ECLI:CZ:NSS:2003:4.AZS.5.2003
sp. zn. 4 Azs 5/2003-51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy ve věci žalobkyně: M. Ch.,
zast. advokátem JUDr. Milošem Červinkou, se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, pošt.schránka 21/OAM, Praha 7, o
kasační stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, č.j. 8 Az 20/2003, ze dne 31. 3.
2003, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra č.j. OAM–7957/VL-20-P08-2001 ze dne
26.2.2002, odmítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu, podanou 13.8.2001 jako
zřejmě bezdůvodnou, podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o
změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), neboť v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o
udělení azylu žalobkyni je skutečnost, že byla ve vlasti vydírána a bylo jí a její dceři
vyhrožováno pro její podnikatelské aktivity. Zároveň žalovaný ve výroku rozhodnutí
konstatoval, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podala žalobkyně dne 9.4.2002 opravný
prostředek (dnes posuzovaný jako žaloba), kde namítala, že napadené rozhodnutí je
nezákonné, neboť správní orgán rozhodl na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu
věci, čímž došlo k porušení ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Namítala, že správní orgán posoudil
věc po právní stránce nesprávně a porušil ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu,
neboť řádně nezjistil skutkový stav věci a proto i věc nesprávně právně posoudil dle zákona
o azylu, když podle názoru správního orgánu není příslušnost k podnikatelskému stavu
hodnocena jako příslušnost k určité sociální skupině. Současně uvedla, že byla ve vlasti
nucena pod hrozbou smrti platit mafii a příslušné státní orgány jí před tímto jednáním nebyly
schopny zajistit ochranu.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 31.3..2003, č j. 8 Az 20/2003
tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle jeho
názoru si správní orgán pro posouzení žádosti o azyl v daném případě opatřil dostatek
podkladů a při hodnocení těchto podkladů nevybočil z mezí stanovených v ust. §34 odst.
5 správního řádu. K tomu dále poznamenal, že žalobkyně ostatně provedené důkazy
nezpochybnila, a jakkoli namítala, že dokazování bylo neúplné, jiné důkazy nenabídla. Dále
soud odmítl i žalobní námitku proti nesprávnému posouzení ust. §12 zákona o azylu stran
příslušnosti k určité sociální skupině s tím, že v daném případě by se muselo jednat o represi
ze strany státu, avšak tady se o takovou represi nejednalo.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální
náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl
žalobkyni doručen dne 3.4.2003 (zjištěno z doručenky založené v soudním spise), kasační
stížnost byla podána dne 16.4.2003 prostřednictvím právního zástupce. Stěžovatelka je
zastoupena advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm.
a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Stěžovatelka především
uvádí, že soud nesprávně posoudil ust. §12 zákona o azylu, kdy neposoudil situaci žalobkyně,
která byla v důsledku své podnikatelské činnosti vydírána mafií, přičemž státní orgány jí před
tímto jednáním nebyly schopny zajistit ochranu, jako pronásledování k určité sociální
skupině. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s názorem soudu, že žalovaný rozhodoval na
základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, jak to vyžaduje ust. §3 odst. 4,
§32 odst. 1 a §46 správního řádu, žalovaný si zejména neopatřil dostatek informací,
týkajících se situace v Gruzii. Stěžovatelka konečně namítla i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného, když ten v rozhodnutí uvádí, že při zjištění situace v Gruzii vyšel ze zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Gruzii za r. 2000
a z informací obsažených v databázi České tiskové kanceláře. Jaká zjištění na základě těchto
listin učinil, však již žalovaný neuvedl.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo
rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušeno a věc vrácena Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožňuje s napadeným
rozsudkem soudu. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a stejně tak i návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti
§103 odst. 1 písm. a) . i b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový
materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí–li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Městského soudu
v Praze neshledal. Městský soud se zabýval těmito otázkami a neshledal, že by žalovaný
neúplně zjistil skutkový stav. V odůvodnění svého rozhodnutí naopak uvedl, že podle jeho
názoru si správní orgán pro posouzení žádosti o azyl v daném případě opatřil dostatek
podkladů a při hodnocení těchto podkladů nevybočil z mezí stanovených v ust. §34 odst.
5 správního řádu. K tomu dále poznamenal, že žalobkyně ostatně provedené důkazy
nezpochybnila, a jakkoli namítala, že dokazování bylo neúplné, jiné důkazy nenabídla.
Po posouzení těchto závěrů Městského soudu v Praze se s nimi Nejvyšší správní soud také
ztotožňuje.
Pokud stěžovatelka zpochybňuje závěr soudu (jakož i správního orgánu) o tom,
že důvody jím uplatňované odůvodňují aplikaci §12 písm. b) zákona o azylu, jde o spor o to,
zda určitý skutkový stav lze podřadit pod konkrétní právní větu (spor o výklad této právní
věty, resp. určitého jejího pojmu). Jedná se tedy o posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a i tady se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s hodnocením a závěry
Městského soudu v Praze. Zákonodárce v daném ustanovení implementoval ustanovení
čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28.7.1951
a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne
31.1.1967, z něhož zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu
příslušnosti k určité společenské vrstvě, resp. sociální skupině. V daném případě se o takovou
státní represi nejednalo, žalobkyně, jak sama uvedla, byla vydírána mafií, a ve skutečnosti tak
měla ekonomické problémy, když při svém podnikání musela platit neoprávněně peníze
neznámým soukromým osobám. Proto je nutno odmítnout i mylné přesvědčení stěžovatelky,
že právě toto jednání mafie lze podřadit pod důvody pro udělení azylu, když již Městský soud
v Praze správně dovodil, že se měla obrátit na příslušné orgány státu se žádostí o ochranu, což
vůbec neučinila. Za této situace ztrácí opodstatnění námitka stěžovatelky, že jí státní orgány
v Gruzii nejsou schopny poskytnout proti tomuto jednání mafie ochranu, když tyto orgány
o poskytnutí takové ochrany vůbec nepožádala.
Z obdobných důvodů považuje Nejvyšší správní soud za správně posouzenou i otázku
překážky vycestování podle ust. §91 odst. 1 zákona o azylu.
K námitce stěžovatelky, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, když ten
v rozhodnutí uvádí, že při zjištění situace v Gruzii vyšel ze zprávy Ministerstva zahraničních
věcí USA o dodržování lidských práv v Gruzii za r. 2000 a z informací obsažených v databázi
České tiskové kanceláře a jaká zjištění na základě těchto listin učinil, však již žalovaný
neuvedl, je třeba poznamenat, žalovaný daná zjištění ve svém rozhodnutí reflektoval a rovněž
i Městský soud v Praze se s touto námitkou vypořádal. Žalovaný ve svém rozhodnutí
poznamenává, že posoudil všechny důkazy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné
souvislosti a došel k závěru, že problémy, kterým byla žadatelka ve své vlasti vystavena
nedosahovaly takového charakteru, intenzity, či opakovanosti, aby mohla v případě návratu
do vlasti pociťovat odůvodněný strach z pronásledování ze strany státních orgánů pro
některý z důvodů §12 písm. b) zákona o azylu. Městský soud v Praze potom stran hodnocení
důkazů žalovaným správním orgánem konstatoval, že v něm nezjistil vadu, která by
způsobila nezákonnost rozhodnutí. Rovněž s tímto hodnocením se po posouzení věci Nejvyšší
správní soud ztotožňuje.
Proto žalovaný správní orgán i soud prvního stupně postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelkou neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s.ř.s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu