ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.46.2005
sp. zn. 4 Azs 46/2005 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobců: a) A. S.,
b)A. A., , c) nezl. T. A., a d) nezl. G. A., , žalobci c) a d) zastoupeni žalobkyní a) jako jejich
zákonnou zástupkyní, všech zastoupených Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem
v Brně, Divadelní 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
31. 8. 2004, č. j. 55 Az 816/2003 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Miloše Procházky se u r č u je částkou 4375 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba
žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2003, č. j. OAM-1428/AŘ-2002, jímž byl
zamítnut rozklad žalobců a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 12. 2001,
č. j. OAM-5493/VL-10-OL5-2001, že se žalobcům azyl z důvodu nesplnění podmínek
uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu), neuděluje a na cizince
se podle §91 téhož zákona nevztahuje překážka vycestování. V odůvodnění rozsudku
se ve vztahu k souzené věci uvádí, že námitky žalobců, že rozhodnutí žalovaného nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí, jsou natolik obecné a nekonkrétní, že nelze
zjistit, jaké další či jiné důkazy měl správní orgán provádět a v čem jsou skutková zjištění
neúplná. Soud shledal nedůvodnými námitky žalobkyně a), že se nemůže vrátit do Arménie,
protože jim tam hrozí nebezpečí a navíc zde děti chodí do školy a studují. Všeobecná obava,
ničím konkrétně podložená a studium dětí na území ČR nezakládají žádný důvod pro udělení
azylu podle zákona o azylu. Krajský soud shrnul důvody, které žalobkyně a) v průběhu
správního řízení i za své, tehdy nezletilé, děti uvedla (pronásledování manžela neznámými
lidmi, kteří po něm požadovali peníze) a po přezkoumání dospěl ke stejnému závěru
jako žalovaný. Soud konstatoval, že správní orgán žalobci uplatněné důvody z pohledu
ustanovení §12 zákona o azylu podrobně zhodnotil a v souladu se zákonem odůvodnil
své rozhodnutí o neexistenci důvodů pro udělení azylu.
Včasnou kasační stížností žalobci (dále též „stěžovatelé“) napadli rozsudek Krajského
soudu v Brně z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když tvrdili, že soud nesprávně posoudil právní otázku
týkající se interpretace a aplikace ustanovení §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka a) zopakovala skutečnosti, které sdělila správnímu orgánu v průběhu
správního řízení, tj. že rodina měla v souvislosti s ekonomickou činností manžela potíže
se soukromými osobami, jejichž intenzita vedla k obavám o život rodičů i dětí.
Přesto, že se opakovaně obrátili na arménské Ministerstvo vnitra s žádostí o prošetření
případu, nebyla jim bezpečnostními složkami poskytnuta pomoc a případ nebyl řešen. To bylo
doloženo oznámením Ministerstva vnitra Arménie ze dne 28. 11. a 26. 12. 2000.
Proto dospěla k závěru, že jí ani jejím dětem není země původu schopna poskytnout ochranu
před porušováním jejich práv. Nesouhlasila s tím, že se soud ztotožnil se závěrem žalovaného
o tom, že tyto skutečnosti nejsou podřaditelné pod §12 zákona o azylu, aniž v odůvodnění
provedl konkrétní hodnocení skutkového stavu věci, zejména tvrzenou a prokázanou neochotu
arménské policie řešit nezákonné jednání soukromých osob. Omezil se pouze na konstatování,
že všeobecná obava, ničím konkrétně podložená, nezakládá žádný z důvodů pro udělení
azylu. Ze spisu však vyplývají zcela konkrétní skutečnosti, pro něž pociťuje důvodné obavy
z návratu svého i dětí do země původu, které jsou podloženy tím, že nebyli schopni dosáhnout
ochrany svých práv prostřednictvím státních orgánů Arménie. Podle jejího mínění
je nutno ustanovení §12 zákona o azylu interpretovat v souvislosti s ustanovením §2 odst. 5
téhož zákona. Z judikatury plyne, že nositeli pronásledování nemusí být nutně přímo složky
státní moci, ale za určitých podmínek (nese-li jejich jednání znaky pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu) i soukromé osoby, skupiny osob či nelegální struktury. Upozornila,
že čl. 65 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané
Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě roku 1992 (dále jen „Příručka“)
říká, že pronásledování se za normálních okolností týká kroků, které podnikají úřady
nějaké země. Může však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují
normy stanovené v zákonech dotyčné země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné
diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování,
pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.
Namítla, že soud chybně vyložil pojem pronásledování, což mohlo vést k nesprávnému
posouzení závěrů správního orgánu v otázce, zda jimi sdělené skutečnosti mohou svědčit
o důvodnosti obav z pronásledování. Navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení. Současně požádala i jménem svých (tehdy všech nezletilých) dětí o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Advokát ustanovený krajským soudem kasační stížnost doplnil jménem stěžovatelky
a) o žádost, aby bylo přihlédnuto k tomu, že se stěžovatelka a) stará o tři nezletilé děti. Syn
a mladší dcera navštěvují českou základní školu a nejstarší dcera studuje fotografickou školu.
Všechny děti mluví česky, mají zde řadu kamarádů, jsou v českém prostředí integrovány.
Návrat do země původu by pro ně měl negativní dopad. Stěžovatelka a) je toho názoru,
že i k této podstatné skutečnosti by měl orgán rozhodující o udělení azylu přihlédnout.
Stěžovatelka a) i její manžel mají zájem pracovat, pokud by dostali příležitost.
Dále stěžovatelka a) uvedla, že k podání žádosti o azyl ji nikdy nevedly důvody ekonomické,
ale obavy o vlastní život a zejména o životy jejích dětí. V zemi jejich původu panuje bezpráví
a mocenské skupiny soukromých osob jsou úzce propojeny se státní mocí. Příslušné úřady
nedokáží ochránit své občany před fyzickým i psychickým tlakem, zastrašováním
a vydíráním.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na důvodech svého rozhodnutí,
že stěžovatelé nebyli pronásledováni ani neměli odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů taxativně vymezených zákonem o azylu. Upozornil, že Příručka, na niž v kasační
stížnosti poukazovali, není pro správní orgán závazná, má pouze doporučující charakter.
Navíc stěžovatelé neuvedli žádné důvody spadající pod její článek 65. K doplnění kasační
stížnosti podotkl, že námitky, že děti v České republice chodí do školy a studují, nejsou
pro udělení azylu relevantní. Odkázal na výpovědi učiněné v průběhu správního řízení.
Své rozhodnutí i rozsudek soudu považuje za vydané v souladu se zákonem, proto navrhl
zamítnutí kasační stížnosti a neshledal důvody pro vyhovění návrhu na přiznání odkladného
účinku.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle stěžovatelů je napadené rozhodnutí soudu nezákonné proto, že soud
v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku, zda jimi uváděné skutečnosti
odůvodňují udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Nesprávně vyložil toto ustanovení,
jakož i ustanovení §2 odst. 5 téhož zákona.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka a) podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 12. 6. 2001 i za své tři nezletilé děti (stěžovatele b) až d)). Odůvodnila
jej tvrzením, že manžel byl v Arménii pronásledován vyděrači, před kterými rodina nejdříve
odjela do Ruska (obchod, který provozoval manžel, levně prodali), ale protože je tam neměli
rádi a nepodařilo se jim sehnat povolení k pobytu, po nějaké době přicestovali všichni
do České republiky, kam předtím (dříve) přijel manžel, který rovněž požádal o azyl. Stejný
důvod uvedla i za své děti. Upřesnila, že jejich potíže v zemi původu působili vybírači
výpalného, kteří vydírali a zbili manžela stěžovatelky a) a zapálili jim auto, aby ho přiměli
odevzdat část peněz ze zisku obchodu, jenž provozoval. Manželovi vyhrožovali, že ublíží
dětem. Stěžovatelka a) uvedla, že se manžel obrátil na policii, ale ta mu nepomohla,
přesto jim vyděrači podpálili auto. Do jiné části Arménie se nepřestěhovali, protože měli
za to, že by tam měli podobné problémy a nemohli snést, že by někdo mohl ublížit
jejich dětem.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení není znovu posuzovat,
zda měl být stěžovatelům azyl udělen, ale toliko přezkoumat, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. specifikované stěžovateli.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis (ustanovení), nebo je sice aplikován
správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen.
Dle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a), nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště (písm. b). Za pronásledování se pak ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu
(v době vydání prvostupňového rozhodnutí šlo o odst. 4 a nyní je tentýž text v odst. 6)
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu jeho posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním.
Situace stěžovatelů tak, jak ji stěžovatelka a) i za svoje tehdy nezletilé děti správnímu
orgánu rozhodujícímu o udělení azylu vylíčila, neukazuje na odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů taxativně stanovených v zákoně o azylu. Nikdo nezpochybnil,
že stěžovatelce, jejímu manželu a jejich dětem určité nebezpečí v zemi původu hrozilo.
Oba správní orgány i krajský soud z jejích tvrzení, popisujících nelehkou situaci,
v níž se rodina bez vlastní viny ocitla, vycházely. Narozdíl od stěžovatelů však mají
za to, že jim důvody pro udělení azylu nesvědčí. Jádrem jejich právního závěru
totiž je, že nebezpečí, kterému stěžovatelé čelili, nemá nic společného s důvody,
pro které jedině lze azyl udělit. Těmi jsou ve smyslu výše citovaného ustanovení §12 zákona
o azylu politické přesvědčení, rasa, národnost, náboženství, či příslušnost stěžovatelů k určité
sociální skupině. Z vyjádření stěžovatelky a) v průběhu celého správního řízení, jakož i řízení
před soudem, je zřejmé, že motivem popsaného jednání členů mafie, směřujícího vůči jejímu
manželu a v podobě výhrůžek i vůči jejich dětem, bylo dosáhnout nelegálními prostředky
(vyhrožováním násilím) obohacení. Proto nemohou stěžovatelé náležet do okruhu osob,
kterým lze poskytnout mezinárodní ochranu ve formě azylu. Azyl je specifickým právním
institutem, jehož využití je zúženo na případy pronásledování či důvodných obav z něho,
které uznává mezinárodní smlouva (Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z roku
1951 spolu s Protokolem z roku 1967), jež našla v rámci právního řádu České republiky odraz
právě v příslušných ustanoveních zákona o azylu (§12 – 14). Mezi ně kriminální činnost
za účelem dosahování zisku zaměřená na osoby, které finančními prostředky, o jejichž získání
mafii jde, disponují, rozhodně nepatří. Je pravdou, jak uvedli stěžovatelé v kasační stížnosti,
že ustanovení §12 zákona o azylu stanovící důvody, pro něž lze azyl udělit,
je třeba interpretovat v souvislosti s §2 odst. 6 (původně odst. 4) téhož zákona, definujícím
pojem pronásledování. Rovněž lze souhlasit i s tvrzením, že nositeli pronásledování mohou
být i soukromé osoby či nelegální struktury, nejen složky státní moci. Ve případě stěžovatelů
však jádro právního posouzení leží jinde. Nikoliv původci pronásledování (členové mafie
rozhodně pronásledovateli být mohou, pokud státní moc není schopna a ochotna poskytnout
občanu ochranu), ale důvody jejich počínání, jež u stěžovatelů vyvolává obavy o život,
jsou pro rozhodnutí o udělení azylu podstatné. Jinak řečeno, pokud by motivem vydírání
manžela stěžovatelky vyvolávajícím strach i u ostatních členů rodiny (stěžovatelů) členy
mafie bylo jejich politické přesvědčení, rasa, národnost, náboženství nebo příslušnost
k sociální skupině a zároveň bylo zjištěno, že státní orgány takové jednání podporují
nebo tolerují, mohl by jim být azyl udělen. V jejich případě šlo však pouze o nelegální
výnosy, což není z azylového hlediska relevantní. Udělení azylu by připadalo také v úvahu
za situace, kdy by stěžovatelé byli mafií ohrožováni a státní orgány jejich země
by jim odepřely pomoc právě z azylově relevantních důvodů (např. pro jejich rasu,
náboženství atd.). Nejvyšší správní soud podotýká, že mezinárodně právní ochrana není
garantována pro všechna porušení práv, před nimiž není domovský stát schopen zajistit
jednotlivci ochranu, ale pouze pro ta, která jsou motivována skutečnostmi charakterizujícími
žadatele o azyl, jež jsou vyjmenovány v §12 zákona o azylu.
Pro situaci stěžovatelů lze jistě nalézt lidské pochopení. Nejvyšší správní soud rozumí
snaze matky dostat z dosahu nebezpečí svoje děti a umožnit jim pokojný život kdekoli jinde.
Obavy, které ve své zemi kvůli činnosti kriminálních struktur měli, byly velmi vážné,
avšak vstup celé rodiny do azylového řízení není vhodným řešením. Podmínky pro udělení
azylu jsou totiž nastaveny poměrně úzce a přísně. S organizovanou kriminalitou se nepotýká
pouze Arménie, vyskytuje se v různé míře i v ostatních zemích, včetně České republiky.
Stěžovatelka a) naznačila, že se rodina pokusila přesídlit do Ruské federace, ale protože bylo
obtížné opatřit si povolení k pobytu, rozhodli se po čase odcestovat do České republiky,
kde předpokládali podmínky příznivější. O azyl stěžovatelé požádali poté, co tak učinil
manžel stěžovatelky a) a otec dětí, přičemž všichni doufali, že toto je způsob, jakým je možné
dosáhnout legalizace jejich pobytu v České republice, aby zde mohli rodiče pracovat a děti
chodit do školy. Za tím účelem však měli využít příslušných ustanovení zákona o pobytu
cizinců na území ČR (zák. č. 326/1999 Sb.) a nikoli zákona o azylu, který míří
na jiné případy. V žádném případě nelze tohoto specifického prostředku užít k legalizaci
pobytu v zemi, kterou si žadatel o azyl vybere pro svůj další život. To platí i tehdy,
když pohnutky odchodu ze země původu jsou vážné a z lidského hlediska i pochopitelné
(vydírání členy organizované zločinecké skupiny, obava o životy dětí), avšak se zákonem
o azylu vymezenými důvody se nekryjí.
Protože stěžovatelé neuvedli žádné skutečnosti podřaditelné pod některé z ustanovení
zákona o azylu jeho udělení umožňující, postupoval krajský soud správně, když se ztotožnil
se závěrem žalovaného, podle něhož jim azyl v České republice udělit nelze. Není důvodná
námitka vytýkající krajskému soudu, že náležitě nehodnotil skutková zjištění ohledně
neochoty policie řešit nezákonné jednání soukromých osob. V odůvodnění rozsudku nebyla
tato tvrzení stěžovatelky a) nijak zpochybněna. Avšak i když jsou považována za zcela
věrohodná, nemohou vést k udělení azylu proto, jak bylo výše podrobně vysvětleno,
že motivem jednání vyděračů ani nečinnosti policie není rasa, národnost, náboženství,
příslušnost k sociální skupině nebo politické přesvědčení stěžovatelů. Navíc nelze poté,
co manžel stěžovatelky a) svůj stánek prodal, předpokládat, že by se o něho mafie, jíž šlo
právě o výnosy z jeho podnikání, i nadále zajímala a pokračovala s vydíráním i po návratu
do země původu.
Tvrzení obsažená v doplnění kasační stížnosti zástupcem stěžovatelů nejsou,
jak správně žalovaný uvedl ve svém vyjádření, pro účely rozhodnutí o udělení azylu
podle §12 zákona o azylu zohlednitelná. Péče o tři děti, jež navštěvují české školy
a jsou zde adaptovány, pracovní praxe stěžovatelky a) a jejího manžela ani jejich zájem
zde pracovat, nemohou být s ohledem na výčet, jaký je v ustanovení §12 zákona o azylu
citovaném výše uveden, vzaty v úvahu. Nevztahují se totiž k důvodům pronásledování v zemi
původu ani nuceného odchodu do zahraničí, spíše naznačují, že je rodina schopná se do české
společnosti začlenit. To však není kritériem, které by mohlo být zvažováno při rozhodování
o udělení či neudělení azylu jednoduše proto, že je zákon nezná. Udělení povolení k pobytu
na území České republiky však má pravidla jiná, takže by bylo zřejmě namístě podobné
důvody uplatnit spíše v žádosti o jeho udělení.
Pokud jde o právní posouzení, tj. hodnocení, zda je zjištěný skutkový stav možné
podřadit pod některé z ustanovení vymezující důvody pro udělení azylu, krajský soud
a potažmo ani žalovaný nepochybily. Závěr, že stěžovatelům nelze udělit azyl dle §12 zákona
o azylu, je správný a zákonný. Kasační stížností tvrzený důvod (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.)
tedy není dán.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud přezkoumal všechny výroky
rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, a nepochybně byla aplikována správná
ustanovení zákona o azylu a byla i bezvadně vyložena. Jelikož žádná z výtek uplatněných
v kasační stížnosti nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat
tam, kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc jsou žadatelé chráněni
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu,
mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé ve věci neměli úspěch, a proto nemají právo
na náhradu nákladů řízení, které jim vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Krajský soud ustanovil stěžovatelům pro toto řízení zástupcem advokáta; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta
takto:2 x 1.000,- Kč za dva úkony právní
služby u stěžovatelky a) – převzetí a příprava zastoupení a podání ve věci /§9 odst. 3 písm. f),
§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb./, podle §12 odst. 4 téže vyhlášky snížené
o 20%, tj. na 1600 Kč a 2 x paušální náhrada výdajů na poštovné, hovorné
a přepravné á 75 Kč, tedy celkem 1750 Kč; u každého ze stěžovatelů b) až c) za jeden úkon
právní služby – převzetí a příprava zastoupení po 1000 Kč, vždy snížené o 20%, tj. 800 Kč
spolu s paušální náhradou hotových výdajů á 75 Kč. Celková částka za zastupování všech
osob činí 4375 Kč (1750 + 3 x 875).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu