ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.51.2020:30
sp. zn. 4 Azs 51/2020 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. J., zast. Mgr. Tomášem
Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2019, č.
j. OAM-797/ZA-ZA11-VL13-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020, č. j. 1 Az 22/2019 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 3. 2019, č. j. OAM-797/ZA-ZA11-VL13-2018, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2020,
č. j. 1 Az 22/2019 - 25, zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Shodně s žalovaným
dospěl k závěru, že žalobce nebyl v zemi svého původu pronásledován ve smyslu §12 písm. a)
zákona o azylu. Žalobce totiž výslovně uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení, nebyl členem
žádné politické strany či zastáncem určitých politických názorů, přičemž ani důvody
svého odchodu z Uzbekistánu s touto problematikou nespojoval. Trestní stíhání žalobce
nemá politický ani diskriminační charakter a žalobce žádnými důkazy nepodpořil ani svou zmínku
o jeho zmanipulování. Žalobcova tvrzení pak městský soud označuje za zveličené a nepodložené
domněnky, které jsou vydávány za skutečnost. Ani z nich však nevyplývá nestandardní postup
v rámci trestního stíhání. Městský soud naopak uzavřel, že státní orgány Uzbekistánu se snažily
spíše situaci smírně vyřešit, než ji vyhrotit v neprospěch žalobce. O nesprávnosti tvrzení
o zmanipulovaném trestním stíhání s hrozbou vysokého trestu podle městského soudu
svědčí i to, že žalobci bylo bez problémů umožněno vycestovat ze země původu. S ohledem
na to, že stěžovatel se zpočátku označoval za ekonomického migranta, ve spojení s načasováním
žádosti o mezinárodní ochranu (v poslední den stanovený k vycestování), považoval městský
soud jeho žádost za účelovou. Podle závěru městského soudu tedy žalovaný postupoval v řízení
o udělení mezinárodní ochrany v souladu se zákonem, své rozhodnutí odůvodnil dostatečným
způsobem a skutkový stav, o nějž se opřel, má dostatečnou oporu ve správním spisu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] V kasační stížnosti, kterou žalobce (dále jen „stěžovatel“) tento rozsudek městského soudu
napadl, se poukazuje na jeho nepřezkoumatelnost a nezákonnost, neboť existují skutkové důvody
pro vyhovění jeho žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž městský soud se těmito důvody
dostatečně nezabýval. Stěžovatel namítá, že městský soud i žalovaný založili svá rozhodnutí
především na jeho nevěrohodnosti, aniž by se dostatečně zabývali podstatou jeho azylového
příběhu. Městský soud a žalovaný přitom přenášeli veškeré důkazní břemeno na něj, přestože
takový přístup v azylových věcech není přijatelný, což podle stěžovatele vyplývá např. z příručky
vydané vysokým komisařem pro uprchlíky OSN v roce 1992. K použitým zprávám státních
a mezinárodních institucí pak stěžovatel uvedl, že nemohly být dostatečným podkladem
pro rozhodování, neboť byly neaktuální a nevztahovaly se ke stěžovatelem uplatňovaným
azylovým důvodům.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí, tak i kasační
stížností napadený rozsudek městského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Uvádí,
že se žádostí žalobce i jeho následnými námitkami důkladně zabýval, přičemž trvá na správnosti
jím vydaného rozhodnutí. Dále poukázal zejména na zásadu aktivity žadatele o azyl,
podle níž je právě na něm, aby přesvědčivě sdělil správnímu orgánu všechny okolnosti významné
pro udělení mezinárodní ochrany.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2016 - 39,
publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, kdy Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; popřípadě krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[6] Nejvyšší správní soud však neshledal, že by se městský soud dopustil zásadního pochybení
nebo že by se při rozhodování v dané věci jakkoliv odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, a založil tak důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[7] K námitce stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku postačí toliko uvést,
že městský soud se řádně zabýval všemi žalobními body, jedná se o rozhodnutí srozumitelné
a opřené o dostatečné odůvodnění, z něhož je zcela zřejmé, proč v posuzované věci neshledal
splnění zákonných podmínek pro udělení některé formy mezinárodní ochrany.
[8] K námitce, že městský soud i žalovaný zamítli žádost o mezinárodní ochranu především
pro nevěrohodnost stěžovatele, lze uvést, že přestože poukázali na skutečnosti svědčící
o účelovosti podané žádosti, stejně se azylovým příběhem zabývali. Svá rozhodnutí pak řádně
odůvodnili, přičemž je z nich zřejmé, že hlavním důvodem pro zamítnutí žádosti o mezinárodní
ochranu bylo, že s ohledem na stěžovatelovu výpověď nevnímali skutečnosti údajně mu hrozící
jako reálné. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Ze stěžovatelem popsaného
chování uzbeckých orgánů činných v trestním řízení je totiž zřejmá snaha po smírném vyřešení
věci, o čemž svědčí opakovaná jednání s vyšetřovatelem i inspektorem, kteří podle stěžovatele
apelovali na dohodu mezi ním a poškozenými. I skutečnost, že stěžovatel byl po celou dobu
stíhán na svobodě, bylo mu umožněno opustit zemi a v době jeho nepřítomnosti nebyla vyvíjena
žádná relevantní činnost směřující k jeho návratu či např. nátlaku na jeho příbuzné či přátele,
svědčí o tom, že jeho trestní stíhání není vedeno snahou uložit mu přísný trest vězení z důvodu
osobní pomsty, jak tvrdí. Skutečnost, že trestní stíhání za banální a důkazně nenáročný přečin
nebylo skončeno během čtyř měsíců, kdy byl stěžovatel v Uzbekistánu, ani po jeho následném
odjezdu ze země, rovněž svědčí o tom, že poškozený nemá na orgány činné v trestním řízení
takový vliv, jak tvrdí stěžovatel, nebo že na jeho trestním stíhání nemá takový zájem.
[9] Ke kasační námitce o nemožnosti přenášet důkazní břemeno na stěžovatele lze uvést,
že povinností žalovaného je žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudit na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, z hlediska
všech zákonných forem mezinárodní ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují,
jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107. Pokud však stěžovatel v posuzovaném případě netvrdil žádné
relevantní skutečnosti, nemohl žalovaný u něho shledat existenci podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Azs 25/2008 - 105). Městský soud tedy nepochybil, když dospěl ke stejnému závěru.
[10] Ani námitce stěžovatele o neaktuálnosti zpráv o zemi původu a o jejich neaplikovatelnosti
na danou věc nelze přisvědčit. Žalovaný při svém rozhodování vycházel ze zpráv z přelomu
let 2017 a 2018, tedy z nejaktuálnějších dostupných zdrojů. Z nich přitom vyplývá, že z hlediska
politických práv a občanských svobod se situace v Uzbekistánu mírně zlepšuje.
A byť je se stěžovatelem nutné souhlasit, že pro posouzení jádra jeho azylového příběhu nejsou
tyto zprávy příliš relevantní, je rovněž nutné konstatovat, že žalovaný z těchto zpráv vycházel
zejména při posuzování obecné situace v zemi, nikoliv při zkoumání konkrétních aspektů
stěžovatelovy specifické situace. K tomuto účelu přitom tyto zprávy byly zcela vhodné, a jejich
použití tak není možné považovat za nesprávné. Z nich přitom vyplývá, že u stěžovatele
není splněna ani jedna z podmínek doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (jež jediná
teoreticky přichází v úvahu). Stěžovatel osobně v řízení před žalovaným v souvislosti se svým
trestním stíháním ani okrajově nezmínil, že by mu ze strany uzbeckých orgánů hrozilo mučení,
nelidské či ponižující zacházení ani svévolné násilí. Trestní stíhání pak samo o sobě nemůže být
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
IV. Závěr a náklady řízení
[11] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a městský soud se v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu jednotlivých
ustanovení zákona o azylu, který je v judikatuře vyjádřen. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, pokud
byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu