ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.390.2005
sp. zn. 4 Azs 390/2005 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. B., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 8
Az 174/2003 – 4,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2003, č. j. OAM-2891/VL-10-P01-2001, nebyl žalobci
udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo rozhodnuto o tom, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí
žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce
o udělení azylu byla především skutečnost, že nehodlal nastoupit k výkonu vojenské služby.
Uvedenou skutečnost nepovažoval žalovaný za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, neboť povolání do armády a nástup do armády je zákonná povinnost jednotlivce vůči
státu. Žalovaný správní orgán pak dále neshledal ani důvody pro udělení azylu podle §13
a §14 zákona o azylu. Po zhodnocení výpovědi žadatele, informací o zemi původu a obsahu
překážek vycestování dospěl správní orgán k závěru, že ve vztahu k žalobci překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu nejsou dány.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal porušení ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení (správní
řád). Dále uvedl, že v Rusku je ohrožen na životě tím, že odmítá nastoupit vojenskou
službu v armádě, což by v jeho případě znamenalo bojovat v Čečensku. Odmítnutí
by pak pro žalobce znamenalo jistou smrt. Namítal dále, že rozhodnutí nebojovat má politický
aspekt. V souvislosti s vojenskou službou je na žalobce činěn psychický nátlak, před kterým
jej není Ruská federace schopna ochránit a toto jednání trpí. Žalobce se odvolával na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Berrehab z roku 1988, A138, a to v souvislosti
s žalobcovým možným vyhoštěním, které by bylo zásahem do jeho soukromého života,
a na rozsudek téhož soudu ve věci Niemietz z roku 1993, A251-b, který definuje pojem
„soukromý život“.
V podané žalobě žalobce současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2003, č. j. 8 Az 174/2003 – 4, návrh
na ustanovení zástupce žalobce zamítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce včas kasační stížnost, která však nebyla
předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí. Městský soud v Praze ve věci dále
jednal a rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2004, č. j. 8 Az 174/2003 – 41, tak, že žalobu zamítl
a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce zrušil rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 18. 3. 2004, č. j. 8 Az 174/2003 – 41, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Současně rozhodl o odměně zástupkyně stěžovatele. Ve vysloveném právním názoru
zavázal Nejvyšší správní soud městský soud k tomu, aby po doručení rozsudku Nejvyššího
správního soudu účastníkům předložil spis k rozhodnutí o kasační stížnosti ze dne 22. 9. 2003,
podané žalobcem proti usnesení tohoto soudu ze dne 22. 8. 2003, č. j. 8 Az 174/2003 – 4.
Jak již bylo výše uvedeno, nyní předloženým napadeným usnesením ze dne
22. 8. 2003, č. j. 8 Az 174/2003 – 4, byl návrh na ustanovení zástupce žalobci zamítnut.
V odůvodnění tohoto usnesení citoval soud ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. a konstatoval,
že zákon jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu stanoví skutečnost, že je ustanovení
zástupce třeba k ochraně práv žadatele. Dále uvedl, že ze spisového materiálu je patrno,
že žalobce v souladu s poučením správního orgánu využil svého oprávnění domáhat
se přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra soudem a jím podaný opravný prostředek
má zákonem požadované náležitosti, zejména návrh obsahuje označení napadeného
rozhodnutí, obsahuje důvody a námitky, které žalobce k podání opravného prostředku vedly,
obsahuje i návrh na výrok rozsudku. Žalobce tedy svými vlastními úkony učinil vše, co mohl
podle právních předpisů učinit k ochraně svých práv, dostatečně kvalifikovaným způsobem
se obrátil na soud, a v řízení před soudem není právní zástupce žalobce již povinné.
Podle názoru Městského soudu v Praze nebyla dána podmínka potřebnosti k ochraně práv
žalobce, jejíž splnění zákon vyžaduje k tomu, aby mohlo být žádosti žalobce vyhověno.
Z tohoto důvodu se soud již nezabýval druhou zákonem stanovenou podmínkou, t. j. splněním
podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Z těchto důvodů pak soud návrh žalobce
na ustanovení zástupce zamítl. Pro úplnost uvedl, že toto rozhodnutí nebrání tomu,
aby v případě, že potřeba zastoupení u žalobce v dalším průběhu řízení vyvstane, podal
žalobce novou žádost s uvedením důvodů, které podle jeho názoru potřebu jeho právního
zastoupení vyvolávají.
Ve včas podané kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce uvedl,
že při projednávání jeho žádosti o ustanovení právního zástupce došlo k pochybení.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadal v celém jeho rozsahu pro nezákonnost
způsobenou tím, že soud nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí
a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil jeho žádost o ustanovení bezplatného právního
zástupce. Důkazy, které si soud opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, a nemohl tedy správně
usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět.
Rozhodnutí nevyplývalo ze zjištěných podkladů, nebyla zde logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 o. s. ř.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Projednal ji i vzdor absenci povinného zastoupení
stěžovatele advokátem, neboť povaha rozhodnutí – zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce
stěžovateli – proti němuž kasační stížnost směřuje, vylučuje, aby nedostatek podmínky
povinného zastoupení bylo možno považovat za překážku, která by bránila věcnému
projednání kasační stížnosti.
Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného usnesení, kterou spatřuje v tom, že soud
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, neopatřil si důkazy rozhodné pro posouzení
této právní otázky a není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Dovolával
se tedy toho, aby mu zástupce z řad advokátů byl ustanoven.
Podle ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli (žalobci),
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně
jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z citace
uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže
jsou splněny současně dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.
V projednávané věci se Městský soud v Praze nezabýval splněním první zákonné podmínky,
když shledal, že v této věci není splněna druhá z podmínek – potřeba ochrany práv žadatele.
Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci Městským soudem v Praze
za skutkové situace, z níž měl možnost uvedený soud vycházet v době rozhodování o podané
žádosti, ztotožňuje. Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů
tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právně složitou, a jestliže potřeba ochrany práv
účastníka v soudním řízení vyjde najevo, například z nekvalifikovaných podání účastníka,
jímž se na soud obrací, a podobně. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce
klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém
časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby jedním z kritérií
pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka. V projednávané věci lze souhlasit
s Městským soudem v Praze, že stěžovatelem podaná žaloba proti rozhodnutí správního
orgánu veškeré náležitosti takového podání obsahovala, včetně vymezení rozsahu napadených
výroků, žalobních bodů, a tím i vymezení rozsahu soudního přezkumu. Obsahovala
též perfektní návrh rozsudečného výroku. Za situace, kdy stěžovatel okolnosti, které ho vedly
k návrhu na ustanovení zástupce do vydání napadeného usnesení blíže neobjasnil (v žalobě
se omezil pouze na žádost o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů, protože nemá
žádný příjem), neměl Městský soud v Praze důvod k pochybnostem o způsobilosti stěžovatele
hájit si před soudem své zájmy sám. Lze souhlasit s Městským soudem v Praze, že stěžovatel
svými vlastními úkony učinil vše, co mohl podle právních předpisů k ochraně svých práv
učinit, když se dostatečně kvalifikovaným způsobem obrátil na soud a v řízení před tímto
soudem není právní zastoupení povinné. Ostatně stěžovatel ani v podané kasační stížnosti
blíže nekonkretizoval, které důvody ho vedou k jejímu podání a z jakých konkrétních důvodů
zástupce pro žalobní řízení vyžaduje.
Kasační stížnost stěžovatele podanou z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1
písm. a/) neshledal Nejvyšší správní soud za této situace důvodnou, a proto mu nezbylo,
než podle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovanému v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly a stěžovatel byl v řízení
neúspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
V dalším řízení bude Městský soud v Praze pokračovat v řízení o žalobě stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu