ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.371.2004
sp. zn. 4 Azs 371/2004 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: G. A.,
zast. JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem v Brně, Vránova 39, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2004, č. j.
36 Az 428/2003 – 43, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 10. 2001, č. j. OAM-63/VL-11-P08-2000, rozhodl žalovaný
tak, že žalobci se azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný svůj závěr opřel o zjištění, že důvodem žádosti
o udělení azylu žalobce byly potíže v soužití s občany kazašské národnosti, kteří žalobce
fyzicky i slovně napadali z důvodu jeho arménské národnosti. O podaném rozkladu
pak ministr vnitra rozhodnutím ze dne 1. 10. 2002, č. j. OAM-490/AŘ-2002, rozhodl tak,
že napadené rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §59 odst. 2 správního řádu potvrdil
a rozklad zamítl.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému vytkl
porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 správního řádu, kdy žalovaný se dopustil porušení
zásady objektivní pravdy, nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a neprovedl všechna
šetření nutná k objasnění všech okolností rozhodných pro náležité a řádné posouzení věci.
Na základě těchto skutečností došlo i k nesprávnému právnímu posouzení žalobcova návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu v ČR a v důsledku toho i k vydání vadných rozhodnutí
žalovaného. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost i nedostatek
důvodů. V reakci na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2003,
č. j. 36 Az 428/2003 - 23, kterým byl žalobce vyzván k označení žalobních bodů, z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, žalobce zaslal doplnění žaloby, ve které uvedl,
že postup správního orgánu byl ryze formální, pouze obecně se zabýval odkazem na nesplnění
podmínek uvedených v zákoně o azylu. Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA
o dodržování lidských práv a informace téhož ministerstva ČR není aktualizována a opírá
se o situaci více jak 4 roky starou. Podle názoru žalobce Kazachstán je státem, kde by byl
ohrožen v rozsahu specifikovaném v ustanovení §91 odst. 1 písm. a) body 1. a 2. zákona
o azylu. Žalobce dále poukázal na to, že obdobnou žalobu jako on podává i jeho matka,
která se domáhá aplikace §14 zákona o azylu, kdy s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav
jí žalobce poskytuje potřebnou pomoc a péči. Žalobce konečně navrhl, aby bylo řízení
doplněno o aktualizaci dodržování lidských práv v Kazachstánu a připojen spis žalobcovy
matky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, č. j. 36 Az 428/2003 - 43, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění krajský soud k žalobcem
namítanému porušení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu,
že v azylovém řízení řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá předně v tom,
že je účastníku dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly
k opuštění země. Žalovaný v řízení o udělení azylu má shromáždit poznatky o zemi původu
žadatele o udělení azylu, o vývoji politické situace v rozhodné době a postojích státní moci
k otázkám rasovým, náboženským, politickým, a s nimi pak tvrzení žadatele o azyl
konfrontovat a posoudit, zda tvrzení o pronásledování žadatele v zemi původu jsou alespoň
rámcově v souladu se situací v zemí původu, a rovněž opodstatněnost případných obav
z pronásledování v zákoně uvedených. Tyto zásady žalovaný i prvostupňový orgán
respektoval, a jak vyplývá z žádosti žalobce a pohovorů s ním provedených i podání
učiněných v rámci řízení o udělení azylu, zaměřil se na zjištění, zda žalobci hrozilo
pronásledování a z jakých důvodů. Krajský soud dále poznamenal, že pokud správní orgán
nevycházel z aktualizované zprávy o dodržování lidských práv, pak soud doplnil dokazování,
a je zřejmé, že tato námitka není důvodná, neboť ani ze zprávy o dodržování lidských práv
za rok 2001, aktuálnější k době rozhodnutí žalovaného (říjen 2002), neplyne,
že by v Kazachstánu docházelo k pronásledování z národnostních důvodů a takové jednaní
by ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu (v rozhodnutí nesprávně §2 odst. 5) bylo prováděno,
podporováno, či trpěno úřady ve státě, jehož je žalobce státním občanem nebo, že by stát
nebyl schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním (tedy jednání
přičitatelné státu). K provedenému dokazování žalobce neměl námitek. Krajský soud
se rovněž ztotožnil s hodnocením žalovaného, že se v případě žalobce nejednalo
o pronásledování ze strany státní moci. Podle názoru krajského soudu je zřejmé, že může
docházet v každé zemi k různým formám diskriminace, útokům kvůli příslušnosti k určité
národnosti, rase, náboženského vyznání ze strany ostatních spoluobčanů. To však samo o sobě
není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu ani v případě výskytu většího rozsahu
za předpokladu, že se nejedná o součást státní politiky, že tedy nejde o jevy státní moci
buď přímo vyvolané, tajně podporované, státními orgány vědomě trpěné, či státní mocí
záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají
a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou
dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt. Krajský soud v této
souvislosti rovněž uvedl, že všude tam, kde je dostupná ochrana ze strany země státní
příslušnosti, a kde není dán důvod zakládající se na opodstatněných obavách ji odmítnout,
nepotřebuje dotyčná osoba mezinárodní ochranu a není uprchlíkem. Z obsahu spisu krajský
soud ke všemu zjistil, že žalobce nevyužil všech prostředků ochrany, které jsou k dispozici
v zemi původu a nelze v tomto konkrétním případě dojít k závěru, že útoky vůči němu byly
tolerovány policií. K námitce týkající se neudělení humanitárního azylu ve smyslu §14
zákona o azylu krajský soud uvedl, že správní orgán nevyvodil žádné důvody pro udělení
humanitárního azylu a takové rozhodnutí je v jeho pravomoci. Pokud se jedná o žalobcem
tvrzenou nutnost pečovat o matku, soudu je z obdobného řízení týkajícího se matky známo,
že matka v době vydání rozhodnutí žalovaného (1. 10. 2002) žádné závažné zdravotní obtíže
neměla. Podle krajského soudu ani námitka vznesená žalobci proti výroku o neexistenci
překážek vycestování není důvodná. Žalobce netvrdil, a nebylo ani prokázáno,
že by mu hrozilo jiné jednání, či, že by u něj byla dána jiná okolnost, pro niž by na něj bylo
možné vztáhnout překážku vycestováni ve smyslu dalších bodů ustanovení 91 zákona o azylu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas
kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 150/2002 Sb., o správním řízení (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel rozhodnutí krajského soudu napadá
zejména z důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má za to, že soud měl žalobou
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, neboť správní orgán si pro své rozhodnutí
neopatřil dostatečné, aktuální a konkrétní informace o situaci v Kazachstánu, což mohlo
ovlivnit zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud této stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť je přesvědčen, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkazuje na správní
spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení.
Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal žalovaný důvody, jeho návrh
proto nepodporuje. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli se stěžovatel dovolává přezkumu rozhodnutí krajského soudu podle všech
písmen (důvodů) ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud konstatuje, že k takto
formulovaným stížnostním bodům nemůže přihlédnout. Nedostatek skutkových tvrzení
zakládá nepřezkoumatelnost namítaných důvodů, neboť z pouhého odkazu na jednotlivé
kasační důvody nelze zjistit, ze kterých pochybení krajského soudu jsou takto obecně
formulované námitky dovozovány. Ve správním soudnictví se soud řídí dispoziční zásadou.
Je tedy nespornou povinností stěžovatele v kasační stížnosti uvést, která část jím napadeného
rozsudku odporuje konkrétnímu zákonu (či jeho ustanovení) a toto své tvrzení odůvodnit.
Míra a způsob přezkumu Nejvyššího správního soudu je tak vymezena a soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen ve stěžovatelem daném směru. Výjimku z tohoto
procesního pravidla tvoří pouze vady rozhodnutí způsobující jeho nicotnost, k níž musí soud
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se tak mohl zabývat pouze otázkou možného porušení
ustanovení §103 odst. 1 písm. b), kdy podle stěžovatele měl krajský soud žalobou napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit, neboť správní orgán si pro své rozhodnutí neopatřil
dostatečné, aktuální a konkrétní informace o situaci v Kazachstánu, což mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí správního orgánu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Předně je třeba podotknout, že pokud žalovaný při svém rozhodnutí ze dne
25. 10. 2001 použil zprávu o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 1999, pak podle
soudu pro své rozhodování zajistil dostatečně aktuální informace o zemi původu stěžovatele.
Tento názor by se stal neudržitelným pouze v případě, že by bylo známo prudké zhoršení
situace v otázce dodržování lidských práv v Kazachstánu. Taková změna však není v kasační
stížnosti namítána, neboť stěžovatel poukazuje pouze na neaktuálnost použité zprávy
o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 1999 a nutnost aktualizace této zprávy,
nesděluje však, co by na základě novější zprávy mělo být prokázáno. Ostatně z rozsudku
krajského soudu vyplývá, že ani ze zprávy o dodržování lidských práv za rok 2001,
aktuálnější k době rozhodnutí žalovaného (říjen 2002), neplyne, že by v Kazachstánu
docházelo k pronásledování z národnostních důvodů a takové jednaní by ve smyslu §2 odst. 6
zákona o azylu bylo prováděno, podporováno, či trpěno úřady ve státě, jehož je žalobce
státním občanem, nebo že by stát nebyl schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán kasační
důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro který by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení,
jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního
orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Stěžovatel podal současně kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu