ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.340.2018:28
sp. zn. 4 Azs 340/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. Ch. A., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 8. 2018, č. j. KRPA-201995-35/ČJ-2018-000022,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018,
č. j. 13 A 93/2018 - 52,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 13 A 93/2018 - 52,
se zru š u je .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 22. 8. 2018, č. j. KRPA-201995-35/ČJ-2018-000022,
se zru š u je a věc se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
ve výši 8.228 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužila o 90 dnů dobu žalobcova zajištění
za účelem správního vyhoštění, stanovenou rozhodnutím žalované ze dne 31. 5. 2018, č. j.
KRPA-201995-17/ČJ-2018-000022 (dále jen „rozhodnutí o zajištění“), taktéž v délce 90 dnů ode
dne omezení osobní svobody.
II.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji výše specifikovaným rozsudkem zamítl.
[3] Městský soud nepřisvědčil jediné žalobní námitce, že napadené rozhodnutí žalované
je, pokud jde o stanovení doby prodloužení zajištění, nepřezkoumatelné, neboť je v této části
nedostatečně odůvodněno. Poukázal na strany 8-9 napadeného rozhodnutí a uzavřel,
že napadené rozhodnutí je odůvodněno dostatečně. Za vadu nepovažoval, že žalovaná
odůvodnila prodloužení doby žalobcova zajištění stejnými argumenty, jako v rozhodnutí
o zajištění. Z napadeného rozhodnutí ve spojení se sdělením Ředitelství služby cizinecké policie
podle městského soudu plyne, jaké kroky uvedené správní orgány podnikly k ověření žalobcovy
totožnosti a k následnému vydání náhradního cestovního dokladu, a je z něj též zřejmé,
že uvedené správní orgány nebyly nečinné, spolupracovaly s kubánským velvyslanectvím
a pokusily se dosáhnout ověření totožnosti žalobce.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek, jakož i napadené
rozhodnutí, zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelova jediná kasační námitka je shodná s tou žalobní. Setrvale zastává názor,
že doba prodloužení zajištění v napadeném rozhodnutí není odůvodněna dostatečně a městský
soud pochybil, dovodil-li opak. Stěžovatel zdůrazňuje, že odůvodnění doby prodloužení zajištění,
jak jej vtělila do napadeného rozhodnutí žalovaná, nemůže v žádném případě obstát. Poukazuje
na to, že z napadeného rozhodnutí není v podstatě zřejmé, zda se jedná o odůvodnění původní
doby zajištění, či doby prodloužení zajištění, nýbrž je do něj mechanicky převzato odůvodnění
z původního rozhodnutí o zajištění. Žalovaná ani městský soud nevysvětlily, z jakého důvodu
je doba prodloužení zajištění totožná s dobou samotného zajištění. Určité kroky vedoucí
k realizaci zajištění již byly učiněny v době prvního zajištění, potřeba žádných dalších úkonů
nevyvstala, proto doba, o kterou bylo zajištění prodlouženo, měla být kratší, než doba původního
zajištění.
IV.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Jak již výše uvedeno, stěžovatel napadá rozsudek městského soudu pro nesprávné
posouzení jediné žalobní námitky týkající se nedostatečně odůvodněné doby prodloužení
stěžovatelova zajištění.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
i nesprávnost napadeného rozsudku z toho, že žalovaná v napadeném rozhodnutí řádně
neodůvodnila dobu prodloužení stěžovatelova zajištění a toliko mechanicky převzala důvody,
jimiž odůvodnila dobu prvotního zajištění. Ani městský soud následně v napadeném rozsudku
dobu prodloužení zajištění s ohledem na skutkové okolnosti případu neodůvodnil dostatečně.
[11] Nejvyšší správní soud této jediné stížnostní námitce přisvědčuje. Městský soud
v napadeném rozsudku potvrdil jako správné závěry žalované týkající se doby prodloužení
zajištění s následujícím odůvodněním: „Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, proč žalovaný přikročil
k prodloužení doby trvání zajištění o 90 dnů (byť kroky k ověření totožnosti žalobce byly podniknuty,
toto ověření do vydání napadeného rozhodnutí neskončilo a je stále v běhu – teprve poté lze žalobci vydat náhradní
cestovní doklad, s nímž může vycestovat). Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve spojení s jím odkazovaným
sdělením Ředitelství služby cizinecké policie pak je zcela zřejmé, jaké konkrétní kroky byly podniknuty
k ověření totožnosti žalobce, a potažmo i k vydání jeho náhradního cestovního dokladu. Skutečnost,
že žalovaný část svého odůvodnění převzal z předcházejícího rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 31. 5. 2018
č.j. KRPA-201995-17/ČJ-2018-000022, pak dle závěru soudu nezpůsobuje nezákonnost,
nepřezkoumatelnost, jakož ani jinou vadu napadeného rozhodnutí. Pokud pak žalovaný citoval ze sdělení
Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 21. 8. 2018, z kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí
je zřejmé, že žalovaný odkázal na toto sdělení a použil je ve své další argumentaci („Z uvedeného vyplývá,
že kroky k ověření Vaší totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu byly již podniknuty
a ověření Vaší totožnosti je stále ještě v běhu….“); to zdejší soud považuje za standardní postup
při odůvodňování nejen správních rozhodnutí. Městský soud v Praze uzavřel, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí netrpí žádným deficitem, který by způsoboval jeho nepřezkoumatelnost či nezákonnost.“
[12] Z uvedené citace je zjevné, že městský soud svoji pozornost zaměřil na skutečnost,
zda je v napadeném rozhodnutí odůvodněna potřeba dalšího zajištění; to však stěžovatel v žalobě
nenamítal. Vymezoval se toliko proti nedostatečnému odůvodnění doby svého dalšího
(prodlouženého) zajištění.
[13] Podle rozhodnutí o zajištění byla doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovena
na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody, které nastalo dne 30. 5. 2018 ve 12.05 hodin.
V napadeném rozhodnutí žalovaná stanovila dobu prodloužení zajištění v délce dalších 90 dnů.
Stěžovatel brojil proti tomu, že na rozdíl od rozhodnutí o zajištění, v němž žalovaný dobu,
po kterou má být stěžovatelova osobní svoboda omezena, odůvodnil s ohledem na úkony, které
musí učinit k realizaci správního vyhoštění a provedl také časový odhad délky jejich trvání
(40 až 60 dnů k vydání náhradního cestovního dokladu, 30 dnů k zajištění eskorty
a úkonů k nezbytných k vzetí stěžovatele zpět do země původu), v napadeném rozhodnutí
tuto další 90-ti denní dobu prodloužení zajištění odůvodnil stejnou pasáží, kterou obsahovalo
již rozhodnutí o zajištění. Přitom z napadeného rozhodnutí je zjevné a městský soud
to v napadeném rozsudku taktéž uvedl (viz odst. 14.), že v době původního zajištění
již byly učiněny kroky vedoucí k realizaci správního vyhoštění, avšak do doby vydání napadeného
rozhodnutí nebyly dovršeny. Žalovaná sice stěžejní část odůvodnění týkající se doby prodloužení
zajištění uvedla úvahou, že „kroky k ověření Vaší totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu
byly již podniknuty a ověření Vaší totožnosti je stále ještě v běhu a tudíž je reálný předpoklad, že v prodloužené
době zajištění již bude vydán náhradní cestovní doklad a bude tak moci být naplněn účel tohoto rozhodnutí (…)“,
uvedené však nenašlo svůj odraz v uvedení konkrétních úkonů a odhadované délce jejich trvání,
jež jsou k dovršení realizace správního vyhoštění ještě třeba, resp. tuto další dobu žalovaná
odůvodnila takřka doslovně stejným odůvodněním, jež obsahovalo ve vztahu k době zajištění
v rozhodnutí o zajištění.
[14] Nejvyšší správní soud také nepřehlédl, že stěžejní část, v níž žalovaná „odůvodňovala“
dobu prodloužení zajištění o dalších 90 dnů (tj. druhý odstavec na straně 9 napadeného
rozhodnutí), opakovaně hovoří o „době trvání zajištění“, nikoliv o době prodloužení zajištění
a jak již shora uvedeno, při porovnání napadeného rozhodnutí s rozhodnutím o zajištění
(viz dokument č. 16 správního spisu) lze seznat, že nejvýznamnější část odůvodnění týkající
se doby (prodloužení) zajištění je v obou rozhodnutích takřka doslovně shodná (srov. první
odst. strany 6 rozhodnutí o zajištění a 2. odstavec strany 9 napadeného rozhodnutí).
Podle ní „správní orgán je nucen vyčkat reakce dožadovaného státu, přičemž doba vydání náhradního cestovního
dokladu je různá, neboť se odvíjí od konkrétního státu, kterého je cizinec státním občanem. Obvykle se tato doba
u států z třetích zemí pohybuje od 40 do 60 dnů. Je nutné si však uvědomit, že tato doba se odvíjí
od poskytnutých informací cizincem v rámci sepisování žádosti o ověření totožnosti, kdy cizinec uvádí nejen
základní údaje o své osobě, ale i o rodinných příslušnících, o místě narození, o místech pobytu a ostatních údajích
souvisejících s ověřením jeho totožnosti.“
[15] Žalovaná přitom vůbec nevysvětlila, zda v mezidobí (tj. v době původního zajištění)
nastaly prodlevy s poskytnutím potřebných údajů ze strany cizince k ověření jeho totožnosti,
nebo jsou zde jiné problémy, které zabránily ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního
dokladu v původně předpokládané době 40-60 dnů (která ale uplynula již v době původního
zajištění), tedy proč je třeba zajištění prodloužit o stejnou dobu, po jakou trvalo prvotní zajištění.
[16] Odlišnost odůvodnění obou rozhodnutí tak spočívá pouze v tom, že v napadeném
rozhodnutí je uvedena kratší doba potřebná k zajištění náležitostí souvisejících se vzetím cizince
zpět do domovského státu (v rozhodnutí o zajištění činí 30 kalendářních dnů, v napadeném
rozhodnutí 10-20 kalendářních dnů), avšak opět aniž je odůvodněno, v čem spočívají odlišnosti,
když se jedná o dobu vymezenou pro provedení zcela identických úkonů.
[17] Bylo-li zcela shodné odůvodnění doby trvání zajištění jako v napadeném rozhodnutí
obsaženo již v rozhodnutí o zajištění a přitom v době, kdy žalovaná rozhodovala o prodloužení
tohoto zajištění, takřka celá původně stanovená 90-ti denní doba zajištění k provedení
potřebných úkonů uplynula, pak lze stěží prodloužení zajištění o dalších 90 dnů odůvodnit zcela
identickými skutečnostmi. Již jen fakt, že proces ověřování stěžovatelovy totožnosti a vydání
náhradního cestovního dokladu pokračoval (slovy městského soudu byl „v běhu“), svědčí
o tom, že prodloužení doby zajištění mělo být odůvodněno jinými skutečnostmi,
než tomu bylo v rozhodnutí o zajištění. Přinejmenším se nabízelo vysvětlení, že spolupráce
s orgány země původu při ověřování stěžovatelovy totožnosti a vydání náhradního cestovního
dokladu je z určitých důvodů pomalá, či jinak znesnadněná, nebo že není poskytována dostatečná
součinnost ze strany stěžovatele při poskytování potřebných údajů nebo jsou zde jiné konkrétní
překážky či komplikace, které zabránily provedení a dokončení potřebných úkonů k realizaci
správního vyhoštění v době původního zajištění. Takové odůvodnění odpovídající aktuální situaci
v době rozhodování žalované v napadeném rozhodnutí chybí.
[18] Ačkoliv žalovaná v napadeném rozhodnutí také s poukazem na sdělení Ředitelství služby
cizinecké policie (ze dne 21. 8. 2018, č. j. CPR-17495-9/ČJ-2018-930310-C220) vysvětlila průběh
úkonů směřujících k ověření stěžovatelovy totožnosti a k vydání náhradního cestovního dokladu,
které činila v době jeho zajištění (viz citace z označeného sdělení na stranách 8-9 napadeného
rozhodnutí), vůbec neuvedla, proč tyto (stejné) úkony odůvodňují též prodloužení zajištění,
a to právě o dalších 90 dnů. Ostatně jen z prostého matematického součtu doby, kterou správní
orgán v napadeném rozhodnutí uvedl jako dobu potřebnou k realizaci správního vyhoštění,
plyne, že činí nanejvýš 80 dnů (40-60 dnů k vydání náhradního dokladu a dalších 10-20 dnů
k zajištění náležitostí k vzetí cizince zpět do domovského státu). Je tedy zjevné, že napadené
rozhodnutí stanovující dobu prodloužení zajištění v délce dalších 90 dnů je také vnitřně
rozporné.
[19] Nejvyšší správní soud uzavírá, že za nedostatečné je třeba považovat takové odůvodnění
doby prodloužení zajištění, v němž není tato doba vztažena ke konkrétním krokům, které
jsou nezbytné k realizaci správního vyhoštění v této další prodloužené době a jež dosud nebylo
možno provést nebo dokončit. V souzené věci přitom doba 40-60 dnů uvedená v odůvodnění
jako doba nutná k vydání náhradního cestovního dokladu byla konzumována již původním
zajištěním. Žalovaná přesto v napadeném rozhodnutí vůbec nevysvětlila, proč tato stejná doba
má být znovu zohledněna i při prodloužení zajištění, když stejně jako v rozhodnutí o zajištění
měla sloužit k vydání náhradního cestovního dokladu; přitom v době původního zajištění
již potřebné kroky vedoucí k obstarání náhradního cestovního dokladu byly ve spolupráci
s Ředitelstvím služby cizinecké policie a Velvyslanectvím Kubánské republiky prokazatelně
učiněny a podle obsahu spisu se „pouze“ vyčkávalo na jeho vydání, aniž je ze správního spisu
zřejmé, že to bude trvat dalších 40-60 dnů. Také skutečnost, že žalovaná hodlá činit nějaké další,
jiné, kroky, pro něž by bylo třeba dalších 40-60 dnů, z napadeného rozhodnutí nevyplývá.
[20] Z právě uvedeného je zjevné, že žalovaná pochybila při stanovení doby prodloužení
zajištění, tuto odůvodnila pouze převzetím podstatných částí odůvodnění předchozího
rozhodnutí o zajištění, aniž důvody, pro něž dobu prodloužení zajištění stanovila opětovně
na 90 dnů, odůvodnila vzhledem k aktuálním skutkovým okolnostem případu korespondujícím
postupu kroků, jež bude nezbytné v době prodloužení zajištění provést směrem k uskutečnění
stěžovatelova správního vyhoštění.
[21] Jak plyne z §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, doba trvání zajištění (zde prodloužení
zajištění) se stanoví s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního
vyhoštění. To však předpokládá, že každé jednotlivé rozhodnutí o zajištění či prodloužení doby
zajištění bude obsahovat i konkrétní úvahy, jimiž správní orgán (žalovaná) dobu omezení osobní
svobody vzhledem k potřebným úkonům v řízení odůvodní. V souzeném případě se tak nestalo
a tyto důvody v napadeném rozhodnutí žalovaná toliko převzala z předchozího rozhodnutí
o zajištění, aniž vysvětlila, proč právě doba dalších 40-60 dnů, resp. 10-20 dnů odpovídá krokům,
jež v době prodloužení zajištění hodlá činit.
[22] Nejvyšší správní soud tudíž shrnuje, že napadené rozhodnutí je v části týkající se doby
prodloužení stěžovatelova zajištění nedostatečně odůvodněno vzhledem ke konkrétním úkonům,
krokům či postupům, jež žalovaná musí v této další době učinit směrem k realizaci správního
vyhoštění. Nadto z napadeného rozhodnutí ani neplyne, z jakého důvodu má být zajištění
prodlouženo o 90 dnů, když k vydání náhradního dokladu a zajištění eskorty a vzetí cizince zpět
do země původu podle odhadů žalované byla jako potřebná doba vymezena doba v délce nejvýše
80 dnů (tj. 60+20 dnů).
[23] Napadené rozhodnutí je tudíž v části týkající se stanovení doby prodloužení zajištění
nepřezkoumatelné.
VII.
[24] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou; v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
proto zrušil rozsudek městského soudu. Zruší-li přitom Nejvyšší správní soud rozhodnutí
městského soudu, a pokud již v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský
soud vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí a v souladu s vysloveným závazným
právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit rozhodnutí žalované. Nejvyšší správní soud
proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 téhož zákona rozhodl
tak, že napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[25] Jelikož Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který ve věci rozhoduje, je v souladu
s §110 odst. 3 s. ř. s. povinen rozhodnout o nákladech řízení o kasační stížnosti, jakož i řízení,
jež předcházelo napadenému rozsudku. O náhradě nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona.
Stěžovatel byl účastníkem úspěšným, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení
proti neúspěšné žalované. Jelikož však stěžovateli prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly,
soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
[26] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 13 A 93/2018 - 34,
ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Jindřich Lechovský, advokát. Ten podle
§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační
stížnosti a jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování hradí stát.
[27] Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní služby spočívající
v další poradě s klientem přesahující 1 hodinu doložené potvrzením ze dne 30. 10. 2018
a v doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za každý
z úkonů právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9
odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále mu náleží dvě paušální
náhrady hotových výdajů s těmito úkony související po 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Odměna a náhrada
hotových výdajů ve výši 6.800 Kč se proto zvyšuje o částku této daně ve výši 1.428 Kč
(21 % z částky 6.800 Kč). Zástupci stěžovatele tedy náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši
8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu