylu a byla i bezvadně vyložena. Jelikož žádná z výtek uplatněných v kasační stížnosti
nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, kterému
by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu