ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.454.2005
sp. zn. 4 Azs 454/2005 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: M.
I., zastoupená JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, č. j. 9 Az
40/2004 - 22, a o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, č. j. 9 Az 40/2004 - 22,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2004, č. j. OAM-2089/VL-07-SE01-2003, rozhodl
žalovaný tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Citované rozhodnutí napadla žalobkyně v celém rozsahu žalobou
pro jeho nezákonnost způsobenou tím, že správní orgán nezjistil přesně a úplně stav věci před
vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“); důkazy, které si správní orgán
opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1
a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní
otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; správní orgán zhodnotil provedené
důkazy nesprávně a bez jejich vzájemné souvislosti, čímž porušil §34 odst. 5 správního řádu.
Žalobkyně dále sdělila, že další důvody uvede, až se seznámí s celým obsahem spisového
materiálu. Domáhala se, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Současně požádala
o ustanovení obhájce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2005, č. j. 9 Az 40/2004 - 22, žalobu
proti naříkanému rozhodnutí žalovaného zamítl. Současně zamítl návrh na ustanovení
zástupce žalobkyni a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud konstatoval, že žalobkyni zástupce neustanovil,
protože shledal, že není splněna podmínka potřebnosti ochrany práv žalobkyně,
když ze spisového materiálu je patrné, že žádost o azyl podala až poté, kdy bylo rozhodnuto
o jejím správním vyhoštění, a když žalobkyně sama uvedla, že se dorozumí v českém jazyce.
K rozsudečnému výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, pak soud uvedl, že vycházeje z toho,
že žalobkyně v zákonné lhůtě pro podání žaloby neuvedla konkrétní žalobní námitky
a že jí nebyl ustanoven zástupce, věc posoudil v obecné rovině. Z výpovědi žalobkyně
nevyplynulo, ani jiným způsobem nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně byla v zemi
původu pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod, ani že by měla
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalobkyně před správním orgánem pouze uvedla, že má problémy s manželem, který ji týral
a vyhrožoval jí zabitím, a že důvodem její žádosti o udělení azylu je snaha o legalizaci pobytu
v České republice po správním vyhoštění. S žádostí o pomoc se na orgány státní moci v zemi
původu vůbec neobrátila. Městský soud v Praze se ztotožnil s právním hodnocením
žalovaného, když shodně s ním dovodil, že u žalobkyně nejsou dány důvody pro udělení
azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu; správně žalovaný vyhodnotil i neexistenci
překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost, a to podle §103 odst. 1 písm. a) až d)zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka především namítá, že Městský soud v Praze
posoudil její věc v rozporu s platným právním řádem a že shledává vážná pochybení všech
dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu. Žádá o ustanovení tlumočníka do ukrajinštiny
a ustanovení bezplatného právního zástupce. Současně navrhuje přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Domáhá se zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti,
učiněném prostřednictvím zástupce z řad advokátů, kterého Městský soud v Praze
stěžovatelce ustanovil k její žádosti svým usnesením ze dne 29. 6. 2005,
č. j. 9 Az 40/2004 - 41, zdůraznila, že na Ukrajině se cítí důvodně ohrožena na životě, obává
se újmy na zdraví. Již v minulosti byla několikrát fyzicky napadena svým manželem
a nedostalo se jí žádné ochrany ze strany příslušných státních orgánů v zemi původu.
V podrobnostech odkazuje na svá vyjádření ve správním řízení. Upřesňuje, že kasační stížnost
podává z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení. Uvádí, že v případě stěžovatelky nebyl
zjištěn žádný z taxativně vymezených důvodů udělení azylu podle §12 ani zákona o azylu,
ani nebyla shledána existence překážek vycestováním ve smyslu §91 téhož zákona.
Stěžovatelka měla potíže se soukromou osobou a neobrátila se o pomoc na ukrajinské státní
orgány. Jednání třetí osoby tak nelze těmto orgánům přičítat. Žalovaný navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně
rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem
pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení
víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před Městským soudem v Praze bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vyšed ze správního spisu i spisu Městského soudu v Praze zjistil Nejvyšší správní
soud, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno dne 14. 6. 2004,
přičemž podle tehdy i nyní platné právní úpravy bylo možno proti rozhodnutí žalovaného
ve věci mezinárodní ochrany (dříve: azylu) žalobu podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení
rozhodnutí (§32 odst. 1 zákona o azylu). V žalobě ze dne 22. 6. 2004 (městskému soudu
podána osobně dne 23. 6. 2004) stěžovatelka konstatuje: „Současně žádám, aby mi soud
ustanovil zástupce.“. O této žádosti však Městský soud v Praze nerozhodl dříve
než 22. 2. 2005 v napadeném rozsudku vedle věci samé, což odůvodnil, jak shora uvedeno.
Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Svým postupem Městský soud v Praze toto právo stěžovatelce odepřel. Nikoli však tím,
že rozhodl o tom, že se jí zástupce pro řízení o žalobě neustanovuje, ale tím, že tak rozhodl
až v rozsudku spolu s věcí samou. Tím stěžovatelce znemožnil v případě negativního
rozhodnutí o ustanovení zástupce zvolit si zástupce pro řízení o žalobě cestou plné moci
a znemožnil jí případně doplňovat žalobu či činit jiné návrhy prostřednictvím osoby schopné
kvalifikovaně hájit její zájmy. Právo na právní pomoc totiž neimplikuje toliko právo
na – při splnění zákonem stanovených podmínek – ustanovení bezplatného zástupce,
ale také povinnost soudu umožnit i zastoupení na základě plné moci. K tomu Nejvyšší správní
soud připomíná ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., podle něhož požádá-li navrhovatel
o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí
o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení. Městský soud tedy rozhodl
o žalobě v okamžiku, kdy ještě neuplynula lhůta pro podání žaloby, tedy ani pro její případné
rozšíření (srov. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.). Svým postupem tak městský soud porušil
i stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), použitelné podle čl. 10 Ústavy České republiky,
když jí znemožnil domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu a upřel jí právo na to, aby její záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým
a nestranným soudem.
Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1
s. ř. s., za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm městský soud rozhodne vázán následujícím právním názorem (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Bude předně třeba, aby Městský soud v Praze samostatně rozhodl o ustanovení zástupce
stěžovatelky. V případě, že stěžovatelce zástupce neustanoví, bude nutné, aby jí ponechal
přiměřenou lhůtu k tomu, aby si případně sama mohla cestou plné moci zvolit zástupce,
který bude v řízení o žalobě náležitě hájit její zájmy. Dále bude nezbytné umožnit
ať již ustanovenému či zplnomocněnému zástupci stěžovatelky, popřípadě stěžovatelce
samotné v přiměřené lhůtě žalobu doplnit, popřípadě – shledá-li to městský soud
k meritornímu projednání žaloby potřebným – k doplnění žaloby vyzvat. Teprve poté bude
možno o podané žalobě rozhodnout meritorně, popřípadě – shledá-li pro to městský soud
důvody – žalobu odmítnout.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť dospěl-li k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty za středníkem
s. ř. s.), není možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovémuto
rozhodnutí, jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu