ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.417.2019:28
sp. zn. 4 Azs 417/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. I., zast. Mgr. Vratislavem
Tauberem, advokátem, se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutím žalované ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23278/3-ČJ-2019-930310-V241 a č. j. CPR-
23278/4-ČJ-2019-930310-V241, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, č. j. 42 A 13/2019 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké
policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvního stupně“),
rozhodnutím ze dne 10. 5. 2019, č. j. KRPS-53091-29/ČJ-2019-010025, uložila žalobci správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce šesti měsíců. Důvodem vydání tohoto rozhodnutí byla skutečnost,
že žalobce minimálně v období od 18. 2. 2019 do 23. 2. 2019 pracoval v České republice
jako pomocný stavební dělník bez příslušného povolení k zaměstnání. Rozhodnutím
téhož správního orgánu ze dne 10. 5. 2019, č. j. KRPS-53091-30/ČJ-2019-010025, byla žalobci
uložena povinnost uhradit náklady spojené s řízením o správním vyhoštění ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23278-3/ČJ-2019-930310-V241, podle
§90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen “správní řád”), zamítla odvolání
a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení správního vyhoštění.
Současně rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23278-4/ČJ-2019-930310-V241, zamítla
odvolání proti rozhodnutí o stanovení povinnosti uhradit náklady správního řízení.
[3] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2019, č. j. 42 A 13/2019 - 22, žalobu
proti oběma těmto rozhodnutím žalované zamítl.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce nenapadl závěr žalované o výkonu
jeho zaměstnání bez udělení patřičného povolení a jeho námitky se týkaly výhradně procesních
otázek. Ve vztahu k nim krajský soud učinil mimo jiné následující závěry.
[5] Krajský soud přisvědčil žalobci, že oznámení o zahájení řízení nesplňovalo základní
požadavky na popis skutku, a předmět řízení v něm tedy nebyl vymezen dostatečně určitě.
Nicméně tato vada nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.
S oznámením o zahájení řízení byl totiž žalobce seznámen bezprostředně poté, co byl s třemi
dalšími cizinci kontrolován na stavbě, kde vykonával pracovní činnost, přičemž na výzvu hlídky
cizinecké policie nebyl schopen předložit povolení k zaměstnání. Žalobci tak muselo být jasné,
proč je s ním vedeno řízení o uložení správního vyhoštění. Navíc při výslechu, který následoval
ihned po oznámení o zahájení řízení, bylo žalobci sděleno, že pracoval jako pomocný dělník
při opravě lázeňského domu, nepředložil povolení k zaměstnání a z tohoto důvodu bylo zahájeno
správní řízení. Také zbývající obsah protokolu o výslechu svědčí o tom, že žalobcem si byl vědom
předmětu řízení o správním vyhoštění. Žalobci tedy muselo být zřejmé, jaké jeho jednání
je v tomto řízení posuzováno, takže mu nebylo znemožněno se účinně hájit.
[6] Dále krajský soud uvedl, že žádost žalobce o tlumočníka do ruského jazyka byla poprvé
zmíněna až v oznámení o zahájení řízení. Proto nebylo možné rozumně požadovat zajištění
přítomnosti tlumočníka již při převzetí tohoto oznámení. Žalobce však měl k dispozici tlumočnici
po celý zbytek správního řízení. Nerozuměl-li některé z listin, s nimiž byl seznámen, měl možnost
si nechat její obsah přetlumočit, a to ještě před svým výslechem. Ten byl proveden za přítomnosti
tlumočnice, a žalobce proto byl s předmětem správního řízení řádně seznámen. Poukaz žalobce
na to, že mu nebylo tlumočeno do jeho mateřského ukrajinského jazyka, není případný.
Takový požadavek totiž nemá oporu v právních předpisech a navíc sám žalobce žádal
o tlumočníka z ruštiny jako jazyka, jemuž rozumí, a při výslechu s ustanovením takové
tlumočnice souhlasil. Kromě toho z protokolu o výslechu je zřejmé, že žalobce kladeným
otázkám rozuměl a přiléhavě na ně odpovídal.
[7] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou o procesní nepoužitelnosti protokolu o výslechu
kvůli v něm obsaženému nesprávnému časovému údaji, což žalobce dovodil ze skutečnosti,
že v protokole o výslechu jiného cizince A. S. jsou uvedeny stejný čas a stejné přítomné osoby
jako v jeho případě a že podle úředního záznamu byla tomuto cizinci poskytnuta strava stejnými
osobami, které v té době vyslýchaly žalobce. K tomu krajský soud nejprve konstatoval, že žalobce
protokol o výslechu A. S. ani úřední záznam nedoložil a tyto listiny nejsou součástí správního
spisu. Dále podotkl, že žalobce v tomto směru nepředložil žádné skutkové tvrzení a jen poukázal
na formální rozpory mezi protokoly o jeho výslechu a o výslechu jiného cizince, ačkoli sám musel
nejlépe vědět, kdy jeho výslech proběhl. Již v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mu
bylo vysvětleno, že se jedná o pouze administrativní chybu spočívající v nesprávném zápisu času
začátku a ukončení jeho výslechu. Přitom samotná chyba v psaní časových údajů nemůže
zpochybnit protokol jako celek a znemožnit jeho použitelnost jako podkladu pro vydání
rozhodnutí. Protokol je ve smyslu §18 správního řádu veřejnou listinou a požívá presumpce
správnosti, přičemž chyba v psaní neznamená, že by tuto svoji povahu ztratila a ve zbylé části z ní
nebylo možné vycházet. Navíc správní orgány nevycházely jen z protokolu o výslechu žalobce,
nýbrž i z dalších důkazů.
[8] Krajský soud taktéž označil za spekulativní žalobcovo tvrzení o nepravdivosti úředního
záznamu o zajištění a úředního záznamu o stravě kvůli jejich rozporu ohledně toho,
zda mu byla poskytnuta strava. Žalobce totiž v tomto směru nepředložil relevantní důkazy a navíc
obsah těchto dvou listin lze chápat tak, že mu nebyla poskytnuta žádná strava z prostředků
krajského ředitelství policie, avšak bylo mu umožněno zakoupení jídla a nápojů z jeho vlastních
prostředků prostřednictvím úředních osob, které mu je fyzicky poskytly. Obsah spisového
materiálu tedy dostatečně dokládá, že žalobce dostal najíst i napít a nic nenasvědčuje jeho strádání
v průběhu zajištění.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[9] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel ve stanovené měsíční lhůtě od doručení
usnesení výzvy k uvedení konkrétních důvodů kasační stížnosti, stěžovatel namítl nesprávnost
závěru krajského soudu, podle něhož nesplnění náležitostí oznámení o zahájení řízení obsažených
v §46 odst. 1 správního řádu nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění.
Úsudek krajského soudu, podle něhož musel být stěžovatel obeznámen s důvody zahájení správní
řízení, je naprosto nepodložený, neboť vychází z protokolu o jeho výslechu, který z dále
uvedených důvodů neodpovídá skutečnosti, a nelze ho tak použít jako podkladu pro vydání
rozhodnutí správního orgánu. Navíc, i kdyby bylo možné z tohoto protokolu vycházet,
nelze z něho s ohledem na stěžovatelovu neznalost češtiny dovodit, že věděl, proč s ním
bylo vedeno řízení o uložení správního vyhoštění. I pokud by během správního řízení seznal,
co je jeho předmětem, nebylo by s ohledem na nemožnost identifikovat okamžik, kdy k tomu
došlo, možné zhojit vady oznámení o zahájení řízení ani nemožnost účinně využívat procesních
práv po celou dobu správního řízení.
[11] Nepoužitelnost protokolu o výslechu jako důkazního prostředku a podkladu pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění namítl stěžovatel v dalším kasačním bodě. Ve vztahu k němu
argumentoval, že uvedený protokol neodpovídal skutečnosti a postrádal náležitosti podle §18
odst. 2 správního řádu. Protokol o jeho výslechu obsahoval údaj o zahájení tohoto úkonu
v 17.00 hodin, o jeho ukončení v 17.30 hodin a o jeho provedení prap. B. a pprap. K., přičemž
podle protokolu o výslechu dalšího cizince A. S. se tato výpověď uskutečnila od 16.30 hodin do
17.47 hodin za přítomnosti stejných policistů. Vzhledem k nemožnosti současného provádění
výslechů týmiž úředními osobami jsou tak uvedené protokoly nepravdivé nebo v nich chybí
určité údaje. Navíc v úředním záznamu týkajícího se A. S. se uvádí, že mu byla v 17.00 hodin
poskytnuta strava z vlastních zdrojů, ačkoliv v té době probíhal výslech v nyní posuzované věci.
V protokole o něm se přitom neuvádí, že by jeho výslechu byl přítomen právě tento cizinec a že
předal svoje prostředky úřední osobě k zakoupení potravin či nápojů. Žádná taková skutečnost
nebyla uvedena ani v protokole o výslechu A. S., který měl probíhat současně s jeho výpovědí, jak
bylo zmíněno. Nelze přitom zpětně určit, jaké údaje jsou nepravdivé nebo který protokol
obsahuje chybné údaje, takže se jedná o vadu, která má za následek nezákonnost rozhodnutí
obou správních orgánů. Není zřejmé, proč podle krajského soudu měl být chybně uveden údaj o
času jeho výslechu v důsledku administrativní chyby, neboť spisový materiál neobsahuje žádný
podklad pro takový závěr. Dále mu nelze vytýkat nepředložení protokolu o výslechu A. S., neboť
k tomu nebyl vyzván a domníval se, že si tuto listinu dohledá krajský soud. Protokol o výslechu
může být veřejnou listinou požívající presumpce správnosti jen v případě, že splňuje zákonné
náležitosti. Zákon počítá s chybami v psaní a stanoví postup k jejich odstranění, k čemuž však
v daném případě nedošlo, a proto protokol o výslechu nebylo možné použít pro vydání
rozhodnutí. Kromě toho se z uvedených důvodů o pouhé chyby v psaní nejednalo. Spisový
materiál pak neobsahuje žádný další podklad, na základě něhož mohlo být vydáno rozhodnutí o
správním vyhoštění.
[12] Obdobnými nedostatky svědčícími o chybách v postupu ve správním řízení trpí podle další
stížnostní námitky i úřední záznamy o zajištění a o poskytnutí stravy, které se snaží krajský soud
bez dostatečných podkladů vyložit tak, aby nepůsobily rozporně. Přitom již skutečnost, že je tyto
úřední záznamy nutné vykládat, svědčí o jejich nesprávnosti a o procesních vadách. Krajským
soudem zmíněná spekulativnost žalobní argumentace byla zvolena jen jako demonstrace vadného
postupu správních orgánů obou stupňů.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svém rozhodnutí a plně souhlasila
se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku krajského soudu. Proto navrhla zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[15] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[16] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. k asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[17] Oznámení o zahájení správního řízení ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-53091-9/ČJ-2019-
010026, neobsahovalo dostatečně konkrétní skutkové vymezení předmětu řízení vyžadované v
§46 odst. 1 správního řádu, neboť v něm bylo pouze citováno ustanovení §119 odst. 1 písm. b)
bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Nicméně z tohoto odkazu je alespoň zřejmé, že došlo k zahájení
řízení o správním vyhoštění kvůli nelegálnímu zaměstnání cizince na území České republiky.
Navíc k zahájení řízení o uložení správního vyhoštění došlo krátce poté, co byl stěžovatel
přistižen při výkonu zaměstnání a nepředložil patřičné povolení k této činnosti. Za této situace
mu musela být podstata správního řízení zřejmá již v okamžiku jeho zahájení. Navíc ve stejný den
došlo k výslechu stěžovatele, jehož průběh svědčí taktéž o tom, že si byl předmětu řízení vědom.
Při tomto úkonu byl totiž dotazován na okolnosti zaměstnání v České republice, na udělení
příslušného povolení a na to, zda je mu známo, že zde může pracovat pouze s platným
pracovním povolením. Z výpovědi stěžovatele, z níž lze z dále zmíněných důvodů vycházet, je
přitom zřejmé, stěžovatel dostatečně rozuměl ruštině, o ustanovení tlumočníka do tohoto jazyka
sám požádal již při oznámení o zahájení správního řízení a tlumočení do ukrajinštiny se ve
správním řízení nedožadoval. Nelze se tedy ztotožnit s námitkami stěžovatele, že s ohledem na
neznalost češtiny nelze dovodit jeho vědomost o předmětu řízení o uložení správního vyhoštění a
že i kdyby během něho pochopil jeho podstatu, nebylo by možné přesně určit okamžik, kdy
k tomu došlo. Naopak z uvedených skutečností je naprosto zřejmé, že stěžovateli byla tato
skutečnost naprosto zřejmá již na počátku správního řízení. Přestože tedy oznámení o jeho
zahájení nesplňovalo všechny zákonné náležitosti, neměl tento nedostatek žádný vliv na jeho další
průběh ani nezpůsobil žádné omezení práv stěžovatele. Jedná se tedy o procesní vadu, která
neměla žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.
[18] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s kasační námitkou o nepoužitelnosti protokolu
o výslechu stěžovatele jako důkazního prostředku a podkladu pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění. Případný rozpor mezi protokoly o výslechu stěžovatele ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-
53091-12/ČJ-2019-010026, o výslechu A. S., a o poskytnutí stravy tomuto cizinci, který se má
týkat částečně překrývajících se časových údajů o počátku a konci těchto úkonů a přítomnosti
stejných úředních osob a jenž není z obsahu správního spisu ani soudních spisů zřejmý, může
v posuzované věci svědčit o nesplnění náležitostí protokolu o výslechu účastníka správního řízení
uvedených v §18 odst. 2 správního řádu a o neodstranění tohoto nedostatku postupem podle
odstavce pátého téhož ustanovení. Eventuální uvedení nepřesného času výslechu stěžovatele by
však nemělo pro rozhodnutí o jeho vyhoštění žádný význam, neboť je zřejmé, že policisté museli
vyslýchat jednotlivé zadržené cizince v odpoledních hodinách dne 23. 2. 2019 postupně, nikoliv
současně. Navíc v protokole uvedený začátek a konec výpovědi stěžovatele přibližně odpovídá
okolnostem případu, neboť v přiměřeném časovém odstupu pěti a půl hodin navazuje na jeho
zajištění a bezprostředně předchází jeho propuštění, k němuž podle záznamu č. j. KRPS-53091-
7/ČJ-2019-010026 došlo půl hodiny po deklarovaném skončení výslechu. Z ničeho tak nevyplývá
obava z nesprávného provedení výpovědi stěžovatele, které by zpochybnilo její samotný obsah.
Ostatně nic takového ani stěžovatel netvrdí a jen poukazuje na nesrovnalosti protokolu o svém
výslechu, které by v případě jejich existence představovaly jen chyby v psaní nemající žádný vliv
na povahu této veřejné listiny požívající presumpce správnosti. Ani tato eventuální vada
protokolu o výslechu stěžovatele tak nemohla mít žádný vliv na průběh řízení o správním
vyhoštění, takže správní orgány obou stupňů nepochybily, když z jeho obsahu vycházely při svém
rozhodování. Za této situace si krajský soud nemusel obstarat protokoly, které byly vyhotoveny
v průběhu správního řízení vedeného vůči zmíněnému jinému cizinci.
[19] V úředním záznamu o zajištění ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-53091-2/ČJ-2019-010026,
se uvádí, že stěžovateli nebyla poskytnuta strava, zatímco v úředním záznamu se stejného
dne vyhotoveného pod č. j. KRPS-53091-17/ČJ-2019-010026, je zmínka o poskytnutí stravy
a pitného režimu z vlastních zdrojů zajištěné osoby. Stěžovatel však ani náznakem neuvádí,
jak tato nesrovnalost zasáhla do jeho práv, přičemž žádný její negativní vliv na průběh správního
řízení není patrný ani z obsahu správního spisu. Otázka poskytnutí stavy a nápojů stěžovateli
během jeho zajištění je navíc v této věci bezvýznamná z hlediska rozhodování o uložení
správního vyhoštění. Zmíněný rozpor ohledně stravování stěžovatele během doby jeho zajištění
proto nelze považovat za jakkoliv významný, a to i kdyby byl skutečný. Z uvedeného důvodu
není nutné se ani vyjadřovat k závěrům, jimiž se krajský soud snažil podle názoru stěžovatele
vykládat úřední záznamy tak, aby působily bezrozporně. Ani tato případná nesrovnalost
totiž nikterak nemohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
[20] Ve vztahu k této i předchozím stížnostním námitkám lze uvést, že procesní čistota
není hodnotou sama o sobě, nýbrž je pouze nástrojem, jenž má zamezit zásahům do práv
účastníků řízení. Požadavek formální preciznosti, podrobnosti a bezrozpornosti postupu
a spisového materiálu správních orgánů tak není možné vnímat absolutně,
nýbrž pouze při zohlednění jeho cíle, jímž je spravedlivé řízení vedoucí k vydání zákonného
rozhodnutí, jakož i dalších požadavků, jimž musí správní orgán dostát. Mezi ně jistě náleží
v řízení o uložení správního vyhoštění i jeho rychlost a hospodárnost. Přehnané trvání
na formální čistotě i v těch aspektech, které jsou z hlediska konečného rozhodnutí nepodstatné,
by tak bylo nepřijatelným formalismem, a mělo by výrazné negativní dopady na délku řízení,
aniž by však významněji přispělo k ochraně práv účastníků řízení.
[21] Lze tudíž učinit závěr, že v posuzované věci při zjišťování skutkového stavu nebyl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění stěžovateli. Také krajský soud posoudil
příslušné právní otázky správně a jeho rozsudek je zákonný. Důvody kasační stížnosti uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak nebyly naplněny.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu